Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Raději přivřela oči, když viděla, jak se její kamarádka bezvládně hrne z kopce dolů. Au... pomyslela si. Když k ní doběhla, začínal se pro změnu obávat o reakci jejího starostlivého taťky, až uvidí, jak se Solari stihla zřídit venku. Sice to patřilo k vlčecím hrátkám a zkoumání, ale zda pro to bude mít pochopení i Modrák, to nikdo nevěděl.
Sledovala mluvící a funící keř a opatrně přes trny nahlížela dovnitř, jestli uvidí Solari. "Jaká rudá tekutina?" podivila se zděšeně, když z keře zazněla otázka. "Kde jsi? Můžeš ven?" zeptala se teď pro změnu ona. Když se snažila keř nějak rozrazit, akorát si popíchala tlapky. Nakonec si lehla na zem a zespod na svou kamarádku uviděla. "Teče ti krev!" oznámila hned. Jak to věděla, Prostě to věděla! Nikdy nad tím nepřemýšlela. Vždycky, když se odřela, tahle věc se tam objevila. I když zabila zajíce, tekla z něj krev. "Nic tě nebolí? Co ta packa? A ty rány?" začala trochu panikařit, protože prostě netušila, co má dělat.
"Když to nějak nadzvednu, protáhneš se ven?" zeptala se pak znovu, zatímco usilovně přemýšlela.

Jakmile vystartovala z místa, uvědomila si tu základní chybu. Chudák Solari nevěděla pořádně, co dělat a Niya ji ani nikde neviděla. Když už chtěla běh za ušákem vzdát, ten najednou hodil kotrmelec, jak se v poslední chvíli snažil vyhnout malému vlčeti schovanému v křoví. Místo toho se srazili a oba se začali kutálet ze srázu. Niyari musela zhluboka vydýchávat svůj sportovní výkon, ale i přes nedostatek kyslíku jí pudy velely vyrazit za kutálejícím se zajícem. Její dlouhé nohy se vyhýbaly větvím jako by byla na pérkách a s překvapivou lehkostí se ze svahu řítila přímo za nebohým zajícem. Kupodivu, díky jejich nedokonalé souhře, se jim zajíce ulovit podařilo. Niyari ho právě kvůli "zákroku" Solari mohla konečně dohnat a nebohého ušáka, který byl při sprovázení ze světa alespoň částečně omráčen eustále se motajícím světem, pevně chytila do svých zubů. Pak už nezbývalo nic, než dohnat Solari, která bezvládně pokračovala ve válení sudů. "Solari!" zavolala Niyari a klopýtala za ní. Zdálo se, že už se konečně zastavuje. "Máme ho!" zajásala znovu, když svou kamarádku dobíhala. "Jsi v pohodě???" očuchávala starostlivě svou kamarádku.

Ne, že by Niya věděla, co by to ten slon měl být, ale i tak přikývla. Jakože má asi dobrou paměť, nebo ne? Naopak to nedávalo smysl. Tohle rčení si bude pamatovat!
Lov byl pro ní něco vzrušujícího, ale zároveň byl také velmi nudný. Přišlo ji to jako věčnost, než se k zajícovi dopracovaly tak blízko, aby ho mohly nějak nahnat. Vůbec netušila, jak se to dělá, ale její logika už byla přece jen na vyšší úrovni, než onehdá, kdy lovila poprvé. Navíc tu zkušenost už měla. Otočila se k Solari, aby jí řekla, že se odplíží na druhou strnau, když v tom s tím přišla Solka sama. Hbitě přikývla a čekala, až se její kamarádka dostane na určenou pozici. Na jednu věc ale zapomněla. Koordinace jejich výpadu tak, aby zajíce podchytily bezpečně ze všech stran tak, aby jim neutekl. Na(ne)štěstí jí tohle už ani nedošlo a tak se za chvíli prostě odrazila a vyrazila po pracujícím zajíci. Ten se okamžitě dal ve zběsilý útěk a pokud se Solari nepodařilo ho nějak zatlačit, jejich lovení, zdálo se, bylo velmi rychle u konce.

