Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak tedy teleport. "Pojďte za mnou." Už jsme chtěla vyrazit, když do mě vrazila nějaká vlčice. "V pohodě, nic se neděje." Zvedla jsem hlavu a tázavě se zadívala na Krahulla. On tu byl šéf a já ho byla ochotná poslouchat, ať je tedy po jeho. Usmála jsem se na příchozí. "Přidej se k nám, tady pan Ještěrka by jen rád poznal naše území a místní vlky. je v pohodě, vážně." A taky mě dost zblbl. Normálně bych rozhodně nepřesvědčovala cizí vlčici, aby se přidala k někomu, kdo ji chtěl sežrat. A kdo předtím vyhrožoval sežráním i mně. Možná bych si i všimla, že Dale pochoduje kamsi pryč, ale ne, mně to bylo fuk. Už jsem nad tím ani nepřemýšlela a nehledala v chování netvora logiku a ani jsem si nedělala hlavu s tím, proč ho tak ochotně poslouchám.

Přitiskla jsem uši k hlavě a odtáhla se od pana ještěráka. nejen že byl děsivý, ještě mu páchlo z tlamy. "No, doporučuju moc se neusmívat." A hlavně na nikoho nedýchej. Fuj. Jinak jsem s ním souhlasila, strach je taky zbraň. "Jen jsem vás na to chtěla upozornit, nic proti." Dodala jsem a radši už mlčela, ať ho ještě nenaštvu. Nerada bych mu pak z tlamy smrděla já, až by mě sežral.
Popoběhla jsem a zahleděla se přes vodu. "Jedna možnost je teleport, pak se dá taky přeplavat, řekla bych, ale to bychom měli radši najít nejužší místo." Odpověděla jsem ještěrce na druhou otázku. Jen ať si vybere, co z toho je pro něj přijatelnější. Mně se tedy na druhou stranu příliš nechtělo, z portálu se mi dělalo špatně a na koupání už začínalo být poněkud chladno. Šéf je ale on. "A co se týče vlků, neřeknu vám to, místní názvy pro vás zřejmě nebudou příliš známé, ale pokud chcete, můžeme vás tam rovnou zavést." Jo, nejen on je neznal, já taky neměla ani páru jak se to kde jmenuje. Navíc jsem si ho jen těžko dokázala představit jak běhá okolo a ptá se na cestu.

Jeho úsměv byl přinejlepším znepokojivý, přinejhorším... radši ani nevědět. "Neuvažoval jsi někdy, že bys něco udělal s tou svojí tlamou? Nechci rýpat, ale takhle nevypadá zrovna nejlíp. Vlci ti nebudou věřit, když se na ně takhle zašklebíš a už vůbec tě pak nebudou chtít následovat. víš, dost vlků dbá na vzhled." Upozornila jsem našeho ještěrčího přítele a ochránce, jak nejlépe a nejopatrněji to šlo. Samozřejmě jsem ho nechtěla, nedejvlku, urazit. To by bylo nemilé. Aby se ještě nerozhodl dát si mě na svačinu, mohl by přece změnit názor. Když si ale někoho vážíte, je dobré upozornit občas na jeho nedostatky, aby si ho pak vážili i jiní.
Jakmile pan Ještěrka odešel stranou, otočila jsem se konečně na Dalea. Byl čas přehodnotit náš plán a naplánovat další kroky. Tohle byla nebezpečná hra, z našeho ochránce se snadno stane ten, kdo nás sní, když si nedáme pozor a prozradíme nějakým způsobem, že mu vlastně vůbec nejsme užiteční. Ve skutečnosti ale nebylo vůbec třeba, abychom nějaké silné vlky znali, mohli jsme ho prostě zavést jen někam, kde vlky najde a ať už si silné vybere sám. U nás obou přece poznal, že nejsme nijak zvlášť magicky ani fyzicky zdatní. Proč by to nepoznal i u ostatních? A najít místo s hodně vlky vůbec těžké nebude. Kdo by mohl vědět lépe, kde jsou vlci, než vlci sami? "Ne, neznám. Ale můžeme ho prostě zavést za nějakými vlky a ať už si vybere sám, koho potřebuje. U nás přece věděl hned, že nás nechce, u ostatních to pozná taky." Ačkoli mě ještěr nemohl na tuhle vzdálenost slyšet, mluvila jsem šeptem. Opatrnost nikdy nezbývá.

