Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Proužek upozornil Strašilku na naše jména, že jsme si vymysleli taková, která se k nám hodí mnohem víc, než to, co nám dali naši rodiče. Proč Noelle? To nemělo se mnou nic společného. Mrazivka se ke mě hodila mnohem lépe. Moje srst vypadala tak zmrzle a Proužek měl proužek na boku, proto se k němu hodilo jméno Proužek. Také navrhl Strašilce jinačí jméno - Tanta. Zamyslela jsem se. "Budeš Strašilka Tanta!" zavískala jsem snad přes celý les a rozvrtěla ocásek ze strany na stranu. "Jojo, my jsme ti nejnejnejlepšoučejštější kamarádi, které může mít, abys věděla," zazubila jsem se na Strašilku Tantu.
"Přesně tak. S náma se brouků v žaludku bát fakticky nemusíš, my tě když tak ochráníme, to nám můžeš věřit, fakt že jo," usmívala jsem se od ucha k uchu a případně se připravovala na invazi brouků, kteří by Strašilce chtěli vlézt do žaludku. Avšak brouky jsem neviděla, jasně že neměli zájem lézt vlkům do žaludků, jak ji to vůbec mohlo napadnout?
Rozhodli jsme se poučit Tantu o tom, jak se dělají malí vlci. Bylo to životně důležité a musela to vědět, aby mohla mít i ona své malé vlčky. Musela jsem stát pevně, jak Deimos řekl. Což jsem taky udělala, ač těch moc chlupů na břiše mi v tom bránilo. Nešlo to tak dobře, jako minule. Nakonec jsem to ale zvládla a Strašilka mohla vidět, jak se to dělá. Proužek jí dal i instrukce. "Přesně jak říká. Doufám, že sis to dobře zapamatovala a pak můžeš mít ty malé vlky. Jenže to musíš nejdřív najít partnera, no. Ale tobě to půjde," povzbudila jsem ji. "Jo, mi to nevadí," usmála jsem se na Proužka. Musela vědět, jak na to přece! Jenže to se Tantě moc nelíbilo. "Heeeej, nemrač se hned. O nic nejde, naučíš se to," uculila jsem se.
Samotná jsem byla unešená z toho, jak dokázala pracovat s magií. Bylo to vážně podívaná. "Fakt jsi dobrá!" To Proužek chválil i mě. Sama jsem nevěděla, že místo ohně bude vzduch, ale i tak se mi to moc líbilo. "No to je. Je tu husté," vypnula jsem pyšně hruď nad mým báječným výkonem. "Jo pojďme," usmála jsem se.Jak bylo řečeno, hned jsem se vydala za mým partnerem, aniž bych si všimla, že Strašilka šla úplně na druhou stranu.

