Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jako smyslů zbavená přerývala zem, pod kterou nacházela jen chlad a seschlé rostliny z podzimu. Vzdávala se všech naději, když v tom... Tu kytku někdo našel! Ihned se vrátila ke skupině vlků a zvědavě pokukovala po tom, co se děje. Tak tahle kytka má všechny spasit? Do teď by nevěřila, že nějaká rostlina má takovou moc. Zajímavé. Vypadala dočista jako její milované vlčí máky na téhle louce. Nikdo by nevěřil, kolik naděje ji tenhle kvítek vrátil. Netušila, jak je možné, že se tu objevil, ani to, jak by měl pomoci, ale nepřestávala ho pozorovat.
Vlčice poptávala někoho s magií vody a ohně, přičemž se náležitě zastyděla, protože ona svou magii ovládat neuměla. Naštěstí tu bylo mnoho schopnějších a Niya se tak aspoň mohla naučit, jak se chystají odvary. Z toho všeho už jí ale neskutečně bolela hlava, měla pocit, že už neustojí ani vteřinu na svých nohou, musela si proto sednout. Odmítala se ale pro své oslabení vzdát něčeho, co by bylo lékem na její chaos a totální zmatení. Bylo jí jen líto, že nedokáže jakkoliv více pomoci. "Omlouvám se," špitla k davu vlků, kteří o její existenci jako by ani neměli tušení. Mladé, vyčerpané vlčici to ale nevadilo. Byla ráda. Pocítila útěchu a měla pocit, že konečně našla něco užitečného pro všechny.

Onemocněte - Niyari
Připravujte se na nejhorší - Niyari - spíše se z toho psychicky hroutí, protože se mentálně připravuje na totální apokalypsu :D, Setekh'oe došel ke smíření s osudem života se smrtící epidemií
Zachraň život NPC - Niyari, Setekh'oe
Předejte informace své alfě - Niyari

Vlčice hledala nějakou rostlinu, která v boji s nemocí snad měla pomoci. Hned vyskočila na nohy a ve svém zmatení odběhla dál od ostatních, aby začala hrabat na ještě neprobádaných místech. Kolem vlků se totiž sníh rychle ztrácel, postupně ho odhrnovali a rozrývali tak, že se odhalovala zemina. Holá zem, která na sobě nesla jen pár stébel žlutých trav. Nebyly tu ani její oblíbené červené vlčí máky, kterým údajně byla tahle rumněnka podobná. Mohla tu tedy vůbec růst? Nevěděla. Ve svém šoku, ze kterého se nemohla probrat, prostě jen hrabala a hrabala, stejně jako vlčice, která sem dovedla toho vlka. Niya jen slyšela dávivý kašel již hned několika vlků na oné sešlosti a znovu musela polykat slzy, které se v jejích očích kupily. Byl tohle konec všech? Takovou bezmoc v životě ještě necítila. Nemohla nic dělat, jen skrze slzy hrabala... a hrabala. Myslela přitom na Teba, na matku, na tátu... a na to, zda jsou oni v bezpečí. Stále se vracela myšlenkami k tomu, jakým způsobem jim bude moci předat zprávu o tom, co se děje. Tak moc chtěla za nimi, ale copak mohla? Nebyla hloupá ani lhostejná, byla si docela jistá, že tu nemoc už má v sobě taky. Vždyť byla v přímém kontaktu s nemocnou. Žila Neith ještě vůbec? A co ostatní vlci tady? Budou žít? A bude mít ona sama stejné příznaky? Necítila v sobě nic jiného, než jen čiré zoufalství a paniku. Bezmyšlenkovitě dál odhrabovala sníh, aniž by si snad vůbec uvědomovala, co to dělá. V její práci by jí snad zastavil pouze onen červený květ, po kterém teď všichni tak toužili.
Čím více hrabala, tím hůře se jí dýchalo. Po chvíli dokonce musela přestat, měla pocit, že se jí motá hlava. Bylo jí slabo. Přisuzovala to ovšem nervům a onomu zoufalství, co jí zachvátilo. Měla pocit, že omdlí, co jen se to na Mois Gris dělo?

