Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ušklíbla se a na moment odtrhla pohled od krajiny, aby se zaměřila na tvář svého otce. "To teda nepamatuju. Ne, že bych ti to přála, docela jsem si tě oblíbila, na to, abych tě viděla v boji. Ale chtěla bych vidět, jak by ses s tím medvědem popasoval," naklonila hlavu na stranu, jak si jeho proporce poměřovala za všech úhlů. "V tvém podání to zní jako hračka," uznala. Medvěd třeba opravdu nebyl takový nepřítel, i když ona z něj měla stále pěkně nahnáno. Byla ještě slabá a nezkušená, nebylo tedy divu, že z medvěda měla hrůzu.
Zatímco si užívala pocit, že ji otec označil jako velkou vlčici, Vino se ponořil do svého znepokojení nad tím, že mu jeho vlastní dcera nevěří. Začala si připadat skoro jak ta špatná a zlá. Že by jí opravdu nelhal? Jeho slova ji zamrazila.
"Vlče?" zopakovala zadumaně. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by mohla zemřít i vlčata. Bylo to zvláštní, sama byla duší ještě stále vlče, i když její tělo už vypadalo jako dospělé. Tohle uvědomění ji zasáhlo. Zatřepala hlavou, nechtěla dát svému otci najevo, že se nad tím zamýšlí. "Tohle není první území, co jsem našla, ty rýpavče!" zamračila se na něj. Jí se tady prostě líbilo. "Tak mě vem tam, kde se líbí tobě," navrhla pak. Ani příliš nedoufala, že by jí takové místo ukázal, natož, že by byla s to tam dojít. Tohle bylo zatím její nejvíc nejdál, kde kdy byla.

// Les Alf

"Vlastně ani nevím, docela dlouho jsem s ním netrávila čas. A nelovila s ním," docela se jí zastesklo. Teb byl celou dobu poblíž, a protože měla jistotu, že je v pořádku, skrze přátelství se Solkou neměla touhu se za ním vrátit na déle. Chtěla si s ním popovídat, něco ulovit, pohrát si... poškádlit ho! Poslední dobou se sotva jen pozdravili, když na sebe náhodou na území natrefili.
To byla ale pitomost. Která kořist by vypadala jako ona? A kdo vůbec by vypadal jako ona? Leda, že by tou kořistí měla být ona sama. To si ale nepřipouštěla, i když třeba z onoho medvěda měla pěkně nahnáno. Jen protočila oči v sloup a cupitala dál, neznámo kam. Les pomalu ustupoval a oni se objevili na širé pláni, za jejíž nekonečnou rovinou se tyčily hory. Byl to pro Niyari krásný pohled. Nikdy nic podobného neviděla. Posadila se a krajinu bedlivě pozorovala.
"Mamka mi ho ukázala, když jsem byla ještě malá," odpověděla otci. Měla pocit, že už to před ním zmínila, ale nevěděla, zda to opravdu vyslovila už před tím, nebo nad tím jen přemýšlela.
"Nevím, jak ti to můžu věřit? Nejsem tak naivní! Kdo umře, tak umře, ne? Nebo se ti zajíci, co jsem ulovila a snědla, taky pořád vrací zpátky?" zeptala se Vina zamyšleně. Nemohla věřit něčemu tak absurdnímu, ke konci její úvahy se jí na tváři opět objevil úsměv. Tahal ji za nos - určitě.
"To dává smysl," hlesla a rozhlédla se kolem. "Tady jsem teď cizinec já. A je tu krásně, možná tu zůstanu a založím si svojí smečku," zažertovala, ačkoliv ta představa byla báječná. Neměla tušení, jak je náročné být alfou. Uvědomovala si jen, že by musela být pořád pryč. Jako její mamka. A to nechtěla, pokud by měla to místo ráda a byli na něm ti, které má ještě radši.

