Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jaro mluvil zvláštně protáhle. Bylo to divné. Přesto jsme v tom neviděla žádný problém, možná to byl následek toho, že jsme s ním v tlamě ještě před chvílí běžela ne zrovna nejrovnějším terénem. "Protože pokud to uděláš tak... nevím jak to nazvat, ale někteří hadi mají schopnost paralizovat kořist pohledem, tak jak to udělal tobě. Pak bys tam jen tak stál a koukal a on by tě mohl v klidu sežrat." Jak jinak jsme mu to mohla vysvětlit?
Zavrtěla jsem hlavou. "Ano, tvářil se mile, protože chtěl, abychom tam zůstali a neutekli mu. Hadi nejsou dost rychlí, jak už jsme říkala, nemůžou kořist pronásledovat a my jsme tam nakráčeli jako ideální svačina." zamračila jsem se na něj. "Copak jsi si nevšiml, že tě nazval zákuskem? To nezní zrovna mile." Nemluvila jsme nejpřívětivějším tónem, ale byla jsem z tohohle celého dost vyklepaná. Bude jen dobře, když už se konečně dostaneme k jeho rodičům.
"A měli bychom opět vyrazit, pokud si nechceš odpočinout. Už tolik neprší. Čím dřív budeš doma, tím líp." Dodala jsme po chvíli už přívětivěji. ne že bych se chtěla s jarem už rozloučit, stihla jsme si ho za tu chvilku oblíbit, ale pořád mi bylo milejší čelit nebezpečím ve světě sama a nemuset si dělat starosti ještě o někoho dalšího, kdo navíc většinu nebezpečí ani neviděl.

"Dojdeme na jih, hadi se neplazí tak rychle, jako my umíme běhat a tam už to pak budeš znát." Moc jsem nepřemýšlela nad tím, co říkám, chtěla jsme být co nejrychleji pryč. Déšť je možná prevít, ale není jedovatý a nesežere nás. Pomyslela jsem si na hadova slova, ale to už jsme upalovali pryč.
Já toho prevíta samozřejmě vůbec nezajímala, byla jsme asi moc velká, než aby mě slupl, ale Jaro ho zaujal a chtěl, aby tam zůstal. Byla jsem ráda, když jsme se konečně dostali z doslechu. i když byl vlček v mé tlamě pěkně těžký, ještě hodnou chvilku jsme odmítala zastavit, pouze jsme trošku zpomalila a snažila se běžet směrem, kterým jsme měli namířeno. jak úspěšně, těžko říct.
Konečně byla naše vzdálenost od hada na můj vkus dostatečná. Zpomalila jsem, zastavila a položila Jara na zem. "Had si tě chtěl dát jako zákusek, to se děje. Sdělila jsme mu udýchaně. Pamatuj si pro příště, nikdy, ale opravdu nikdy se jim nedívej do očí."
Zdálo se, že další katastrofa byla zažehnána, nevypadalo to, že by nás sledoval. Setkání s hadem odškrtnuto, kdo ví, co nás čeká ještě dál.

Snad si mou radu ohledně myší vezme k srdci. Nic k tomu už neřekl. A stejně tak k bleskům. věnovala jsem krátký pohled obloze. Brzy už budeme moct opět vyrazit na cestu za jeho rodičema.
na jeho ale jsme zavrtěla hlavou. "Chápej, já žádná vlčata nemám, oni ano. Budou o tom vědět určitě o hodně víc." Dobře. V duchu jsem se radovala tomu malému vítězství, když se mě nepokusil přemlouvat. Trapného rozhovoru o rozmnožování budu pro tentokrát ušetřena. Pozdě, ale přece.
Netušila jsem, co se honí v té jeho malé, střapaté hlavičce, dokud z něj nevypadla další věta. Byl tím plazem naprosto uchvácený.
Rázně jsme zavrtěla hlavou a tiše, avšak tónem nepřipouštějícím žádné námitky odpověděla: "Ne, to nebude nutné. bydlíš tady, nikdo by se tu neměl vyznat lépe než ty." Brát hada s sebou opravdu nebyl dobrý nápad. Tahle situace se mi líbila méně a méně.
Zadívala jsem se na hadovu hlavu. "Jen se schováváme před deštěm, už brzy půjdeme..." Tak moment, řekl Zákusek? Možná bych udělala lépe, kdybych odpověděla něco ve smyslu: Lovíme tu jedovaté hady, kteří by si rádi pochutnali na malém vlčátku.' Těžko říct, jestli by mi had uvěřil, rozhodně nebude tak hloupý jako Yetti, když celkem věrohodně hrál neškodného přátelského plaza. Stočila jsme pohled zase na Jara a chtěla něco říct, když jsme uviděla, jak uchváceně kouká... přímo do hadových očí. Tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré. Jasně, že si nevšiml, že ho had nazval zákuskem. Nebyla jsem si jistá, jestli vnímá moje slova, natož jeho.
Tak a dost. "Ale déšť už skoro skončil a máme na spěch, takže na shledanou, rádi jsme vás poznali." Podařilo se mi vykouzlit úsměv a to už jsme popadla Jara za kůži na krku a upalovala s ním pryč co mi nohy stačily. celé tohle místo snad musí být prokleté! bylo skoro s podivem, že jsme se bez úhony dostali až sem.

