Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Tak to je škoda, že jsi nás neviděl," zasmála jsem se. Vzpomínky na rodinu byly vedle času stráveného s Dalem jedny z nejhezčích, které jsem měla. "Nejsem takový svatoušek, jak se tvářím." Možná měl pravdu a vůdce se tenkrát mohl hodit, ale možná by to taky skončilo katastrofou. banda neorganizovaných vlčat je roztomilá, banda malých gangsterů s šéfem už je noční můra. Naši rodiče měli štěstí, že nás tehdy nic takového nenapadlo.
Pokusila jsem se představit si ho, jak se spolu se mnou a mými sourozenci vydává páchat neplechu, "Víš, myslím, že bys mezi nás docela zapadl." Mně by taky nevadilo v tom pokračovat, čím jsme byli starší, tím byly naše vtípky propracovanější a povedenější, navíc jsme věděli, kam až můžeme zajít, aniž by někdo přišel k úrazu. Ale co bylo, bylo. Staré dobré časy, které se už nevrátí. "Jen škoda, že netuším, kde bych je mohla najít. Hádám, že už šli každý svou cestou a stará smečka se dost možná přestěhovala, pokud ještě existuje." Moji rodinu nejspíš nikdy nepozná, což mě trochu mrzelo. Ale jen trochu, protože se o něj zas nebudu muset s nikým dělit. Je jen můj. Oplatila jsem mu olíznutí. A ví to.
"Ale o tom tak trochu alfování je. Sice nemáš tolik svobody, to je fakt, ale nikdo ti nerozkazuje," poškádlila jsem ho. Sama sebe jsem si jako alfu dokázala jen těžko představit. Nehodila bych se na to a on dost možná taky ne, protože jednou z hlavních vlastností alfy byla ochota vést smečku a dělat vše v její prospěch. My dva jsme na to byli opravdu příliš svobodomyslní. Ani jeden z nás nestál o zodpovědnost, kterou vedení smečky přinášelo.
Jeho zívnutí mi neuniklo a ačkoli jsem ještě nebyla příliš unavená, on vypadal, že ano. Složila jsem hlavu na přední tlapky. Malé zdřímnutí by nám oběma docela prospělo.

Zasmála jsem se, "tak to bys byl dost překvapen, já bylo opravdu divoké vlče. Ale když říkám postrach smečky, nemyslí to samozřejmě, že by se nás ostatní doopravdy báli, byli jsme spíš taková parta vlčat, co věčně prováděla nějaké lumpárny a myslím, že to dospělí shledávali docela roztomilým, protože nás nikdy za nic doopravdy nepotrestali." tedy až na jeden případ, kdy jsme to opravdu přehnali a náš žertík málem vedl ke zranění naší bety, ale o tom Dale vědět nemusel. Když jsem se na to teď podívala zpátky, byla to vážně hloupost a tak trochu jsem se za své mladší já, které ten nápad dostalo, styděla.
"Ne, nebyl náš vůdce, žádného jsme neměli, ale byl to náš bratr a bez něj už nic nebylo stejné. Navíc už jsme byli skoro dospělí, byl čas začít se chovat trochu zodpovědně." Usmála jsem se, "V to doufám, chybí mi. Mohla bych jim tě představit, určitě by ses jim líbil. A já bych mohla poznat tvou rodinu..." Poslouchala jsem, co říkal o svých sourozencích a pomalu se přestala usmívat. byla to docela škoda, že musel strávit nejhezčí období svého života bojem... ale vyplatilo se mu to, to měl pravdu. přitiskla jsem se k němu. "Ano, viděla jsem. I to je jeden z důvodů, proč tě tak miluju." Na druhou stranu, nechtěla jsem, aby se jakkoli měnil a pokud ho jeho minulost udělala takového, jaký byl, pak jsem jí mohla jen těžko litovat. "Naše alfy byly také docela milé a přátelské, když jsme byla malá, nikdy jsem si neuvědomovala, kolik zodpovědnosti mají, když se starají o celou smečku."