→ Modrák

Horlivě jsem přikyvovala na Proužkova slova o ochraně Strašilky a i na naše představení. "Vážně nádherně si nás představil, jsi expert představovač, fakt že jo!" zazubila jsem se na něj a zamávala oháňkou. Moc se mi líbilo, jak Strašilka byla nadšená a myslela si, že Mrazivka a Proužek byla naše skutečná jména. Bylo pravdou, že jsme se tak představovali a s Proužkem jsme se tak i oslovovali, ale to nebylo přece divné, ne? "Tanya aka Strašilka, to je výborňoučký!" vyhrkla jsem a div mě vlčice neměla na sobě, jak nadšená jsem byla.
"Viď. Nebo se zvětšuje, aby na sebe upozornil, víš," pověděla jsem a podívala se na bříško, které bylo docela veliké, ale opravdu mi nedocházelo proč. Měla jsem za to, že mám jen prostě hlad. Do toho mě opět žaludek kopnul a zamračila jsem se. "Budeme muset to jídlo najít co nejdříve, zase mě kopl," oznámila jsem jim. To Strašilka přišla s další teorií, proč mě můj žaludek kope. Zavrtěla jsem hlavou. "Hm.. To si nemyslím. Protože, kdyby ti brouci chtěli ven, vylezou mi přece tlamou, to je přece jasný," zavrtěla jsem vážně hlavou, jako kdybych byla expertkou světa.
Začala jsem mávat ocasem jako o život, když tu s námi chtěla čekat na malé vlky. "To je jasná věc. Budem moc rádi, když tu s námi počkát, fakticky! A jak říká Proužek, za chvíli tu budou. A jak? No... To ti můžeme předvést, to lépe pochopíš... Ale na to potřebuješ partnera, víš," odpověděla jsem a očima jsem pátrala po lese, jestli tu nebude někdo, kdo by se mohl stát jejím partnerem, bohužel bez úspěchu. "Ukaž Proužku Strašilce, jak se to dělá,"" vyzvala jsem ho s úsměvem.
Usmívala jsem se mezitím, co mě Deimos chválil. Bylo to od něj moc pěkné. Kdžy říkal, co máme dělat, opakovala jsem to po něm. Avšak místo ohýnku se přede mnou objevila maličká vzdušná kulička. "Wow, čučte na to! hejkla jsem na vlky. Kulička se chviličku ještě držela, ale pak se rozplynula. "Týjo, to bylo husťáčoučké!" zamávala jsem nadšeně ocasem. "Taky bych řekla. Kamarádění je přec lepčejší než strašeníčko strašení! pokývala jsem vážně hlavou.

Zavrtěla jsem ocasem. Byla jsem ráda, že mě slyšel, sice blbě ale slyšel. Když budeme trénovat, jistě se nám to povede a budeme skvělí chlupomluvci! Moc jsem se na ti těšila. A máme času hodně, moc hodně, nikam nespěcháme, plány nemáme... Takže? Takže můžeme trénovat pořád skoro a to znělo super, ne?
Do toho mě ale kopal můj žaludek. Zamračila jsem se, nelíbilo se mi, když mi tohle dělal. Asi měl opravdu hlad, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. "Hm... Asi jo a koukej, zvětšil se i. Ten musí být fakticky moc hladňoučký, musím ho nakrmit, jinak mi praskne a pak prasknu já!" zděšeně jsem se podívala na Proužka. Nechápala jsem, co se to mému žaludku děje, tohle mi ještě nikdy neudělal. Ale pravdou bylo, že jsem dlouho nejedla tak asi proto. Měla bych to napravit. "Tak jo, já to ještě vydržím," zamávala jsem ocasem a pohlédla na něj a i na Strašilku.
"To jsem ráda a kdyby po tobě nějaký ten broučínek lezl, jo... řekni, já ho vyděsím a už na tebe nikdy nepoleze," řekla jsem a vypnula hruď, abych ukázala svou nebojácnost před brouky. Jak se mohla bát? Broučínků? Vždyť jsou mrňavoučký. "Jojojo... S námi si v bezpečí, že jo Proužku?" zazubila jsem se. "Víš Staršilko. Jsi náš nový negramot. A až potkáme Sněha a Wissfesněha... Představíme tě naším dalším negramotům, hm, co říkáš?" navrhla jsem nadšeně. Těšila jsem se, až se tak stane. "A to počkej! Ještě za námi někdy přijdou malí vlčci, od toho stromu modrého, našeho kamaráda. On je za námi pošle a to budou malí negramoti, to uvidíš," horlivě jsem pokračovala.
Proužek nám ukázala, jak výborně ovládá magii. "Proužku, nauč! Taky chci být tak skvěloučká jako ty!" usmála jsem se na něj. "No vím, že se snaží děsit ostatní, ale moc jim to nejde. Tedy já se jich nebojím, ja bych se s nimi kamarádila. No a jsou hlavně večer, jako je teď a dělají bububu," rozzářila se mi očka při tomto vyprávění, dokonce jsem se rozhlížela, jestli nějakého ducha neuvidím. "Asi se bojí,"

