Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Asi ne, moc tomu nerozumím vlastně," zakroutila jsem hlavou, bylo to divný celý. Nechtěl to vidět, ale zároveň nechtěl, aby to viděl i někdo jiný, ale zase jme měli svědka, který by to vidět mohl. "Nebo tak, ale teď tu stejně už nikdo jiný není, takže na nás teď nemůže koukat nikdo, jen my dva!" zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. "Jo! Přesně, ten určitě šel hledat někoho, hm, to je naprosto jasný a třeba už tu partnerku má! To bychom se mohli setkat a udělat malý vlčky společně, co ty na to?" usmála jsem se, ten návrh zněl skvěle. Půjdeme někam na pěkné místo, já s Proužkem uděláme malé vlčky a vedle nás bude Wissfesníh a jeho parádňoučká partnerka! "Jo! A Sníh, jako svědek bude koukat na nás všechny!" zajiskřilo mi nadšením v očích z tohoto geniálního nápadu.
Jedlová smečka Sněžných vlků zněla parádně i Proužkovi. "To je hustý, musíme tu smečku někdy najít," podotkla jsem, ač jsem tomu nedávala takovou důležitost, jako předtím hledání Sněha. "Třeba jo, jsme se nezeptali, to je škoda, tak příště!" usmála jsem se a představila si bílou vlčici Uhelku, jak si hraje se Sněhem a Wissfesněhem. No nádhera! Jenže pak Proužek řekl něco, co byla vlastně pravda. "Hm asi ne, ale je to škoda! Jenže! Co když mají sestřičku taky černou a jmenuje se Vločka? Hm?" zamyslela jsem se, jo to dávalo smysl.
Pak jsem se vrhla do vysvětlování té kytiti mititi, co Proužek chtěl znát. Řádně jsem mu to vysvětlila, fakt pořádně, aby tomu všemu rozuměl. "Fakt? No ty jseš učící se rychlík! Trychtýřek nebo-li kytiti mititi plus louhování, rovná se léčení," zopakovala jsem pro jistotu. "Jo a budeme pořádné léčitelé, ale to nejdříve najdeme další kytičky, jak říkáš" zazubila jsem se a rozhlédla se kolem. "Třeba tudy," pokrčila jsem rameny a šla.

---> Modrák

Poslouchala jsem slova, co Proužek vypouštěl z tlamy. Dávalo to smysl. Takže proč nám Wissfesníh říkal, že to nikdo nesmí vidět, ale svědek je od toho, aby to viděl. To nedávalo vůbec žádný smysl. Jeden si prostě musel vymýšlet a to se mi moc nelíbilo. Asi Wissfesníh by záviděl, kdyby nás Sníh viděl. JO, tak to bylo. "Jo no. Wissfesníh nám asi lhal. Nebo jen chtěl být u toho jenom on, ale musel do té Jedlové smečky a abychom si k tomu nevzali někoho jiného, tak nám řekl tohle," pověděla jsem rozhodnutě. "Jo! Jsou to bráchové a synové Velkého Sněžného vlka! Myslíš, že oba žijí v té Jedlové smečce, o které nám Wissfesníh říkal, že tam musí?" zamyslela jsem se, ale asi jo, když jsou to bráchové, ne?
Sníh už byl v čudu a my zase byli sami, teda ne že by mi to vadilo, já byla ráda, když jsme s Proužkem byli sami samotinký. "Viď! Takovej profesionál, takového jsem nikdy nepotkala, je to fakticky borec všech borců!" zamávala jsem ocasem. "Jsem ráda, že takový borec je náš negramot," povyskočila jsem nadšeně. "Taky bych řekla. Vyřídí věci s maminkou a vrátí se, určitě," usmála jsem se, já za maminou třeba nemohla, nevěděla jsem, kde je, ale určitě by mě moc poslouchat nechtěla.
Kytička! "No vidíš, to bych mohla," byla jsem nadšená, že jsem mu o ní moha něco říct. "Je to trychtýřek... Nevím, proč má divné jméno, je to prostě kytiti mititi a když ji vyluhuješ, je léčivá. Takže můžeme založit nějakej léčitelskej klub, co?" drcla jsem do něj, bylo by to úžasné, kdybychom byli léčitelé a chodili a pomáhali!

