Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozpovídal se o své sestře a ona ho poslouchala. Tahle Etoile se jí jevila skutečně podobně a ona měla pocit, že snad by koukala do zrcadla, kdyby jí potkala, ale zároveň něco v ní jí chtělo potkat. "Tak snad teď bude mít někoho, kdo jí bude chtít chránit, ne? Někoho kdo se jí bude věnovat, ne?" Ptala se ho mírně překvapeně a zamýšlela se nad tím. Co bylo na tom špatné? Teda znělo to tak jako kdyby si Etoile někoho našla a odešla od nich. Alina mu byla líto. "Pokusím se jí pak přemluvit k tomu, aby se přidala do tvé smečky." Snažila se s ním mluvit o tomto jako kdyby to byla debata, co bude zrovna k večeři a ne něco tak složitého.
Byl rád, že to nebylo nic závažného. Pokynula hlavou. "Nemyslím si, jen to teď bude hodně bolet." Snažila se s ním o tom mluvit. Jenže jak se zdálo, tak to bylo skoro nemožné si na něco takového jako bolest stěžovat. Souhlasil s jejich odchodem. A ona se držela už momentálně hodně blízko něj. Nechtěla znovu riskovat nic. "Jak si vlastně dlouho tady na ostrovech?" Neodpustila si otázku Northia. Taková její zvědavost.
--> Oblouky bohů

Líbila by se jeho sestře? A jeho sestra byla také léčitelka? Kolik podobností mezi nimi ještě bylo. Až z toho cítila lehkou ironii osudu. Přesto lej šlehla ocasem a snažila se vymyslet něco, co by dávalo jasný smysl jako odpověď. "Pak tedy tvoje sestra musí vědět, že se svět musí vítat s otevřenou náručí. Není dobré si zavírat dveře jen protože jeden bude nepříjemný." Možná to tak bylo motto Northii. Všechno a všechny vítala s otevřenou náručí a až pak řešila následky. Byly velké? Občas. "Ano... nechtěla jsem to říct takto nahlas, ale ano. Tuhle diagnózu bych u ní taky použila." Zašeptala nakonec a odvrátila pohled někam jinam. Ne, tohle nešlo léčit a šlo to jen zmírňovat. To jediné mohla pro Alinu dělat. A ona to chtěla dělat. Jenže co až bude ve zlaté? Jak často ji uvidí? Byla to ta nejlepší kamarádka na světě... nemohlo se jí něco stát.
Varoval jí a ona stejně dostala do tlamy od země. Začala se zvedat s jeho pomocí. Měla jen potlučeniny. "To je dobrý... nic to není. Jen nějaké potlučeniny." Snažila se ho uklidnit. Nebude ale moc potlučené tlapy namáhat, kdyby to náhodou bylo něco horšího. "Měli bychom odsud pryč." Snažila se ho motivovat k odchodu.

<- Tichá zátoka
Dříve či později. Jenže ona by raději dříve. V myšlenkách zabloudila k Alině. Její velice dobré kamarádce. Té nejlepšinkanější pod sluncem. Líbila by se jí Zlatá smečka nebo by naopak byla i proti tomu, aby se tam Northia přidala. Nakonec to nechala plavat. Neslyšel o mistrovi nejspíše. Takže tohle bylo něco v čem měla Northia navíc. Haha. Přičítala si to jako neviditelné bonusové body. „Ano. Obchodník je určitě něco, co bude pro nás dobré. Kord pokud chceme zpět získat naše schopnosti." Byla nadšená z toho všeho. Navíc tento tmavý vlk byl skutečně dobrá společnost. Povídalo se jí s ním dobře. Až moc dobře. Něco jako s Alinou. „To teda jo. Můžeme tam zajít a zjistit co a jak. Navíc ve dvou se to vždy lépe táhne, ne?" Zeptala se ho a zavrtěla ocasem. Těšila se na to. Co jim zase další den přinese.
V té mlze před nimi ještě nebyl. „Já ti ani nevím. Ale Alinu, co je moje hodně dobrá, ta nejlepší kamarádka, jsem potkala kousek odsud! Byla hodně miloučká! Líbila by se ti. Akorát na v sobě nějakou nemoc, co jí nutí být někdo jiný čas od času.“ Jemu to říct mohla. Věřila mu, že by to nevyužil proti Alině. Měla se držet u něj. Kvůli jejímu zraku a mlze která teď v noci byla skutečně jako opar, tak neviděla ani na krok. „Tp bude krapet těžší... Nevidím v ní nic! Je to horší jak ostré světlo." Musela mu to říct. Navíc tu byli kameny? Northia neuměla v tom chodit. Plus nulová viditelnost. Velice brzy bylo slyšet jen tupé dunění jak se rozbila o zem. A tiché au. Jak se pokoušela hned z té ďoury do které spadla zvedat se

