Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tenhle vlk Ell nepřipadal již tak zábavný jako předtím. Byl nevrlý a vůbec se sním nedalo bavit, natož s ním hrát hru. I tamten bručoun byl víc zábavnější než Dale. Holt Noe měla jinačí požadavky, musela si najít někoho, s kým si bude moci hrát, což zrovna Daleho případ nebyl. "To je vidět, že neznáš srandu, protože kdyby jo, určitě bych si s tebou rozuměla, ale takhle si nebudeme rozumět, škodá. Jistě rád by sis i hrál, ale když neznáš srandu ono je to těžké. Potkala jsem totiž podobného vlka jako ty, ale aspoň si se mnou jakž takž hrál. Říkala jsem mu Bručoun, ale tobě budu říkat Mrzout, to na tebe sedíš spíš!" zavrtěla ocasem a vyplázla špičku jazyka.
"Ále jdi ty. Jak by mě někdo mohl zabít prosím tě? Vždyť já jsem na všechny hodná, tudíž není důvod k mé vraždě. A ty bys to taky neudělal, to vím, na to vypadáš mile," drcla do něj čenichem a zasmála se. Noell by si přesto měla na cizince dávat pozor, ale to víte, je děsně dětinská a nezná hranice a pak chudák akorát může přijít k úrazu, ale kdo se nenechá poučit...
"Proč pochybuješ? Byla tu tma a nic nebylo vidět, tak jak jsem mohla něco vidět? Byl to omyl," zasmála se a pokroutila hlavou, vůbec ve vlcích nedokázala pořádně číst a tím pádem nedokázala ani pořádně odhadnout, jaké pocity má ten druhý. "Nenene, ty se pleteš... Já jsem také dospělá," nesouhlasila, přesto nahodila úsměv alá "vlče, které se snaží být roztomilé".
"Chceš, chceš a ještě jednou chceš. Hra by se ti jistě líbila, vím to, ale tvoje smůla, že ji nechceš poznat, nó," rozvalila se na zem a oči upírala na strop jeskyně. "Tak nic nedělej nebo... si zahrajeme jinou hru, která mě teď napadla. Joo?" spíše položila řečnickou otázku a nadechla se k vysvětlování. "Vždycky se řekne téma a na to se bude muset vymyslet co nejvíce slov, která s tím budou souviset. A témě zní... chvilka napětí... les! Začni se slovem," zachichotala se a čekala na Daleho, od kterého očekávala, že si bude chtít hrát.

Vlkovi se Ellino chování moc nelíbilo, ale řekněme si upřímně... komu se její chování někdy reálně líbilo? Snad nikdy. "No ták, nevrč hned, ty nechápeš srandu, viď? Ale ono to není těžké, já to vím," zahihňala se na Daleho a udělala na místě kolečko. Nepřestala vrtět ocasem a jen vlka před sebou sledovala a sem tam koukla někam do neznáma. "No hele, já jsem taková a ještě mě nikdo nezabil... logicky... to bych tu tady před tebou nestála, nooo. A néé, nezávidím, já mám ráda svůj kožíšek, jen povídám, že je hezký. Však?" zamávala oháňkou a rozcupitala se k východu jeskyně, ze které se chvíli dívala a poté se opět vrátila na své místo, kde si sedla.
"Proč zle? Vždyť to byl jenom omyl," zatřepala hlavou a nechápavě se na vlka podívala. To vlk dopadne hned zle, když někomu stoupne na ocas? To je divné, ne? "Já nevím, třeba ty?" zasmála se optimisticky a sledovala jej, jako kolem ní chodí v kruzích a brala to jako nějakou zábavnou hru. "Jé! Ty si chceš hrát? A znáš hru na vlčici? To je strašně zábavné, nechceš si jí zahrát?
Já ti klidně vysvětlím pravidla!" řekla vesele a vyplázla špičku jazyka.