Ano ano, moc jsem se těšila, jak se z nás stanou suprácký kožichomluvci a všichni nám to budou závidět a budou po nás chtít, abychom je to naučili! Rovnou jsem se i pokoušela tímto systémem na Proužka promluvit, opravdu jsem se soustředila, abych mu zprávu donesla. Zdál se, že i on se soustředil, aby ji zaslechl. "Říkala jsem, jestli mě slyšíš," usmála jsem se a naklonila hlavu na stranu. "Ale říkal jsi, že jsi něco slyšel. Funguje to!" nadšeně jsem vypískla přes celý les, ale to jsem ucítila hodně divný pohyb v mém břiše. Vykulila jsem oči a podívala se na něj. "Asi mě něco koplo," usoudila jsem. "Žaludek mě nemá rád," svěsila jsem hlavu. Co jsem mu udělala, že mě musel kopat? Nelíbilo se mu, že mluvím přes chlupy nebo co? Pff, budu si tak mluvit, když se mi chce. "A nic s tím neuděláš, žaludku!" odfrkla jsem si.
Pohlédla jsem na Proužka a Strašilku, ano ano, tak jsem ji teď pojmenovala, protože nás strašila nějakými bytostmi. "Že jo, Strašilko, krásné stromy!" souhlasně jsem přikývla. Byla jsem ráda, že i jí se líbí."Myslíš? Asi jo. Taky jsem nikdy neviděla strom sežrat srnku, asi ne. Ale bylo by to hustý," fascinovaně jsem pohlédla na stromy a představila si, jak žerou srnky. Musela jsem se nad tím pobaveně usmát. Ale byli tu zřejmě masožraví brouci. "Strašilko... ty trubko, brouci jsou malinkatí přece," zakroutila jsem hlavou. "Malincí broučíci nás nespapají. Viděla jsi snad někdy malinkého broučínka papat vlka? Já teda ne," nechápala jsem, jak na něco takového přišla, ne ne ne.
Proužek se rozhodl ukázat jak krásně ovládá svou magii. "No páni, to bylo impozantní normálně, jsi moc šikovňoučký Proužku!" pochválila jsem ho a zamávala ocasem. "Ano ano. Řeknu ti o nich všechno!" souhlasně jsem kývala hlavou na Deimose. "Strašilko a co o nich víš ty?" zeptala jsem se zvědavě.

Líbilo se mi, kolik jsme toho už stihli udělat. Když to Proužek vyjmenoval, ohromeně jsem se na něj podívala. "Páni! Toho jsem stihli už fakticky hodně. A kožichomluvení zní jak skvělej nápad. Naučíme se to a budeme léčitelé a ještě kožichomluvci. No nebude to skvěloučký? Prostě... No prostě úžasňoučký, my jsme užááááásňoučkýýýýý. Proužku. Fakt," řekla jsem udýchaně a vrtěla jak zběsilá ocasem ze strany na stranu. Dle slov Deimose mu jeho kožich rostl pomalu, a proto teď s ním nemohl komunikovat jako já. Já oproti němu měla spousta chlupů na břiše, ani jsem netušila, kde jsem to vlastně sebrala, ale bylo to husté. "Tak jo!" usmála jsem se a začala se pořádně soustředit a předat mu zprávu: Slyšíš mě? Kdo by ale řekl, že to bude fungovat? Jen my dva, nikdo jiný by totiž s tak super nápadem ani nepřišel. "Přišla ti?" optala jsem se zvědavě a natáhla k němu hlavu.
Byla jsem ráda, že jsme se dohodli na tom léčení. Byli jsme prostě a jednoduše - a to hlavě - úžasní.
To se u mé hlavy z čista jasna objevila černá vlčice. Já i Proužek jsme byli nadšení, že za námi přišel někdo nový, někdo, s kým se budeme moci negramotit! "Jojojo. Proužek má pravdu. Seznamujeme se tu s Negrastromovou rodinu. Podívej, jak jsou pěkňoučký!" nadšeně jsem křikla a rozhlédla se po lese. "A vůbec, co se koukáš tak zaraženě? Viděla jsi snad ducha nebo co?" pobaveně jsem se zasmála nad výrazem vlčice. Nechápala jsem, proč se dívala takhle. "Nebezpečný? to že je krásnej, to se shodnem... ale že by nebezpčený? To určitě ne," zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. Jak by mohl? Přece Negrastrom je náš přítel a tohle je jeho rodina, neublížili by nám.
Bytosti? Sladké maso? "Fakt? Myslíš tím srnky? Ty mají dobré a sladké maso. Ale nee... Stromy přece nejedí srnky, to si teď vymýšlíš, nás neoklameš, ne ne ne," zamračila jsem se na ni a pohlédla na Proužka, chtěla jsem vědět, co si o tom myslí on. "No o magie jakoby jo i ne. Vím, že nějakou mám, ale já to nepoužívam... Ale chci se naučit to tvoje a duchové? Ti jsou všude kolem nás," zašeptala jsem, chtěla jsem vypadat strašidelně.

