Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Přesně tu... Jaro vypadal, že se jí dost bojí." zamračila jsem se. Takže moje myšlenky byly správné. Připletla jsem se někam, kam jsem neměla. Ale vypadalo to, že všechno dobře dopadlo. Alespoň něco. "Nebylo tak těžké mu utéct, i když přiznávám, že jsem si vymyslela pár lží a ty mu navykládala. Obávám se, že jsem toho komorníka poslala kamsi na sever. Věřil mi, že mluvím pravdu." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Nechci tím nikoho urazit, ale nebyl právě nejchytřejší." Kdybych byla vlče a hlídal mě yetti, taky bych se bála, obzvlášť pokud bych zapomněla, že je hodný a nechce mi ublížit.
"Kdybych to věděla, nepletla bych se tam. Není vůbec za co." Povzdechla jsem si. Ten yetti pořádně vyděsil i mě. "No, to se Strážným andělem je jedna z těch lží. Sice by se mi docela líbilo, že je to pravda, ale není, jak víš. Použila jsem ji na yettiho a uvěřil mi i Jaro, pak jsem mu to nerozmlouvala." Nebyl to tak špatný plán a všechno vyšlo. Ale nemusela bych dělat nic a výsledek mohl být skoro stejný. No, svět není vždy dokonalý.
Když se zeptal na další potíže, první co mě napadlo byl had Zefír. Mohl to být taky nějaký kamarád Počasího? Už mi došlo, že tohle nebude normální vlčí rodina. "Cestou k horám jsme z nějakého důvodu kus letěli, nebyl to zrovna příjemný zážitek. Ale za to Jaro snad nemůže, jen to bylo dost... nezvyklé. A pak jsme potkali nějakého hada. Žil na stromě a říkal si Zefír. Byl to taky někdo známý? Nazval jara Svačinkou." To bylo snad všechno. O hříbatech na louce jsem se nezmiňovala, ta nebyla důležitá. "To je snad všechno. Pokud se stalo i něco dalšího, přehlédla jsme to."

Léto a bouřky. Možná něco tušili už dřív a proto ji tak pojmenovali. Roztomilé. "Neřekla bych, že víc než jiná vlčata. Ale na druhou stranu už jsem se dlouho s žádným vlčetem nesetkala, než jsem potkala jeho. Možná už trošku zapomínám." Udělala jsem gesto podobné pokrčení ramen.
"Iceworld." Zopakovala jsem si polohlasně název toho místa a pokývala hlavou. "To bude ono. No... už si nejsem jistá, ale myslím, že ta bouře byla až potom. Měla jsem vzpomínky na náš bezhlavý útěk před neznámým hlasem, který byl yettim, trošku pomotané. "Ale ne, nemyslím, že se ztratil. Byl dost vyděšený a pronásledoval ho yetti." Mikk... MIkk... Mluvil teď o Jarově zapomnětlivosti, že? Nebyl ten Mikk náhodou ten yetti? Ne, to snad ne. Ten ho přece nechtěl hlídat, nevypadal na to a Jaro se ho bál... ale Jaro mohl klidně zapomenout, že ho má yetti hlídat. Bylo možné, že jsem omylem odvedla vlče od jeho hlídače a ještě toho hlídače poslala kamsi do neznáma honit se za něčím, co snad ani neexistovalo? To znělo až moc divně, ne, to nemohla být pravda. Potřásla jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnala. Někdo tak hloupý jako ten yetti těžko mohl hlídat vlčata.
"Ne přímo řekl, mluvil o doupěti někde poblíž hor a pár dalších věcech, nebylo to moc konkrétní. Prostě zmínil, že ví kde bydlí a pak jsme tím směrem vyrazili a došli sem." Pokusila jsem se to vysvětlit.