Vlkovi se to samozřejmě nelíbilo, že mu Noell stoupla na ocas. Ono, komu by se to líbilo? Ale Ell to vůbec třeba ani pořádně nezaregistrovala a nijak moc jí to nevadilo, jen se usmívala od ucha k uchu a čekala snad, že si s ní ten vlk bude chtít hrát nebo co.
Vlk Noe vynadal a byl naštvaný, ale ona to samozřejmě musela nějakým způsobem odlehčit. "Ale no ták, nebuď takový mručoun hned a nezlob se, já se taky nezlobím, že jsem ti stoupla na ocas, ne? Buď jako já! A néééé, nejsem slepá, to snad vidíš, ne? Já tě krásně vidím, takový zajímavý kožich máš a ták nó! zaštěbetala k vlkovi a dřepla si na svůj zadek a vlka pozorovala jako malé vlče. "To jsem ráda, že mi to odpouštíš a co tu dělám? Sama nevím a jsem tu úplně sama, teda teď s tebou a tou Fall, Dale! A jinak tě ráda poznávám!" Noell snad nikdo pomalu nemohl zkazit náladu něčím takovým. Spíš bude skleslá, pokud si s ní vlk nebude povídat nebo se jí bude snažit odstrčit. Jinak je víceméně pořád dobře naladěná.

< Laica mar přes Temný les

Dlouhými kroky se blížila a nevypadalo to zrovna, že by měla v plánu zabrzdit a třeba se alespoň rozhlédnout, kde se nachází. Noell to bylo zcela jedno. Nezajímalo ji, zda někam zapadne nebo snad na něco nebo někoho šlápne. Absolutně si s tím nedělala starosti, jakpak by taky ano. Vlastně... kdy si ona dělala vážné starosti? Skoro nikdy, maximálně se děsila toho, že si nebude mít s kým povídat.
A že by jí třeba zajímalo, že je noc a může někam zapadnout? Nezájem. Naprostý nezájem a bez pudu sebezáchovy. Vlk si snad musí říkat, zda je vůbec psychicky v pořádku? Ale víte co? Ona? Ne. Nikdy. Prostě se chová jako mále ztřeštěné vlče, které musí stále něco hledat a obtěžovat. Třeba teď někomu v jakési jeskyni - do které vběhla - šlápla na ocas a přes cizího vlka spadla a překulila se na zem. „Jů! On tu někdo je? Skvělé! Jak já jsem šťastná. A hele víš... ahoj. Já jsem Noelle, ale můžeš mi říkat Noell, Ell a ták. Cokoli jen chceš a jo... asi jsem ti šlápla na ocas, že jo? To já občas takhle udělám, ale neboj, nemyslím to nijak zle, jen. Ona je tu tma a já nic nevidím, takže nevidím ani tebe a to mě mrzí. Odpustíš mi to? A jé! Promiň. Ty tu si ještě s nějakou vlčicí. Tebe vlčice zdravím taky, pardon, že jsem vás vyrušila,“ jak tak mluvila, kecla si na zadek a ani si třeba neuvědomila, že ona vlčice spala a jeho třeba probudila. Ale Ell je to prostě jedno.

Rozlepila svá modrá kukadla a zívla jako malé vlče, které se právě probudilo někde v noře vedle své chundelaté maminky, ale tahle bláznivá potvora nebyla jedna v noře, a jednak neměla u sebe maminku, ke které by se mohla láskyplně přitulit. Ell spala poměrně dlouho, zřejmě jí čas strávený s tím zvláštním vlkem asi unavil a potřebovala si hodit šlofíka, který se "trošku" protáhl. Myslíte, že jí to vadilo? Absolutně ne. Takovému flegmatikovi to bylo prostě jedno a nijak zvlášť to Noell netrápilo.
Protáhla své ztuhlé tělo a posadila se. Chvíli s vyplazeným jazykem civěla někam do dálky, vypadala jako by byla duchem nepřítomna. Najednou, jako kdyby jí někdo přišmahl ocas sebou trhla a bez jakéhokoli rozmyšlení se tenhle šílenec rozeběhl napříč plání, směrem k těm vysokým horám, kam zřejmě chtěla zavítat. Nebo snad nechtěla?