"To je pravda, kousnout umí ošklivě." Přesto se mi nějak nezdálo, že by se v noci sebrali a šly ho pokousat, takové myši nebyly. Pomstychtivé a odvážné. Přesto jsme mu to nechtěla vyvracet, když měl navíc důkaz a já nevěděla, jestli přecejen nebyl od myších zoubků. Sklonila jsem čenich níž, abych viděla na jeho téměř neviditelnou jizvičku. "Víš co? I když se jich bojíš, zkus na ně příště hrozivě zavrčet nebo po nich skočit a uvidíš, jak pošupajdí pryč." Věřila jsem, že je dost odvážný, aby se pokusil alespoň takhle svůj strach překonat.
"Opravdu? mě připadají spíš tak trošku do modra. Možná odsud vypadají jinak..." 'Odsud' znamenalo z maličko jiného úhlu, kde jsme stála. Blesky se po obloze vždycky kmitly tak rychle, že se jen těžko dalo říct, jakou barvu doopravdy mají.
Spokojeně jsme přikyvovala, když správně pochopil co jsme říkala. tedy až do okamžiku, než zmínil svého brášku Podzima. vydala jsme jakýsi přiškrcený zvuk, který mohl být stejně tak smích jako cokoliv jiného. "Ne, ne, ne. Jeden z vás by musel být holka a ty ho nemáš navíc ráda tím správným způsobem. On je tvůj bráška." Tohle bylo marné. "Víš co? Až budeš větší, táta nebo máma ti to vysvětlí líp než já." Jsme možná trpělivá, co se týče zvědavých vlčat, ale i já mám své hranice.
"Možná, přesto buď ostražitý a opatrný." Dodala jsem ještě šeptem, doufajíc, že mě vyslyší. Ne všechno je na první pohled takové, jak to vypadá. Ale byla jsem ochotná dát tomu hadovi šanci. Přesto tady v divočině nebyla mezidruhová přátelství příliš obvyklá, pokud z toho obě strany neměly nějaký užitek a nebo nebyly obě mláďata. Had nás mohl chtít klidně jen nalákat k sobě a pak sežrat. "Jen nějaká vlčí moudra." Odpověděla jsme hadovi. Jeho délka byla opravdu docela znepokojivá. Na zmiji byl obrovský. Nemohla jsem si pomoct a zašilhala do míst, kde se hadovo tělo pořád ztrácelo ve větvích, pak jsme se ale opět otočila na něj. Nedívala jsem se mu do očí.
"Nyctea." Potvrdila jsem Jarovu odpověď. Tentokrát to řekl správně. "Zefýr je také pěkné jméno." Přestože jsem mluvila přátelsky a uvolněně, nepřestávala jsme hada sledovat a odhadovat. Kdyby na nás zaútočil, těžko říct, jestli bych dokázala zareagovat stejně rychle a uskočit, navíc ještě odtáhnout Jara pryč. Ale nedokázala jsme najít žádný dost dobrý důvod pro zvětšení vzdálenosti mezi námi, aniž by to vypadalo jako že se bojím a ustupuju.

"Pak bys měl vědět, že ony se tebe často bojí ještě víc," ujistila jsem ho s úsměvem. Strach z myší jsme nepovažovala za žádnou ostudu, každý se něčeho bojí a často je to strach jinak naprosto neopodstatněný. "Možná se ti zdají jako zlé, ale podívej se na to z jejich pohledu. Jsou malé, téměř bezbranné, můžou leda tak utéct a schovat se a mají dost nepřátel. Lišky by si na nich pochutnaly, veškeří draví ptáci, klidně i vlci, hadi... máloco je menší než ony, proto se snaží působit zle a nebezpečně. A to že kradou, každý si musí nějak shánět potravu. ony si nic nemůžou ulovit tak jako my. Navíc pokud si někdo nedokáže ohlídat co má, nezaslouží si to, takový je zákon přírody." Potřásla jsme hlavou.
"Nebylo by lepší pak rovnou ovládat oheň?" Poškádlila jsme ho. Jeho úvahy rozhodně nebyly špatné, jen možná až příliš složité. "Ale uznávám, v noci bys mohl rozsvítit celou oblohu." Znovu můj pohled směřoval do koruny nad našimi hlavami. "To by opravdu mohl, ale nás to trápit nemusí. V tomhle dešti by nehořel dobře, pokud vůbec. Měli bychom dost času přemístit se jinam," odpověděla jsem klidně.
Jeho vysvětlení bylo zajímavé, přesto mělo jednu chybičku. "Ta druhá mohla klidně přiletět. Mohl to být třeba druh nebo družka té první, pak dává smysl, že by se držely pohromadě. Sovy létají naprosto neslyšně, mají na to speciální peří. Nemusel by sis ani všimnout, že přiletěla a přistála, zatímco jsi se nedíval. Nevšiml by jsi si třeba ani kdyby prolétla nad tebou. Navazovalo na to i to další, na co se ptal. Zeptal se přesně na to, co jsem mu chtěla zatajit. No, teď je to na tobě, výmluvnosti. "Ano, proto jste se jim narodili vy. Ne, my mláďata mít nebudeme, platí to jen pro dospělé, ty jsi vlče. A ne, platí to pro všechny zvířata, akorát jen pro dva jedince stejného druhu. Se sovou by vlk mít mláďata nemohl." Uf, a ani to nebolelo. Doufala jsem, že jeho rodičům nebude vadit, že jsem Jarovi vysvětlila pár věcí, které by ještě vědět neměl, i když takovou tou formou pro vlčata. Copak jsme ho měla odbýt slovy: Na to jsi ještě moc malý?
Že se Jaro plánoval pustit do rozhovoru s hadem se mi pranic nelíbilo a hadova poznámka, aby šel blíž, tedy do jeho dosahu, se mi pozdávala ještě míň.
Než mohl hadův pokyn splnit, zastoupila jsme mu cestu a naklonila se k jeho oušku. "Buď opatrný s kterými hady se bavíš." Varovala jsme ho šeptem. "Někteří jsou možná neškodní, ale tenhle ne. Je to zmije, má na hřbetě tmavou klikatou čáru. Tenhle druh je jedovatý a pěkně prohnaný. Pokud tě kousne, mohl bys umřít." Pak jsem se otočila na hada a promluvila už nahlas. "Nebo bys mohl jít ty k nám, co ty na to? Ať nemusíme tak zaklánět hlavu," odpověděla jsem vesele a ještě jednou vrhla po Jarovi varovný pohled. S podobným přístupem by sám dlouho nepřežil, něco by ho sežralo. Až já budu jednou rodič, copak nebudu moct svoje vlčata pustit ani na chvíli z očí, abych se nemusela bát, že se jim něco stane? jestli budou jen z poloviny taková a bude jich víc, rozhodně víc, vlci nemají je jedno mládě, asi se z nich velice rychle zblázním.