Když nad tím tak přemýšlela, také tu neznala mnoho vlků. Nebo ano? Viděla Frekiho. Tu bylinkářku a nějakou vlčici, co s nimi strávila chvíli u vody. Zastříhala ušima a váhavě točila hlavu do stran. "Já jich moc neviděla. Myslím. Ale Mamka je zná všechny jménama. Asi mají nějaké povinnosti. Nebo tu třeba jsou, jen o nich nevím!" usoudila nakonec, zatímco se rozhlédla po okolí, jako by měla pocit, že tu s nimi někdo je. Území smečky bylo opravdu docela rozlehlé, a tak nebylo těžké se s ostatními míjet. Nasadilo jí to však brouka do hlavy - kolik jich tu teda vlastně vůbec je? Nikdy nad tím nepřemýšlela , nějak jí nezajímalo, že tu jsou i jiní než ona a její sourozenci. A kolik členů bylo ve smečce normální mít? Bylo jich teda málo, nebo moc? Tolik otázek!
Vzápětí se její starosti rozplynuly v zápalu lovu. Během plížení se jí znovu připomněla ta nuda, kterou zažívala i poprvé. Vše trvalo moc dlouho. Přesto ji tlouklo srdce a cítila napětí. "Pomalu se připlížíme... a pak, když to bude nejméně čekat, musíme vyrazit. Ale utíká fakt rychle! Rodiče stáli poblíž a pomohli nám ho směrovat," špitla ke kamarádce a pak se její pohled vrátil zpět k nebohému ušákovi, kterého začaly pomalu obkličovat, dokud se nedostaly k bodu, odkud se dle mínění Niyari dalo nejlépe vyrazit.

Zavzpomínala, jak je kdysi hlídal Freki, velký, huňatý vlk. Její vzpomínky na něj jako na otce pro ni byly mnohem přirozenější, než na Vina, kterého poznala už jako starší, kdy byla už přece jen o něco více při smyslech, než jako onehdy jako neohrabané tučně, co se sápalo po sametovém kožichu velkého Frekiho.
"Divně páchne?" zeptala se, zatímco funěla do trávy. Vůbec necítila chlad, přestože bylo její tělo stále mokré. Dlouho jí tenhle zápal děním okolo asi nevydrží, ale stále se cítila dobře. "No asi jo. Taky přesně nevím. Ale koukni, jsou tu stopy," upozornila kamarádku, přičemž přezkoumala pach zaječích bobků. Pro někoho nechutné, pro vlka nezbytné. Nijak zvlášť však jeho pach nezařadila. Prostě smrděl trávou a hlínou. Hodně strávenou trávou a hlínou. Nakrčila čumák k cíli, který Solari zahlédla. "Jo, a teď k zemi!" přikázala s úsměvem a zavrtěla ocasem. Hra začala. Opatrně kladla jednu nohu za druhou, břicho div neotírala o zem a blížila se k zajíci.

