Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jakmile to vyslovil, vzhlédla jsem k němu a uvědomila si, že se připitoměle zubím. Když jsme spolu byli u jezírka, z legrace jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby mi tohle řekl, ale myslela jsem si, že se to nikdy nestane. Že prostě budeme jen kamarádi, možná společníci na průzkum a to bude všechno. Ale teď? Mé sny se stávaly skutečností. V tuhle chvíli jsem už úplně kašlala na to, co si o mě bude myslet. Cítila jsem se dokonale šťastná. Tohle nebyl sen, nehrozilo, že se probudím. Tohle byla skutečnost. Dale mi vyznal lásku a byla řada na mě, abych udělala to samé, protože to byla pravda. Cítila jsem to stejně. Postavila jsem se a přitulila se k němu. "Taky tě miluju, ráda se stanu tvojí partnerkou." Nezdržovala jsem se víc slovy, než bylo nutné, tak docela jsem totiž nevěřila svému hlasu. Byla jsem si docela jistá, že kdybych chtěla říct víc, zamotala bych se v tom a blábolila tu nesmysly. Vyznávání citů nikdy nepatřilo mezi mé silné stránky. Říct něco takového z legrace, když to druhá strana věděla, to bylo něco docela jiného, ale doopravdy? Říct pravdu bylo někdy těžké a nezáleželo na tom, o jakou pravdu šlo. Dale, jak se zdálo, na tom byl podobně. Zdálo se, že ten pád byl přecejen užitečný, bez něj by trvalo ještě dlouho, než by se jeden z nás rozhoupal, pokud by k tomu vůbec někdy došlo.

---> Katakomby (Přes Rokli)

Cestou ven jsme oba víceméně mlčeli. také mě ujistil, že je v pořádku, a souhlasil, že půjdeme jinam, ale to bylo všechno. Brzy jsme se dostali na jedno z míst, které už jsme navštívili během cesty a to konkrétně to louku k sežrání. Tentokrát jsem borůvkám odolala, s plnou tlamou se špatně mluví. Rozhlédla jsem se, vypadalo to, že tady nikdy není a už jsme byli dost daleko od východu z Rokle, aby nás nerušili ani ostatní z výpravy. Posadila jsem se naproti němu a aniž bych čekala co řekne, rovnou jsem začala. "Tak jo... tam v rokli, když jsme padali na zem..." K mému překvapení mi začalo připadat těžké hledět mu do očí, takže jsem už po druhém slově zírala na vlastní tlapky. "Myslel jsi... myslel jsi to vážně?"

Musela jsem sice před padajícím monstrem uskakovat, ale zdálo se, že můj pokud ho zneškodnit fungoval, přestože se mi ledu nepodařilo vytvořit tolik, v kolik jsem doufala. Tělo obludy se pak proměnilo v truhlu. Sledovala jsem, jak každému vlku přistál na krku kamínek v barvě elementu. Tomu mému se nechtělo, ale nakonec přiletěl taky. jenže sotva jsem si ho chtěla lépe prohlédnout, rozpadl se. Pěkně nekvalitní výroba, tohle. Kdo ví, jak dlouho už to tu leželo. No, škoda. Byla by to pěkná připomínka téhle akce. "Ano. ty?" Odpověděla jsem Daleovi. Vypadal v pořádku. To bylo dobře. Zaposlouchala jsem se do Hlasova povídání. Co myslel tím Irisiným dílem, těžko říct a dary smečky taky nebyly nic extra, ale to nevadí. Výprava za nimi mi nejspíš přinese něco mnohem cennějšího, než maso a pár kožešin. Měj se, Situsi. Pomyslela jsem si. Odpočívej v pokoji. Pak už zmizel a já se otočila na Dalea. "Myslím, že bychom měli. Ale nejdřív pojďme odsud." Věděla jsem naprosto přesně, o čem si musíme promluvit. Vydala jsem se za ním k východu z katakomb. Promluvíme si, až nebude nikdo v doslechu.

