Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Nížina hojnosti

Peisia se vyškrábala nahoru do hor a než se nadála, už si našla jeskyni na schoulení se do klubíčka a protože úplně netušila kterým směrem se vydat zpátky, prostě se tam vyspala. Potřebovala to. Byla utahaná a měla toho dost. Když se probudila, venku už bylo odpoledne. Vystoupila do něj a uvědomila si, že začíná poměrně hladovět. Nelíbilo se jí to, což o to, potřebovala se sebou něco rychle udělat. Jenže... počítal s ní ještě vůbec někdo z Namarey? Moc tomu nevěřila. Spíš... všichni si šli po svých. Vlastně tam neměla nikoho, kdo by ji zrovna postrádal. Nikdy to tak nebylo. Mávla chvostem a seběhla dolů, kde zahlédla zajíce a po krátké pronásledovačce zvíře dostihla a zardousila. Když si všimla, že ji u toho všeho sledovala liška, jen na ni chraplavě zavrčela. Pomalu jí teklo z nosu a škrábalo ji v krku. K sakru, měla by skutečně někam do tepla...
Bylo by to všechno mnohem lepší, kdyby neviděla všechny ty polámané stromky a drobná, mrtvá tělíčka sotva odrostlých zvířat sotva sešla níž k louce. Samozřejmě, povodeň si vzala mnohé oběti... a Peisia se je rozhodla alespoň za pomoci svého elementu pohřbít.

>> Kvetoucí louka

× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Ulov si na horší časy
× Odhal následky potop
× Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti (herní den)
× Jakkoliv se zbav nalezeného, vyplaveného těla

Kopala nohama, snažila se udržet a brzy se dostala blíž ke břehu. Nanaštěstí ale břeh byl možná ještě nebezpečnější než vlny. Narazila do okraje břehu, zalapala po dechu a snažila se zachytit a vydrápat se tam. Proklouzlo jí to pod drápky, ale pak se konečně ozvala svému elementu a jakmile se dostala do menší hloubky, zachytily ji lijány a vytáhly ji nahoru na břeh. Peisia kuckala a prskala vodu, načež se rozvalila na bok.
Voda na ni pořád dopadala, liskala ji přes tvář a plíce bolely. Aspoň nebyla kdo ví jak zraněná. Zhluboka se nadechl a podívala se nahoru k obloze. Tmavá obloha,pod mrakem, déšť a Peisia se postavila. Udělala pár kroků a ve tmě jí podklouzla tlapka a ona skončila v malé kaluži, načež se pokusila udělat další krok, ale noha se jí tentokrát zabořila jak byla hlubší než jak vypadala. Zaprskala a přeplavala na druhou stranu a konečně na stabilní cestu, kde se posadila a dala si pár momentů na oddych než bude pokračovat dál.

>> Hraniční pohoří

× topení 3/3
× špatný odhad hloubky vody

Peisia si ani neuvědomovala, že skončila pod vodou. V podstatě to byl jen pád a pak tvrdý náraz, jak se voda rozstříštila do drobných střípků a vnesla do vzduchu jako roztříštěná mozaika. Vyrazila si dech a začala po něm lapat, jenže se nad ní uzavřela hladina a vlčice začala mávat tlapkami, snažící se udržet nad hladinou. Po chvilce se vlčice jednoduše nechala zmítat vodou, ale naštěstí to netrvalo zas tak dlouho než se dostala zpátky k hladině a brzy z ní její hlava vyrazila jako Willy z bazénu ke konci filmu a zmateně se snažila něčeho zachytit, zatímco trpěla nejspíše stejným problémem jako ostatní, kteří bezpečí úkrytu u jezera opustili. Rozkašlala se a znovu skončila pod vodou, víry ji tahající dolů do temných hlubin a její tělo děsivě lehké.

