Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ušklíbla jsem se. "Kdybych neuměla, tak už jsem dávno umřela hlady a nepovídáme si tu." Bylo to už dlouho, co jsem odešla od rodné smečky a starala se o sebe sama. Ale vlastně ne, nemusela bych umřít hlady... "A nebo bych se stala vlkem-vegetariánem, ale můžu tě ujistit, že to nejsem." Ale proč mu záleželo na tom, jestli umím lovit nebo ne? Který dospělý vlk lovit neumí?
"V tom máš zas pravdu, dá se toho stihnout hodně, pokud se trošku snažíš." Zkusila jsem si představit, co všechno by se dalo stihnout. Kdybych se nikde nezastavovala, určitě bych pak mohla znát celý ostrov jako své tlapky... nebo se seznámit se spoustou místních vlků... nebo cokoliv jiného. "To není špatný nápad." Odpověděla jsem na jeho návrh. Nejsem zrovna zapřísáhlý samotář, takže průzkum ve dvou byl rozhodně lákavý. "Kam bys chtěl vyrazit nejdřív? Je tu spousta zajímavých míst." Ani mi nevadilo, že bych se znova podívala někam, kde už jsme byla. Nikde jsem to tu neznala natolik dobře, aby pro mě bylo nudné jít tam znovu.

"A mám snad důvod?" Tohle byla čistě řečnická otázka, nechtěla jsem po něm, aby na ni odpovídal. Ovšem pokud bude on chtít, je to na něm. Ano, už jsme v minulosti potkala horší vlky, ale to bylo předtím, než jsem přišla sem.
"To máš dobré. Mě většinou také, ale sem tam mi něco uteče. A radši se zaměřuju na menší kořist." Králíky, zajíce, bažanty... kdybych chtěla lovit srnku, už bych se poohlížela po nějakém kolegovi který by mi pomohl. Ale nebyla jsme na lov tak špatná.
Zasmála jsem se jeho překvapenému výrazu. "Rok není zas tak dlouho a čas letí rychle, když je co dělat." On tu také nebyl krátkou dobu, možná kdyby řekl pár dní... "Ale jestli to tu znám lépe, to opravdu nevím, nestihla jsme projít moc velkou část ostrova." Trvalo mi docela dlouho, než jsme dopravila Jara bezpečně domů a zatím jsem sama nepodnikala žádné průzkumnické výlety. Tedy snažila jsem se, ale vždy se našlo něco, co mě vyrušilo. Jednou vlk, jednou únos toho vlka, jednou vlče a yetti, který ho měl hlídat, jednou... jiný vlk. Vždycky něco.

Tomu jsme se upřímně zasmála. "Teď jsi mě špatně pochopil, nestěžuju si na společnost." A to jak těch předchozích vlků, tak teď momentálně Dalea. Obecně tu byli moc fajn vlci, i když se tu sem tam děly divné věci. Kývla jsem. "jak jsme řekla, nechutnají zas tak špatně a je fajn si čas od času trochu zpestřit jídelníček. Je víc kytek, které se dají sníst. Třeba květy hluchavek. Byly sice maličké, ale pěkně sladké. Měla jsem docela přehled co se dá jíst a co ne. Ovšem maso je maso, nejsem králík, abych se pásla a jedla víc kytek než masa.
"To rozhodně. A při lovu je navíc i lákavá odměna, když se povede." A když ne, ani to proběhnutí nebylo na škodu. A měl pravdu, procházky byly takové uvolňující a procházky o samotě dávaly možnost utřídit si myšlenky. Jeho další otázka mi zabrala chvilku, ve které jsem počítala. "Asi... rok? myslím, že necelý rok." To byla docela dlouhá doba na to, že jsme to tu neznala zas tak dobře.

Opravdu tím něco sledoval. nebo že by to myslel vážně? Já si o sobě nemyslela, že jsme nějak zvlášť hezká, ale... možná záleží na úhlu pohledu. "Já si taky nestěžuju." Vrhla jsme na něj významný pohled. Ovšem některé své názory si radši nechávám pro sebe, každý nemusí hned vědět, co si o něm myslím. Ovšem ne všichni vlci se chovají stejně.
Vypadal, že nad mou odpovědí přemýšlí. nebo si možná promýšlel svou? Nebo už uvažoval nad další otázkou? nebo nad něčím úplně jiným? To je fuk. Pokrčila jsme rameny. "Nevím, prostě se mi líbí a i když jsou trochu hořké, nechutnají tak špatně." Sama jsem nevěděla, proč mě napadlo říct právě to. "Lov a procházky jsou také fajn." Dodala jsme s úsměvem. Žádná z jeho odpovědí nebyla zvláštní, oheň byl jeho element, podle barvy jeho očí a lov a procházky? Kdo by neměl rád trochu vzrušení, jídlo a protáhnout si nohy? "Nějaké další otázky?"

