Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Niyari asi nedokázala vyvodit důsledky, co by se stalo, kdyby se oheň dostal všude, Vypadal ničivě a hrozivě, ale jeho skutečnou sílu ještě nepoznala. Navíc se ználo, že na spáleném místě se mu moc nelíbilo a když okolí jeho působiště pokryla vstvou hlíny, neměl kam dál růst. Černý flíček snad za chvíli zapadá listím a nebude vidět. Nebo by se snad maminka zlobila za takové malé... nedopatření? Daleko víe Niyu trápilo to, že se její kamarádka zranila. A jejího otce přivolat nemohla. "Dobře..a.. není ti zle?" zeptala se, protože jí se trochu špatně dělalo. Jednak proto, jak ošklivě její tlapka vypadala, protože místo polštářku měla rybníček potažený tenkou kůží a jednak proto, že by se za to mohl její taťka zlobit. "Po třech to nezvládneš?... Achjo," zašeptala zmateně. "Dojdu pro někoho kdo umí léčit! Nebo..." přemýšlela, jak nejlépe pomoci, ale moc ji nenapadalo. Nevěděla, že moc léčit mají i různé byliny. Jejich schopnostem ještě nerozuměla. Zatřepala hlavou ze strany na stranu, jako by se přeslechla, když Solari znovu promluvila. "Cože?" zeptala se podiveně. "Podpálila si možná tak svoji packu... A naučila ses trochu o své schopnosti! Je fakt super. Tohohle si nikdo ani nevšimne," ujistila kamarádku, zatímco sledovala dohořívající plamínky uprostřed černého, vypáleného kola.

Bylo to tak vzrušující! Obě malé vlčice objevovaly taje tohoto světa s obrovským nadšením. Niyari pokojně sledovala, jak se ta nádherná, jasná a hřejivá podívaná šířila dál... a dál. Sledovala, jak umírá každé místo, na které se oheň dostal. Tak tohle dělá? Oheň... zabíjí? Z dřívek i seschlé trávy vysál poslední zbylý život, dokud se nerozpadly na částečky. Bylo to... děsivé. A fascinující. Skoro měla pocit, jako by byl oheň zkáza a voda životodárná věc. Nicméně to neměnilo její názor, že chce mít také takovou magii, která je aspoň vidět.
"Co? A...a... to jen tak? Můžeš chodit? Nemám dojít pro tvého tátu?" začala mírně panikařit, když viděla její popálenou tlapku. Celá teď vypadala nějaká skleslá, zdálo se, jako by se jí snad chtělo spát, nebo co. "Mám zavýt?" zeptala se ještě poplašně, zatímco se divokým máváním tlapek snažila udělat snad jakousi neviditelnou stěnu kolem rozrůstajícího se ohně. Tím, jak se zběsile dotýkala drápkatýma nohama země, dokázala její část vyházet do ohně. Prášení na oheň způsobilo, že se začal stahovat. Tak tohle oheň nemá rád? Zemi? Niyari objevovala velmi zvláštní kombinace. Oheň dokázal zničit zem a zem zase jeho. Pousmála se. Svět byl opravdu rozkošný. Když byly plameny obklíčeny nehořlavou hlínou, opět se přikrčila k zemi a pozorovala plamínky. Soudě dle jejího pohledu se snad snažila vyčarovat vodu místo onoho ohně, což se jí pochopitelně nedařilo. Nabývala dojmu, že její magie je snad nejvíc k ničemu ze všech ostatních. Element větru neznala už jako jediný, tak ji nezhasla poslední naděje. Voda jí nezahřála jako oheň, nenakrmila ani nechránila jako země. Voda byla tichá, krásná, ale nudná. Tak se to zdálo Niye, protože nikdy nespatřila to, co voda opravdu dokáže.
"Aspoň ti nebude zima, až přijde sníh! Maminka říkala, že je zima sice krásná, ale že se dělají chuchvalce v srsti... a že je fakt velká zima. Bude se ti hodit," naznala nakonec, přičemž si znovu docela marně snažila představit, jak se dělají sněhové chomáče v srsti.

