Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Při své pochůzce pak ucítila pach rozkládající se mrtvoly. Niyari nakrčila nos. Ihned si vzpomněla na Tebův poznatek o umírajících zvířatech. Bylo tohle jedno z nich? Mohly za to ty kytky? Přece tohle zvíře tu ale muselo ležet už mnohem dřív. I přes stádium rozkladu vypadala zdechlá veverka podivně nenarušeně, neožraně... Snad ani larvy neměly chuť na ní hodovat. Nebo ano? Z asi metrové dálky mhouřila na zdechlinu své oči a snažila se ve tmě rozpoznat, zda jen tak pošla, nebo ji tu nechal třeba nějaký dravec, co se jen nechal někým vyrušit. Nakonec se k ní postavila zadkem jako kobyla, která chce kopnout a hrábla zadní nohou tak prudce, aby se zdechlina odklidila aspoň do jednoho ďolíku tak 5 metrů od poslední značky jejich území. Přitom si packu ještě dlouho znechuceně třela o zem a mech, aby se toho zbavila. Ať už se veverce stalo cokoliv, ona se nemohla zbavit slov svého bratra a na zdechlá zvířata si dávala pěkný pozor.

Stmívalo se. Niyari se ale neměla čeho bát, při své pochůzce se docela zocelila a cítila se jako zcela soběstačná vlčice. Při procházení hranic kontrolovala, zda jejich pach neslábne a nostalgicky vzpomínala na časy, kdy si území smečky procházela s matkou. U jedné z jejich značek se na moment zastavila a pousmála se. Pamatovala se, jak ji matka ukazovala, že tímto jsou označeny hranice a území. Teď už jí to přišlo absurdní, ale věděla, jak se cítila jako malé vlče. Tehdy ji to přišlo absurdní také, ale úplně jinak - proč by někdo očůrával keře a otíral svoje pachy jen tak v přírodě? Od narození znala jen smrádek vlastní smečky a netušila, jak moc odlišně zapáchají území cizích. Nevěděla dokonce ani, jak páchne neutrální území. Zastříhala ušima a pokračovala v kontrole hranic. Co kdyby tu přece jen byly ty rostliny, že?
Chtěla být zase to mládě. Tehdy milovala svou rodinu nade vše - tedy, to samozřejmě i teď, ale najednou ji matky chlad přišel jako bodnutí do srdce. Byla možná ještě pořád tak trochu to hloupé vlče, dokonce jí i chybělo, jak si hrála s bráškou. Všechno bylo jiné.

Matka ji naštěstí ignorovala, a tak se předešlo zbytečnému konfliktu. Niyari však její nejistota neopustila, od chvíle, co se vrátila na území, na ní ze všech stran padala tíha času. Už nebyla malé vlče, ani Teb nebyl její chlupaťoučký, roztomilý bráška. Jediné, co se nezměnilo, byla matka a její někdy až robotické chování a otcova nepřítomnost. Zdálo se jí, že se jí ale změnil celý svět. Dřív bylo všechno jednodušší a příjemnější. Vlastně své pocity ani racionálně nedovedla vysvětlit. Byla jediná, komu se zdálo něco v nepořádku.
"Já... slíbila jsem Meduňce, že za ní ještě zajdu," odvětila matce, která chtěla pokračovat v cestě. Nechtělo se jí svou rodinu zase opouštět, ale potřebovala chvíli o samotě, aby se zkrátka smířila s návalem svých emocí. Dělalo to to počasí, že měla takovou nějakou depresi? Nebo snad ty kytky? Co ta umírající zvířata, o kterých mluvil Teb?
Na moment se zastavila a koukla po obou. "Najdu si vás brzy. Jsem moc ráda, že jste oba v pořádku, a že jsme zase spolu," řekla s malým úsměvem a s pohledem upřeným hlavně na Teba. Věděla, že na tak dlouhou túru, na jakou se vydala předtím, už nepůjde, ačkoliv teď by se nejradši zavřela do té nejopuštěnější jeskyně na zemi a s nikým už nikdy nemluvila. Pak se otočila a spěchala k jeskyni, ačkoliv věděla, že Meduňka bude potřebovat čas, než se zotaví. Proto jen nahlédla ke vchodu, aby vyzjistila situaci a pokračovala dál k opačné straně hranic smečky, než na kterých se nacházela matka s Tebem. Šla pomalým a bloumavým krokem.