Svědek zněl naprosto geniálně. Chtělo by to svědka k našemu aktu a našemu přátelství. To prostě jinak určitě nešlo. "A ten svědek se tedy nemůže dívat na vyrábění malých vlčků? Tak na co je ten svědek pak?" zamyšleně jsem se podívala na Proužka a Sněha. "Skočit na mě... To už víme, jen nevím, jak moc pokračovat dál. Už jsme to trošku nacvičovali, ale Wissfesníh se moc netvářil, asi jsme to dělali nějak špatně, ale nevíme jak," kecla jsem si na zem a posmutněla. Bylo mi líto, že jsem nevěděla jak se dělají malí vlčci.
To byl správný dotaz. Jo, co když jsou ti dva příbuzní, hm? "Proužek má pravdu, neznáš ho?" nevěděl, jen z něj vypadlo slovo máma, což jsem vůbec nepochopila, co tím Sníh chtěl říct a než jsem se stihla zeptat, byl fuč. "Máma? Co tím chtěl říct?" koukla jsem na Proužka a pak si teprve uvědomila, že bychom za ním měli běžet. "Honem, než nám uteče!" hejkla jsem a rozeběhla se směrem za Sněhem, jenže ten nějak zmizel a ztratila jsem ho z dohledu. Prudce jsem zastavila a rozmázla se do sněhu. Zvedla jsem hlavu a zazubila se. "Tak jsem ho nechytila," rozesmála jsem se a koukla na Proužka za mnou. "Máma. Asi musel za mámou, něco akutního, co?" broukla jsem. "Se určitě vrátí," zavrtěla jsem ocasem, celá od sněhu.

"Joo! Přesně! Nikdy by mě tohle fakticky nenapadlo. Hledáme tě tááák dlouho a ty jsi tady, na louce. Neskutečný jsi Sněhu, fakt že jo. Máš tedy titul nejlepšího schovávače všech dob, to mi věř," zazubila se na něj a máchla ocasem. Bylo až k neuvěření, jak moc dobře se uměl schovat. "To nás budeš muset taky naučit, jak se tohle dělá!" zasmála se a koukla na Proužka, který to tajemství určitě chtěl znát taky.
Přikyvovala. "Pravda pravdoucí," hejkla a nechala Deimose, ať je krásně představí. Musela se usmívat, protože bylo znát, že to fakticky umí a šlo mu to fakt krásně. "Jo, vidíš jak nás Proužek krásně představil? Umí to moc krásně," olízla Proužka na tvář a koukla na Sněha. "Svědka? Taky nvím co to je, ale když to kamarádi dělají, tak budeš nás svědek!" zazubila se a pak se nadechla. "Hele ty víš něco o dělání malých vlků?" optala se, třeba toho věděl mnohem víc než Wissfesníh.
Odskočila si a pak se vrátila zpět s květinkou, která hned oba dva zaujala. "Asi se dá jíst a i s koroptví, ale prý se luhuje a tím se dá léčit, budu doktorka!" zasmála se a mávala s květinou před očima vlků.

Civěla na ty dva a vrtěla ze strany na stranu.Byla tak šťastná, že jejich skupinka negramotů se sešla a to ani nebyli třeba malí vlčci, které ale jistě bude chtít Noell na další hledání dalších negramotů. Kdo ví, třeba příště budou hledat Pouště nebo Moře a kdo ví koho. Napadnout je mohlo zcela cokoli.
Začenichala a ucítila velmi příjemnou vůni. "Hele cítíte to taky?" nadšeně vypískla k dvojici vlků a už se zvedala ze země, aby to mohla jít prozkoumat. Rozklusala se přímo za vůní, která ji lákala. Neměla tušení, zda jde o rostlinu, strom nebo jinou záhadnou věc, která to mohla být. "Pojďte se taky podívat," hejkla na vlky a zavrtěla ocasem. Jak se přibližovala k vůni, zdálo se, že to bude jedna z květin, které tady rostou, ač skoro žádná již nezbyla, ale přeci jen Deimos jednu našel, tak proč by nemohla hnědá vlčice? Jak se blížila a přemýšlela, vůně ji byla čím dál tím povědomější, ač nevěděla, kde se s ní setkala, nikdy si moc takové zbytečnosti nepamatoval, vlastně si nepamatovala ani ty důležité věci. Zastavila těsně před květinkou, byla pěkná červená a voněla krásně. Noell přičichla a pšíkla. Vůně ji pěkně zašimrala v čumáku . "Kytičko, kytičko... Tohle se nedělá, ty oje červený zlatíčko," zasmála se a jemně květinu pohladila. "CO ty tu tak sama děláš? nechceš se přidat k nám negramotům, hm?" nabídla květiny a tvářila se, jako by snad čekala na odpověď od červení kytky. "Fakt... Červenko pojď. Támhle je Sníh a Proužek, moc rádi tě uvidí, to vím a vůbec... Musíš jít, když si mě takhle nalákala," zazubila se na kytku, jako kdyby mluvila na vlka.
Vlastně se květině věnovala na sto procent. Nevšimla si ani vlka, který stál poblíž a rozhodně to nebyl Sníh a ani Proužek. "Jé čau! Taky jsi přišel obdivovat tady Červenku, joo?" zazubila se na vlka, který se jen divně zaxichtil. "Tohle není žádná Červenka, ale Trychtýřek... Jedná se o léčivou bylinu, která roste víceméně všude... a," pověděl, ale to ho Noell přerušila: "Fakt jo? Tak to je hustý a jak můžu léčiiit? to je fakt hust, mohla bych být Mrazivka, doktorka vlků," usmála se a hned si to představovala. "Luhuje se," odpověděl vlk docela znechuceně. "Joo tak dík," odpověděla, utrhla rostlinku a pelášila zase za těma dvěma, aby se kytkou pochlubila. "Čučte se, co jsem našla, prý je léčivááá, můžu být vlčí doktorka," řekla nadšeně a kytku jim div nenarvala do obličeje.

