Příspěvky uživatele

< návrat zpět

věnovala jsme mu jeden, rošťácký pohled. "No, řeknu to takhle, potkala jsme už i horší vlky, nejsi špatný. Víc ti ale neřeknu." Ano, pěkně neurčitá odpověď, kterou si může vyložit jakkoli bude chtít. Pokud na to něco odpoví, mohlo by mi to napovědět, co si on myslí a co očekává ode mě. Také jsem na něj mrkla. "Ale jdi, tohle ti bylo odpuštěno ještě než jsi se omluvil." Ovšem opět jsme se lehce zamračila. "Víš, nemusíš se hned za všechno omlouvat, není zas tak lehké mě urazit." Tolik k první omluvě, na druhou jsem jen pokývla hlavou, což dost možná lehce vylučovalo mou předchozí větu. Nikdy jsem nebyla tak docela klasická vlčice. Občasná lichotka mě sice potěšila, ale nic se nemá přehánět. Ale také jsme se kvůli tomu nezlobila, byla to přílišná malichernost a Dale byl opravdu fajn. A také byl první vlk, když jsem tedy nepočítala Jara, se kterým jsem se vydala na trošku delší průzkum a zatím ani neutekl, ani ho to nepřestalo bavit a ani ho neunesla žádná divná trhlina ve vzduchu. Obzvlášť na to poslední, na Ra-avise, jsme vzpomínala obzvlášť nerada. Nešlo ani tak o toho vlka samotného jako spíš o způsob jakým zmizel. vyděsilo mě to.
Ale zpět do přítomnosti. "Vděčná jsme já tobě, víš jak špatně se hledají parťáci na průzkum?" Usmála jsem se na něj. na poklonu jsem mu lehce pokývla hlavou, ne nijak povýšeně i když o něco málo formálněji.

Tohle už se příliš blížilo Krasavici, ale mlčela jsem. Pokud s těmi lichotkami nepřestane, asi si opravdu začnu brzy myslet, že se o něco snaží. Mohla bych se mu snad opravdu líbit? On se mi zamlouval, to ano, ovšem nepředpokládala jsem, že bych se mu mohla líbit. Ale jestli byl v jeho smečce zvyk se takhle oslovovat, nebylo na tom nic víc, že ne? Ano, určitě to bude tohle. Hledám věci tam kde nejsou.
Věnovala jsme mu svou verzi ďábelského úsměvu. "Budu to považovat za řečnickou otázku. Nebo chceš opravdu znát odpověď?" Asi bych mu ji stejně nedala, ne celou, popravdě jsme moc nevěděla, co si o něm mám myslet. Zatím ne. Teprve jsme si o něm začínala tvořit určitý obrázek. "Nevědomost neomlouvá, neříká se to tak?" Škádlila jsme ho. Ovšem když mě nazval svou krásnou vlčicí, zamračila jsem se na něj a to ne nijak hraně. "Nejsem ale tvoje ani nechci, aby jsi mě nazýval Krasavicí, čemuž se krásná dost blíží."
Tohle už neznělo jako zvyk ze smečky, bylo to dost na hranici normálního chování. Ale přestože jsem se mračila, možná mi to ani tolik nevadilo.
"Právě proto, jen já bych z toho byla zoufalá. A tebe by to zřejmě náramně pobavilo." Už jsme se opět usmívala. "Ne, neznám. A jsme pro. Průzkumy ve dvou jsou zajímavější." Souhlasila jsme s jeho návrhem.

