Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z toho otravného a teď navíc i poněkud hlasitého a zmateného hlasu mě pomalu ale jistě začínala bolet hlava. Poslouchala jsem o čem se baví ostatní, ale moc je nevnímala. Na otázky vlka, který se představil nějakým dlouhým jménem a pak jako Lucian už odpověděl ten, co se jmenoval Navin. Nikdo nechtěl naši skupinku vést, ale vyrazili jsme tak nějak všichni tím správným směrem. Opravdu jsme připomínali smečku a někdo, kdo by nás pozoroval, by si nás klidně s jednou mohl splést. bylo zvláštní, jak se tak různorodá skupinka mohla potkat a ještě se připlést do toho samého... dobrodružství? To byl docela dobrý název pro tohle celé poslouchání tajemného hlasu a hledání jakéhosi pokladu. "Já jsem také tulák. Možná že tu ani žádné opravdové smečky nejsou." Já na žádnou ještě nenarazila, což nutně nemuselo nic znamenat, ale také tu žádné nemusely být. Usmála jsem se na Dalea. "Ano, vím, že ty máš." Vždyť jsem se k němu ještě před chvílí tulila. Jeho kožich byl krásně měkoučký a hřál a... uvědomila jsem si, že na Dalea zálibně koukám a rychle odvrátila pohled jinam, než si toho někdo stačí všimnout. Spolu s ostatními jsem vyrazila na sever. tentokrát snad žádné yetti nepotkáme a ani žádná ztracená vlčata.

---> Bad

otočila jsem se za nově příchozím vlkem. "Ahoj." Ano, tohohle jsem pozdravila. Zdravit jednotlivce nebylo tak divné, jako zdravit celou skupinu. prohlížela jsem si ostatní, vypadalo to, že kromě mě a Dalea se ostatní navzájem neznají. neuniklo mi, že se bílozrzavý vlk právě představil tomu vedle s páskou. Navin, říkal. Neuškodí, když si to zapamatuju. Už to vypadalo, že budeme muset nějakou dobu spolupracovat. ten hlas, který se nám cpal do hlav nevypadal, že předpokládá, že někdo pomoct odmítne. Popravdě, já byla i docela zvědavá, o co tu jde. příliš zvědavá, abych se nehodlala účastnit. navíc tu byl Dale, stejně bych nedokázala jmenovat jediné jiné místo, kde bych teď byla radši než tady, když tu byl on.
Opodál byl ještě další vlk, tentokrát v různých odstínech hnědé. Ten nemluvil, jen sledoval okolí. věnovala jsem mu stejně zběžný pohled, jako on mě a pak se soustředila na hlas. Sever. tahle nápověda byla víc než jasná. To místo jsem znala, právě tam jsem potkala yettiho a Jara. Snad se tam ten yetti ještě nebude někde potulovat, nejspíš bych měla co vysvětlovat, kdyby na nás narazil. A Dale by se dozvěděl o mé největší lži v dějinách. ne, to bych opravdu nechtěla. Ale jak jsme ho znala, nejspíš by to vzal s humorem. Vždyť to on se nabídl, že mě neučí pořádně... no, lhát a předstírat. Buďme k sobě upřímní, přesně o to šlo.
Oplatila jsem Daleovi úsměv. "Na severu je věčně zasněžená oblast." Moje slova byla myšlená tak nějak všem. "Máte tu všichni dobrý kožich, že?"

"Pravda, žije tu spousta cizích vlků." Souhlasila jsem s ním. Pokusy na vlcích mi sice byly trošku proti srsti, ale co se dalo dělat? Rozhlédla jsem se okolo. "Není špatný. Vypadá sice trošku temně a strašidelně, ale líbí se mi tu." Oplácela jsem mu pohled a čekala, co řekne. jeho slova sama o sobě nebyla zas tak zvláštní, vždyť já mu v podstatě řekla to samé. Ale měly ještě podtext, který bych nepochopila, kdyby se tak dlouho neodhodlával k tomu, je vyslovit a kdyby i přes obyčejný tón nezněla lehce slavnostně. Okamžik jsem váhala a formulovala si v hlavě myšlenky, pak jsem se usmála, otevřela tlamu a nadechla se, že odpovím... A přesně v tu chvíli mi v hlavě promluvil neznámý hlas. Dá rozum, že mě to vyděsilo. Odskočila jsem od Dalea a začala se prudce rozhlížet okolo. Co to mělo být? V tomhle lese straší? Na to by mě Dale snad upozornil, kdyby tu strašilo. Podívala jsem se na něj. Musel hlas taky slyšet, protože se kamsi vdal. takže jsem vyrazila za ním, nějak jsem nechtěla zůstat tu sama. Cestou jsem stále propátrávala okolí ve snaze najít původce toho hlasu, ale buď tu nikde nebyl a nebo byl dobře schovaný. Vždyť jsem ani nevěděla, po čem se mám dívat, vlci obvykle nemluvili s ostatními v mysli a už vůbec nevykládali o... o tom, o čem vykládal. Ani jméno vlčice, ani jméno smečky mi nic neříkalo. A ještě po nás chtěl, abychom něco hledali? Zmatení se změnilo na vztek. Ten mizera přeruší takovou zajímavou chvíli a chce, abychom mu dělali aportovací pejsky? Kdyby se mi tak dostal do zubů...
Brzy jsme potkali i další vlky, kteří vypadali, že hlas slyšeli. Já nepozdravila, moji mysl zaměstnával ten hlásek. Odkud tak mohl přijít? Kde byl jeho původce?

