Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hraniční pohoří >>>

(IV)× Odhal následky potop (2b)
(IV)× Jakkoliv se zbav nalezeného, vyplaveného těla (3b)
(IV)× Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti (herní den)* (2b)

Zamířili z hor dolů a to se Noir cítil o něco lépe, konečně. Už tu nechtěl být. Vadilo mu to množství vlků, co se do pohoří nacpalo. Bylo by to fajn, ale jak se říká, čeho je moc, toho je až příliš, že jo. Kdyby to uměl, odplivl by si. Ale vlci plivat neuměli. Ne tak, jako to bylo v tom pravém slova smyslu. Mohl si teda tak jen odfrknout, to zasejc uměl.
Chvíli šli mlčky. Nevadilo mu to. Mohl alespoň přemýšlet o tom, že by třeba ani nebylo špatný mít vlastní úkryt jen pro sebe a někoho, kdo by tam mohl prostě být a sdílet s Noirem to dobré i to zlé, co se jim dělo. No, z úvah ho vytrhl opět Faust. Noir natočil na něj hlavu. Chvíli jen zíral, no, dokonce se i musel zastavil, než vyprskl smíchy. "Ty, chráníš mě? A bez tebe bych už nežil, že jo?" Málem to s ním švihlo o zem, jak se tomu musel zasmát. Nejspíš muselo jít o vtip, protože tohle přeci nemohl myslet flekáč vážně.
"No, jo, no, jo, ale kdo tě tady tahal po ostrovech několikrát z vody, hm?" Pobaveně máchl ocasem. Jasně, že to byl Noir, kdo zachraňoval Fausta. Jak jinak. "Hele, voda opadává. Ještě pár hodin a bude všude zase spoušť. Totiž souš, ale taky spoušť." No, jo, už v lese bylo znát, že se jím prohnala přírodní kalamita. Některé stromy byly prostě vyvrácené. Dodávaly lesu snad ještě hrůzostrašnější vzezření, než měl doposud. "Hele, mrtvola!" Poukázal Noir na něco, co kolem nich proplulo. Voda sice ještě v lese byla, na některých místech určitě, ale opadávala docela chvatně. "Rychle klesá, to je dobré znamení. Ale všude bude asi pěkný bordel." Konstatoval. I Faust oběvil další tělo. Kalamita má své následky. A tady se jim začaly odhalovat. "Asi to co tobě, ne? Byli jsme spolu, převážně. Takový věci se tu dějí zřídka, ale vaď se, že něco se ještě někdy stane, dříve či později. Bohové si najdou záminku, jak si zkrátit své nudné dny. Hehe."
Když narazil na další mrtvé tělo, nebo to bylo to samé? Netušil, ale už tehdy, když byla ta nemoc, musel něco takového uklízet. Vzpomněl si na to. "Měli by jsme ten bordel uklidit, nebo z toho ještě onemocníme. A budeme slabí a chcípneme." Zašklebil se nad tou myšlenkou, vzpomínkou, jak byl nemocný ve Zlatým lese. A to nechtěl zažít znovu. Proto tedy pod mrtvým tělem nechal hlínu nasáklou vodou propadnout se tak, aby mrtvola spadla přímo do díry. A po té ji zasypal onou hlínou. Byla z toho sice blátivá ďoura, ale to mu bylo celkem jedno, jak to vypadalo. Prostě se zbavil velkýho mrtvýho těla, co by ani nežral, protože vypadalo, jako by vymetlo celý ostrovy tam a zpátky. Jako by se s ním někdo smýkal tam a zpět a vytřel s ním všechna všemožná místa a čůrací plochy, kterým jiní říkali hranice. Prostě hnus. A on ten hnus pohřbil pod zem. Pak spokojeně zamířil na Most. Ještě než na něj vstoupil, měl pocit, že je mu zima. Ale ignoroval to. Všude bylo mokro a bordel po potopě. A on by ještě klidně spal. Cítil se unavený, i to použití magie na něj mělo vliv. Nepřiznal si to však.