"No přesně, tak moc o tom vlastně nevěděl, jak říkáš," zavrtěla hlavou. Jak jim vlastně mohl radit, když sám jen skočil na vlčici, udělal jí malé vlčky a zdrhnul dřív, než se narodily. "My jsme skvěloučký, zvládneme to i bez Wissfesněha, to uvidíš!" zavrtěla vesele ocasem. "Hm, ale neměli bychom chvátnout? Přeci jen bude zima si myslím a musíme Sněha najít co nejrychleji, nechceme snad, aby nám zmrznul!" upozornila Proužka a pohlédla k nebi. "Začíná být i chladno a to znamená, že bude brzy sníh," vydedukovala. "Viď, já taky, uteklo to hrozně rychloučce a hned jsem byla veliká, to se stane určitě našim malým vlčkům!" poskočila si a už si představovala, jak v jedné chvíli budou prťavý a přímo před očima budou velcí jako dospěláci. "A pak budeme velká smečka negramotůůůůůů," hejkla k Proužkovi vesele.
Brzy se k nim přiřítil Sníh, který Noell sice sejmul, ale na to hned hnědá vlčice zapomněla a užívala si krásné pocity se Sněhem, který se jim strááášně dlouho schovával. "Sněhuuuu, já tě tak mooooc ráda vidím!" olízla vlka samozřejmě jen kamarádsky a šťastně koukla na Deimose, který také byl nadšený. "Jooo! Mocinky dlouho jsme tě hledali, fakt. Už ani nevím jak dlouho, ale fakticky dlouhá dobička to je, fakt jo. A ty ses tak celou dobu perfektně skovával a jak jsi nás vůbec našel? A kde ses schovával To musela být prďácká schovávačka!" spustila na něj bez toho,aniž by si to pořádně promyslela.
Sníh se zdál být dojatý tím setkáním a už byl nalepený na Noell. "Nemusíš říkat nic, prostě jsme moc rádi tady s Proužkem, že jsme konečně všichni tři spolu a můžeme být velicí negramoti!" olízla si tlamu a usmála se hodně zeširoka. "Koroptve? To zní jako skvěloučký nápadíček, že jo Proužku?" otočila se na něj s jiskřičkami v očkách. "My? Že ty si děláš jenom srandičky. Přece víš, kdo jsme," zamrkala na něj, že si jen dělá určitě srandu.

