Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přimhouřila jsem oči a pozorně si jeho jizvu prohlédla. "No... ani nevím. Po hrdinském boji s medvědem?" Tipla jsem si. Vypadalo to spíš jako jizva od tesáku, ale i tak se mi tomu nechtělo věřit. "To je na tobě, ale nevím, jestli bych ti věřila. Víš, já už si na tebe názor udělala, je mi jedno, co jsi dělal nebo nedělal v minulosti." Pokrčila jsem rameny. "No, rozmlouvat ti to nebudu, je tvoje věc komu jsi vděčný a za co." Formuloval to dost zvláštně. Život je krásný se mnou? Kdybychom se spolu nebavili už tak dlouho a on nebyl můj kamarád, asi bych nabyla dojmu, že tím myslí víc, než říká.Existovali přece vlci, co na potkání flirtovali s každou. Ne, moment, když jsme se potkali, také se o něco takového pokoušel, ale pak toho nechal. "Jo, máš pravdu, pokud tě uvidím se svatozáří, rozhodně si vzpomenu." Usmála jsem se. Kývla jsem k vodě. "Zkus se podívat na svůj odraz a domyslet si ji, bude to snazší." Poradila jsem mu vesele.

Zavrtěla jsme nad tím hlavou. "Nějak si nedokážu představit tebe jako zlého." Stejně tak se mi nějak nechtělo věřit, že bych ho já změnila, ale pokud to říkal... podobné věci se neříkají jen tak, z dlouhé chvíle. Už když jsme se potkali, připadal mi milý a hodný, byl snad teď ještě hodnější? Lepší nad tím neuvažovat. Usmála jsem se, když mě olízl. "Nemáš vůbec zač, ani nevím, co jsem udělala." Bylo mi s ním dobře a i když jsme se tu spolu procházeli už dlouho, pořád bylo co říct. Byla jsem ráda, že jsem ho potkala, dobří kamarádi se hledají špatně.
"Tak se vsázet nebudeme, jen si budeme pamatovat o co jde a pak zkontrolujeme výsledky, co ty na to?" Byla by to legrace, vidět ho ve svatozáři. Pak by mu už chyběla jen bílá, andělská křídla a byl by hotový svatoušek. Ale vlci s křídly nejspíš ani neexistovali, jaká škoda. "Vypadal by jsi jako... no... Dale ve svatozáři. myslím, že by to bylo roztomilé. měl by jsi ji přímo mezi ušima, takový světelný kotouček. Byla by zlatá a vydávala tlumené světlo, které by ti ozařovalo vršek hlavy. takový kapesní sluneční svit." kapesní zrovna ne, když by ho měl na hlavě, to ale byla nepodstatná drobnost. "Taky netuším, jak ji získat, možná budeš mít prostě štěstí." Zazubila jsem se. "A třeba nás právě teď nějaký pozoruje a rozhoduje se, že by ti ji mohl dát." Cesty bohů byly nevyzpytatelné.

"Tomu, že ty, takový milý a přátelský vlk neměl kamarády." Vysvětlila jsme krátce. Pokud se od té doby opravdu hodně nezměnil a to tak, že by překopal celou svou osobnost. "Ne, to určitě nevím." věnovala jsme mu lehký úsměv. Bude lepší tohle téma už teď nechat být.
"Jenže abychom se mohli vsadit, neměli bychom mít každý jiný názor? ty tvrdíš, že budeš nejšťastnější vlk na světě a já s tebou souhlasím." Poznamenala jsme s potutelným úsměvem. Naklonila jsem hlavu na stranu a chvilku si ho prohlížela. "Ve skutečnosti si to dokážu docela dobře představit. Vážně by k tobě seděla. Musíš si nějakou co nejdřív opatřit." Pokud bych někdy narazila na nějakou volně hozenou a nikomu nepatřící svatozář, určitě by byla legrace mu ji přinést. pak bych se já mohla smát jeho reakci. jen škoda, že to bylo tak nepravděpodobné, protože kdo ví? třeba jsou svatozáře jen pro anděly a žádný smrtelný vlk ji nikdy nebude moct nosit. odvrátila jsem od něj pohled a zadívala se na vodu.