>>> Les u Mostu (přes Most)

Fakt chvíli spal, alespoň do rána a než zaslechl hlas. Nespokojeně pomlaskl a překulil se na bok. Po chvíli ale otevřel oči, aby zjistil, že venku už svítá. Zastříhal ušima a protáhl se, než se konečně zvedl ze země. Zívl a ohlédl se na srnu. Přešel k ní a pustil se do ní. Chtěl se posilnit, než opět skončí ve chřtánu dešťě.
"Co jako? Proč se rvu? A proč se rveš ty? Hm?" Vyplázl na Fausta rozverně jazyk a ještě s ním zakmital. Než se vrhl na maso, aby si urval a požvýkal kus z něj. Hodlal se nažrat, než vyrazí ven. "Nebyls tam. A ten vlk mě zasáhl paprskem světla. Zničil mi kožich, tak co, nebyl to dostatečně důvod? Hm?" Zavrtěl nad tím hlavou. "To spíš, co pořád děláš ty." Ani se na něj už neobořil, spíš to říkal pobaveně, protože momentálně se cítil o dost lépe i když by klidně ještě spal. Třeba celý den. Tělo ho bolelo, protože jak dopřál svalům odpočinek, pěkně se ozvaly, jak se rozležely.
Když byl dost nažraný, vysoukal se ven z úkrytu. Faus do něj drkl a Noir pohlédl na oblohu: "Hm, duhový..." zamručel neurčitým tónem hlasu. Samozřejmě to byl opravdu pěkný pohled. To i Noir musel uznat. Ale komu to neuznal, byl jeho společník a bratr. Nepřiznal mu, že se mu ten pohled na oblohu líbil. A proč? Měl by se rozplývat před bratrem nad krásou nebes? Stejně půjdou do pekla, pokud už v něm nejsou, že jo. Ale, ve skrytu duše: ó, je to moc pěkné. Krásné barvy, skoro jako ty, které vídám z Aury. Hm, no jo, má to něco do sebe. Ale proč je to takhle intenzivní? Je to kvůli té potopě? Kvůli dešti? Slunci, které se, snad, jak doufám, vydere na povrch? Potřebuji si prohřát kosti před zimou. Brzy napadne sníh a jestli se nezahřejeme babím létem... Uvažoval Noir o tom všem, co se dělo, co se děje teď a co se bude dít.

>>> Temný les

Noir učinil nabídku, ale stejně jako Thyra, ani tenhle se přidat nechtěl. Možná na to byla jen špatná doba. Tak on už smečku má, jasně, no, dobrý. Stejně byl malej. V mysli se snažil nějak okecat neúspěšný pokus. Tak neva, Noirovi to žíly trhat nebude, že? "Já tě ale beru vážně, Sluníčko, chápu že mi nevěříš. Ta potopa, tahle situace, no, přemlouvat tě nebudu. Tak se měj, Sluníčko." Dával na to slovo důraz. Protože chtěl? Chtěl ho popichovat? Jistě. Když už odmítl jeho nabídku, tak ať si užije i trochu toho popichování.
Sledoval, jak bílý vlk mizí do dáli. Pak nad tím pobaveně pokýval hlavou a vyrazil k úkrytu, kde měli schovanou srnu. Byl docela unavený a chtěl si dát šlofíka. A přesně to také udělal. Jen co dorazil do skrýše, zalezl dovnitř. Nechal před vstupem vyrůst křoví, takže vstup nebyl vidět. Jen Faust to mohl najít, protože věděl, kde to je a on si tady hodlal schrupnout. Alespoň do rána!

Řehtal se a nemohl to zastavit. No, co, ale to jeho uši nezaslechly? Musel k bílému vlku natočit hlavu, aby na něj viděl. Konečně se mu už zase zrak vrátil a dokonce si oči opět přivykly na tmu, která kolem nich vládla. "Cože? Ne, to si nemyslím, Sluníčko, jsi odvážný. Máš kuráž, to se mi líbí. Jen se ti povedlo rozpustit ledy, to je celý. Ne, vážně, tohle mi dost ulevilo." Noir se ještě pořád blbě tlemil, protože asi z toho chytl křeč do ksichtu, bo co. Vítek jak se někdo ohne a pak se nemůže narovnat, tak něco podobnýho ale s tlamou. "Poslyš, jak ti říkají? Já jsem Osten. Nechceš se přidat k odvážným?" Zeptal se Noir. Zatím ještě nechtěl prozrazovat víc, dokud si vlka neproklepne a nezjistí zájem. Ale co se týkalo kuráže, té měl tenhle pidivlk dost.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 5/5

