Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ušklíbl jsem se, sám jsem tomu, co jsem říkal stokrát nerozuměl.. Ani jsem netušil, kde jsem to pobral, proto jsem jen šťouchl do země a už zas hledat očima potvory, které jsem před tím zašlápl. Objevili se, proto jsem nečekal a šláp! Další byli pryč. Zaculil jsem se a zavrtěl nad svou zábavou ocáskem, když tu se ozval nějaký hlas, otočil jsem se hlavou za ním a ušklíbl se. Nakonec jsem jen vydechl a podíval se smutně na Stray.. Připadal jsem si hrozně divně, nechápal jsem to, jak jsem vznikl. „Ahoj, Anenon?“ řekl jsem k ní, kdy jsem si ji prohlédl. Byla o dost menší než já, už jsem věděl, co bude mou dnešní zábavou. Ohlédl jsem se následně k Stray a přikývl. Byl jsem připravený jít. „Proč ne..“ řekl jsem tiše, trápilo mě, že.. tu má matka není. Proto jsem se jen zvedl, sklopil hlavu a následoval vlčici s ocasem na sobě. Byla fakt srandovní, ale.. to mi nepomáhalo. Byl jsem smutný.

Převrátil jsem očima, když se teta začala ptát, kývl jsem. „Asi jsem byl až moc šikovný na to, abych šel s nimi, tak mě tam nechali. Dlouho jsem ani nedostal najíst, upřímně,“ odmlčel jsem se, „vlastně ani netuším, kdo mě naučil mluvit, když si pomalu ani nepamatuji vzhled svých rodičů.“ řekl jsem k vlčici a opatrně se zvedl, rozhlédl se kolem. Byla tu fakt nuda, ač ta vlčice měla.. dobře, měla husťáckej styl, ale nudil jsem se. Potřeboval jsem protáhnout své tlapy, nikdy jsem venku nebyl, byla třeba to tu pořádně prozkoumat, no ne? „Teto, jestli to byla fakt divná vlčice, nedivím se, žes jí to nandala.“ řekl jsem k ní tak nevinně, znal jsem plno slov, nevěděl jsem odkud, občas jsem neuměl ani vypozorovat jejich význam, ale prostě.. nějak jsem to uměl. Kdo ví, třeba jsem fakt velmi dobrý. „Neukázala bys mi nějaké pořádné dobrodrůžo?“ zeptal jsem se směrem k vlčici, kdy jsem na ni hleděl svými zelenými očky.

Ušklíbl jsem se kysele, když teta došla. Podíval jsem se na ní a na její ohon. Hodlala mi radit ohledně toho, co mám dělat. Možná, že se nemýlila, ale tohle jsem neměl rád, ač ke mně zrovna nikdo nikdy nemluvil. Ušklíbl jsem se proto znovu a zavrtěl hlavou. „Jsem dost velký, abych mohl opustit noru, ve které mě nechali. Vtipné na tom je, že mě tam nechali opravdu všichni, stejně jsem o ně nestál.“ zalhal jsem, abych posílil sám sebe. Pozvedl jsem hlavu k nebi, byl jsem asi dost dobrej, když jsem tam přežil sám! „Asi mi to nebudeš věřit, ale mám magii, kterou mají jen silní vlci.“ řekl jsem zcela vážně, potřeboval jsem maminku a hlavně teplo, což prostě vlk jako teta nepochopí, ale s tím je třeba se smířit, ne každý vlk je dokonalý jako já... Jinak bych tam prostě nepřežil, to je důvod, proč si to myslím a je oprávněný.
„Můj otec byl obrovský vlk, měl velká křídla, ale moc si jej nepamatuji.. matčiny černé oči mi připomínají něco, co neznám.. Proč máš vůbec ocas za krkem? Je ti snad zima?!“ zeptal jsem se a začal se smát, další geniální vtip!

Sledoval jsem rybu, když se k tomu vlčice přiblížila, usmál jsem se. Bylo to prostě jen malé stvoření, které mi neublíží? Tak to je fajn. Dorazil jsem k tomu a zakousl se do ryby, křupalo to raz dva, ostré kosti jsem si hlídal, abych s nějakou nepřišel k úrazu. Nechutnalo mi to, bylo to až moc.. zvláštní. Proto jsem nejistě ustoupil po pár soustech jezení, podíval se na vlčici, měla cosi huňatého na sobě, vypadalo to jako liščí nebo vlčí ocas. Chvíli jsem to jen sledoval, a nakonec se ohlédl. „Jdu hledat svou maminku, určitě tu někde bude.“ řekl jsem zcela odhodlaně a s klidem se rozešel pryč od vlčice, neřekl jsem jí už nic víc, prostě.. lákalo mě, co se zde bude ukrývat, však jsem velký.. To bych ale musel vědět kam, proto jsem nakonec sedl a zhluboka vydechl. Byl to moc velký svět na takového prcka, ale.. to přeci nikomu nevadí, ta vlčice se hodila, ale věděl jsem, že určitě najdu někoho víc bombastickýho, tahle moc nemluvila, ale lovila dobře.