Niyari si sice připadala na jednu stranu starší, ale svou přítelkyni nepovažovala za mládě. Byla prostě jen mladší, mláďata byla obě dvě. A Solari byla super!
Začala se pak soustředit na hromádku dříví. Z jejího pohledu nebylo těžké vyčíst, kolik energie těm suchým klacíkům věnuje. Jenže... Nic. Niyari připadalo, jako by koukala sama na sebe, jak se snažila ukázat mamince, co dokázala s kapkou, která se díky jejímu úsilí posunula po stéblu a spadla z něj dolů. Co na tom, že to možná byl jen větřík nebo síla gravitace, prostě to bylo určitě díky jejím schopnostem! Každopádně - Solari to nešlo úplně stejně, jako předtím Niyari. Kamarádku plně podporovala a stejně soustředěně pozorovala střídavě Solari i kupku dřívek. Když v tom... Když v tom!... Se z hromádky opravdu začalo kouřit. Bylo to matoucí, zvláštně to zapáchalo, a přestože se té nové věci trochu polekala, po chvíli nadšeně se Solkou obdivovala záblesky plamínků. "Ty jo! To je hustý!" zavrtěla ocáskem a usmála se na Solku. "I ty máš lepší schopnosti než já!" postěžovala si hned dětinsky, načež si Solari popalila tlapku. "Cože? Co to udělalo? Tebe to kouslo?" zmateně sledovala její ucuknutí, přičemž se snažila zjistit, co se stalo. Oheň se ji paradoxně líbil. Svítil, jiskřil... Mělo to prostě kouzlo! Co ona s vodou? Co dokázala?

Naštěstí stopování Niyari ještě nezkoušela a kdoví, jestli vůbec věděla, že je to k úspěšnému lovu také potřeba. Velkou oporou ji byly vrozené pudy, ovšem lovecký pud u ní byl poměrně utlumený. Solari vypadala pro lov zapáleně, a tak Niye bylo líto odmítnout. Štěstím v neštěstí však, bylo, že poblíž zvíře opravdu nebylo žádné. Alespoň zatím.
Na svou srst Niya byla docela pyšná. Prostě se jí líbila, i když kolikrát záviděla ostatním jejich flíčky. Přišlo ji to originální. Ale ona už přece měla originální oči! Spokojila se teda zatím jen svou základní barvou.
Pak, přišla otázka, které se bála nejvíc. Jak si to má představit? Niya měla jen velmi řídké znalosti o tom, co jejich magie dokáží. Natož, aby věděla, co by uměly vyčarovat na jejich úrovni. Zastříhala pušky a sledovala Solari, jak skládá suchá dřívka. To byl asi dobrý začátek! Niya znala oheň jen z popisu magie.
"Prostě... Se soustředit. Hodně se soustředit,, myslet na to a představovat si to. Musí to fungovat... Nějak. Tak mi to říkala maminka," vysvětlila, jak funguje trénování magie. Bylo to těžké, ale jakmile si najdou cestu k tomu, jak magii používat, určitě jim to už půjde mnohem líp. Přikrčila se před hromadkou a sama si představovala, jak by takový oheň mohl, vypadat. U své magie alespoň věděla, jak voda vypadá, ale co ji to bylo platné, když pořádně nevěděla, co dokáže?