Takhle se vážně dlouho nepobavil a nejspíš přesně tohle potřeboval? Pořádně se vychechtat. Celé hodiny ho všechno štvalo, vytáčelo, bylo mu nepříjemné. Byl promočený ne jen na kůži, ale už snad i v kostech, že kdyby se fakt rozpustil, ani by se tomu nedivil. Ne, že by necítil, jak ho ten malý vlk hryže za krkem. Jo, cítil to, ale pro tuhle chvíli mu to nepřišlo život ohrožující, natož celá tahle blátivá deštivá komedie, konečně dostala jiný rozměr. A navíc? Možná už ten déšť ubíral na síle. Noir se smál, až mu z oka tekly slzy. Ale to v dešti stejně poznat nebylo. Co však bylo zvláštní, začínaly ho bolet svaly v tlamě od smíchu. I když, vlastně ani tohle zvláštní nebylo.
Noir se jednoduše otřepal, čímž ze sebe strhl i toho malýho vlka. No, jestli mu vytrhl kus chlupů i s kůží, pro tentokrát to ignoroval. "Víš co? Tak já nakonec tu tvojí... hahaha... omluvu... hihihi... přijmu. Tys mě tak pobavil, že to ani možný není." Pořád se smál.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 4/5

No jo, opravdu ho sejmul. Sice to, skutečně, Noir plánoval jinak, chtěl ho zavalit svým tělem, přimáčknout k zemi a pořádně se do něj zahryznout, na místo toho ale ujel na blátě, takže jestli si myslel, že tenhle světlý vlk ujížděl na Hlucině, tak Noir doslova, ujížděl na blátě a sejmul ho jen náhodou. Jenže se vůbec nedostal nad světlého vlka, nýbrž se přetočil, sjel po žebrech kus dolů. Světlý spadl na něj, nebo se na něj vyškrábal, tak či tak, cítil, jak na něm světlý vlk sedí a snaží se mu užmoulat zátylek. Tohle musela být tak vtipná komedie, že jestli to někdo viděl, musel se začít řehtat jak pominutej. No, Noir by tak nejraději zuřil, ale byl tak unavenej, že musel uznat, ten prcek je vtipnej. A možná právě to ho rozesmálo. Noir se nadmul, jeho tělo se začalo zvedat i s tou váhou, co na sobě měl. Vybublal z jeho hrudi místo vrčení smích. Noir se začal smát. Ano, takhle se nesmál asi nikdy, nebo naposled s Thyrou? Jo, možná s tou.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 3/5

Výborně, konec žvástů! Takhle to mám rád, a teď se ukaž maličký. Chci vidět krev, ale fakt je, že se mi líbí ta tvá kuráž, pomyslel si Noir, když proti tomu menšímu vlku vyrazil. Bylo to, jako vyrazit proti samici, ale některé samice byly i větší, než Noir. To byly už ale ne tak pěkné holky, že jo. No, někdo má rád žirafy někdo zase medvědice, Noir na tohle neměl názor. Jemu se líbila Scallia, ale ta byla někde v trapu. Už neexistovala. Dost možná byla i mrtvá a kdyby se ukázala? Co by asi tak dělal. cupital by za ní? Ne. Najednou mu do ksichtu udeřilo ostré oslnivé světlo. Cukl sebou a zavřel oko, když tu mu podklouzla tlapa a on se vezl setrvačností. Neviděl, ale cítil, že narazil do těla. Sejmul ho? Možná, ale to zatím mohl leda tak hádat.

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 2/5

Ten malej bílej vlk byl asi magor, nebo co. Fakt chtěl s Noirem mluvit takhle? A to mu bylo jedno, jaký používal tón. I kdyby jeho hláseček zněl sebelíbezněji, obsah slov byl jasný. Provokoval Noira, který už byl takhle dost nasranej a utahanej jako hovado. On ho prostě dráždil. "Si piš, že ti natrhnu prdel, za tu drzost. Omluvy si nech pro někoho jinýho." Zavrčel na malého vlka. Neměl na omluvy náladu. Byl trochu frustrovaný a potřeboval upustit páru. No atenhle mrňous tu byl. I když, byl malý a to Noira tedy trtochu odrazovalo. "Na to jak jsi mrňavej, máš kuráž." řekl a ohlédl se za sebe, ale zrzek flekatý ho nenásledoval. Zatím. Byl tu sám a to bylo dobře. Vlastně nechtěl, aby mu do toho zasahoval flekatý.
Vrátil pohled na prcka: "Jo chci se rvát," Věnoval bílému úsměv, pěkně zubatý. Pak vyběhl proti bílému vlku. Ze země nechal vylézt dvě liány a těmi švihl vlka před sebou.