Ne, ani nepochybuju, jsi větší než my, jasně, že budeš silný. Jen pořád nechápu, co z toho budeš mít, připadá mi to výhodnější pro nás... Pohlédla jsem na jeho tlapu a nevědomky se tak vyhnula jeho pohledu. Nepovažovala jsem ho za bezprostřední nebezpečí, jinak už by mě jeho pohled dávno polapil. Přišel vyjednávat, ne nás sežrat, alespoň ne hned, a nebylo tedy nutné zírat mu do očí, jak to predátoři občas dělali, aby zjistili, kdo z nich je odvážnější. Ale do tlapy jsem nekousla, stačilo, že to zkusil Dale, já byla o něco slabší, takže můj pokus nebyl nutný. jen jsem na ni pohlédla a prohlédla si tvrdé šupiny, na kterých nezůstala od zubů mého partnera ani památka. Zatraceně tvrdá hmota. Kde se dá sehnat takovýhle pancíř? Beru dva!
Když pak před nás hodil ten kmen, už jsem nepochybovala, že nemáme na výběr a nabídku budeme muset přijmout. Navíc byla i docela lákavá. zdála se výhodnější pro nás, alespoň do okamžiku, než pan Ještěrka zjistí, že my o silných vlcích na tomhle území nemáme ani ponětí. Pak nejspíš skončíme jako svačinka. Ale co už, nebudu teď pesimista, třeba z toho nevyjdeme vůbec špatně. Pohlédla jsem na Dalea a pak se konečně podívala do očí toho tvora, aby pochopil, že myslím nabídku vážně. Vůbec jsem nebyla připravená na vlnu respektu, kterou jsem k němu najednou pocítila. A rozhodně byl zasloužený, když měl takovou sílu. Když dokázal vytrhnout ten kořen ze země. Ano, byl hoden být naším vůdcem a já mu budu věrně sloužit. Sklonila jsem před ním hlavu na znamení pokory. "Bude mi ctí ti sloužit výměnou za tvou ochranu."

Posadila jsem se a natočila hlavu na stranu. Když se nebál Dale a jelikož stvoření ještě pořád nezaútočilo, opouštěly mě i poslední zbytky strachu. "No, vzhledem k tomu, že nijak netoužím být zákusek, tak moc možností nemáme, ne?" Odpověděla jsem ještěrce. Pak jsem vyskočila opět na nohy a naklonila se k němu. Ráda bych si ještě ověřila, jestli ještěrka nekecá a jestli jeho ochrana opravdu za něco stojí. I když Dale nebyl slabý, fakt byl takový, že ani on ani já jsme k místním elitám nepatřili. ne tedy, že bych znala někoho opravdu silného, ale to pak ještěrka neví, že? "Ale pověz, co brání nám udělat si zákusek z tebe? Jsme přece magičtí vlci a jsme dva. Tím, že jen mluvíš, jsi zatím moc nedokázal, že tvá ochrana za něco stojí. Do toho, ukaž alespoň, že jsi opravdu silný." Kývla jsem ke stromům na kraji louky. "Dokážeš některý vytrhnout z kořenů?"

I přes mou povahu bylo těžké nebrat ty černé, ostré zuby vážně a čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím lákavěji ještěrova nabídka zněla. Navíc také říkal, že nás zabije, nebo se o to alespoň pokusí, když odmítneme, to mu taky přidalo pár bodů za přesvědčivost. Rozhodně jsem mu nemínila dovolit, aby Daleovi ublížil, i kdyby to mělo znamenat, že se upíšu ke spojenectví s touhle přerostlou ještěrkou. něco mi ale nešlo do hlavy. "Co z toho budete mít vy, pane... Ještěráku? Tím myslím, my jsme jen dva malý vlci a vy jste silnější, než my dohromady."" Daleko výhodnější by pro něj bylo nás sežrat, to jsem ale zmiňovat nehodlala, tak pitomá vážně nejsem. Jen já musím mít tu smůlu, že sotva si někoho najdu, už nám obří ještěrka vyhrožuje, že ono 'Dokud nás smrt nerozdělí' přijde o něco dřív, než se původně předpokládalo. Pomyslela jsem si. Ale... možná že když s námi chtěl uzavřít spojenectví, tak nebyl tak silný, jak vypadá. Možná by nás ani zabít nedokázal... lepší zbytečně neriskovat. Stejně to znělo jako nabídka, která bude výhodná spíš pro nás, než pro něj.

