Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3   další » ... 6

<-- Most (Přes Temný les)
Tohle místo u nich doma nebylo. Jak podivně se jí do toho bořily packy. Jako kdyby kráčela ve sněhu, ale tento sníh se zasekával v její srsti. A navíc byl tak teplý! Že by si o něj i polštářky popálila! A taky že to bolelo, když šlápla na místa, která byla až moc zahřátá. Safra, co by si o tom mohla myslet. Ale tohle celé bylo podivné. Naučila se tu tolik nových věcí. Něco takového nebylo vůbec příjemného na pochopení. Navíc očekávat od sebe hodně. Sklopila mírně hlavu. Nemohla. Nemohla nic. Podívala se na nebe. Muselo to být tak komplikované? Proč to celé nemohlo být jednoduché? Procházka růžovým sadem? Ne, takový život rozhodně nebyl. Svezla se mírně po jedné z dun. Aby se dostala hlouběji do tohoto nového světa.
--> Poušť

<-- Tajné ostrovy (Přes Les u Mostu)
Bez Aliny to najednou bylo tak smutné. Necítila její teplo. Necítila její vůni. No byla to skutečně dobrá kamarádka a tak to nejspíše hlavně zůstalo. Nevěděla jestli by dokázala milovat někoho stejného pohlaví. Jaké by to vlastně bylo? Dokázala by milovat někoho stejného pohlaví bez okolků? Safra. Ne, nejspíše ne. Alina byla fakt dokonalá osoba, její druhá půlka a někdo komu by brečela do srsti po špatném rozchodu, ale... láska? Ne. Nejspíše ne. Nemohla by ji milovat, i když by se snažila. Milovat vlčice bylo špatné. Tak to vždy měla její matka. Milovat vlčice se skutečně nesmělo! Musel se šířit dál genetický materiál a to s vlčičí nešlo! Kdo by na to co řekl, kdyby s ní skončila? Zasténala bolestivě. Ne. Tohle bylo až moc. Nemohla na to víc myslet. Akorát by jí bolelo srdce.
-> Duny (Přes Temný les)

Jistě si musela všimnout změny v její náladě. Northia mírně stáhla uši k hlavě a podívala se spíše kamsi dál od nich. Ne, nemohla si nechávat takto dávat popel na hlavu chválou, kterou jí kamarádka dávala a nepatřila jí. Zavrtěla hlavou. "To byla jen.. náhoda. Že jsem ti tolik pomohla." Odpověděla jí trhaně Northia. Dále poslouchala chválu na svou osobu, kterou nedokázala přijmout. Kterou nedokázala uchopit. Cítila se z toho zoufale. A možná po takové době si zasloužila chvilku klid.
Stála vedle ní a voda omývala packy tak, jak to nejlépe uměla. "Jenže když to neřekneš... tak ti nebudu moci pomoc! A jak to pak..." Hlas se jí zlomil. Nejspíše neměla jak pomoci. Nejspíše o to kamarádka nestála. Cítila se naprosto příšerně a spíše se stáhla ve své mysli do sebe. "Myslím, že bychom... se měli rozdělit na chvilku. Pak se určitě uvidíme! Ráda tě uvidím... ale potřebuju... asi to promyslet všechno. Ohledně matky a tak... mám tě ráda a ahoj." Dostala ze sebe v rychlém sletu Northia a div se nerozběhla pryč. Šla rychle. Ocas stažený mezi nohama.
--> Most (Přes Les u mostu)