Usmála jsem se na něj. "Dobře, může být. taky se mi to docela líbí." A hlavně jsem na takovéhle oslovení slyšela. zazubila jsem se na něj. "No, když nad tím tak přemýšlím, tak bych řekla že máš pravdu. Na tvém místě by mi to taky připadalo legrační." Občas jsme bývala trochu zlomyslná, ale jen trochu. Oplatila jsem mu šťouchnutí. "Ale ale, opravdu? To by jste ale měl, milý pane vlku, říct něco takového je nanejvýš pobuřující." Ani slovo z téhle věty jsem nemyslela vážně, prostě mě jen bavily podobné slovní přestřelky. On to mohl snadno poznat jak z tónu mého hlasu tak z mého výrazu, který měl do pobouřeného asi tak daleko jako Slunce od Země.
"Tím jsem myslela, že se nebudu snažit nic hloupému vlkovi vysvětlovat." Odpověděla jsme a krátce se rozhlédla po louce. "Nejsem si jistá, pokud ano, moc jsme se tu nezdržela. Jak jsi se teď zeptal, nevím, ale předtím bych i řekla, že už jsme tu byla. některé louky jsou si dost podobné..." Zavrtěla jsem nad tím hlavou.

---> Common forest

"To samozřejmě." Souhlasila jsem. "A jak už jsme řekla, říkej mi jakkoli chceš, jen neslibuju, že na to budu ze začátku slyšet. tedy jakoukoli zkratkou mého jména." Druhou větu jsme dodala proto, že ta první zahrnovala i Krásku a to jsem nechtěla. Nebyl hloupý, určitě by tuhle skulinku nepřehlédl.
Zpražila jsem ho naoko rozzlobeným pohledem, když se začal smát. "To se dělá, smát se cizímu neštěstí? Že se nestydíš!" Pokárala jsem ho. Ovšem jeho smích byl nakažlivý a i mně poškubávaly koutky. "Myslím, že já podobnou situaci s radostí vynechám."
Když ale mluvil dál, překvapeně jsem se na něj otočila. Tohle byla lichotka? Co tím myslel? Nejdřív krasavice a teď tohle, skoro to vypadalo, jako by se mě snažil sbalit...? No, to by mohlo být ještě zajímavé. Zašklebila jsem se. "Jo, to bude tím." Souhlasila jsem, a tvářila se, že ě podobná věc vůbec nepřekvapila.
Náš příchod na louku ale změnil téma. Měl pravdu, louka vypadala působivě. "To je." Souhlasila jsem. Už jsme tu byla dřív, ale některé věci překvapují pořád.

"Bylo by vážně divné na sebe volat pořád jen podle zbarvení. Jaký smysl by pak jména měla?" Krátce jsem se na něj podívala a přikývla. "Jestli chceš, vadit mi to nebude. Možná na to tak úplně nebudu slyšet." Bylo to už opravdu dlouho.
pak jsem se zasmála. "To asi ano, pro tebe, já bych z toho byla dost zoufalá. Zkus si představit něco někomu vysvětlovat několikrát, třeba nějakou úplně primitivní věc, a ten někdo by to pořád nechápal." V takovém případě bych velice rychle přestala být milá a trpělivá vlčice.
"No, jestli ano nebo ne, o tom můžeme opravdu jen spekulovat, protože jen těžko zjistíme, jestli ano nebo ne." Pokud někdy budu umět číst myšlenky, rozhodně bych si přála umět, to i vypnout. Pokud by to nešlo, hrozilo by, že z těch hlasů, co mi pořád mluví v hlavě, zešílím. "Věděla, to ano, a nelíbili, to taky ano, ale nikdo není dokonalý."
vyrazila jsem za ním na tu rozkvetlou louku. Už jsem tam jednou byla a teď kvetly pro změnu úplně jiné druhy, než na jaře. To mi připomnělo, že i tenhle les bude jiný třeba v zimě, nebo potom v létě.