Jo, tohohle vlka už si nechám. "Já a sourozenci? No, nás bylo docela dost. měla jsem jednu sestru a tři bratry. Byli jsme takový gang a postrach naší smečky." zasmála jsem se. byly to hezké vzpomínky na dobu, kdy jsem ještě žila s rodinou, předtím, než jsem se rozhodla vydat se do světa. "Ale taky už jsem je dlouho neviděla. Jeden z mých bratrů odešel přede mnou, našel si vlčici v jiné smečce. Bez něj nám ve smečce něco chybělo, takže jsem se taky rozhodla odejít. Hádám, že jsme každý skončili někde jinde a už se nikdy neuvidíme." Na jednu stranu mi to bylo líto, ale na tu druhou jsem věděla, že časy se mění a vlci s nimi. Všichni se museli pohnout dál. "Ty jsi si se svými sourozenci rozuměl? jaká byla vůbec tvá stará smečka?" Byla by škoda nevyužít téhle skvělé příležitosti zjistit o něm všechno možné. Z jeho hlasu jsem nepoznala, jaký s nimi měl vztah, tak jako on mohl poznat z mého. Byla jsem si plně vědoma, že jsem se usmívala celou dobu, co jsem o nich mluvila a vzpomínala na staré časy.

---> Bašta

Když odpověděl, že jeho srdce patří jen mě, odolala jsem nutkání na něj majetnicky položit tlapku. Místo toho jsem se jen samolibě usmála. "Plně v mé moci," prohlásila jsem. Rokle se kvapem blížila a pak už jsme se mohli oba schovat uvnitř. Stočila jsem se tam do klubíčka, tak aby si mohlo pohodlně lehnout vedle mě a posloužit mi jako polštářek, kdyby chtěl. "Řekni, měl jsi nějaké sourozence?" Možná jsme se na tohle téma už bavili, ale rozhodně ne nijak podrobně. nebylo by od věci, abych toho o svém partnerovi věděla víc a navíc sněžení nevypadalo, že by mělo brzy přestat. měli jsme poměrně dost času, který jsme mohli vyplnit jakkoli, byla by tedy škoda, abychom tu jen seděli a mlčeli.
zahleděla jsem se ven. jak dlouho už to bylo, co jsme se potkali? tehdy mě ani nenapadlo, že by někdy mohl být můj partner. líbil se mi, to ano, ale já nikdy předtím ani neuvažovala, že bych si jednou mohla opravdu někoho najít. za svůj život jsem potkala spoustu fešáků, ale většina z nich byla zadaných, nebo to byli pitomci a nebo se s nimi nebylo o čem bavit. Ale Dale ne. Cestovali jsme spolu od chvíle, co jsme se potkali a ani okamžik z toho nebyla doopravdy nuda.

Otřela jsem se o něj. "Já vím, že jo. Tohle je vážné téma, víš? Ale uznávám, že jsme ten vtip taky nenačasovala zrovna nejlépe..." nebyla to vyloženě omluva, ale nic lepšího čekat nemohl. Nemůžu se omlouvat za něco, co mě doopravdy nemrzí, no ne? Z mého pohledu byla obava, že by mě ztratil, že bych mu utekla s někým jiným, dost absurdní. To on tu málem umřel, mimo to, já si mohla být vlastní věrností docela jistá, to spíš o něm bych pochybovala, když už o někom, protože přece vím, jestli mám ještě nějakého jiného vlka, ne?
"Ale vždyť se nezlobím, copak se na tebe můžu zlobit, když se na mě díváš takhle a říkáš takové věci?" Povzdechla jsem si. "Radši to už nechme být, stejně nemá smysl se o tom dál bavit. Řeknu to na rovinu, pokud se ty sám nerozhodneš najít si jinou, tak ti nikam neuteču. A i kdyby sis jinou našel, tak se mě nezbavíš tak snadno, jasné?" A od něho jsem čekala to samé. byl můj, nebudu se o něj dělit s cizími. "Dobře, řeknu. A máš pravdu." Byla vážně pěkná zima, brr. Bude nejlepší někam zalézt a hlavně utéct z téhle louky, kde ještě ke všemu foukal ledový vítr. Vyrazila Jsem zpět k rokli, odkud jsme přišli. Možná to nebylo zrovna nejlepší, ale před větrem ochrání. Až se počasí trochu zlepší, můžeme se přesunout jinam. "Navrhuju zpět do rokle. je to nejblíž." Řekla jsem Daleovi.