---> Bašta (Přes Rokli)

---> Rokle
Tohle místo se mi ani za mák nelíbilo. nedokázala jsem se zbavit pocitu, že nás něco pozoruje. Něco velmi hladového a velmi nebezpečného. Ale co se dalo dělat? Duch se zdál jako docela důvěryhodný, co se vedení týkalo. zatím nás nic nesežralo, ať už nás vytáhl kamkoli. Snad to tak i zůstane. Ta ozdoba podlahy taky nebyla nic moc. Mimo to tu nebyla zrovna nejlepší viditelnost a tak když Navin vykřikl, nadskočila jsem leknutím. Ovšem když jsem se vzápětí ocitla na zemi, také jsem se neubránila výkřiku. Tohle nebyl jen špatný pocit z tohoto místa, něco nás tu chtělo doopravdy sežrat. Potlačila jsem prvotní touhu zařvat 'Zdrhejte!' panika by nám moc nepomohla. Snažila jsem se zvednout na nohy, jak nejrychleji to šlo, což moc rychle nebylo. pak mě cosi na nohy postavilo a já se rozhodla místo úprku uposlechnout rady Hlasu. Nikdo jiný přece neutíkal. Jenže Já toho se svým elementem moc neuměla. To malé množství vody, kterou bych dokázala přivolat, bylo dost zanedbatelné, ale možná kdybych využila místní vlhkosti... ha! Už vím. Udělám tomu skluzavku. Zavřela jsem oči a na okamžik ignorovala tu obludu. nebyla o tolik děsivější, než předtím ten yetti, takže to celkem šlo. Sesbírala jsem okolní vodu a pokryla s ní prostor, na kterém tvor stál. Stačila slabá vrstvička. A tu jsem se pak pokusila celou zmrazit. Vlkužel to bylo dost velké sousto, povedla se mi jen část, než jsem s prudkým oddechováním opět oči otevřela. Už tu bylo světlo od něčího ohně, což taky tvorbu ledu zrovna neusnadňovalo.

Na duchova slova jsem jako první vyrazila ke stromu, hlavně proto, aby ani Dale, ani ten otravný Lucian neviděli, jak se tvářím. Ten duch tohle určitě dělal jsme pro zábavu, když znal odpovědi. Nepotřeboval nás, ale chtěl nás naživu, protože jinak by neměl nikoho, kdo by se téhle jeho hry účastnil. bylo tedy bezpečné poslouchat ho a důvěřovat mu, že nás neposlal do pasti. Dale se rychle objevil po mém boku což mě potěšilo. Ale čím víc jsme se blížili ke stromu, tím jsem si byla méně jistá. Možná duch odpověď ve skutečnosti neznal a jen vybral první věc, kterou máme vyzkoušet... Ale přesto jsme se potřebovali pohnout dál. Dale položil tlapku na strom a předměty zmizely. Připojila jsem se k vytáhnutí truhly, ale její obsah pro mě byl tak trochu zklamání a stejně tak pro Dalea, na kterém to bylo vidět. Maso? Riskovali jsme život pro trochu masa? Lov by byl bezpečnější. nebyla jsem si navíc tak docela jistá, jestli ho chci jíst. Jistě, energie se určitě bude hodit, ale... no, cestou sem jsme padali, předtím ten teleport. Zkrátka a dobře, nerada bych po chvíli zase vyzvracela to, co teď sežeru, protože cesta ještě nekončila a podobné zábavy, po které se dělá vlkům špatně, taky ještě alespoň troška bude. Ale co už. Vzala jsem si trošku masa z truhly, sežvýkala a spolkla ho. prostě to jen nebudu přehánět. Duchovu poslední větu jsem ignorovala, stejně mi nedávala smysl. A pak byl čas jít dál.

