Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meno vlka: Niyari
Počet príspevkov: 13
Postavenie: sigma, povýšení neodehráno
Povýšenie: Povýšení neodehráno
Funkcia: chtěla bejt průzkumník, takže dík! Bude mít obr radost … i když třeba jen dočasně :D
Aktivita pre svorku: Obhlížela okolní území a momentálně se snaží co nejvíce zjistit o Mois Grisu na vlastní pěst. Doufá, že u toho načerpá informace, se kterými by mohla potěšit matku při svém návratu.
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): objevuje nová území a seznámila se s dcerkou Shine a Zinka, Meduňkou. Spolu teď míří na území její smečky (Alatey).
Questy svorky: xxx

Za povýšení taktéž díky!

// Mlžné pláně

Z Meduňky vyzařovala pohoda a dobré naladění. Niyari to těšilo, protože sama taková nikdy nebyla. Moc se jí v její společnosti líbilo, byť byla Meduňka mladší.
"To nevím. Možná nějaká magie?" odpověděla další otázkou. O magiích věděla jen čistě teoreticky, jinak netušila, jak fungují. Fascinoval ji um její matky, byl to také jediný zdroj informací o této zvláštní moci - čarovat. Ona sama měla magii vody, ale používat ji neuměla. Sotva přeci dokázala pohnout kapkou. Trochu při té myšlence zalitovala, že se tomu už dávno pořádně nezačala učit. Třeba by se teď už matce skoro i vyrovnala! Po Medunčině další poznámce jen v tichosti vyhlížela onen fialový les. Vzpomněla si přitom také na matčino povídání o zimě a sněhu. Tehdy vyprávěla, že zvířata i okolí mají podobné zbarvení, jako příroda. Byli v tom lese tedy fialoví vlci? Při té představě se musela zasmát. Fialového vlka ještě neviděla.
Přestože se jejích cesta skrze mlhy zdála nekonečná, les se před nimi začal rýsovat. Niyari chvíli žasla, že jsou ty stromy opravdu fialové... skoro jako borůvky! Zrychlila krok a prokličkovala mezi prvními stromy. "Tady je to úplně jiný než tam u nás. Je tu taky nějaká smečka?" zeptala se Meduňky, i když věděla, že to nejspíš neví. Zavrtěla vzrušením ocasem a nasávala zdejší pachy. I vůně lesa byla docela jiná! Pohled po chvíli konečně vrátila Meduňce. "Mám. Mám bráchu, je moc fajn. Jen... jsem ho dlouho neviděla," odpověděla nejistě. Doufala, že je Teb v pořádku. Moc se těšila, až se s ním konečně zase uvidí. Sotva chtěla něco říci na to, že je v blízkosti Medunčina smečka, zarazila ji její další otázka. "...Cože?" zeptala se prvně tak nějak automaticky, přestože otázce rozuměla. Přistoupila k Meduňce blíž a zadívala se do její tváře. Překvapilo jí, že si toho předtím nevšimla, jedno oko měla totiž zdánlivě... mrtvé. Možná, kdyby na to neupozorňovala, by si bývala myslela, že je to taky nějaká magie, protože takovou barvu oka ještě na nikom neviděla. A to i přesto, že viděla Taylora, který nebyl zas tak vzdálený představě fialového vlka, a který měl každé oko jiné. "No... máš ho takový... jiný," podala Meduňce odborný popis. "Nechceš... se kouknout do nějaký tůně?" zapátrala v okolí pohledem po nějaké nehybné vodní hladině.