---> Rokle

Střihla jsme ušima. "A to by se mi líbilo," odpověděla jsem s úsměvem. "Asi ano, ale i přesto si myslím, že by bylo lepší mít vše připravené. Nikdy nevíš, co se může stát. A ano, uznávám, že jsem trochu pesimista, ale dokázal by sis odpustit, kdybychom něco opomněli a nějaké z vlčat by kvůli tomu třeba onemocnělo, nebo dokonce umřelo? Ne nadarmo se říká, že náhoda je blbec." Zkoumavě jsem se na něj podívala. nevyměnil mi někdo partnera? byl nějaký moc vážný. "S přípravami bychom mohli začít rovnou...." V duchu jsem počítala, kdy by bylo ideální si na mladé zadělat. No, v tomhle mrazu rozhodně ne, nejdřív bude potřeba teplý pelech. Pokud jsem dobře odhadovala, co je za část roku, ideální by to bylo tak za měsíc.
protočila jsem očima nad jeho reakcí na můj pokus o vtip. Jeden by si řekl, že si bude svou pozicí mého partnera natolik jistý, aby to vzal jako vtip, když začal mluvit o vlčatech, ale asi ne. "Samozřejmě, že to měl být vtip." Odsekla jsem otráveně. "Tak nemusíš být tak přehnaně majetnický, s nikým ti nezdrhnu a už vůbec ne s někým, kdo ani není vlk." Ach jo. Poznámka pro příště, nežertovat, když mluví o něčem vážnějším. "Pokud odhaduju správně, tak zhruba za měsíc, možná o trochu dřív. Ale v tomhle mrazu to jeden moc nepozná." Vrátila jsem se k původnímu tématu, jako by se nechumelilo.

"To věřím, že nechal, ale aby sis na to pak moc nezvykl a nevyžadoval to." Nevadilo by mi to. Určitý čas. zahleděla jsem se na vodu a na světla, která se v ní obrážela. Jo, já vím, jsem někdy hrozný pesimista. Ale opravdu, co kdybychom měli vlčata a něco se jim stalo? není pak lepší žádná nemít? Musíme se na ně nejdřív připravit... Ale Dale měl pravdu. Když budu přemýšlet jen o tom, co všechno by tu vlčatům mohlo ublížit, tak si nakonec žádná nepořídíme nikdy. To jsem opravdu nechtěla. "Dobře, budu ti věřit. Ale myslím, že tohle všechno bychom měli mít zařízené než se narodí, pak by to mohl být problém." Ale na to by opravdu mělo být času dost.
Zazubila jsem se. "No co ty víš, v okolí je určitě spousta fešných vlků, kteří by mi padli k nohám. A možná i ta ještěrka měla zájem." myslela jsem to samozřejmě jen jako vtip. Rozhodně jsem nechtěla Dalea za někoho vyměnit. Tak snadno se mě nezbaví. "Ano, máš pravdu. "Nejspíš by ale bylo dobré zařídit si je brzy, aby se narodila na jaře." jaro bylo pro vlčata ideální.