"Jen trochu," odpověděla prostě. Nedocházelo jí že on o Tebovi vlastně neví skoro nic. A přestože ona pro změnu nevěděla skoro nic o otci, z jejich konverzace si o něm utvářela obraz pěkně rýpavého a nenechavého vlka. "Nevypadám jako oni," bránila se, ale bylo jí to ve výsledku jedno, protože věděla, že jí jen zlobí. Proto se jen ušklíbla a šla klidně dál. Jeho další poznámku přešla asi tak, jako to často dělávala její matka, když jí Vino lezl na nervy. Stávalo se jim to často?
"Asi oba, ne?" zašklebila se na otce, který si myslel, že na ní vytáhl s triumfálním argumentem. Ona sice neviděla medvěda naživo, ale Lissandřina iluze, skrze kterou jí onehdá medvěda představila, byla dokonalá. A Niya samozřejmě o důvěryhodnosti matčiných iluzí nepochybovala. Fakt ale byl, že medvěda viděla jako malé vlče, a tak její obraz tohoto zvířete byl dosti zkroucený pohledem malého a slabého stvořeníčka.
Pak se musela zasmát. Její táta byl evidentně i dobrý prášil! "Ale prosím tě! Nejsem malé vlče, už nevěřím na pohádky!" prohodila k němu, netušíc, že mluví pravdu. Taková historka byla však pro zdravý a touto zkušeností nepoznamenaný rozum příliš nereálný a abstraktní. Jak by mohl duší navštívit zemi mrtvých a vrátit se do těla? To byl asi jen sen, no ne? Pak zavětřila, aby se ujistila, že nebezpečí necítí. To jako, že by třeba nebezpečí mělo specifický zápach. Ona totiž takové pachy ještě neznala.
"A tuláci jsou proč nebezpeční?" zeptala se pak. Neměla řádnou představu, jací dokážou cizinci být. Nikdy se nesetkala s nikým, kdo by byl zlý nebo jí chtěl ublížit.
Táta se příliš do průvodcovství neměl, což ale Niye nevadilo. Byla zvyklá, že jí všude dospělci jen tahali, a tak byla vlastně docela ráda, že má konečně opravdu svobodu. "To se zjistí," usmála se vesele a mířila - pro ní - opět neznámo kam.

//Ostříží zrak

//Daénská smečka

Dostávala se do úzkých. Nejistě švihla ocasem, když se otec zeptal, zda zajíce uloví i sama a přešlápla. Notnou chvíli mlčela, než se nadechla pro odpověď, kterou však vzápětí zase spolkla. Pak si nasupeně povzdychla. "Lovila jsem s kámoškou," zamračila se na tátu. "Nechci lovit. Budu jíst trávu a bobule jako srnci a ptáci," prohlásila hrdě, aniž by pomyslela, že tohle jí prostě k jídlu stačit nebude. Bylo to pouhé plácání v návaznosti na otce, který jí přesvědčoval, že lov je fajn. Přitom by se masa nemohla vzdát, i kdyby náhodou chtěla. Ale nechtěla, chutnalo jí. Záviděla však všem zvířatům, co lovit nemusela a stačilo, aby se napásli na louce. Tak bezstarostné! Bylo to však nejspíš vykoupené tím, že chvíli na to mohli skončit jako svačina právě třeba pro vlka.
"Ne!" štěkla po otci, přičemž už začínala být docela otrávená. "Baví mě je sledovat a zjišťovat, jak žijí!" opravila tátu. S lovem to opravdu nemělo nic společného. Takové věci, které vyřkl on, pozorovala snad jedině, pokud opravdu lovila. Byl to instinkt, který zatím ale plně neměla jak využít. Pak ohrnula nos a zašklebila se. "Nebo ty podceňuješ medvěda," pousmála se, načež se už konečně dala do pohybu. Úsměv se vzápětí zase vytratil, protože s odpověďmi otce nebyla vůbec spokojená. "Ty jsi strašný tajnůstkář. Taky už ti nebudu nic říkat!" podotkla a otočila se na Vina. "Nechci vidět smrt. Jak bys jí vůbec mohl vidět! Byl bys mrtvý, ne?" stále se v ní držely pověry malého mláděte. Nechtěla tomu věřit, ale cítila tajemno a napětí.
Krajina ji přišla stále stejná. Posadila se a rozhlédla se kolem. "To už jsme venku, jo?" zamumlala spíše pro sebe. V jednu chvíli totiž cítila ty silné vlčí pachy, o kterých matka mluvila. Tam končilo smečkové území. A vůbec se jí nenaplnilo očekávání, že se všechno změní, vnikne do nebezpečného světa a bude mít co zkoumat. Byl to stále jen les. Sledovala svého otce a čekala, zda jí třeba něco ukáže nebo někam zavede. Věřila, že se toho rád ujme.