---> Kvetoucí louka

"Ano, pak už normálně." Tak že bych přecejen nevysvětlovala tak špatně? Tohle jsem sice řekla několikrát, ale pochopil to a to bylo hlavní. "Mně docela také, ale už mi tak dlouho nikdo neříkal, musela bych si na to znova zvykat." Krátce jsem se rozhlédla po okolí, sice jsem netušila, kam jdeme, ale ráda bych trefila alespoň zpátky.
"Tak v tom případě jsem ráda, že jsem na úplného debila nenarazila." ne, byla jsem si jistá, že takovému vlkovi bych to musela i tak ještě několikrát vysvětlit.
"Číst myšlenky jen vlkům, samozřejmě. Kdybych dokázala číst myšlenky všech, jak bych potom mohla v noci spát? Pořád bych někoho slyšela myslet..." Povzdechla jsem si. Jo, to by bylo otravné, hlavně pokud by to nešlo nijak umlčet. "Ale kdybych četla myšlenky jen vlkům, rozhodně bych měla o hodně méně přátel." Ale vzhledem k tomu, že jsem jich neměla moc ani tak...
"Někam určitě." Zadívala jsem se směrem, který navrhl. "Nakonec, proč ne."

"Jak jsem řekla, jen když se neznali jménem. A většinou to bylo ' Hej ty s černým uchem, jak se jmenuješ?', ne že bychom tak na sebe volali normálně. To by bylo divné." Asi stejně divné jako oslovovat všechny okolo Krasavče a Krasavice. Jedno lepší než druhé, opravdu.
Kývla jsem. "Ano, to by byla urážka, obzvlášť pokud bys to podal takhle."Zasmála jsem se představě, že bych takhle zavolala na našeho alfu. "Jinak mi říkali normálně Nyctea, nebo Niky. Copak už jsem neříkala, že tohle bylo jen jako způsob jak upoutat pozornost toho správného vlka, aby jsi se ho mohl zeptat na jméno? Nebo při lovu, když jsi něčí jméno zapomněl a potřeboval mu rychle něco říct, tedy nebyl čas se na něj ptát?" Připadalo mi, že se v tom vysvětlování zamotávám čím dál víc. "Hele, nevím, jestli to vysvětluju pochopitelně, ale to je jedno."
Bude lepší od tohohle tématu obejít, než o tom získá ještě horší obrázek, který se navíc příliš neshodoval s realitou.
"Mně by se celkem líbilo umět číst myšlenky." Usmála jsem se. "A ne, rozhodně nemám nejmenší tušení, kam to jdeme."

"Zajímavé? Ani ne."Ušklíbla jsem se. "Používalo se to opravdu jen když se vlci neznali jménem a bylo to takové to 'Hej ty s černým uchem', nebo 'ty s tím bílým kožichem. Jiná oslovení byla v tomhle případě dost výjimečná." Pokrčila jsem rameny. "Já se moc s cizími neseznamovala, ale většinou mi říkali Šedka, nebo prostě šedivá." Občas k tomu dodali i 'S hnědými fleky' a jedno malé smečkové vlče si vzalo do hlavy přezdívat mi Snížek i když jsem se mu představila a opakovala mu své jméno pokaždé, když mi tak řekl. měl z toho hroznou legraci. "Často tak cizí dospělí volali na neznámá vlčata, byli jsme velká smečka. Ale nepoužívalo se to tak často a oslovit podobně někoho, koho jsi znal jménem, nebo u koho jsi věděl postavení, se považovalo za drobnou urážku." Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to podařilo vysvětlit dobře. Řekla bych ale, že podobně to bylo i v jiných smečkách.
Krátce jsem se koukla na svůj kožich. "Víš, že ani nemusí? V místech, kde není sníh úplně čistě bílý, naopak ještě s maskováním můžou pomoct.
Když se zeptal, jestli mu čtu myšlenky, vrhla jsem na něj překvapený pohled. "Ne, nečtu. Jen mě to tak napadlo. Ale spoléhat v tomhle na mě je chyba, jsem v téhle části území poprvé." To mohl být problém. Ale nemyslela jsem si, že bychom mohli doopravdy zabloudit. Přinejhorším dojdeme na pobřeží.