Zazubila jsme se. "No aby jsi nebyl překvapený. Nikdy jsme třeba neviděla žádný hmyz větší než třeba i to nejmenší vlče. Pak tu jsou myši, hraboši..." zadívala jsem se a chvilku porovnávala jeho velikost s velikostí polního křečka. nebyla jsme si tím jistá, tak jsem radši pokračovala jinak. "Pak sýkorky, nebo prostě většina malých ptáčků. Možná je i dost větších zvířat, ale rozhodně ani těch malých není málo."
Trhla jsem sebou, když blesk udeřil nedaleko od nás a zadívala se nahoru. "To rozhodně." pak jsem stočila pohled na to malé hnědé klubíčko vedle sebe. "Vládnout bleskům? to by byla hodně silná magie. K čemu bys ji chtěl použít?" Rozhodně by to byla dost působivá a i ničivá magie, ale nějak jsme si nedokázala představit, k čemu by šla v běžném životě použít. Ale třeba bude mít nějaký dobrý nápad.
Při jeho další větě jsme měla co dělat,a bych nevyprskla smíchy. Představa sovy, jak si sedí na větvičce, pak se ozve plop a najednou tak sedí dvě, byla vskutku komická. "Ne, dělením opravdu ne, i když by to bylo rozhodně praktické. Byla by jedna sova a pak najednou dvě." vypadalo to, že se té otázce přecejen nevyhnu. jaro byl bystrý a vždycky si všiml, když jsem se snažila něco zamluvit. takže přistoupíme ke klasické metodě, jak se mláďatům vysvětluje rozmnožování. "Rodiče ti o tom nevykládali? No, máš sovu a sováka a když se mají rádi, tak se jim narodí mladí." Snažila jsem se to zformulovat jako že to platí jen pro sovy. Kdo ví, co by ho napadlo, kdyby si myslel, že to platí pro všechny zvířata? Bylo milion lepších témat, která bych chtěla s vlčetem jako on rozebírat. "Pár jich tu určitě bude, ale spíš ty hnědé. Bílé tu nežijí." Potřásla jsem hlavou.
Když jsem zaslechla syčivý hlas, zvedla jsme k němu hlavu. Zmije a to pěkně veliká. Copak už těch problémů už dnes nebylo dost? těmhle hadům se nedalo věřit. "Jen dva pocestné, nikoho zajímavého." odpověděla jsem klidným tónem, ale zůstávala jsem na pozoru a nenápadně se přemístila tak, abych stála mezi zmijí a Jarem, ale aby na ni viděl, protože jinak se mohl rozhodnout, že se na ni půjde podívat zblízka. To by nemuselo dopadnout dobře.

Pro sebe jsme přikývla. V tom měl pravdu, vlčata nijak děsivá nejsou. Pak jsem se ale rošťácky usmála a podívala se na něj. "Ono často stačí, když jsi větší než oni. To taky dokáže vyděsit." Ale on vypadal spíš roztomile, pokud jsme měla soudit. Asi jako každé jiné vlče.
"Měly by, blesk většinou udeří do nejvýše položeného místa. Na pláni bychom to byli my, ale tady..." nechala jsme větu nedokončenou a místo toho významně pohlédla na vrcholky hor, které byly rozhodně výš, než naše hřbety.
Zasmála jsem se. "Ano, sova může být i sameček. Jak jinak by se množily?" Až jakmile jsme to vypustila z tlamy mi došlo, že on o rozmnožování sov a obecně všech zvířat zatím moc neví. já mu o tom vykládat nebudu. "V každém druhu existují jak samci tak i samičky. Tedy ve všech, které znám." Pustila jsem se opatrně do vysvětlování. Připomnělo mi to ale naši předchozí konverzaci a radši jsme toho zase nechala. To nemohlo skončit dobře, kdybych mu tu začala vykládat o rozmnožování. "Ale jo, asi šlo, i když jsme tu žádné sovy zatím neviděla." Mávla jsme nad tím tlapkou. "A nebo si najdu kamarády mezi vlky." Usmála jsem se na něj.
Jakmile jsme se dostali pod strom, pohodlně jsme se uvelebila až úplně u kmenu, kde, jak jsme odhadovala, hrozilo nejmenší nebezpečí. Sledovala jsme jeho pohled na větve. Kdyby do nich udeřil blesk a spadly by, opravdu by to nemuselo dopadnout dobře, ale pokud jsem se správně dívala, blesk nemohl udeřit do žádné z nižších větví a kdyby ulomil jednu z těch výše, zachytila by se o spodní, tlustší. "Blesky rozhodně ne, nemyslím, že by si nějaký našel cestičku sem k nám." Ujistila jsme jara a doufala, že se nepletu.