> Pytias (přes Temný les)

// Asi tedy pořadí :)
Tessa, Zachary, Aetas, Athai

A pardon, že píšu za Noell :D

Noell dál poblázněně žvanila a nedokázala přestat, ale holt ona taková je a nevypadá to, že by se nějak chtěla měnit. „Nejíš maliny? To nevadí, klidně můžeme sehnat borůvky, ostružiny nebo jahody! Ty jsou také vynikající, takové sladké, ale hele, můžeme se porozhlédnout i po houbách, kdybys chtěl, ale ty jsem ještě nejedla, hm,“ olízla si tlamu a čučela na vlka. „A víš, co mě teď napadlo? Co kdybychom šli k vodě a ulovili si ryby? Já totiž ryby miluju a je to maso, co na to říkáš?“ navrhla mu a pousmála se. „Ano, správně. Já jsem maso a také ho jím, ale určitě se nebudeme pojídat navzájem, je to dost nechutné,“ ona rozhodně o nechutnosti měla co mluvit, když vyprávěla o svých slinách, ale což. „Neplýtvej těmi slinami! Jsou drahocenné a nemůžeš jimi plýtvat, to se nedělá,“ ponaučila ho, i když toto nebylo zrovna vhodné ponaučení, které by vlkovi pomohlo.
„Hele, ty kytky raději nejez, aby ses neotrávil, totiž... kytka může být jedovatá a nejedí se, tak s tím nezačínej a pojď sehnat něco jinačího, třeba to rybí maso!“ vesele poskočila k vlkovi a mávala oháňkou jak zděšená. „Smrťáku, zajímavě se směješ, nechceš mě tohle taky naučit, ráda bych se tak chtěla smát taky, protože se směju normálně a tohle zní docela děsivě, ale zároveň zajímavě a ták, tak naučíš mě to?“ zeptala se vlka, jak ji naučit se smát stejně jako se sám vlk směje. Připadají vám tihle dva normální? Zřejmě ne a ani není divu. „Anekí? Tak se doopravdy jmenuješ? Jo? Nebo si zjistil, jak se jmenuje tak kytka?“ zasmála se a zastříhala ušisky.
„Počkéééj, nejez tu kytky, otrávíš se!“ vyjekla a nešťastně poskočila. Najednou se Noell vyzvracel před tlapy. „Nó fůj, já ti říkala, abys to nežral a ty jsi to udělal a teď ses poblinkal, vidíš to, Noell má vždycky pravdu, tak jí poslouchej, abys rozuměl, poslouchat máš mě, protože Noell jsem já, jo?“ poodstoupila od zvratků a koukala na vlka.
Její sliny mu stékaly po obličeji, spíše po oku a vlk začal jančit. „Počkéj, klid já ti pomůžu, ta slina neměla být na tvém oku, vážně, jen jsem tě chtěla označit, ját i pomůžu, jen vydrž a nemlať sebou tak, nebo si ublížíš!“ zvedla se a přiblížila se k vlkovi, aby mu pomohla se slin zbavit. „Nejsi slepý, jen máš mou slinu v oku, která zmizí, jen co ti pomohu!“ usmála se a snažila se mu slinu dát pryč tím, že mu oko začala olizovat a potom byl klid, možná.
Z ničeho nic ji ryšavý vlk tlapou bouchl přes čumák a Noe poposkočila. „Hej, co to děláš? Vždyť jsem ti pomohla, to jsi udělal určitě omylem. Nemusíš se mi omlouvat, také dělám občas věci, aniž bych je chtěla udělat, tomu se totiž říká omyl, jestli se nepletu...“ chtěla dál mluvit, ale to se jí vlk zakousl do čumáku a držel ho svými tlapami a žvatlal o tom, že mu chutná. „Nééé, pusť mě! To bolí!“ snažila se mluvit, ale moc to nešlo, když jí vlk ochutnával její čenich. Zvedla přední tlapy a jimi se opřela o jeho hruď a převalila ho na záda a snažila se odtrhnout jeho tlamu od té její. „To bolí, nech mě!“ štěkla po něm, snažíc se vyprostit od jeho sevření. Povedlo se a Noell již měla tlamičku nevymáchnout volnou. „Co blbneš? Je vidět, že máš opravdu hlad, co se vážně podívat po těch rybách? Hm? Ty ti budou chutnat víc, než můj čenich, opravdu,“ navrhla mu a poodstoupila kus dál od vlka.