Přemýšlela, jak by to Solaris více přiblížila. "Můžeme to spolu zkusit, když někde bude nějaký zajíc. Ale chce to moc soustředění na to, jak se hýbeš, nebo spíš nehýbeš... Trvá to moc... Dlouho," řekla otráveně. Ten adrenalin při pár vteřinách po výpadu z úkrytu za zvířetem nestál za tu dobu krčení předtím. Bylo to jen o tom, čekat, čekat, čekat a pak vyrazit a možná se to povede. Niyari na vše spěchala, neměla čas na to, soustředit se schovaná v trávě... A čekat.
"To je zajímavý. Moc si to nedokážu představit, " řekla užasle, když ji Solaris popisovala, jak se změnila. Nedokazala si Solku představit ani v jiné barvě, natož, jak probíhala ta přeměna. Skoro by řekla, že to muselo trvat aspoň měsíc, než ji ty staré chlupy vypadaly a vyměnily se za nové. Zřejmě to bylo ale celé jinak. Pak se jen pousmála. "To nevím, je to těžký, nejde mi to," zamumlala, když došla řeč na magii, přičemž své síly zkoušela snad jen jedinkrát, a tak nemohla tvrdit, že ji to nejde. Ona ale i tak měla ten pocit.
"Myslím, že oheň. Maminka říkala, že to je vidět podle očí. Červené jsou ohnivé, modré vodní a vzdušné, zelené jsou podle země. Asi to dává smysl, " zamyslela se, zatímco se podívala do jejich jiskrivych očí. Posadila se před ní u padlého stromu. Popis Wua ji docela zklamal, představovala si ho jako krásného, statného samce. Raději nic neřekla, jen přikývla a zamyslela se. "Můžeš zkusit něco zapálit!" navrhla strašné moudro, protože nedokázala domyslet následky. A co vlastně, ona byla voda, určitě by to zvládla uhasit! Nějak...

Ani Solari se za hranice nechtělo. Vlastně byla ráda, protože ji neměl kdo pokoušet. Přikývla. "Lovili jsme s rodiči zajíce. Ale není to moc zábavné," poznamenala suše, protože lov ji nijak neoslovil. Stále měla v tlamě chuť teplé, čerstvé krve. Na lov se musela pekelně soustředit, navíc jí to ani moc nešlo, protože byla malá a zkrátka to asi nebyla aktivita pro ni. Alespoň zatím ne. Tak nějak tušila, že Solari ještě nic nelovila. Dokud nemusela, asi to ani nebylo nutné. Niyari se zatím stále nechávala ráda obskakovat rodiči a dalšími dospělci. Vv tomhle zrovna ji byli dobří, to ano.
Pak se ale dostali k pro ní záživnějšímu tématu - Wu a jeho serepetičky. "A... jak jsi teda vypadala předtím? A jak se to stalo? Prostě jsi z ničeho nic změnila barvu?" chrlila na ní otázku za otázkou. Chtěla vědět všechno. A nejlépe hned. Zastříhala již zcela zpevněnýma a stojatýma ušima a dychtivě na svou kamarádku zamrkala. "Jo, to je. Má ji maminka, tatínek, i brácha. jen já ne," posmutněla, přičemž deštivé oči obrátila k zemi. "Já mám vodu. Taky ji mám ráda... jen... nevím, proč ji mám zrovna já? Nemůžu ovládat kytky a přírodu, i když si myslím... že bych to měla umět!" postěžovala si. K přírodě měla i přes všechno velmi silné pouto, ale ne tak, jako vlci s očima země. Nedokázala s ní tak komunikovat, jako oni. Pak zakroutila hlavou. "Neumím. Musím se to naučit. Každý z nás prý má svůj...emelent... nebo element? Prostě máme buď zemi, vodu, vzduch nebo oheň," usilovně přemýšlela, zda něco nevynechala, "ale maminka umí i další kouzla. Umí třeba udělat zvířátka. Ale nejsou skutečná. Tohle všechno ti pak může dát ten Wu. Musím se pak maminky zeptat, jak že to teda vlastně funguje... A čím si tu jeho magii zasloužím," pokračovala dál a zavrtěla ocáskem. "Maminka říká, že se stačí soustředit, přát si to a opravdu to chtít... a stane se to! Zkoušela jsem to s kapkou a opravdu jsem s ní pohla!" řekla vesele, i když kdovíjak to s tou kapkou bylo doopravdy. "A jak ten Wu vypadal?" zeptala se ještě nakonec.