zadívala jsem se na oblohu. To na nás bylo to počasí naštvané, nebo co? nejdřív sněhová bouře, pak déšť a teď ještě bouřka? nemluvě o té nedobrovolné koupeli, ale to jsme počasí asi vyčítat nemohla.
"Myslím když jste se poprvé setkali. Většina jiných zvířat se nás vlků bojí. Mohli bychom si z nich udělat zákusek." Upřesnila jsme svou otázku. Také jsem přidala do kroku. "Ošklivá bouřka, ale myslím, že tady v horách se jí bát nemusíme." A v horách už jsme skoro byli, ještě pár kroků...
Pokrčila jsem rameny. "To nevím, třeba si našla nějakého sováka a rozhodla se zůstat s ním... Ale nemyslím si, že bychom se ještě někdy potkaly, je to už dlouho. Když zmizela, čekala jsme na ni několik dní na místě, kde jsem ji viděla naposledy, neobjevila se. Ale nevím, možné to je." Neviděla jsme to moc optimisticky. Stezka, po které jsme teď šli, se tvářila docela dobře. Podívala jsem se na strom a jeho rozložité větve a odhadla jeho výšku v poměru k okolním horám. těžko říct, jestli byl vyšší nebo nižší, připadalo mi ale docela bezpečné se pod něj schovat. Blesk by ho možná mohl zapálit, ale pršelo dost na to, aby to nebyl problém. navíc už tu určitě pár bouřek přečkal, proč by to teď mělo být jinak? Kývla jsem směrem k němu. "Támhle bychom se mohli schovat. vypadá to, že pod tím stromem je docela sucho." Navrhla jsem.

Zašklebila jsem se, když připomněl můj slib s magií. Co jsme vlastně uměla? nejspíš jen trošku zvlnit vodní hladinu, což rozhodně není nic světoborného. Dokonce by se to dalo i velice snadno přehlédnout. "Neboj, nezapomněla jsem." Ujistila jsme ho, ale zároveň tím dala najevo, že teď ne. Možná pak. někdy.
Moře. Moře jsem už hodně dlouho neviděla a podle toho, co Jaro teď řekl, jsme měli jít až k němu. Docela jsme se začala těšit, vzpomínala jsem si na tu nekonečnou vodní plochu. V moři je přece také voda, můj živel. "kamarád mýval? Nebál se tě? Já měla jako malá kamarádku sovu, ale ztratila se. jednoho dne vyrazila na lov, ale už se nevrátila." Povzdechla jsem si. tehdy jsme ji asi další tři dny hledala, ale objevit se mi ji nepodařilo. Možná to bylo dobře, zůstala nějaká naděje, že si pořád někde spokojeně žije, i když jsem si byla docela jistá, že se jí něco stalo. To jsem ale Jarovi vykládat nehodlala. "Nevadí, že nevíš, pak se ho můžeš znova zeptat." Ujistila jsem ho, jako by zapomínání jmen kamarádů byla zcela obvyklá věc.
zastavila jsem na okraji stezky, kterou se Jaro vydal. Klidně bych přísahala, že tu ještě před chvílí nebyla, ale Jaro vypadal, že ji zná a tak jsme ho následovala.

Položila jsem si hlavu na tlapky, abych si taky odpočinula, ale pauza neměla dlouhého trvání. Sotva jsme stihla usnout, dopadla mi přímo na čenich obrovská kapka vody. Podívala jsme se na nebe. "Jo, myslím, že to bude dobrý nápad." Zhodnotila jsem černé mraky nad námi. Nebo alespoň nějaký úkryt, ten by se taky hodil, nemusíme nutně dojít až k Jarovi domů. Zvedal jsem se na nohy. "Dobře, vyrazíme, už tak jsme dost promočení z toho jezera." Na chvilku jsem zalitovala, že svou magii neovládám na takové úrovni, abych si mohla udělat voděvzdorný kožich a nebo pomoct alespoň Jarovi.
Bez přemýšlení jsem zamířila do hor, nemělo smysl jít kamkoli jinam, pokud tedy neexistovala žádná kouzelná zkratka. "Je to tudy dobře? bydlíte v horách, že?" Zeptala jsem se Jara za chůze. nechtělo se mi dělat si nějakou zacházku, ne v tomhle počasí a s promočeným kožichem. Opravdu nerada bych zabloudila.

"To nebývá, to máš pravdu." vesele jsme se zasmála. "Ale chutná zas jinak a to docela zajímavě." Chvilku mlčel a přemýšlel. No, času jsme měli dost. "Loa a... Olal... ne, Oialê?" Zopakovala jsem po něm, abych se ujistila, že jsem slyšela správně. Když oni měli jména ve starodávném jazyce, bylo trošku zvláštní, že svá vlčata pojmenovali v klasické vlčštině. Ale... možná ne. Možná měl i malý neposedný Jaro jiné jméno. Třeba nějaké absolutně nevyslovitelné a Jaro byl jen překlad. Pokývla jsem hlavou, jako že rozumím. nevzpomínal si na překlad, což moji teorii nijak nevyvracelo. Třeba si ještě vzpomene a pokud ne, měla jsme takové tušení, že se budu muset zeptat přímo jeho rodičů. "Pokud ne, tak se znova zeptáš, nic se neděje." Odbyla jsme tohle téma.
"Modré se ti líbí? Tak to děkuju." usmála jsem se na něj. Jo, mě se moje barva očí taky líbila, i když bych to dobrovolně nahlas nepřiznala, ale když jsem byla mladší, občas mi vážně vadilo, že se moje barva očí, narozdíl od barev očí mých sourozenců, lišila od Scandiačiných očí, tedy očí mé přítelkyně sovy. "To věřím. Ale pojem dravci se požívá častěji pro masožravé ptáky, pro nás savce spíš masožravci." A hele, jak se si teď hodily ty hodiny a hodiny, kdy do nás vlčat rodiče a i ostatní členové smečky cpali nejrůznější informace. pro přežití mi sice moc nepomohlo, že jsem věděla, co se jak jmenuje, daleko víc se hodilo vědět, co je jedlé a co ne, ale na rozhovor s vlčetem? Proč ne? "No, pro mě lov zábava je a věřím že pro hodně jiných vlků také. Hlavním účelem lovu je získat potravu, většinou tedy maso." zabíjení zvířat jsem nezmínila, nebylo to zas tak podstatné a jemu určitě muselo dojít, odkud maso pochází. "Nezníš moc jistě. Pokud se vrací s úlovkem , tak asi budou šťastní, pokud ne... pokud máte i jinak co jíst, tak na tom nesejde, jestli něco ulovili nebo ne." To by mu mohlo napovědět.