"Jasně. Je to něco nového," usmála se na Teba, ze kterého cítila možná trochu údiv, když se zeptal, zda jí baví toulat se. Úsměv se však v průběhu jejich rozhovoru změnil v smích. "Prosím tě. Meduňka je moje kamarádka," řekla pobaveně, když nadhodil, že by mohla být jejím rodičem. Přišlo jí to absurdní, Niya jejich věkový rozdíl nevnímala tak, jako on a vůbec ji nevadilo trávit čas s někým mladším. Vždyť Meduňka byla skoro dospělá vlčice! Nemohla být o tolik mladší, než ona, tak si to alespoň Niya celou dobu myslela. Medunčin mladší věk napovídala akorát vytáhlá, pohublá a rostoucí postava, povaha už tolik ne. Ta představa, že by byla jejím rodičem, ji přišla stejně absurdní, jako že by měla být rodičem Solari. Kde té byl vlastně konec?
Nečekala, že ji matka chytí za slovo a bude mít nutkání ji dávat další kázání. Niyari, přestože v hloubi duše věděla, že má její matka zase pravdu, protože s ní koneckonců i souhlasila už předtím, protočila očima. Jako by snad něco takového, na co matka narážela, řekla! "Tak to už bychom byli mrtví," řekla polohlasem, protože se bála oponovat, ale zároveň si poznámku nemohla odpustit. Niyari rozhodně nechtěla zlehčovat situaci, jen vznesla své "doufám" a matka ji hned musela opravovat! No to by snad ani nebyla ona! V tu chvíli onu ironickou a drzou poznámku vznesla pouze z naštvání, žádný vyšší princip to samozřejmě nemělo. Pak jen polkla svůj vcelku zbytečně vznícený oheň a na matčina další slova nic neřekla. Ve svém protestujícím rozpoložení totiž odmítala cokoliv, co Lissandra povídala, snad i kdyby tvrdila, že obloha je modrá a tráva zelená. Nad nákupy u Wua ani nepřemýšlela, ačkoliv by jí ta představa za normálních okolností přišla lákavá. To její ublížené já, které před chvílí bušilo na pomyslné dveře její duše před chvílí v jejich úkrytu, se evidentně znovu probouzelo.

Sledovala odcházejícího Zinka, který se do hovoru s nimi moc neměl. Pak svůj pohled vrátila květinám a svému bratrovi. "Ale docela jo. S ním jsem byla poprvé mimo území... no a vlastně díky němu jsem se odhodlala ke své cestě o samotě," usmála se na bratra. On s ním asi také neměl mnoho příležitostí komunikovat. Jejich táta měl toulavou duši, ale Niya věděla, že je to dobrý vlk. Měla ho ráda. Obzvláště ocenila, že byl mnohem srdečnější než matka.
"Mrtvá zvířata?" zeptala se zděšeně. Když se Niya vracela domů, vše totiž bylo ještě ve zdánlivém pořádku. Nákaza ještě neprostoupila ostrovy tak, jak tomu bylo teď a ona mrtvol nepotkala o mnoho víc, než jindy. Teb měl velkou starost o ty rostliny, co se šířily po území. Niyari se zamračila. "Jsou to jen kytky, snad by smečce nemohly tolik ublížit, kdyby náhodou byly... něčím zkažené," odvětila mu a hodila kontrolní pohled na Lissandru, která řekla, že bude lepší je mít pod kontrolou. S tím musela souhlasit, koneckonců to byli vetřelci, o kterým nikdo nevěděl skoro nic. Až na Zinka.
"Meduňka? No tu jsem potkala právě při své cestě... Zavedla mě na území své smečky, ale při cestě odtud nás napadla prasata a Meduňka nestihla dost rychle uskočit," řekla Tebovi, který se zeptal na vlčici v jeskyni. Pak se naklonila k jeho uchu. "A taky s rodiči nestrávila moc času," ušklíbla se. Samozřejmě, oni dva byli celé své mládí aspoň s matkou, Meduňka, dle jejích slov, asi ani to ne. Kdyby Niya věděla, že Zinek ani Meduňka vlastně netuší, že jsou jakkoliv příbuzní, asi by se nad tím neštěstím přímo rozbrečela.
Následovala matku, která započala jejich obchůzku po území, přičemž se na své potomky otočila s otázkou, jak pokročili v magiích. Niyari spolkla knedlík v krku, co se jí z té otázky udělal a po očku zkontrolovala Teba, jak se na to tváří on. "No... já... Snažila jsem se, ale moc to nejde," přiznala matce, ačkoliv u toho tak trochu lhala, protože se o to ani nesnažila. Zkrátka nebyl čas!