Prokleté jezero >>>

(IV)× Servi se s cizím vlkem (4b) 1/5

A tak Noir zamířil do hor. Museli vylézt nahoru, to bylo jasný, protože se potřebovali dostat na druhou stranu pohoří. Nevadilo mu, že jdou sami. Však co. Oznámili Alfě, co oznámili a tím to bylo vyřešeno. Alfa měla svůj úkryt a Noirovi bylo fakt jedno, jestli se do něj dostanou další členové Chaosu nebo ne. A tak šel. Ani se neohlížel. Byl už tak unavený, že mu bylo i jedno, když už měl celé telo mokré. Před sebou spatřil nějaké záblesky, ale zase tolik pozornosti jim nevěnoval. Nebo, že by ano? Jako jasný, někdo si tam před nimi hrál. Třeba tam měl i zábavu? Ale chtělo se Noirovi zapojovat? Ani moc ne. Pěšina však vedla kolem a proč by on, jako člen Chaosu, měl ustupovat a vyhýbat se, hm? To by nedávalo smysl. A tak šel dál svou cestou. Tedy jen do chvíle, než ho zasáhl paprsek světla a vypálil mu do kožichu díru. Ty vole! Co to bylo?! Otočil hlavu na světlého vlka, co sem ty paprsky střílel, jak kdyby sežral Hlucinu. "Ty vole, ses posral?! Jsi pod vlivem?!" Zavrtěl hlavou, ale štiplavá boles na boku a smrad ho klidným nenechal. "Jak jako nechtěl? A co jako čekáš, že se stane nebo nestane, když jsi mi zničil kožich?" Zavrčel na něj Noir. Nasraně zlomil kus kleče co rostl vedle a větěv po světlém vlku vystřelil.

(IV)× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (1b)
(IV)× Ošetři vážné zranění související s potopami (3b)

Měl toho všeho již plné zuby. Nejraději by teď prostě spal v tý jeskyni, kterou si našli, ale ta byla víc na jihu. Pohlédl na Usměvavou a uchechtl se, "Koupele, no, a ne jednu. Myslím, že do jara se už koupat nemusíme." Byli tak zmáčení, že veškerý odér z nich musel být vymytý na řadu týdnů dopředu. Ale tak obrazně no. Přikývl na sraz. Zjistit škody, to bude třeba, dávalo to smysl. Co třeba Scallia, nebo Dail, hm? Kde ksakru, pořád vězí?! Vážně ho to čtvalo. Ale co s tím asi tak měl dělat, že jo. A navíc se Thyra ještě přidala k těm horalům, ach... Protočil by nad tím očima. No, ale nechtěl prostě o tom mluvit. "Ano, skoro si jeden musí dávat bacha, aby do nekoho nevrazil." Podotkl. No, někdy mu to tak připadalo. Třeba zrovna ti horalové. Jak se hned podrážděně naparovali i když Noir jim k hranicím ani nelezl. Prostě výbuch. můžete jít, bezva. Kéž by, vrrr... mručel si v hlavě. Fakt chtěl už si na chvíli lehnout.
Faust ho oslovil a bylo vidět, že chce jít bokem, minimálně, tak Noir šel, že jo. "Vypadalo to, že si to užíváš." Zazubil se na něj. On taky, ale potřeboval dobít baterky. Bylo mu jasný, že tady se jen tak nezabydlí. Ačkoliv by dal cokoliv za oheň nedalo se svítit. Prostě si musel vystačit, jako vždycky s tím co měl. Koukl se mu na to. "No jo, hezky ti to rozžvýkal. Dáme plazivec a bude to dobrý." Za posledních několik hodin začínal být plazivcův mistr. "Rozhodně budou domlácení, promáčení, jo, nemoci můžeš čekat. Si ven, že po tom, co voda opadne, jestli teda opadne, tu bude takový bordel, že to by byl spíš zázrak, kdyby z toho nikdo nechytl nějakou nemoc. Hlavně nížiny budou zasviněný." Noir nechal vyrůst nějaký Plazivec a pak ho rozžvýkal, aby ho mohl Faustovi na ránu naplácat tlapou. Když byl hotov, kývl. "Jo, jdeme se tam mrknout."