Když jsem dokončila sušení vlčete, přestože jsem byla dost promočená, obtočila jsem se okolo něj. Taky jsem byla unavená, ale usnout s takhle mokrým kožichem mi nepřipadalo jako dobrý nápad. "Klidně si odpočiň, nikam nespěcháme." Odpověděla jsem, když to vypadalo, že usnul a mezitím jsem si prohlížela okolí. nezmínila jsem, že když usne, tak tam brzo nebudeme. Ale nespal, protože po chvíli znova promluvil. Rok a počasí. To do mojí teorie zapadalo dokonale.

To, co řekl, bylo zvláštní. Ale když jsem se nad tím trošku zamyslela, asi by mě to nemělo překvapovat. Existuje přece magie, sama ji trošku ovládám a tohle vlče určitě také. A nakonec, proč by někdo z jeho rodiny nemohl přimět rostlinky, aby měly plody celý rok? A aby u nich bylo pořád hezky? Nic nemožného. Možná si ale Jaro nepamatoval, že je někdy neměli, protože byl jednoduše moc mladý, na to bych ale příliš nespoléhala. Nakonec jsme tedy přikývla. "To věřím. No a když tolik nejíte maso, je rozhodně dobře, že máte něco jiného. V tom má tvá maminka rozhodně pravdu." Pak mě ale ještě něco napadlo. "Jak se vůbec jmenují tvoji rodiče?" Vlčata byla roční období, zajímalo by mě, jestli i jejich rodiče mají nějaká zvláštní jména.
Oplatila jsme mu úšklebek. "Tak jo, proti tomu nic nenamítám." Už jsem začínala mít docela hlad. A po všem tom co se stalo jsem se tomu ani nedivila. Obvykle můj den nebývá tak akční.
"Kývla jsem, když oba názvy vyslovil správně. "To rozhodně je. I když já ji ve skutečnosti moc nepřipomínám, až na moji barvu." Sova vypadající jako vlk by byla směšná. "A ani tou ne tolik, sovy mají daleko víc flíčků a hlavně spíš zlaté oči, ne modré jako já." Vysvětlila jsem. "A ano, jsi dravec. Všichni tvorové, co aktivně loví, jsou dravci. Nebo spíš tvorové, kteří můžou lovit, když říkáš že jsi ještě nikdy na lovu nebyl." Nad jeho další otázkou jsme chvíli přemýšlela, učit vlčata bylo povinností... privilegiem rodičů, moc se mi nelíbilo jim to brát. Navíc mi připadal ještě poměrně malý. Rozhodla jsme se pro neutrální odpověď. "Je když ti to rodiče dovolí a až trošku vyrosteš. Ale počítej s tím, že lov není hra, nemůžeš přestat, když tě to přestane bavit a malá chyba znamená, že si musíš najít něco jiného k jídlu." Varovala jsem ho vážným hlasem.
"Třeba budeš mít brzy příležitost." Odpověděla jsme s úsměvem. Vím sice, že vodní hladina barvy trošku zkresluje, ale i tak mu to mohlo dát dobrou představu. "Na co magii použiješ je jen a jen na tobě. Pokud chceš ochraňovat, můžeš." Nezmínila jsem, že i při ochraně se občas ublíží. Na to bude muset časem přijít sám. A nebo najít jiný způsob. Určitě nějaké existovaly.
Když se o mě otřel, olízla jsem ho. "Nemusíš děkovat. Co bych to byla za Strážného anděla, kdybych mu tě nechala?" To byla řečnická otázka. Bylo čistě na něm, jestli odpoví, nebo ne. Možná bych řekla ještě něco, ale nedobrovolný let a koupel mi v tom spolehlivě zabránily.
A tak jsem plavala. Tohle opravdu nebylo počasí vhodné na koupání. Chvilku to trvalo, než jsem se dostala ke břehu, ale neměla jsme s tím takové problémy jako malý jaro, kterého jsme celou dobu sledovala, pro případ, že by se začal topit. To se naštěstí nestalo, ale i přesto, když jsem dorazila... když jsme oba dorazili ke břehu, měla jsme svaly ztuhlé zimou a kožich celý promáčený studenou vodou. Otřepala jsem se, abych se jí zbavila a snažila se nedrkotat zuby. Přistoupila jsem k Jarovi a začala mu jazykem olizovat kožíšek ve snaze dostat z něj co nejvíc vody. Slunce nebylo zrovna na naší straně. "Až b-budeš moct, b-budeme muset jít n-někam, kde se b-budeme moct usušit." Plavání ho očividně dost vyčerpalo. No, mě taky, malý odpočinek neuškodí.