//Úkryt

Venku svítalo. Niya při pohledu na území nabývala spokojeného pocitu. Její poslední nejistoty vyhnal z mysli Teb, který se zeptal, zda je Meduňka její. Niya vyprskla smíchy. "A kdyby jo?" přišlo jí to nemyslitelné. Meduňka byla jen o pár měsíců mladší, přestože v jejich mladém věku byl rozdíl o dost znatelnější, než když takový rozdíl mezi sebou měli dva šestiletí vlci. Nejen, že jí pobavila jeho otázka, ale také to, jak vyděšeně působila. Navíc Niya zatím ani nepoznala, jací vlci dokáží být a co to vůbec znamená žít s opačným pohlavím v páru, natož, aby tu piplala nějaká vlčata.
Dříve, než si všimla těch pestrobarevných krasavic, si všimla matky, která se zastavila a zaujatě je začala pozorovat. Matka prvně zvolala boží jména a pak se zeptala, snad jí a Teba, co si myslí, že to způsobuje. Byla to zkouška? Niya při pohledu na rostliny naznala, že je čaruje matka a přitom své potomky zkouší.
Pak to Niya spatřila čistě a jasně. Země opodál se začala vrtět, jako by z ní chtěl vystrčit hlavu krtek. najednou z půdy vyrazil tmavozelený stonek, ze kterého se vzápětí začaly rozvíjet úžasně barevné listy. Byly tak proměnlivé, až to bylo úplně hypnotické. Při jejich pozorování však Niyu vyrušovalo podráždění očí. Co to? Oči jí hrozně štípaly, jako by jí před ně někdo položil rozpůlenou cibuli. Zatímco se snažila rozmrkat, na rostlině se objevilo zavřené, černé poupě. Prvně si myslela, že je to nějaká bobulka, ale rychle se otevřela a rozevřel se nádherně vonící tmavý květ, jehož vůně jí vháněla sliny do tlamy. Niya polkla a zrak na chvíli odvrátila k matce, která o rostlině začala hovořit. První Niyina teorie byla ihned vyvrácena, neboť se do teď domnívala, že květiny snad vyvolávala její matka. Znovu se na stále umírající a rostoucí kytku podívala a sledovala u toho matky komentář. Nevěděla, zda ji v tu chvíli více fascinovala ta rostlina, co vypadala jak z jiného světa, nebo matka, kterou ještě nikdy neviděla takhle u vytržení. Mladá vlčice sotva stačila otevřít pusu, aby matce na její otázky odpověděla, ale ta zase začala mluvit nanovo a kladla otázky další. A tak Niya byla jen zticha a nestačila kulit oči na tu duhovou rostlinu. "Ehm..." vzdychla si prvně, když matka navázala dalšími slovy. Necítila se vůbec dobře. Ty rostliny ji připadaly děsivé. A matčino hlasité přemýšlení nad tím, jak to nechá okusit Medunčiny sourozence tomu opravdu příliš nepřidával. Občas ji její matka skutečně děsila a Niya nevěděla, co si myslet. Byla chladná a vypadala jako bez emocí, ačkolvi si Niyari stále snažila připomínat její slova o tom, že i ona se bojí, ale skrývá to kvůli nim. Řekla to Lissandra, když byla Niya ještě malinká. Při sledování těch rostlin ale vypadala skoro nepříčetně, už jen její stav jí docela strašil. Možná to byl účinek těch rostlin...?
Niya sice nebyla na tomto světě dlouho, ale moc dobře věděla, jak pomalu rostliny rostou. Roční období si tu už prožila, znala cyklus rostlin a tohle nebylo normální. A protože Niya byla neobyčejně citlivá duše, nenapadlo ji nic jiného, než že to jsou rostliny mrtvých. Svět mrtvých byl jediný, který z vyprávění ostatních znala a ty tmavě zbarvené květy a těla rostlin přesně říkala, odkud pochází. "Tou barevností klame jako smrt," řekla si spíše sama pro sebe pod vousy, ale bylo dosti pravděpodobné, že to slyšela i matka. Chtěla znát odpověď stejně jako její matka, proč tu ty kytky jsou, jaktože tu jsou a co jsou zač. A nejvíce na tom jí znepokojovalo to, že sama Lissandra odpověď na otázky neznala. V tu chvíli se k nim přiřítil Zinek - léčitel. Zdálo se, že na jejich otázky měl částečně odpověď, i když Niyari nechápala, jak to bylo možné. Když mluvil, sledovala rostliny, které náhle přestaly sesychat a vzrůstat a zkrátka zůstaly jako zdánlivě normální rostliny nehybné.
"Vždyť přišla se mnou," obrátila se s úsměvem zpět na léčitele, se kterým doposud neměla možnost si pořádně promluvit a seznámit se. "Já jsem Niyari. A ty jsi Zinek léčitel, otec mé kamarádky!" usmála se přátelsky na šedáka se slovy, které ho měly ušetřit toho, aby se představoval. Také měla pocit, že ho určitě potěší, když mu dá najevo, že ona už ho přece dávno zná. Že by dědila diplomatické chování po matce? Měla obrovskou radost, že konečně poznává někoho z Medunčiny rodiny.
"Váčkovka?" zopakovala po něm trochu zamračeně, načež se opět otočila k rostlině a snažila se ten váček najít. Spíš duhovka klamavá... nebo růže smrti! přemýšlela v duchu nad vhodnějšími názvy rostliny, o kterých byla přesvědčená, že sem prosakují ze světa mrtvých a jejich barevné lupeny v sobě nesou letory zemřelých. Co by se asi stalo, kdyby je sežrala? Matka říkala, že by mohly být jedovaté a Zinek zase, že posilňují magie. Ale to vlastně říkala i matka! Niya naklonila hlavu na stranu a květinu opatrně z dálky očuchávala. Voněla tak úžasně, že měla co dělat, aby jí sliny nekapaly na zem. Zase se proto odtáhla, aby si neudělala ostudu. Kdyby se nestyděla, vznesla by svou teorii před ostatními nahlas. Bude to vábnička smrtelná! usmyslela si nakonec, přestože jí velice lákalo pomyšlení na to, že by to rostlina mohla pozvednout úroveň její magie vody a že by pak i bez cvičení mohla čarovat. Jak by to ale fungovalo? Musela by sníst ty barevné listy? Nějak tomu pořád nevěřila. Nakonec zůstala jen znechuceně sedět nad představami, jak kytku požírá a následně umírá, protože se odmítala vzdát teze, že jsou ze světa mrtvých. Kdyby jí to nepřišlo neslušné, zeptala by se Zinka, jak na to všechno přišel, ale mlčela. Pak jí to ale došlo... Ty barvy nebyly zemřelé duše a povahy zesnulých... to přece musely být ty jejich magie! V očích ji zajiskřilo a ona se otočila na matku, jako by jí to celé chtěla říct v myšlenkách. Kdyby to tak jen dokázala! Nakonec přestala třeštit oči a otočila se na svého bratra. "Co si o tom myslíš ty?" zeptala se ho, přestože měla pocit, že kytky mu asi nic moc říkat nebudou. Při pohledu na něj se znovu zarazila, jak dospěle vypadá. Nemohla si na to vůbec zvyknout. "Táta mi povídal o tom, jak byl v zemi mrtvých. To propojení s tím světem tu tedy je. Tak si říkám, víš, jestli ty kytky nemůžou prosakovat odtud..." řekla tajemně Tebovi a rozhlédla se kolem sebe po těch několika rostlinách, co se tu objevily. V tu chvíli ji trochu zamrazilo, když si uvědomila, že vyrostly zrovna tady na jejich území. Znamenalo to něco? Měla to být předzvěst něčeho zlého? Své rozladění nedávala příliš najevo, ačkoliv jí tato teorie docela vyděsila. Neměla ráda, když něco neznala, natož, když to neznala její matka. Přišlo ji to nebezpečné a bála se, co to znamená. "...třeba v sobě nesou magie zesnulých," šeptla bratrovi ještě jako dodatek. Vysvětlovalo by to to i tu barevnost listů rostlin. Byla ale opravdu zvědavá, co si o tom myslí on. Škoda, že tu nebyl táta, hned by se ho zeptala, jestli mezi mrtvými tyhle barevné rostliny neviděl. Byla z toho nesvá, měla totiž pocit, že to ví, ale nemá k tomu žádné důkazy. Její myšlenky pak roztrhl hlas Lissandry, která zavelela k přesunu. Niya nic neřekla, jen klidně pohlédla na svého bratra a naposledy se rozhlédla po rostlinách. Byl to dobrý nápad, bylo nutné zjistit, zda se tyhle jedustliny nevyskytují i jinde na území.