"Docela ano." Usmála jsme se. "Ovšem nevypadáš, že by ti vadilo potkávat jen vlčice." Měla jsem také takové podezření, že vlčic tu bude víc než vlků. Těžko říct, proč jsme si to myslela, možná podle pachů, na které jsme sem tam narazila. ty, které nebyly moc staré na přečtení, patřily častěji vlčicím. U ostatních jsme samozřejmě nevěděla. Zavrtěla jsme hlavou. "Ne, to opravdu nevím, zatím jsme z něj neprošla moc velkou část, ale rozhodně je dost velký, aby tu bez problémů přežila docela velká vlčí populace." A nejen vlčí, žilo tu spousta lovné zvěře.
"Tak jo." Kývla jsem, když souhlasil s mým návrhem. "Mám ráda... vodu. A sněžné sovy a pampelišky. A vlčata." Proč jsme řekla pampelišky, to jsme netušila, ale jako květiny mi byly sympatické. Vodu jsem milovala hlavně kvůli své magii, sovy... prostě pro to, kým jsme byla a vlčata jsme zmínila, protože jsme stále ještě měla v živé paměti setkání s jedním vlčetem. Nic jiného mě ale momentálně nenapadalo. "A teď ty." Pobídla jsme ho.

"Já zase samé vlky." Uchechtla jsem se. Nepočítala jsem tedy Jarovu matku a sestry, s těmi jsem se potkala jsme na chvíli a i když mě vřele přivítaly, bylo to setkání spíš zdvořilostní. tedy až na Zimu, ta mě skoro ignorovala. Předtím tu ale Byli Ra-avis, ten druhý vlk, jehož jméno už jsme zapomněla, a Jaro samotný. "Jsou tu i vlci, jen musíš hledat." Ušklíbla jsem se. Bylo to myšlené jako vtip, Dale nevypadal, že by mu vadilo, že se s žádným vlkem ještě nepotkal.
"No jak myslíš." Ano, asi to byla slušnost. Vypadal překvapeně, což jsem si mylně vyložila jako že ho překvapila moje žádost o upřesnění, ale nic jsme k tomu neřekla. Jen jsme zapřemýšlela nad jeho otázkou. Tohle vyzvídání bylo podezřelé. Skoro jako by tím něco sledoval, stejně jako předtím, když řekl, že jsme hezká. "Mám takový návrh, prozradím ti to, když ty mi pak na oplátku prozradíš, co máš rád ty. A stejně tak i u všeho ostatního." Navrhla jsme obchod. Tím nic neztratím. Nevěděla jsem sice, co sleduje nebo o co se snaží, i když jsme trošku tušila, ale nebude na škodu, když o něm také něco zjistím.

"Je tu dost vlků, stačí dost hledat. Poslední dobou si spíš říkám, že je problém nikoho nepotkat, než potkat." Nesouhlasila jsem. Ale ve skutečnosti měl pravdu, ostatní vlci tu byli, to ano, ale nestávalo se tak často, že by nějaký prostě přišel a oslovil jiného. A už vůbec ne dva cizí vlky, kteří se bavili spolu. Jiná společnost nebude, bude muset stačit on.
"Jak už jsem řekla, nemám důvod se zlobit. A za tohle mi děkovat nemusíš." Vždyť mi děkoval skoro za všechno, co jsme řekla. Co je tohle za vlka? A jeho další otázka? Co jsme na to měla říct? Co mi řekneš o sobě? Bylo to takové neurčité... "Co bys chtěl vědět?" Odpověděla jsme mu na otázku otázkou. "Neslibuju, že na všechno odpovím, ale nenapadá mě nic, co by tě mohlo zajímat." Pokrčila jsme rameny. "A prosím neodpovídej všechno, to by mi moc nepomohlo." Ano, říct to pěkně na rovinu a bez vytáček. Taková už prostě jsem.