Oplatila jsme mu úsměv. "Jo, já taky. Ale teď na ně asi bude ještě moc brzy, bývají zralé až v půlce roku." Použít v tomhle případě 'v létě' mi připadalo divné, když se tak jmenoval jeden z jeho sourozenců. "U vás rostou celý rok?" Podivila jsem se. "No, já mám radši borůvky nebo ostružiny. I když maliny jsou taky fajn."
Zopakovat po mně názvy stromů se mu moc nedařilo. "Olše a osika." Zopakovala jsme trpělivě. Tentokrát jsme je ale nekreslila, jejich listy byly trošku složitější a ne tak jasné jako javorové. "Ale vyznat se v ovocných stromech je také dobré, i když ty tady tak časté nejsou. Třeba jabloň bych poznala, a pak pár dalších, pokud by zrovna měly plody, ale jinak se v nich moc nevyznám." K Podzimu jsem se nijak nevyjadřovala, stromy jsem sice měla ráda, ale víc mě zajímala všelijaká pernatá stvoření. Možná proto, že podobné záliby byly v naší staré smečce obvyklé. Pustila jsem se tedy do dalšího vysvětlování. "Různě, nejčastěji jsou to ptáci, velikostně mezi kosem až... hm..." Nějak mě nenapadalo, k čemu to přirovnat. "Víš jak vypadá... třeba dospělý rys? Tak nějak tak. Bývají často hnědí nebo různě flekatí a loví menší zvířata. Strix a Acippiter," Zopakovala jsem oba názvy, "Se ve skutečnosti jmenují jinak, tohle jsou názvy, které se pro ně používaly v naší smečce a pochází z nějakého jiného jazyka. Strix je jiný název pro puštíka, takovou velkou, šedě zbarvenou sovu. Accipiter se jinak řekne jestřáb takový tmavě hnědý, středně velký s pruhovaným břichem." A přesně tak vypadali i moji sourozenci. otec mi kdysi řekl, že za to může rodová magie. "Nyka, jak ty říkáš, je Nyctea. Nyctea scandiaca, velká bílá sova s hnědými nebo černými flíčky, sovice sněžná." usmála jsem se nad jeho lichotkou. "A děkuju, ale vlci jsou v podstatě také dravci, to slovo se občas používá obecně pro masožravé tvory." Doufala jsem, že se mi tentokrát podařilo vysvětlit vše dostatečně srozumitelně ale jak ho znám, stejně si najde něco, na co se zeptat.
Znovu jsem se podívala na jeho oči, když se zeptal na barvu. "Spíš to sluníčko, ale tak... víc tmavé. Opravdu barevné jako zlato. Možná by se ta barva dala popsat jako mokrý písek, akorát taková zářivější." Odpověděla jsem zamyšleně. Byla to opravdu pěkná barva. "S každou magií se dají chránit ostatní, když ji použiješ chytře. A stejně tak se dá i ostatním ubližovat." Řekla jsme to tak, aby bylo jasné, že já jsme pro první možnost. "Ale osobně nikoho s takovou magií neznám." Pobaveně jsem se na něj podívala. "Zas tolik práce s tebou nemám, víš? Yetti tě unesl jen jednou a ty jsi mu navíc sám utekl." zatřepala jsem hlavou, abych ze sebe setřásla sníh, který rozvířil a který se následně rozhodl, že na mojí srsti mu bude líp, než na zemi. Já s ním v tomhle ohledu tedy nesouhlasila, zem je pro sníh dostačující. "Magii se určitě naučíš ovládat. Chce to jen čas." Byl až příliš nadšený mým slibem mu něco předvést. Nebyla jsme si jistá, jestli vůbec něco viditelného dokážu, moje magie byla slabá a netrénovaná. "No to nevím, nečekej nic extra." Snažila jsem se Jara trošku krotit.
Poslouchala jsme jeho argumentaci ohledně nemazlení se mezi sourozenci a úsměv z mého obličeje pomalu mizel. Dobře, tudy cesta nevedla, musela jsme zkusit něco jiného, protože Jaro očividně nepochopil, kde je problém. Ale na druhou stranu v tom jsem se mu nedivila, nevysvětlila jsme to a vlčatům obvykle nic nepřipadalo nemožné. "Dobře, v tom máš asi pravdu." Zastavila jsem a podívala se na něj se zoufalým výrazem. "Ale... já jsem pro tebe moc stará. Ty jsi vlče, měl by jsi počkat, až budeš dospělý a pak si najít partnerku přibližně stejného věku, nebo o něco mladší, ne starší o několik let." Vysvětlila jsme mu na rovinu.

Ale teď jsme letěli vzduchem a já měla neblahé tušení, že podobné věci už mi brzy vůbec nebudou dělat starosti. Vlastně že mi nebude dělat starosti vůbec nic. Ale tohle Jaro nechápal, pro něj byl tenhle šílený let legrace. Šťastný to vlček. Ale náraz nepřišel, alespoň ne tak, jak jsem čekala. Dopadli jsme do vody, což bylo jediné štěstí, jinak bych už byla placička. A jaro udušená placička, ani jsem si neuvědomovala, jak silně jsme ho k sobě tiskla, dokud mi ho náraz nevytrhl. V prvním okamžiku jsme začala zběsile máchat tlapkami okolo, ale pak jsem se uklidnila, a přešla na organizovanější a koordinovanější tempa. Sotva se můj čenich dotkl hladiny, tedy hladiny zespodu, zalapala jsme po dechu a začala se rozhlížet po té hnědé kuličce. Pro něj to byla očividně pořád zábava, ani si neuvědomoval přestálé nebezpečí. Ale plavat naštěstí uměl. Pustila jsem se s cvakajícími zuby do plavání ke břehu. "J-já? Ani n-náhodou." odpověděla jsem ne právě zřetelně. O moc líp to ale nešlo, tohle nebylo vhodné počasí na koupel a voda byla opravdu ledová. "P-počkej ke b-břehu." Dodala jsem pak jako odpověď na jeho další otázku a dál už plavala mlčky.