"Ano ano! Prostě šustit listy a mluvit? Kdo by to nechtěl," nadšeně jsem odpověděla. Líbil se mi můj nápad o komunikaci přes naší srst, to znělo tak parádně, jen ještě vykoumat, jak to zařídit, aby to tak fungovalo. "Myslíš, že se dokážeme naučit mluvit přes chlupy?" optala jsem se a hlavu naklonila na stranu. Moc jsem se chtěla naučit tímhle způsobem komunikovat, musela jsem!
Deimos na to kápnul. Co pak budeme dělat? "To je pravda... Tak léčit budeme my dva, Wissfesníh a Sníh... A zbytek budou ti nemocní, víš... Přece nemůžeme být všichni léčitelé," rozhodla jsem. Nemohli jsme být všichni léčitelé, to bychom pak nemohli nikoho léčit a léčitelé by ztratili smysl a to jsem nechtěla, když jsem to tak krásně vymyslela.
"Jasně že jo, náš svědčitel byl nejúžasnější strom, kterýho jsme mohli potkat, tak tak... hlavně je to náš kamarád a patří teď k nám negramotům!" zazubila jsem se. Hlavu jsem sklopila k mému břichu. "Já ti nevím. Zjevilo se to asi samo, víš já si na břicho nekoukám a kdybys to neřk, tak si toho ani nevšimnu normálně.... Ale nejde mi to mluvit s tím," pokoušela jsem se, abych mohla přenášet zprávy pře srst, ale z nějakého důvodu to nešlo.
Okolní pachy jsem vůbec nevnímala, proto jsem si ani příchodu vlčice nevšimla. Vlastně jsem ji viděla až ve chvíli, kdy se z ničeho nic zjevila u mé hlavy.Něco mi zašeptala do ucha, škubla jsem sebou a vedle mě se zjevila. "Jé nazdárek! To bylo hustý, jsem se tě málem lekla normálně, jak jsi to udělala? A jak to myslíš, že jsme na nesprávnym místě, nám se tenhle les líbí! Ale nebudeme mluvit o lese... teď teda. Řekni mi, jak jsi udělala to parádňoučíčkaté kouzlíčko?" zazubila jsem se na ni a pohlédla na Proužka, který to jistě taky chtěl vědět.