Niyari také skoro nevěděla, jak ten zajíc vypadá, a jak se loví. Když už ale potrénovaly magie, musely vyzkoušet i lov. Ne?
Pachy ji připadaly vesměs vlčí, sem tam její stopu narušila rybina z vedlejšího jezera, ovšem čím dál od něj byly, tím jasnější byla zpráva pro její nos. Vlky poznala, tudíž nebylo nic snazšího, soustředit se na pachy, které se jako vlčí nezdály.
"No, asi jo... Pořád někam chodila," přiznala, že na její obchůzky byla zvyklá už z dřívějška. Bylo jí to trochu líto, možná. A možná by jí to bylo líto víc, kdyby věděla, že u ostatních vlčat je to jinak. Jenže ona z vlčat znala jen Solari a ta od rodičů věděla ještě méně, než Niya od těch svých. A tak jí vůbec nepřišlo, že tráví s matkou málo času. Spíše než to byl i tak více politováníhodný její vztah k otci. Skoro ho neznala. Objevil se jen na pár dní a zase zmizel. Stále se nedokázala sžít s tím, že má opravdu dva rodiče. Pro ní byla nejhlavnější maminka. To ona ji provázela životem, učila jí a trávila s ní nevíce času. Ona a její bráška, Teb. Kde teď vlastně byl? Byl v pořádku?
Myšlenky jí na chvíli odradily od jejich cíle - ulovit zajíce. Čím blíže byly hranicím smečky, tím spíše Niya rozpoznávala, že se vlčí stopy ztrácí a objevují se nové - zvířecí. Navíc v blatě, díky jasnému měsíci, uviděla obtisklé packy zajíce a opodál jeho bobky. Lehla k zemi. "Někde tu bude," varovala svou kamarádku. Tak, jak jí to učili rodiče, nehnutě se krčila u země a odhodlávala se k dalším krokům.

Očima žmourala po měsícem a hvězdami třpytící se vodní hladině a poslouchala tajemné šplouchání vod. Sem tam se na hladině objevila i rybí ploutev neposedné ryby. Jak se asi daly ulovit? Byl někdo tak rychlý, aby rybu stačil lapit? Přemýšlela. Jako zajíc se asi lovit nebude. Nebylo kam rybu hnát, ve vodě se přece běhat nedalo.
"Můžem zkusit toho zajíce, " navrhla, načež začala pro změnu přemýšlet, jak toho zajíce teda vlastně najít, že. Tehdy ho totiž za vlčáka našla jejich matka a s lovem jim pomáhali. Teď však byla pro změnu zase o dost silnější, rychlejší a obratnější. Třeba to nějak půjde! Oklepala že sebe vodu, aniž by pocítila zimu tak, jako zběsile pobíhající Solari. Byla vtipná, Nich se musela při pohledu na ni zasmát. Na její otázku stříhla ušima a hlavu stočila na stranu. "To nevím, má moc povinností. Určitě zahání nějakýho medvěda nebo tak!"odpověděla. Nebyla z toho smutná. Na její pochůzky byla zvyklá od narození. Bylo to třeba trochu smutné, ale ještě si to neuvědomovala. A kdoví, zda ji to někdy líto vůbec přijde. Sklonila čumák k zemi a stejne jako její matka se kamsi rozešla, přičemž pátrala po necem, co vlastně ani neznala. Po stopách zajíce.

Zachichotala se. "To není pravda! Mně se to líbí," ujistila Solari a znovu si prohlédla její znaky na těle. Byly moc zvláštní a jedinečné. Takových jedinců prostě moc nebylo. Kdežto hnědáků, jako byla Niya, muselo být spousty. Maminka třeba vypadala podobně! Jen byla světlejší. Ale jinak byla podobně jednolitá jako Niya. Tak to malá vlčice vnímala. Díky rozverným hrám ve vodě ji však brzy tohle tíživé téma ohledně jejího vzhledu přešlo. Bublala pod vodou jako starý vodník, přičemž se jen pravidelně vynořovala, aby se nadechla, nebo aby vykašlala vdechnutou vodu. Do chvíle, než jejich hry rozrazila ryba.
"Neudělají. Ale je s nima nuda, vždycky odplavou pryč, nenechají na sebe sahnout!" postěžovala si kamarádce a pak pokrčila pomyslnými rameny. "My si spíš tak hráli, že je lovíme. Já nevím. Fakt se nás bály," dodala, přičemž přemýšlela, jak by ryba asi chutnala. A zda se vůbec doopravdy ulovit dá. Mlsně se oblízla nad pochutinou, kterou nikdy neměla.
Okamžitě se usmála a její ocásek se netrpělivě rozmával do stran. "Jasně! Musíš jít s náma," řekla nadšeně. Sice nevěděla, na co přesně se to vůbec se Solari domlouvá, protože to nikdy nezažila, hrozně moc se na to těšila. "Nevím! Ale je to prej sranda. A prej se nám to bude líbit," znovu se usmála se zasněnýma očima. Věci, které neznala, si dokázala skvěle představit. A hlavně zkresleně krásně, velkolepě a úžasně.