"Mučedník taky není špatný. Jen doufám, že tou tvojí korunou nechtěli vyšší síly něco naznačit mně. Jako třeba že bych tě měla víc rozmazlovat." Uchechtla jsem se a také ho olízla. Jo, s tím bych neměla problém. Alespoň na čas. přecejen byl můj a skoro umřel. "Díky, přiměju ho prchnout zpátky tam, odkud přišel, pokud mi ještě někdy přijde na oči." Měl pravdu, taky bych se neschovávala, ačkoli jsme to řekla. Nikdo nebude ubližovat vlkům, které mám ráda. A ačkoli vrhnout se rpoti ještěrovi, na kterého jsme nestačili tři nebyla ta nejrozumnější věc a já to věděla, klidně bych to udělala, pokud by to byla jediná cesta, jak zabránit tomu, aby Dalea znova zabil. Udělala bych cokoliv.
Mé ticho na vlčata pochopil zřejmě jako odmítnutí a podle všeho si to dost bral. Ale nebylo to odmítnutí, jen mě jeho otázka... šokovala. Popošla jsem za ním a natáhla se vedle něj. "Neřekla jsem, že ne. Miluju vlčata a chtěla bych vlastní, jen... když jsi se zeptal, zastihlo mě to poněkud nepřipravenou a po tom souboji byla první věc, která mě napadla, že by to tu nemuselo být bezpečné. Kdyby se někomu z nás něco stalo, jak by jeden vlk uživil a uhlídal malá vlčata? nebo pokud by se objevila další ještěrka a sežrala nás oba? nemáme smečku, nemáme ani žádný úkryt... Myslím, že bychom se měli na tohle všechno nejdřív připravit a nevrhat se do toho po hlavě." Promluvila jsem zamyšleně. Kdyby reagoval jinak a za jiných okolností, nejspíš bych poznamenala něco o tom, že vlkům jde jen o jedno, ale tohle rozhodně nebyla vhodná chvíle. "Ano, chtěla bych vlčata a s kým jiným než s tebou. Ale je to velký krok, na který je potřeba se řádně připravit." A nebo bychom si mohli vlčata prostě pořídit a řešit všechno za pochodu, hm?

Šťouchla jsem do něj tlapkou a naoko rozzlobeně odpověděla: "A taky že uvidíš, pokud to zkusíš!" Mě samotnou by zajímalo, jak bych to provedla, ale doufala jsem, že to nikdy nezjistím. Usmála jsem se. "Taky bych řekla, ale je škoda, že to není svatozář. ta už se ti teď na hlavu nevejde." Naklonila jsem hlavu na stranu. "Pokud se tu ještě objeví, jsme spíš pro to, abychom se před ní schovali, nepodařilo se nám jí nějak výrazně ublížit." Snažila jsem se mluvit rozumně, ale nedokázala jsme si odpustit následující slova: "Jestli se tu ještě objeví, tak nedostaneš příležitost ji zabít, pokud se k ní dostanu jako první."
Pronesla jsem krvelačně. Naslouchala jsem jeho dalším slovům. Nehodlala jsme zmiňovat, že kdyby opravdu umřel, nejspíš bych ho velice rychle následovala a to i kdyby mě nezabil Krahull. Žil, nepotřeboval nic takového slyšet. Pak jsem ale vykulila oči a zůstala na něho zírat, když zmínil vlčata. Vlčata?! My dva? To je... To je... Ne, vlastně to není tak špatný nápad. Nebo to je špatný nápad? na jednu stranu byl Dale můj partner a vlci si obvykle hledají partnery, aby založili rodinu. Na stranu druhou jsme ale neměli úkryt, neměli jsme smečku a tohle místo se ukázalo být velmi nebezpečným. Živě jsem si pamatovala, jakou práci mi dalo udržet při životě jedno vlče a to jsem ho jen odváděla domů. Co kdyby jich bylo víc? Byli bychom na ně sice dva, ale nemohli bychom je nikde odložit, kdybychom si chtěli odpočinout.