Kývla jsem. Co ta to říct? Nic. "Můžeš se ještě pokusit najít nějakou společnost." Odpověděla jsem. Ovšem pokud poblíž nikdo není, budiž. Naštěstí jsme ještě nikdy nebyla tak osamělá, abych si začala povídat sama se sebou. Snad to nikdy nepřijde. Ale tady nebylo těžké najít nějakou společnost, pokud nebyl vlk vybíravý. Spíš bych řekla, že by byl problém na nikoho nenarazit.
"Nemám důvod se zlobit kvůli takové maličkosti." Já se přece také hned nepřekvapila, proč bych se měla zlobit, že neudělal něco, co jsem neudělala ani já? Asi bylo pravidlo slušného chování, že se vlci, tedy samci, představují jako první, ale... odkdy striktně dodržuju podobná pravidla?
Usmála jsem se, když pochválil mé jméno. "Mě také těší a děkuju. Ano, třeba Nyc. Jakkoli." Takhle už mi pár vlků říkalo, ještě než jsme přišla sem. Docela se mi tahle zkratka líbila.

"No to právě nevím, proto se také ptám." Odpověděla jsem a mávla ocasem ze strany na stranu. Mělo to takový efekt, jaký jsme zamýšlela, nebo jsem v to alespoň doufala. Snažila jsem se mu tím naznačit, že podobné sladké řečičky mě nezajímají, když jsem ho sotva potkala. Naštěstí dál už normálně pokračoval v rozhovoru, ještě bych mohla svůj názor na něj přehodnotit.
"Už začít mluvit sám se sebou o něčem vypovídá. tedy začít mluvit sám se sebou nahlas." Nebo si vymýšlet imaginární kamarády, to už vyšlo skoro nastejno. Maličko jsem se usmála, když se představil. "Nic se neděje, já jsem se také nepředstavila. Jsem Nyctea. Pokud ti to přijde moc dlouhé, můžeš mi klidně říkat jakkoli jinak." Měla jsme samozřejmě na mysli jakoukoli zkratku mého jména, ne úplně cokoliv. Ovšem kdo by někomu cizímu dal přezdívku sotva se potkají?

Posadila jsem se na místě kde jsem stála a změřila si vlka pohledem. Docela pěkný, mohutný, vypadal, že už má za sebou pár rvaček, dost možná vítězných... tolik k prvnímu dojmu. Ovšem ten pozdrav... kdo dnes zdraví úplného cizince větami typu 'Ahoj krasavče?' Neoplatila jsem mu úsměv, jen jsem zdvihla obočí. Možná je to nějaký jeho zvyk, těžko to mohl myslet vážně... Ne, tyhle úvahy stejně nikam nikdy nevedou.
Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru, uvidíme, co se z něho vyklube. "Odhaduju, že tou krásnou vlčicí myslíš mě." Poblíž tu nikdo nebyl, bezpečná věta. Udržovala jsem pečlivě neutrální tón. "No, v dnešní době se ucházející společnost špatně shání. Je lepší být sama, než se tahat s někým, kdo za to nestojí." Odpověděla jsem. 'Tahat se s někým' nemělo úplně ten správný výraz, jaký jsme zamýšlela, nenapadlo mě v tu chvíli vhodnější slovo. Ovšem nemyslela jsem si, že to bude vadit.

Jak jsem tak šla dál, všimla jsem si, že jeden z těch pachů slábne, zatímco druhý zůstává stále silný. To znamenalo, že jeden z vlků, konkrétně vlčice, odešel. Takže žádný zamilovaný páreček, bezva. Spokojeně jsem se usmála. I kdyby, nic mi teď nemohlo zkazit náladu. Pořád jsem měla v živé paměti malého Jara a jeho rodinu a šátek na mém krku mi je ještě připomínal.
Během chvíle už jsme toho vlka uviděla. Byl hnědý se světlými a tmavými znaky na srsti a bílým břichem. Už o mě dávno věděl, což jsem vyčetla z jeho postoje. Nijak mě to netrápilo, nesnažila jsem se skrývat. Každý s fungujícím nosem a očima by si mě všiml.
Zastavila jsem asi dva metry od vlka a pozorně si ho prohlížela. "Zdravím." Nic lepšího, co bych mohla říct, mě prostě nenapadlo.