Téma malý vlčci je zaujali natolik, že o nich pořád mluvili a nevypadalo to, že by nějak chtěli přestat. Představy měli krásné to ano, ale kdo ví, jak moc se bude ona představa lišit od reality? Pravděpodobně dost, už jen těch deset malých vlčků bylo příliš. "Taky bych řekla. Jasně že když to zvládli naši rodiče, je úplně jasné, že je zvládneme i my, jinak by to ani nešlo a kdo ví, co o tom Wissfesníh věděl. Prostě na mě skočíš a bude to a budeme mít malý vlčky, pak se objeví a budeme moci jít hledat Sněha s našimi malými vlčky a bude to fakticky zábavička a brnkačka. To abychom ho v tolika nenašli, to si ani nedokážu představit," zakroutila hlavou. "Hele a jak malý vlčci vůbec rostou rychle? Zjeví se nám jako malinkatý, ale pak určitě vyrostou jako my, ale nevím za jak dlouho, co myslíš?" pohlédla na Proužka, určitě to bude rychlý, stejně tak jako jejích udělání a narození, to dávalo přece smysl.
"Ta louka se mi fákticky líbí, taková pěkňoučičká, viď," řekla k Deimsovi a kecla si na zadek, ale on se už přifařil s kvítkem. "Jůůů, to je nádherný, děkujuuuu," olízla ho a kvítko si položila před sebe a nemohla z něj spustit oči, což se jí stalo i osudným, když do ní nabouralo cosi černého a ona se svalila přímo k zemi, ani nezaslechla křik, který zřejmě tohle vydávalo. "Heeeej, co to děláš?" hejkla na něco, co při bližším zkoumání odhalila, že se jedná o vlka. "To není slušný narážet do cizích vlků, abys věděl, že jo Proužku?" zvedla se ze země a oklepala se. "Hej, ty's mi zničil kytičičku, kterou jsem dostala," zakabonila se a uraženě poodešla o pár kroků. Náhle vytřeštila oči a pohlédla na Proužka, zda vidí to stejné. Zvedla se a přicucla se k černímu vlkovi. "Tady jsi Sněhuuu, končně, to jsi tyyy, měl jsi se ozvat," zaradovala se a šťastně mávala ocasem z jedná strany na druhou.

<--- Common forest

Usmála se, když se vlčici dostalo pozitivního ohlasu. Hned jak mu to pořádně vysvětlila, hned to chápal. "No skvělý, takhle přesně jsem to myslela," zazubila se na něj. "No o tom ani nepřemýšlej, taky bych nechtěla být usouzená k někomu jinýmu, to bys nebyl ty a já bych tím pádem nebyla tak šťastňoučká jako jsem s tebou. Ještě že se to stalo takhle, fakt bych si to nedokázala jináč představit," zakroutila s zhnuseným výrazem hlavou. Vůbec se jí to nelíbilo, že by měla být usouzená k někomu jinému, kdo by nebyl Proužek, vůbec ne.
Řeč o vlčatech byla pro oba dva natolik zajímavá, že už měli krásnou představu o počtu malých vlčat a dokonce měli i vymyšlená jména, která dostanou a to na nich ani nezačali pracovat. "No páni, to by bylo fakt božínkatý, to tak prostě musí bejt, musí mít něco po tobě a něco po mě, ay bylo úplně jasňoučké, že jsou naši a my jsme jejich, prostě dokonalý, fákt," vesele si poskočila. "To abychom na nich za chvíli začali pracovat, přece jenm nám Wissfesníh neřekl, jak dlouho to trvá, doufám že jen pár dní," zadumaně se podívala na Deimose. "No že jo. Vůbec neměli cit pro vymyšlení jmen, ty naše jsou fakt bombastický a prostě se k nám hodí a vystihujou nás, ale kdepak Noelle a Deimos se k nám prostě vůbec nehodí, nene," zakroutila hlavou, opravdu nechápala, co vedlo její rodiče k tomu, aby ji pojmenovali Noell, opravdu ji to nešlo na rozum. "No to doufám, to je drzost žrát vlky aniž by je ta pitomá zem znala, fakticky," zakroutila pobouřeně hlavou.
Z lesa se dostali na pěknou louku. "Héle, koukni, tady je to moc pěkný, třeba tady najdeme Sněha a když ne, tak můžeme jít udělat malý vlčky, co říkáš?" dloubla do vlka čenichem a zazubila se.