Chvíli na onoho vlka civěla, jak si pojídá svého hraboše a mlsně se olízla. „Hehe, dáš mi taky kousnout? Já právě omylem odehnala stádo bizonů, kterého bych opravdu ráda slupla, ale bohužel jsem někde tam vzadu a žerou tu zelenou věc, které se říká tráva, pokud o tom nemáš zdání, ale to je jedno, mě totiž tráva nezajímá, já mám jen hlad a ráda bych něco snědla a vidím, že ty tady jíš nějakou myš nebo krysu nebo... nebo co to vlastně pro vlka je?“ vyplázla jazyk a chvíli koukala na tu věc, kterou nepoznala, poté skončila vlkovi v tlamě. „Škoda, že ses nepodělil, ale to nevadí, stejně bys měl jíst, jelikož si vážně vyhublý, nechceš pomoc? Třeba bychom mohli jít něco lovit a víš ty co? CO kdybychom šli hledat nějaké borůvky nebo maliny, ty jsou také dobré a když je nejhůře, určitě jsou chutné, ale doopravdy dávám raději přednost masu, které je mnohem lepší a výživnější, což ty bys maso potřeboval, Smrťáku,“ zazubila se na vlka, jenž jeho jméno neznala a kecla si na zadek kousek od Smrťáka.
„Jé! Tvoje slina ti chce utéct, víš, co umím se slinami? Můžu tě mou slinou označit, a když by se ti něco dělo, slina by mě informovala, právě před chvílí jsem byla u vlka, kterého jsem svou slinou označilo a určitě, když se mu bude něco dít, tak mě právě ty sliny informují, tudíž s nimi neplýtvej a můžeš označit mě a já označím tebe a můžeme si pomoci, když se nám něco bude dít, co myslíš? Není to skvostný nápad? Já myslím, že ano, tak mi dej tu tvojí slinu a já ti dám mojí,“ dál si blábolila o slinách a jejich účincích, které vypadly z její hlavinky a ani to není pravda, jen ona si myslí, že to takhle funguje. Smrťákova slina dopadla na zem a tenhle s prominutím cvok, si v ní vyválel hlavu. „Ták, už jsem označená tvou slinou, teď označím já tebe, dobře? A neboj, mé sliny jsou fešácké a budou ti slušet a víš ty co? Udělám ti kolečko z mé sliny kolem ucha, to bude vypadat dobře, věř mi!“ vyhrkla svůj nápad a už se naklonila na jeho hlavu a pomalu mu dala kolem ucha její sliny, která bohužel stekla na jeho oko. „Ah promiň, že to máš na oko, ale i tak ti to sluší, takže kdyby se nám něco dělo, tak nás budou ty sliny informovat, dobře?“ usmívala se jak blázínek a přitom jemně vrtěla ocasem.
„Jé! Takže ty souhlasíš s mým nápadem na sliny? To je skvělé!“ štěkla nadšeně, když ji Smrťák olízl. Kdyby jen věděla, co se mu honí hlavou. „Sníš? To jsem tak chutná? Tak to ti děkuji, ale myslím, že já k jídlu moc nejsem, třeba bych ti ani nechutnala, ale jak jsem řekla, můžeme jít na ty borůvky nebo najít ty bizony nebo cokoli, stačí říct,“ dál a stále se usmívala, jako cvok a přitom vlka sledovala, který před ní ležel na zádech a zřejmě přemýšlel, jak ji sní. „Hele! Proč mi ožužláváš nohu? To je nějaká hra? Nejmenuje se ta hra Ožužlávačka nebo tak? Můžeš mě tu hru naučit? Budu ráda, když mě naučíš novou hru, kterou jsem ještě nikdy předtím nehrála,“ normální vlk by se zřejmě bouchl přes čelo, ale řekla bych, že ani jeden z vlků není na tom moc v pořádku, když se jeden snažíš sežrat její nohu a druhý žvatlá o slinách a hrách, ale každý nemůže být geniální, že?