Vnímala výraz Aliny. Copak bylo špatného na horské koze? Jasně, to že mohla do někoho zdrcnout a tím ho vlastně poslat na smrt dlouhým letem. To už zažila. Znala to moc dobře. Něco takového jí čas od času probralo jako noční můra. To jak slyšela a vnímala, jak členi padají do jisté smrti a ona jim... nemůže pomoc. Zavrtěla hlavou, aby se probrala zrovna když mluvila. "Nemám kožich do hor, nikdy jsem neměla... proto jsem největším zklamáním své matky. Narodila jsem se bez podsady tolik nutné k přežití v chladném prostředí našich hor. Často mi to bylo prskáno do obličeje, když mi vyčítala, jak moc k ničemu jsem." Přiznání štípalo na jazyku snad více než cokoliv. Více než pálivé papričky, které tehdy okusila, aby si vybudovala odolnost vůči kapsaicinu a nikdo jí tím tedy nemohl otrávit. Nebo když tehdy prožívala ty příšerné zimnice, jen aby se dokázala poprat s tím, kdyby se jí matka snažila otrávit dalšími jedy. Pomaličku budovala svou odolnost.
Cítila jak se jí při vzpomínkách stahovalo hrdlo. Jak cítila narůstající tepovou frekvenci. Musela zarýt drápy do země. Jsi daleko od nich, nemají nad tebou kontrolu. Tak proč se přesto klepeš jako ratlík? Milostí nejdál zajdeš. Nejsi vrah jako oni. Jsi zlatíčko, usměvavé sluníčko. Jsi někdo, kdo nemá mít špatnou náladu, že Northio? Tak proč se tak tváříš? Projelo jí hlavou a ona se konečně trhaně nadechla. Došlo jí, že její plíce žalostně potřebují vzduch. "Jo. Děkuji ti moc, jsi moc hodná a úžasná kamarádka." Usmála se na ní Northia a zavrtěla lehce ocasem. Snažila se působit jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby momentálně ve své hlavě neprožívala snad to nejhorší co kdy mohla. Jak sakra se vlci tváří, jako kdyby se nic nedělo? Proč to neuměla?
Vnímala jak se Aliny postoj k celé věci změnil a ona se musela nad tím lehce pousmát. Jo, jako kdyby je někdo vyměnil. Jo, tohle byla ironie. Northia co se předtím jen usmívala se teď momentálně tvářila vážně jako kdyby snad něco trápilo její srdce jako balvan. Přesto se nakonec uchechtla. Bylo divné se trápit minulostí, když ta se zdála tak moc... daleko. Všimla si náhlé změny ve veselosti své kamarádky. Udělala k ní kroky a postavila se vedle ní. Slaná voda štípala do jejích pacek poškrábaných od povrchu na který nebyla zvyklá. "Alino... víš že mi můžeš říct cokoliv, že?" Zeptala se jí a otřela se o ní jemně. Čekala na to, co jí kamarádka ohledně svého trápení řekne.

Podívala se na Alinu a pokynula slabě hlavou. Takže rybí maso bylo výživné. Její rodiče jí krmili rybou. Northia se tomu nestačila divit. "U nás doma v horách byly tak maximálně kozorohové. A další takové maso. Ale žádné ryby..." Ty skutečně asi jen tak někdo nesehnal v té výšce. Navíc pokud se to celé mohlo vyřešit nějak rozumně. Mluvila o odstranění kostí. Northia se na ní nechápavě podívala. "Popravdě já bych netušila o tom, jaké kosti odstranit a jaké zase ne. Takže asi ryby skutečně nejsou něco pro mě, ale pokud mi ukážeš jak se to dělá, tak velice ráda ochutnám." Odpověděla jí s mírným úsměvem Northia. Co by se celé mohlo pokazit? Nic. Trávila jen nějaký kvalitní čas se svou nejlepší kamarádkou na celém širém světě. No nemohlo to být už lepší.

<--- Les u Mostu
Věděla že jim toto společné cestování nepřinese více užitku. Proto se možná chýlilo ke konci a Alina dostane další velice milou a starostlivou dušičku, která se o ní bude starat, ale pššt, ona o tom příběhově ještě neví. A pak přišla ta informace, že ryby jedla ještě dříve než pořádně chodila. Northia se na ní podívala jako kdyby kecala. "Cože? No... nemyslím si, že to je zdravé... však to má spoustu kostí, které se ti zaseknou do krku... musí to být nepříjemný... dá se to skutečně jíst?" Zeptala se své kamarádky mírně zaraženě. Rybina prostě nevoněla samotné Northie. Však to příšerně smrdělo! A bylo to slizké kvůli té vodě. A navíc ryby ze slané vody museli být zákonitě slané! To by došlo snad každému! Zamručela nespokojeně a nakrčila nos. Fajn, tohle se dostává na její velice krátký seznam věcí, co neměla ráda.
Alina nakonec byla velice otevřená tomu, aby to Northiu naučila. Ta se velice rychle nechala zlákat na její dobrou náladu. "Dobře dobře, ale slib mi, že se na tom skutečně nezabiju. Bylo by to blbé uniknout od matky a zadusit se na něčem, co by mělo být k jídlu." Zasmála se tomu Northia. Podívala se na vodu před nimi. "Eh, no tak jsme tu..." Podívala se na tvory. Měli ulitky na zádech. Ty neviděla snad nikdy. Ale jak byli rozkošní!