Zkoumavě jsem si ho prohlížela. nebyla jsem si tak docela jistá, jestli jsem ho slyšela nebo pochopila dobře. přece jsem nemohla opravdu být jeho první kamarádka, nebo ano? "Tomu nerozumím. Myslím, že každý vlk by měl být rád, že má za kamaráda někoho, jako jsi ty. Já jsem ráda. Není... není vůbec zač." odpověděla jsme poněkud zmateně. Měl by mít víc kamarádů, bylo mi záhadou, proč tedy nemá. Že by šlo o něco, o čem jsme nevěděla? Že by mi něco tajil? ne, měla jsme možnost ho poznat a nebyl takový, naopak to byl jeden z nejhodnějších vlků. Byla to prostě záhada, s tím nic nenadělám.
"To se vsadím, že bys byl. Ale až ji budeš mít, rozhodně za mnou zajdi a pochlub se s ní, ráda bych viděla vlka se svatozáří, určitě by ti slušela." Pobaveně jsem se zakřenila. Rozhodně bych ho ráda viděla se svatozáří, i když jsem byla toho názoru, že by jí překážely jeho uši. Ale kdo ví? Možná že by byla dostatečně maličká, aby se pohodlně vešla mezi ně a levitovala mu nad hlavou...

"Možná že je tak malinká? nebo mám špatný zrak? Jo, to by mohlo být tím." navrhla jsme mu se smíchem další vysvětlení pro neviditelnost jeho svatozáře. "Ale samozřejmě ti věřím, že tam někde bude, přece by jsi mi nelhal, že?" Podobné rozhovory mě vždycky bavily, jen byl občas problém najít někoho, kdo tuhle moji vášeň sdílel.
Když se zeptal, jestli to myslím vážně, mírně jsem se zamračila a přikývla. "Samozřejmě. Proč se tváříš takhle, je to snad špatně?" Ale ne, nevypadal, že by mu to vadilo, spíš vypadal... překvapeně. Což zmátlo mě. Copak neměl žádné přátele? To přece nebylo možné, nebo ano? Každý má nějaká přátele, nebo alespoň jednoho. Usmála jsem se, když mi olízl čenich. "No, na tom se shodneme." Sledovala jsme ho, jak se prohlíží ve vodní hladině a brzy jsme to nevydržela a přidala se k jeho smíchu. bylo to docela nakažlivé. "Třeba se vážně časem objeví."

---> Kvetoucí louka

"Vážně? Počkej, ukaž, chci ji taky vidět!" Naklonila jsme se k němu a začala si velice pečlivě prohlížet jeho hlavu. "Hm... já ji ale vážně nevidím. Možná, že ji vidíš jen ty." Usmála jsem se na něj a opět kousek poodstoupila. Potřásla jsme hlavou. "Jak jsem řekla, mě to nevadí. někdo jiný by to ale mohl považovat za ten kousek, co ti chybí k dokonalosti." To bylo na něm. Já tohle slovo taky občas použila a ne jen když jsme byla sama. Nikdy jsem se nepovažovala za takovou tu princeznovskou vlčici a ani ostatní mě tak nikdy neviděli, takže to bylo jedno.
Zavrtěla jsme hlavou. "Samozřejmě že ne, dobrá společnost se vždycky špatně shání a ty jsi můj kamarád. Asi zatím nejlepší, kterého mám." Což o mých kamarádech dost vypovídalo, když je překonal vlk, kterého jsem poznala nedávno. A jaro byl vlče, jednalo se tedy o něco trošku jiného. "Rozhodně tě nebudu nenávidět proto, že jsi milý, hodný a dá se s tebou bavit." odpověděla jsem a zašklebila se na něj. "To by bylo hloupé. Koho bych pak měla mít ráda? Ty, kteří jsou na mě hnusní?" netušila jsem, proč si myslel, že bych ho mohla nenávidět.
Následovala jsme ho k vodě a společně s ním se zadívala na jeho odraz. Když přiznal, že žádnou nemá, lehce jsem do něj šťouchla čenichem. "No, říkala jsme ti to. Ale třeba se časem ještě objeví."