Tebeth převzal úkoly od matky a užuž se chtěl dát zas na odchod. Niya se na něj laskavě pousmála, ale nic neřekla, protože matka jeho slova ihned odbyla s tím, že jdou spolu pryč všichni. Na procházku. Bylo to zvláštní pomyšlení, že se po území budou zase procházet společně, jako za starých časů. Tahle myšlenka pohladila její ublížené srdíčko a vlčice se znovu pousmála. Následovala matku z její jeskyně a pohled věnovala podivným houbám. Jako malá je tu viděla, to ano, ale nikdy je blíže nezkoumala. Při pohledu na ně měla ale velmi příjemný pocit plný nostalgie. Pokusila se zapamatovat si i tenhle název, ale matka těch informací chrlila tolik, že by na to Niya musela mít nafukovací hlavu. Zhluboka vydechla a v duchu si zopakovala vše, co se naučila.
Při sestupu ze schůdků jeskyně pohled otočila k Nuntis a Meduňce. Byly tam spolu, bez Zinka, léčitele a svého otce. Neměla tušení, že nebohá Meduňka svého otce nepoznala, a že on nepoznal ji. Bylo to tak smutné! "Hned jsem u tebe!" hlesla k Meduňce tak, aby jí slyšela a laskavě se na ní usmála. Byla si jistá, že je o ní u nich v jeskyni dobře postaráno, a tak bezstarostně následovala matku ze smečkového úkrytu ven. Čekala, co dalšího jim chce matka sdělit při jejich vycházce.