× pokus se plavat
× proud 2/3

>> Slané jezero

Peisia rychle štrádovala horami, venku to klouzalo. Voda jí stékala po srsti a beta smečky rychle hledala jakékoliv místo, kde by mohla růst sioba. Barevné květy, barevné květy... kde mohly být?! Rozhlížela se, voda jí tekla do očí a vlčice přidávala do kroku. Kde mohla být rostlinka, co by jim pomohla? Vlčici sklouzla tlapka, vyjekla a vydrápala se o trochu výš. Srdce jí bušilo. Všechno v pořádku. Všechno v pořádku, to nevadí. Přidala a rozhlížela se, snažila se udržet rychlost. A pak... před očima jí přeběhlo divoké zvíře. Peisia se naježila a než si stihla poradit, najednou stála ve vzduchu. A padala. S vyjeknutím se svalila dolů ze srázu a do vody, která se rozstříkla do okolí a Peisia skončila ve vodě.

× Proud 1/3

Merlin, Akros, Alhajoth, Zubraya

Vlci přicházeli a odcházeli. Peisia tiše poslouchala jejich spory, hlavně výlevy Merlin, jejímž směrem se krátce podívala. Nehodlala komentovat jejich výměny s Akrosem a když se skupina trochu povyměňovala, konečně se postavila a protáhla si tlapky, načež se podívala na ty, kteří uvnitř zůstali a nebo se sem vrátili zvenku.
A někdo se skutečně vrátil. Alhajoth, kterého za chvilku dovnitř dotáhl Akros s Merlin. Nastražila uši a postavila se. Věděla že není léčitelkou, ale to nezměnilo nic na tom, že mu mohla aspoň podat nějakou základní péči než se toho zhostí Ushari. Přeci jen zmínila, že magii moc nedala, tak jí mohla alespoň Peisia vypomoci.
"Pomožte mu sem," instruovala dvojici a v jedné části nechala vyrůst silnější, mechové polštáře. S tím okolo nechala vyrůst několik trychtýřků, které by mohly pomoci. Očima sjela směrem k jeho ranám a pokusila se i vyvolat hadí tělo, aby mu ho obmotala okolo menších zranění, kde by se obvaz držel dobře. Nakonec nechala vyrůst hadích těl ještě pár.
"Tady, využijte je. Znám ještě jednu dobrou léčivku, ale ta poroste někde venku. Podívám se po okolí, jestli ji nenajdu. Dávejte na něj pozor, ano?" rychle jim pokývla a vyhrnula se ven.
"Pokud se ještě někdo jakkoliv zraní, držte je v teple. Zubrayo, vysuš je."
Rychlým krokem vykročila ven.

>> Nížina hojnosti

× Diskutuj zranění
× Ošetři zraněného
× Bezpečí člena

Peisia celou situaci sledovala a když se na ní Serbiiny oči zastavily, pohledem neuhnula. Stále seděla u východu a prakticky svým tělem blokovala studený vítr, který déšť provázel. Byla jí zima... příšerná zima. Přesto věděla, že si ji Serbia nevybere. Kdyby z Peisii měla být alfa, jmenovala by jí ji hned, nečekala by. Navíc... moc času na území netrávila, spíš se toulala. Byla možná tak pozůstatkem staré gardy, která tu byla ještě za Khana.
Bílou vlčici, Aerrav, poznávala jen po jméně. Ale ostatní, Wuvi, Neith, Strix... Naarash, Khan-fani. Povzdechla si a zatímco Serbia jmenovala Ushari novou alfou, její zrak zamířil ven, do chladu a mokra hor. Na chvíli vypadala smutně. Tak smutně, jak jen jeden neschopen zachytit čas mohl. Tania... byla pryč. Zephir... kdo ví kde. I Aerrav se musela vrátit. Jakoby se celá Namarey rozpadla, to co tu bylo teď rozhodně nebylo tím, kde celá smečka začala. Ale byl to pokrok. Smečka se rozrůstá. Sílí.
Otočila se zpět k vlkům uvnitř a postavila se.
"Ushari Namareyská," mávla ocasem a pak se na ni zazubila, "Bude z tebe dobrá alfa, takže se nás neopovažuj opustit."

