Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Ostříží zrak (přes Rokli.)

Pokračoval jsem, našlapoval s největší jemnosti na trávu a ksichtil se nad její existencí. Jak to někoho mohlo napadnout? Jak se mohlo narodit něco zeleného co je jednoduše všude? Nerozumím tomuto světu nejspíš dostatečně, a už zase je tu ten zvláštní tvor! Červené krovky s černými tečkami. Fuj fuj fuj! Rozeběhnul jsem se během chvíle co nejrychleji jsem uměl. Nemohl jsem ztrácet čas, byl jsem příliš hladový na to, abych mohl běžet dlouho, a tak jsem se značnou dávkou zadýchání, klepání se sám sebou zastavil a vydýchal. Následně jsem se jen rozešel a pleskajíc ušima do všech směrů odehnával ten nechutný hmyz, jenž mi otravoval život.

>>> Červená louka

<<< Severní hory

Pokračoval jsem, černé tělo s lehce šedými zády, bílou tečkou na čele utíkalo dále. Směrem divokým, kdy si užívalo jistého nového poznání. Nebyl jsem dnes závislý na nikom. Jednalo se o velmi zvláštní pocit, který ve mě probouzel takové zvláštní cosi. Nejistotu? Kdo ví. Nebyl jsem si tím tak úplně jistý, ale co jsem tušil bylo to, že dělám správnou věc. Musel jsem se osamostatnit, měl jsem však hlad. Což byla nenadílná potřeba každého vlka a já si tak nějak nemohl jednoduše dovolit hladovět. Nevěděl jsem moc jak, ač teta Stray mi k tomu nepatrný návod dala. Byla hodná, opravdu jsem si té vlčice cenil. Jen nyní zde nebyla, aby mi vytáhnula další slizkou obludu, rybu. Musel jsem si najít něco sám. Uvidíme.

>>> Nejvyšší hora (přes Rokli.)

<<< Křišťálové jezírko

Bylo to zvláštní. Vlčice se o mě hodně zajímala, měla plnou tlamu otázek, ale nakonec když jsem svou hlavu otošil zpět, abych očima vyhledal tu vlčku, jež se mnou trávila onu chvíli. Nebyla tam. Zelené až tyrksysovou barvené oči s pár kapkami zlaté se točily kolem, čumáček se mírně pohyboval, zatímco zachytával pachy zda jen není někde dál. Nebyla. Vlčice, na kterou jsem hrál divadýlko, byla pryč a já tak ztratil nejmilovanější věc - pozornost. Bylo to něco, co jsem od mala poztrádal. Když nemáte rodiče, zatrpknete uvnitř sebe. Nevíte ve skutečnosti kdo jste, proč tu jste a jak. Měl jsem jen tetičku Stray, která mi pomáhala. Naučila mě pár věcem. Objímat, cítit zvláštní šimrání uvnitř tělíčka když ji vidím. To šimrání mi vždy dělalo nehoráznou radost, byla to čistá vlčecí láska. Ta nekřivá, ať už jsem byl hajzlík jak má být. Jí bych nikdy nelhal. Mé mamince Stray.
Bylo na čase nejspíš objevovat. Konečně jsem sám opustil aspoň místo, okolo kterého jsem se stále motal sám. Bylo na čase jít dál, pořádně obléhnout kousek tohoto světa, abych našel možná i novou, další zkušenost. Hlava se se zklamaným výrazem otočila vpřed, vychrtlé tělo se dalo do plné výšky, tudíž jsem měl v kohoutku okolo sedmdesáti centimetrů a s hrdě zvednutou hlavou přidal do klusu. Nemotorně skládajíc jednu tlapku před druhou jsem šel dál. Prohlížeje si okolí v plných barvách. Všude ty hnusné kytky, jak já je nesnášel.

>>> Ostříží zrak

Doufal jsem, že divadýlko na tu vlčici zabralo. Snažil jsem jak jen jsem nejvíc uměl, historku ohledně obrovského netvora snědla hned, dobře. Naivní a určitě nebude tak dobrá jako jsem já, protože to nikdo není. Jenom teta Stray, ale to je teta Stray. „Já jsem naprosto v pořádku. „Nejsem vlče, ale velký vlk!“ řekl jsem oprsklým tónem a zamračil se na ní jako kdyby mi nějak ublížila nebo tak. To hnusný stvoření na zemi… nerozuměla mému problému, nesnášel jsem to, vylekalo mě. „Nebojím se, nesnáším tyhlety hnusný věci jako to zelený, prostě… nechuťárna.“ řekl jsem k ní s vrčením, kdy jsem se nakonec rozešel hrdě, při otázce na mé sourozence jsem jen povzdechnul a herecky již kráčel po všech čtyřech, jistě bych se udržel na herecké scéně s tímto dlouho. „Nemám sourozence, rodiče se málo snažili.“ řekl jsem k ní a opovrženě zvednul čumák k nebi. „Když se narodí něco tak dokonalého,“ usmál jsem se na ni vášnivě, „nepotřebuješ víc… Tak jako jsi ty dokonalá, jistě jsi taky sama a máš rodiče takové hrdiny jako já! Aaaa, hnus!“ vykřikl jsem na další hýbající se tečky a rozutekl se pryč. „Nechytíš měěě!“