//území

Matka naštěstí na její poznámku nijak nereagovala, a proto se Niye ulevilo. Už se totiž vnitřně chystala na další protiútok vůči matčiným poznámkám. Lissandra však naštěstí byla moudrá vlčice a tak nechala svou dceru mít i vlastní názor.
Zatímco Teba tak trochu pohoršila situace ve smečce, Niyari to až tolik neznepokojovalo. Nejspíš právě proto, že jedno z těch "vetřelčích" vlčat sem sama dovedla. Možná, že nad tím spíš nechtěla přemýšlet, protože za to byla svým způsobem taktéž asi z 1/10, nebo kolik těch potomků Zinek měl, odpovědná. Matka s tím však byla, zdálo se, vcelku za dobře, přestože nějaké výhrady měla, a tak Niya ani neměla potřebu se nad tím dále pozastavovat. Zdálo se, že jí zaujalo spíše to, s kým trávil Teb čas.
Z následujících slov měla konečně Niyari radost. Ani nepomýšlela na to, že by se opravdu průzkumnicí jednou stala, a že by mohla tuto funkci ve smečce naplňovat. Usmála se od ucha k uchu. "Děkuju, že ve mě máš tu důvěru, nezklamu tě," řekla k matce tišším, pokorným hlasem. Bála se, aby svou matku uspokojila a byla spolehlivým zdrojem zajímavých a přínosných zpráv z okolí. A její rozhodnutí o přidělení funkcí následovalo další poučení, tentokrát o rostlinách. Tedy konkrétně o jedné rostlince, která se zdála být prospěšná, pokud by nastaly nějaké problémy. Niya jen pokývala hlavou a do své paměti vryla další informace. Nevěřila sice, že je někdy využije, ale nic nenamítala. Proč také, že? Přiučila se něčemu novému a zajímavému. Nejvíce ji však fascinovala magie iluze, kterou opět použila. Vzpomněla si hned, jak jí kdysi tímto způsobem představila medvěda. Po očku sledovala Tebetha a pokaždé mu věnovala alespoň drobný úsměv, obzvlášť, když si zaliboval v tom, že tu jsou zase pohromadě. Jen táta tu chyběl.

Niyari zpozorněla. Filozofii a záměry? Přemýšlela, jakou jinou filozofii by smečky mohly mít, než tu, jakou měli oni. Na chvíli jí napadlo, že by se ještě mohla s Meduňkou vrátit a zkusit na jejich území chvíli žít, ale matce o tom neříkala. Jen přikývla na rozuměnou a i tento název se snažila zapamatovat. "Název je důležitý, abych ji uměla pojmenovat," oponovala matce po chvíli, načež toho ihned zalitovala. Přesto trvala na tom, že má pravdu, vždyť bylo hloupé popisovat jí jako 'ta smečka na severu v horách', tohle znělo mnohem inteligentněji. Její rozpaky pak rozbil pach, který moc dobře znala. Tebeth! Chvíli na to už byl u nich v jeskyni a Niyari okamžitě vyskočila na své dlouhé nohy a přiskočila k němu načež do něj radostně šťouchla čenichem. Naposledy ho viděla, když byl úplně malý... ale teď! Už to byl velký, dospělý vlk!
"Tebe!" zvolala radostně, jenže to už se její bratr přihrnul k matce, načež si Niya zase sedla. "Jsem hrozně ráda, že jste všichni v pořádku," dodala na to s úsměvem, ačkoliv si cítila čím dál nervózněji. Nejradši by je oba přivítala stejně, jako když jí bylo pět měsíců, ale namísto toho se stáhla do sebe a snažila se chovat důstojně a s chladným nadhledem, jaký měla matka... a bratr. Uvnitř se cítila zlomená. Lissandra byla chladná a její bráška, ačkoliv byl zdravý a byl to stále on, chyběla mu jeho vřelost, jakou si pamatovala. Zdálo se to jako malichernost, ovšem jeho profesionální pozdrav ji ranil víc, než by kdo čekal. Bylo to kvůli jejímu výletu? Nebo to bylo zkrátka tím, že už to nebyl její malý bráška, se kterým si žužlala uši? Nebo byla prostě jen přecitlivělá? Měla z toho všeho obrovsky zvláštní pocity, které její citlivá duše obzvláště prožívala. Přitom všem se však stále vesele usmívala a přihlížela jejich rozhovoru. Čekala, zda dostane nějaké ty pokyny od matky.