Niyari si teď připadala důležitá a plně si uvědomovala, že je starší. V jejich věku byl ten rozdíl poměrně viditelný. Ovšem nebude to trvat dlouho a sotva kdo by poznal, že se jedná narodila dřív než druhá. Už teď Niya ztrácela vlčecí tvary, byla vytáhlá, nohatá a rysy byly čím dál ostřejší. Zkrátka už to nebyla roztomilá, buclatá hromádka chlupů.
"Hmm.. Asi ne, " přiznala, "mamka mi je ukazovala, abych věděla, jak velké území patří nám. Abych poznala, jak se značí smečky. Zajímavější by to asi bylo za hranicemi," ušklíbla se na svou kamarádku. Samozřejmě byla v pokušení vy kouknout za ně, ale netroufla si. Nějaký její vnitřní kodex ji to zakazoval, svým způsobem měla strach. Všichni jí tím tak strašili, že by skoro uvěřila, že jen překročení hranice ji může do chvíle zabít. Solari to ale přežila, byla až u mostu! Musí se tam pak vydat také. Pokud bude jen na území, nikdy z ní průzkumník nebude.
"Fakt?" podivila se odpovědi Sol. To byla ale dobrá zpráva, ne? Že by to dával jen tak zdarma. "Já myslela, že se mu musí platit nějakýma kamínkama, nebo co. Mně to bylo divný, kdo by tak chtěl nějaký šutr. Ani nevím, jak by ten kámen měl vypadat... Já u něj chci magii země, třeba mi ji taky dá!" řekla potěšeně, načež se podívala do očí své kamarádky, aby zjistila, jakou magii má ona. Její zraky byly červené. To byl oheň? Asi ještě neviděla vlka s touto magií. A pak ji něco napadlo. "Víš co? Co kdybysme šly zkoušet magie!" navrhla nadšeně a hravě poskočila před Solari. "Bude to zábava, větší, než hranice! " dodala rychle. Sama totiž magii ještě vůbec neovládala, spolu se třeba něco naučí.

//Úkryt

Vyklusala hrdě ven a byla ráda, že jsou konečně zproštěny od dozoru dospělých. Byl to už přece velké vlčí dámy, potřebovaly trochu soukromí. Zavrtěla ocasem, když viděla širé okolí jejich území.
"Vytí je jednoduchý, prostě jen vytáhneš krk, stáhneš pysky, otevřeš hrdlo... a jde to samo! Vlastně se na tom není co učit, určitě by to přišlo samo, kdybys to potřebovala... Mě to taky nikdo neučil," řekla vesele, "radši to teď ale nebudem zkoušet, ať se za náma hned nežene tvůj táta," dodala rychle, kdyby to snad Solari napadlo. Ještě na moment se zastavila, aby se otřepala a srovnala tak zmuchlanou a nevzhlednou srst z předešlých herních šarvátek. Začínala mít ponětí o tom, že je vlčice. A najednou jí začínalo záležet na tom, jak vypadá. Natáhla svůj černý čumák k nebi a nasála okolní pachy. Věděla, že je Tebeth na blízku, což přidalo jejímu uchu na odvaze. "Tak já ti ukážu hranice, kudy mě vedla maminka včera," řekla prvně a rozklusala se oním směrem. Byl krásný den na procházku a zkoumání, vzduch nesl omamnou lesní vůni a ve větvích zapípalo posledních pár ptáčků, co zůstávali na blížící se zimu. Niye neušlo, že už její opeření oblíbenci nezpívají tolik, co dřív. Musela se na to pak zeptat matky. "Za co sis koupila ty nový chlupy? A jaký ten Wu je?" zeptala se Solky během toho, co pletla jednu nohu přes druhou.