<<< Common forest přes I. world

Vůbec ji netrápilo, že odešla poměrně daleko od lesa, kde se měla schovávat a hrát s vlky na schovávanou, bohužel trošku i pozapomněla, že původně chtěla jít s nimi. „Hah, tady mě určitě nenajdou, jelikož jsem ve schovávané opravdu dobrá a jen tak mě nikdo nikdy nenašel,“ jakpak by ji mohl někdo najít, když si vždy odkráčela s tím, že vlastně na to zapomněla a chudák vlk ji pořád hledal, ale ona si už hrála s někým jiným.
Haló! Je tu někdo? zakřičela přes celou pláň a jen zahlédla stádo bizonů, které svým jekotem vyplašila. „Mńám!“ olízla si tlamu a rozeběhla se za jedním, který byl poměrně mladý. „To bude moje sváča,“ řekla nadšeně a opatrně se rozeběhla za mladým bizonem, který se určitě nechtěl nechat chytit, ještě od takové ukecané vlčice, jako je Noe.
Ell vůbec nečekala, že bizoni zahnou a ona běžela jiným směrem, než oni. „Ach né,“ svůj pohled stočila na mizející stádo a v tom, bum. Do něčeho spíše do někoho vrazila. „Ups,“ zachichotala se a otočila hlavu. Vrazila do vyhublého vlka. „Jé, promiň, tebe jsem tu ještě neviděla, jak se jmenuješ? A nemáš hlad? Koukám, že si dost vyhublý, trošku vypadáš jako mrtvola. Už to mám! Ty si Smrťák! Určitě si smrťák, vím to. Že se tak jmenuješ? Ale vždyť je jedno, jak se jmenuješ, budu ti říkat Smrťáku, dobře? Já jsem Noelle, můžeš mi říkat Noe, Noell, Ell a někteří mi říkají Kecko nebo Střelo, takhle mi říká Bručoun a Kecko mi říkaly takové vlčice a Marcel, znáš Marcela? On je moc hodný, má krásný kožíšek a chtěl si se mnou hrát na schovávanou. Hele, znáš tu hru? Pokud ne, mohla bych tě ji naučit, pokud bys měla zájem, ale nejprve by ses měl najíst, jinak tu padneš k zemi a už nikdy se neprobudíš, chápeš to?“ ne a ne zavřít tu její hnědou tlamičku, ještě mu z ní rupne v bedně a co si pak počne? Bude mít Smrťáka, kterému bude strašit ve věži.

Bručounovi se nelíbil její nápad ohledně Kočovných vlků, Noell jen smutně sklopila hlavu, ale v tu ránu se zase začala usmívat. „A co třeba minipidi smečka? Hm? Já a Marcos bychom byli alfy, jelikož ty by si všechny určitě vyhnal kvůli tvému bručounství, ale mohl bys být beta, určitě by ti tohle sedlo, co říkáš? Marcosi, souhlasíš?“ vybafla na ně další její "geniální" nápad a jen se usmívala, jako by se nechumelilo.
„Vymyslela? Určitě nééé, ale to je fuk, protože se ti to jméno stejně líbí, i když to říkáš, já tě znám, tobě se to jen nechce přiznat, že se ti to jméno líbí, protože Marcelovi se Marcal líbí a tobě se Bručoun taky líbí, protože si bručoun, tak se budeš jmenovat Bručoun, že jo Bručoune? A budu ti říkat Bručoun!“ vyplázla na něj jazyk a zamávala ocasem.
„Ty mě máš rád, že mě obcházíš? Ais jo, viď, viď že mě máš rád? Já tebe taky mám mocinky ráda, Bručouníčku!“ poskočila a rychle Lucasovi olízla tvář a trošku mu poslintala srst. „Moje sliny jsou pěkné, tak se jich neboj, budou tě ochraňovat ve dne v noci a když by se ti mělo něco stát, budou mě informovat, doopravdy!“ chudák Lucas, jak musel trpět? Hodně.
„Né, svou cestou ne, já chci chodit s vámi, ale asi máš pravdu, les je velký a já mooooc dobrá, abys mě sám našel, takže když ti Marcos pomůže, máte větší šanci mě najít, hm?“ zasmála se a nadšeně povyskočila. „Anó!“ olízla si tlamu a koukla se na Marcose, který měl také problém se jménem.
„Jojo, Marcele!“ přímo kdyby se mu vysmála, ale ona to tak nemyslela, jen to bylo vlče v dospělém těle. „Kecko, to jsem už někde slyšela! Jo, tady Bručoun mě tak oslovoval... Né, ten mi říkal Střelo, takhle mi říkal někdo jiný, nevadí, ale mě se to líbí.“ usmála se a sledovala oba dva. „Já ale chci hrát a děkuji, ty máš také krásné zbarvení, mocinky moc krásné!“ odmlčela se a pokračovala ve svém žvatlání: „Dobře, dobře! Já se jdu schovat a vy pykejte do... to je fuk, ale pak mě jděte hledat, jelikož mě jen tak nenajdete, jak sami říkáte, jsem výborná!“ štěkla a rozeběhla se napříč lesem, aby našla dobrou schovávačku. Chudák zapomněla, že se má schovávat pouze v tomto lese a běžela mimo tento les.

