Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post 1

Zasmála jsem se jeho poučce. Upřímně mě pobavila, no vážně, "já vím. Ale znáš to, koukáš na větve nahoře a úplně přehlédneš větev dole." Brala jsme to tak, že mi les prostě připomněl, že ho sice můžu obdivovat jak chci, ale zároveň bych měla být i opatrná. Jeden nikdy neví, co se může stát.
Místo obdivování jsem se ale pustila do hledání, což byl pravý důvod naší přítomnosti tady. Kochat se lesem budu moct až se zabydlíme. Jak jsem tak běhala kolem a prohlížela si různá místa, něco jsme i našla, ale většina skrýší byla tak pro jednoho a z té větší na mě podrážděně zaprskala liščí matka s mláďaty, takže jsem zase vycouvala a nechala ji být. Měla tam malá liščata a ačkoli já mladé nikdy neměla, naprosto jsem ji chápala.
Přesunula jsem se tedy dál a zrovna zkoumala takovou malou dutinu v kmeni starého, napůl suchého stromu, do které bych měla problém nacpat se i já sama, když mě Dale zavolal. Vytáhla jsem čenich ze stromu a doběhla k němu. Byl výrazně úspěšnější než já, protože úkryt, který našel, byl nejen dostatečně velký pro nás pro oba a případné nové přírustky, ale i okolí vypadalo moc pěkně a úkryt byl takový, že se muselo trochu hledat, než jeden narazil na vchod. "To vypadá dobře," zhodnotila jsem to spokojeně. Budou potřeba ještě jisté úpravy, ale to je to nejmenší.

Oplatila jsem mu olíznutí a na jeho slova přikývla. "Jo, jen jsem přehlédla to větev," ujistila jsem ho. Jeho přítomnost mě těšila, ačkoli mi neušlo co dělá a proč se drží tak blízko. Kdyby něco podobného udělal kdokoli jiný, urazilo by mě to a pěkně od plic bych tomu někomu řekla, co si o tom myslím, že dokážu jít i sama a jestli mi chce pomáhat, tak ať si trhne ohonem, protože pomoc není vítaná. Ale byl to Dale a mě jeho starost připadala milá, místo aby mi lezla na nervy. láska je zvláštní věc. Přesto mi ale má hrdost, která byla mou přirozeností snad vždy, nedovolila, abych zakopla znova a on to viděl. Dávala jsme si teď opravdu dobrý pozor kam šlapu. No, sice viděl, jak jsme žuchla na zem, ale mohlo to dopadnout i hůř. Mohli jsme být na poušti a místo větve to mohl být kaktus.
nechala jsem to být a začala se rozhlížet po okolí a po případných úkrytech. I les se mi líbil. Byl snad ještě kouzelnější než louka, ale naprosto jiným způsobem. na louce se mi líbilo, protože byla rozlehlé a létali tak ptáci (a kde jsou dravci, tam je i kořist, jsem i praktická vlčice), les se mi líbil... nedokázala jsme říct proč vlastně. Ve skutečnosti se ta louka a tenhle les nedaly moc srovnávat, bylo by to jako srovnávat banán s barevným kamínkem. Jedno se mi líbilo z jasně viditelných důvodů, to druhé mě zajímalo, protože to bylo nezvyklé a já jsem snad jako každý vlk zvědavá. Spokojeně jsem si pro sebe zavrtěla ocasem. ne takový ten větrák, když má někdo z něčeho hroznou radost, jen trošku, když se zrovna Dale nedíval. Byla jsme s posledními pár hodinami opravdu spokojená a vypadalo to, že brzy budeme mít opravdový domov.