Po chvíli s rozhovorem s tátou opravdu začínala mít opět pocit, že je to její táta. Skoro nic o něm nevěděla, mnoho jí toho ani neřekl, když se ptala, ale kázání analýzy jejího chování mu šly dobře. A kdyby jen věděla, jak pochybuje o jejích schopnostech přežít! Vždyť tu byla po celičkou dobu bez něj! Oheň v ní vzplál díky jeho vyřčenému úsudku ale i tak. Přece pozná, co jí prostě nebaví! Popotáhla čumák a zamračila se. "To teda umím! Ulovím zajíce!" bránila se, až u toho naštvaně dupla hubenou nožkou. "Je to nuda. Až na samý konec a naplnění břicha se nic neděje. Obzvlášť, když to není úspěšný!" trvala si dál na svém. Přece byla velká a lovit uměla! Ne že ne!
"Jo, líbí. Ale ne je pronásledovat. Nechovají se pak přirozeně. Utíkají, stejně jako každý, kdo se bojí," vysvětlila otci, aby si snad náhodou nemyslel, že by je ráda naháněla po lese při lovu. "To s nimi máme společné," hlesla a pootočila hlavu na stranu, jako by si otce přeměřovala. Byl vysoký, hodně vysoký. Ale ne tak, jako medvěd. Matka byla také vysoká, možná spolu dohromady by výšku medvěda dohnali a třeba ho i skolili! "Ne. Myslím, že ne," odpověděla příkře ke zklamání svého otce. "Máma říkala, že jednou medvěda z území vyháněla. A nezněla to jako sranda! Myslím, že by to sama nezvládla," řekla jistě, protože neznala tak dokonale matčiny magie. A navíc, co kdyby magie měl i medvěd?!
"A jak smrt vypadá?" zeptala se s úsměvem, když Vino zažertoval "No... pryč... za hranice," odpověděla neurčitě. Nemohla říct kam, protože nikde nebyla. Jen z vyprávění znala ten podivný most, kterého se bála. Znala i hory a jejich barvy z vyprávění Lissandry. Ale nebyla si jistá, zda chce zrovna sem. Nevěděla, jak je to daleko, ani co jí tam čeká. Nenechala se jeho otázkou rozhodit a prostě se rozešla zcela náhodným směrem.

//Les Alf

"Hm... Zajíce," odpověděla jistě. Pak její pohled uhnul k blízkému jezeru. "Zkoušela jsem už několikrát ryby. Jsou ale hrozně rychlé. Nejdou chytit," vrátila se očima k otci a zamrkala na něj nevěřícně. "Je to nuda," zopakovala definitivně při finálním odsuzování lovu. Pak se pousmála a v očích se jí jemně zajiskřilo. "Mnohem zábavnější je, zvířata jen sledovat. Jsou tak... Jiná!" zasnila se, když si vybavovala, jak mravenci budují své velkolepé domovy, jak se ptáci starají o ptáčata a jak ryby brouzdají svými hlavami na dně jezera. To všechno se zimou přecházelo. Neušlo ji, že už neslýchá a nevídá ptáky, ptáčata, a že mravenci už dávno spí. Bylo to... Smutné. Prázdné.
Jeho povzbuzení ji překvapilo. "Viděls někdy medvěda? Je obrovskej! Větší než ty! Jak bych ho mohla odehnat?" zakroutila pochybovačně hlavou. Pak nadšeně přikývla "No jasně!" zavrtěla ocasem, když se zeptal, jestli chce ven. Ani se ani nemusela ničeho bát! Určitě ji táta ochrání.
Pak se na otce znovu zašklebila. Měla pocit, že ji křivdí. "Ptal ses, proč chci být průzkumník!" připomněla mu podrážděně a přešlápla. "Jinak bych to nezmiňovala!" dodala hned. Sice nebyla ještě vyspělá, ale už ji to skoro pálilo jako dospělci, přece by si nemyslela, že někdo, kdo ji shání potravu, jako třeba lovec, bude neužitečný a nedůležitý. Zamračila se. "A ta odpověď nevylučovala, že jiné funkce užitečné nejsou," řekla hrdě, protože měla pocit, že argumentuje naprosto bezchybně. Pak nahodila pohled, jaký měla i její matka, když kázala nebo měla pravdu. Ten uměla opravdu dobře.
"Odpustím ti, že jsi byl tak dlouho pryč," řekla spíše s humorem, protože doopravdy naštvaná nebyla. Ani nemohla. Pak se její vážný výraz změnil opět v žertovní, načež šibalsky zastříhala ušima. "Tak jdeme za dobrodružstvím!" dodala nadšeně, vyskočila na nohy a v očekávání jen vrtěla netrpělivě ocasem.