Ze hry nás náhle vyrušilo zařvání, které mě přimělo zastavit a otočit se za zvukem. Byla tu velká ještěrka, která uměla mluvit v myšlenkách a měla opravdu ostré zuby. Jenže víc než to mě překvapila Daleova reakce. nejsem sice strašpytel, ale jsme jen dva vlci a... to si vážně nevšiml těch ostrých zubů? Ale měl pravdu, tohle pro mě byla podobná situace jako kdysi s yettim. Když mi chtěl někdo rozkazovat, nejen že jsem obvykle neposlouchala, ale ještě jsem často dělala přesný opak. bylo mi to rozhodně proti srsti, i když mi rozum napovídal, že by opravdu bylo rozumné se k němu přidat. byl rozhodně silnější. Ale zároveň jsem byla odhodlaná stát za Dalem. "To vlčice ani nemůže honit svého partnera, aby ji při tom nevyrušil velký, zubatý ještěr?" Zamumlala jsem si pro sebe a pak se otočila na Dalea. "Ta ještěrka s námi chce do trojky?" Ale... vážně by to nebyl tak špatný nápad. Kdyby nás chránil takovýhle ještěr... ale kde se tu vůbec vzal? Sice se tu děly divné věci, ale obří ještěrku jsem tu ještě neviděla. No, všechno je zřejmě poprvé.

"To si piš." Odpověděla jsem a pak se natáhla pro jeho ucho, abych ho mohla taky důkladně ožužlat a dokázat, že svá slova myslím vážně. No, tak vážně, jak jen to vzhledem k dané situaci šlo, což nebylo zrovna hodně. No, on měl taky pravdu, ani mě se nechtělo přerušovat dokonalost okamžiku. Kdo potřebuje jít na průzkum, když má Dalea? Ale to už mi dal babu a vyrazil pryč. I já vyskočila na nohy a pustila se za ním. "To si piš, že tě chytím!" Kdy jsem si naposledy s někým takhle hrála? Nejspíš v dobách, kdy jsem byla ještě vlče. je opravdu zvláštní, jak nás láska změní a přiměje nás dělat hloupé věci. ne tedy, že bych si stěžovala. A tak jsem teď pelášila za ním a snažila se ho polapit, stejně jako předtím on mě.

Jeho slova byla jako pohlazení na duši. usmála jsem se. "Tak samou láskou sníst? ne, pokud tě předběhnu!" Natáhla jsem se a olízla ho na tváři. "Hm, sladký." Zamumlala jsem. jen ať si mé ouško žužlá, jestli chce. i když to trošku lechtalo, vůbec mi to nevadilo. naopak. bylo to docela příjemné. jen jsem litovala, že já v téhle pozici nedosáhnu na jeho uši a nemůžu mu oplatit stejnou. Ale co? trpělivost přináší ovoce, prostě si počkám a až to bude nejméně čekat... tak ho povalím a taky mu ožužlám ouško. Pomsta bude sladká!
Vůbec mi nevadilo, že kdyby nás někdo sledoval, řekl by si, že se chováme jako malá vlčata. To zamilovaní občas dělávají. "Pokud tu budeme ležet a žužlat se navzájem, tak se moc daleko nedostaneme, víš? jen tak pro informaci." Zamumlala jsem. Vůbec by mi nevadilo průzkum ještě o něco odložit.

Hlásím se, ale jen jako náhradník, pokud by bylo třeba doplnit počty, týmové jsem se už účastnila dvakrát.