---> Ostříží zrak

Rozhodně byl loukou stejně očarovaný jako já. Skoro bych řekla, že můj štěněčí pohled ani nebyl potřeba, aby ho přesvědčil, že bychom měli bydlet někde poblíž. Zvedlo mi to náladu, která byla už i tak dost dobrá. Kdyby se mu tu nelíbilo, samozřejmě že bych netrvala na svém. V partnerství jsou kompromisy důležité. Ráda jsem se hádala, bavilo mě to, ale Dale byl vlk, se kterým jsem se hádat nechtěla. tedy ně doopravdy. Nějaká přátelská debata nebo diskuze by se ještě snesla, ale to bylo tak všechno.
Les se přibližoval a já brzy zjistila, že jsem měla méně obdivovat krajinu a víc koukat na cestu, protože se mi pod nohy připletla nějaká větev a já o ní zakopla a rozplácla se jak dlouhá tak široká na mechový koberec. Snad něco takového nepřináší smůlu. Okamžik jsem zůstala ležet, protože mě ten pád zastihl tak nějak nepřipravenou (jako by se na něco takového taky dalo připravit!). No super, jak se tu tak plazím po zemi, tak vypadám jako nějaký slimák. velký, bílý slimák, pomyslela jsem si sarkasticky a udělala nenápadný pohyb, jako bych se jako slimák opravdu chtěla plazit, pak jsme rychle vyskočila na nohy, usmála se na Dalea a pokračovala v chůzi, jako by se vůbec nic nestalo. Přece nejsem tak nešikovná, abych zakopla o větev, no ne? Nikdo nic neviděl...

---> Bašta

Na louce, na kterou jsme se dostali, jsem snad ještě nikdy nebyla a možná proto mě doslova uchvátila.Tolik prostoru! Tady by se mi opravdu líbilo bydlet, jen škoda, že na louce se úkryt najít nedá. Zastavila jsem stejně jako Dale, "páni, jsme tu ani ne minutu, ale naprosto to tu zbožňuju." Podívala jsem se na Dalea a udělala na něj štěněčí očka, "Co kdybychom si našli nějaký úkryt tady poblíž?" Dokonce i ptáků tu létalo spousty. Vždy jsme měla slabost pro všechno opeřené. Možná bych si časem mohla najít náhradu za svou ztracenou sovu...
Vypadalo to, že na druhé straně louky je nějaký les. Tam bychom mohli s úkrytem pochodit lépe než tady, ale i tak bychom zůstali louce nablízku. Miluju tě, louko. Pomyslela jsme si v duchu, ale nahlas to radši neříkala. nechci vypadat jako nějaká hloupá patetická vlčice, a to hlavně ne před svým partnerem. Z pohledu na něj jsem soudila, že i jemu se louka líbí, ale jestli tak moc jako mě, těžko říct.
vyrazila jsem přes travnatou plochu dál. Možná nebylo kam spěchat, ale ani jsem nemuseli hledat úkryt dalšího půl roku. "Támhle v lese by něco být mohlo. nějaká malá jeskyňka nebo vyvrácený kmen."

---> Les alf

Určitě budu dělat pana Wu a možná i Nera

Nutno přiznat, jeho nadšení pro věc mě zaskočilo poněkud nepřipravenou. Pochopila jsem, že vlčata chce, ale že až tak moc? Navíc výroba vlčat bude hlavně na mě, on se bude podílet jen zpočátku. Ale byla jsem ráda, že si to 'hned' nechal snadno rozmluvit. Na druhou stranu, kdyby mě do toho nutil, věděla bych, že není vlk pro mě. Milovala jsme ho na život a na smrt, ale i já mám jisté hranice.
vyrazila jsem za ním, ale i když byl teď hlavní plán úkryt, stejně jsme vlčata nedokázala pustit z hlavy. jak asi budou vypadat a co budou mít za element? Byla pravda, že oheň a voda obvykle není dobrá kombinace.
Prohlížela jsem si okolí, abych něčím zaměstnala oči, zatímco jsem uvažovala nad budoucností. Jezírko uprostřed louky vypadalo pěkně, jak se od jeho hladiny odrážely sluneční paprsky a občas na hladinu vyplavala nějaká ta bublinka. tahle louka se mi líbila. A navíc bylo takové horko, že kdybych teď do vody skočila, ani bych nepotřebovala ručník, srst by mi na slunci uschla během chvilky. Ale dost už bylo úvah o krásách krajiny. Usmála jsme se, když mě olízl. Ale co, ať už bude budoucnost jakákoli a ať už vlčata mít budeme a nebudeme, dokud budeme spolu, nic nemůže být špatné.