>>> Severní hory (přes Luku)

Neodpouštěl jsem si nic, co z mé tlamy vycházelo. Záda se tisknula černou a občasně míchanou šedou srstí k zelené, lehce sluncem vysušené trávě, která i přes místo byla sušší jak na jaře. Jezírko zde nefungovalo, ale to nebylo to, proč jsem nyní dělal co jsem dělal. „Moji rodiče… jsou na… na velké, válečné výpravě aby zachránili tento ostrov před obrovským netvorem!“ řekl jsem skučivým tónem a sledoval její modré oči, do kterých jsem proplouval až nepříjemně těmi svými – zelenými. „Co je to expert?“ zeptal jsem se tak mimo téma, jako kdyby noha už nebyla nyní na místě a jen s pozvednutím chlupů na čele ji nechápavě sledoval. Pravé ucho natahujíc se k její maličkosti chtělo pobrat každé slovo, každou informaci.. zatímco to druhé nechávalo na mě onen jistý pocit ublížení, bylo stáhnuté u hlavy a s velkými kukadly dodávalo na atmosféře. Nebyl jsem však hloupý! Ehm. Musel jsem znovu zavítat k mé tlapě. „Au, au, au!“ vyjeknul jsem, když po mé tlapičce něco lezlo, brouk.
V tu chvíli byla tlapa náhle zdravá. Během chvíle už jsem stál na všech čtyřech a agresivně vrčel na to červené, hnusné stvoření, které se válelo na krovkách – beruška. Avšak, brzy mi došlo, co jsem učinil a podíval se na vlčici, kdy jsem pozvednul zas tlapu. „Au!“ řekl jsem na náznak a už stál jen a pouze na třech.

Kňoural jsem, potřeboval pomoc právě od té, co z jezírka průzračného pila. Jakmile vlčice otočila své tělo, má tvář se začala zvláštně kroutit nepřicházející bolestí, ucházel mi z tlamy nepříjemný, kňouravý zvuk, který ustal když z mé tlapy onen kámen odhodila, okamžitě jsem odpadnul svým drobným tělem na zem a jen hluboce dýchal. „Ano, bolí to!“ řekl jsem k ní svým mutujícím hláskem a po očku ji sledoval, hrajíc divadlo ušité na mě samotného. Vše se mi to jednoho dne vrátí, uvidíš. Už jen co vlčice skočila na můj žert, cítil jsem se proti ní inteligentně na zcela jiné úrovni, byla hloupá! Určitě jo!„Asi jsem si něco zlomil!“ řekl jsem k ní a s vykulenýma očima koukal na visící tlapku, se kterou jsem raději nehýbal. Když jsem se druhou tlapou přiblížil a drápem se dotknul jen na oko tlapy, začal jsem šíleně skučet, převalovat se, hrát další šarádu.. „Ah.. to.. to tak moc bolí! Ani nevíte, madam!“ řekl jsem na chlup zlomeným hláskem, ve kterém se prolínala lítost, zatímco má zlomyslnost se smála.

<<< Kvetoucí louka na zádech Stray

Co jsem se objevil zpět u tohoto jezírka a teta zmizela s cizími, spal jsem. Má maličkost nevnímala, o nač jde v místní smečce – neznal jsem ji, tak jako můj původ. Jediné, co v mém životě zatím bylo: jméno, jídlo, spánek a náhodná slova, která jsem se postupem času sám od sebe naučil. Nevím, možná jsem fakt husťáckej a inteligentní, ale kdo ví. Zvládnul jsem spoustu věcí sám a naopak jich spoustu nezvládal. Byl jsem již větší, teta mě celkem solidně dokrmila, ale jistě jsem neměl na ty největší vlky. Velikostí v kohoutku jsem byl velký podprůměr. Měl jsem pouhých sedmdesát, což.. už mluví samo o sobě ohledně toho, co mě mělo čekat v budoucnu, což pro zatím jsem netušil.