"Mazlíčky?" zeptala se honem. Neříkala jí o tom něco matka? Matně si vzpomínala. "Aha," přikývla. Vypadalo to, že si tedy může zakoupit magii i tak, aniž by byla obdařena i novým kožichem. A to bylo hlavní. Nemusela se bát, že by přišla o svůj krásný kožíšek. Wu musel být opravdu velmi pozoruhodný vlk. Čím víc o něm věděla, tím více si ho přála poznat. Chtěla si koupit magii, zemi. Toužila po ní tolik, jako po ničem jiném. A pak musela za Němým, aby ji naučil být dobrou průzkumnicí. Potíž byla v tom, že to ani jeden nedělal zadarmo. A Niya si už nepamatovala, co přesně chtěli za to, aby ji takové věci naučili. Kamínky žádné nenašla, a i kdyby, jak pozná, že to jsou právě ty, které by někdo chtěl? Byla z toho trochu smutná. Ale jen do chvíle, že byli propuštěni. Konečně! Modrému vlkovi vše odkývala, byla upřímná a hodná, neměla v plánu porušit slib. Sama se toho bála, neudělala by bez maminky jediný krok, dokud by neměla svolení. A teď, když jim to Modrý zakázal, byla to pro ni neporušitelná bariéra. Sice jeho slovům moc nevěřila, protože eopravdové nebezpečí nikdy nepoznala, neměla pocit, že by jim mohla ublížit nějaká liška... pff! Blbost. Vždyť Niyari už skolila i zajíce! Nějaká liška by se mohla leda tak učit.
Smutně se podívala na bratra Solari, který měl být nadále držen a cvičen svým otcem, pak se naposled otočila na Modrého a konečně se rozběhla směrem k východu jeskyně. Tak moc se těšila!

//Daénská smečka

Tak moc se těšila, až se bude toulat po území s kamarádkou Solari. Jenže ten modrý Vlk jim to chtěl zkazit. Vždyť Niyari už byla velká vlčice! I maminka to říkala. Tedy, říkala, že už za chvíli bude. A nějaká chvíle už to byla!
Přikývla na slova Solari, protože vytí byl skvělý nápad. Neměla pochyb, že by na dosah nebyl nějaký dospělý vlk, co by je zachránil i bez vytí, pokud by se něco náhodou mělo dít. Ale nebude! Maminka říkala, že tu žádní medvědi nejsou. Vyhání je odtud. I to Niyari věděla. Věděla, že je smečka uchrání, i když nebudou mít ty otravné dospěláky přímo za zadkem. Niya byla už dost stará i na to, aby měla prozkoumaná okolní území, nebylo proto divu, že se tak těšila na procházku alespoň po území. Chtěla být venku a poznávat, bez toho, aby u toho celou dobu poslouchala nudný výklad nudného dospělce.
"Ale já výt umím," řekla hrdě. Vlastně na tom nebylo vůbec nic těžkého, bylo to tak přirozené, že to šlo samo. Asi jako když ptáče opouštělo poprvé hnízdo. Taky umělo používat křídla! Netrpělivě přešlápla. O to spíš, když viděla, že i Tebeth konečně opustil jeskyni a vyšel ven. Zamávala na něj ocáskem a usmála se. Nevypadal ale, že by se k nim chtěl přidat, a tak ho Niya také nijak neotravovala. Raději čekala na vyjádření modrého. Už už měla choutky, zvednout se, čapnout Solku za kožich a utéci od něj pryč. Kdyby to bylo tak jednoduché...