Sledoval jsem z lehu, jak vlčice loví. Celkem jsem si ve své hlavě dělal poznámky, abych věděl, co bych měl dělat, kdybych někdy zas měl hladík. „Dík.“ řekl jsem a čumáčkem zamířil k tomu stvořeníčku, které se tak zvláštně dívalo. „Má očíčka jako ty!“ řekl jsem s úžasem uvnitř sebe a pousmál se na ni, kdy jsem to nemyslel špatně, měli stejnou barvu, aspoň mi to tak připadalo. Opatrně jsem vyplázl jazyk, abych to olízl. Avšak, když sebou švihla, rozeběhl jsem se za vlčicí a schoval se za ní. Stáhnul jsem uši, ocásek mezi nohy a skrčeně hleděl na to zvláštní stvoření, které vlčice nejspíš už nechala zemřít, díky svým zubům, ale ono se stejně hýbalo!

Hleděl jsem před sebe, vrtěl z nudy ocáskem, kterým jsem třískal jak jsem jen mohl. Nejistě jsem naslouchal tomu, co neznámá vlčice řekla, podíval jsem se na ní a začenichal. „Ahoj,“ odpověděl jsem jí a rozhlédl se nejistě kolem, „zmizeli všichni, sám netuším, kde jsou.“ řekl jsem se smutnějším obličejem, už by ani můj geniální humor nepomohl, prostě.. jsem byl nahraný. A tuhle vlčici jsem neznal, proto jsem jen zívl, tlapičkou si přejel po čumáčku a dál měl položenou hlavu na zemi. „mám hlad..“ oznámil jsem k vlčici a podíval se na ní, doufal jsem, že mi něco dá, už jsem měl pořádný chrup, ale od matky zrovna nejvíce potravy ne.. Zamručel jsem a zvedl se, třeba bych jí mohl i pomoct?

<<< Podzemní doupě

Cesta ven mi dala celkem zabrat, no komu po tak dobrém šlofíku ne! Rozcupital jsem se dále, byl tu úplně jiný vzduch, což mi přišlo velmi zvláštní. Maminka s tatínkem nikde, ty dva vlastizrádci - sestra a bratr - taky. Ušklíbl jsem se, sedl si a nechal zadní tlapičky natažené, seděl jsem dost nepřirozeně, svými zelenými očíčky jsem sledoval trávu a občas do ní tlapkou hrábl. „Chceš říct vtip? No jasně!“ řekl jsem si radostně k sobě, zatímco jsem očima zahlédl drobný hmyz. „Viděl jsem berušku, která nebyla beruška, dobrý co!“ řekl jsem zoufalým hláskem a nakonec broučky zašlápl. Sjel jsem po předních na zem a hlavu položil mezi ně. „Maminko, kdepak jsi? Ani tatínek tu není..“ zamručel jsem smutně a dál tupě hleděl před sebe. Bylo poměrně chladno, můj jemný kožíšek mě dokázal chránit tak moc, jako maminčin, ale.. i tak jsem hodlal svou rodinu najít, jak, že mi to maminka říkala? Roin? Noi, Oi? Já ti nevím.

4

Maminčin pach, tak jako otcův zmizel. Nebyl jsem si jistý tím, proč.. Hřál jsem se o sestřičku s bratříčkem, ale když jsem se tak probudil z toho nejkrásnějšího spánku, byl jsem zde sám. Zapískal jsem, abych svou matku informoval, ale po chvilkovém tichu jsem jen otřepal hlavou. Byl to parádní šlofík, který jsem potřeboval! Ale.. nyní jsem netušil, co mám dělat. Cítil jsem se hladový, hlavně jsem se i trochu bál, ale když jsem otevřel tlamu, pšíkl jsem si a otřepal znovu svou hlavičkou, jazýčkem jsem si olízl čumáček a s opatrnou nemotorností se vydal za světlem. Cítil jsem, jak jsem svým tlapičkám moc nerozuměl, neuměly plnit pokyny, které jsem po nich šel, proto má chůze byla.. nenormální. Kníkl jsem znovu, bylo zde ticho a já zakňučel ještě víc, chyběla mi maminka, kde vlastně všichni jsou? Proč mi nikdo nic neřekl?
Rozešel jsem se ven, stoupal jsem po vyvýšených místech, které mi daly celkem zabrat, byl jsem přeci jen drobné vlče. Ač, co to povídám, byl jsem velký habán, který si nyní musí najít svou matku, a proto jsem vykročil napříč světu, tak tady jsem!