Komunikace stromů bylo opravdu moc zajímavé. Stromy byly úžasné a prostě komunikace přes větve? No haló to co bylo! "Stromy jsou fakt hustý. Prostě mluvěj přes větve a kůru a tak a prostě to slyší všichni další stromové a no... páni. My abysme se slyšeli, tak musíme křičet a otvírat tlamy a oni si prostě mluvěj přes větve. To bych chtěla taky, víš že bysme mluvili třeba přes chlupy nebo tak, prostě jinak, než přes otvírání tlamiček," zamyšleně jsem se podívala na Proužka a představila si komunikaci přes chlupy. Chlup by se odtrhl a doletěl by za příjemcem, který by se tak dozvěděl onu zprávu. To by bylo super.
Ano ano. Museli jsme naše malé vlky pak seznámit s dalšími malými vlky, aby byli kamarádi a mohli si spolu hrát. Snad Wissfesníh je přivede za námi s tou jeho novou partnerkou. "Jo. Všechny to naučíme a bude to suprácký a všichni budeme léčitelé!" zazubila jsem se nadšeně na Deimose a zamávala ocasem ze strany na stranu.
Byl modrý strom příbuzný s těmi fialovými? Možná. Vypadaly dost podobně, jen měly odlišnou barvu. Snad nebyl modrý smutný. "Myslíš? Ale dávalo by to smysl, to bude jejich šéf a šéfuje těm fialovejm, jojo to bude ono a má spešl místečko, odkud na všechno krásňoučce vidí!" odsouhlasila jsem Proužkův nápad. "Jo. My jsme jeho kámoši, na nás se může spolehnout, kdykoli bude chtít, že jo!" usmála jsem se. Následně zmínil, že jsem víc chlupatější než předtím. Sklonila jsem hlavu k břichu. Měl pravdu, bylo větší než obvykle. "Hej já vím proč! Jak jsem zmínila tu komunikaci přes chlupy... co když se na to připravujou, abych pak mohla mluvit přes chlupy a usí jich bejt hodně, abych nebyla holá!" přišla jsem na to!

← Modrák

Při slovech Deimose jsem si to celé představovala a dávalo to smysl. Určitě stromy komunikovali přes šustění listů. Jojo. "Jo. To je určitě vončo. Nemají tlamy jako my, tak musí použít větve a taaak, ale když jim ty listy opadají? Víš, jak mluví? Určitě jak se naklání větve, tak tím," zašeptala jsem k němu, jako kdyby to bylo snad velké tajemství, které nikdo jiný nesmí slyšet.
Přemýšlela jsem, jak úžasné to bude, až za námi doputují malí vlčci a my se s nimi konečně setkáme a budeme jedna velká parta negramotů, do toho se ještě setkáme s Wissfesněhem a Sněhem, ti přivedou Wissfesněhovu partnerku a Sníh dovede maminku, za kterou tak moc spěchal. Bude nás hodně a bude to úžasňoučké, to jsem věděla už teď. "Týýý jooo, to by bylo skvěloučké! Naši malí vlčci by se kamarádili s malými vlčky od Wissfesněha a bylo by nás zase víc. Sto by nás určitě bylo a my bychom cestovali a objevovali a kamarádili se s ostatními a léčili pomocí kytiti mytiti a bylo by to suproučké a prostě úžasný a no aaa chápeš? Dokáže si to představit? Bylo by nás tisíc a dva tisíce a milion a byla bychom vobří parta negramotů a byli bychm všude všudeee. No to zní zcela výborně a moc se na to těším... Už aby to bylo, už abychom byli všoichni pohromadičce," zazubila jsem se a vydechla, nějak jsem se při tom mluvení zadýchala.
To už jsme byli v tom fialovém lese, který byl příbuzný našemu modrému svědkovi vedle. "Mají právě. Je to parádní. Ale proč tady těch fialových je tolik, ale náš svědek modrý byl sám samotinký? Musí být smutný," povzdechla jsem si a podívala se na fialové stromy, které tu všude byly a bylo jich opravdu hodně.