---> Katakomby

---> Bašta

Někdy během pádu jsem v očekávání smrtícího nárazu zavřela oči, ale když nic takového nepřišlo, pomalu jsem je zase otevřela. Náš pád, jak se zdálo, zbrzdily pavučiny. vymotala jsem se z nich a přidala se k ostatním. Štěstí, že jsem neměla nic v žaludku, ostatní nemuseli vidět mé poslední jídlo. Nebyla ani potřeba Lucianova poznámka, abych si připadala za své předchozí vyznání trapně. Co má tohle být? Já, s vidinou blízké smrti, vyslovím něco, co bych normálně ještě dlouho nevyslovila, a smrt se pak uráčí nedostavit? To je tedy pořádek! "vycenila jsem zuby na Luciana. "Hele, starej se o sebe. Pokud ti naše společnost vadí, můžeš kdykoli odejít."
V jedné věci měl ale pravdu, když se smrt nekonala, bylo třeba začít se opět zabývat přítomností, to aby se náhodou nerozhodla, že nás příště navštíví doopravdy. Věnovala jsem krátký pohled místu, ze kterého se ozýval Daleův hlas. Bylo dobře, že tu byla tma, nechtěla jsem, aby mi teď viděl do obličeje. To vyznání lásky bylo svým způsobem divné, možná přišlo moc brzy, možná šlo spíš o danou situaci... Ale to se vyřeší pak, teď tu byly jiné věci.
Informace, že hlas v našich hlavách brzy zmizí mě moc nepotěšila. ne že bych si ho oblíbila, ale bylo fajn mít alespoň nějakého průvodce. Jeho osobní smutek se mě ani nedotkl. Konečně budu ve své hlavě zase sama. "Doufám, že se alespoň rozloučíš, Hlase." byla by smůla, kdyby najednou zmlkl a my nevěděli, jestli si jen někam odskočil, nebo už je fuč napořád. Zastavila jsem a prohlédla si ty tři věci. "Kostra to nebude, je sice velká, ale není zraněná, je už mrtvá." Uvažovala jsem nahlas. "Strom... strom je velké dílo přirody, ale chudáček malý to není, není moc malý... a vajíčka... jsou tři, není to jeden chudáček." Tady jsem opravdu netušila.

Měla jsem nad odpovědí přemýšlet víc, když na tom záležel můj život, ale prostě mě nic jiného nenapadlo. Ježe copak záleželo na odpovědi? všichni skončíme stejně, rozplácnutí kdesi v hlubinách země. K čertu s tím, proč jsme se neodpojili, když byla příležitost? tehdy nám bylo dobře, měli jsme radost z nálezu a byli jsme zvědavý na další a nikoho ani nenapadlo, že to bude ještě nebezpečnější. Nikdo se ani nedozví, jak jsme umřeli. Když jsem ucítila, jak mě kořen pouští, zachytila jsem se za něj tlapkami a snažila se udržet. Drápy mi klouzaly, přesto tu byla jistá šance, že bych se mohla udržet. Koutkem oka jsem se podívala po ostatních. Dva už byli pryč... Dale... viděla jsem, jak šlahoun Dalea pouští a i on padá. "Dale!" V tu chvíli jsem se přestala snažit a během okamžiku letěla za ním. Pokud to neměl přežít on, jaký mělo smysl, abych přežila já? padala jsem do hlubin, přesto se ke mě donesla jeho slova. Ty jsi si tedy vybral okamžik. Za chvilku budeme mrtví. Ale byla to nejspíš poslední příležitost, takže jsem na něj i já zavolala. "Já tebe taky!" No prosím, umřeme s pocitem, že jsme nebyli zbabělci. Přesto jsem z jeho vyznání tak nějak nedokázala mít radost.

//Dolůůů
(Záhadným tunelem v podzemí do Rokle)