"Tak takhle to funguje?" zeptala se zmateně, přičemž vystřídala pohled z modrého vlka na Solari. "Barvu jste změnili díky Wu...ovi?" zeptala se, přičemž její mozek musel zpracovat koncovku Wuova zvláštního jména. Tohle jí zajímalo víc, než cokoli, co se kolem ní dělo. Taylor malého Arrowa napomenul, což šlo mimo Niyari zcela. Dost možná v tu chvíli ani nedávala pozor a zrovna fantazírovala, co si u Wua koupí ona. Červený kožíšek si chtěla nechat, koupit si chtěla jen magie. Ale co kdyby se jí změnila i ta barva? To by opravdu nerada. Před ničím takovým ji ale maminka nevarovala, určitě by se o tom zmínila, když o Wuovi vyprávěla.
Pak se namísto Solari Arrow pustil do ní. Byla statnější, a tak útokům vytrvale odolávala, přičemž se snažila naslouchat rozhovoru Solky s Taylorem, který zamítl, aby šly samy ven. Ale Nyia chtěla projít se Solari území a také chvíli strávit se svým vrstevníkem sama! Do této chvíle znala jen svého bratra, to byl kromě pár dospělců její jediný kamarád. Ihned se vzdala hry s Arrowem a přicupitala před nohy Taylora. Byl čas na přemlouvání. "Prosím!" řekla stroze a zamrkala na něj dešťovýma očkama. "Jen po území, maminka mi ho ukazovala, znám ho moc dobře!" řekla sebevědomě. Byla trochu naštvaná, že jim to vlk zakázal. To ona od rodičů moc neznala. A hlavně... ona to tu přece měla prozkoumané! Navíc smečkové území byl samý vlk, co by se tak mohlo stát? Dospěláci byli tak... upjatí! A pořád se báli. Niya totiž ještě neměla tušení, co se venku může skrývat za nebezpečí. O tom, že prohlídku území se Sol zvládnou, však byla přesvědčená. Byla přece budoucí průzkumník!

//Už jsem nemohla čekat :) ale pro přímou hru je to jen další nedůležitý post.

Jak se asi měl její bratříček? Pár hodin uplynulo a Teb se tu stále neukázal. Asi spal opravdu tvrdě - tím se tedy chlacholila Niya, protože ji samozřejmě napadalo spoustu horších možností. Pro jejich nepravděpodobnost se však nakonec zdržela výstupu nahoru, do jeskyně jejich matky, aby zkontrolovala stav svého bratra. Mohl třeba uklouznout po ještě stále mokré římse z jejich "balkonku" a zřítil se dolů. Ach, to byl nepředstavitelně hrozný scénář! Ale rodiče stále nebyli zpátky, a tak ani Niyari neplašila, že by se něco zlého mohlo stát. Zhluboka se nadechla a pak vydechla, aby zahnala i tyto myšlenky. Jen na chvíli pohlédla k nepravidelným, kamenným schodům, načež své myšlenky zařadila zpět k dění tady, dole v jejich veliké smečkové jeskyni.

//nepřeskakuji, jen potřebuji posty, takže pro hru nepodstatná výplň :)

Niyari přemýšlela, jaké by to bylo, rozumět ptákům. A jaké by to bylo, být v jejich kůži. Vnímala je jako vzor vší elegance a křehkosti. Jako menší se je snažila napodobovat při skákání a běhání, a i když si jako oni občas při své fantazii připadala, ani z jedné desetiny nebyla tak křehká a jemná. Byla prostě... vlčice. Asi se prostě narodila ve špatné kůži. A co víc, ještě se špatným elementem. Ten jí naopak teď, když byla starší a více rozuměla jejich zákonům, dělal větší vrásky na čele než kdy dřív. Proč ona měla vodu? Sice ji milovala, ale cítila se s ní v jejich rodině... asi jako Solka před svým tatínkem. Jak to, že se jí vůbec změnil kožich? A jak vypadala předtím? Ustaraně si prohlédla svůj načervenalý kožíšek a pak zkontrolovala Solari. Nemůže se jí to stát také? Co když za pár měsíců změní barvu? Už tak se jí pomalu vytrácely bílé chlupy z tlapky. U všech bohů, ještě aby to se jí přihodilo!
Naštěstí tyto zmatené myšlenky zahnala, když se pustila do bitky s dalšími dvěma vlčaty, což si ostatně náramně užívala, protože byla v přesile.