Niyari oceňovala, že se jí její kamarádka snaží podpořit. Usmála se. "Ale ty máš srst hezky kombinovanou! můžeš si vybrat! Jsi světle i tmavě hnědá a tvoje tvář je díky tomu výrazná!" zahalekala, když viděla jejich odrazy ve vodě. Niyarin odraz se ve vodě skoro ztrácel, zatímco Solky se v tmavém zrcadle krásně vyjímal. Díky znakům byla výrazná a navíc se Niyari líbily barevné přechody. Ale co! Každý už je nějaký. Niyari se s tím musela vyrovnat stejně jako s tím, že je prostě elementu vody. I když vlastně chtěla zemi jen proto, že ji měli ostatní a zdánlivě dokázala víc, než nějaká voda.
Solari byla zkrátka pravá kamarádka. Začaly se čochtat ve studené vodě a Niyari s mírem ve tváři pozorovala vystupující měsíc. Ten ozářil celou vodní plochu a společně s hvězdami ve vlnkách vytvářely něco nádherného. Zasnila se, když vynoila už poněkolikáté hlavu z vody a klidně vydechla, zatímco ji z její nálady vytrhlo Solařino zaskučení. "Aaa," vyjekla též, protože se lekla Solari a protože neviděla, co to vlastně pod vodou je, jala se jí hrozná panika. Vyběhla na břeh a očkama loudila pod vodou, když v tom uviděla tělo stejně zmatené ryby. "To je ryba! Hrozně jsem se lekla," zahihňala se, což následně vypuklo v neskrývaný smích. "Lovila jsem je s bráchou, když jsem byla menší. Ale moc se nenechaly," zazubila se a sledovala, jak rybka odplouvá, zatímco se z jejího vlhkého a horkého kožichu zvedala pára. "V zimě náš prý maminka vezme na klouzání po jezeře. Prej ztuhne a je to pak sranda," řekla kamarádce a čekala, zda by třeba nechtěla jít též.

"To nevím... Ale je to území smečky," odpověděla. Ještě nechápala, jaká je přesná úloha alfy. A zda alfa něco vlastní, nebo ne. Nevěděla, co je to povinnost. Nevěděla, co je to zodpovědnost. Znala jen to, co jí bylo řečeno. Že maminka - alfa - pomáhá. Znamenalo to, že ji tedy smečka patřila?
Sledovala šedý, nejasný, vodní svět. Představovala si, že je ve vodě úplně jiný život. Jiná realita. Fascinovala jí představa, jak asi žije Niyari v tom tmavém světě rozvlněných a tlumených barev a tvarů, které rozbíjejí drobné vlny. Ze zamyšlení ji vytrhla až její kamarádka, která se jí snažila uklidnit. Usmála se a zavrtěla ocáskem. "Děkuju," hlesla stydlivě. Ještě ji nikdo nikdy neřekl, že vypadá hezky a má krásný kožíšek. "Ale nemám ho tak hezky barevný, jako ty. Jsem jen... hnědá," pokrčila pomyslnými rameny. Její strasti však rychle vystřídala chuť si hrát. Solari opravdu nemusela čekat dlouho, než se Niya do vody vehnala též. Byla sice studenější, ale vůbec jí to nevadilo.
Solari byla její kamarádka. Věkový rozdíl vnímala jen, když mohla něco vysvětlovat, protože si připadala důležitá. Jinak pro ni byla Solka rovnocennou partnerkou pro hry a zkoumání. Bylo jí s ní moc dobře. Ponořila čumák pod hladinu a vydechla. Dělala to hrozně ráda, protože tak vytvářela bubliny. A to se jí líbilo. Vynořila hlavu a zasmála se. "Je to sranda," potvrdila její slova a znovu začala vytvářet bubliny.