Peisia se držela u východu, takže když dovnitř zamířila trojice vlků v čele s cizincem, zpozorněla. Brala v úvahu i slova Nitocris a Merlin, jelikož jedna z nich zmiňovala partnera a ta druhá žádala o výpomoc s hledáním svého partnera a dcery, ale tohle jako dcera nevypadalo a partner... inu, možná?
Vlk však prošel okolo ní a začal mluvit na Serbiu. Peisia zastříhala ušima, ale kde by se obyčejně neměla potřebu plést do cizího rozhovoru, teď jí přišlo logické jednat co nejdřív, protože hory byly v těchto podmínkách docela krušné.
"Pojďte dovnitř!" zavolala na vlky venku, aby je pobídla pro přechod do úkrytu, kde se mohli skrýt. "Ushari, jsi léčitelka, že? Sama znám nějaké léčivé byliny, hodilo by se ti, kdyby nějaké vyvolala?" rozhodla se hned přiložit ruku k dílu, protože v tomhle nečase je nikdo určitě hledat ven nepůjde. Aspoň se tedy zdálo, že měla v plánu v prvé řadě vlkům vypomoci a pak teprve věnovat pozornost alfě. Některým to mohlo přijít urážlivé, ale zranění bylo zranění.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 4/4

Peisia tiše seděla a naslouchala, hlavně když se dovnitř přiřítila Merlin a začala vypadat, že se jim tam brzy zhroutí. Zabolelo ji srdéčko když se rozmluvila o své dceři, ale vypadalo to, že teď nebyl čas to řešit. Přesto se však Peisia k Merlin přesunula zatímco sestry se štěkaly. Z nějakého důvodu se pod Camiyinými tlapkami mech stáhl, takže si musela lehnout na studenou zem.
"Posaďte se, Merlin," vyzvala ji zlehka, "pokud pro ně vyrazíte sama, nikomu to nepomůže. Vypadá to, že si dříve ublížíte než je najdete," pokynula jí k baldachýnům mechu a podívala se ven do deště, načež si tiše povzdechla. Vlčice se mezitím utišily a když se beta Namarey otočila, Serbia zrovna povyšovala vlky na pozici kappy. Rozuměla, že Merlin asi v tento moment nebude mít zrovna radost, ale absence členů smečky ji mírně znervózňovala - a to i přesto, že onoho Sivataga třeba vůbec neznala. Proto i tiše hleděla ven a hledala vlka, který by snad šel na sraz už docela pozdě.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 3/4

Peisia se na Ushari usmála. Neviděla své schopnosti jako tak skvělé jako je měli jiní, ale chvála ji určitě pohladila po duši.
"Věřím že s trochou času se podobných věcem dokáže naučit jakýkoliv vlk s magií země, včetně vás ostatních," odpověděla a pak poukázala na očka v barvě limetek. "A pokud magii moc dobře neznáte, stačí se většinou zahledět na to, jakou vidíte barvu v odrazu vašich očí. Vím, že existují i vlci, kteří se s magií nesetkali než mezi nás dorazili. Je to poměrně dobré znamení toho, co můžete od svých magických schopností očekávat."
Pak se utišila a uklidila pod sebe pacičky, takže brzy připomínala pecen bochníku, ještě se svým krátkým ocáskem. Na Serbiinu otázku jen k vlčici sklouzla pohledem a pak se podívala na Ushari, kterou nechala na její otázku odpovědět samotnou. Nebo možná chtěl mluvit někdo jiný?

