Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zeiran vypadal posmutněle. Peisiu mrzelo, že se necítí dobře. Možná že jednou bude - jednou. Rozhodně to měla v plánu. Nikam odcházet nechtěla a vypadalo to, že Zeiran neměl zrovna tu možnost tento svět pro teď opustit. Možná, že tu pořád bylo nějaké ponaučení, které mu zbývalo se naučit.
Nakonec, když už se loučil, jí přihodil ještě jeden, poslední typ: jak se jednoduše v tomto okolí uzdravit za pomoci rostlinky, která se jmenovala sioba. Peisia zaujatě poslouchala a zavrtěla ocasem. Nakonec přikývla.
,,Díky, Havrane. Budu si to pamatovat." Sama byla nervózní z jeho zranění. Musel si dávat pozor - a to mu taky hodlal říct. Aby se tu nepotácel sám, případně, aby se mu nezamotala hlava a nestalo se s ním něco špatného.
,,Příště. A dávej na sebe teď v té tmě pozor, ano? A brzy si odpočiň," dodala ještě rychle a pak sledovala, jak se Zeiran zdvihá a brzy odchází. Chvíli se dívala za jeho zářivým kožíškem, než se uložila vedle jezera. tady nahoře v horách bylo poměrně zima a ona se svým kožíškem tu nechtěla být příliš dlouho. Proto se i po delší době odhodlala, že zamíří směrem dolů, kde předtím míjeli s Havranem poušť. Kdyby se vydala stejným směrem jako on, nejspíše by nakonec stejně jen dorazila za ním, protože by o něj měla starost.

>> Poušť

Mlčel - a Peisia nehodlala jít hlouběji, než ji pustí. Pokud nechtěl mluvit, nemusel. Měl na to právo a ona mu jej nehodlala brát. Na jeho slova o respektu a strachu jen zavrtěla hlavou.
,,Strach není v tomto případě správný. Ale věřím, že si pro sebe najdeš správnou cestu." Jak už nad tím přemýšlela i dříve, nebylo možné jej nutit, aby si myslel, co chce, aby si myslel. Byla to jeho cesta, jeho život a jeho rozhodnutí. ,,Možná ne, ale věřím, že každý se může změnit. Pokud bys snad i někdy chtěl, můžu ti ukázat jak," zavrtěla ocáskem a pak tiše kývla na jeho slova o odchodu. Nejspíše toho na něj naložila příliš. Nebyla nadšená z toho, že odejde takto zraněný, ale rozuměla tomu. Potřeboval čerstvý vzduch a zpracovat, co se mu nyní muselo dít v hlavě.
,,To je dobrá otázka. Upřímně nevím," pohlédla zpátky tmou dolů, odkud přišli a pak na druhou stranu. ,,Nejspíš se budu toulat někde v okolí hor. I když jsou lesy vážně pěkné, dávám přednost otevřeným pláním," osvětlila Zeiranovi. Pak se však zarazila a nastražila uši. Tlapkou si prohrábla srst a našla jednu drobnou mušličku, která při jejím zběsilém běhu nevypadla. Tu pak nabídla pro Havranovi.
,,Pro štěstí. Třeba ti mě v budoucnu pomůže najít." A pak se usmála, jak jen to vlci uměli.