Niyari si povzdychla. To museli být dospěláci vždycky tak hrozně otravní? A to už začínala být docela spokojená, zdálo se totiž, že alespoň otec ji nebude o ničem poučovat. Protočila očima. "No jasně, ale lovit mě fakt nebaví. A nemyslím si, že bych mohla odehnat třeba nějakého medvěda. Vždyť jsem ještě ani nebyla venku! Proto nemůžu být ještě ani průzkumník, natož, abych mohla hlídat hranice. Mamka mi medvěda ukazovala, toho přece nemůžu odehnat," postěžovala si hned tátovi. Nechtěla říct, že by na obránce prostě neměla sílu a ani odvahu. A taky nechtěla přiznávat, že lov ji nejen nebaví, ale holt v něm není ani za mák natolik zdatná, aby mohla doplňovat zásoby. A aby věděla něco o tom, že do jejich spižírny patří třeba bylinky nebo rostlinná strava, to už vůbec ne! Sotva by poznala stéblo trávy, natož, aby z ní byla nějaká bylinkářka. Průzkumník zněl zkrátka a dobře nejjasněji, nejdobrodružněji a také.. nejsnadněji. A to byl jeden z dalších jejích omylů. Především to byl ale její vlčecí sen.
"A taky jsem neřekla, že to není důležité," opravila otce, aby náhodou nezůstala ona jako ten poučovaný hlupák. Na duši ji to udělalo náramně dobře, měla totiž pocit, že konečně může stírat dospělce ona. Jak daleko od pravdy ale byla, zatím netušila.
Hlava se jí přetočila na stranu, a když viděla, že se usmívá otec, skoro se rozesmála. "Co?" zeptala se znovu otce, kterého dostávala do nepříjemné situace. A to jí také náramně bavilo. "Co je k smíchu? A co se stalo! Řekni mi to!" dorážela na něj s hravým úsměvem, který doprovázelo vrtění ocasu.

Pohledem změřila své dlouhé nohy a pousmála se. Byla už dost vysoká a srst už neměla štěněcí. Byla prostě velká. Byla dospělá! Rozhodně se tak cítila, či spíše - přemlouvala se, že se tak cítí, protože v hloubi duše věděla, že je ještě pořád malá. Jen si to nechtěla přiznat. A už vůbec ne nějakému dospělákovi.
Nad Vinovou otázkou se však musela zamyslet. Pamatovala si vůbec, proč že to vlastně chtěla být průzkumník? Byl to hlavně její vlčecí sen. Pohledem uhla zamyšleně k zemi. "Chci být prospěšná. Důležitá," odpověděla nakonec, přičemž se zdráhala dořeknout cosi ve smyslu "jako máma". Nakonec však pomlčela o svém zcela přirozeném cíli, napodobit svého rodiče. Svou jedinou předlohu proto, čím být, až dospěje. "Proč tys chtěl být lovec? Lov je docela zdlouhavá nuda," opáčila rychle a zvědavě natočila hlavu. Lov pro ní opravdu nebyl žádné terno. Kdyby nepotřebovala jíst, nikdy by si čas povalováním se v trávě a nekonečným plížení nekrátila.
"A proč jste se pohádali?" zeptala se znovu dotěrně. O to více jí to bavilo, když viděla, že se otec odpovědím docela brání. Na tváři ji vyrostl kulišácký výraz, který se náhle změnil v pyšný, když ji otec složil vlastně jakousi poklonu. Měla snad opravdu vždy pravdu, nebo si to jen myslela?