"Myslím, že jsem spokojená s aktuální společností." odpověděla jsem vesele. kdokoli, kdo by přišel, by nám teď akorát kazil společné chvíle. Opravdu jsem nestála ještě o další společnost. Dva vlci a dost. Byli jsme partneři teprve chvilku a kdyby nedošlo k jistému pádu během výpravy, nejspíš bychom byli pořád jen 'přátelé,' nebo 'společníci.' teď jsem chtěla mít Dalea jen pro sebe a nedělit se o něj s nějakými dalšími vlky, nebo, nedej bože, vlčicemi. Můj partner není na prodej, milé dámy. Ani na půjčení.
Užívala jsme si běhu. Ne, překvapená tedy rozhodně nebudu. Překvapená bych byla, kdyby mě nehonil, ale on tuhle výzvu přijal okamžitě a pustil se za mnou. A taky mě chytil a rovnou povalil. zasmála jsme se. "Ano, přiznávám, jsem chycena. A když už jste mě chytil, milý pane, co se mnou teď hodláte dělat?" Zeptala jsem se s úsměvem a olíznutí mu oplatila, akorát na spodek tlamy, protože byl nejblíž.

Zasmála jsem se. "Neprotiřečíš si trochu? těžko poznáme nové vlky na místě, kde budeme sami." Samozřejmě jsem věděla, jak to myslel, ale nebyla bych to já, kdybych ho nepopíchla. Smečka by mi nevadila, do nějaké se přidat by nemuselo být na škodu, ale způsob dopravy? Z toho jsem příliš nadšená nebyla. cestování teleportem bylo přinejlepším nepříjemné a katakomby vypadala strašidelně, nemluvě o tom tvorovi, na kterého jsme tam narazili. Tehdy nás bylo víc, ale jakou šanci by měli samotní dva vlci?
"Co takhle nejdřív prozkoumat povrch, než půjdeme zpátky?" Už se také konečně vyhrabal na nohy, takže jsem se dala na útěk. Běhala jsem okolo, měnila směr a vůbec mu všelijak ztěžovala mě chytit. Kdo by to byl řekl, že hra na honěnou ve dvou může být taková legrace? Navíc jsem ve skutečnosti nechtěla, aby mě nechytil. "S tím počítám!" zavolala jsem za ním vesele a namířila si to podle slunce směrem na jih, kde se v dálce rozkládal les. "Ale aby jsi mě chytil, budeš muset přidat!"

Ale ano, věděla jsem to naprosto přesně, protože on mi řekl to samé, co já teď jemu. A mě to také těšilo. Žužlala jsme dál jeho ucho. vypadal, že si to náležitě užívá. To já taky. Dobroučké, osobní lízátko, mhm. Ale mluvit s ním v tlamě se moc nedalo. "Ten průzkum zní líp, při tom se projdeme víc než dost, nemyslíš? Třeba objevíme nějaké opravdu zajímavé místo." vybrala jsem si z nabízených možností téměř bez rozmýšlení. Ono na tom moc nezáleželo, hlavní je, že Dale bude se mnou. Nic víc nebylo důležité. A Dale tu byl.
Pomalu jsem se zvedla, skoro neochotně, nechtělo se mi opouštět jeho náručí. Ale válet se a koukat na mráčky by mě stejně rychle omrzelo, mám ráda trošku akce. Protáhla jsem se a čekala, až se zvedne. Ale něco mě napadlo. přiskočila jsem k němu a klepla ho tlapkou. "Máš babu! Chyť mě!" Zavolala jsem vesele a rozběhla se pryč. K čemu je být dospělý, když si občas vlk nemůže hrát jako malé vlče?

On že byl nejšťastnější vlk na světě? Pak já byla nejšťastnější vlčice. Bylo to zvláštní. všechno se zdálo v tuhle chvíli perfektní a na správném místě. Všechno bylo dokonalé a já byla šťastná. My jsme byli šťastní. Opřela jsem se o něj tlapkou a povalila ho do trávy, plácla jsem sebou vedle něj. "A ty jsi udělal ze mě nejšťastnější vlčici." Zabořila jsem čenich do jeho heboučké srsti a přitulila se k němu. vydržela bych takhle ležet klidně celý den. jeho kožíšek byl tááák měkoučký. Natáhla jsem se a začala láskyplně žužlat jeho ucho. Jenže zůstat tady celou dobu, i když s ním, by mě po chvíli začalo nudit. daleko lepší bude vymyslet nějakou akci a někam vyrazit. Společně samozřejmě. Sotva jedno dobrodružství skončilo, už jsem byla pro druhé. Pustila jsem jeho ucho a zadívala se na něj. "Dale? Co podnikneme teď?"

Jsem pro, Ayshi jsem tu už dlouho neviděla