"Baví," odpověděla jednoduše. Nemusela nad tím přemýšlet, ba dokonce ona ani nedokázala domyslet to, proč se matka ptá. To, že by snad doopravdy mohla být průzkumník byla jen její zapomenutá štěněcí představa. Byl to důvod, proč se vydala ven mimo území, ale nedokázala si představit, že by to měla skutečně vykonávat. Že by konečně měla povinnosti, nějaké poslání.
Otec Meduňky byl nakonec opravdu ten šedý vlk u vchodu. Jaká podivná shoda náhod! Znovu se usmála. Niyari nebyla hloupá, a když matka řekla, že ten Zinek přivedl vlčata - neohlášeně - na území, vyvodila z toho, že by se příště asi skutečně měla zeptat, zda na území může někdo cizí. Či spíše, ona byla plná obav z toho, jak matka na Meduňku zareaguje a sebemenší náznak toho, že to tak správně není, jí v tom utvrdil. K této své chybě se už ale nevracela, když to neřešila ani Lissandra. Zinek léčitel a Nuntis... zopakovala si v mysli jejich jména, aby si zapamatovala i je. Doufala, že bude vlčice v pořádku, ačkoliv jí mnoho pozornosti nevěnovala. Otázce lovu se celkově vyhýbala, neboť, jak víme, lov nebyl zrovna její silná stránka. "Jak se ta smečka jmenuje? Ani to mi Meduňka neřekla," zeptala se nakonec, když přijala informaci, že tu možná budou žít sourozenci Meduňky. Vlastně to pro ní byla radostná zpráva - mohla by se přidat i Meduňka!
"Ne," odpověděla opět okamžitě. Niya na svých cestách neobjevila prakticky nic přínosného pro smečku, ačkoliv pro ní samotnou to byla cesta nesmírně přínosná.

No jo. Když matka spustila, Niya se potutelně usmála. Byla tak moc ráda, že je doma. Chtěla Lissandře říct, jak moc jí chyběla, ale bála se. Nebyla zvyklá, že by jí matka někdy takové věci sdělovala, a tak ani Niya k ní nepřiskočila a netočila se kolem ní jako kočka kolem nohou svého pána, aby jí dala najevo, jak moc ráda je, že ji vidí. Ještě radši ale byla, že je Teb i táta v pořádku. Vina musela minout takřka ve dveřích, protože se jeho pach v jeskyni stále držel. Trochu ale zvážněla, když matka promluvila o Tebových povinnostech a loajalitě. Nervozita z její dlouhé nepřítomnosti opět stoupla. "A je něco, co bych mohla udělat?" zeptala se hned, protože chtěla být také nápomocná. O chodu ve smečce toho mnoho nevěděla, jako vlče povinnosti neměla a celé této výchově se svou nepřítomností prakticky zcela vyhnula. Měla co dohánět. Nedávala na sobě nic znát, ovšem čím více z ní opadávala euforie, tím více měla pocit ublížení, že je matka tak chladná.
"Jo. Meduňka i volala jméno svého bratra,..." odmlčela se na chvíli, protože se snažila usilovně vzpomenout, jak se jmenoval. "...Heřmánka. Ale neozýval se on, ani nikdo jiný nepřišel," o tom, jak dlouho tam byly, a jak hluboko byly, se snad ani nemusela zmiňovat, protože měla pocit, že kdyby přišel na jejich území kdokoli a začal by tu vyřvávat něčí jméno, aspoň řádový člen by se po tom šílenci podíval a poptal by se, co pohledává na jejich území. No ne? Vzpomněla si ještě, že při jejich odchodu slyšela někoho křičet, ale protože neznala podrobnosti, před svou matkou mlčela.
Pak se musela pousmát. "Kdo je její táta? Ona o svých rodičích skoro nic neví," dodala s zvědavě se ohlédla za sebe. No snad to přeci jen nebyl ten šedák! Moc by Meduňce přála, aby se tu s rodinou setkala. Její úsměv se ještě rozšířil, když si představila, jak se se svými sourozenci, otcem a třeba i matkou shledává!
Portál. To slovo si zapamatovala. Její očekávání se naplnilo a ani touto úchvatnou věcí - portálem - svou matku nepřekvapila. Informace od ní Niya přímo hltala. "Myslíš Wua?" zeptala se hbitě. Tohle si pamatovala. To byl ten vlk, co chtěl za různé věci kamínky.