Skeptická ještě bude dostatečně dlouho, aby na to všechno mohla mít ne příliš kladný pohled. Nenáviděla se za to, ale nemohla jinak. Roky utlačování ze strany matky zavraždily její sebedůvěru. Nevěřila si ohledně sebe, ale poslední dobou se to lepšilo. Její dušička se uzdravovala čím dál od nich byla. Jistě, zbytek rodiny milovala, ale matku? Kdyby mohla, tak by jí něco řekla od... ne to taky nedokázala. Zavrtěla mírně hlavou nad svými myšlenkami.
Myslel si, že každý byl silnější a schopnější. "Jednou se k nám schopnosti jistě vrátí, ale teď to nebude. V nejbližší době to prostě nebude..." Northia nedokázala doufat v to, že všechno bude sluníčkové hned. Nějakou dobu to bude trvat. "Shine říkala, že tu je nějaký mistr, co tě naučí dovednosti zpátky. Někde v džungli. Stálo by to za to prozkoumat tomu, co nabízí." Zaštěbetala a zavrtěla mírně ocáskem. Bude se jim tato dovednost a znalost jistě hodit.
Povzdechla si na téma Naxin. Nechtěla toho nebohého vlka pomlouvat. Měl toho v sobě jistě hodně. Ne jen tohle mírné nic.
Ptal se jestli to vezmou okolo a ona povytáhla obočí. "Spíš ty to tu znáš. Já se tu nevyznám, ale ráda se projdu." Odpověděla mu s mírným úsměvem. Těšila se na to, až se s ním bude procházet.
-> Mlžné pláně

Neměla pořád říkat slovo možná. Ale co na tom bylo špatného? Nic nebylo jasné! A nebylo ani jasné to, že se jim bude hodit léčitelka. Pak by v tom případě odešla jinam, kde by se jim léčitelka hodila. "Fajn. Tak až mě Alyanna přijme." Zamručela jako odpověď na to. Nelíbilo se jí to říkat takto jistě, ale byla v tom jistá dávka sebedůvěry. A pak se rozpovídal o zemi ze které pochází. Byla to rozhodně zajímavá země. U nich netušila jestli nějaký bůh byl. Spíše by si tipovala že ne nějak specifický. "Rozhodně tam není tolik bohů, pokud vůbec nějaký. Ale byla jsem silnější. Byla jsem... uměla jsem více magií. A najednou umím jen vodu a to vůbec dobře." Přiznala se mu mírně zoufale. Nelíbilo se jí to. Nelíbilo se jí zase nechávat se bránit. Předtím mohla aspoň svázat vlkovi packy a utéct. Snažil se jí dodat důvěru. Pokynula na něj. "Díky. Myslím si, že jsem připravena na to se tam přidat a obhájit když tak své léčitelské schopnosti:" Do skupiny kam se přidala to takto fungovalo. Obhájit co jeden umí.
Ohledně Naxina byl mírně naštvaný jak se zdálo. "Byl milý, řekl mi co dělám špatně a naučil mne se bránit. Nevidím mu to za zlé." Snažila se tím uklidnit jeho vztek.

Byla to dohoda mezi bohy. Ach, takže takto se bohové dohadují. Možná se to děje i tady. Ptal se na to, co by ještě mohlo mít podobného. „To teprve musíme zjistit a máme na to docela dost času. Vzhledem k tomu, že budeme spolu ve smečce. Možná." Mohli to zjistit postupně. Třeba se taky jako ona bál bouřky. A to měla magii vody. Dívala se na něj a přemýšlela co měl za magii předtím než měl takto bílé oči.
On by toho podivného vlka nazval jejich otcem a pak že učil Etoile. „Eh, já si nemyslím ale že jsme ze stejného světa jako on. Teda já že jsem z něj. U nás to bylo prostě jiné. Nikdo neměl křídla, nikdo neměl rohy. Maximálně věci, co šli vyrobit. Ale ten svět o kterém se zmínil zněl zajímavě. Tam se léčilo lépe. Jinak." Byla tedy jeho sestra lepší léčitelka než ona? Měla by se pak s ji setkat a porovnat si to.
Snažil se ji podpořit. „No když už tam jednu léčitelku máte. Tam kde jsem byla jich moc nebylo. Pak až v té léčitelské skupině, která putovala." Prozradila mu tedy další kousek ze své minulosti. A pak nepochopil její slova o tom bleskovém. Zavrtěla hlavou. „Ne, ne. On mne zachránil a já s ním pak za to měla bojovat. Jako oplácení laskavosti." Tedy to, že ji zachránil před jistou smrtí. Ale to se hůř vysvětlovalo.