>>> Laica Mar přes Ice worl
// Vážně, skvělá reklama :DD Každopádně moc děkuji za hru, už vás nechám jít, jinak byste se asi zcvokli, každopádně si můžeme někdy zahrát :D

Vesele si vykračovala, poté se zastavili u vody. „Jé! Voda!“ štěkla nadšeně a taktéž se napila. Voda byla vynikající a aspoň ten hnědý divoch zahnal žízeň. „Ano poslouchám tě Bručoune,“ vyplázla na něj jazyk a pohupovala ocasem. „Ale severu asi moc ne, viď? Tak můžeme jít na sever, třeba se k nám někdo přidá a budeme kočovní vlci, co na to říkáš ty Marcele?“ ušklíbla se a ignorovala jejich jména, ona jim chtěla říkat tak, jak se jí zlíbilo. „Tak bratr, ale nejste si zrovna moc podobní, jeden je Bručoun a druhý Marcel, jména se k sobě moc nehodí, ale věřím ti, že jste bratři,“ poskočila vesele a koukala na oba dva.
Poté Bručoun navrhl, že si budeme hrát. „Jé! Schovávaná, to mám ráda!“ vyštěkla nadšeně a udělala kolem vlků kolečko. „Ty pykáš a já se schovávám a co Marcel?... Jó, ten se bude schovávat se mnou, jelikož se mi líbí víc než ty, protože ty jsi takový mrzout, on je takový milouš, víš?“ mlela a mlela. Chudáci vlci, všechno musela komplikovat.
„NE! Nebudeš s ním, jelikož pyká jen jeden a to byste byli dva a to by nebylo férové, takže bude pykat jen jeden a druhý půjde pěkně se mnou, ano?“ olízla si čenich a nadšeně poskakovala na místě.

Chudák Lucas, musel poslouchat tuhle ukecanou vlčici, která tu svojí tlamičku jen tak nezavře. „Jé! Proč na východ a né na západ? Třeba bys měl štěstí tam, možná i na severu by něco mohlo být, dokonce i na západě by se našla voda, alespoň louže vody!“ Zamávala svou oháňkou a olízla se.
„Héj, Bručoune čekej, jdu s tebou hledat vodu!“ křikla na něj a rozeběhla se za ním jak malé štěně. „Heleď, než někam dojdeme, můžeme si hrát, ne? Aspoň nám to rychleji uteče, nemyslíš? já vím, že si to myslíš a neboj, můžeš mi to přiznat, já to nikomu neřeknu, slibuji!“ dloubla do Bručounova boku a zachichotala se.
„Jů, mš pěkné jméno. Kdo ti ho dal? A líbí se ti? Neuvažoval si, že by ses přejmenoval? Nebo jsi na své jméno hrdý? Já osobně mám své jméno ráda, je takové pěkňoučké,“ zvesela poskočila a koukla na Marcose. „Skvěle, ty mě budeš říkat Noell a já tobě Marc, to je tááák super. Víš o tom, že si docela sympaťák?“ Mrkla na něj lišácky a zavrtěla ocasem. „A vy dva se znáte? A odkud? Jste partneři nebo bratři nebo bratranci nebo otec a syn nebo strejda a synovec? Hm? Přiznejte se!“ udělala kolem nich kolečko a zastavila se přímo uprostřed jejich těl.
„Jo, já vím, jak se jmenuješ, Bručoune!“ zasmála se melodickým hláskem a přivřela oči, přišlo jí to jako velká legrace, ještě aby ne, když je to přerostlé vlče.
Bručoun se rozešel a Marc za ním. Na chvilinku jsem posmutněla, ale Marc se ozval, jestli nechci jít s nimi. „Jasně že chci, jste fajn hošíci, víte?“ zahihňala se a rozeběhla se za vlky. „Marci? Můžu ti říkat Marcel?... Já vím, že jo, Marcele!“ Ušklíbla se na něj a přitom pohupovala ocasem a šla mezi vlky.