Stromština. No jasně! Proto nám negrastrom třeba tolik nerozuměl, tedy spíš nemohl s námi komunikovat, protože my dva jsme stromštinu neuměli. "No a jak taková stromština zní, co myslíš?" dlouze jsem pohlédla do koruny modrého stromu. Muselo to být jistě něco přírodního, něco jako když vítr fouká do listů? Nebo tak něco, určitě. "Třeba tlamu nemá... Třeba mluví lístky, které má," usmála jsem se a koukla ještě jednou do modré koruny. Byl to fakt kámoš, ač moc nemluvil, to nevadilo, hlavně nám dělal svědka při vytváření malých vlčků a to bylo taky dost důlěžité.
Zazubila jsem se na něj, když ocenil mou představu. "Že jo? Ale kdo ví, kde teď je Sníh s Wissfesněhem, asi jsou u maminky," pokrčila jsem rameny a rozhlédla se, jestli se tu náhodou někde neskrývají, ale nikde tu nebyli, jaká škoda. "Přesně tak, jak říká Proužek. Když tak je opatruj!" usmála jsem se a kmen stromu jsem tlapkou pohladila.
Těšila jsem se, kam zase dojdeme a co nás čeká za dobrodružství. "No páni, je fakt nádherňoučkej. Třeba je to nějaký bratranec tady Negrastroma?" zamyslela jsem se a rozeběhla se za Proužkem rovnou do fialového lesa. Bylo to úplně pěkňoučké. Modrý strom a kousek odtud fialové stromy, to musela být jistě rodina.

→ Začarovaný les

Souhlasně jsem přikyvovala na Deimosova slova a usmívala se. Měl naprostou pravdu. "Viď! Ten musí bejt děsně chytrej a moudrej... Takových věci se musel za tu dobu, co tu stojí dozvědět. Ale jak říkáš, asi nám toho moc neřekne, zamyšleně jsem na stroma pohlédla a nakonec mu věnovala milý úsměv. Měla jsem ho ráda, i když byl moc tichý na můj vkus. Udělal nám svědka a jistě za námi malé vlčky pošle, určitě jsme se na něj mohli spolehnout.
Stejně jako Proužek jsem se ještě chvíli rozhlížela, zda si jich nevšimnu, ale nikde jsem je neviděla. Doufala jsem, že to bude co nejdříve. "No to by bylo úžasňoučký. Jéé, to bych chtěla. My dva, naši malí vlčci, Negrstrom, Sníh a Wissfesníh. No to by byla parádička!" rozplývala jsem se nad touhle představou, která se mi moc zamlouvala.
"Jo. Moc děkujeme za tvoje skvěloučký svědkování, moc ti to šlo," zazubila jsem se a zamávala oháňkou ze strany na stranu. "Jo, to bude asi pravda. Tak jo. Půjdeme někam a pak nám Negrastrom určitě malé vlčky pošle," usmála jsem se. "Kudy půjdeme?"

Negrastrom mi zněl nejlépe ze všech těch možností a Proužek se mnou jak jinak než souhlasil. Líbilo se mi, že jsme se ve všem vždycky tak hezky shodli a neměli pochyby o to druhém názoru. Takové krásné souznění mezi námi bylo, až to snad nebylo možné. Byla jsem strašlivě vděčná, že někoho tak skvěloučkého mám po boku, aniž bych si to tolik uvědomovala, ale to neměnilo nic na tom, jak moc ho miluju! "Ano ano. Ten musí být přeci děsně moudrý a všechno ví, všechno zná aaa no prostě je to jasný," zakřenila jsem se na strom, který na mě prostě působil moudře, určitě věděl, co dělá a kdyby nechtěl, abychom udělali malé vlčky, jistě by nám v tom zabránil! Na řadu přišla jména, já jsem se chtěla pustit do jejich vymýšlení, ale Proužek říkal, že bude asi lepší je vymyslet potom, až se objeví, aby se ta jména k nim hodila. "Jo! To dává smysl, tak jo... Počkáme a uvidíme!" usmála jsem se. Proužek měl přeci vždycky pravdu.
Pustili jsme se do dělání malých vlků, tedy spíše Deimose. A moc mu to šlo asi. Nevím, moc se v tomhle nevyznám, vlastně vůbec. Nechala jsem ho prostě dělat to, co říkal Wissfesníh a uvidíme, jak měl pravdu nebo ne. Netušila jsem, jak dlouho to trvalo, já jsem prostě jen stála a nechala Proužka odvádět jeho práci. "Já taky. Moc se těšínkuju až tu budou a budeme velká negramotí skupinka aaaa budeme všechny léčit tou kytiti mytiti. To bude skvěloučké! Budeme doktoři vlčí a všechny budeme zachraňovat," nadchla jsem se a už jsem si to celé představovala. Bylo to úžasné! "Já nevím, ale ty jsi geniální, určitě jsi to udělal správně," povzbudila jsem jej s úsměvem od ucha k uchu. "No. To máš naprostou pravdu. Prostě to bude chvíli trvat," pokývala jsem hlavou. "A víš ty co? Já myslím, že tady negrastrom až je potká nebo uvidí z té výšky, jistě je za námi pošle," vysvětlila jsem. "Že jo?" pohlédla jsem na strom a jen zahlédla zachvění koruny stromu a usmála se. "Já to říkala," vesele jsem si poskočila.