>>> Hraniční pohoří

Hraniční pohoří >>>

(III)× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci (2b)

Té vlčice bylo škoda. Vážně Noira štvalo, že se přidala ke smečce v horách. Ale věděl to už když se s ní setkal poprvé, že se ke společenstvu nepřidá. Přes to. Byla to škoda. Z jeho pohledu. Déšť byl stejně otravný jako tento fakt. Ale podle toho, jak se dala do bránění toho nočního vlka, bylo vše jasné. No, šel pomalu pořád. Nehnal se za Faustem jako nějaký ratlíček, co kolem něj musí neustále poskakovat. Olízl si tlamu a zavřel své pocity uvnitř sebe. Byly jenom jeho. A nikdo nemusel vědět, jak ho štve, že vlčice, které se mu líbí mu neustále unikají. Pohodil naštvaně hlavou a zatvrdil pohled. Zabodl ho do země a mířil z hor dolů.
Brzy uviděl jezero a také bitku. Ovšem, zdálo se, že ji má Allavanté plně pod kontrolou. Noir se uchechtl. Došel až k ní, světlému vlku, Faustovi a vlčatům. "Takže už víš, že jediná pevná místa jsou hory. A na nich se, skutečně, pohybují různá individua. No, smeččani jsou v těchto časech přehnaně chytlaví, hehe. To je taky nějaký z nich?" Nasál do nosu pach zmoklé srsti, popálené kůže. Usměvává se bavila, "Ne, tenhle k nim nepatří. Takže tulák? Možná nový bratr?" Pozvedl obočí a čekal, co z toho vlastně vyleze.

(III)× Servi se s cizím vlkem (4b) 3/3

Ačkoliv mohl vypadat jako, by ho tohle nudilo, byla to přetvářka. Zároveň však měl čas dívat se a zkoumat. Sledoval bitku a tak i viděl, jak Thyra zasáhla. Bylo vidět, jak si Faust užíval jakýkoliv boj. Ať to byl tenhle nebo jiný. prostě to měl v krvi. I Noir se bil rád, ale vždycky, od jisté události, přemýšlel, jestli má smysl si začít a jestli z toho něco kápne i pro něj. No, pokud bojoval jeden na jednoho, nechal to být a jen hlídal. Ale jakmile by se do Fausta pustili oba, oakamžitě by vyrazil proti jednomu z nich. Pochopil, že i když se poznali, vlastně se neznali. Nebylo to špatně, ale ona si vybrala. Přimhouřil oči a rozhodně nehodlal odejít jenom tak. Ani utíkat nechtěl. Přišel pomalými kroky ke dvojici vlků. "Vidím, že tě drží pouto k tomuto vlkovi, Thyro. Ale také vím, jak tvá duše miluje svobodu. Až se ozve, rád se s ní opět setkám," pronesl k vlčici a věnoval jí úsměv. Pak pomalu odešel. Rozhodně nehodlal utíkat.