Seděl jsem u tekoucí vody, sledoval, jak jednotlivé kapky opadají v pár čůrcích z vodopádu, jak voda stéká a mění se v překrásnou podívanou, kterou jsem měl tu možnost sledovat – jezírko. Poblíž této tekoucí, překrásné vody jsem měl místo, kde jsem otevřel kdysi oči. Bylo to místo, které by znalý vlk nazýval „domov“, ale ten nemám. Neznal jsem ani svou matku, nepamatoval již na ni a její blízká přítomnost v mém životě nyní nesla jen velmi zakalenou kapku, kterou mnozí nazývali „máma“. Neznal jsem sourozence, nežil klasický vlčatí život. Měl jsem jen tetu – Stray. Prožil jsem s ní tolik bombových věcí jako nikdy dřív, ale ani to nestačilo k tomu, abych se zvládnul chovat vůči okolnímu světu normálně. Byl jsem černý uhlík, nedopalek. Noir. Sledujíc svýma zelenýma očima kapající vodu, zjevilo se zde náhodných vlků, kteří mě… ignorovali?! Nesnesl jsem to pomyšlení být ignorován, pche. Hrdým pozvednutím hlavy k nebesům, kdy čumáček div se nedotýkal se mraků, úsměv zákeřný – lišácký.. dodával mému srovnanému, ulíznutému sedu pravou šťávu. Když jsem však ucítil pach, lákalo mě okusit nového humoru, pokusit se.. navázat kontakt, avšak… nemohl jsem být přeci JÁ ten, kdo promluví.
Odběhnul jsem, začal hledat kámen, pod který jsem mohl se vším klidem strčit svou tlapičku a s nepříjemným skučením jen tu druhou herecky položil na kámen o snaze jej z tlapy stáhnout. „To to bolí! Beruška proradná, kytka ošklivá… kamen šedý, ojojojo, toto bolí!“ kňoural jsem měnícím se vlčecím hláskem do dospělého, kdy jedno z očí unikalo k jezírku za šedou vlčicí, která právě pila. Zašklebil jsem se s nemilým úsměvem, dostanu tě! Ale pozor, je to dáma.. přemýšlel jsem.

Jméno, postavení: Noir, sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 22
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete): Zeleninová akce, poznávání světa s tetou Stray - nová maminka.
(získaní bobříci, nejlépe s odkazem na post kde byl bobřík získán): /

10 KŠMZAPSÁNO

Tlapku prosím do země a 2% tetě Stray za trpělivost a fretkování, díky tetičko!
Zbytek - kšm apod. zapsat na Noira, děkuji moc.

Za sebe bych upřímně v neherní části hodnotila spíš dle nápadu, jasný.. musí to připomínat to zvíře, ale není to vyrovnané, co se kreslících skills týče, ať už to rozhodli hráči či nic.

#16, Stray

Tetička mi dopřála příjemného přitulení k její maličkosti, nemohl jsem toho nevyužít a neužít si.. Čím déle jsem měl očka zavřená, tím více mi začínalo být normálněji. Svou tetičku jsem olíznul s opatrným zavrcením ocásku a když olíznula ona mě.. blaženě jsem se převalil na záda. Cítil jsem konečně všechny čtyři končetiny, po kterých bych se mohl proběhnout, když jsem oči však otevřel.. halucinace byly zpět, přivřel jsem oči... stále tam jsou. S opatrným zamručením jsem svou drobnější hlavu schoval pod tu její, nevím jak.. prostě jsem se tam dostal a tak tomu bylo dál. Spokojeně jsem udělal klubíčko, tulíc se ke své tetě, která do mého života vehnala nejen lásku, ale i život. Byl jsem jí za to vše vděčný, ač jsem chtěl nebo ne.. Svým způsobem jsem ji měl rád jako maminku, zapomínal jsem.. jak má maminka vypadala, naposledy jsem ji viděl ještě tehdy, kdy mé oči byly potažené šedou vrstvou. Zamručel jsem a nakonec učinil tak jako má teta, usnul. Přáli jsme si oba jistě totéž. Spát, spát.. a zase jen a pouze spát. Tetička milovaná, nejmilovanější - Stray.

#15, Stray

Nechápal jsem, co se dělo. Na mé drobné tělo to bylo až moc halucinogenů, které jsem nebyl schopný vnímat. Zakňoural jsem a podíval se na tetu, když mě odnesla v zobáku, začínal jsem jí být čím dál tím víc vděčný. Svýma očima jsem opatrně přejel po okolí, začínalo se mi dostávat zvláštního pocitu, který ze mě musel dělat cvoka. Smál jsem se, nemohl jen tak přestat, až mě utišila mluva tety, hodlal jsem ji vnímat, poslouchat a děkovně nakonec ulehnul do barevné trávy. Z duhového nebe mi bylo již špatně. „Zvládneme to, tetičko..“ špitl jsem k ní, z mého hlasu šla nejistota volající mou matku, chtěl jsem cítit její teplo, i přes to, že mě nechala samotného.. chtěl jsme být s ní, a to byl důvod, proč jsem s opatrností svou nudličku schoulel u tetičky, kterou jsem následně olízl.. Nebyla sladká. Chm. Ušklíbnul jsem se a švihl svou špičkou šupinatého ocasu, s čímž jsem nakonec zavřel oči a zhluboka vydechl.