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 2/4

>> Hraniční pohoří

Dorazila do úkrytu nad slaným jezerem v závěsu za Serbiou a rychle se rozhlédla, zda-li neuvidí něco, co by mohlo smečce po dobu pobytu udělat nějaké problémy. Zatím se nezdálo, že by na ně mělo něco přijít, ale dříve nebo později tak nějak čekala, že se někdo nebo něco ukáže. Nebyli jediní, co v tomto počasí hledali místo, kde by se mohli skrýt.
Zaplula za Serbiou do úkrytu a dlouze vydechla, načež dupnula tlapičkou na zem a po celé místnosti se rozjel kobereček z mechu, který byl mnohem jemnější a příjemnější než tvrdý kámen který tu jinak byl doteď. Našla si svoje místečko a uvelebila se, pěkně s výhledem na všechny a upřímně se usmála na Zubrayu, když jí vysušila kožíšek. Tak, hned to bylo lepší. Teď už jen budou muset přežít potopu a doufat, že poušť bude v bezpečí.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4

>> Namarey

Peisia si šla svým tempem za svou alfou, pohledem zkoumala okolí a nezdála se být moc odvázaná z toho, co viděla. Všude byla voda, všude bylo mokro a potopy se plížily i okolo pohoří. Strhávaly kmeny, braly hlínu, rostliny, všude tvořily chaos. Dělalo ji to nešťastnou, vidět její nový domov takto zpustošený. Skoro to až vypadalo, že se celý ostrov snad ponoří pod vodu a zůstanou z něj trčet jen výčnělky hor jako páteř a nebo možná zuby.
"Opatrně," zamumlala, když jí zlehka podklouzla noha a vlčice se musela srovnat. Nerada by, aby upadli i další členi Namarey. Skutáleli se do otevřených čelistí kdesi pod hory a na kvetoucí louku. Jedno uklouznutí mohlo být smrtící a Peisia by něco podobného nechtěla mít na triku.
Všechny vlky přes rameno překontrolovala pohledem a pak se drala dál a výš, směrem ke slanému jezeru, na které Serbia poukázala.

>> Slané jezero

× Zamiř do bezpečí

Peisia byla v podstatě... štěstím bez sebe že ho vidí. Alespoň do momentu, kdy si všimla jeho pohledu přes své rameno na Camiyu. Na Camiyu, která přišla, ohlásila, že si mají o čem povědět, ale jinde. Odešla... a cizí vlčice v pískových barvách ji brzy následovala. Stihla jen zachytit, že se jmenuje Sonora.
"Ushari, tvá sestra nemá patřičné vychování. Prosím, promluv si s ní, ano?" mávla ocáskem a přejela pohledem po ostatních. Bílá vlčice, hm? Cože to říkala, Aerrav? O té už slyšela.
"Těší mě Aerrav, jsem ráda že jste se k nám vrátila. Přišla jste za dob Khana, že?" optala se jí. Než ale stihla pokračovat v čemkoliv dalším, dorazila Serbia, která se jim omluvila. Už se dle všeho začala z pouště evakuovat. Peisia na její slova kývla a podívala se po celé sebrance.
"Pojďme, ano?" usmála se na ně a drkla do Zohara bokem, načež o něj otřela hlavu. Měla takovou radost že je zpátky! To bylo jedno dítě zpátky v jejích spárech. Teď potřebovala přesvědčit ty ostatní, že o ně stále má zájem. A najít Havrana...
"Držme se u sebe, ať se někdo neztratí. Předpokládám, že nemáte hory ještě prochozené," střihla ouškama.