Proužek úplně přesně všechno věděl. To bylo tak báječné! "Přesně tak to určitě byl. Strom je úžasný svědek, fakticky!" usmála jsem se a pohlédla na strom, který se před námi tak majestátně tyčil a svědčil. Stromí negramot? Natočila jsem hlavu na stranu a přemýšlela nad návrhy Proužka, které všechny zněly úžasně. "Asi Negrastrom?" zamručela jsem zamyšleně a opět oči stočila ke stromu, jako kdybych snad vyčkávala na jeho odpověď, které se mi nedostalo, ale rozhodně jsem měla pocit, že se mnou modrý strom souhlasí. "Určitě ano. Lepší místo bychom asi už nenašli! A určitě strom chce být svědkem a určitě se stejně těší na malé vlčky jako my dva," usmála jsem se a přikyvovala. Opravdu, na malé naše vlčky jsem se těšila jako malé dítě na Vánoce, vlastně ne, ještě mnohem mnohem více! "Musíme probrat ta jména ještě," přece jsme nemohli mít malé vlčky bez jmen. Už jsme nad některými přemýšleli, ale to bylo dávno a já si moc nevzpomínala.
Koukla jsem na Deimose, který byl již připravený, takže jsem se připravila i já. "Zkus. To zvládneš, jsi pašák přece!" horlivě jsem kývala hlavou a vyčkávala. Po chvíli jsem pocítila Proužkovu váhu, kterou jsem teď nesla. Nebyl nejlehčí, rozhodně ne, ale co bych pro malé vlčky a nás dva neudělala? "To zvládnu přeciii," zašklebila jsem se na něj. Následně Proužek hledal díru, kam by se měl dostat, aby se nám to podařilo tak, jak Wissfesníh říkal. Ze začátku jsem cítila jen šimrání z toho jeho pátrání, ale pak jsem poznala, že je buď šíleně špatně nebo hodně dobře. To jsem ale nemohla moc posoudit. Pak jsem jen stála a čekala, co dál. Já vlastně neměla moc žádnou práci teď, prostě jsem stála a nechala ho dělat jeho práci. Když to skončilo, otočila jsem se k němu a na tváři jsem měla úsměv od ucha k uchu. "Určitě jo. Nepochybuji o tom," zvesela jsem řekla a olízla jej na tváři. Stejně jako on, jsem se rozhlížela po okolí a hledala ty malé vlčky, ale nikde jsem je neviděla. "Vidíš je?" broukla jsem k němu.