"Těší mě, Jaro se o tobě zmiňoval." Odpověděla jsem a pouze jsem zavrtěla hlavou. "Ne, nemám nic na práci. Ráda s vámi půjdu." Popravdě, byla jsem na Jarovu rodinu docela zvědavá. A nelhala jsem, nic lepšího na práci jsem opravdu neměla. Znala jsme tu hodně málo vlků, z toho ten, kterého jsem měla možnost poznat maličko lépe než jen zběžně, byl sežrán nějakou divnou trhlinou... při té vzpomínce jsem se otřásla a nenápadně se rozhlédla. Ne, nevypadalo to, že se ta věc objeví znova, ale přesto...
Vyrazila jsem za Jarem a nechala Počasího, aby šel za mnou. Normálně by mi to asi vadilo. Přesto tenhle vlk vypadal důvěryhodně a navíc neměl důvod mi ubližovat. "Nebyl na obtíž, naopak je to roztomilé vlče, i když... pravda, trošku divoké." Pousmála jsem se. Vlčata jsou tak jiná než dospělí... "Kus odsud, nejsem si jistá, jak se to tam jmenuje, ale byl tam všude sníh a zima. Bloudila jsem ve sněhové bouři a uslyšela ho." Odpověděla jsem. O yettim radši zatím nemluvit.

Následovala jsem spokojeně Jara, protože to konečně vypadalo, že naše dlouhá cesta bude u konce. neměla jsem ani ponětí, co se momentálně odehrávalo v jeho hlavě, což bylo jedině dobře. Šla jsem po cestě a koukala se po okolí.
Když na mě koukl a odskočil, pořádně jsem se lekla. Jeho věta mě zmátla. Sice zapomínal nějaké informace a věci, o kterých jsme se bavili, ale teď se mi znova představil? "Ale... my se už známe." Odpověděla jsem opatrně, než bych ale stihla říct cokoliv dalšího, objevil se tu pro mě cizí vlk, který ale Jara znal. Stála jsem tam a sledovala jejich přivítání. Z Jarovi odpovědi mě bodlo u srdce. Opravdu zapomněl, že mě zná, když jsem jen chvíli nebyla v jeho zorném poli? Ale nic jsem neříkala, dokud mě neoslovil jeho otec. Mírně jsem pokývla hlavou. "Není za co. A jmenuji se Nyctea, Nyka je jen zkratka." Nebyla jsem příliš nadšená, že Jaro zmínil tu věc se Strážným andělem, ale nechtěla jsme to před ním vyvracet. Jen bych byla radši, kdyby o tom pomlčel, co si o mě můžou pomyslet?
Cizí vlk možná působil docela přátelsky a nevypadal překvapeně ani když Si Jaro nejdřív nevzpomínal, kdo jsem. Možná na to byl zvyklý...? Mohl mít malý Jaro nějakou nemoc, kvůli které zapomínal? Doufala jsem, upřímně jsem doufala, že ne. Když se ale zeptal, jestli půjdu s nimi, chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla. Vlče bylo předáno do dobrých tlapek, mohla bych prostě odejít a pokračovat dál vlastní cestou. Už jsem se o něj nemusela starat. Bylo to lákavé. Věnovala jsem té malé hnědé kuličce chlupů krátký, zachmuřený pohled. Ale něco jsem slíbila. Slíbila jsem, že mě bude moct seznámit se svou rodinou, i když si to on už možná nepamatoval. Já své sliby ale dodržuju. I když na to ostatní zapomenou.
Pomalu jsem přikývla. "Ráda bych... jestli můžu."