To mě překvapilo. Opravdu mohla taková smečka existovat? "Vážně? To si ani nedokážu představit... u nás se ostatní oslovovali jménem, postavením a nebo prostě podle barvy kožichu."Doufala jsem, že to myslel vážně a nepokusil se pro změnu nachytat on mě. Ale znělo to věrohodně, musel by být opravdu dobrý herec.
Radši jsem ani nepřemýšlela, jestli pochopil i to druhé, nebo ne, jen bych se v tom zamotala. Daleko snazší bylo to prostě nechat být a pokračovat v konverzaci o dalším tématu.
"Snad jen na sněhu je moje srst dobrá na splynutí s okolím. Naopak zase když jdu někam s někým, tak mě neztratí z dohledu, takže máš pravdu, dá se na tom najít i něco pozitivního." Znova jsem si krátce prohlédla jeho kožich. "Pro tebe by asi bylo lepší, kdyby jsi byl hnědý celý, takhle tě může snadno prozradit ta bílá srst." Ovšem pokud bych to brala čistě z estetického hlediska, takhle vypadal lépe. "Opravdu? Tak to děkuji." Věnovala jsem mu zářivý úsměv. A pak, aniž bych uměla číst myšlenky, jsem pokračovala. "Jsem docela zvědavá, kam dojdeme." Vůbec jsem to tu neznala a už jsem ztratila přehled o tom, kde jsme.

"Připadá mi to... divné. Vlci se tak obvykle neoslovují." Pokrčila jsem rameny. Vlastně mi to připadalo stejné, jako bych já přišla k cizímu vlkovi a oslovila ho 'Ahoj cukrouši.' Samozřejmě bych se pak na místě propadla hanbou co mi to vypadlo z tlamy. Mimo to jsem nebyla zvyklá, aby mě takhle někdo oslovoval, třebaže to pro Dalea mohlo být běžné. Třeba tak říkal všem vlčicím. Nebo možná i vlkům?
Oplatila jsem mu úsměv. "Dobře, budu ti to věřit." Ne, že bych nevěřila, jen mě zajímalo, jestli mi na to skočí i teď, což by tedy jeho slova okamžitě vyvrátilo. Opět jsme nějakou chvíli kráčeli v tichosti a já se prostě kochala krásami okolního lesa. Sice byl pořád stejný, ale pohled na podzimní les prostě nikdy neomrzí.
"V podstatě nic, jen pro mě není zrovna snadné se ve tmě schovat, jako kdybych měla třeba tmavou srst. Nějakou tmavě šedou nebo hnědou jako ty." Usmála jsem se znova. "Ale myslela jsem tím, že na to, abych svítila jako slunce, musela bych být víc do béžova, místo do šeda. Šedý je měsíc." Tentokrát to ale byla moje chyba, že tak docela nepochopil, o čem mluvím. Nevyjádřila jsem se zrovna přesně.

Pokusila jsem se o hrozivé a nepřátelské zamračení, ale tak docela se mi nepovedlo, takže jsem se nakonec spokojila jen s mírným, úšklebkem. "Prosím, Dale, neříkej mi krasavice, sotva se známe." Co mě ale překvapovalo bylo, že mi tohle oslovení zas až tak nevadilo. Naopak, bylo to příjemné, taková pozornost ze strany někoho jiného.
"Možná, ale já tě za debila rozhodně považovat nebudu." Usmála jsem se na něj. každý dělá chyby a jen hlupák v nich hned druhému vymáchá čumák. Opět jsem se začala věnovat lesu. Už jsme se zase dostali dál a vypadalo to tu maličko jinak. Ne o hodně, jen o trošku. Bylo dobré sledovat cestu, abych se odsud případně dokázala dostat kam budu chtít, až sem jednou zase sama zavítám. Co sama, třeba zase s někým, jiným.
"Jak slunko zrovna ne, spíš jako měsíc. Na slunce mám špatnou barvu." Odpověděla jsme vesele.
Po chvilce, ani jsem nevěděla jak, sklouzl můj pohled opět na Dalea. nedíval se už na mě, proto jsem si mohla dovolit koukat na něj o chvilku déle, aniž by to bylo neslušné zírání. I jeho srst, alespoň některé části srsti, byly v přítmí lesa vidět lépe. Bílá je prostě do tmy nevhodná barva.