Uvažovala, jak správně formulovat větu, která se jí rodila v hlavě. Nakonec tiše sjela pohledem dolů a střihla ušima. Snažil se chodit v botách svého otce, ale ty byly velké a nikdy by je nedokázal pořádně naplnit. A z toho co slyšela, jeho otec nebyl příkladný vlk. Takže tedy výchova?
,,Strávili jste spolu hodně času?" zeptala se, doufajíc, že Zeiran pochopí, kam tím míří. Možná, že se jen snažil zaplnit místo otce, kterého nikdy neměl. Od pohledu Peisia poznávala, že je mladý.
Tiše si povzdychla nad jeho slova ohledně vlků, které by určitě porazil. Sama konečně opustila vodu, poodešla několik kroků od Zeirana a oklepala se. Ten konečně odpověděl i na další její otázku. Peisia se konečně posadila a dlouze se na něj zadívala. Uvažovala, co říct. Problém byl, že tohle byla věc, kterou mu mohl každý opakovat milionkrát, ale stejně si na to musí přijít sám. Pohledem přejela zpátky na hvězdy.
,,Tak proč budit strach? Stačí ti respekt - pak tě vlci nezradí a ani nebudou chtít, protože tě budou respektovat." Jistě, vybudovat respekt bylo těžší než donutit vlky, aby se báli. Ovšem... nestálo to pak za to? ,,Pokud ti nevadí smečky, možná by ses k jedné měl přidat. Vyšplhat výš po žebříčku, získat si respekt alfy i těch ostatních. Vím, že to možná není to, co bys rád dělal, ale... omluv mě, Havrane, nepřijdeš mi jako někdo, kdo má rád chaos a destrukci. Přijdeš mi jako někdo, komu bylo ublíženo a teď se bojí, aby se to neopakovalo." Pohlédla na něj. ,,A to je v pořádku. Pokud by jsme se nikdy ničeho nebáli, nemohli by jsme být ani nikdy stateční."

Peisia Zeiranovi ničivé tendence nijak nekomentovala, spíš uvažovala, jak je dobře usměrnit. Přeci jen byl pořád mladý a pokud se do toho někdo vloží v blízké době, šlo by to stále napravit.
,,Co se s tvým otcem stalo?" optala se, i když nečekala, že se jí s tím Havran svěří. Z toho, co říkal, však vyvodila, že rodinu nemá. Tudíž jej otec opustil a nebo zemřel. Možná obojí. Peisia takové případy znala. Nezbylo po něm tak nic než nevyplněné boty a vztek. Směřovaný na svět - ale směřovat by měl na rodiče, který jej opustil. A co matka? Nejspíš podobný případ.
,,Problém s mocnými vlky, kteří budí strach, je ten, že vlci se neradi bojí. Pokud jsi vystrašený, často ubližuješ těm kolem - a mohli by přijít ublížit i tobě." Pak se odmlčela. ,,Ale myslím, že jen chceš respekt a uznání. Nepřijdeš mi jako někdo, kdo by si užíval zapálené lesy a krev náhodných vlků. Nebo se pletu?" podívala se na něj a střihla ušima.

Dobrá otázka. Peisia si nebyla jistá, co odpovědět. Její oči se tak upnuly na oblohy. Na hvězdy. Kdyby teď spadla dolů hvězda, co by si Peisia přála? Vrátit se domů? Necítit to prázdno, co ji stravovalo?
,,Dlouho byl můj důvod, abych po sobě zanechala nějakou stopu. Odkaz," přiznala Zeiranovi. ,,A tak jsem přivedla na svět nový život do rodiny, která jej na svět přivést nemohla." Mírně se usmála a podívala se na Zeirana.
,,Dohodli jsme se, že do jejich rodiny nebudu zasahovat. A teď jsem tady a to všechno je daleko za mnou. A já upřímně nevím kam dál. Nemám nikoho, na kom by mi záleželo, nebo na koho bych se mohla obrátit. Ale takový svět je - něco ztratíš, něco získáš. A já doufám, že ten někdo se časem najde."
S tím se sama přesunula do vody. Bylo to tu už mnohem chladnější než předtím u jezera pod horami. Vinila noc a také nadmořskou výšku. Rovnou se i napila a pak si začala čistit rány. Vyslechla si, co má Zeiran co říct a jen tiše přikývla.
,,To je dobrý cíl - najít si někoho, nebo něco, co chceš ochránit. Taková věc ti pomůže vstávat den po dni," souhlasila. ,,Pokud ale nerad chráníš, můžeš něco vybudovat. Něco objevit. Něco získat. Je tu spousta cílů, jen je těžké je objevit ze dne na den."
S tím se na moment odmlčela a zahleděla se do odrazu hvězd na obloze.
,,Jak bys chtěl, aby si tě ostatní pamatovali? Co bys rád byl?"