//Sněžné tesáky

Mladé vlčici se příliš nelíbila potemnělá pláň, ke které se blížili. Když ale viděla jistotu své mladší společnice, i Niya ji ochotně následovala, přestože ji při vstupu do objetí husté mlhy otřásala v kostech. "To je... zvláštní místo," uznala a zmateně se rozhlížela. Jediný smysl, který ji teď nemohl zklamat, byl čich. Plnými doušky vdechovala pachy tohoto místa, aby se vůbec dokázala někdy vrátit zpátky. Byla sice už velká vlčice, přesto ale pociťovala až panické ataky, že se nedokáže vrátit zpátky a že domů už nikdy netrefí, Mlhy se totiž zdály nekonečné. Trochu ji ale uklidňovalo, že s Meduňkou stále udržovala konverzaci. "No a... co tví rodiče a sourozenci?" zeptala se hbitě, protože se jí nechtělo věřit, že by ze smečky opravdu nikoho neznala. Jak přišla k tomu, že má sourozence, bylo snad zřejmé. Ona i další vlčata ve smečce přece sourozence měla! Ani nepomyslela na to, že by Meduňka byla jedináček. Pak se musela zasmát. Ne snad proto, že se Meduňce vysmívala, ale proto, že se jí líbila její upřímnost. "Tak to asi hádám zjistíme," zašklebila se a zrychlila krok, když už jí mlha kolem skoro doháněla k šílenství.

//Začarovaný les

"Jo... plná červených květů" znovu se zasnila při těch představách. Meduňka však zůstala u lesa, kterým procházela ona. Niye to vůbec nevadilo, byla odhodlaná poznat všechno a možná byla spíš ráda, že se podívá zase někam dál. Na tu louku se přeci dovede vrátit kdykoliv. Usmála se. "Tak jo," přikývla a švihla ocasem ze strany na stranu, načež se odrazila na svých dlouhých nohách jako na pružinkách. "A ty jsi tu už potkala jiné vlky? Já znám jen ty z naší smečky," řekla na rovinu a zavzpomínala na všechny členy, které znala. Při vzpomínce na Frekiho se usmála. Zase by se ráda zachumlala do jeho jemných hustých chlupů.
"A nevadí, že bych šla až k vám na území? Nejsem si jistá... jak to funguje," znovu přiznala Meduňce narovinu svou nejistotu. Přesto následovala její kroky a v dáli sledovala blížící se mlhy.

//Mlžná pláň

Přemýšlela, co dělala dříve ona. V jejím věku. To možná znala sotva hranice smečky. Musela se nad tím pousmát. Byla pěkně ustrašené vlče. A poslušné. Měla být hrdá nebo se stydět? Nebo cítit naštvání na rodiče, kteří byli věčně pryč a nikdy ji pořádně nikam nevzali? To si Niyari představovala jen velmi nerada, protože rodina pro ní měla obrovskou hodnotu. Neměla důvod je doopravdy nemít ráda. Jen její pubertální mysl měla tendence brojit proti nim, avšak šla by do důsledku, nikdy by od nich neodešla a její srdce zůstane navždy v Daénském lese v jejich jeskyni. Najednou měla obrovskou chuť vrátit se a zabořit se do srsti Lissandry.
"Fialový les?" zaujalo jí ze slov Meduňky. "Ten teda neznám. Myslím. Ale znám červenou louku!" zasnila se při vzpomínce na ní. Zavrtěla ocasem. "Můžeme jít do toho lesa spolu. Nebo bys radši tu louku? Můžeme spolu objevovat nová území!" vyřkla nahlas svou myšlenku, který ji těšila. Chtěla být průzkumnice a jako průzkumnici jí doprovod jedině prospěje, nebo ne? Usmála se. "Ono je to asi jedno. Třeba tvojí smečku poznám jinak!" dodala odvážně. Zajímalo ji, jaká je Medunčina rodina. Znali její rodiče ty její? A jaká byla jejich smečka?

Prohlížela si hory, na jejichž úpatí vlčice stály. Aby byla upřímná, moc se jí nelíbily. Moc času v nich nestrávila, avšak stačilo to k tomu, aby zjistila, že je to jen samé kamení, chlad a strmé, nepřátelské svahy, které píchaly do tlapek. A co víc, kromě nějakých koz v dálce tu moc zvířat nebylo. Za to v lese! U nich v lese bylo vše. A hlavně ptáci. Bylo ji trochu líto, že zrovna Meduňka musela žít v horách. Nedokázala si připustit, že by se tam někomu mohlo žít dobře.
"A líbí se ti tam?" zeptala se přirozeně i na to, zda je na území spokojená. "Jo, Daénská. Vůdcem je Lissandra," řekla hrdě bez toho, aby se hned práskla, že právě to je její maminka. Lhala by ale, kdyby tvrdila, že se při tom její dospívající ego nezachvělo pýchou. "Jak se jmenuje ta tvoje?" zeptala se ihned poté, co se snažila připomenout svou smečku tím, že zmínila jméno jejich vůdce. Třeba Lissandru znát bude, když už ne jméno Daénu.
Její odpověď ji moc nepřesvědčila. Naklonila hlavu na stranu a zastříhala ušima. "A neztratila ses náhodou?" položila další otázku, až si sama začala připadat hloupě, že se pořád na něco ptá.

