Příspěvky uživatele

Northia se na ní podívala a stáhla uši k hlavě. Dívala se na tu vlčici jako kdyby netušila, co se jí snaží říct. "No, nejspíše ano. Podařilo se vám usnout a..." Vydechla, zarazila se jelikož sama byla tím ještě otřesená. Ona nebyla někdo, kdo by jen tak ubližoval na potkání, ona se snažila být přítel všech a všeho. Ať už se jednalo o přírodu tak i po všechny živočichy. Podívala se tedy na vlčku a sklopila oči. Najednou se i ta tráva zdála jako kdyby dokázala pohltit její pocity trapnosti. Když znovu vlčice promluvila. tak svůj zrak upřela na ní. To dostatečně indikovalo, že slepá nebyla. I její chování nevypadalo jako u slepého jedince. Spíše to více a více ukazovalo na to, jak speciální byla. "Z jezera? Nerada tě zklamu, ale ne. Přišla jsem od moře. Z jezera jsem se jen potřebovala napít, jelikož jsem měla ústa plná soli. Nevím ani jak vám popsat svou domovinu. Ale tohle se jí vůbec nepodobá. Musela jsem spadnout do moře a to mě pak vyplavilo kousek odsud..." Northia neměla problém s tím si nacházet kamarády s tím jak výřečná byla. Omluvně po vlčce střelila ještě pohledem. Nejspíše jí to tím celé pokazila. Tu její roztomilou teorii o tom, že to vlastně byl portál. "Ale... když na něj tak koukám, tak by to i možná portál mohl být! Je dokonale klidné... takové tiché a překrásné... skutečně jako hladina portálu." Snažila se dále krmit vlčice představivost stejně jako tím krmila tu svou.

<--- Odněkud
A tak se přemístění sem nevyhnulo ani této vlčí slečně. Ta se momentálně sbírala ze země poté, co nabrala vědomí. Hlava jí třeštila a slaná voda slepovala její srst. Moře jí vyplavilo ale u zdroje sladké vody. Aspoň to cítila ve vzduchu. Nadšeně se vydala směrem k tomu co vnímala svým čumáčkem. Tlapa za tlapou. Dokonce i lehce kulhala jak moc to bolelo. Čas od času i zasyčela, když se jí sůl dostala do rány. Nebylo to nic příjemného. Měla chuť z frustrace plakat. Jenže kdo by jí tak mohl zde pomohl?
Dostala se k tomu jezeru a ocas se jí hloupl ze strany na stranu. "Ach božíčku, díky moc! Konečně se dostáváme k něčemu! Nemyslela sem si, že se toho dožiju!" Oslavně se vrhla do vody a začínala ze sebe smývat veškerou krev a sůl. Dokonce vodu i nadšeně lemtala. Než si uvědomila, že byla moc hlasitá, protože cítila někoho ve své blízkosti. Stáhla uši k hlavě. Mohl by ji ten, koho cítila nějak ublížit? Netušila, ale doufala že ne.
Dostala se ven. Rozhlédla se a udělala pár kroků div nezakopla o hnědou srst, kterou lehce ozařoval svit měsíce. "O-omlouvám se! Jsem tu nová a netušila jsem, že by tu někdo mohl být! Nechtěla jsem o vás zakopnout! Bylo to ode mě moc neslušné a moc se vám omlouvám!" Dostala ze sebe skoro na jeden zátah, že to znělo jako směsice slov. Přesto sklonila hlavu a omluvně stáhla uši k hlavě.