>> Kvetoucí louka

Neměl nikoho? Tiše k němu zvedla oči. Její myšlenka se jen více prohloubila a tak chvíli šla v tichosti, kulhajíc na přední nohu, kterou jí zranil medvěd. Zeiran však po chvíli škobrtnul a roztáhl se na zemi jako dlouhý, tak široký. Okamžitě zpozorněla a udělala k němu několik kroků. Vlk se však vyhrabal na nohy a jen jí předal informace o rostlině, která byla u jeho tlapek.
,,Viděla jsem ji, ale nikdo mi o ní ještě neřekl," přiznala. Natáhla se k rostlině a očichala ji. Až ji příště najde, utrhne ji. S tím se však rozešla s Havranem hlouběji do hor. V tichosti. Potřebovala se rozmyslet, jak to, co teď řekne, formuluje.
,,Víš," začala, ,,občas vlci, kteří jsou samotní, mají tendence vrhat se do nebezpečí, protože jim na sobě nezáleží." Pak se odmlčela. ,,Protože chtějí, aby jim někdo ublížil." Podívala se na Zeirana a tiše vyčkávala na jeho reakci.
,,Nevím, jestli to je to, co se ti děje v hlavě, ale nezasloužíš si, aby ti někdo ubližoval nebo tě zabil. Nikdo si to nezaslouží."
Možná, že se Havran teď urazí a uteče - doufala jen, že ne moc rychle, protože byl zraněný a nechtěla ho nechat v tomhle stavu samotného bloumat po horách. ,,Samozřejmě, nejsem tu od toho, abych rozebírala tvoje vnitřní pocity, nebo ti tvrdila, že tě chápu. Nevím, co se s tebou děje. Ale možná by ti pomohlo si najít ve světě nějaký cíl. Nemusí to být nic velkého, třeba jen malá věc, co tě ráno přesvědčí, že stojí za to se pořád držet na nohou."

>> Kvílivec

Peisia si tiše prohlížela Zeirana a pokoušela se zjistit rozsah jeho zranění. To však přes huňatou srst nebylo vůbec jednoduché. Proto si jen povzdychla a zahleděla se vpřed, než Zeiranovi položila možná trochu podivnou otázku.
,,Máš tu někoho, na kom ti záleží, Havrane? Rodinu? Partnera? Nebo nějaké blízké přátele?" To, jak se choval, jí přišlo značně sebedestruktivní. Možná, že pokud má nějakou rodinu, mohla by mu alespoň ta pomoct se uklidnit. Možná že už byl dospělý, ale nechoval se tak. Nehodlala někoho soudit jen proto, že jí nepřišel takový, jaký by klasický vlk měl být - v tomto případě vyrovnaný. Pokud zde však byla možnost, že by černému mohla nějak pomoci, byla odhodlána to udělat. Přeci jen, zachránil jí život.
I když toho medvěda vyprovokoval.