---> Ostříží zrak

Ale abychom mohli najít úkryt, museli jsme nejdřív najít nějaký ten les a to tady rozhodně nebylo. Schramstla jsme pár bobulek z nejbližšího keříku. neměla jsme hlad, jen jsem chtěla nějak vyplnit chvíli, kdy jsme uvažovala, kudy by bylo nejlepší vyrazit. Kdybychom obešli rokli, mohli bychom najít nějaký pěkný lesík tam, ale také bychom mohli pokračovat dál a podívat se támhle na pláž. Nebylo kam spěchat, proč tedy společný čas zároveň nevyužít i ke troše objevování? Ta pláž mě docela lákala. "Teď hned?!" Nutno přiznat, to mě trochu překvapilo. Asi bych se červenala, kdybych neměla kožich. Rozhlédla jsem se okolo. Sice to nevypadalo, že by tu byli nějací vlci, ale vždyť tu nebylo vůbec žádné soukromí! "Uhm, víš co? Pojďme si nejdřív najít ten úkryt."
Opět jsme si tak docela neporozuměli, ale nijak mi to nevadilo, "jistěže chci vlčata," odpověděla jsem s úsměvem a zamířila pomalou chůzí směrem okolo rokle. "Jen na ně chci být připravená ve všech ohledech."

---> Rokle

"Tak se pak můžeme po nějakém pěkném místě podívat." Úkryt v lese se mi zamlouval. měla jsem lesy ráda, bylo v nich vždy dost stromů na šplhání. Už odběhla pěkná chvíle od toho, kdy jsme se proháněla korunami stromů. Tehdy jsem měla ještě svou sovu a koruny stromů byly nejblíž jejímu království ve vzduchu.
Proč jsem se ptala? Došel snad k závěru, že vlčata nechci? To byla chyba. Já vždy říkala to, co jsem si myslela a kdybych vlčata nechtěla, řekla bych mu to narovinu. "Je už pomalu léto. Nechtěla bych, aby se vlčata narodila v zimě, ale pokud bychom je chtěli tenhle rok, budeme si muset pospíšit," mrkla jsme na něj, aby mu bylo jasné, co tím myslím. Najít doupě nebude zas takový problém, největší problém byl opravdu čas. "Samozřejmě jen pokud bys chtěl vlčata i ty." Také to nemuselo vyjít. Pokud bychom měli čekat na další rok, nevadilo by mi to. tehdy už bychom měli opravdu všechno zařízené, možná bychom si opatřili i nějakou tu smečku, ačkoli ani jeden z nás nebyl smečkový typ. Pro dobro vlčat bych dokázala tuhle nechuť k autoritám překousnout.

To byla pravda, že jsme měli. Území bylo obrovské a za dobu, co jsem tu byla, jsem prošla jen malý kousek, navíc jsem strávila většinu času s Dalem. "Víš o nějakém pěkném místě, které by se na úkryt hodilo?" V horách by se mohla dát najít nějaké pěkná jeskyňka, otázkou jen zůstávalo, jestli je jeskyňka to pravé. Nevadilo by mi ani něco vyhloubit, kdyby bylo potřeba.
"S tím počítám!" Zavolala jsem za ním, když jsem pelášila pryč. neběžel zas tak rychle, takže mě chytil až na louce a povalil mě. Objala jsme ho a oplatila mu olíznutí. "A nebo mám já tebe, hm?" Zeptala jsem se ho. Po ranní rozcvičce, příjemně dlouhém běhu, byl akorát čas na snídani, kterou tahle louka poskytovala dokonale. Ale snídaně musí chvilku počkat. "Dale? Vzpomínáš, jak jsme se předtím bavili o vlčatech?" Nakousla jsem téma. Sice jsme pořád neměli úkryt, ale jaro už pomalu končilo a úkryt si brzy najdeme, zdálo se tedy, že je nejlepší chvíle začít v tomhle ohledu něco dělat.