Usmála jsem se na jeho nadšení. "No, všechno ne, nikdo neví všechno, ale něco málo ano." Zamyslela jsem se nad jeho další otázkou. Nebyla jsem si jistá a tak jsem začala u toho nejpodstatnějšího, tedy toho, co se dá sníst. "Nejradši mám... asi borůvky. Nebo obecně všechny lesní plody, i když ostružiny mají moc peciček. A jinak třeba taková olše je pěkný strom. nebo osika, ta má zajímavý tvar listů. Víš jak vypadají?" Poslední větu jsme dodala, protože když neznal javor, mohly pro něj být názvy jiných rostlin jen nicneříkající slova. Možná bych oba stromy dokázala docela dobře popsat, kdyby bylo potřeba.
Chvilku bylo ticho, ale moc dlouho nevydrželo. Asi tak dlouho, než vlče napadla další věc, na kterou se mohlo zeptat. "Víš, u nás ve smečce byl zvyk pojmenovávat vlčata podle dravců, moji sourozenci se jmenují Strix, Falco, Accipiter a Harpia.. Já jsem z nich prostřední, Harpia a Strix jsou starší, i když jen o pár minut."
zavrtěla jsem hlavou nad další věcí, kterou řekl. "Víš, takhle většina magií nefunguje, i když máš samozřejmě pravdu, že by to bylo fajn. většina magií není na ochranu dost silná, popravdě jsme ještě nepotkala vlka, který by jakoukoli magii ovládal na úrovni, že by se s její pomocí dokázal bránit, aniž by zároveň musel vymyslet nějakou past nebo protivníka přelstít." podívala jsem se na něj. "Ale kdo ví, třeba se u tebe jednou objeví nějaká silná magie až vyrosteš." Byl trošku zvláštní vlče, nepřekvapilo by mě to. "No, většinou to tak je, ale jsou i výjimky, nebo existují vlci s více magiemi nebo elementy. Ale oči míváme podle elementu s kterým se narodíme a ovládáme ho jako první." na jeho otázku jsem se mu pozorně zadívala na očka a chvíli přemýšlela. Zlatá neznamenala element, ale mohla mít klidně hned několik významů.
"Máš zlaté oči. A nebo žluté, pro tuhle barvu se dá použít oboje." odpověděla jsem. "Může to znamenat třeba světelnou magii, ale žádný element to nebude. A nebo dokážeš něco speciálního a máš nějakou ze vzácných magií. Třeba energie by mohla mít zlatou barvu." Snažila jsem se, jak nejlíp jsme uměla, ale ohledně magií jsem měla jen něco málo navíc k základním znalostem. nebyla jsem expert. "Magie... myslím, že se dá změnit, ale je to složité a nemusí se to povést. Má to něco společného s vlčími bohy, které musíš požádat, nebo tak... nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, já jsme se svou magií spokojená. A existují i jiné, jak jsem už řekla, někteří vlci můžou mít i několik magií a může to být asi téměř cokoliv. Někdo by třeba mohl vyvolat i zemětřesení nebo ovládat... hm... třeba déšť. Elementy jsou prostě nejčastější a bývají primární, tedy první magií. další se můžou objevit s věkem."
na chvíli jsem zmlkla abych si utřídila myšlenky a také popadla dech. Vysvětlovat něco je tak vyčerpávající! "Moc toho se svou magií neumím, nikdy jsme ji příliš nepotřebovala, ale když půjdeme kolem nějaké vody, třeba louže nebo potůčku, tak ti něco ukážu." Slíbila jsem. nemuselo by být od věci se trošku potrénovat a oprášit to málo, co jsem se jako malá naučila.
zasmála jsem se jeho rozcuchání. vypadal tak celkem roztomile. Ostatně jako každé vlče. Jeho další věta mi ale téměř vyrazila dech a já překvapeně zastavila. Dobře, ne tak další, ale až ta, která následovala po ní. Možná mi to nemuselo připadat tak divné, byl přece ještě vlče a nechápal, co znamená partnerství, ale... "No počkej, počkej, víš..." rychle jsem hledala vhodnou odpověď, abych tím neurazila jeho city, ale zároveň vybruslila z téhle, pro mě ne zrovna příjemné situace. "Víš, nemyslím si, že by to šlo, přecejen, ty jsi vlk, kterého mám ochraňovat." Nechtěla jsme k tomu ještě dodat, že jsem Andílek, takhle to nebyla tak úplně lež a já lhát nechtěla. "Ale řekni, nemazlí se a nejsou na sebe hodní i sourozenci? Pokud se tedy zrovna neperou?" Tohle byla bezpečnější půda. Opět jsem se dala do chůze.
Než ale jakkoli odpověděl, objevila se tu jiná věc, která ho rozptýlila. Možná bych za to mohla být vděčná, pravda ale byla jiná. Opět jsem zastavila a zadívala se nejdřív na něj. Když se ozvaly zvláštní zvuky, znepokojeně jsme se rozhlédla. Kdybych byla sama, možná že bych se velice rychle přemístila na jiné místo. tedy, utekla bych. Jaro měl pravdu, tohle bylo divné. jenže než jsem se nad tím víc zamyslela, ocitli jsme se oba ve vzduchu, ani jsem netušila jak. A rozhodně mi to nepřipadalo tak super jako jemu, protože jistý fyzikální zákon, zvaný gravitační, říkal, že co letí nahoru, poletí velice brzy i dolů. A to velice, velice rychle. Zatla jsem zuby, abych nezačla křičet. Tím bych dobrý dojem rozhodně neudělala. Místo toho jsem se natáhla a za letu si Jara přitáhla k sobě a objala ho tlapkami, abych ho chránila, alespoň částečně, před tvrdým dopadem. Ne že bych si myslela, že to k něčemu bude. Od určité výšky už začne být jedno, jestli nás něco chrání nebo ne. Pokud bych mohla odhadovat, tahle výška kritéria splňovala. Pak už jsem jen křečovitě zavřela oči a doufala, že dopad nebude tak tvrdý, jak určitě měl být. Pokud by byla nějaká chvíle vhodná na odříkání pár modlitbiček k nějakým vlčím božstvům, byla by to právě tahle. ne že bych nějaké znala, ať už modlitby nebo bohy. I když, buďme upřímní, teď bych se modlila k čemukoli, klidně i k tomu yettimu, jen kdyby se tu objevila nějaká neznámá síla a zachránila nás před pádem dolů. Jsem ještě příliš mladá na to, abych byla placička!