Prokleté jezero >>>

(III)× Servi se s cizím vlkem (4b) 2/3

Tahle situace ho vážně štvala. Zamračeně vrhl pohled na Fausta, pak jej přenesl na černého vlka s hvězdami v srsti. Byl na hraně, neboť Faust je oba opět zatáhl do rvačky, ale tentokráte s někým, s kým by si spíše rád promluvil, než aby do ní zabořil tesáky. Samozřejmě, že Faustova akce měla za následek reakci toho nočního vlka. Noir zkřivil tlamu, jakmile zazněla slova jeho "kamarádky" Očividně, hodlala stát po boku nočníka. Pohled a roztěkanost pomalu nabírala na soustředěnosti a jeho překvapený hlas ztvrdl: "Ani, já tobě nechci ublížit, Thyro. Tak ať toho hňupa tvůj kámoš pustí, ok?" Mezi tím, co se snažil mluvit, kořeny se pomalu proplazily skrze promočenou půdu a uchopily Keijiho tlapy v pevném, ale nedrtivém sevření. Zatím! "Pusť ho a já pustím tebe." řekl k nočnímu vlku a tvářil se jako hráč pokeru.
Jenomže to už se to pěkně zamotalo a ti dva se do sebe pustili jako nadržení samci. Noir zatřepal hlavou a věnoval pohled Thyře, "Jsou normální?" Snažil se snad hrát na její city? Možná. Možná chtěl, ale třeba jen hrál o čas, aby si to ti dva vyříkali sami mezi sebou. "Hm, jako malí..." poznamenal, nyní skoro až nezaujatě. Kořeny povolil, aby se Keiji mohl vysmeknout. Ale po oku sledoval, kdyby musel do souboje zasáhnout. Noir byl možná hajzl, spratek, floutek, ale nebyl nikdy neférový. Boj vždycky vnímal jako poměřování podobných sil. Na druhou stranu, jen ať si Faust zkusí použít magii v jiném rozpoložení. Třeba mu tohle jenom prospěje. Takže na okolí mohlo tohle Noirovo chování vypadat jakkoliv. On měl jasno. Tedy alespoň v tom, chtěl nechat Fausta, aby zazářil. Aby vzplanul. On ve skutečnosti sledoval, aby zásah nočního vlka nebyl příliš drastický a aby se k němu nepřipojila i Thyra. Jakmile by se pokusila zasáhnout, okamžitě byl připravený reagovat, jen na venek se tvářil, jako totálně znuděný tímto soubojem dvou samců.

(III)× Servi se s cizím vlkem (4b) 1/3

"Zas tak růžově si to nemaluj, pokud nejsi pro Společenstvo užitečněj, tak jede každej sám za sebe, víš?" Možná tohle byla přátelsky míněná rada, a možná jen utlapaná křivda. Jako, vyloženě nemohl mít společenstvu za zlé ty hrůzy, kterými si prošel, ale stejně tak věděl, že pokud se může ně někoho spolehnout, je to jen a pouze sám na sebe. Každé dobro i zlo bylo jen odtud potud. Zakroutil hlavou y vyrazil do deště. "Jistě, pomoz bratru, když je v nouzi, ale to tě musí vidět a musíš něco znamenat, jinak by tě v tom Zlatým lese klidně nechali, víš?" Olízl si tlamu a pokračoval dál, pomalu za flekáčem. Ten vlk byl doslova magnet na potíže. A Noir přemýšlel, zda je to dobře nebo jen cesta, jak rychle přijít o život.
No, to už jim do cesty vstoupili dva další vlci. "Bezva." Jako bych to před chvílí neříkal, že jo? Jo, jen se servi, flekáči, ale, pro skunka smrdutýho, nemohl bys to dělat trochu lstivěji? Heh?
Vykročil vpřed a už chtěl začít rýpat, když... "Thyro?"

To byla úleva. Cítil, jak ho svaly brní z toho neustálého běhání a přesouvání se a byl fakt rád, když si mohl na chvíli lehnout. Zaslechl mlaskání a pohlédl jen očima na flekáče, jak si dává do čumáku. Asi bych si taky měl dát. Vlastně mám už docela hlad. Pomyslel si Noir a olízl si tlamu. Ale ještě chvíli jen tak ležel a relaxoval, za mlaskavých a žvýkavých zvuků svého bratra. Ten začal po Noirově pobídce mluvit. "Trychtýřek?" Naslouchal mezi sousty a polykáním. "A jak vypadá, víš? Teď to asi nenajdeme, jestli to roste na loukách, tak to bude solidně pod vodou." No, jo, to jim teď nepomůže, ale dobrý vědět. Nakonec se zvedl a taky začal žrát. Lepší teď, než nikdy, že jo. Pořádně se nají, nebo alespoň tak, aby něco v sobě měl. Zasloužil si to! "Ono to půjde. Je to pro tebe nové, musíš si uvědomit, že i když jsi tu magii získal, tak jsi jako vlče, chápeš? Asi chvíli trvá, než to začne fungovat. Jenže, když seš malej, tak ti ten čas tak nepřijde. No, třeba se zkus soustředit na něco malýho. Třeba jen ohřát vzduch. To by jít mohlo, ne?" Snažil se Fausta trochu poučit z hlediska magického.
"Cože? Ty chceš jít zase do toho chčijáku? Ses pochcal, ne?" Ale třeba se mu chtělo z toho deště chcát, to by nebylo divný. No, ale co by to byl Noir za bratra, kdyby s ním nakonec nešel, že jo! "No to mě poser! Ty seš fakt neskutečněj, tak jdeme."