#14, Bouchač TučSssssssssstray!

Začal jsem se zas plazit pryč. Co to tam bylo?! Viděl jsem tolik věcí, zorničky nestíhaly pobírat všechny podměty, které jsem hodlal sledovat, a tak nakonec už má hlava jen ležela s leností a sem tam se ohlédnula na tetu Stray. „Masíčková nudlička, ty jsi masíčková nudlička!“ řekl jsem se smíchem a nemohl se během chvíle přestat smát, chápete?! Byla to nudlička z masíčka! Nemohl jsem přestat a i ve své hadí podobě se chichotal jak to jen šlo, div se, že jsem se nepodobal více hyeně, jak vlku. Se vší úctou bych rád i přiznal, že mi z toho začínalo určitě hrabat, cítil jsem se během chvíle bez nadějně, teta mě nikam nechtěla pustit, toleroval jsem to, ač.. jsem začínal trpět bolestí hlavy, se kterou jsem jen nejistě zakňučel.

#13, Plavčík TučSsssssstray

S instinktivním kašláním už jsem ležel se svým prodlouhlým tělem ve fialové trávě, kdo ví co za barvu to bylo! „Znáš ten vtip o tlustém a hubeném?“ rýpnul jsem si, bylo to určitě tou hobou, se kterou se teta začala měnit v tyčinku, já zas v tlustou obludu, která šířkou přečuhovala. Hahaha. Nyní jsem na tetu s roztáhlýma zorničkama skočil ve snaze ji svou vahou zalehnout, pupek jsem měl přes její tlamu, v realitě se nudle jen věšela na jejím obličeji a ocas šel plynule k zemi. Zamručel jsem, sykl: „Ssssssssssssss! Ha!“ zatímco mi nedocházelo, co vlastně dělám, houba mi roztočila úplně celý svět barvami! Duha nebyla už tam dole, kam jsem za ní plaval prvně, byla všude. Proto jsem se s opatrností svezl po peří hubené tetičky a s chutí se obmotal kolem jejích nohou. „Ssssssss, moje masíčko.“

#12, Tučná Tetka Sssssssstray

Začal jsem na ní mručet, asi to sranda byla. Ale nemohl jsem pořád najít správnou cestu, pořád jsem si připadal, jako kdybych se vůbec nehýbal, hrozné. Začínal jsem o tomto přeměnění mít pochybnosti, abych zas nežral trávu nebo tak. Očima jsem zabloudil k tetě, která se vynořila a konečně mi řekla, co jsem. Had. Co to je? Jo, to jsem já! „Stejně za to můžeš ty! Kdyby jsi mě sem nevzala, nebylo vy mi špatně..“ zakňoural jsem a zoufale hledal východ z vody, nedocházelo mi, že zdánlivá točivá zatáčka bude šutr, po kterém jsem se snažil vylézt. Duha! Zaznamenal jsem hned a s chutí zmizel pod vodu, netušíc, co se s mým drobným tělem ve skutečnosti děje, bublinky kyslíku během pár minut už byly na hladině.

#11, TučTray

Ušklíbnul jsem se na tetu, která naprosto ignorovala mé otázky. A proto jsem se se zašklebením rozplazil za ní. „Řeknu to mámě!“ ozval jsem se fňukavým tónem a měl co dělat, abych se nedostal do vody, která se tak prazvláštně hýbala. Kdybych tam spadl, byl by ámen. Jak tohle stvoření může plavat?! Vždyť, kde jsou ty nohy?! „Tetičko, tohle se mi vůbec nelíbí, tatínek by se na tebe určitě zlobil!“ řekl jsem vydíravě ař netušil jsem, co to vydírání je. Sám jsem nakonec jen s kníknutím a nemotorností do vody spadl, a nakonec zjistil.. ono to plave? A to už jsem si to kroutil za tetou, asi je dobrý nemít nohy, žejo? Až budu někdy sám, určitě zkusím plavat jako tohle stvořené. „Sssssssssssse vše motá!“ řekl jsem narážejíc tupě do zdi, ale oči tvrdily něco jiného!