Pokynula hlavou na slova Aliny. Chtěla najít nějaké to moře. A to jen a kvůli rybám. Northia se zamyslela. "Myslím si, že kousek odtud by mohlo být moře. Ale skutečně chceš jíst ryby? Však to má milion kostiček, co by se ti mohli zaseknout v krku." Podotkla ona mírně nechápavě a naklonila hlavu na stranu. Alina se ale zdála, že ryby měla vážně ráda, jak o nich mluvila. Odfrkla si tedy a oklepala se mírně. "Fajn, fajn. Najdeme to moře a to jen pro sebe. Ale já si ryby nedám. Nevěřím tomu, že by se mě to nepokusilo zabít." Zamručela Northia a podívala se směrem, kterým cítila slanou vodu. Byly snad obklopené mořem? I to bylo dost možné. Podívala se zase na svou kamarádku. "Tak pojď, dokážu tě tam zavést." S tím se vydala směrem odkud cítila slanou vodu snad nejvíce. Mohlo to být pro ně vhodné? Netušila. Doufala skutečně že ano.
---> Tajné ostrovy.

Kamarádka s ní souhlasila a tak Northia odpočívala. Spokojeně si lehla a položila si konečně hlavu na packy. Oddechovala a zdálo se, že dokonale usnula. Jako kdyby to nebylo moc. Usnula jako zabitá a nehodlala se probouzet. Bůh ví co se jí zdálo, jelikož během toho občas zakňučela, jindy se zase převalila.
Probrala se po pořádném spánku. Nakrčila čenich a podívala se směrem k její přítelkyni. "Ali? Jsi stále tu?" Musela si to, že se jí osoba vedle ní nezdála. Že skutečně to byla ona a ne někdo jiný. Něco jí radilo, že by měla počkat, než se druhá probere. Čekala na to, aby se mohla probrat a pak zase na cestu ke Zlaté smečce. Neměla moc na výběr, co se týkalo smeček. Ne pokud se nechtěla setkat s Althyrou, o které snad ani neměla zdání, že na ostrovech byla. "Ali... je čas si něco ulovit do břicha a jít." Snažila se probrat jemně svou kamarádku. Povede se jí to? Doufala tak moc, že ano.

Hm, tohle celé bylo rozhodně zvláštní. Co pro ni Alina byla? Byla jeho nejlepší kamarádka? Byla něco víc? Northia netušila nic o tom, co by se jí mělo a nemělo líbit. Hlavně ale nechtěla jít do vztahu hned s prvním vlkem, kterého zde potkala. Podívala se na ní a pokynula hlavou po dotazu. Sama si unaveně sedla a oddechla si. "Můžeme si tedy odpočinout. Nebylo by tedy vůbec špatné si i zavřít na chvilku oči." Odpočinout si mnohem více. Každý to skutečně po takové době, co byli na cestách potřeboval.
Lehla si a pokynula hlavou vedle sebe. Aby si k ní její nejlepší kamarádka mohla lehnout. "Odpočineme si pár chvil a pak se vydáme zas... směrem k oné zlaté smečce... někam... kde bude spíše klid." Pořád přemýšlela nad tím, že by mohla být členem té smečky. Vypadalo to, že to bude dobrá smečka. Kde jinde by se mohla usadit?

<--- Most

Ali prožívala nejspíše spousty pocitů, ale to samé prožívala i Northia. Nikdy předtím se nestalo tohle... že by tohle cítila. S Alinou se jí v hrudníku rozlévalo tolik příjemných a milých pocitů. Tolik tepla. Překvapeně se podívala na Ali, když jí to vrátila. Musela uvnitř svého hrudníku držet své emoce. Aby nevykřikla. Aby prostě... byla klidnou. Nadechla se a stáhla uši k hlavě. Tento most byl stále něčím, co museli společně překonat. Něco, co potřebovali zvládnout. Krok za krokem. Každá po boku té druhé. Mohlo je něco rozdělit? Nemohlo? Těžko říct v tomto nevyzpytatelném světě.
Nakonec se dostali za most a ona vydechla. Zavrtěla ocasem a otřela se o Alinu. Olízla jí zase tvář a poskakovala jako malé vlče. "Zvládli jsme to, my jsme to zvládli Ali... o můj bože, nemohu tomu uvěřit." Byla skutečně nabitá energií z dosaženého úspěchu.