---> Laica Mar

S úsměvem na tváři jsem bez nějakého přemýšlení zamířila k horám. není divu, že právě tam, protože to byl směr, ze kterého jsme původně s Jarem přišli. Nedoufala jsem sice, že tam narazím na další opuštěné vlče, které bych odvedla domů, to bylo dost nepravděpodobné, ale nevadilo by mi, kdybych někoho potkala. Jedno koho. zatím jsem neměla tu čest poznat nějak moc vlků, za zmínku stáli právě jen Jarova rodina, od které jsem právě odešla a Ra, kterého jsem v duchu už dávno pohřbila.
Cesta netrvala dlouho, když jsem trošku přidala do kroku. Hory se blížily velmi rychle. Objevila jsem zde několik cizích vlčích pachů, vesměs starších. Nevěnovala jsem jim pozornost. Pak tu byly i dva velice čerstvé a nové. Vlk a vlčice. To už vypadalo zajímavěji, jen jsem doufala, že to není nějaký páreček a nebudu je rušit.

Neubránila jsem se úsměvu. To na něj sedělo naprosto dokonale. A jemu by se to možná i povedlo. Rozhodně bych se tomu nedivila, pak by byl první vlk, který se kamarádí s kouskem dřeva a to dřevo mu jeho přátelství oplácí.
"Děkuju." Usmála jsem se na Počasí a ani se neohradila proti výrazu 'zkusila'. To znělo, jako bych do ní vkráčela dobrovolně, což nemohlo být dál od pravdy. Ale co? je to jen slovíčkaření, nehrálo to roli.
Sklonila jsem se k Podzimovi a napodobila jeho spiklenecký úsměv. "To je dobře." V tu chvíli jsem byla ráda, že se neztratili oba. Dvě taková nezbedná vlčata bych asi ve zdraví dovést nedokázala. Jak to ty rodiče zvládají?
Chvilku jsem pozorovala Jara při hře s listím, měla jsem za to, že tím už tohle setkání opravdu končí, ale ne, ještě ne. Rok se po chvíli vrátila a cosi nesla. Na slovo odměna jsem chtěla odmítnout, ale Počasí mě předběhl a tak jsem jen spolkla ta slova co se mi drala na jazyk a poslušně a zvědavě čekala.
Já nebyla tak 'chápavá' jako Počasí a když mi Rok to něco, co nesla hodila na krk, div že jsem neucukla. Sklonila jsem hlavu a pokusila se prohlédnout si to. nešlo to moc dobře, ale byl to šátek a ta ozdoba se velice nápadně podobala bílé sově. Jaké to překvapení.
"No... děkuju." Zamumlala jsem a rozpačitě přešlápla. Usmála jsem se na Léto.
Přišel čas loučení. Všechny jsem pozdravila a malého Jara ještě naposledy láskyplně olízla a pak jsem se s modrým šátkem okolo krku a spoustou nových zážitků vydala opět na cestu, tentokrát už sama.

---> Pityas

Usmála jsem se. "Tak to je dobře. Je také dost důvěřivý a chce se s každým hned kamarádit, ale to víte, že?" Jak bych mohla o vlčeti vědět víc, než jeho rodiče? Pokud bych tedy ovšem nebyla jasnovidec, což jsem nebyla a nebo jsem o tom nevěděla. Jeho odpověď mě docela uklidnila. Nechtěla bych, aby se mu něco stalo, obzvlášť po tom, jakou námahu jsem vynaložila, abych ho v pořádku odvedla domů.
"To tedy ano." Souhlasila jsem. Tak nějak se vším. "Mohl by jsi mu prosím vyřídit moje poděkování za tu vodu? Sice byla ledová, ale je hezké, že i při nastražování pastí dává pozor, aby nikomu neublížil. A také... ani jsem si nevšimla, že tam něco je, dokud jsme neletěli..." Odvrátila jsem pohled a zadívala se kamsi do dáli. Znělo to dost kostrbatě, nikdy mi moc nešlo vyjádřit někomu uznání. Možná kdybych to nemyslela upřímně, dokázala bych to říct plynuleji a lépe volit slova.
Usmála jsem se na Podzima. "Neboj, jen pěkné věci. Prý jsi jeho oblíbený sourozenec." Zašeptala jsme mu do ouška, aby to nikdo jiný neslyšel. Pak jsem se zazubila a už nahlas dodala: "ale ode mě to nemáš." Podívala jsem se na Zimu. "Nevadí, chápu ji." Jaro mě varoval jaká je jeho sestřička.
Pak už jsem se soustředila opět na Jara. "Doufám, že ano, budeš mi chybět." Jeho zapomínání mě pořád překvapovalo, ale neváhala jsme dlouho a pokračovala. "Můžeme, ale ke hře se nepřidám, promiň, asi už... půjdu." Už jsem věděla, že zapomíná, ale nemyslela jsem si, že bych si na to dokázala zvyknout. Kývla jsem na Počasí. "Určitě se ráda někdy zastavím, třeba až půjdu kolem." Blížil se čas rozloučení, to jsem věděla. Byla to zajímavá zkušenost. Tohle celé, ne jen ten let. Celá cesta s jarem, setkání s yettim i Jarovou rodinou... Byla jsem opravdu ráda, že jsem toho malého, nezbedného rošťáka s hnědým kožíškem potkala. Bude mi chybět.