---> Mělká pláž

I přes Hlasovo věčné žvanění jsem si uždibla z nejbližšího keříku pár borůvek. Na sváču je čas vždycky. Navíc nebylo potřeba zastavovat. Ó mocný duchu? To určitě. Žádného ducha nevidím a dvakrát mocný taky není, když potřebuje partu vlků, aby mu hledala poklady. "Jistě, vaše Ukecanosti, nikdo není jen hlas, ale když se nám neukážeš, tak pro nás hlas vlastně jsi." Odpověděla jsem mu. Ne nijak sarkasticky ani útočně, prostě proto, že taková poznámka nemohla zůstat bez odpovědi. A nakonec se schováváním měl pravdu, já sama zatím prošla jen malou část tohohle ostrova a pořád ho ještě obrovský kus zbýval. Schovat tu něco bylo daleko snazší, než něco najít.
Uvažovala jsem, že si uždibnu ještě nějaké další bobulky, ale zase bylo lepší se nepřecpávat a žádný z keříčků, které teď rostly okolo, mi nebyl známý. Co neznáš, to nejez, tak zní staré pravidlo. Ale stejně lákaly. S úsměvem jsem se otočila na Dalea. "Co myslíš, že bu..." Ale otázku jsem ani nestihla dokončit, když nás chytily kořeny a začaly nás neúprosně stahovat kamsi do hlubin. Přirozeně jsem se jim nejdřív snažila vysmeknout, ale byly příliš tlusté a než bych je přehryzala, budu utopená. "Tos nás nemohl varovat?!" zavolala jsem na hlas. Ale alespoň poradil. No, možná byl otravný, ale zas tak špatný průvodce tu nebyl. A já tu přece byla dobrovolně. zadívala jsem se na divný kořen, co se přede mnou objevil. "A co je zas tohle? jak zní zpěv netopýrů? No... ti umí jen pískat, ne? Pískání?" Nic lepšího mě nenapadlo, snad to bude dost dobré, abych se tu neutopila v bahně. Podle toho, co volali ostatní, měl každý jinou otázku.

---> Ice world

Brzy už byl čas jít dál. Teleport na pláži se mi moc nepozdával, až moc vypadal, jako že žere vlky. Ovšem nehodlala jsem poskytnout tomu otravnému hlasu jakékoli zadostiučinění, takže jsem skrz něj spolu s ostatními prošla. Teleportace byla... no, velmi zvláštní pocit. Vlastně ne příliš příjemný. Chvilku jsem si opravdu myslela, že se tu před všemi pozvracím, ale naštěstí se to nestalo. "Jo, jsem" Odpověděla jsem Daleovi. Tak fajn, co že to máme hledat? Aha, jasně, pachy... nejspíš něčeho k žrádlu. Začichala jsem a pak vyrazila spolu s ostatními přímo za nosem, jak nám hlas radil. netrvalo dlouho a dostali jsme se na zvláštní louku. Tahle louka se zdála jako ráj na zemi. "To bych taky chtěla vědět. Hlase?" Má první věta byla odpověď Akaruovi, ta druhá byla myšlená našemu neviditelnému průvodci. Mohl by nám něco málo prozradit, ne?

---> Bašta

Nakonec jsem i já skočila do vody. jako jediná vlčice ve skupině se přece nemůžu nechat zahanbit a čekat na břehu. Jenže truhlu se nám vylovit nepodařilo. No, alespoň jsme se všichni vrátili zpět na břeh v pořádku, i když promrzlý. Ale štvalo mě, že jsem v té ledové vodě musela plavat a nic z toho. Jenže netrvalo dlouho a voda vyplavila truhlici. Samozřejmě jsem si jí hned nevšimla, to až když Lucian zavolal ono 'koukejte.' A tak jsem koukala. Dale truhlu otevřel a mě se naskytl pohled na hromádku teplých kožešin. To se rozhodně hodilo. Ale jak vydržely pod vodou suché zůstávalo záhadou. No, darované kožešině na chlupy nekoukej, ne? Jednu jsem si vytáhla a zabalila se do ní. Teploučko, mhm. Přestože jsem byla vůči duchovi poněkud skeptická, jeho gratulace mě kdoví proč potěšily. Navzdory předchozí nechuti ho poslouchat jsem byla k vlastnímu překvapení i docela zvědavá, co se bude dít dál. Lehla jsem si vedle Dalea a přitulila se k němu. Myslím, že pokračovat by mohlo být výhodné. Nakonec, co mi tu chybělo. Před námi přece bylo další dobrodružství.

---> Mělká pláž

//až do něděle večer nejspíš nebudu mít možnost odepsat, pokud by to bylo možné, prosím, aby se Nyc pohybovala se skupinou a neztratila se někde cestou. Přeskakujte mě rovnou.