>> Hraniční pohoří

>> Hraniční pohoří

Peisia zavrtěla hlavou. Ne, tohle... tohle nevypadalo jako její sestra. Ushari i Nitocris byly mnohem světlejší. Jenže i její dítka nevypadala všechna nutně identicky, takže brala v potaz i genetiku obou rodičů. Kdo ví, třeba si jen vytáhla dlouhé stéblo a na sluníčko v poušti se tak teď vařila.
"Nezáleží na to, pokud se pokusí udělat přestupek, potrestám ji. Tady není doma, tady nikdo nikoho šikanovat nebude. Jsem si jistá, že Serbia s tím bude souhlasit," mávla ocasem a povzdechla si nad tím. Pranic se jí ta myšlenka toho, že se sestry semknou a budou dělat problémy, nelíbila. Ushari moc neznala, ale zdála se jí inteligentní a ne jako šikanátor, ale kdo ví. Doufala, že se v ní nepletla.
Jenže to už došla na území... a nespokojeně se zamračila na své tlapky a vodu, která se míchala s pískem a tvořila nehezkou a nepříjemnou kombinaci. Tiše mlaskla s nespokojeností a nechutí nad mazlavou zimou pod jejími tlapkami.
Území se překvapivě nezdálo být prázdným a když zamířila k častějším místům Namareyským srazů, ve vší té šedi zahlédla známé hnědé a nazrzlé barvy. Taky černou ťupku, kterou si pamatovala z posledního srazu. Ale...
"ZOHARE!" vykřikla a rozběhla se v před, ocásek zdvihnutý.

Tundra se spíše do rozhovoru nezapojovala, přesto však jejím směrem střihlo Peisiino ouško když zmínila Namarey. Ach ano, Tundra Namareyská. Znělo to skutečně zvláštně. Jenže Camiya, dcera alfy pouště, pokračovala ve svém malém proslovu a Peisia se na ni nadále dívala ze své výšky, než zlehka zhoupla svůj ocas a pak jednoduše odpověděla.
"Smíš se připojit k Namarey, sestro Ushari a Nitocris. Ale pokud teď přijmeš možnost se stát členkou naší smečky, pamatuj, že nemáš právo prosazovat práva a pravidla ze své domoviny. Budeš se řídit těmi našemi," mávla ocasem. Věděla, že tu Zohar není, ale pokud se třeba jednou vrátí...
"Smečku najdeš u oázy v poušti. Budu očekávat, že se ukážeš co nejdříve... Camiyo Namareyská." A s tím se srnka rozešla dolů a pryč od veškeré té záplavy vlků, kteří se tudy zrovna teď rozhodli projít. Po zbytek cesty dolů z hor si držela docela přísnou tvář.

>> Namarey

Peisia sledovala vlčici před nimi s úsměvem na pyscích, očima upřených na její tváři a ani se nezachvěla. Stále nerozuměla tomu, jak mohli být pouštní vlci takhle vysocí. Co je krmilo? Protože drobní živočichové z pouště zjevně ne. Potřebovala se někdy zeptat Ushari, Možná, že je dokrmovali rybinou. Znělo to jako zajímavý subjekt zkoumání.
"Camiya, dcera alfy z pouště," zopakovala Peisia a nechala slova poválet na jazyku. Chlubila se úspěchy rodičů... ale nemohla se divit. Mnoho mladých se chlubilo tím, co byli zač rodiče. Mysleli si, že budou tím samým. Pouštních vlků tu navíc moc neběhalo, co se Peisia domnívala. Mohla to být...? Ale ne, Ushari byla světlá. To stejné její sestra. Tahle vlčice na ně byla až moc tmavá, tudíž Peisia tu myšlenku vypudila.
"Všude a nikde, jako vítr na pláních," vydechla Peisia pobaveně, ale ten nekonečný vítr už jí taky lezl na nervy. Stát tu a povídat si bylo nepříjemné, chtělo to vytratit se do úkrytu. Taky se jí nelíbil ten zrzavý samec co tu jen tak postával. Měl s nimi co řešit a nebo se hodlal jen tak nejapně dívat? Jeho neslušnost však přešla s elegancí.
"Mé jméno je Peisia Namareyská. Mým domovem je poušť zrovna tak." Jenže to už vlčice udělala něco, co Peisiin poměrně přívětivý pohled zmrazilo. Její tvář porostla jinovatka a ta zatuhla v chladné grimase nedůvěry.
"Sestra Ushari, nemýlím se?"
Ach, jak Ushařiny sestry nesnášela.