//Ono to bylo vážně půl roku? Nepřišlo mi to jako tak dlouho... Každopádně jak už jsme psala v chatu, pro mě to byla jedna z nejlepších her, které jsme kdy hrála a dost možná i ta úplně nejdelší, i když to nevím s jistotou, protože už jsem hrála pár opravdu dlouhých...
Děkuju i za odměnu, potěší to. Tlapičku prosím Nyce do vody, procenta rozdělit mezi Obratnost - 8% a Rychlost - 7%.
A co se týče šátku, byla bych ráda. :D Alespoň by měla Nyctea nějakou památku.

Uchechtla jsem se také, prostě jsem si nemohla pomoct. "Byl dost odhodlaný, že Jara odnese i přes jeho protesty. Ale myslím, že ne, nemělo by být tak těžké ho najít." Sama jsem si sice pořád trošku vyčítala, že jsem zachraňovala vlče, které to nakonec vůbec nepotřebovalo, ale zdálo se, že jsme jediná, komu to vadí. Dobře. "Když si to myslíš...Všechno ale nakonec dobře dopadlo, to je pravda." Usmála jsem se. "Hezká lež. To ano, ale nic to nemění na faktu, že lžu nerada a lhát vlčatům není dobré už vůbec. Jen doufám, že pak neudělá nějakou hloupost a nebude doufat, že ho zachrání jeho strážný anděl, který strážným andělem ani není." Povzdechla jsme si. "Ale na všem se dá najít něco špatného." Už jsem se radši rozhodla nechat tohle celé být.Nikam to nevedlo a co bude, bude.
Chvilku bylo ticho, pak jsem kývla na jeho odpověď. "Pokud to byla past, tak rozhodně účinná. Skončili jsme pak v jezeře. Jarovi se ten let asi líbil ale pro mě to rozhodně nebyl příjemný zážitek." Čím víc o Mikkovi mluvil, tím zvědavější jsem byla kdo jen to může být. S někým takovým bych se ráda setkala. Na poznámku o Zefýrovi jsme jen ponuře kývla. "Není za co. Co bych to byla za vlčici, kdybych nechala vlče uprostřed pustiny samotné?" Také jsem doufala, že na mě nezapomene. Já na něj určitě ne.
Dál už bylo ticho, tedy až do doby než se před námi objevila skupinky vlků - Jarova rodina, jak jsme odhadovala. Z dálky jsem si je prohlížela, nebylo tak snadné poznat kdo je kdo. Jarův popis byl dostačující. Každému jsme přátelsky pokývla. Na okamžik mě zaujala Podzimova srst, ještě jsem nepotkala nikoho se zelenými chlupy, ale snažila jsem se nezírat moc dlouho. "Ahoj, Jaro o tobě dost vyprávěl." Pozdravila jsem Podzima, když přišel blíž. Opravdu měl na hlavě skvrnu ve tvaru listu. Vypadalo to docela pěkně. Pozdravila jsme stejně i černou Léto a lehce kývla na Rok. Pak mi pohled zabloudil k tomu malému nezbedníkovi, kvůli kterému jsem byla tady. No, zdálo se, že tímto můj úkol přivést ho zpět opravdu skončil.