Už jsem nevěděla, co na to říct a tak jsem mlčela. Dívala jsem se na okolní les a prohlížela si každý detail. Byl to docela obyčejný les a přesto vypadal zajímavě. Ne jako Zauberwald, který jsem krátce navštívila, ten byl tmavý, působil magicky až přízračně a měla jsem z něj pocit, že mi něco skočí na záda a bude mě chtít sežrat. Tady ne, byl to prostě les. I když byla tma, působil celkem přívětivě.
Krátce jsem se na Dalea podívala a povzbudivě se usmála. "Nic se neděje." odpověděla jsem. "To se občas stane každému." vypadalo to, že budu muset mluvit víc doslovně, nechtěla jsem toho vlka mást a pokud byl schopný uvěřit, že mi jeho společnost vadí, kdo ví, co všechno by si ještě mohl vyložit špatně. Nechtěla jsem, aby se v mé přítomnosti necítil dobře, k čemuž by nutně muselo dojít, kdyby jsme si povídali a nerozuměli, co ten druhý říká. To by nebylo příjemné ani mně. Už jsem se zase dívala na stromy okolo, takže jsem nepostřehla, že se červenal. Možná bych to přehlédla i kdybych koukala přímo na něj, srst dokáže hodně skrýt a co by neskryla ona, to by skryla tma. Kdybych viděla, jak se červená, zákonitě by mě to přivedlo k otázce proč.
"Už si to stejně nepamatuju." Mávla jsem nad tím tlapkou. "Nebyl to náhodou Zauberwald? Když bychom teď pokračovali na východ, dostali bychom se tam." Nebo to mohl být i kterýkoli jiný tmavý les. Neznala jsem celé místní území. "Tma mi nijak moc nevadí, spíš je problém, že jak mám světlou srst, tak jsem i ve tmě dobře vidět." To bylo nepříjemné. Sníh byl v tomhle ohledu lepší, ale ten zase studil. Nic není dokonalé.

---> Pityas

Usmála jsem se. "To máš pravdu, taky mi to připadá docela legrační. Ale asi to bude jen můj výmysl, neznám nikoho takového." Já si to představit dokázala, ale nějak jsem v tom neviděla smysl. Když už vlk jednou jedl maso, proč by ho nemohl jíst pořád?
bylo dobře, že zná kopřivu. Kdyby i tentokrát řekl, že neví co to je, asi bych ho začala považovat za naprostého neznalce. Kopřiva se prostě nedá splést a roste skoro všude. Doteď jsme nepochopila, k čemu je ta kytka dobrá.
Zasmála jsem se jeho překvapenému výrazu. Dobré vědět, že jsem ještě nevyšla ze cviku natolik, abych dokázala někoho napálit. Jen škoda, že tady jsem se o to zrovna nesnažila. Jen jsem použila ironii. "Samozřejmě že nejsi, vždyť už jsem říkala, že jsme ráda, že mám nějakou společnost:" Odpověděla jsem s úsměvem. Rozhlédla jsem se po lese, kterým jsme teď procházeli. "Ne, myslím, že nebyla. A pokud ano, jen jsem tudy rychle proběhla." Bylo to už dlouho, všechno si nepamatuju. "Je tu hezky." Souhlasila jsem opět. "Mám docela ráda podobné lesy, kde slunce prosvítá mezi stromy... tedy teď ne, teď je vidět na oblohu a na hvězdy." Zadívala jsem se nahoru, kde opravdu mezi korunami prosvítala černá obloha, posetá hvězdami. bylo tu opravdu moc hezky.