---> Pityas

Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím, že to byla chyba. Víš, můžu trénovat jen na vlcích, které moc neznám, protože většina to bere jako osobní urážku a zradu. je to docela snadný způsob, jak přijít o přátele, když nejsi opatrný a předstíráš něco ve věcech, na kterých opravdu záleží." nějak mi nevadilo, že jsem vyšla ze cviku, bude stačit trocha tréninku pod vedením Dalea a zas se to naučím. ne každý byl jako yetti, u kterého se mi povedlo mu namluvit, že nejen že nelžu, ale navíc ani nejsem obyčejný vlk a že on by se měl vydat kamsi... no, prostě kamsi pryč a hlavně co nejdál ode mě. Yetti sice nebyl nijak inteligentní a byl zapomnětlivý, ale byla jsme na to ve skrytu duše docela pyšná.
Na jeho odpověď jsem jen přikývla a nechala to být. Nakonec ať se ptá kolikrát chce, pokud potřebuje znát odpověď. těšilo mě, že mu můj názor na něj není lhostejný. Podívala jsem se na něj s tázavým pohledem. "Ano?" Pobídla jsem ho, když se odmlčel. "Neboj, já tě neukousnu."

---> Small (Přes Kvetoucí louku)

"Minimálně první, který to přiznal." Opravila jsem ho. "Ale byla jsme vlče a od té doby v přetvařování moc netrénovala, možná jsem jen vyšla ze cviku." Navíc jsem věděla, že přetvařovat se nebylo správné, pokud tedy nešlo o malé drobnosti, jako dát méně zkušenému vlkovi náskok a tak. Usmála jsem se. "No jak chceš. Ale jestli mě pak prokoukneš, tak jsi mě to naučil špatně, ne?" Bylo mi celkem jedno, jestli mě prokoukne nebo ne, jen jsme doufala, že se něčemu přiučím a jako bonus budu moct strávit víc času s Dalem.
Jak jsme šli, dorazili jsme k horám, které se nám podařilo překonat během chvíle. Tady byly hory jen tenký pás a za nimi už začínal les. Nejspíš Temný les, jak jsem odhadovala. Daleova otázka mu trvala nějak dlouho, okamžik jsme přemýšlela, jestli mi nechce oznámit něco jako že je ve skutečnosti kanibal a žere malá vlčata a jestli bych s ním nechtěla jít na hostinu, nebo tak. Ovšem když se konečně vymáčkl, jeho otázka byla docela normální. Pokrčila jsem rameny. "Na tuhle otázku už jsem ti jednou odpovídala a můj názor se od té doby nijak zvlášť nezměnil." Jen k lepšímu, ovšem nehodlala jsem mu sdělovat věci jako že je celkem fešák a že je můj nejlepší kamarád a tak. Znělo by to divně, já podobné věci neříkala. Mimo to jsem si poslední dobou přestávala být jistá, jak to je. Byl můj kamarád, to ano, ale bylo to jiné. nebyl kamarád jako kamarád, opravdu se mi líbil. Jeho kožich přímo lákal, abych do něj zabořila čenich. Nebyla to vyloženě láska, musela jsem k sobě být upřímná, ale nebylo to ani přátelství. spíš něco, z čeho se láska mohla vyklubat. Tohle pro mě byly zkrátka a jednoduše neprobádané vody. nerozuměla jsem tomu sama, natož abych o tom někomu vykládala, obzvlášť jemu. "Mám tě ráda, je s tebou legrace, jsi fajn vlk a tak." Co víc jsme mohla říct? "Opravdu ti na odpovědi záleží?" Zkoumavě jsem se na něj zahleděla.