Usilovně si snažila vzpomenout, jaké další smečky znala. Jisto jistě ji o tom matka říkala, ale bylo to už tak dávno! Měla si to s ní všechno ještě jednou zopakovat, byla přece ostuda, že ostatní smečky neznala dcery alfy a budoucí průzkumnice smečky, no ne? Poraženecky vydechla, když boj s pamětí po několika vteřinách vzdala.
Vlčice se představila jako Meduňka. To bylo ale krásné jméno! Niyarin herbář ještě nebyl tak obsáhlý, aby znala i tuhle rostlinu, přestože věděla, že o rostlinu jde. Vlka, který se jmenuje jako býlí, ještě neznala. Usmála se. To jméno se jí moc líbilo, protože bylo přírodní. A přírodu ona milovala. O to spíše příjemné jí to připadalo, když pohlédla do Medunčiných zelených očí. Jak příhodné! Zároveň ji to ale připomnělo, že její magie se vymyká jejich rodinné. Také měla mít zelené oči. Na chvíli se u toho zamyslela, avšak úsměv ji nepřecházel. Nedá přeci najevo hned v prvních okamžicích, že má nějaké své slabosti.
"Jsi z hor? Z takových, jako jsou tyhle? Hory moc neznám," ušklíbla se a zahleděla se do dálky, kde marně pátrala po horách, které Meduňka zmiňovala. "Já jsem z Daénské smečky. Z lesa. To je... daleko," ohlédla se za sebe, jako by ji chtěla domov ukázat... což bylo ovšem nemožné. Musely by projít skrze přemisťovač a pak ujít ještě kus cesty, než by našly její smečku. A byl by to vůbec dobrý nápad? Niyari byla vůči tomu skeptická. Máma říkala, že území se musí chránit před vetřelci!
"A... co tu děláš? Taky jsi na průzkumu? Nekazím ti třeba lov?" pokračovala hravě v otázkách.

Byl to první kontakt Niyari s okolním světem. Doposud potkávala jen vlky vlastní smečky a toulala se v jejím nejbližším okolí. Její představy o tom, jak budou toulky a průzkumy vzrušující, byly neustále naplňovány. Ještě nikdy si nepřipadala tak dospělá, jako poslední dny. Proč jen jí to trvalo tak dlouho?
Mladá vlčka reagovala stejně přátelsky a Niya se proto odvážila natáhnout k ní hlavu s elegantním čumákem, aby si vlčici očichala. "Jsem Niyari. A ty?" zeptala se nazpátek s úsměvem a posadila se. "Zvláštně voníš! Ty jsi z jiné smečky?" zeptala se, jako by snad existovala jen ta její, Daénská. Jako vlčeti ji ale říkali, že každá smečka páchne jinak a jak je důležité udržovat díky tomu její hranice. Určitě byla z jiné smečky! Bylo to tak vzrušující! Niya znovu zavrtěla neposedně ocasem. "Odkud jsi?" dodala ještě vzápětí další otázku, přestože byla téměř stejná, jako ta předchozí. Byla tak netrpělivá!
Vlčka před ní musela být o několik dlouhých měsíců mladší. Za pár let by si toho rozdílu nikdo nevšiml, ovšem teď to byl rozdíl znatelný. Niya ale byla mladá dospívající vlčice plná elánu a byla nadšená z jakékoliv nové duše a objektu, který mohla poznat. Hravost, přestože byla přece už velká dáma co se za žádnou cenu nesmí nikde ponížit, ji však ještě stále nepřecházela. Klidně by si se sivou vlčkou pohrála jako malé vlče - jen, aby to neviděl nějaký dospělec!