Hroutil se jí svět pod nohama. Tolik vlků by jí za normálních okolností vůbec tak nějak stresovalo, ale ve spojení s tím, co se tu dělo, to bylo obzvlášť děsivé. Na její otázku se odpovědi nedostalo a mladá vlčice tak jen zoufale patřila mezi hromadu vlků. Cizinka, co vláčela prakticky mrtvého vlka, zoufale hrabala v zemi. Co jen to proboha dělá? Hrabu mu noru, jakou ona našla Neith? Ach, Neith! Snad ta ještě taky neumřela. Kdyby to Niyarina hrdost dovolila, asi by se na místě rozbrečela zoufalstvím. Nemohla domů, protože se bála, že jí teď čeká podobný osud jako toho umírajícího vlka a Neith. Pak ji ale trápila otázka, kdo tedy varuje jejich smečku, když tu bude umírat v kašli a záchvatech horečky? Kdo?!
Nakonec se sesypala k zemi a zarmouceně poslouchala a sledovala ostatní vlky. Nechtěla otázky opakovat po ostatních, vlastně nevěděla, co pořádně dělat. Když vlčice řekne, pomozte mi hrabat, Niya půjde a pomůže. Když řekne, doneste mi zajíce, donese zajíce. Jenže nikdo neříkal nic. Nikdo nevěděl, co vlastně dělat. Připadala si zase jako malé, hloupé, bezbranné vlče, co nemá zdání o okolním světě. "Co se to tu sakra děje?!" postěžovala si tiše se zatajeným dechem. Stačilo jen mlčet a pozorovat okolí, i z toho se vlčice mohla ledacos dozvědět. Třeba ten bílý vlk ji dodal odvahy, že není vše ztracené! Že přece na každou nemoc existuje lék. A co ta cizinka? Potřebovala vůbec pomoc?

Než se přiblížila ke středu louky, bylo jí už jasné, že tu není sama. Najednou se tu potkala hromada vlčích pachů, která se jí slévala dohromady. Co se to jen dělo? Rozhlédla se po louce, která ve své nejlepší době byla nádherně červená. Teď tu byla jen zima, strach a podivná atmosféra. Vůbec se jí to k tomuto místu nehodilo. Přiřítila sek vlkům. "Je tu... prosím... někdo... léčitel?" vyhrkla ze sebe, až se sama divila, že to vůbec zvládla říci před tolika vlky. Ještě nikdy jich tolik pohromadě neviděla. A nikoho z nich neznala. Každý byl jiný, každý páchl jinak. Zmateně se rozhlížela kolem, přičemž ztěžka polkla a snažila se zahnat tu hroznou nejistotu, která jí teď tíhla v končetinách. Všichni tu umřou? Byli také nemocní?
Její obavy pak rozhodně nerozehnala dvojice vlků, která se na louku došoulala. Jeden z nich na tom byl velice špatně. Niyari zůstala stát jako opařená. "Co... on... je také nemocný? Je to to, na co umírají všechna ta zvířata?" zeptala se se strachem v očích cizí vlčice. Nebylo to zrovna adekvátní k situaci, ale Niyari byla jaksi bez sebe. Bylo toho na ní moc. "Mů-můžu nějak pomoct?" zeptala se honem, aby nějak dohnala svou nezdvořilost.

//Rokle přes Nejvyšší horu

Celá udýchaná se přihnala na svou milovanou louku. V hlavě ji tepalo srdce nervozitou, jakou snad ještě nezažila. Co si jen počne? Byla dostatečně silná na to, aby tuhle situaci zvládla? Na louce se konečně na chvíli zarazila ve své cestě a sklonila hlavu hluboko k zemi, jak moc lapala po dechu. Musím... musím se uklidnit... snažila se utěšit, protože věděla, že chaos neprospěje ničemu. Byla hrozně nesvá. Co když všichni umřou? Neměla nikhoo, kdo by ji uklidnil, kdo by jí dodal konejšivá slova, řekl jí, že je zdravá a bude zdravá, a že to, co se děje, dobře dopadne. Niyari polkla hořké sliny a s rozmazaným pohledem se rozhlédla po okolí. Nasávala pachy, ale ještě pořád nikoho necítila. Po pár minutách, kdy zažehnala svou největší krizi, se znovu posbírala a pomalým, lehce roztřeseným krokem se vydala hlouběji na louku. Co tu vlastně hledala? Jak by ji někdo asi tak mohl pomoci?