"Víc barevný?" Zopakovala jsme po něm. No, nakonec proč ne, podzim má přece spoustu barev. Snažila jsme se představit si malé vlče podle Jarova popisu, ale rychle jsme to vzdala, protože jsem vůbec neměla tušení, kam kterou z barev umístit. Když ale zmínil listy, opět jsme zastavila a rychle načrtla tlapkou do zbytků sněhu javorový list. Právě ten mě napadl při jeho popisu. "Takovéhle listy?" Zeptala jsem se vlčete. Popis 'Z jednoho hezkého stromu' mi opravdu moc neříkal. "Jestli ano, tak je to javor. To by ti mohlo pomoct, až ho budeš příště popisovat." Usmála jsem se na něj.
"Víš, já bych řekla, že ano, i když to třeba nedává najevo. Starší sestry většinou vypadají, že na mladší pohlížejí skrz tlapky, ale nebývá to pravda." Jo, já také mívala sourozence, i když naše věkové rozdíly byly dost zanedbatelné. Ale jedna moje sestra se k nám ostatním chovala maličko povýšeně, přesto zrovna u ní jsem věděla, že by pro rodinu byla ochotná udělat první, poslední. A myslela jsem si, že u téhle zvláštní rodinky to bude podobné. Ale jakmile jsem to řekla, uvědomila jsem si, že takové chování, které Jaro popsal, by právě dokonale k zimě sedělo. tedy k zimě jako ročnímu období. Chladná vlčice, která si drží od ostatních odstup. A děsivá. Občas. Sněhová bouře může být děsivá. Souhlasně jsem přikývla, když řekl, že ji má stejně rád. To jsme schvalovala.
"No, jak se vyhnout nebezpečí? V první řadě je důležitá opatrnost a, víš, ono poslouchat rodiče také není úplně od věci. nezakazují ti někam chodit jen proto, abys si neužil žádnou legraci, obvykle k tomu mívají opravdu rozumný důvod. Jsou starší a už mají nějaké zkušenosti co se života týče." Nechtěla jsem ale zklamat ani jeho představy o nějaké mocné magii, i když o tomhle jsme sama moc nevěděla. "Kouzla obvykle nejsou ta nejjednodušší cesta a vyžadují talent, schopnosti, trénink a pak také samotné provedení onoho kouzla, ale je pravda, že taková magie existuje. Já sama, ale nic takového neumím. To by bylo něco, kdyby strážný andílek prostě nakreslil ochraný znak a dál se o svého svěřence nestaral!" Zasmála jsem se tomu. "K čemu by potom byli?" To poslední byla čistě řečnická otázka. "Ne, moje hlavní magie je taková, jako u jakéhokoli jiného vlka, jeden ze čtyř základních elementů." Upřela jsem na něj jako důkaz svá tmavě modrá kukadla. "Voda."
Když začal vykládat cosi o mém začlenění do rodiny, moje nadšení trošku pohaslo i když jsem na sobě nedala nic znát. jistě, cítila jsem se notně polichocena, že se mnou má tohle vlče takové plány, ale zároveň jsem věděla, že se neuskuteční. Tohle nešlo. jeho rodiče by mi možná byli vděční, že jsem jim toho malého nezbedníka přivedla zpátky a asi by mě nechali s nimi chvíli zůstat, ale... ale. Dřív nebo později bych v jejich rodině byla jako páté kolo u vozu. nebo sedmé, pokud mají sedět počty a vydala bych se zase o dům dál. něco takového nemohlo fungovat. Možná bych pro vlčata mohla být jako starší sestra, ale dřív nebo později bych jim začala být na obtíž. Tohle byla úplná rodina, nepotřebovali nikoho dalšího.
"No jo, já tě mám taky ráda." Usmála jsem se a pocuchala mu tlapkou srst na hlavě. vypadal tak opravdu legračně, jak jeho mokrá srst částečně držela tvar. "A uvidíme." měla jsem sice jasný názor na tohle celé, ale nechtěla jsme dělat jasné závěry. Nechtěla jsme ho zklamat. "Ale tvoji rodinu poznám moc ráda."
S o trošku sušším kožichem jsem pak pokračovala v chůzi. "Doufám že ano. Pokud si tedy v půlce cesty nerozmyslí že radši zůstane tím, čím je. Ale na to moc nevypadal." Doufala jsem, že minimálně já už se s ním nesetkám. "Ale chvíli od něj pokoj bude určitě." A to bylo dobře.
Sledovala jsme jeho pohled k horám. "Moc to tu neznám, takže ti budu věřit." Odpověděla jsem vesele.