Přikývla, zatímco dál urputně přemýšlela, jestli toho Azraela už nezná. Byla si však jistá tím, že pokud s ním byla seznámena, bylo to jen ze slov její matky. Určitě se s ním nesetkala, to by přece věděla. Bylo tu tak málo vlků, že by si je všechny nezapamatoval jen úplně hlupák.
Její postřeh Vino potvrdil. Byl tu déle, ale stejně ještě neznal všechny členy. No, nebylo divu. Jestli se tu objevovali celou dobu jen takto sporadicky, trvalo by věčnost, než by je poznal všechny.
"No jo, už nejsem malý vlče," upozornila svého otce, jehož tón v ní evokoval to, že by malé vlče být ještě měla. A na to byla teď docela háklá. Už to byla přece velká vlčice! Její sebevědomí stálo na naivních představách o tom, jak vše zná, protože toho znala právě tak málo. A hluboce by se jí dotklo, kdyby jí proto někdo viděl jako mládě. "Měla bych ale trénovat na průzkumníka. Jinak jím nikdy nebudu!" postěžovala si a zastříhala ušima, když se zadívala do dálky, kamsi k hranicím, které tak toužila překročit.
"Smečkový lov? A kdy bude?" zeptala se zvědavě, aniž by na její otázku nebohý Vino znal odpověď. Přímo dychtila po tom, seznámit se s členy smečky. Přišlo jí to důležité, byla přece dcera alfy, no ne? A co kdyby tu byl nějaký vlk? Ve chvílích samoty se ve svém věku již oddávala fantaziím o tom pravém vlkovi, kterého však nikdy neviděla. Právě proto se na to tak těšila. Byl tu vůbec nějaký takový vlk? A co ostatní vlčata? Najde si mezi nimi další kamarády?
Pak její otec záhadně oněměl. Natočila hlavu na stranu a ušklíbla se. "Co? Tak jste se pohádali? To já se ještě s žádným kamarádem nepohádala!" naznačila otci, že přece není normální, aby se hádal se svým kamarádem. Pro ni to pak přece nebyl kamarád. Tato představa dost možná vycházela z toho, že Niya neměla kamarády. Solari byla její jediná kamarádka a nikdy se nehádaly!

Oba zůstali odchodem Solari rozrušení. Nebyli zvyklí spolu mluvit, bylo to tak... nepřirozené. Niyari si prohlížela otcovy zelené oči, přičemž si připomínala svou rozdílnou magii. Nezbývalo jí, než se s tím smířit.
"Neznám. Myslím," odpověděla stručně. Matka jí vštípila jména snad všech členů smečky, ale po týdnech bylo těžké je stále udržet v paměti. Pak pokrčila pomyslnými rameny a natočila hlavu na stranu. "Pár vlků jsem tu viděla. Mamka o nich často mluví. Ale jak víš, stále jsou všichni někde na toulkách," odpověděla nezištně, ale přesto si pak odfrkla, "kromě mě," dodala vzápětí spíše pro sebe, ale tomu, aby to slyšel i její otec, to nebránilo. "Upřímně jsem si poslední dobou říkala, jestli tu ještě nějaká smečka je. Sotva jsem se tu potkala s bráchou, natož s jinými členy," prohodila pak, a přesto, že ji to zanechávalo trochu otrávenou a v obavách, usmála se. Vzpomněla si, jak se o tom bavila se Solari před pár dny. Ani při svých toulkách tu nikoho nepotkaly.
Z mrzutosti ji však hnedle probrala Vinova odpověď, že se setkal se svým kamarádem. "Porvali jste se?" zeptala se ohromeně. Pak se ale pousmála. "To asi nebyl moc kamarád," dodala. Svým velkolepým postřehem snad dala dobře na vědomí, byť neúmyslně, že už není hloupé vlče a dokáže přemýšlet v souvislostech.