Pokyvovala si hlavou pro sebe. Vypadal skutečně jako někdo stvořený nocí. Měsíc na jeho zadku byl jako nějaký symbol. Podpis toho, že vlastně byl oživený. "Ten váš bůh musel být nehorázně milosrdný. Většinou právě to co smrt schvátí už nikdy nenavrátí a je na nás léčitelích, abychom se to pokoušeli zvrátit. Ale občas to je nemožné. Pak je bohyně života. Většinou milosrdná, víc křehká. Tak to je aspoň v každém příběhu co jsem slyšela." Přiznala se mu a opatrně dala packu před packu, když narazila na vodu. Ovládala jí, dokázala se s ní vžít, ale že by se nebála po těch potopách se říct nedalo. "Řekla bych, že toho máme více společného. Ale pokud máš pocit, že nás tohle spojuje." Držela hlavu níž, protože slunce začínalo být v tom nepříjemném úhlu, kdy se mu dalo sotva vyhnout.
Nelhal ji úplně. Přesto to bolelo. "Haedus... Marcia... počkej... takže znáš Jayce? Motýlí křídla, vícero ocasů... jednou jsme se setkali. Naučil mne jak správně obvazovat právě ten hrudník. A taky jak obvazovat rány na hlavě. Moc toho ale nenamluvil a pak zmizel jak pára nad hrncem." Takže vlastně ho potkala a zároveň přemýšlela jestli to nebyl jen sen. Potkala vícero mentorů od té doby, co se potulovala světem. Nečekala, že by to ale mohlo být někdy tak příjemné. Zadívala se na něj. "Budu s tebou nejspíše ve smečce, pokud budu přijata... proč bych tedy zapomínala? Navíc někdo jako ty se nedá zapomenout." Mohl to brát jako poklonu či jako urážku. Vlastně byl čtvrtý. "Naxin, je od vás ze smečky, že? Ten mne za záchranu života při povodních vyzval na souboj..." V té chvíli poprvé někomu ublížila. Žaludek se jí zase zkroutil při té vzpomínce.

Poslouchala jeho příběh a vnímala ho. Zapisovala si ho do hlavy a usmívala se nad tím vším. Bylo to teda skutečně něco. Jiné než to její ubohé kňourání. Však on se narodil mrtvý! Nemusel tu ani být, kdyby se bohům nezželelo jeho osudu. „Páni, to je příběh. Nečekala jsem, že bude tak zajímavá tvá minulost. Co se týče slunce a dne... Máme to stejné. Já ho akorát nemusím z důvodu mých očí. Všiml sis jistě, že nemám černé zornice jako každý, ale světlé. Nejsem slepá, ale narodila jsem se tak. Kvůli tomu mi vadí světlo. Bolí mne z něj oči po delší době." Přiznala se mu tedy ona. Neměla ráda přímé slunce a během přímého poledne bylo velice bolestivé tam pro ní venku být.
Poslouchala ho dal a nakonec musela povytáhnout nechápavě obočí. „Počkej... Jak zní tvoje jméno? Takže jsi mi kecal?" Ptala se ho mírně smutně. Ale všichni lžou a on s takovou minulostí k tomu měl důvod. Jen ona neměla ráda lži. „Snažím se! Jsi třetí vlk, kterého jsem na ostrovech poznala a zatím jsou všichni moc milý." Znovu musela zavrtět ocasem. Musela si udržovat lepší náladu. Hodně lepší náladu než na konci setkání s Ali.

Ptal se na to, co znamená její jméno. Na chvilku se zarazila. Byl to rod. Rod, který používala ráda a slyšela další ze své rodiny se tak představovat, ale co by to mělo být? „Moje jméno... křestní znamená sever. Aspoň jeho začátek. Přeložil mi to kdysi jeden vlk. Velice milý a příjemný. Jeho jméno bylo Špaček v překladu. Takže se tímto zabýval. Co se týče ledorozenectví. Jsem ze smečky na severu. Chlad, zima, nepříznivost počasí. Všechno to, co znamenalo být ze smečky v horách. Tak proto ledorozená. Nepamatuji si snad jiné počasí než věčný sníh." Snažila se mu to vysvětlit ona. Možná se ale jako ledorozená necítila. Byla prostě jiná. Možná teplorozená. „Velký příběh? Tak teď bys pro změnu mohl vyprávět ty." Pokynula na něj. Poslouchala by ho dlouho. Ona byla vypravěčka. S vlčata by jí to v budoucnu šlo až moc dobře. „Děkuji." Poděkovala mu tichým hlasem. Necítila se jako někdo dokonalý. Ale když to říkal on.
A pak povídal i tomu lovu. Zavrtěla znovu hlavou. „Ne... Právě že viděla. Pro ní dobrosrdečnost a laskavost byla slabost. Pro ní to bylo jako nemoc, která by se měla léčit." A ona to přesto dělala. Přesto se snažila být vždy tady pro všechny. „Jo... Bude to těžký... Se toho zbavit." Zašeptala ona tichým hlasem.