Dale můj názor na to, že ležet na sobě takhle na hromádce je nepohodlné, očividně nesdílel. Mám já to ale zvláštního partnera. Ale je můj, bacha, vlčice, žádná mi po něm pokukovat nebude. Zabořila jsem mu čenich do kožichu a spokojeně se nadechla jeho pachu. "To já taky. jestli umřeš znova, tak tě za to snad sama zabiju." Zašeptala jsem. Ano, to nemělo logiku a ani bych to doopravdy neudělala, ale zdůraznilo to, že svá slova myslím opravdu smrtelně vážně. "Taky si myslím. Vždyť jsi skoro umřel a byl jsi ošklivě poraněný. jestli ti tohle nevyslouží mučednickou korunu, pak už nevím, co by mělo. Ale i bohové asi vědí, že nejsi žádný andílek." Zazubila jsem se na něj, aby poznal, že to myslím jako vtip. Bylo mi jedno, jestli je nebo není. "Jo, to bych byla taky zvědavá." Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. "Ano? Poslouchám." O čempak asi? To by mě tedy opravdu zajímalo.

Ohlédla jsem se na Dsetiny, na tváři úsměv, který prostě nešel dolů. "Mně taky, měj se dobře." Rozloučila jsem se s ní a pak už se věnovala jen a jen Daleovi. Nejdřív jsem z něj slezla, ačkoli se na něj leželo docela dobře. Ale bylo to poněkud nedůstojné se tu po sobě takhle válet a navíc by to brzy začalo být i nepohodlné. Místo toho jsem se vedle něj posadila. "Jo, překvapivě. měla jsem za to, že mám zlomená žebra, ale... tak nějak se zahojila. nevím, čím to." Což bylo jen dobře. bylo mi celkem jedno, komu jsem za ten zázrak vděčila, ale ten, kdo uzdravil mě, zřejmě uzdravil, a hlavně oživil, i Dalea. Taky tě miluju." Olízla jsme mu čumák. "Tohle už mi nikdy nedělej, opovaž se nechat zabít." Co bych si bez něj počala? Podívala jsem se na jeho hlavu. Co to je, to byla otázka. "No, asi tě zklamu, svatozář to není. Ale... docela to připomíná trnovou korunu. A nějakou červenou látku, těžko říct co. myslím, že je to závoj..." To vypadalo zajímavě. takže můj druh není andílek, ale mučedník.

Bolest ze žeber, nedostatek kyslíku, protože jsem dýchala jen mělce a ještě rozdrásané břicho. bylo s podivem, že jsem pořád zůstávala při vědomí. Když mě pustil, chvíli jsem lapala po dechu, než se mi podařilo se znova vyškrábat na nohy. právě v okamžiku, kdy odhodil ošklivě potrhaného Dalea. Zabil ho. On ho zabil! Ani netuším, jak jsem se k němu dostala, ale vzápětí jsem se tiskla k Daleovu tělo a po čenichu mi tekly slzy. Boj pro mě už dál ztratil smysl. proč bych bojovala, když jsem přišla o svůj důvod žít? Co bych si bez něj počala? Osud druhé vlčice mi byl lhostejný. zabořila jsem čenich do zakrvácené srsti svého partnera a přitiskla se k němu. takhle to nemělo skončit. Vždyť všechno sotva začínalo.
Pak ale bolest zmizela. I krev byla najednou pryč a zůstali jsme tu jen vlčice, Dale a já. ještěr byl fuč. "Dale?" Vlk pode mnou vypadal v pořádku a co bylo hlavní, dýchal. Byl živý. Šťastně jsem se mu vrhla okolo krku a olízla mu čenich. "Ty žiješ!" Byla ta ještěrka snad nějaká hrozná noční můra? Nějaký přízrak? To bylo fuk, hlavně, že všechno dobře dopadlo.