---> Temný les

Kývla jsem. "Potkala jsem pár dobrých, ale většinou jsem byla lepší a neprokoukli mě." Ne že bych lhala nějak často. nebo něco předstírala. ale bavilo mě zjišťovat, jestli dokážu někoho přelstít a jestli jsme lepší. Byla to jistá hra. Zábavná hra, ve které bylo potřeba být opatrná. Vlci neměli rádi, když náhodou zjistili, že si s nimi někdo hraje a já na druhou stranu zase nechtěla mít zbytečné nepřátele. Vrhla jsme na něj šibalský úsměv. "Ale když budu lepší než ty, už mě neprokoukneš. To ti nevadí?"
Okamžik jsme jeho návrh zvažovala, ani jedno z těch míst mi nebylo příliš známé, v Pityasu jsem byla snad jen jednou a to jen v malé části, navíc jsem zrovna neměla moc čas se dívat po okolí. temný les mi zůstával úplně neznámý. "Jsem pro. pokud tam nepůjdeme, tak jen těžko zjistím, jestli se mi tam nelíbí." Zamířila jsem za ním a brzy s ním srovnala krok, takže jsme šli jeden vedle druhého. "Samozřejmě, že můžeš."

---> Pityas (Přes Kvetoucí louku)

Ani netušil, že mi tím v podstatě nabídl zbraň proti sobě samému. A nebo možná tušil a nevadilo mu to. "Tak to jsme se ještě nesetkala s nikým, kdo by dokázal ostatní prokouknout tak jako ty. byla bych ráda, kdybys mě to naučil." Na to nelze říct ne. Úsměv jsme mu oplatila. "Je hezké tohle slyšet." Možná že nevěděl, co říká. Moje nápady byly někdy opravdu šílené. Ale třeba by i na ně s radostí přistoupil. Neměla jsem ani tušení, že by chtěl něco říct. Mluvila jsme prostě až moc rychle. Ale ať už by řekl cokoliv, stejně by nic nemohlo den ještě víc vylepšit, nebo jsme si to alespoň myslela. Copak se dá vylepšit něco, co už je dokonalé? Dale by to ale mohl dokázat...
Když se začal zvedat, i já vyskočila na nohy. "Dobře. Mohli bychom pokračovat dál, kudy bychom šli, kdybychom se tu nezastavovali, co ty na to?" Tím směrem ležel Pityas, který byl vidět i odsud a pak louka, ale dál mi zůstávalo území neznámé. Chtěla jsem zjistit, co leží dál a pokud budu mít možnost zjistit to společně s Dalem, o to lépe.

Hlásím se s Nycteou :)

na to jsme kývla. "To ti věřím. Já si myslela, že zase umím být docela nenápadná, ale na tebe to očividně nestačilo." Tohle byla dobře zamaskovaná poklona a aby to tak i pochopil, přidala jsme opět úsměv. V jeho společnosti jsem si zvykla usmívat se nějak často. měl na mě špatný vliv. nebo dobrý? To je fuk. Můj úsměv se ještě rozšířil, když mě olízl. "Víc než výhra mě těší, že jsi na závod přistoupil. Vždyť šlo hlavně o zábavu." Opravdu nešlo o výhru. těšila mě, i když jen maličko. Možná že bych z ní měla výčitky, pokud bych vyhrála moc výrazně. Ale nesoutěžili jsme o nic, dokonce ani o to, dokázat tomu druhému, kdo je lepší plavec, což vlci občas dělali. Když před mým dotykem neucukl, ani se na mě zhrozeně nepodíval, spokojeně jsme mu zavrtala svůj čenich do kožichu. Bylo příjemné tu takhle stát a tulit se k němu. Kdyby tu stál kdokoli jiný a já tohle udělala opravdu jen proto, abych ho pozlobila, nevěděla bych, co s podobnou reakcí, či spíš její absencí, dělat, ale tohle? Připadalo mi to zcela přirozené a správné. "Bude mi potěšením. Máš nějaké nápady, co bychom mohli podniknout teď?" Zeptala jsme se.