>> Hraniční pohoří

Predátoři 6 - KONEC

Zeiran se zvedl a vlčice polekaně uskočila o kousek zpět. Zírala na medvěda, který se k němu blíží. Uvědomovala si, že pokud se ještě přiblíží, nejspíš medvěd zabije oba z nich. Jen se modlila, aby Zeiran měl víc rozumu, než předtím, a do ničeho se nepouštěl. Černý vlk se však jednoduše zvedl a kolem se začaly pohybovat stíny. Nebo alespoň... ne klasické stíny. Vypadalo to na stíny dalších vlků. Peisia po nich rychle přejela pohledem a poměrně nešťastně ucouvla.
V tom se jeden z nich... stal Zeiranem. Místo toho, aby stál o několik metrů dál, stál u ní. Poplašeně uskočila a na okamžik i vycenila zuby, než si uvědomila, co se děje. Magie. Popohnal ji, aby pokračovali směrem, který vybral a Peisia nic nenamítala.
Medvěd za jejich zády ještě naposledy stoupnul na zadní a zařval - byl vítězem toho kola. Ovšem na zadarmo.
Cítila krev, kterou se Zeiraova srst zmáčela, i když nic neviděla. Tiše stáhla uši k hlavě. ,,Měli bychom se někde zastavit. Pomůžu ti ty rány vyčistit," navrhla opatrně. Ale od jezera byli vyhnáni a kdo ví, kde najdou další?

>> Kvetoucí louka

Predátoři 5

Havran přišel na pomoc - a Peisia mírně panikařila. Možná by ho mohla jenom požádat, aby odešli a když poběží dost rychle, medvěd je nedostihne. To se jí upřímně zdálo i jako velmi dobrý nápad. I proto polkla naprázdno a pokoušela se ignorovat bolest, zatímco Zeiran se rozhodl na medvěda znovu zaútočit.
Přiskočila blíž a sama cvakla po medvědově srsti, ale ani se jej nedotkla a zase se stáhla, sledujíc jeho tanec se Zeiranem. Oba dva si obcházela, hledala místo, kde by sama mohla zarýt tesáky a doufala, že se brzy Havran vzpamatuje a oba dva odejdou někam... pryč.
Jenže než zkusila aspoň zavolat svůj návrh, že to mohlo stačit a že by mohli vzít do zaječích, Havran... upadl. Dopadl na zem a následně byl odhozen jako nějaký hadřík bokem.
,,HAVRANE!"
V panice se podívala po dvojici vlků, co tu viděla předtím, jenže ani jeden z nich tu už nezůstal. Byli to jen oni dva, ona a Havran proti medvědovi. Doteď ani nerozuměla tomu, proč na něj Zeiran začal dotírat. Kdyby to neudělal, možná by se teď někde choulili do klubíčka a připravovali se na spánek.
Bylo hloupé myslet na to, co mohlo být, zatímco v reálném životě jí šlo o život. Medvěd sice nebyl nejrychlejší, ale Peisia mimo formu mu horko těžko uhýbala když se po ní ohnal a brzy také rozběhl, když se dala na zběsilý útěk. Problém jen byl, že po pár metrech se rozhodl zrzavou vlčici ignorovat a jeho pozornost se obrátila zpět k Havranovi.

Predátoři 4

Peisia skutečně odtančila pryč od medvěda a Zeirana, uši stažené k hlavě a tesáky vyceněné. Tohle se jí nelíbilo. Tohle se jí sakra nelíbilo! Zeiran po medvědu skákal, ani nepoužíval magii, jen hrubou sílu. Byla si docela jistá, že medvěda Zeiran nepoloží.
I straka se zapojila do souboje, zatímco Peisia se ježila a vrčela na medvěda, který se Zeiranem bojoval o právo nazývat se 'největší problém v okolí'. Zatím vyhrával medvěd, ale Havran se k tomu docela dost dobře blížil. Peisia však nastražila uši, když si všimla, jak Zeiran po medvědu skáče a zakusuje se. Dvojice následně spadla na zem, zatímco medvěd Zeirana silně držel. Peisia nehodlala černého vlka nechat na holičkách a vyrazila, aby se pustila do medvědovi tváře - do očí a čenichu. Po něčem takovém jistě Zeirana pustí. Problém byl, že hlava medvěda byla stále docela blízko a i když Peisia byla mrštná, pořád byla zhýčkaná z domova.
Medvěd se ohnal zuby a nad jezerem se ozvalo hlasité zakňučení a vykvíknutí, jak se Peisie zakousl do přelomu nohy a plece. Naštěstí neměl díky Zeiranovi možnost se zakousnout pořádně.