<- Poušť
Nechávala ho vstřebat informace, které na něj vychrlila. Proto šla mlčky vedle něj. Pohupovala svým delším ocasem. Čas od času se podívala na nějakou bylinku, co jí zůstala pod packou. Přesto se musela zasmát jeho výslovností jednoho z jmen. „Sice jsem ledorozená, ale pochybuju, že se vlci doma zajímali o příběhy naší krajiny. Takže ne. Vlčata o tom nemohla vědět. To byl jeden moc milý vlk. Černá srst, vypadal jako nepřïstupný bručoun. Zlámal si žebra a tak jeho léčba trvala déle. Ono taková zlámaná žebra pro nás vlky jsou rozsudek smrti. Nikdo ho nechtěl léčit a já se tehdy nabídla. Bylo to neustálé stahování jeho hrudníku řasami a liánami, neustálé bylinky tlumící bolest. Ale rozmluvil se." Vzpomínala ráda na své pacienty. Předali ji snad více než celá matka za celý její život. Proto když odešla, tak se neohlížela zpět. Byl ji tehdy rok. Nejlepší rozhodnutí jejího života. Stejně hory nebyly nic pro ní.
Poslouchala jeho slova o vůdkyni a přikyvovala. Nestávalo se moc často, že velela samice bez samce. A pak to přišlo. Najednou tu byla zápletka jak z romantické komedie. Northii se to ale hůř přiznávalo. „Neumím... Zabít. Neumím ani ublížit. Proto jsem... Nevhodná. Matka často říkala defektní. Spoléhám v tomto až moc na druhé." Vydechla nakonec. Nedívala se na něj. Pohled stočený kamsi.

Zavrtěla hlavou na jeho slova. Nevěděl to, jak to taky mohl vědět. "Nemohl si to vědět..." Přesto Hádes se jevil jako někdo, kdo by dobrovolně nevyvolával konflikt. Aspoň takový z něj zatím měla pocit, ale vždy se mohla plést a nakonec to bude neuvěřitelný zmetek. "Uhm... takhle z fleku se o tom moc mluvit nedá. Navíc je tam toho hodně. Hmm.. třeba dle ní existují dva vlci. Jeden honí slunce, ten se jmenuje Sköll a ten druhý, který pronásleduje měsíc se jmenuje Hati. Také prý je okolo světa obmotaný, pod hladinou moře, obří had. Ten se jmenuje Jörmungandr: Je to docela fascinující. Navíc prý kouše vlastní ocas." Možná neměla tak přesné informace, ale to nejspíše ani vlci, kteří jí příběhy předávali. Northia toho slyšela za svůj život. Přesto se to zdálo jako až moc informací, které chrlila na nebohého černého vlka.
Následovala ho pomalejším krokem. Přeci jen se před chvilkou zcela rozsekala. "Já neumím nic jiného než léčit. Neumím bojovat, neumím stopovat kořist..." Povzdechla si tiše. Doufala tedy, že místo léčitele bude otevřené a ona nebude vyhnána s tím, že nikoho takového ve smečce nepotřebují. "Co bych pak dělala... byla bych k ničemu jako doma." To si spíše zamumlala pro sebe. Leč je pravda, že to černý mohl taky kousky slyšet.
--> Tichá zátoka