//Červená louka

Niyari zůstala koukat jako opařená. Poté, co tou věcí prošla, se objevila na neznámém místě... v horách. Prvně se jí jala panika, že se domů už nikdy nevrátí a kde to vlastně je, a tak ji nenapadlo samozřejmě nic jiného, než to zkusit azse opačně a projít více nazpět. Když zjistila, že je zpátky na louce, byla mnohem klidnější. A nadšená. Nadšená, že něco takového objevila. Netušila sice, jak a proč to funguje, ale bylo to velmi pozoruhodné. Byl to třeba snad... nějaký druh stromu? Keře? Magického keře? Co způsobilo, že umožňoval vidět místo, které tam předtím nebylo? Vůbec nedokázala pochopit smysl té věci. Jak tomu říkat? Přemisťovač? Cestovadlo? Ještě dobrých pár minut kroužila kolem portálu a prohlížela si ho ze všech stran. Když se ujistila, že na tom místě opravdu pevně stojí, a že snad jen tak nezmizí, vydala se v horách na další průzkum.
Všude bylo samé chladné kamení, chudý porost s barevným kvítím a chladný vzduch. Bylo tu o poznání chladněji, než na té louce. Bylo to zvláštní. Pomalu se vydala ze svahu hor níž, snažíc se zapamatovat každičký kámen, aby se dokázala vrátit zpět. Do nosu tlačila jakýkoliv pach, vše, co ji pomohlo vytvořit si mapu, podle které najde svůj domov. Sešplhala po svých dlouhých nohách opatrně dolů... až k jejímu pečlivému nosu připlul vzduchem velmi zvláštní pach. Vlčí. Nemohl být daleko! Niyari vzrušeně zavlnila ocasem a téměř bez váhání se vydala pachu naproti. Čím blíže byla, tím více informací o zdroji získávala. Byla to samice, která páchla opravdu velmi ostře. Pro její daénský čumák to bylo něco neznámého, občas cítila podivný pach z vlků, co se objevili na jejich území, ale takhle výrazně odlišný ucítila poprvé. O to více ji kupředu hnala zvědavost. Nakonec se před ní začala rýsovat postava mladé vlčice. Nejspíše mladší, než byla Niyari. Byť i malý věkový rozdíl byl ve stádiu jejich vývoje teď velmi patrný. "A-ahoj," naklonila přátelsky hlavu na stranu a prohlížela si světlou vlčici. Její kožich jí okamžitě připomněl Frekiho. Byl totiž jediný vlk s takhle světlou srstí, kterého znala. Třeba byli příbuzní! Také to byl její "táta"? Znovu zavrtěla ocasem a hlavu zase narovnala. Byla nadšená, že někoho vidí.

//Z rokle podél Nejvyšší hory

Poté, co se její myšlenky cestou trochu uklidnily, se Niya dala do zkoumání okolí. Její oči bedlivě sledovaly každičký pohyb v okolí, každičké zvíře, které se v její blízkosti objevilo. Pátrala zvědavě po všem, co by jí mohlo přinést něco užitečného. Něco, co by mohla vyprávět doma. Výpravy byly tak vzrušující! Ocas držela napjatě narovnaný, ve střehu, jako by čekala, že se tu snad každou chvíli objeví medvěd a ona před ním musela utíkat. Se zaujetím sledovala blížící se pohoří a s úžasem očima pátrala po vrcholu oné obří hory. Chvíli váhala, zda se vydat až nahoru, avšak po pár metrech šplhání naznala, že by to mohlo být příliš riskantní. Navíc se zdálo, že kromě bylin a koz toho moc zajímavého nenajde. Kdoví! Hora počká se svým tajemstvím na později. Niya pokračovala dál.
Podél hory se pak začala rozevírat louka s červenými květy. Niye se zatajil dech, když viděla tu obrovskou červenou plochu. To byla opravdová nádhera! Ihned se jala zkoumání těchto květů, které pouhým závanem okamžitě ztrácely okvětní lístky. Zajímalo jí, zda tu někdy byla její matka. A pokud ano, proč ji o tomhle místě nikdy neřekla! Rozběhla se po louce a se smíchem skotačila mezi opadávajícími květy. Cítila se... šťastná. Moc si přála, aby tu byla se svým bratrem... Jak by se tu s ním dovádělo! Byla by s ním vůbec ještě taková sranda, jako tehdy, když byli malá vlčata? S úsměvem se rozhlédla po louce. Nemohla se toho pohledu nabažit.
Na jejím konci však spatřila cosi podivného. Poklusem se k té věci blížila a se strachem se snažila zjistit její pach. Jenže ona žádný neměla... Pokrčila nos, zatáhla ocas a uši sklopila do stran, jako by ji ta věc chtěla sežrat. Byla tak.. podivná. Jediné, co ji napadlo, bylo, že by to snad mohla být iluze, jaké uměla i matka. Jenže ta tu nebyla... Nebyl tu nikdo! Byla to magie? Ale čí? Ani o tomhle se její maminka nezmiňovala. Že by opravdu našla něco, co nikdo jiný nezná? Skrze obavy se cosi uvnitř ní zachvělo radostí. Ještě chvíli se odvažovala, než ptu divnou věc, portál, očichala zblízka, a když zjistila, že po ní stále nic nechňapá a ani ji neubližuje, šťouchla do ní tlapkou. Ta se v té podivné magii ztratila, načež vlčice s úlekem uskočila jako liška při lovu. Jen... obráceně. Dalších pár minut se k portálu opět přibližovala, než to zkusila znovu tlapkou... pak čumákem... načež do věci strčila celou hlavu... a prošla portálem na druhou stranu...