//Les Alf přes Ostříží zrak

Vydala se jediným směrem, který jí byl tak dobře znám. Hodlala oslovit snad prvního vlka, na kterého narazí, ale jen z dálky, samozřejmě. Co kdyby pak ona něco naprskala na něj? Byla už moc paranoidní, nebo to byl vcelku reálný scénář? Niyari se pohybovala docela rychle, zpomalila až u rokle, neboť k tomuto místu chovala prazvláštní respekt. Úzkost, která ji teď svírala, se při pohledu do pukliny v zemi jen umocňovala. Vždy si kladla otázku, jak jen se to stalo, že se v zemi utvořila taková propast. Mohli za to bohové? Bude někdy natolik odvážná, aby zkontrolovala její útroby a objevila její tajemství? Na to teď ale nebyl rozhodně čas. Opatrně obešla okraje rokle a pokračovala ve své cestě pro pomoc Neith, která se skrývala na pokraji sil v doupěti.

//přes Nejvyšší horu Červená louka

Naposledy zkontrolovala pohledem vlčici. "Vydrž. Budu spěchat," řekla nakonec, přičemž doufala, že tentokrát svoje slovo dodrží, oproti poměrně planému slibu Meduňce, že ji vyzvedne v jeskyni. To teď totiž udělat nemohla, ani kdyby sebevíc chtěla.
Nejistým krokem vyrazila vpřed. Netušila totiž kam se ubrat, ani koho požádat o pomoc. Byla to podivná situace a Niyari propadala panice. Zažila velmi těžké rozhodování, při kterém ohrozila své zdraví. A také se tím omezila na nějakou dobu k pobytu mimo smečku, protože co kdyby byla nakažená? A jak jen to má u všech bohů oznámit matce, co se děje venku? Podal jí o tom už někdo zprávy? Existoval způsob, jak jí to sdělit, aniž by s ní přišla do kontaktu?

//Rokle přes Ostříží zrak

Pomohla vlčici dojít k doupěti, kam jí pomalu směřovala. Přestože cítila obrovskou nejistotu a válčila v ní proti neviditelnému nepříteli snad každá její buňka, překonala se a blízkost vlčice alespoň na pohled zvládala. Realita však byla taková, že se Niyari mohla snad zbláznit z podezření, že ta vlčice opravdu chytla nemoc těch zvířat, a že ji čeká podobný osud, jako tu zdechlinu, kterou nedávno odstraňovala z hranic smečky. A tím pádem se bála hlavně o své zdraví. Onemocní? Umře? Uvidí ještě někdy rodinu? Probůh, cožpak teď jen mohla zpět do smečky? Jak dlouho bude muset být mimo?
"Ty jsi nám také pomohla. A navíc... o to přece nejde. Kdybychom se nestarali o druhé, čím bychom se pak lišili od primitivního zajíce nebo němého medvěda?" chtěla stručně říci, že přeci nejsou divoši nebo "zvířata", ale krotila své názory na uzdě. Jen se mile usmála a zastavila se, až když přišli k noře. "Není to nic extra, ale je to určitě teplejší a útulnější, než jeskyně. Hlavně tu budeš v bezpečí před deštěm, větrem a zimou," dodala a počkala, než si vlčice zalezla dovnitř. "Najdu někoho, kdo rozumí bylinám. Nebo umí léčit," řekla ještě vlčici, aby si nemyslela, že ji tu plánuje nechat napospas osudu. Mohla teď však jít za Zinkem? Kde jen mohla hledat pomoc?

Mladá vlčice s ní soucítila. Sama si její situaci dokázala jen stěží představit. Být daleko od svého území, obklopená neznámem a trpět tu v takovém stavu, který teď navíc ještě musela zakrývat před Niy. Alespoň si myslela, že se o to snaží, považovala to za přirozenost každé bytosti.
"Podívám se, zda tu něco v okolí nebude. Hned jsem zpět," snad nemusela vlčici říkat, ať se do té doby nikam nevzdaluje. Pousmála se na ní, než se otočila a vydala se hledat nějaký, jakýkoliv úkryt. Niya mezitím propadala skoro panice, zda je nakažená, není nakažená, a zda to má teď i ona, nebo ne. Umře Neith? Jestli jo, co když pak umře ona? Zatřepala vyplašeně hlavou a dál hledala... a hledala. Snažila se o budoucnosti příliš nepřemýšlet.
Po několika dlouhých minutách našla starou noru, nejspíš po jezevci. Že je opuštěná poznala už podle pachu, ale také podle toho, že byla už docela zarostlá. Ihned se proto dala do hrabání a vyklízení vchodu, tak, aby se protáhla dovnitř. Musela jí také uzpůsobit své velikosti. I vnitřek byl poněkud stísněný, ale pokud se v ní vlk schoulil do klubka, byla tak akorát. Hlavně se zakrátko krásně zafuněla a bylo v ní pěkné teplíčko. Niya si i tentokrát zažívala své poprvé. Skoro si připadala, jako by tam měla jít vrhnout vlčata. Když noru vyčistila a alespoň o něco zvětšila, ihned se vydala zpět za Neith. "Můžeš....? Můžeme už... vyrazit," řekla udýchaně a usmála se na cizinku. Při pohledu na ní si však vůbec nebyla jistá tím. zda tohle bude dobré.