<--- Common forest

"No jasně že rodiče nás měli, ale prostě to byl osud nebo bůh, že rozhodl, že se narodíme těm rodičům zrovna my a že zrovna my se setkáme a prostě budeme
k sobě odsouzený, chápeš?" drcla do něj, v Noelliné hlavě to bylo jasné jak nejjasnější hvězda, jak se tu ocitli a jak to že zrovna oni jsou spolu. A když to bylo jasný jí tak počítala, že to bude jasné i Deimosovi, i přestože mu to musela pořádně vysvětlit, ale to mu neměla vůbec za zlé. Tím, že mu to pořádně osvětlila už bylo jasné, že bude vědět, jak to vlčice myslela, ne? Nebo aspoň tohle si Noell myslela.
Lichotky Noell dělaly samozřejmě dobře na duši. Zavrtěla ocasem a olízla jej. Moc si toho vážila, že ji taky někdo konečně po dlouhé době chválil a viděl v ní jen to dobré. "Ty taky, Ty jsi božínkatý suprácký bombastický úžasnej a nejlepší vlk v celém širém věsmíru!" Přišla řeč na jména vlčat, která byla dost odlišná od těch, co dávali ostatní vlci, ale nic jiného bych od těch dvou ani nečekala. "Ale to zní fakt skvěle. Hej, Černá tlapičko a Modrej čumáčku, půjdeme hledat kamaráda Sněha, jo?" hned ukázala, jak by to fungovalo v praxi. "To bude určitě super. Jo. Deset je skvělý číslo, to se bude hledat samo pak," zazubila se nadšeně a hned si představovala je dva a deset pobíhajících malých vlčků, kteří všichni dohromady hledají dost možná neexistujícího vlka Sněha.
Zem, která ji chtěla sežrat, dostala za vyučenou a hned odešli pryč, jinak by určitě chtěla žrát i Deimose a to by pak bylo špatný. Sežrala by je bažina a Sněha by už nikdy v životě nenašli a to rozhodně nechtěli dopustit. "Ještě že jsme jí vynadali, fakt," zakroutila hlavou a už si to putovali skrz les, kde byli předtím.

---> Kvetoucí louka

"Jo no, jak říkáš, známe se prostě odjakživa a nic to nezmění. Víš co. Nás prostě někdo stvořil, abychom byli spolu. Jinak bychom ani určitě neexistovali. To je tak. Nějakej bůh si řekl "teď stvořím dva vlky, kteří se k sobě budou náramně hodit a budou spolu" a tak stvořil nás a aby to nebylo divný, tak jsme se narodili našim rodičům a osud nás svedl sem, abychom se potkali a hledali Sněha a na to vytvořili naše malé vlčky a pka byli všichni moc šťastňoučký. Tak je to," řekla velmi důležitě k Proužkovi, který jistě bude s její teorií, kterou považuje za pravdu, souhlasit.
Hned jak vytáhla, že je někdo usoudil, Deimos se ptal, kdo to byl. Noelle se na chvíli zamyslela, musela vypadat chytře. "Řekla bych, že ten bůh, co nás stvořil a myslím, že to vymyslel fakt suprácky," zazubila se a otřela se o něj vesele hlavou. Myslím, že když budete chtít pohádku, můžete říct Noelle, která vám z fleku něco vymyslí. Improvizovat a vymýšlet si umí moc dobře a ještě ke všemu většině z těch věcí věří i ona samotná, ačkoli je to třeba i dost nereálné a ostatní kolem by se plácli tlapou do čela.
"Já se taky moc těšínkuju, budu to božínkatý, fakt že jo, ííííí" vesele udělala kolem vlka kroužek a kecla si pak před něj. "No to bychom mohli... ale nevím, jak budou přesně vypadat, ale třeba Proužek maličký, víš kdyby byl po tobě, nebo Ohnivé Oko Rudoočko a nebo po mně Modroočko a když by to byla vlčice, tak Modroočka nebo Rudoočka a neboooo Hnědásek, Šedásek podle barviček, co říkáš? Nebo tě napadá ještě něco dalšího?" museli mít přeci v zásobě víc jmen, když ani nevěděli, jak ti malí vlčci budou vypadat.
Náhle Noelle skončila v bažině, která ji jisto jistě chtěla sežrat. Snažila se z toho dostat sama, ale čím víc se hýbala, tím víc ji to hnusné cosi požíralo. "Ono mě to sežere Proužkuuuu!" halekala na vlka, který ji hned utíkal na pomoc. Hned začal plácat tu ošklivou požíračskou zem, jenže to se to rozpláclo a bahno přistálo na vlčici. Avšak brzy se jí dostalo pomoci v podobě větvě, kterou Deimos někde našel. Hned se do ní zakousla a tím se jí podařilo vylézt. "Fuuuuuhaaaa. To bylo děsivý, ta hnusná, spropadená zem mě chtěla sežrat. No fuj ted, slyšíš, tohle se nedělá, nemůžeš žrát vlky na potkání a ještě ty, kteří ti vůbec, ale vůbec nic neudělali. Doufám, že se to nebude opakovat. Tytytyt!" spustila na bažiny a zamračila se. "Radši půjdeme, aby nás nechtěla seřrat znovu," usmála se a vyrazila nazpět.