Dostali jsem se k řece, ale abych byla upřímná, myšlenka, že bych se měla já, nebo že by se měl kdokoli z nás nořit dovnitř, mi byla vyloženě nepříjemná. Podívala jsem se na Luciana. "Moc toho s ní nedokážu, ale mohla bych nám pak vysušit kožich, když se v tom vykoupeme." Alespoň jsem doufala, že to dokážu, svou magii jsem používala dost zřídka. A pokud ano, ve vodě to i tak nepomůže, to až pak zpět na souši, protože mokrý kožich by mohl zmrznout a stejně tak i vlk v něm. Jenže než se něco vymyslelo, Lucian už skočil dovnitř. To nebyl dobrý nápad. To nebyl vůbec dobrý nápad. Skočit do ledové vody v neznámém území, ještě s ev ní potápět, když tu byl docela proud a hledat poklad, který mohl být, jak říkal Navin, chránění něčím nebezpečným bylo to nejhorší, co mohl udělat. Nebo co mohl udělat kdokoli jiný z nás. Ale jeho čin byl odvážný, třebaže hloupý, to se mu muselo nechat. Jedna moje část byla dokonce ráda, že tam já zatím skákat nemusím.
Podívala jsem se na Dalea. Pokud by mi něco podobného řekl kdokoli jiný, odsekla bych, že se rozhodně nebojím a schválně si stoupla před něj. tady ale šlo o něco jiného, Dale se o mě snad doopravdy bál...? Bylo mu moje bezpečí přednější, než jeho vlastní? Jeho slova mě zahřála u srdce. Opravdu jsem jim věřila, byl už takový. Jen jsem doufala, že na to nedoplatí. Postavila jsem se za něj a čekala, co bude dál.

Taky si ten poklad můžeš hledat sám. Zamračila jsem se. Tohle celé mi čím dál víc přišlo jako pořádná ztráta času. I příkazy toho hlasu mi byly vyloženě proti srsti. Najděte, hledejte, přineste, hádejte... pokud by tu nebyl Dale, tak bych se prostě otočila a zdekovala se. Ten hlas se k nám navíc ještě choval jako k nějakým hlupákům. To se mu to mluví, když on správnou odpověď zná. Jasně že pak mu to bude připadat jednoduché. Ale to jeho rozkazování bylo jednoznačně nejhorší. Nejsem ničí poskok a hlas nikdy neudělal nic, čím by si získal moji věrnost a ochotu ho poslouchat, nebo mu alespoň pomoct. ne, ten si tu jen rozkazoval a zřejmě tohle celé pokládal za náramně zábavnou hru. teď se nám dokonce milostivě uvolil, že dá srozumitelné instrukce. No dobře, lepší, než předchozí hádanka. "Nejspíš stín, nějaký úkryt?" A nebo vodu, jak říkali ostatní, ale voda by mi byla k ničemu, když bych se upekla na sluníčku. Na druhou stranu tohle nebyl kurz přežití na poušti, muselo tedy jít o vodu. Otázkou ale zůstávalo, jak tady zjistíme, kde je řeka. všechno tu bylo pokryté velkou vrstvou sněhu. nebo jsme měli jít jinam?Ale proč by nás pak honil na sever. "Vodu tu máme v podstatě všude okolo, dál na sever už je jen moře, takže musíme hledat tady... moment, moře je také voda." Chtěl po nás ten hlas snad, abychom se vydali na malý potápěčský výlet?

---> Laica Mar

No ty jsi taky zlatíčko. Pomyslela jsem si s notnou dávnou sarkasmu. Chtěla jsem odsud pryč a zbavit se toho hlasu a jediná možnost byla najít ten poklad, po kterém tak toužil. Budiž. Ale říkat mi Zlatíčko nemusí. Poslouchala jsem jeho hádanku, ale nic mi neříkala. Ostatní, jak se zdálo, pár nápadů měli. procházet to tu celé, což byl Daleův návrh mi nepřišlo ideální. Když už jsem měli nápovědu, měli bychom ji využít, hledat poklad jen tak by bylo hledání jehly v kupce sena. nebo přesněji něčeho, co mohlo vypadat jakkoli, v obrovské hromadě sněhu. Jedno lepší než druhé. "Když tak moc toužíš, abychom to našli a dokonce vypadáš, že víš, kde to je, proč nám to prostě neřekneš?" Zamumlala jsem potichu. "Prohledat to tu celé by trvalo příliš dlouho." Namítla jsem na Daleův návrh. To co ale říkal Akaru... moment, to dávalo smysl. "Puklina v ledu? Možná spíš nějaká jeskyně." Litovala jsem toho hned, jakmile jsem to vyslovila. Jeskyně. Možná by to sedělo, jenže jeskyní tu bude taky hromada. ne, tudy cesta určitě také nevedla.