Za posledních několik dní poznala mnoho věcí. Ty se jí pomalu usazovaly v mysli, která stále více dozrávala. Věci ve světě najednou získávaly hlubší smysl, souvisely spolu a Niyari objevovala další a další zákoutí širého světa. Nohaté, odrostlé vlče, které pomalu začínalo vnímat širší spektrum emocí a informací, bylo však stále velmi hravé a pozornost dokázalo věcem věnovat jen velmi střídmě. Přestože její pozorovací schopnosti byly čím dál víc dokonalé, stále byly přijímané informace poměrně zploštělé. Sama rozdíl nepozorovala, to by byla schopna posoudit nad jen její maminka, Lissandra, která její vývoj pozorovala od samotného začátku.
Bylo to smutné a zároveň veselé, že malá vlčka pomalu opouštěla to stádium slepé bytůstky, která vidí věci jen velmi jednoduše. Zpoza její mysli se také začaly rodit první myšlenky vzdoru. Měla touhu pokoušet starší vlky. Kdyby jen mohla, zasáhla by při ataku modrého vlka, který se takto pokoušel pokárat svou dceru, Solari. Proč po ní křičel? Kdo mu dal to právo? Niyari byla přece dcera alfy, musela chránit slabší! Jenže ještě nevěděla, že není víc než starší vlci ve smečce. Přesto ale mlčela a situaci zpovzdálí sledovala.

Napjatě naslouchala své nové kamarádce. Most opravdu vypadal děsivě, a to na něm ani nemusela stát. Ani ho nemusela vidět, aby si ho představovala ještě děsivější, než doopravdy byl. "No... tak jo," řekla nerozhodně, protože teď se jí na ten most teda opravdu nechtělo. Její touha po tom, stát se průzkumníkem, ji však k tomuto místu táhla. Druhá možnost se jí líbila mnohem víc, protože tu konec konců byla doma. Mile přikývla. "Moc ráda ti to tu ukážu!" usmála se na vlče. Brala to skoro jako svou povinnost, když už byla dcerou alfy. Vlastně i kdyby nebyla, tohle vlče bylo součástí smečky. A taky byla moc milá a Niya si jí oblíbila!
"Znám jen svého bratra, Tebetha. Spí nahoře," moc dlouho nad tím přemýšlet nemusela. O ostatních vlčatech věděla jen díky tomu, že je zmínila její maminka. Ale ani ta o nich mnoho nevěděla, a tak byla Niyari ráda, že teď bude moci poreferovat mamince o tom, jak skvělé vrstevníky tu má! Pak se zasmála. Představa, že bude dělat práskače, se jí líbila ještě víc. "Nevím. Ale vlče to asi nebude. Měl by to být vlk, co tě procvičí tak, abys byla silnější," zastříhala ušima. Popis Proužka na něj tedy moc neseděl. No, co se dalo dělat.
Od chvíle, co se v jeskyni objevil vlk s pláštěm, Niyari nestačila zírat. Během chvíle se totiž v jeskyni objevilo další vlče, což malou Niyu zprvu potěšilo. Jenže to vlče neslo v tlamě cosi dlouhého a velký vlk poté začal vyvádět, že to se nesmí a ihned zvíře odnesl. To, co o zvířeti řekl, si vzala jako cennou poučku do života. Asi by jí také nenapadlo, že je ten tvor nebezpečný. Když už se bála, že se budou zase učit tak, jako tolik hodin s matkou předešlý den, Solari vyskočila a povalila jí na zem. Díky bohům! Niyari hravě odrážela útoky, a že jí to šlo, protože byla o něco starší a tudíž i větší a silnější. Přidal se k nim i malý bratr Solky, a tak se zdálo, že mají vlčata o zábavu postaráno i bez ustaraného modrého otce.

//prosím popoženeme tempo, nebo se budu muset oddělit :D Nebo psát výplně mezi dalšími posty :D