"Ale abys pak nebyl zklamaný, když zjistíš, že žádnou nemáš." Varovala jsme ho. "A máš v podstatě pravdu, sakra není žádný nadávka, ovšem vypadá to lépe, když ji nepoužíváš." Šťouchla jsme do něj a usmála se. "Mně to samozřejmě nevadí, ale určitě za život narazíš i na nějaké vlčice, které to jako nadávku brát budou a urazí se. Takže pokud chceš být i nadále tak okouzlující a úžasný, pozor na jakékoli slovo, které by mohla i jen být považováno za nadávku." Zatímco jsme mu dávala tuhle přednášku, rozpustile jsem se zubila, což naznačovalo, že to nemyslím tak docela vážně. Hlavně tu část, kde jsme ho označila za úžasného, proto by to měl brát s rezervou.
Zasmála jsem se jeho výrazu. "Ale jdi, řekl jsi snad něco špatného? Já tě mám taky ráda a co má být? Měla bych tě snad nenávidět?" Proč mu vadilo říct něco takového a co víc, proč se za to omlouval? Neviděla jsme nejmenší důvod se omlouvat.
Na vodu jsme narazili docela brzy, ale nepřekvapovalo mě to, les jsem už dávno nechali daleko za zády a tahle louka také nebyla nekonečná.

---> Small

"Zkus se podívat do vodní hladiny, až budeme u vody." Poradila jsme mu vesele. "No, příště se ti třeba zadaří lépe. Ovšem měla bych pro vás, pane, ještě jednu radu. Když hovoříte s dámou, hlídejte si slovník." Tohle mě bavilo. Dale byl rozhodně jeden z nejlepších společníků, ať už na průzkumy, tak na rozhovory.
"V tom máš pravdu, vlčata věří kdečemu a až později zjistí, že ne všechno, co říkají rodiče, je pravdivé a správné. Jsem ráda, že jsi takový, jaký jsi a ne takový, jaký jsi podle něj měl být." Poslední větu jsem myslela naprosto upřímně. Sice jsem před chvilkou řekla něco velice podobného, ale to jsem neřešila. "Nepoznal by jsi nejspíš víc vlků, zlé nemá nikdo rád." Dodala jsme ještě. "A ano, jsme pro."

Natáhla jsem se k němu a přimhouřila oči. Předstírala jsem, že si velice pečlivě prohlížím prostor nad jeho hlavou. "No nevím, nevím, nějak ji nemůžu najít. Neztratil jsi ji někde cestou?" Podařilo se mi to říct docela vážným tónem i když to celé byla legrace. "Ovšem myslím, že to vím i bez tebe. Proto jsem řekla, že jsi nejblíž dokonalosti. Právě tenhle mrňavý kousíček ti chybí." Pak jsme se vrátili k vážnému tématu. "Zlý neznamená silný a dobrý neznamená slabý." Vyslovila jsem pořekadlo, které jsem několikrát slyšela v naší smečce od starších vlků. Poučovali tak obvykle vlčata. Podívala jsem se na Dalea. "Jsem ráda, že nejsi zlý a že jsi se rozhodl jít svou vlastní cestou." Odpověděla jsem upřímně.
Na jeho další návrh na cestu jsem kývla. "Jako vždy jsem pro. Alespoň zjistím, jestli tam opravdu je. Ale možná je nějaká i tady. neznám to tu moc dobře." měla jsem docela žízeň, což jsem sice neřekla nahlas, ale řeka by se rozhodně hodila. Oplatila jsme mu úsměv.