---> Bad

Znova jsem se ocitla na místě, které mě děsilo. tedy... na místě samotném nebylo nic špatného, když jsem tu byla poprvé, tahle louka se mi dokonce líbila, ale právě tady se objevila ta trhlina, která sežrala prvního mého známého tady na Mois Grisu.Zaposlouchala jsem se do hlasu. Ice world? ten ale přece není smrtonosný, je to tam docela... no jasně, ha ha, moc vtipné. takže si jen dělal legraci. Moc se mu to nepovedlo, on už samozřejmě umřít nemohl, nebo možná nikdy nemohl, byl to přece hlas v našich hlavách. pro nás byla hrozba smrti docela reálná. Lucian měl pravdu, mohla to být past. Byla jsem zvědavá, kam to jdeme a co to budeme hledat. A i kdo je Thánatos. Ostatní byli určitě také zvědaví, vždyť by to byl snadný způsob, jak nás zatáhnout do nebezpečí.
"Minule tu nic nebezpečného nebylo, jen si dávejte pozor na divné úkazy. I sněhová bouře by mohla být nebezpečná." nepovažovala jsem za nutné informovat je o yettim, kterého jsem tu naposledy potkala. Stejně by mi nevěřili. netušila jsem, proč by se někdo chtěl zbavit skupinky náhodně vybraných vlků, ale na tomhle území toho bylo nelogického tolik, že jsem nad tím ani nehodlala příliš uvažovat. prostě budu opatrná. A ostatní taky. Nikdo tu nechtěl umřít.

---> Ice world

---> Temný les

Poslouchala jsem, o čem si povídají ostatní a nijak se k tomu nevyjadřovala. Ten vlk, Navain, mi začínal být velice nesympatický. jako by nestačilo, že nám v hlavě brebentí ten otravný hlas, musel se do toho přidávat ještě i on se všetečnými otázkami. jestli jsme pár? Pohlédla jsem na Dalea. On nijak neodpověděl. Nebyli jsme pár, přestože bych teď ráda řekla, že ano. Ale na to bylo nejspíš ještě brzy, vždyť jsem ani nevěděla, jestli by chtěl, abychom byli partneři. Ale neodpověděl, že ne, byla tu tedy jistá naděje... a nebo jen neodpovídal, protože tu otázku považoval za naprosto absurdní... Ne, nebudu o tom uvažovat, stejně se nikam nedostanu.
Uvědomila jsem si, že jména ostatních už znám, ale já se nepředstavila. "Já jsem Nyctea, mimochodem." Napravila jsem to rychle, stejně nevypadalo, že by mě někdo poslouchal. Vzápětí jsem vrhla na Navina nehezký pohled. Jako rodina?! To snad nemyslel vážně, znali jsme se jak dlouho? Možná ta hodinu? Možná že kdybych na něj zavrčela, že by tu svoji tlamu zavřel... a nebo by začal brebentit ještě víc. Marná snaha. Místo úvah jsem se pustila do obhlídky okolí. Tohle jezero nepůsobilo o mnoho optimističtěji, než předtím les, ale na rozdíl od něj na sobě neslo ještě zvláštní závoj beznaděje. radši si vezmu radu hlasu k srdci a nebudu pokoušet osud. Kdyby tu žila příšera, nebylo by to pro mě zas takové překvapení. Už jsem tu potkala meziprostorovou trhlinu, žeroucí vlky, živého yettiho, mluvícího hada, požírajícího vlčata a slyšela o někom, kdo byl dost možná nějaký nižší bůh. Vodní příšera by do podobné společnosti opravdu krásně zapadla. Všimla jsem si také, že se hnědý vlk nějak opožďoval, přesněji na chvíli zmizel, ale teď se opět objevil za námi. Možná samotář? naprosto jsem ho chápala, možná se od nás distancoval, protože nechtěl poslouchat Navinovo žvanění.

---> Laica Mar