Zasmála jsem se. Jeho nadšení bylo nakažlivé. "No jak myslíš, rozmlouvat ti to nebudu." Jako by to mohl ovlivnit... Ale proč mu brát jeho iluze, časem z toho stejně vyroste, a to doslova. "Ale pravdu nemáš, všichni vlci mají strážného anděla a myslím, že i jiní tvorové. Jen ho dospělý tolik nepotřebují, jako vy vlčata. A ani dospělí neumí všechno, i když to tak někdy vypadá. Můžou mít prostě smůlu a pak se jim trocha pomoci hodí." Neměla jsem tušení, jestli je to co říkám pravda nebo ne, ale to mi bylo jedno. Kdyby andělé existovali, věřila jsem, že by to takhle bylo. A možná i je.
"Byla jsem už dospělá a chtěla jsem poznávat svět. V domovské smečce se nic moc nedělo, možná jsem byla prostě mladá a toužila po troše dobrodružství." Vysvětlila jsem. Vůbec mu nebylo divné, že má strážný anděl, tedy údajný strážný anděl rodinu? "Nic mě doma nedrželo, já i moji sourozenci jsme se prostě vydali najít si ve světě vlastní místo. Možná vést smečku, možná založit rodinu, možná stát se hrdinou, možná ovládnout svět..." Při tom posledním jsem se pobaveně usmála. Přesně to byl můj záměr, když jsem byla o něco mladší než Jaro. Ano, byla jsem velice ambiciózní vlče.
Řekl další věc, kterou už říkal předtím. Něco tu opravdu neklapalo, nebo měl velice špatnou paměť. Tak či tak, trpělivě jsem odpověděla. "Věřím, že ano. Jsem na ně také docela zvědavá." Víc už jsem k tomu neříkala, vlastně k ničemu, a vydali jsme se společně po pěšince. On vepředu, já vzadu.

Tlapku prosím k Nyctee do magie vody
Procenta Barnatt:
Rychlost: 5
Výdrž: 5

Pobaveně jsem se na něj podívala a pokrčila rameny. "Takže pokud to správně chápu, nechceš vyrůst, abych tě neopustila? Ano, když budeš malý, budu tě ochraňovat, ale myslíš, že dospělí vlci nemají strážné anděle?" Docela mi lichotilo, že na mně tomu vlčeti tak záleží. A také že nechce být dospělý abych ho neopustila. Docela jsem zalitovala, že opravdu nejsem jeho strážný anděl, i když to bych opravdu měla co dělat, abych ho udržela naživu.
Potichu jsem si povzdechla, když se zeptal na další věc, na kterou jsem mu už dala odpověď, ale nechala jsem to být. "Určitě měli, ale už jsem se s nimi dlouho neviděla. Vlastně od doby, kdy jsem opustila naši smečku. Mám jednu sestru a tři bratry, ale obávám se, že je navštívit moct nebudeš, sama nevím, kde teď jsou." Určitě mimo Mois-gris, to jsem věděla jistě. "A já momentálně nemám žádný stálý domov. Ale určitě bych mohla někdy navštívit já tebe." Jakmile jsem to vypustila z tlamy, došlo mi, že ještě nedávno plánoval, že se nastěhuju k nim a budu žít s jejich rodinou. Začala jsem už vážně uvažovat, že mi někdo vyměnil vlče, zatímco jsem se nedívala.

Když se zasmál on, zasmála jsem se také a podívala se na něj. "Kdyby ne, tak řeknu, že jsem vyšla ze cviku. Ale máš pravdu, tohle si schovávám jen pro ty, kteří by mě opravdu naštvali a nebo ti chtěli ublížit a nebyli tak velcí jak ten yetti." Vysvětlila jsem. Jeho pokus mě napodobit byl docela legrační. Prohrábla jsem mu čenichem srst na zádech. "Taky se naučíš působit hrozivě, až vyrosteš."
Udělala jsem gesto, které znamenalo něco jako pokrčení ramen, pokud bych byla člověk. "No jak myslíš." Nemyslela jsme si, že by měl zas tak špatnou paměť, ale zároveň jsme si byla jistá, že na to jsem už odpovídala. na jeho zavrtění ocáskem jsem odpověděla úsměvem, který mi ale vzápětí z tváře zmizel. rychle jsem se otočila stranou, aby si toho Jaro nevšiml, a tvářila se, jako že něco hledám v okolní krajině. Dvakrát to teoreticky ještě mohla být náhoda, třikrát už rozhodně ne. Dokud jsme ale byli na tamté pláni a v horách, Jaro své otázky neopakoval, mohla být tahle pláň nějak prokletá? "Mám sourozence, ale ti se o mě nikdy nebáli. Moje útěky nebyly příliš úspěšné, rodiče mě často chytli sotva jsme stačila vylézt z doupěte." Vysvětlila jsme. nevěřil by mi, kdybych mu řekla, že i na tohle se ptal. tedy předtím se ptal, jestli mám sourozence. Rozhodla jsem se, že jestli ještě zopakuje nějakou otázku, zkusím mu odpovědět jinak než předtím. Možná že se mě snažil jenom nachytat...? Ano, určitě to bylo tím.