Lissandra odpočívala. A Niya se vůbec necítila škodná, že jí z jejího odpočinku vytáhla. Byla prostě hrozně ráda, že jí vidí, a že je v pořádku. Hned, jak uslyšela její hlas, už vrtěla ocasem, aniž by vůbec věděla, co chce máma říct. Na jídlo neměla ani pomyšlení, už vůbec ne, když se před chvílí naládovala zdechlou srnou. Její slova jí však ve výsledku dost překvapila. Čekala, že jí máma přivítá, nebo naopak udělí moudré kázání o tom, kde byla tak dlouho. A ona nic! Prostě ji jen nabídla jídlo. Zavrtěla hlavou, přičemž ihned přiskočila dovnitř k ní a pořád vrtěla přihlouple ocasem. Byla sice dospělá, ale pořád z ní čišela vlčecí naivita a hravost.
"Já... ne... Ráda... tě vidím," usmála se od ucha k uchu a netrpělivě si olízla čumák. Instinkty ji radily přiskočit k ní a olízat jí celou tvář, ale to si Niyari k matce nedovolila. Jen stála opodál a přiblble se usmívala. "Jsem moc ráda, že jsi v pořádku! A kde je Tebeth...a táta?" vychrlila ze sebe najednou netrpělivě. Měla před sebou ještě dlouhou cestu, než její mysl i chování ovládne dospělácký klid a přehled ve většině situací. Lissandra se pak zeptala na její cesty, načež se Niya už posadila. "Byla jsem na území smečky. Na severu. Potkala jsem totiž Meduňku, je mladší než já, ale je moc hodná. Na cestě se zranila... tak... jsem ji sem přivedla... Promiň," omluvila se preventivně, aniž by si byla jistá tím, že by to mohl být opravdu problém. "Ona mě také dovedla k nim. Ale nikdo u nich nebyl. Bylo to zvláštní..." dovysvětlila svou situaci a znovu se zamyslela nad tím, kde mohla být celá její rodina a smečka, že k nim na jejich území nikdo nedorazil. "Taky jsem našla takovou divnou věc na louce tam pod velkou horou. Když skrz ní projdeš, objevíš se kdesi v horách, které se tyčí nad loukou, kterou pohlcuje snad nekonečná mlha. A funguje to i naopak," pokračovala ve svém povídání. I když jí to přišlo nové a objevné, nemohla se zbavit dojmu, že její matka věděla už všechno ještě dřív, než to Niya vůbec vyslovila. Ale třeba přeci jen něčím svou matku nadchne!