Zatvářila jsem se, jako někdo přistižený při něčem zakázaném. Což nebylo tak daleko od pravdy, když bych se nad tím víc zamyslela. "Vážně to bylo tak nápadné? Já myslela... doufala, že si toho nevšimneš." Zamumlala jsme potichu. Na tom budu muset ještě trošku v budoucnu zapracovat. Obvykle se mi dařilo provádět podobné věci docela nenápadně. Možná že byl Dale všímavější? Nebo jsme si tentokrát nedávala dost pozor? A nebo mě znal až moc dobře. Kdo ví proč mě poslední možnost neznepokojovala, naopak se mi zamlouvala. Usmála jsem se. "Ale uznej, co by to bylo za výhru, kdybych tě nechala daleko za sebou." Co kdybych tím náhodou urazila jeho ego? Vlčí samci se přece rádi předváděli, ne? nemohla bych přece svého oblíbeného vlka něčím urazit, co kdyby se mnou pak nemluvil? Nehodlala jsem samozřejmě uvažovat, kdy se stal Dale mým oblíbeným vlkem. To se stalo tak nějak samo. A zdálo se to správné. Tentokrát jsme mu šťouchnutí neoplatila, místo toho jsme se k němu nenápadně připlížila a přitulila se k jeho mokrému kožichu. Možná jsme ho chtěla trošku pozlobit, možná jsme byla jen zvědavá na jeho reakci. bylo to něco podobného, jako když jsme při cvičném souboji Ra-avisovi olízla čenich, abych ho vyvedla z míry. "Tak to jsme ráda, že se ti to líbilo a že jsme ti mohla ukázat něco nového." Odpověděla jsme spokojeně.

odfrkla jsem si. "Víš co? Nebudeme to už dál probírat. Stejně bych ti nevěřila, že tě někdo nemá rád." odpověděla jsem. ta konverzace opravdu postrádala smysl, potřebovala bych důkaz. jiný, než jen jeho slova a jednu jizvu. Pro mě byl ten nejhodnější a nejmilejší vlk, kterého jsme zatím měla možnost poznat a který nebyl můj příbuzný.
Když jsem oba vyrazili, v první chvíli se dostal přede mě. překvapilo mě, že si toho za ten okamžik ještě stačil všimnout a ohlédnout se. Že by moje snaha dát mu náskok byla opravdu tak nápadná? Ale co, o nic přece nešlo. Vzápětí jsem ho dohonila a pak i o kus předehnala. samozřejmě, že jsem chtěla vyhrát. kdo by nechtěl, závody jsou od vyhrávání, ale vyhrát nad ním o půlku jezírka by nebylo ono. Pokud to bude vyrovnanější, oba si závod víc užijeme. V tomhle postavení jsme se dostali až na druhou stranu, já o čumák napřed, on v těsném závěsu. Se širokým úsměvem jsem vylezla na kameny na břehu, otřepala se a promáčela všechno okolo. Pak jsme počkala, až vyleze i on. "Na plavání jsi tedy rozhodně talent. Byl jsi ve vodě poprvé a skoro jsi mě předehnal." zasmála jsem se. nebyla to lež. Možná jsem neplavala naplno, ale on si na začátečníka vedl víc než dobře. Že byl ve vodě poprvé, to jsem mu věřila. Neměl element vody, tak jako já, těžko tedy mohl cítit tu zvláštní spřízněnost, která vlky jako já do vody táhla. "Jak se ti koupání líbí?"

"Děkuješ i za samozřejmosti a pak tvrdíš, že tě vlci nemají rádi? Tak nevím, to mi nějak nejde dohromady." nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Dale byl opravdu zvláštní vlk. Výjimečný, dalo by se říct. Já ho tak rozhodně viděla. Ohlédla jsem se na něj, když na mě zavolal a usmála se. "Neboj, budu. neutopím se." Uměla jsem dobře plavat, v naší staré smečce se plavat učila už malá vlčata a ta s elementem vody obzvlášť.
Počkala jsem, až doplaval až ke mě. Co řekl pak, mě překvapilo. Poprvé ve vodě? Možná ten závod nebyl úplně nejlepší nápad, když se teď v podstatě učil plavat. Nebylo to sice nic těžkého a docela mu to šlo, ale měla jsme značnou výhodu. Ale souhlasil, takže jsem už závod odvolávat nechtěla. Možná to nebylo zas tolik nefér, já sice uměla lépe plavat, ale on byl větší a silnější. technika a zkušenosti také nebyly všechno. Prostě se nebudu tolik hnát dopředu a trošku na něj počkám. Srovnala jsme se podél něj, abychom měli čenichy na stejné úrovni. "Takže tři... dva... jedna... TEĎ!" Odpočítala jsem, ale nevyrazila jsem hned, malý okamžik jsem počkala a dala mu tak asi vteřinu náskok, pak jsme se vydala střední rychlostí k druhému břehu.