Na okamžik jsem uvažovala, jestli to třeba nemyslí vážně. Nesedělo by to k jeho dosavadnímu chovní, ale neznala jsem ho zas tak dlouho. Jakmile se rozesmál, pochopila jsem, že to jen hrál, i když velice přesvědčivě. Hraně jsem si povzdechla. "A ještě ke všemu je to egoista." Zvedla jsem tlapku a s úsměvem do něj lehce šťouchla. "Víš, aby jsi byl dokonalý, nikdy nesmíš přiznat, že si to o sobě myslíš, i kdyby jsi si to doopravdy myslel." Poradila jsem mu. Dokonalí vlci se přece chovají skromně. "O tom nepochybuju, v některých smečkách považují za ideál bezohledné a zlé vlky. Pořád je to ale věc volby, můžeme si vybrat, jak se budeme k ostatním chovat."
Nad jeho otázkou jsem chvíli přemýšlela a snažila se vzpomenout, kde jsem tu jezero nebo řeku viděla. V jednom jezeru jsme se nedobrovolně vykoupali s Jarem, ale to bylo dost daleko. Musí tu být i něco blíž. Možná že v horách bychom našli říčku... "Vím tu o jednom jezeře, ale to bychom se museli vrátit a vyrazit přes hory. Pak tu možná bude řeka, ale tím si nejsem jistá." Odpověděla jsem nakonec.

Usmála jsem se na něj. "Proto si myslím, že se momentálně budu muset spokojit s někým, kdo se dokonalosti alespoň blíží." Přestože to kvůli mému tónu vyznělo, jako že to myslím jako legraci, myslela jsme to vážně. ze všech vlků na které jsme tu narazila se dokonalosti opravdu nejvíc blížil Dale. Ne že by měl hodně konkurentů. Nepočítala jsem třeba Jarovu rodinu, protože jsem si byla docela jistá, že tam bych našla někoho dokonalejšího, ale zároveň jsem tak docela nevěděla, jestli je počítat mezi běžné vlky. Bylo na nich cosi, co je běžné nedělalo a bylo by tedy nefér je s normálními vlky srovnávat.
Přikývla jsem. "Každý by měl vědět, jak se správně chovat. Ale možná to ví a prostě jen nechtějí. Což už samo o sobě není hezké chování." Všimla jsem si, že ho odpověď na jeho otázku ohledně přetvářky opravdu zajímá a na vteřinu jsme zauvažovala proč, došla jsem ale k závěru, že je prostě zvědavý. Proč hledat složitosti?
Dál jsme šli kus cesty v tichosti, mířili jsme na jih. Přestože rozhovor s ním byl fajn, ani tohle ticho nebylo nepříjemné. nebylo trapné, nebylo nepřátelské a ani nevzniklo proto, že bychom si vzájemně nerozuměli. Ovšem po nějaké době jsme ho prolomila. "Kam bys odsud chtěl dál vyrazit?"

otočila jsem se opět na něj. Nakonec, když se ztratíme, nic se nestane a tady na louce nešlo ztratit se. Nebylo potřeba sledovat cestu. "Samozřejmě že nebudu, byla bych hloupá, kdybych tě za to odsuzovala a pravděpodobně bych pak byla i dost osamělá, protože spousta vlků dělá větší prohřešky a kdybych za ně každého odsoudila, s kým bych se pak mohla bavit? Dokonalý vlk neexistuje." Odpověděla jsme s úsměvem, který tak nějak odmítal zmizet z mojí tváře. "Já taky ne. Možná je to tím, že ne každý ví, jak se chovat a někteří si to ani neuvědomují..." Zauvažovala jsme nahlas.
A stále jsme se usmívala i když pokračoval. Samozřejmě jsme nevěděla nic a tak jsme jeho slova považovala za... těžko říct za co. Možná za podobný rozhovor, který jsme s ním chvíli po našem setkání vedla já. Tedy slovní obraty, mírné přehánění a slova řečená z legrace. "Ne, to asi opravdu nedokážu." Souhlasila jsme.
Nad jeho otázkou jsme se musela zamyslet, ale moje odpověď byla nakonec poměrně neurčitá. Prostě jsem to nevěděla jistě, taková situace by musela nejdřív nastat, abych mu dokázala dát přesnou odpověď. "Pak bych si začala připadat opravdu speciálně. Ale asi bych začala uvažovat, jestli jedno z toho není jen přetvářka a která to je. Takhle je to moc obecné, záleželo by na hodně věcech."