"To ano, ale je lepší to s ní nepřehánět." Cestou zpět by rozhodně chutnala ještě hůř, než cestou tam, tedy do žaludku. To jsem ale radši nahlas nezmiňovala, mám nějakou tu slušnost. "Možná ano. třeba sezónním vegetariánem, přes Jaro, léto a podzim jí zeleninu a v zimě se živí masem... které mu třeba uloví smečka nebo rodina, pokud neumí lovit." Nebo nějaký vlk, co žije v teplejších krajích, kde přes zimu sníh není. "Hluchavka je taková rostlinka podobná kopřivě, akorát s bílými kvítky." Zkusila jsem to vysvětlit. "Kopřivu snad znáš, ne? Vysoká s velkými listy a když ji zkusíš olíznout, nebo se jí dotkneš tlapkou nebo čenichem, tak pálí, jako by se do tebe zakousli mravenci." Mravenci. Pěkně nepříjemná havěť. Kopřiva byla něco jako instantní mravenčí kousnutí. Divila bych se, kdyby ji neznal.
"Ano, to rozhodně byly." Snažila jsem se zachovat kamennou tvář, když jsem to říkala. "A ty jsi jednou z nich." tady už jsme to nevydržela a zakřenila se.
"To zní dobře." Souhlasila jsem s jeho návrhem a vydala se za ním. Srovnala jsem s ním krok a zařadila se po jeho boku.

---> Common Forest

Zazubila jsem se. "Já taky. Pampelišky nerostou celý rok a představ si, co bych pak musela jíst třeba v zimě? Mě tráva moc nechutná." Navíc bych si musela jídlo vyhrabávat z hlubin zpod sněhu. Nebyla to příliš lákavá představa. Nebo bych se musela spokojit s mršinami, které bych náhodou našla... ne, vlk vegetarián by zimu přežil jen těžko. Ani v zimě neumíralo tolik zvířat, aby to vlka uživilo, obzvlášť když potřeboval víc energie na udržení tělesné teploty a ještě předtím na podzim na změnu letního kožíšku na pořádnou zimní kožešinu.
A co teprve, kdyby vlk, který neuměl lovit, měl navíc ještě alergii na... pyl? Znala jsme jednoho takového, sice lovit uměl, ale jak přišlo jaro, byl pořád nabručený a zůstával v doupěti. Když vylezl ven a vyšel třeba na louku, tak pšíkal a pšíkal a veškerou zvěř tím vždycky vyplašil. Vlčata ze smečky z něj měla vždycky hroznou legraci. Zato ale když přišla zima, všem vynahradil čas, kdy se o něj museli ostatní starat a lovil za dva.
"Nechtěla bych být vegetarián, i když je fajn občas sníst nějakou kytku. Třeba hluchavky, ty jsou i docela sladké a chutné." Uzavřela jsme tím tohle téma. Nejsem vegetarián a hotovo.
Také jsem se zasmála. "Bože! To ne. Snažila jsem se, ale vždycky mi do toho něco vlezlo. Buď jsme někoho potkala..." Nebo co? Vždycky to bylo proto, že jsme někoho potkala. "...prostě jsme vždy na někoho narazila a z průzkumu sešlo." Kývla jsem. "Jsme ráda, že půjdeš na průzkum se mnou." Vlastně jsme se mohla zeptat i sama, jestli by nešel na průzkum. Podobné aktivity jsou ve dvou zábavnější. Kdybych totiž dál zkoumala ostrov sama a pořád bych někoho potkávala, trvalo by mi snad devadesát let, než bych se někam dostala. "To zní dobře." Souhlasila jsme s ním. Takže sbalit si batůžky a hurá na cestu. tedy pokud by vlci batůžky používali nebo vůbec znali.
"Přišla jsme původně z tamtoho směru a tak už je jen louka a pak voda." Kývla jsem směrem, kde leželo Laica Mar. "Takže pro mě je to za nosem tam" Teď jsme ukázala směrem na východ. tam někde byly mlžné pláně a dál? Kdo ví?