Proužek mi snad četl myšlenky! Strom, který svědkuje důležiťoučké věci! "Mám úplně stejné myšlenky, Proužku. Ten si nás sem k sobě normálně zavolal, aniž bychom o tom věděli, tak moc je dobrej, věřil bys tomu?" unešeně jsem hleděla na veliký modrý strom, který se nám rozhodl dělat svědka u dělání malých vlčků a to tu ani nemáme naše dva negramoty, Sníh se jistě dívat chtěl, za to Wissfesníh moc ne, ale chtěl, jen to nepřiznal. Ale to nevadí, máme tu našeho dalšího negramota a to stroma! "My máme takové štěstí. Našli jsme Sněha a teď ještě vobří keř, který je strom, ale hodně velký strom a ke všemu modrý a s pěknými plody," horlivě jsem mluvila a přitom koukala z Proužka na strom a ze stromu zpět na Proužka. Dneska byl jeden z nejlepšíčkovatějších dnů!
Přišla řeč na dělání mallých vlčků a já jen nedočkavě mávala ocasem a už se na ně těšila, až se objeví a bude nás víc negramotů než je teď. "Jo. Snad nám poradil dobře," pokývala jsem hlavou a zapřemýšlela, co nám všechno radil. Jojojo! Stoupnout si. Deimos ukázal místo, tak tam jsem si hezky stoupla a čekala na další instrukce. "Jo, budu, jsme v tom spolu přece!" zazubila jsem se na něj. "Pak říkal, že na mě máš nějak skočit," poradila jsem, pak je to vlastně už na něm? Mám jenom stát? Asi joo.

Společně jsme hledali keříček, kde bychom mohli už udělat ty malé vlčky. Sice jsme neměli svědky, ale to nevadí, třeba ten veliký modrý strom jako svědek postačí, protože byl jiný než ostatní, takže byl jistě speciální. A to znamená? Že jako svědek určitě fakticky bude stačínkovat. Keříku! Ukaž se nám! Honem," volala jsem, ale žádný keřík se mi neozval.
Pohlédla jsem na Deimose, který byl taktéž udivený z toho modrého stromu jako já. "Vobří je! Vobří modrák normálně!" zachichotala jsem se a pohlédla na ovoce, na které Proužek upozorňoval. "určitě jo, je to ovoce," řekla jsem bez rozmyslu. Ovoce bylo vždycky sladký a dobrý, aspoň já to tak viděla a pro mě to tak bylo, jinak to nešlo. Proužek se i pro nej snažil dostat, ale nešlo to, bylo moc vysoko.
"Určitě je to osud a ten si přál, abychom dorazili sem!" určitě to tak bylo. "Jo, mám stejný pocit a myslím, že nám určitě bude rád svědkovat, je vdeliký všechno vidí a nás má určitě rád," usmála jsem se.

<--- Kvetoucí louka

Horlivě jsem přikyvovala na Deimosova slova. To bylo supr čupr nápad, když něco nebudeme náhodou vědět, prostě a jednoduše se někoho zeptáme, lehký. Já věřila, že to ale zvládneme bez pomoci. Přeci jsme už dostali školení od Wissfesněha, který tomu sice asi nerozuměl tolik, jak tvrdil, ale dal nám jasný návod, jak se dělají malí vlčci a znělo to i věrohodně, tak snad nám to tak půjde. "Keře. Pravda. Musíme najít nějaký keře, kam se schováme, na to bych Proužku úplně zapomněla. Ještě že tě mám," zazubila jsem se na něj s vrtícím ocasem."Jo! Půjdeme!-Keři, keři, jdeme si pro tebe!" zachichotala jsem se a rozhodla se najít super keř, kam si vlezeme a uděláme malé vlčky. "Jo, chci potkat Vočku a Uhelku a to budou další naši negramoti," jo, přesně tak, musíme je potom někdy najít. V té smečce sněžných vlků.
To jsme se pomalu blížili k velkému modrému stromu. "Viď, taky bych řekla," z nás budou určitě skvěloučcí doktroři, které zachrání celičký svět. "Heeeeleee," tlapkou jsem ukázala na veliký strom. "Ten je parádní!" usmála jsem se. "To je kabrňák, je modrej," přiskočila jsem radostně k modrému stromu a opřela se o něj. Byl krásný. "Sice to není teda keř, který jsme plánovali najít, za to jsme narazili na osamělý modrý velký strom," kecla jsem si na zadek a koukala na strom a i na Proužka.