>> Common forest

<< Common forest

Noelle jedině a jak jinak přikyvovala na Deimosova slova. "No přesně tak.On je fakt báječnej ve schovávání se, však ho hledáme.. pff... mocinky dlouho a my se taky známe už mocinky dlouho. Určitě to bude víc jak jedna zima, že jo?" vůbec si to nepamatovala a jen hádala. Ona moc nevnímala plynoucí čas a jak a kdy se s někým potkala. Prostě žila přítomností, což jí šlo ohromně. "Joo, ty dáváš ale taky výborňoučké pusinky. Prostě my dva jsme byli usouzení k tomu si dávat pusinky jen my dva a nikdo jinej. Prostě nás k tomu usoudili!" zazubila se na vlka a ani si neuvědomila, že si spletla slovíčko souzeni a usouzeni, ale v tomhle případě bylo asi zcela jedno, které použila. "No to bych řekla, to je jasná páka, že my ho najdeme a fááááákticky se na to moc těšínkuju, ani nevíš jak... Teda vlastně víš, protože se těšínkujeme spolu a stejně, to dá rozum," zatřásla hlavou a ušklíbla se na Proužka.
"Jo no. To by jinak ani nešlo, kdyby naši malí vlčíci nebyli negramoti, to by se mi fakticky nelíbilo. Musíme být celá parta negramotů. Už to jsme my, Wissfesníh, Sníh a teď se k nám přidají naši malí vlčci. No není to báješné?" usmívala se od ucha k uchu a nedočkavě do Deimose píchla. Bylo vidět, jak moc se těší na malé vlčky, negramoty, doslova.
Přes les se dostali do bažin, kterých si Noelle ani nevšimla, nikdy se moc nedívala, kam šlape a to se jí vymstilo, když hnědé sjela noha a zabořila se do hnusné hmoty, která jí tahal víc k zemi. "Proužkuuuu, Proužkuuuu... pomoc, ono mě to chce sežraaaaat!" hejkala na svého partnera, zatímco jí sklouzla i druhá tlapa. Musela vypadat asi vtipně, když měla zapadlou přední levou a zadní levou. Avšak to nebylo moc pohodlné a rozhodně ne stabilní, takže pomalu padal i zbytek jejího těla do útrob bažin.

<<< Ledové pláně

Noelle posmutněla, čehož si všiml Deimos a hned k ní přiskočil a vlepil jí tak sladkou pusinku, že na svůj smutek dočista zapomněla. "Joo. Mocinky jsem zvědavoučičká, jak se nám náš kamarádíček negramotíček ukryl, protože se ukral fakticky skvěloučky, že jo!" zazubila se na Proužka a zamávala ocasem. "My jsme nejvíc šikovňoučký! A takže najdeme Sněha coby dup, pravda pravdičká a jasně že jsme si souzení, to by jinak ani nešlo!" povyskočila a na oplátku dala velikou pusinku svému souzenému. Už si představovala, jak se se Sněhem setkají a jak nádherné to bude, až budou spolu všichni tři aaa no nádhera to bude. "Přééééésně tak. A určitě ho najdeme," najednou zase věřila a měla jistotu, že Sněha najdou, smutek a pochyby byly ta tam.
V hlavě se jí vyklubal geniální nápad, jak z vlčat udělat otroky na hledání dost pravděpodobně neexistujícího vlka, avšak Noell to jako otroctví rozhodně neviděla. "Viď, že jet o skvěloučký nápadíček? Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale líbí se mi to a jo no, nic neřekl, takže nám můžou pomoc, přeci negramoti si pomáhaj, ne?" ušklíbla se na Deimose a zamávala ocasem. Moc se jí líbilo, že s ní vlk souhlasí a ocenil tak boží nápad jako otročení svých potomků. "Nooo, to je pravda, jenže ten šel za tou Smrkovu nebo Jedlou smečkou, nebo jak to vůbec bylo a... vlastně hledat partnerku! Ale... víme jak na to a jinak se to asi nedozvíme jak dlouho to bude trvat. Budeme to muset asi zjistit sami, nic jiného nám nezbývá. Hlavně, že nás bude víc. Přece jenom dva je víc než víc vlků, to dá přece rozum," důležitě pokyvovala hlavou. "Hele a víš co, tady se mi to nezdá. Půjdeme se podívat dál a tam když tak můžeme zkusit udělat ty malé vlčky, co na to říkáš?" navrhla a pak už na nic nečekala a vyrazila pryč.