"Možné to je..." Nehádala jsme se s ním. Později, až bude starší, pochopí že svět není růžový obláček, kde je všechno fajn. je daleko drsnější. Ale pokud si to teď myslel, nebudu mu to rozmlouvat.
Olízla jsme ho na hlavičce. "Ty možná ne. Ovšem kořist si může myslet něco jiného, hele..." zastavila jsem se, naježila srst na hřbetě, lehce sklonila hlavu a vycenila tesáky. celé představení jsem doplnila ještě hrozivým vrčením. Po okamžiku jsme toho nechala a zasmála se. "A teď si představ, že jsi maličký zajíc a něco takovéhleho se na tebe řítí a chce tě to sežrat." I po téhle ukázce jsem si nemyslela, že mě bude považovat za děsivou i třeba jen pro srnky. "Asi by si to mysleli. Víš, v jednom máš pravdu, můžeš se skamarádit se vším, když máš dost trpělivosti a ukážeš jim, že jim od tebe nic nehrozí. Někdy potřebují čas aby si zvykli na tvou přítomnost." Vysvětlila jsem.
Rozhodla jsem se ho maličko pozlobit. "Neptal? Jsi si jistý, že by sis to pamatoval mezi tou spoustou otázek, kterými mě zahrnuješ?" Nasadila jsme maličko káravý tón, ale pak jsem se usmála. "No jak myslíš." Vlčecí mysl je občas dost roztěkaná, nedivila bych se, kdyby to už zapomněl. Když se ale zeptal už na druhou věc, na kterou jsme mu odpovídala, zpozorněla jsem. jednou je to náhoda, dvakrát... to může být také náhoda, ale je to podezřelé. začala jsme ho sledovat pozorněji, i když tentokrát jsme mu normálně odpověděla. "Určitě ano. jsou to tvoji sourozenci, mrzelo by je, kdyby se ti něco stalo. A ano, párkrát jsme jim utekla. Myslím, že to někdy udělá každé vlče." Pokývla jsem vážně hlavou. teď jsme to nerozváděla tolik jako minule, já si pamatovala, co jsme říkala.

Pokývla jsem hlavou. Mnohé to vysvětlovalo. nebylo ale dobré, že ho nevarovali před nebezpečím světa. "Vím, že ano, ale ne všude to tak je a predátoři mají různé metody, jak si ulovit kořist. Může k tomu patřit i to, že odvedou mládě od stáda pod záminkou hry a pak ho sežerou. To hříbě si mohlo myslet, že se právě o to snažíme. A nebo se tě prostě leklo." Vyrazila jsem hned za ním. "Možná. Věřím, že tebe by se možná nebály ani srnky, ale přede mnou by už mohly utíkat. Pro některé můžu vypadat docela hrozivě." Varovala jsem ho. Byla jsem si ale jistá, že hříbě neprchlo kvůli mě.
Chvíli bylo ticho. Už jsme skoro začínala doufat, že mu došly otázky, ale to byla falešná naděje. "Mineme? na tohle už jsi se před chvílí ptal." Připomněla jsme mu. No, nebyla to tak docela krátká chvíle. "Jeden z nich bude určitě doma hlídat tvé sourozence, nebo na ně počkáme." Co se stane, když odpovím znova? Vůbec nic. Zas tak mi ty jeho věčné otázky nevadily, co jsem měla čekat? Že vydrží zticha, když je malé a zvědavé vlče? To sotva.