//Sněžné tesáky

// Přes Ostříží zrak z Němého údolí

Ve snaze vyklouznout ze zajetí tíživých myšlenek a vzpomínek se rozběhla. Bezhlavě křížila louky a běžela dál, jako by před tím vším chtěla utéct. Bilo se v ní tolik emocí! Byla naštvaná, že cítí smutek. Byla naštvaná, že není silná a bez emocí, tak, jak se často projevovala její matka. Byla naštvaná, že chtěla zpátky domů, pozdravit své známé, svou rodinu... přitulit se. Zuby tiskla k sobě tak silně, jako by rvala kost z těla zvířete. Ve svém zaslepení tak málem zahučela ze stráně dolů. Před ní se objevila roklina v zemi, hluboká a strmá. Stěží svůj zběsilý úprk zabrzdila a zděšeně se zahleděla do tváře rokle. To, že málem skončila rozlámaná na jejím dně ji konečně vyhnalo nostalgické myšlenky z hlavy. Zatímco se snažila rozdýchat své zděšení, vydala se obejít rokli a pokračovat ve své cestě. Za matkou se vrátí jedině, až z ní bude průzkumník!

//Přes Nejvyšší horu Červená louka

Nebyla to zrovna nejlepší svačina, kterou za svůj krátký život měla, ale účel splnila. Žaludek byl plný a Niyari spokojená. Olízla si zkrvavenou tlamu a zbytký ožižlaných a okousaných kostí nechala napospas přírodě. Cítila se dobře. Konečně si užívala pocitu, že se o sebe dokáže postarat, že není jen neschopné, hloupé vlče. Přestože jím stále byla, lov jí nešel o nic líp, než když byla úplné štěně a rozumu měla asi jako ptáče vylítlé z hnízda, konečně si připadala důležitá. Její pohled na svět měl úplně jiné barvy, než svět v očích dospělce. Byl plný dobrodružství, úžasných věcí, voněl čerstvou trávou a volal po prozkoumání. Niyari začala toužit po tom, být úplně sama a už nikdy nikoho nepotřebovat, přestože ji každá myšlenka na rodinu čím dál víc tížila a mladá vlčice toužila vrátit se domů, olíznout maminku a pomuchlat svého brášku. Bylo jí smutno, přestože si to odmítala připustit. Byla přece drsňačka, která všechno zvládá. Byl čas se posunout. S hořkostí polkla a potlačila nostalgické slzy po rodině a pokračovala ve zkoumání. Byla sama sebou zhrzená. TÍm, jak byla slabá. Chtěla přece něco dokázat! Jenže navíc ji tížil strach, jak bude matka po té době reagovat. Pamatovala si ji jako hodnou matku, avšak chladnou. Chyběla ji vůbec? O to hůře Niye při této otázce bylo. A snad ještě více ji tížilo, že nevěděla, zda jsou všichni živí a zdraví...