>> Mokřady

Spokojeně přikyvovala a byla ráda, že Proužek rozumí tomu, co Noelle myslí. "Noo přesně, musímenajít jeho parádíčkový úkryt a pak najdeme i jeho, jenže začínámbýt smutná, fakt je to těžký a já se bojím, že ho nenajdeme, ale musíme, fakticky musíme a musíme věřit, že to dokážeme, protože my jsme parádníčková dvojička, která to fakticky dokáže, já to cítím a i kdyby nám to mělo trvat celou zimu, to nevadí," mávala oháňkou ze strany na stranu a to ji napadlo něco epického. "HELEEEE! Týjo! Já teď dostala úžasňoučký nápadíčeeeeek, Proužkuuuu!" jásala jak zběsilá. "Víš, já to úplně vykoumala, úplně nejvíc prostě. Uděláme si malé vlčky a ty nám Sněha pomůžou najít, víš, on bude jejich kamarádíček taky a bude nás takhle víc na hledání Sněha, to je bombastický, musíme to udělat, co říkáš? To prostě vyjde ami ho najdeme a budeme všichni šťastný aaaa," z jejího nápadu nebyla tak moc nadšená jako teď. Ona zrovna tahle hnědá vlčice nikdy neměla moc dobré nápady, které by dávaly hlubší smysl a udělat ze svých vlčat pomocníky na hledání pravděpodobně neexistujícího vlka, byl rozhodně geniální nápad."Joo to bychom měli, tady by se těžko schovával, hm, ale ušli jsme mooocinky dlouhou cestu,abychom našeho kamarádíčka našli," uculila se a následovala svého partnera pryč odtud.

>> Common forest

Noell mrzelo, že tu Sněha nikde ještě nenašli. Moc ho chtěla najít, ale vypadalo to, jako kdyby se před nimi schovával. "Je to fakticky divný," vydechla a sklopila ouška. Hledali ho opravdu už dlouho. "Hele ty Proužku, co když si s náma hraje na schovku? Víš... Třeba je fakt moc dobře ukrytej a my ho musíme najít!" ožila při tomhle nápadu a zbystřila. "Ale tady by se blbě schovávalo, protože tady není kam," poznamenala, když se rozhlédla po pláni.
Taky tu ale byla teorie, že se mu třeba něco stalo a potřeboval jejich pomoc. "Ale jo, i tak mámo něj docela starost, takže jak říkáš, měli bychom ho fakt najít no," šťouchla do něj čenichem. Jenže jejich myšlenky o Sněhu byly ve sněhu. Stejně jako Deimos, se rozběhla a opět skočila do závěje,byla stejně tak bílá. Na tváři jí hrál hravý úsměv. "Tohle jak fakticky prča!" zazubila se.

S úsměvem přikyvovala. "Jojojo, jako všechno!" vypískla a olízla mu tvář. Oni dva zvládnou úplně, ale úplně všecičko na světě a jinak to prostě nemohlo být. Oba dva pátrali po jejich příteli Sněhovi, ale prostě ne ne ho najít. Vůbec tomu nerozuměla, proč tady Sníh není? Vždyť je tady sníh a Sníh by se jistě na sněhu zdržoval, to je přece jasné jako facka, ne? "Ne... Vůbec nechápu, proč tu není a kde jinde by mohl být? A vůbec, jak dlouho ho hledáme?" optala se a přemýšlela, už si moc nepamatovala, ale věděla, že je to už opravdu dlouho a ani s pomocí Wissfesněha se jim ho nepodařilo najít. "Je to divný... CO když se mu při hledání nás dvou něco stalo?" přešla k děsivé verzi, proč nemohou najít svého kamaráda.
Ale vážná tvář hned zmizela, hned jak Proužek předvedl úžasnou věc v závěji sněhu. Očka se jí rozzářila a hned se také rozeběhla a hlavou zapadla do kupky sněhu. "To je prča!" vesele hejkla ke svému partnerovi, když vyndala hlavu a mávala ocasem.