---> Bašta

Neuniklo mi, že mě Dale pozoroval a nutno přiznat, že mi to docela přidalo na náladě. Taky se bylo na co dívat, že? Když jsme se doprotahovala, odpověděla jsem mu, "mohli bychom prostě vyrazit na průzkum. Jít, kam nás tlapky zanesou a možná se podívat po nějakém pořádném úkrytu, kterému bychom mohli říkat domov. Co ty na to?" Neuškodilo by trošku poznat okolí a mít místo, kde se opět sejdeme, kdyby nás osud náhodou rozdělil.
Následovala jsem ho ven na příjemné, hřejivé slunce a pak jako vlče vyrazila vesele pryč s voláním: "chyť si mě!" Trocha sportu po ránu nikdy neuškodí. běžela jsem směrem, odkud jsme před dlouhou dobou přišli. Zpět na louku, která poskytovala spoustu dobrůtek. Byl to ještě pořádný kus cesty, než se tam dostanu, ale můj cíl ani nebyl doběhnout tam dřív než on. Můj cíl nebyl ani doběhnout tam, prostě jsme si jen chtěla užít honičku a jarní slunce.

Spánek jsem musela už opravdu potřebovat, protože když jsem se vzbudila, nejen že byla jiná denní doba, a tím myslím výrazně jiná, ale Dale už byl vzhůru. Zvedla jsme hlavu, zívla, oklepala se a koukla na něho, "Dobré... ráno? Ale co, třeba ráno." Zvedla jsem se na nohy. celé moje tělo bylo po spánku trochu ztuhlé, budu se muset rozhýbat, než někam vyrazíme. A protáhnout se. To mám z toho, že usínám v takové podivné poloze napůl ležící na jiném vlkovi. No, napůl asi ne, ale i tam, ležet dlouho v nezvyklé poloze přináší ztuhlost a bolest zad. V rychlosti jsme tedy provedla trochu té vlčí gymnastiky. Přední tlapky na zem, prohnout hřbet, zaklonit hlavu a tak, pak jsem se otočila na Dalea. "Vyrazíme někam? venku už to vypadá na hezké počasí." Na mysli mi opět vytanul sen o vlčatech, který vyvolal na mé tváři úsměv. Však váš čas taky přijde, drobečkové. Času bylo dost. neměli jsme ještě ani pořádný úkryt, na vlčata bylo tedy brzy.

Opravdu jsem si nemohla přát lepšího vlka. Vlčice, záviďte mi, tenhle je můj. naslouchala jsem jeho slovům, jak velmi rychle přistoupil na moji hru. Zdálo se, že už si je naším vztahem opravdu jistý, což bylo dobře. nechtěla jsem, aby se věčně rozhlížel po vlcích a přemýšlel, s kterým z nich mu uteču. Pro mě existoval jen jeden a ten tu teď ležel se mnou. V budoucnu se samozřejmě objeví i další, které budu milovat, alespoň jsem v to doufala. bylo by smutné prožít celý život bez vlčat, no ne? "Jsi úžasný, víš to?" zamumlala jsem v polospánku a olízla mu čenich. Pak už jsem konečně vyrazila do říše snů. Zdálo se mi o pěkné, útulné noře a třech... ne třech, šesti chlupatých kuličkách, pobíhajících okolo a radujících se ze života. ze spánku jsem se usmívala a lehce vrtěla ocasem. byl to moc pěkný sen. Moje bdělé já vědělo, že tolik vlčat bychom jen ve dvou neuživili a kdyby se jich tolik opravdu jednou narodilo, nejspíš by to přineslo víc smutku než radosti pro nás oba, ale proč kazit nádherné sny logikou?