A oheň skutečně umíral. Niyari byla na jednu stranu ráda, že je nebezpečí zažehnáno, ale na tu druhou byla smutná, že už nevidí tu jeho krásu, kterou mohla obdivovat. Nebyla smutná, že neměla magii ohně. Ani, že neměla magii země. Vodu měla moc ráda, i když zatím nevěděla, jak ji lze použít. Myslela si, že je slabá, protože má zrovna tento element a byla posmutnělá proto, že voda není nebezepečná. I Solari si to myslela. Voda sice pomáhala, to byla asi pravda, ale co když jí bude v zimě zima? Co kdyby se ocitla v nebezpečí? Pak už ji voda stěží pomůže. Nebo se snad mýlila?
Pousmála se a přikývla. "Tak jo," řekla k Solari a zvedla se od doutnajícího, černého vypáleného kruhu v trávě. Zkontrolovala pohledem Solari, zda může jít... a šlo se. Kupodivu Niya věděla přesně kam. Jednak už u jezera byla s maminkou a tatínkem, a jednak, aniž by to sama věděla, vodu zkrátka cítila. Posadila se u břehu a zakoukala se na svůj odraz na hladině. "Vážně tak vypadám?" zeptala se Solari, když uvidila sama sebe poněkud tmavější a ve velmi zkreslených barvách, díky odstínu vody a vlivem světla. Byla tmavá chuchle chupů, ze kterých vystupovaly dvě nenápadně oči. No to snad ne! Podívala se na svou packu, která měla mnohem jasnější barvy, než ta vodní Niyari. Nebo bylo snad její vodní já tak pod hladinou? Na chvíli jí napadlo, že takhle vypadá její element. Bylo to možné? Nechápala. Proč má obličej v jiné barvě, než má tlapky a boky? Jako malé vlče si svého vzhledu ve vodě sotva všimla. Nikdy ji to nezaujalo.

Tak nějak bylo po náladě. Achjo. To opravdu skončil jejich výlet tak rychle? V bledých očích se odrážela zář barevných plamínků, až se Niye nechtělo věřit tomu, že tak ošklivě poranily Solari. Opravdu za její bolístku nemohla ona?
Připadala si už jako dospělá vlčice, ale tohle byla chvíle, kdy se ukazovalo, že je to pořád jen hloupé vlče, jehož život stále závisí na rodičích. No, možná ne život, ale její rozhodování vůli rodičů určitě podléhalo. I když se chtěla rozhodovat sama a ideálně žít separovaně, vést stejně krásnou smečku, jako její maminka a rozumět všemu, nebylo tomu tak. A pravděpodobně tomu tak ani nikdy nebude. Proč tu teď nebyl žádný dospělý, kterého by se mohla zeptat, co mají dělat? Ohýnek pokojně zapraskal a Niya se tak zasnila, že skoro neslyšela nesouhlasný projev Solari. Pak se ale pousmála, když viděla, jak pohupkává na třech nohách a snaží se oheň uhasit. "To nemusíš. Koukni, slábne. Asi se krmí tou suchou trávou a klacky, řekla, co vypozorovala. Všechny rychle věci pod ním totiž zmizely. A půda mu nechutnala. Už nerostl a slábl, když neměl co jíst. " Je i voda nebezpečná?" zeptala se pak spíše sama pro sebe. Přesto se otočila na Solari, kdyby třeba znala odpověď. "Mohla by ses bránit, kdyby bylo třeba. Uděláš tu bouli všem, kdo budou zlí," usmála se na svou kamarádku.