Ani ji nenapadlo taťku představit jeho postavením ve smečce. Znělo to nějak moc formálně. A i kdyby měla, beztak by ho představila jen jako lovce. A bylo vůbec důležité říkat, jakého je postavení? Pokroutila nad tím hlavou. Vlčímu zákonu se už sice učila, ale evidentně mu odmítala rozumět. Pak se představila Solari. A na to se Niya musela opět zahihňat, protože ji to připomnělo jejího otce. Pamatovala si totiž, že o nějakém rodu mluvil, ale asi nebyl tak slavný, aby si ho Solari zapamatovala. Pak ale zvážněla, protože si pomyslela, zda je ten modrý vlk v pořádku. Dlouho ho totiž neviděly a ona se je ani nevydal hledat. A pak se Solari vydala pryč. Niya vnitřně trochu zpanikařila, protože spolu se Solari byla opravdu dlouho. A teď její kamarádka odcházela. Pak zpanikařila ještě víc, protože si uvědomila, že tu bude sama s Vinem, se svým otcem, kterého skoro neznala a řádně se před ním styděla. Nevěděla totiž, jak s ním navázat řeč. Na Solari přesto jen kývla a sledovala, jak odchází. Snad nebude zkoumat okolí bez ní!
Pohled pak vrátila tátovi, který ji mezitím povídal o toulkách mamky a o tom, jak se měl. "S kým?" zeptala se, jako by přeslechla to, že je Lissandra bůhvíkde. Ve skutečnosti ji to však znepokojilo. Jak on mohl být tak klidný, když nevěděl, kde maminka je? A jak se jí daří? Venku přece bylo spousty nebezpečí, jak si mohl být tak jistý? Předstírala proto zájem o dalšího člena smečky, kterého s sebou přivedl. "Většinou dobře? Co se stalo?" zeptala se spěšně, protože odpověď nebyla vůbec uspokojivá. Přepadl je snad medvěd?

Nepotřebovala žádné přesvědčování. Vlastně si najednou byla jistá tím, že je dobrý nápad se ven podívat.Jen se potřebovala trochu uklidnit po prvotním zděšení. Paradoxně ji na tom toulání lákal fakt, že tam možná číhá nějaké nebezpečí. No neznělo to... dobrodružně? Potlačila v sobě uťáplé vlče a zatřepala hlavou. Musela se znovu zasmát. "Máš pravdu. Co by se nám dvěma tak mohlo stát!" řekla sebevědomě, načež s úsměvem zavzpomínala, jak si před pár týdny Solari popálila tlapku nebo jak jí pak tahala z keře ven. To jí nakonec donutilo k upřímnému smíchu, který skoro nešel zastavit. I přesto, že tento svůj výlev Solari neobjasnila, byla si docela jistá tím, že i ona ví, proč se tak směje. Když už se trochu uklidnila a chtěla se vydat kamsi za ty hranice, všimla si, že je pozoruje vlk. Prvně byla překvapená stejně, jako Solari, ale brzy pochopila, že toho vlka přece zná. Tak nějak nevěděla, jak reagovat. Měla radost, to ano, ale nebyla si jistá, zda je projev takové radosti místný. Netušila, jak by na to Vino mohl reagovat. "A-ahoj," odpověděla s ostýchavým úsměvem a mávla ocasem ze strany na stranu. Pak se otočila na Solari. "To... je můj táta," vysvětlila své kamarádce a zase se posadila. Cestování neznámou krajinou se asi odložilo na jindy. "Kdes byl... tak dlouho? A... Jak ses měl... tati?" zeptala se nervózně, protože už jen to samotné oslovení ji nějak nešlo přes pysky. Přece jen spolu moc času nestrávili a daleko více času od jejich setkání uběhlo. "A kde je máma?" zeptala se hned vzápětí plná očekávání... a strachu.