//Les Alf přes území, s Meduňkou

Ani nevěděla, jak se stalo, že se dořítila až k úkrytu. Jediné, co po cestě pochytila, byly cizí pachy, které však nebyly až tak cizí, jak se zdálo. Celou dobu tenhle "cizí" pach měla přímo pod nosem. Byli tu totiž mimo členy Daénské smečky i členové rodiny Meduňky. Ovšem že by tu doopravdy byl kdokoliv z nich se jí zdálo až tak nepravděpodobné, že tomu nevěnovala pozornost. Spěchala do jeskyně, kde doufala, že někoho najde. Někoho, koho dobře zná.
Hned u vstupu ucítila pach svého otce, což Niye vlilo úsměv do tváře. Na malý moment zapomněla, že má po boku svou kamarádku, která tu ovšem... měla taktéž svého otce. Chvíli na to však zjistila, že pach otce se tu nesl jen jako připomínka nedávné minulosti. Byl pryč. V jeskyni byl jen šedý vlk a u něj ležela na zemi nějaká vlčice. "Zdravím," řekla Niya nejistě, protože ani jednoho neznala. Neměla nejmenší tušení, že jde o otce její kamarádky Meduňky a jistě by se nad touto náhodou hodně podivila. Její očí však stále uhýbaly směrem ke vchodu do alfí jeskyně, která jí pachem její matky vábila a zároveň děsila.
"Tady je náš úkryt, Meduňko, tady budeš v bezpečí. Já se hned vrátím," dodala rychle, přičemž si uvědomovala, že asi není ideální mít ve smečkové jeskyni cizince. Ale Meduňka byla dobrá kamarádka a byla zraněná. Potřebovala pomoc! Než se Meduňka snad stihla mít k vlkovi coby ke svému otci, Niya znovu spustila: "Moc prosím, pomozte jí. Má zraněnou nohu," hlesla k dvěma vlkům, či spíše k jednomu, šedému, který vypadal, že by mohl být co k čemu oproti spící vlčici.
Niya si byla jistá tím, že je Lissandra ve své jeskyni. V jeskyni, kde se Niya narodila. Cítila jí, jako by stála přímo před ní. Pak jen všem přítomným věnovala poslední pohled, obzvlášť Meduňce, které jako by naznačovala, že se za chvíli vrátí, a dala se na odchod po trochu krkolomných schůdcích do jeskyně Alfy. Přitom jí zalila nostalgie, jak se jako malá snažila klopýtat ze schůdků dolů. Zastavila se u průlezu dovnitř, přičemž skrze otvor jen prostrčila hlavu, aby si potvrdila, že tu matka je. Najednou by se u ní krve nedořezal a vlčice jen nejistě zakroutila ocasem. "A-ahoj mami," řekla prostě a netrpělivě očekávala její reakce.

//Rokle přes Ostříží zrak, stále s Meduňkou

Byla stále nervóznější. Strach ubýval pod návalem euforie, když se Niya blížila ke svému domovu. Nadšeně vyprávěla Meduňce o tom, jak vše poznává, a jak se těší, až všechny potká, přestože tu ve vzduchu stále viselo ono ALE, kvůli kterému měla strach. Bála se, aby tu byli všichni ve zdraví tak, jak je znala. Bála se, aby se na ní matka nehněvala. A bála se, aby nepůsobila problém Medunčina přítomnost. Byla ale odhodlána se za ní postavit, i když by to bylo asi málo co platné... Na poslední chvíli ještě zpanikařila, a kdyby nebyla tolik nervózní, asi by se rovnou jala cvičení magie, jako by tím chtěla vyžehlit svou nepřítomnost ve smečce a uchvátit tím matku. Na to ale bylo pozdě a Niya by stejně neudržela ani vteřinu pozornost. Vzrušeně zavrtěla ocasem, když došla k první značce, která páchla "po jejich".
"Tak tady je můj domov," usmála se zeširoka na Meduňku a naposledy starostlivě zkontrolovala její přední nohu. "Už brzo se na to někdo podívá," ujistila ji ještě Niya a pak už se svižným krokem vydala přímo k jejich jeskyni, k místu, kde se narodila. K místu, které měla spojené se svou rodinou a svým celičkým životem.

//Daénská smečka, Úkryt - s Meduňkou

//Kolem Nejvyšší hory z Červené louky, s Meduňkou

Na Červené louce se Niye moc líbilo. Věděla, že se sem zase za čas vrátí. K tomu místu měla zvláštní pouto. Navíc se jí líbilo, že nebylo tolik vzdálené jejímu domovu. Od posledního úlovku jí opět pěkně vyhládlo, ale věděla, že to už vydrží až domů. Ovšem, když se dostaly k rokli a ona na jejím dně spatřila snad jen pár hodin mrtvou srnu, která dolů asi spadla v noci nedopatřením, nebyla líná propast obejít a jejího ztuhlého masa se trochu najíst. Niye sice bylo líto zabíjet zvířata, ovšem nechat tu zetlít celou srnu by považovala za mrhání a obrovskou škodu. Vlastně takové občerstvení měla vůbec nejraději. Bylo bez práce a ona nemusela být ta, kdo rozhodne, zda to zvíře přežije, či ne. Její žaludek byl konečně ve své plné spokojenosti utišen a vlčice mohly pokračovat dál. Niya se pak s Meduňkou opět chtěla začít bavit o magiích a znovu zalitovala, že tu svou více neprocvičovala. Kdo ví, kde by mohla být, kdyby byla pilnější!

//přes Ostříží zrak Les Alf - s Meduňkou