Niyu napadlo to stejné. Co když jí to zůstane? Její táta jí určitě zabije! Vždyť za to celé mohla ona, ona chtěla zkoušet magie a i když měla radost, že to Solari jde, teď se skoro bála o život. Zhluboka se nadechla a vydechla. To určitě nebude tak zlé. Určitě zbytečně plaším... uklidňovala se v mysli, přičemž si vybavovala situace, kdy její maminka zůstávala klidná, zatímco její otec ne. Že by byla tak starostlivá po něm? V jejích šedavých očích se odrážel plápolající oheň, který se stále chtěl dostat mimo spálený kruh. Asi by mu k tomu stačila jediná jiskřička, aby to tu chytlo celé. Naštěstí se však oheň poslušně držel za rozrytou hlínou. Na Solku jen přejícně kývla - ano, kéž by pršelo. Kéž by sem ty kapky mohla sama nasměrovat. Nervózně si olízla čumák a zase se posadila. "Zkoušela jsem to, ale nejde to. Ani nevím, jestli bych to uměla," odpověděla a raději pomlčela o tom, že si myslí, že se ta voda na její pacce objevila právě díky jejímu snažení. Pokud Niya vůbec něco uměla, bylo to pohnout s kapkou po stéblu. A o tom taky radši pomlčela. K vyvolávání vodopádů a deštných mraků to teda mělo sakra daleko. Vrátila se zpátky k pohasínajícímu ohýnku a ohřívala si u něj svůj sametový kožich. "Ale líbí se mi," řekla, když sledovala, jak oheň "odchází". "Příjemně hřeje. A krásně vypadá," řekla dost možná znovu, co před chvílí. Stále přemýšlela, jak se pak Solari tahle schopnost bude hodit, až bude ten sníh, o kterém maminka mluvila.

Přimhouřila oči v kouři nad páčkou Solari, jako by se snad bála, že to má prasknout hned teď. "Tak to nepraskej...!" varovala honem svou kamarádku, jako by to snad nějak měla ovlivnit. Nebo jako by to Solari snad nevěděla i bez ní. Bála se totiž, že si tou popáleninou zadělaly tak trochu na průser. Co když už Taylor Solari nikam nepustí? Niyari začala z jednoho hloupého puchýře až panikařit. Nevěděla totiž, že za dva dny se ta věc zatáhne a začne z polštářku pomalu mizet. Neměla vlastně vůbec tušení, co takový puchýř dokáže a o to víc se bála. O Solari, o sebe a o jejich zdraví.
Solari se rozešla po třech nohou, což Niyari za daných okolností vůbec vtipné nepřišlo. Za nimi ještě doutnalo vzniklé ohniště, za kterým se ohlédla. "No... Možná... Bysme ho měly ohlídat. Neumíš ho třeba i zničit, když ho umíš vytvořit?" zeptala se, zatímco sledovala strhující se plamínky, které se pomalu vytrácely při okraji kruhu o průměru asi dvou-tří metrů.

Stále pozorovala černý, vypálený flek. Obnoví se to? Rozhlédla se kolem, jako by se bála, že tm bude některý z nasupených rodičů, nebo třeba matky kardinál. Kdyby tu byl její tatínek, určitě by začal obě obletovat, zda jsou v pořádk ua zda se jim něco nestalo. U maminky sice strach neměla, že by byla potrestána, protože to nikdy nezažila, ale měla pocit, že by ji to příliš nepotěšilo. No tak co! Spíše doufala, že by maminka mohla mít radost, že se chtěly něco naučit. K tomu od ní byla také vedena. Třeba by se na to tak dívala i teď!
Spíše než vypálený kruh jí však dělala starost Silařina packa. Vůbec nevěděla, co se jí to na nožce udělalo a už vůbec ne, jestli jí to někdy zmizí. A není to nic vážného? Vypadalo to, jako by její tlapku naplnila voda. Ach ne! Nemohla za to třeba Niya? Nepřivolala tu vodu místo ze země do její tlapky? Povzdychla si. Žaludek jí začal nepříjemně svědit ze stresu. Jako kdyby jí všechny vnitřnosti někdo šimral a svíral.