"Prvně potřebuješ oddych a teplou skrýš," reagovala, když Neith sdělila, že ještě míří na sever. "Na území smečky tě vzít nemůžu... pokud jsi... nakažená," řekla neznámé zcela upřímně. Nakonec byla ráda, že ji tu našla na zemi a sama, dřív, než jim s tím chrchláním vletěla na území a začala to šířit do všech stran, i kdyby to měla být jen hloupá rýmička.
"Na sever teď zapomeň, můžu tam jít já. Vím kde se nachází. Prvně bych ti ale našla aspoň nějaké lepší místo k odpočinku," navrhla Neith, čekajíc, jak na to bude reagovat. Mohla totiž hrdě odmítnout, vyškrábat se na vlastní nohy a odkráčet si kam je libo. Niye se to ale nezdálo jako nejlepší nápad. S jejím názorem ale souhlasila. Nemohli to podceňovat, když o té nákaze prakticky nic nikdo nevěděl. V jejich smečce o tom ještě sotva kdo slyšel a Neith přinášela novinky, které taktéž nenesly mnoho konkrétních informací. Byla to zapeklitá situace. Přemýšlela, jak by mohla jinak vlčici pomoci, ale její znalosti bylin byly mizivé. Mohla ji zkusit ulovit zajíce, aby se alespoň nasytila a doplnila trochu energie, ale ani v tom Niyari zrovna moc nevynikala.

Vlčice musela uznat, že si Neith navzdory svému stavu stále zachovávala taktnost a působila přes všechno pořád jako vlčí dáma. Niya jen sklonila hlavu, snad na znak toho, že i jí těší, nebo snad jen, že její zdvořilost přijímá. Při jejích slovech ji na tváři narůstal zamračený škleb. Tak o tom mluvil Teb? Byla ta mrtvola, kterou odhodila z hranic smečky nakažená? U všech bohů! Co se to tu dělo? Niya musela chvíli zpracovat to, co Neith říkala. Měla z toho neskutečně svíravý pocit, jako by jí vlčice právě sdělila, že nastává konec světa. Nakazit se od vlčice nechtěla, ale nemohla ji tu přece jen tak nechat. Co si teď počne? Poprvé se musela skutečně rozhodovat - a ne o tom, zda se teď podívá cestou vpravo nebo vlevo, ale zda tu vlčici ponechá napospas osudu ve své nemoci a půjde to oznámit smečce, nebo neznámé pomůže. Bylo to těžké. Stále myslela na to, jak by asi jednala matka a pořád měla nutkání se za ní rozběhnout a všechno jí sdělit, aby se zařídila ona. A nebyla třeba už od vlčice nakažená? Nemohla někoho ve smečce nakazit, kdyby je teď chtěla varovat?
"Děkujeme za tyto informace," řekla po chvíli neutrálně za celou smečku. "Mohu pro tebe něco udělat?" zeptala se hned na to, jako by snad doufala, že ji vlčice řekne podrobný recept na lék proti této nemoci, o které vlastně ani nevěděli, zda je to jen nachlazení nebo nějaký zvířecí mor. Bylo ale asi jasné, že v té situaci Niya myslela na to úplně nejhorší. Zadívala se směrem k území. Kéž by tak jen uměla mluvit s matkou skrze myšlenky! Hned by ji zprávu o nemoci předala.