//přes Ostříží zrak Rokle

//Ostříží zrak

Seděla ve vysoké letní trávě a pozorovala okolí. Poslední dny ji zužoval hlad, přestože se lovit snažila. Táta měl pravdu. Nebyla dobrá a pravděpodobně na tom nikdy o moc líp nebude. Vlastně ani nevěděla, zda vůbec lovit chce. A s takovou to opravdu nešlo snadno. Olízla si čumák a nervózně přešlápla, když v tom k ní vítr donesl závan jemného pachu krve. Byl tak vzdálený, že prvně ani nedokázala určit, z jakého směru přichází. Její smysly zbystřily. Když k ní vítr donesl stopu znovu, byla připravená. Zaměřila svůj cíl, vyskočila svýma dlouhýma nohama z trávy a rozběhla se za zdrojem. Běh se postupně zmírnil v poklus, a když se Červená blížila k cíli, šla již téměř krokem. Mršina. Srny. Nemohla být stará déle než pár hodin, přestože byla značně ožraná. Že by jiní vlci? Nebo snad... MEDVĚD? Rozpačitě se rozhlédla po stopách, a když zjistila, že o medvěda zcela určitě nejde, začala hltavě ožírat zbytky mrtvoly. Tak takhle bude žít? Na mršinách? Jako sup? Spokojeně se olízla, když konečně zaplnila žaludek. Měla štěstí.

Niyari se svým otcem strávila dlouhé chvíle. Za ten čas svého rodiče konečně trochu lépe poznala a mohla se učit po jeho boku jakožto lovce a vlka, který znal širá přilehlá území. Nebylo to sice tak poučné, jako učení její matky, kterého se jí dostávalo jako vlčeti, ale i tak dokázala pochopit věci, o kterých neměla doposud ani tušení. Když se spolu vlci rozhodli lovit, Niyari se od otce oddělila a od té doby zůstala na rozlehlém území sama. Přestože každý její krok svazovaly vzpomínky a stesk po domově, nevzdala se své myšlenky stát se průzkumníkem smečky své matky a po neuspěšném hledání svého otce se proto rozhodla toulat se dál a s návratem domů ještě počkat. Mladá vlčice neměla tušení, do jakého nebezpečí pouští, ale byla už dost silná na to, aby se s cizím světem seznámila po svém. Zkoumala každý strom i stéblo trávy, kaźdy pach i pohyb, aby nezapomněla, kudy se vrátí domů. A aby při svém návratu domů měla co vyprávět.

//Němé údolí

Opravdu doufala, že na souboj s medvědem nedojde. V první řadě by nezůstala ani za nic - čím dál od medvěda, tím lépe. A samozřejmě by také nechtěla vidět rozpáraného otce, že jo. Kdoví, co takový medvěd všechno dokáže. Taková myšlenka jí však přivedla k otázce. "A ty umíš taky ty iluze, jako máma? Vyčaruješ medvěda?" zeptala se zvědavě, zatímco se zase pobaveně ušklíbla.
Ta slova ji mrazila. Vlčata přece nemohla umírat. To bylo tak.. depresivní! Niyari už svou otázku nerozváděla, jen na moment nepřítomně patřila do země plná zadumání. "To je zvláštní," zkonstatovala jen nakonec, když k tomu otec ještě přihodil historku o tom, jak se setkal zase zpět ve světě živých s nějakou mrtvolou mladého vlka. No, nebylo to zvláštní... bylo to zvrácené. Bavila se teď snad jen s oživlou mrtvolou svého otce? S pochybovačným pohledem zkontrolovala stav fyzické schránky Vina, ale nic neříkala. Ta představa jí neskutečně děsila.
Rádoby uraženě se ušklíbla. "Ani nevíš, jak je naše smečkové území obrovské!" zamrkala na něj. Byla ale pravda, že čím větší byla ona, tím menší jí to všechno najednou připadalo. Ale malé území to stejně pořád nebylo!
"Jen do toho!" vybídla svého otce s úsměvem, když se konečně odhodlal ukázat jí něco zajímavého. Že by se konečně dočkala také něčeho jiného, než uštěpačných poznámek?