Přelétala jsem pohledem ze stáda na hříbě a snažila se vypadat naprosto neškodně. jara by v trávě mohli přehlédnout, mě ne. "Koně jsou býložravci, my jsme predátoři." Pustila jsem se do vysvětlování šeptem. Skoro to vypadalo, jako by ostatní hříbata tohle jedno popichovala, aby dokázalo, že se nebojí. Kdybych tu byla sama, byla bych v pokušení je postrašit. ne jim ublížit, ubližování nemělo smysl, když jsem nelovila, jen naznačit útok a pak zmizet. Ale byl tu Jaro.
Při tom, co ten neposedný vlček řekl, jsem měla chuť plácnout se tlapou do čenichu. A hříbě vyděšeně prchlo. "Nemůžeš každého hned zvát domů." vysvětlila jsem. "Nevím, jestli ti to rodiče někdy říkali, ale mě to opakovali pořád. Nikdy nechoď domů s nikým cizím. Myslím, že jemu to říkali také." tahle scéna byla... no, ne zrovna legrační, přesto jakýmsi způsobem komická. ostatní koně si z nás naštěstí nic nedělali, proto jsem jim na oplátku poslala pohled říkající: Hlídejte si svá mláďata. Pak jsem se zvedla. "Tak jo, půjdeme dál?" Zeptala jsem se, protože už bylo očividné, že z tohohle hříběte nový Jarův kamarád nebude.

Usmála jsem se na něj. "To zní dobře, mohlo by to naši cestu urychlit." Pokud znal pěšinku, mohla to být bezpečná pěšinka a čím kratší vzdálenost půjdeme, tím míň věcí se nám může přihodit. To jsme si alespoň myslela. Už jsme z těch jeho popisů ale trošku ztrácela přehled, kde to jejich doupě vlastně je. Doufala jsem, že alespoň on to najde.
Chňapla jsem po jednom vysokém stéble, které se mi otřelo o tlamu. Ta tráva rostla opravdu rychle. "To ti věřím. Ale zároveň věřím, že ne naposled." Na to byl svět až příliš lákavý, v tom měl také pravdu. A jak v něm byl jednou,už nikdy se nevydrží dlouho povalovat v doupěti, pokud bude venku hezky. Možná kdyby se vlčata doma tak nenudila, neutíkala by, ale ještě nikdo nevynalezl nic, co by je přimělo dobrovolně zůstat doma. Sledovala jsem, kam se dívá, když mě upozornil. tady naštěstí žádné přímé nebezpečí nehrozilo, ne od toho maličkého, které bylo jen zvědavé. "Je roztomilé, že?"
Já místo hříběte ale pozorně sledovala stádo, Matce toho maličkého by se nemuselo líbit, že se její potomek zatoulal tak daleko a navíc se kamarádí s krvelačnými šelmami, jakými jsme byli já a Jaro. Posadila jsem se, abych nevypadala moc hrozivě, usmála se stejně jako Jaro a začala dokonce i vrtět ocasem. Můj postoj přímo říkal: Koukej, já tě nesežeru.

//v poho :)

"Určitě. Stačí přejít ještě tuhle plán a tam někde už máte doupě, že?" Usmála jsem se. Pokud by se nám už do cesty nic nepřipletlo, byla bych spokojená. Nikdy jsem neměla sklony zrovna vyhledávat dobrodružství a nebezpečí a po tohle už jsme ho měla tak na rok dost. Ale asi nebudeme mít takové štěstí.
Zamyslela jsme se nad jeho otázkou. "Víš, myslím, že každé vlče čas od času uteče z doupěte. Já to dělala taky, ale mě a moje sourozence ještě hlídal zbytek smečky, takže se mi nikdy doopravdy utéct nepovedlo." Mohla bych mu vyprávět pár historek z vlčeství, kdy jsem se pak schovávala před otcem a bála se trestu. Ovšem nebyl by to špatný příklad? "Nejdřív mě to hrozně rozčilovalo, stačila jsme uběhnout jen kousek a už mě někdo lapil a odnesl zpátky. jako starší jsme už pochopila, proč to dělali, pro malé vlče je všude spousta nebezpečí a ono se jim často neumí vyhnout. Je zvědavé, všude strká čumák..."
Významně jsem na něj pohlédla. A kdopak tu ještě chtěl všechno vědět? Přesto jsme to brala z humorem, zvědavost prostě už k mláďatům patří, proč je za to trestat?