Niyari o krok ustoupila vzad, když viděla, jak namoženě se vlčice hýbe. O to spíše čekala, s čím na ní teď přijde. Byla unavená? Nemocná? Zraněná? Niyari se na ní snažila vypozorovat zranění, ale nic neviděla a ani krev necítila.
Prý hledala Vina. Tak to jsme dvě! Nenápadně se pousmála. Byla docela pyšná na to, že hledá zrovna jejího otce, ačkoliv vůbec netušila, proč. "Jsem Niyari z Daénské smečky," představila se na oplátku ona. "Co mu potřebuješ?" zeptala se drze, protože jako jeho dcera a členka smečky přirozeně pociťovala jakousi nadřazenost, která ji dovolila hnípat se ve věcech, do kterých ji prakticky nic nebylo. O tom, že je její táta teď zrovna na cestách a že není doma ve smečce (zcela mimořádně, samozřejmě), se zatím nezmiňovala. Nevěděla, jaké má přece úmysly! Nemůže jen tak cizincům povídat o tom, co kdo ve smečce dělá, samotné by se jí to jako člence smečky nelíbilo.
Vlčice se divně zadýchávala a odkašlávala si. To určitě byla nějaká nemoc. Niyari se na ní jen soucitně podívala. Než jí nabídne pomoc, chtěla o ní více zjistit. Ani ji nenapadlo spojovat si její příznaky s mrtvou zvěří, podezíravá sice byla, ale tomuhle se těžko věřilo.

//Daénská smečka

Její krok se rázem zrychlil. Už to nebylo to zamyšlené courání, ale svižný, elegantní pohyb, se kterým mířila vstříc dalšímu dobrodružství. Jen nemohla vědět, že její cesta skončí jen tak malý kousek za hranicemi smečky. Cítila pach cizího vlka, přičemž přirozeně zpozorněla, protože se obávala, že by to mohl být nějaký narušitel. Jejich smečka byla koneckonců skoro na dosah. Ihned stočila směr k onomu pachu, i když chvíli tápala, kterým směrem že to vlastně přesně je... no, stopař, ani lovec z ní opravdu nebude. Čím blíže byla, tím spíše si byla vědoma možného konfliktu a Niya se najednou zase cítila jako malé vlče. Bylo to na jednu stranu lákavé a vzrušující, protože hlídání smečky a odhánění cizinců zkoušela poprvé, ale na druhou stranu si připadala příliš slabá na to, aby mohla nějak zakročit. Možná proto je matka tak směřovala k Wuovi.
Vlčici nakonec nebylo tak těžké najít, protože ležela nehybně na zemi. To asi nebyla žádná narušitelka, jak si ji tak prohlížela. "Emh... Zdravím," snažila se říci sebejistě a zastavila se tak pět metrů od jejího těla. Chvíli přemýšlela, jak moc hloupě vyzní otázka, co tu hledá. Vypadala totiž docela zmoženě, rozhodně ne jako někdo, kdo něco hledá. Nenapadla ji však žádná jiná lepší otázka, pod kterou by mohla zaonačit, že se vlastně jen snaží zjistit, co pohledává vedle jejich území. Přímo se jí zeptat totiž považovala za zbytečně agresivní. "Hledáš... něco? Nebo někoho?" zeptala se nakonec, ačkoliv dobře znala odpověď. Bylo jí líto, že ji zrovna ruší v jejím odpočinku, ale holt si měla schrupnout třeba někde... za lesem.

Svou obhlídku zakončila u ramen řeky, v místě, kde se rozdělovaly. Raději si tlapku ještě namočila ve vodě a znovu několikrát otřela, bylo to totiž pěkně nechutné! Věděla, že matka s bratrem musí svou prohlídku posouvat v opačném směru stále blíže k ní. Ne, že by se s nimi nechtěla vidět, ale ještě se necítila připravená na to, lézt jim znovu na oči a poslouchat dál matčiny zlepšováky a poučky. Povzdychla si. Ještě se naposledy ohlédla po území a zadívala se kamsi před sebe, jako by čekala, že se odtud vynoří Lissandra a Teb. Pohlédla pak k tekoucí vodě, která jen matně odrážela v téměř naprosté tmě její tvář. I ona vyrostla. Už se nekoukala na kulaté tváře malého vlčete, ale na štíhlý nos dospělé vlčice. Smířeně se pousmála. Samozřejmě věděla už dlouho, že je z ní velká vlčice, ale doteď si to spíše užívala a nebrala to nijak vážně. Jenže návrat domů byl jako štiplavá facka, která ji přikládala povinnosti a zodpovědnost. Vydechla oblak horkého kouře a nakonec zamířila za hranice území, neznámo kam.

//Les Alf