Northia mírně stáhla uši ke své hlavě. Tak jak jí její matka naučila a rozhodně to nebylo příjemné. Cítila jak se jí stahovalo hrdlo jako když byla doma. Ne, tady si mohla říkat všechno, co chtěla. Navíc když se něco podělá, tak přijde její nejlepšinkajtější kamarádka na celém světě, Alina, a nakope jim zadky! Ha! Takto to bude. "Doma jsem byla..." Ne, skoro ho neznala. Proto polknula poznámku o svém domovu. "Není zrovna mi tento pocit trapnosti cizí." Proč se s Alinou uměla otevřít více? Možná protože ji pomohla. Jemu... ještě nepomohla. To byl asi jediný velký rozdíl.
Znal původ svého jména. "Ono řecký Olympus je docela profláknuté náboženství. Bylo tam spousta bohů. Každý sloužil k něčemu jinému a leckdy se jejich role překrývali. Ono když se dají dohromady mnohé příběhy, tak z toho vzejde to, že vlastně nejhlavnější bůh, bratr právě Háda, měl snad padesát dva potomků a to ne všechny se svou manželkou, která byla zároveň jeho sestra. Ale tohle náboženství se mi moc nelíbí... mám ráda Norskou mytologii." Uvědomovala si že vlastně moc povídala a proto jen sklapla tlamu. Mírně trapně se na něj podívala a pokynula na jeho další slova raději hlavou. Byla to moc pěkná smečka. "Chtěla bych tam dělat léčitelku. Takže tam jdu již s jasnou vizí... máte tam vůbec nějaké léčitele?" Zeptala se ho a mírně naklonila hlavu na stranu. Uvědomovala si jak moc toho namluvila, proto na jeho poslední otázku jen přikývnula hlavou.

Bylo to poznat. V ten moment Northia nevěděla, jestli být rudá až na zadku a nebo se tomu zasmát. Připadala si nadmíru trapně, že se jí to zrovna přihodilo. "Jo... teď si připadám trapně." Přiznala se mu ona smutným hlasem. Safra, tohle bude ještě trapné. Navíc ten vlk připomínal noc. A tu měla Northia ráda.
Říkali mu Hádes. Povytáhla obočí a překvapeně se na něj podívala. Tohle bylo jeho jméno? "Hades byl v jedné mytologii bůh podsvětí a tam je vždy noc... je to docela tématické jméno." Přiznala mu svou myšlenku. Zasloužil si něco takového slyšet. "Pokud ale o svém původu jména víte, tak se omlouvám. Jen mi to přišlo zajímavé. Na svých cestách po útěku z domova jsem léčila spoustu vlků a ti vyprávěli příběhy. Navíc vím, že se Hádes je v jiné mytologii Pluto... docela najdeš spoustu vlků, co věří v... různá náboženství." Northia se díky nim naučila neodsuzovat a poslouchat. Leč ona nedávala rady jako Etoile. Ona spíše poslouchala. "Nejsem... vlčice do pouště. Navíc mi zaujala taková ta smečka v tom Zlatém lese." Povídala skutečně hodně. Uvědomila si to a znovu pocítila teplo ve tvářích. "Kdybych až moc mluvila, tak klidně řekni... mám to ve zvyku." Přiznala se mu přiškrceným hlasem. Rozhodně to nebylo příjemné slyšet své "vady" na plné ústa.

Její trapas viděl ještě někdo další. Chvilku si myslela, že bude rudá až na prdeli. "Jo... jen... nejsem zrovna vlčice z pouště. Takže když sem poprvé šla po těch dunách, tak mi to vykolejilo a smekla se mi packa. Smála jsem se tomu, kolik toho drobného... písku se dokáže dostat jednomu do srsti." Odpověděla mu prvně na otázku, jestli to bylo dobrý. "Taky vás zdravím, jsem Northia Iceborn. Tulačka stále." Představila se ona a slabě se pousmála. Zavrtěla ocasem. Byla přátelská jako vždy. Neměla být ani jiná. Ovšem na rozdíl od Etoile si ona uměla nechat říct. Podívala se znovu na cizince a pak na ty další stopy, které za sebou zanechala. Cítila z něj navíc ten podivný les. Typický pach pro zlatou smečku, jak se zdálo. Zamýšlela se nad tím. Stále netušila jestli se ho na to přímočaře zeptat či nikoliv.

<- Duny
Northia se na poslední chvilku, když scházela z dun skutálela. Kutálela se dostatečně dlouho, aby se jí do srsti dostal nějaký ten písek. Smutně zaskučela. Všechno jí kvůli písku svědělo a ona netušila co si o tom myslet. Sbírala se navíc na packy dost dlouho kvůli tomu, že se jí navíc zabořily vždy hluboko do písku. Sakra, jak tohle začínala nemít ráda. Asi to bude pro ní nejlepší někde mimo hory a mimo poušť. Zaskřípala zuby, když se jí znovu podlomila noha. Safra práce, proč se to celé muselo odehrávat na poušti? Nemohla upadnout někde jinde? Přesto se zvedla. Konečně se zvedla na packy a oklepala se. Lítal z ní písek a ona se musela tomu všemu zasmát. Jo. Nejspíše se to celé mohlo odehrávat jinde, ale to by neměla takovou srandu.