<--- Temný les

Věřila jí. To lehce Northiu potěšilo. Nadechla se a podívala se na ni. Následně jí začala Alina říkat, jak to vlastně měla. Poslouchala ji a dávala si to ve své hlavě dohromady. To co jí ona říkala. "Zní to jako kdybys měla onemocnění mysli. Myslím si, že to nejde vyléčit... pouze potlačit... mohla bych ti udělat směsici bylinek, až budou růst, aby se to... ustálilo." Osvětlovala jí racionálně Northia. Jako kdyby jí nesoudila. "Pokud bys chtěla. Případně bych tě mohla utěšit vždy slovy, kdyby to přicházelo." Dodala ještě zamyšleným hlasem.
Mrzelo jí to. Northia se podívala mezi prkny na zem pod mostem. Nacházeli se vysoko. "Nemusí tě to mrzet... rodinu si nevybereš. A někteří jsou prostě... mrchy." Odpověděla jí Norhia. Kráčeli dál přes most a užívali si přítomnost jedna druhé. Nebo si to aspoň Thia myslela. Ale to bylo i na Alině.
A když konečně překročili most, tak jí objala. "Pro tebe platí to samé, ale teď o mojí rodině nechci mluvit... nechci si kazit náladu." Olízla jí lehce tvář. Bylo to romantické gesto? Nebo přátelské? Těžko říct.
--> Les u Mostu

<-- Prokleté jezero
Northia by byla nejspíše až k smrti vyděšená, kdyby jí Alina řekla informace o tom všem, ale momentálně... žila ve sladké, velice sladké nevědomosti. Kdy netušila o vlkovi číhajícím uvnitř Aliny mysli, čekajícím, až vlčice na chvilku povolí a on převezme kontrolu. Northia by nejspíše pak provedla rituály k tomu, aby jí tohoto "zla" zbavila. "Jednou mi to vysvětlíš? Ali... tvůj stav není něco, co bys měla tajit před dobrou kamarádkou... copak mi nevěříš?" Ptala se jí Northia lehce nevěřícně. Ona byla sladká duše, která věřila všem a všemu. Byla ten ekvivalent až moc milého dítka, které nikde nevidělo zlo. Všem až moc lehce opouštěla. Podívala se na ní a následně na cestu před nimi. "Zimu jsem nikdy neměla ráda... připomíná mi rodinu, připomíná mi matku a ta... nikdy nebyla dobrá..." Podotkla ona a stáhla uši k hlavě. Jako kdyby to byla velká věc, která čekala až jí vysloví. Vydechla obláček páry. "Vždy využívala otce..." Dodala nakonec ještě. Povídala jí o něčem tak křehkém jako byla její minulost...
--> Most

1.
img
2.
img
3.
img
4.
img
5.
img
6.
img
7.
img
8.
img
9.
img
10.
img

Všímala si jak se tvářila Alina na to, že jí Northia objala. Nebo spíše pociťovala jak se zprvu její tělo napnulo, protože tuto reakci nečekala. Jenže jak by jí jinak mohla vyjádřit svou náklonnost? Nevěděla proč s Ali cítila ty pocity co cítila. Proč to tak bylo? Však nebyla samec! Aaa, co by jí na toto řekla matka? Její hlava křičela a ona netušila jak to utišit. Proč se to dělo? Co by s tím mohla udělat? Ne, teď na to skutečně nebyl čas.
Odtáhla se od ní a podívala se na ní. "Ale na jak dlouho, Ali? Víš že mi to můžeš říct..." Podotkla ona s hlasem plným starosti. Co by teda na to mohla ještě více říct? Chtěla, aby se s ní Alina cítila v pořádku. V bezpečí. Jenže jak toho mohla docílit? Pokynula hlavou a slabě se na ní pousmála. Chtěla jít dál. Zvedla se tedy a podívala se naposled na jezero. "Jo, je skutečně ošklivé... brrr. Jdeme skutečně někam jinam." Oklepala se. Brrr. Ještě tak. Jenže kam by se mohli vydat? Hmmm... co by se dalo vymyslet...Přesto se nakonec vydala směrem k tomu strašidelnému lesu.
--> Temný les

Alina to nakonec rozdýchala a ona se na ní slabě pousmála. Ach, ona to skutečně zvládla! Pomohla někomu s jeho psychickým problémem. Nemohla tomu uvěřit. Nemohla tomu skutečně uvěřit a cítila se dokonale. "Jsi neskutečně šikovná, zvládla si to. Ach božínku, jsem skutečně ráda. Ali!" Dostala ze sebe nakonec slovně i tuto podporu Northia a objala ji. Přitiskla jí k sobě a nadechla se její vůně. Nemohla tomu stále uvěřit. Byla snad ve větším šoku než samotná Alina. Přesto se její ocásek mírně rozhýbal ze strany na stranu. Nakonec se přeci jen odtáhla, aby tmavší vlčici dala prostor. "Jak ti vlastně je? Je to všechno v pořádku? Nebo snad se ti něco honí hlavou? Chceš něco přinést? Třeba nějakou kořist nebo si jít protáhnout nohy, když už neprší?" Ptala se své kamarádky starostlivým hlasem. Co jí k tomu milovaná Alina řekne?


Strana:  « předchozí  1 2 3   další » ... 6