---> Ice world

Pokračovali jsme mlčky v chůzi přes hory. Sama jsme pečlivě dbala rad, které jsme mu dala, i tak mi ale párkrát podklouzly tlapky. naštěstí se žádný nedobrovolný výlet dolů nekonal I cesta dolů se vyhnula bez nehod, za což jsme byla ráda. Ukázalo se, že Jarovi cesta horami šla, dokonce i líp než mně.
Přesto jsem byla ráda, když se před námi opět rozprostřela pláň, na které se nedalo odnikud spadnout a ani nebezpečně uklouznout. Ale tahle pláň, jak jsme vzápětí poznala, mi byla velice povědomá. Už jsme tu byla a potkala jsme tu prvního vlka, Ra-avise. Naše setkání skončilo dost nepříjemně, vcucla ho jakási síla z jiného světa. Ani jsem nevěděla, jestli žije, ale spíš bych se přikláněla k tomu, že ne. Přestože tu teď žádné očividné nebezpečí nehrozilo, nelíbilo se mi tu a něco z mé nepříliš dobré nálady se obrazilo i v mé odpovědi Jarovi. "Já už ano, docela nedávno."
Ale neplánovali jsme se tu zdržovat, tak snad bude všechno v pořádku. vyrazila jsme za ním rychlejším krokem a už jsme brzy šla vedle toho malého a neposedného vlčete.
"Jestli tě šli hledat do hor, jednoduše dojdeme k vašemu doupěti a tam na ně počkáme, dřív nebo později se vrátí. Pokud bychom je vyrazili hledat do hor, mohlo by to taky dopadnout, že budeme chodit kolem sebe, ale nenarazíme na sebe. Hory jsou hodně velké." A byla tu ještě jedna věc: "Navíc si nemyslím, že by tě šli hledat oba a nechali zbytek tvých sourozenců bez dozoru, jeden určitě bude doma." Vzít takhle malá vlčata na záchranou výpravu je také určitě ani nenapadlo.

"To je dobře." Povzdechla jsme si. "Ale ne, nezlobím, nemohl jsi to vědět. Samozřejmě že mám, jen jsme o tebe měla strach, víš?" Copak by se na tohle mohl někdo zlobit? Mimo to on nic neprovedl, to já tu měla být ta starší a zkušenější a varovat ho. Pak bych možná mohla říkat takové to: Já ti to říkala, to ty jsi mi nevěřil. Teď už na tom ale nesešlo.
Oplatila jsme mu olíznutí a lehce mu pocuchala srst na hlavě, pak jsme se usmála. "Nakonec, nic se nestalo," řekla jsme tónem, který naznačoval, že považuju celou tuhle věc za uzavřenou a že je všechno opět v pořádku. "Tak tedy půjdeme. Víš kudy?"
Pokračovali jsme v cestě, ovšem pomaleji než předtím na pláni, přesto ale cesta jakž takž ubíhala. I pro mě byla cesta obtížná, jak na tom musel být Jaro, který měl nožičky o poznání kratší, to jsme se ani neodvažovala hádat. Přesto neřekl ani slovo a statečně zdolával překážky.
A pak cesta končila. Zastavila jsem. "No, vypadá to, že dál to bude ještě obtížnější." Podívala jsem se na něj s vážným pohledem. "Pokud bys to nezvládal, dej mi vědět, ano? Bude tu dost neschůdných míst, pozor, ať ti někde neuklouzne packa a než stoupneš na nějaký kámen, ujisti se, že se neviklá." dala jsme mu instrukce a pak opatrně vykročila v místě, kde se zdál terén nejlepší. Bylo by lepší sejít víc do údolí nebo do oblasti mezi horami. Nespěchala jsem, přízpůsobovala jsme se tempu Jara. Tohle, ačkoli tu nehrozilo žádné nebezpečí v podobě tvora, který by nás chtěl k večeři, také pořádně prověří naše schopnosti a možná to bude zatím největší překážka.

---> Laica Mar (Přes Pityas)