Usmála jsem se. "Stejně tak ani ty, a přesto to pořád děláš." Bylo to docela legrační, pořád jsme si vzájemně děkovali za naprosto obyčejné věci. legrační a zároveň zvláštní. Připomínal mi tím, že ani obyčejné věci nejsou samozřejmé a že bychom za ně měli být vděční. Udělala jsme pár dalších kroků víc do hloubky a pak sebou jednoduše plácla do vody, až se rozstříkla všude okolo. K čemu je nějaké pomalé otužovní? Obeplavala jsem kolem něj kolečko. "Že jo?" Vodu jsem měla vždycky ráda, možná proto, že je můj element. V téhle teplotě byla ale na koupání výrazně lepší, než v zimě. A v létě bude ještě lepší, hlavně až se oteplí natolik, že na sluníčku téměř nebude možné vydržet. v tomhle ohledu jsme byla ráda za svou světlou srst, když se černí a tmaví vlci v létě pekli, já byla celkem v pohodě. Usmála jsem se na Dalea. "Co by jsi řekl menšímu plaveckému závodu? Odsud na druhou stranu?" Jezírko mělo tak akorát velikost, bylo dost široké, aby závod stál za to a zároveň to oba zvládneme uplavat.

To rozhodně nebyl. Měl mohutné, dobře stavěné tělo, pořádné svaly, mhm. I jeho jizva přes oko dokazovala, že není padavka, že se umí prát a nebojí se porvat, když má dobrý důvod. Přistihla jsem se, že na něj zírám moc dlouho a přiměla se odtrhnout pohled. Místo toho jsem se zadívala na vodu. Usmála jsem se, když promluvil. "A já děkuju, že ty jsi můj kamarád." Odpověděla jsem. Když mě olízl, můj úsměv se jen rozšířil a v mých očích hrály rozpustilé jiskřičky.
"Není zrovna nejteplější, ale na koupání tak akorát, řekla bych." Ponořila jsem do vody obě přední tlapky, tady u břehu bylo docela mělko. "Moje řeč. Je tu pěkně, co bys řekl na trochu plavání?" Koukla jsem na něj, pak udělala krok dopředu a ponořila do vody i zadní tlapky. Čekala jsem, jestli půjde za mnou. Voda docela příjemně chladila. Už to bylo dlouho, co jsem se byla koupat naposledy. Teď přes zimu mě to ani nenapadlo... nejspíš to bylo tehdy, kdy jsme se s jarem chytili do jedné z těch zvláštních magických pastí, které tam nastražil ten - jak že se to jmenoval? - Mika, nebo nějak tak, a skončili jsme oba nedobrovolně v jezeře. Voda byla tehdy pěkně ledová. Tohle bylo lepší, navíc jsem se tu nemusela starat o žádné topící se vlče. Místo Jara tu byl Dale a ten určitě plavat uměl.

"Ah, škoda. Ale i tak jsi vyhrál, nebo ne?" Pokud by prohrál, určitě by měl mnohem víc jizev, než jen tuhle, ale možná byly jen schované, překryté srstí, vlk nikdy neví. "Samozřejmě. Jsi můj kamarád, jeden z nejlepších kamarádů od doby, co jsem opustila rodnou smečku. Jsi milý, hodný, je s tebou zábava. Víc vědět nepotřebuju." Šibalsky jsem se na něj podívala. "Ovšem pokud bys chtěl moje informace nějak doplnit, stěžovat si rozhodně nebudu." Jen něco opravdu špatného by mě přimělo změnit názor. jako třeba kdyby zavraždil vlče, nebo kdyby na mě jen tak bezdůvodně zaútočil a snažil se mě zabít, ale ani jedno z toho nebylo v mých očích pravděpodobné. To spíš začne z nebe pršet zlato. Bylo zvláštní, jak rychle se dá vybudovat důvěra k někomu, kdo byl úplný cizinec.
Natáhla jsem tlapku a opatrně zkusila vodu.Zdála se být docela teplá. Ještě vyloženě nelákala ke koupání, ale jako krátké osvěžení by to mohlo být příjemné. Měla jsme vodu ráda. Otočila jsem se na Dalea. "Chtěl by jsi ještě něco podniknout, nebo se tu chvíli zdržíme?"