>>> Křišťálové jezírko

Sestřička byla mou záchranou očividně potěšena. Taky aby ne! Když začala útočit na tatínka ihned jsem se přidal a okupoval jeho zadní tlapu. Obejmul jsem ji svými předními tlapičkami a snažil se do ní pořádně zakousnout, ale bohužel jsem spíš jen trhal chlupy a jen párkrát se mé jehličky trefily. Tiše jsem při tom vydával podivné zvuky, které mého bojovného ducha jen podporovaly. Byl jsem tak fascinován tím "bojem", že mě až otcova slova probrala. Zamrzl jsem zrovna v póze, ve které jsem byl zakousnutý. Pustil jsem ho a sednul si. Poznal jsem, že říká něco důležitého. Určitě nás chválil! Usmál jsem se a začal vrtět nadšeně ocasem. Kníkl jsem radostně a přeběhl k tátově hrudi. Začal jsem skákat a snažil se ho olíznout. Byl jsem nadšený. Pak jsem doskákal k mámě a taky jsem se jí pokusil dát pořádného hubana. Chtěl jsem, aby mě také pochválila.
Potom se ale k mamce přiřítil bráška. V mé euforii, jsem si ani nevšiml, co ho tak rozrušilo, tedy až do teď. Vycítil jsem z něj znepokojení a pořád se díval do té tmy. Jestli tam něco bylo, co ho vyděsilo, tak jsem to chtěl zastavit a ochránit brášku. Naježil jsem se a s vztyčeným ocáskem si to ťapkal k té díře. Zastavil jsem se před ní a zíral do temnoty. Když se nic nedělo, nic z té díry nevyskočilo a ani žádný zvuk mě nevyděsil, začínal jsem se klidnit a opět radostně vrtět ocáskem. Moc jsem si přál vědět, co je dál. Podíval jsem se na rodiče pohledem, ve kterém bylo jasně čitelné, co mám za luben, ale ještě jsem nikam neutíkal. Jako bych čekal na jejich svolení.

Když jsem se opět probudil, očka jsem otevřel už automaticky. Ano, už jsem oficiálně nebyl žádný krteček. Zívnul jsem si s kviknutím a udělal jakýsi pohyb, který nápadně mohl připomínat protáhnutí. Kníkl jsem a první věc, co mě zajímala, bylo opět mlíčko. Hlatavě jsem pil a pomlaskával si, když jsem skončil, tak jsem si jen lehl na zem a "nenápadně" pozoroval to velké černé, co se mi předtím nezamlouvalo. Podle pachu jsem poznal, že je to s námi příbuzné a asi nám to ani neublíží, když ho maminka ještě nevyhnala. Při mém úpěnlivém pozorování se ke mě dostal můj bráška, který si chtěl očividně hrát. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat, tlapičkou jsem ho plácnul ze strany do hlavy. Bráška si to hraní ale bohužel asi rozmyslel, protože se rozhodl mě použít jako můstek a odcupital.
Já se taky rozhodl už trochu projít a vydat se na průzkum. Štrádoval jsem si to rovnou k sestřičce a pak si o její hřbet opřel hlavičku. Od táty jsem si vysloužil olíznutí a sledoval jsem, jak sestře zavírá tlamu. To je moje sestřička! Udělal jsem jakýsi skok po tlapě a snažil se jí chytit tlapičkami, ale akorát jsem se svalil na zem před sestru. Se zadostiučiněním, že jsem odehnal tu tlapu, jsem vesele vrtěl ocáskem a usmíval se na mého mladšího sourozence.

Už nějakou tu dobu jsem byl mimo bezpečné maminčino bříško. Moc se mi to nelíbilo, nebylo tu takové teplo. Svou nepohodu jsem dával najevo hlasitým ječivý kňouráním. Já chci zpátky! Ihned.
První dny mého bytí nebyly nijak záživné. V podstatě se skládali jen ze spaní a pití něčeho chutného, co mi pomalu dodávalo sílu. Za chvilku jsem bez problému zvedal i hlavičku, když jsem hledal onen můj vysněný struk a pomalu se začínal plazit. Ne však daleko! Nemohl jsem přijít o té teplé tělo, co zahřívalo to mé a ke kterému jsem se tak rád tulil. Už teď jsem maminku miloval. Připadal jsem si u ní tak v bezpečí. A samozřejmě i s dalšími dvěmi hroudami - mými sourozenci. Vždycky když se na mě bráška svalil nespokojeně jsem kvíkl. Neměl jsme rád, když mě až moc utlačoval, ale ještě jsem se neuměl bránit, tak jsem to nechával být.
Byl další den, který jsem chtěl strávit opět v klidné tmě a v blízkosti maminky. Něco mě ale probudilo. Přesněji tlumené zvuky a pak když si na mě můj bráška položil hlavičku. Zakňoural jsem a instinktivně sám od sebe maličko rozlepil očka. Malinkou škvírkou mezi víčky jsem poprvé zaznamenal světlo a tiše kňoural. Co to je? Bylo to cizí. Zajímalo mě to, ale bolely mě z toho očka a tak jsem je zase raději zavřel. Chvíli jsem čekal a pak je opět pootevřel. Snažil jsem se zvykat na světlo, s kterým později přišli i barvy. Vyzkoumal jsem, že můj bráška s maminka jsou černé hroudičky a sestřička bíločerná. Nacházelo se zde ale i něco moc velkého a černého, to se mi moc nelíbilo. Už mi průzkum pro ten moment radši stačil, takže jsem zavřel očička, tiše kníkl a usnul. Moje hlava to musela v klidu zpracovat.