Ještě nějakou dobu se válela a hrála si se svými tlapami. Vážně, jako malé vlče. Poněkud ji to přestávalo bavit, tak jen čučela do korun stromů a sem tam zastříhala ouškem. Já se nudím, chtělo by to někoho sehnat! Pomyslela si a v tom byl někdo u její hlavy, koukla na něj a seskočila nadšeně z pařezu. „Jé, Bručoune, ráda tě opět vidím? Kam si zmizel? Vždyť jsme hráli na vlčici. Tebe to nebavilo? Stačilo říct, mohli jsme si zahrát na něco jiného, řekni, co chceš hrát tentokrát?“ Chudák vlk, vždy/t ho zavalila hordou otázek a pomalu to snad ani nestíhal pobírat, ale kdo je ve společnosti Noell, musí si tak nějak zvyknout. „A kde najdeš jezero? To já nevím, možná někde poblíž bude, ale to ti sama neřeknu, jelikož to tu nemám moc prozkoumané, ale jestli si nechceš se mnou hrát, můžeme hledat jezero! Jo? JO?“ Upřímně, litovala jsem vlky, kteří se ocitli ve společnosti bláznivé Noell, možná se časem zklidní, někdo se najde, kdo ji dokáže ukočírovat, ale kdo? A kdy? Do té doby může spoustu vlků zamordovat svou řečí.
Brzy se sem přiřítil další vlk, který padl přímo mezi Noe a Bručouna. Noell se jen zahihňala a poskočila, vlk jí přišel roztomilý, ještě když se tu před ní rozplácl. „Jé, díky! Ty jsi taky pořádný krasavec! A jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Noelle, můžeš mi ale říkat Noe, Noell či Ell, to je na tobě a tady Bručoun mi říká Střela, taky pěkné,“ zavrtěla ocasem a přivřela oči. Bylo jí tu fajn, ještě s tak super vlky, aspoň o nich měla takové mínění, aniž by toho černého znala.

<<< Mlžné pláně přes Zauberwald

Noe nakonec došla sem, do lesa, který vypadal až podezřele obyčejný, když hned vedle byl les, který vypadal úplně odlišně, ovšem celkově to tu bylo rozmanité a zajímavé, což Noelle vůbec nezajímalo, aspoň ne teď.
Zpomalila krok a jen si vykračovala s vyplazeným jazykem. V dáli zahlédla pařez, ke kterému se rozeběhla a vyskočila na něj. „Jé, teď jsem tu královnou tohoto lesa!“ vyjekla nadšením a zamávala svou hnědou oháňkou. Několikrát se na pařezu otočila, povyskočila a vlk ví, co všechno za skopičiny udělala. Po nějaké době z pařezu seskočila, spíše spadla, zvedla se a začala se tomu smát. „To je ale sranda!“ štěkla poměrně šťastně a oklepala ze sebe bordel.
Opatrně se rozešla k jednomu velkému stromu, u kterého si sedla a rozhlížela se kolem, nakonec se rozvalila, pěkně nohy vzhůru a nožkama kopala, jako brouček, který se převalil na záda. Vůbec jí netrápilo, že ji někdo může vidět. Celá Noell.

<<< Sněžné Tesáky pře Wolf lake

Během cesty někam, se zastavila u jezera, ze kterého se napila. Voda byla příjemná na to, že bylo dost horko a ještě v takovém kožichu, do kterého celkem pálilo. Vyplázla jazyk a s i s ním se rozeběhla dál. Neměla určeno, kam poběží nebo za kým, ale chtěla se vrátit někam, kde by mohl Bručoun být. Nechtěl si se mnou hrát na vlčici, tak mu musím navrhnout něco jiného. Prolétlo ji náhle hlavičkou a až teď si uvědomila, že na něj před tím zapomněla. „Snad mu to nebude vadit... ne určitě mu to vadit nebude,“ pousmála se a od jezera běžela dál.
Po chvilce běhu se dostala do míst, kde zřejmě možná i někdy byla, ale copak si to zrovna tahle vlčice bude pamatovat? Vždyť pomalu ani neví, jak se jmenuje, tedy obrazně řečeno.
„Mlhááá!“ vyštěkla, když spatřila obláčky mlhy. Hravě poskakovala a sledovala jemné pohyby mlhy, nakonec máchla svým ocáskem a vydala se dál, na jiné území.

>>> Common forest přes Zauberwald