Ne. Pochopil to naprosto dokonale. Už se začínal učit. Však já si ho ještě vycvičím, aby si nebral všechno osobně a věděl, že to nemyslím špatně. "Samozřejmě. A nedovolím nikomu a ničemu zničit tuhle budoucnost," dodala jsem spokojeně. Ta budoucnost byla blízko, venku už se začínalo dělat hezky, zima končila, pokud už neskončila úplně a jakmile bude hezky, pořídíme si vlčata. Pořídíme si malé, chlupaté kuličky, které budou jenom naše a o které se budeme starat společně.
Když jsem přemýšlela o vlčatech, opět jsem si vzpomněla na malého Jara. Ten byl zvědavý a neuvěřitelně důvěřivý. Nebude to jednoduché, postarat se o několik takových chlupatých kuliček. Ale snad to zvládneme.
Rozhodla jsem se Dalea ještě trošku pozlobit, "Vážně? To je skvělé! A znám tu vlčici, s kterou to plánuješ?" zeptala jsem se s velmi dobře předstíraným nadšením. Byla jsem opravdu zvědavá, jak mi na tohle odpoví. "Tím se netrap, trocha přetvářky je v pořádku a litovat minulosti je zbytečné, o tom už jsme se bavili." Konečně jsem našla opravdu pohodlnou polohu a začala pomalu usínat.

Jak jsme ho tak poslouchala, nedokázala jsem se ubránit širokému, spokojenému úsměvu. jestli mám plány? No jasně že mám! "Hmm, plány samozřejmě mám, a jaké." na okamžik jsem zauvažovala, jestli ho můžu trošku poškádlit. Opravdu jsem nechtěla, aby to vyústilo v hádku, nebo aby si pak připadal špatně. Jak moc si byl jistý mou láskou k němu? Doteď jsem mu nedala žádný důvod k pochybám a asi bych ho měla začít trochu trénovat. Pořád mě neznal tak, jak by měl a já jeho taky ne, milovala jsem ho, a to mi stačilo. Stačilo to ale i jemu? "Mohla bych ti je prozradit. Víš, před časem jsem potkala naprosto úžasného vlka a zamilovala se do něj. Budoucnost plánuju jen s ním, chtěla bych si s ním najít úkryt, mít vlčata a tak, však to znáš." Můj výraz se nezměnil, stále ten široký úsměv. V očích mi hrály veselé hvězdičky, zvěstující neplechu. Snad mu to dojde a nebude si vážně myslet, že mám někoho jiného.
"Přesně tak. Myslím, že ty v tom máš taky docela praxi, že?" Přetvářka byla fajn věc, ale poslední dobou jsem ji nevyužívala. Dale nebyl vlk, před kterých bych se chtěla přetvářet. Nemusela jsem, znal mě a miloval pro to, jaká jsem doopravdy. Co víc si může vlčice přát? "Dobře, pokud někoho z nich znova potkám, budeš první, kdo se o tom dozví," řekla jsem a stulila se do pohodlného klubíčka, "to si budu pamatovat a využiju toho." Už bylo dost mluvení. Je čas si odpočinout.

(1)
"Minulost je minulost. Já bych se teď radši zaměřila na budoucnost, protože s tou toho můžeme udělat hodně a já už mám pár plánů." Mrkla jsem na něj, aby jasně pochopil, že tyto mé plány ho zahrnují. "Já vím, ale znáš to, zdání může klamat. Jak lépe utajit, jak se věci mají, než působit jako svatoušek, hm?" No dobře, možná jsem trochu přeháněla. Nikdy bych nikomu úmyslně neublížila čistě proto, aby se mi povedl nějaký vtípek. Někdo by to mohl nazvat svatouškovství.
Dobrá parta rozhodně. Ta nejlepší. Ale můžeme být alespoň dobří partneři, nebo ne? Ta možnost se mi zamlouvala víc. Kdyby byl Dale můj kamarád z vlčeství, nejspíš by mi připadalo divné, aby se pak stal i mým druhem. těžko říct, nezažila jsem to, tak netuším. Otřela jsem se mu o tvář, "a seznámím vás, co ty na to?"
"Ode mě jo? To se mi líbí, to budu muset někdy vyzkoušet," zasmála jsem se. "To asi nezjistíš, dokud to nezkusíš, ale nedokázala bych si tě jako alfu představit. Ani sebe, i když myslím, že v případě nutnosti bychom to zvládli." Jen to prostě nebyl styl života, který bychom si dobrovolně vybrali. Smečka jako taková by mi tolik nevadila, kdybych měla možnost si dobře vybrat vůdce. Dál už jsem nemluvila a pomalu jsem začala usínat. Komu by se nechtělo spát, když byl v suchu, unavený, a měl vedle sebe chlupaté ústřední topení?