Nad tím jsme pouze zavrtěla hlavou. Jak ho vůbec mohlo napadnout něco takového? Jistě, mohl si to myslet, ale pro mě to byla přílišná maličkost, než abych se jí zaobírala déle, než mu prostě řeknu, že mi tak nemá říkat. Usmála jsme se. "Nemusíš děkovat, za něco takového tě rozhodně odsuzovat nebudu. Umíš se náhodou chovat lépe než mnozí jiní." Když vlk cestuje, dřív nebo později vždycky narazí na nějaké to individuum, které se chovat neumí. Právě o takových jsem teď mluvila. Ale když bych se nad tím zamyslela lépe, rozhodně bych Dalea zařadila mezi vlky, kteří se umí chovat opravdu dobře. Milý, pozorný, nebojí se omluvit a poděkovat... Takových vlků nebylo moc.
Pozvedla jsme obočí, když řekl, že se k vlčícím nikdy tak mile nechoval. "Takže jsme speciální? To mě těší." Odpověděla jsme pobaveným tónem, ale pak už jsme pokračovala vážněji. "I kdyby jsi se k ostatním choval jen z poloviny tak mile jako ke mně, pořád by to bylo dost." Krátce jsme se rozhlédla, povedlo se i do rozhovoru s Dalem tak zabrat, že jsme skoro zapomněla sledovat cestu.

Nevěnovala jsme žádnou pozornost skutečnosti, že byl dlouho ticho a tedy že si svou odpověď pečlivě rozmýšlel. I kdyby řekl, že myslí a že něco provedl, brala bych to jako vtip. Já ho viděla jako fajn vlka a těžko by mě přesvědčoval o opaku. První dojem dělá hodně. Nezáleželo na tom, co je pravda a co ne, kdybych mu teď řekla, že požírám malá vlčata a byla by to pravda, asi by mi taky uvěřil jen těžko.
"Víš, neodsuzuju vlky podle toho, co říkají, většinou jen podle toho, jak se chovají ke mě a vlkům, které mám ráda." Přiznala jsme mu. ostatně asi jako každý jiný. Věcem vysloveným ne vždy věříme, to až s věci viděnými a zažitými to bývá jinak.
"Nějak nechápu jak bych na tebe mohla mít špatný vliv." Řekla jsem zamyšleně. On na mě měl dobrý vliv, to ano. Připomněl mi pravidla slušného chování, už to stálo za zmínku.
Sklonila jsme hlavu, utrhla si jednu kytku a schroupala ji. Měla docela příjemnou nasládlou chuť. Znala jsme sice i lepší, ale tenhle druh nechutnal špatně.

Nad tím, co řekl, jsem pozvedla obočí. "Ty si o sobě myslíš, že jsi hrozný? Co jsi provedl, že tě to dostalo k tomuhle přesvědčení?" Zeptala jsme se pobaveně. Samozřejmě že to od něj byl jen řečnický obrat. Co jiného taky? Žádný vlk si o sobě určitě nemyslel, že je hrozný. "Nemáš vůbec za co." No, možná by mi snad mohl méně děkovat, méně se omlouvat a obecně se nechovat, jako bych byla nějaké vznešené cosi, jako bych byla víc než on. To jsme rozhodně nebyla. Ovšem na druhou stranu měl opravdu dobré vychování, mohla bych se od něho učit.
Uculila jsem se. "To rozhodně nemusíš." Když se to tak vezme, znali jsme se chvíli a téměř nic o sobě nevěděli, začala jsme ho ale považovat za vcelku dobrého kamaráda. No a co, tak se pořád omlouval, každý měl pár chybiček.
"A stejně tak ani ty." To, že neví jak je těžké někoho najít jsme přešla bez komentáře. "Mám na tebe špatný vliv? Opravdu? V tom případě máš ty dobrý vliv na mě." Opět jsme mu šťouchnutí oplatila a doplnila ho upřímným úsměvem. Přidala jsme do kroku a vydala se na louku.