Pobaveně se ušklíbla. "Máš pravdu," protočila komediálně očima, jako že to nerada uznává. Pak si krátce povzdychla. "Kdoví, jak se daří našim," řekla trochu zasněně. Její jedinou útěchou bylo, že ví, jak se má její bratříček. Svého tátu viděla jen jednou v životě. Byly to sice hezké vzpomínky, ale... byl to pro ni opravdu táta? K mamince měla mnohem jiný vztah a o ní se také doopravdy bála. Vino byl spíše cizí vlk, než otec. Protože ale neměla možnost porovnávat své rodiče s nějakémi lepšími, pozornějšími, nijak zvlášť ji to nerozrušilo. Samozřejmě, že by byla radši, kdyby tu byli s ní. A s Tebem. Ale co zmohla? Její myšlenky přetrhla až Solka, která se chtěla podívat mimo území. Mimo území?! ozval se její hlas vzorňačky.
"A... můžeme? Nikdy... Nikdy jsem tam nebyla," pronesla nejistě. Doteď slyšela jen samé zákazy na to, chodit za hranice. Měla skoro pocit, že by měla umřít, jakmile na tu půdu vkročí. Lhala by ale, kdyby tvrdila, že ji tato myšlenka už dlouhou dobu nepokouší. Chtěla být přece průzkumnice. Chtěla vědět, co je v okolí. Chtěla být už samostatná a důležitá jako všichni dospělci. Věděla ale, že Solari tento nápad podpoří, a že Niyau ukldiní. Skoro nečekala na odpověď a s lišáckým pohledem se postavila na své dlouhé nohy. Pak se rozhlédla, jako by ten jejich supertajný rozhovor a ďábelský plán někdo poslouchal.

Jméno vlka: Niyari
Počet postů: 14
Postavení: sigma
Povýšení: ---
Funkce: rádoby průzkumnice
Aktivita pro smečku: ---
Krátké shrnutí (i rychlohry): Čas trávila s kamarádkou Solari. Zkoušely spolu základy magie (a trochu popálily náš luxusní smečkový trávníkový koberec, um...), základy lovu, zkoumaly své území...
Questy: ---

A byla venku! Konečně. Niyari si svou kamarádku starostlivě prohlédla, aby zkontrolovala její zdravotní stav. Zdálo se, že žije. No, to byla dobrá zpráva pro jejího otce!
"Krev nevrátíš... nebo nevím. Prostě teče ven, když se poraníš. Koukni na toho zajíce," řekla svou zkrvavenou tlamou, která o tekutosti krve svědčila asi daleko víc, než zabitý zajíc. No, nic. Byl čas hodovat. Vlčata se vrhla na pracně uloveného zajíce. Jejich rodiče by na ně byli určitě pyšní. A Niya si na téhle kořisti pochutnala víc, než na jakémkoli jiném mase. Konečně poznala, co to je, dostat odměnu za vynaložené úsilí. Sice lovila už dřív, ale značně jí v tom pomáhali rodiče a bráška. Kde ten vůbec byl? A kde byla její matka? A otec?
Její otázky postupem času sílily. Vlčata spolu strávila spoustu času. Učila se, zkoumala okolí, dováděla spolu... a rostla. Každým dnem se vzdalovala podobě buclatých, chlupatých nádob na dotěrné otázky v nekonečných řadách. Stávaly se z nich vlčí dámy. Niyari byla dáma s měsíčním náskokem, ale rozdíly mezi ní a Solari se postupně vytrácely.

Byl slunečný večer. Obě mladé vlčice ležely při břehu jezera a pozorovaly jeho hladinu. "Neměly bychom navštívit ještě jeskyni? Jestli je tvůj táta vůbec naživu," zahihňala se, přičemž ji ale tížila myšlenka na to, kde je její maminka takovou dobu. Mohlo to být několik týdnů od chvíle, co jí viděla naposledy. O přítomnosti bráchy věděla. Pachy na území stále dobře pozorovala. Jen se začínala docela nudit na těch neměnících se prostorech. Byl čas konečně objevovat další území! Své teritorium už znala jako své... vlastní chlupy.