Ulevilo se mi, když jsem uviděla, že Dale není mrtvý. A nejspíš ani těžce zraněný, když vstal a i přestože chvíli váhal, pustil se opět do boje. To je můj vlk! Ale na oslavu teď nebyl čas, protože jsem vzápětí skončila přišpendlená k zemi ostrými drápy. Neuniklo mi, že panu ještěrákovi chybí oko, ale nebyla jsem si jistá, kdy o něj přišel. To mi nějak uniklo. Všimla jsem si. že má zakrvácené drápy, ale těžko říct, jestli to byla vlčí krev, nebo jeho vlastní. jestli mu ale jeho drápy dokázaly ublížit... No, ne že bych toho mohla nějak využít. Vší silou jsem se zapřela proti jeho tlapě. "Dale, pozor na jeho ocas!" nemohla jsem moc otočit hlavu, abych na svého partnera viděla a abych viděla, jestli před ocasem stihl uhnout. Doufala jsem, že ano. jeden vlk s naštípnutými žebry stačil.
Možná že by moje snaha odkopnout tu tlapu k něčemu byla, kdybych se doopravdy zapřela celou silou, ale nebyla jsem zrovna v ideální pozici a i dýchání bolelo, nemluvě o tom, že mě tiskl k zemi. Magii jsem každopádně pořád použít mohla ale tentokrát jsme si vybrala jiný cíl. Pokusila jsem se myšlenkou zmrazit ještěrákovy sliny a tlamu. Vodu jsem používat zatím nechtěla, i když mě ledová magie dost vyčerpávala. Pokud Krahulla namočím, Daleův útok nebude tak účinný a věřila jsem, že oheň jeho pancíř prorazí spíš, než voda.

Nedostala jsem se k nim včas, ale teď nebyl čas starat se o to, jak vážně ta svině poranila Dalea. tedy pokud jsme z boje chtěly vyjít živé. Před drápy se mi podařilo uskočit, ocas byl však něco dočista jiného. Udeřil mě do boku. žebry mi vystřelila ostrá bolest a vyrazil mi dech. Chvilku jsem ležela na zemi a snažila se nadechnout. Pokud nemám žebra zlomená, jsou rozhodně alespoň naštípnutá. těžce jsem se vyškrábala zpět na nohy. magie? No, za pokus nic nedám. Soustředila jsem se na vodu, kterou Destiny zmáčela tvorovu hlavu a silou vůle se ji snažila proměnit v led. Možná se mi povede ucpat mu nozdry, nebo, já nevím, ho třeba oslepit. To by led v očích mohl dokázat, ne? Jen jsem doufala, že to Dale přežije. Jedna hloupá ještěrka přece nemohla všechno pokazit, sotva to začalo. tedy pokud do toho mám co mluvit. kašlu na tebe, ještěrko. K čertu s tvým pancířem, mému partnerovi ubližovat tedy nebudeš!

Povzbudivě jsem se na vlčici, Destiny, usmála, když se k nám okamžitě přidala a na Krahullovo pobídnutí jsem poslušně vyrazila k portálu. "Tak tedy za mnou. Je to kousek." byli jsme teď takový roztomilý tým, představíme tady pana ještěrku jiným vlkům a on nás za to za odměnu nesežere. To je přece fér, ne? připadala jsem si docela spokojeně, zdálo se, že všechno jde tak jak má. Pak ještěrák je přece fajn, vždyť ta nová vlčice ani nezaváhala a přidala se k naší výpravě. vykračovala jsem si k teleportu a až Krahullův výkřik v mé hlavě mě přiměl se probrat. Počkat, dale jde pryč? Dale nás zradil! Ne, ne, nezradil, byl jediný, kdo tu měl rozum. Jasně, ještěra neporazíme, ale s těmahle zuby a s tím jeho 'služte mi, nebo vás sežeru' tu rozhodně nebyl proto, aby se seznamoval. Zatraceně, a tohle přece nejsem já, neposlouchám cizí příšery, mám vlastní hlavu, nebo jsem ještě před chvilkou měla. teleport mě už dávno přestal zajímat, vyrazila jsem směrem za Dalem. nedovolím tomu prehistorickému zmetkovi, aby něco udělal mému partnerovi a je mi fuk, jak tvrdou má kůži! Ale nebyla jsem tak rychlá.