Predátoři 3

Havran se jak medvěda provokovat. Peisia na to zírala a vypadala, že snad i na místě zamrzla. Byl snad blázen? Šílenec? Před medvědem se však náhle objevil oheň a obrovské zvíře zařvalo a ohnalo se. Havran narazil do Peisii a odpinkl ji bokem, za což mu upřímně byla i vděčná. Nerada by se dostala mezi něj a medvěda, který vypadal, že teď už couvat nebude. Havran jej i vyzíval.
,,Buď opatrný!" vyhrkla rychle Peisia, netušíc, jestli je tohle pro Havrana obyčejný pátek a nebo tentokrát skutečně může skončit zraněný. Nešťastně stahovala uši k hlavě a obklusala si kolečko tak, aby zůstala tam, kde se po ní medvěd jednoduše nenatáhne - stála u jeho zadku, i když s dobrou mezerou dvou, nebo tří metrů.
Když se Zeiran na zvíře vyhoupl, to zařvalo, až na chvíli Peisiu ohlušilo. Medvěd se postavil na zadní i s Havranem na zádech, což ji donutilo přiskočit k němu a rychle jej hryznout do chlupaté zadnice. Přeci jen nechtěla, aby Havranovi nějak ublížil. S tím se však medvěd zase postavil na čtyři a ač se stále snažil černého vlka shodit, pootočil se i po zrzce, která mu zjevně moc radost taky nedělala.

Predátoři 2

Peisia se na Zeirana usmála. ,,Není zač. Možná že budu alespoň nápomocná zdejším vlkům a to nakonec bude... no, nemyslím, že náplň života, ale aspoň nějaký cíl." A Peisia těch cílů nyní mnoho neměla. Nebyla smutná, nebyla v depresi, neměla tragickou minulost a ani jí kdo ví jak nikdo nechyběl - kromě jedné vlčice s bělavým kožíškem. Pořád tu však bylo podivné prázdno, které potřebovalo zaplnit.
Peisia stáhla uši když se k nim chlupaté, medvědovo tělo přiblížilo. Zeiran vypadal... že medvěda hodlá ignorovat. Co to dělal? Přál si snad zemřít? Ne, tohle nedávalo smysl. Byli zranění a zesláblí.
,,Zeirane, tohle možná není dobrý nápad..." nadhodila tiše a udělala krok zpět. Nebyla přeci jen dobrá bojovnice a ani on na tom nebyl nejlépe. Medvěd začenichal a zahleděl se na ně. Zatím nepodnikl nic agresivního - ovšem pokud mu budou stát v cestě, jistě se brzy pokusí dvojici zastrašit. Někteří medvědi byli možná zbabělci, ale krev nejspíš zvíře cítilo jasně.

Začátek predátorů - 1

Když se Zeiran zeptal na svět mimo tento, zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
,,To je těžká otázka," odpověděla. ,,Místo, odkud jsem já, je mnohem... vyvinutější. Máme stavby, schopné léčitele a tak dále. Ale naše magie se taky trochu liší - ale nejspíš se dost možná vyvinula z toho, co je i tady," usoudila Peisia. ,,Máme vypálené hmoždíře, které používáme tlamou a ti nadanější telekinezí, díky vlkům ovládajícím vodu můžeme občas i vyplout na moře." Mrskla ocasem - no, tak trochu.
,,Nežijeme ani tak ve smečkách, byli jsme jednoduše rodina. Uprostřed vesnice se ale nacházel obrovský portál a občas skrz něj přicházeli vlci - a jindy odcházeli. Pokud se vlk necítil dobře doma, přišlo mu, že nemá žádný význam tam být, mohl ho jít hledat jinam. Já odešla, protože mě tam nic nedrželo. Někdo, kdo mi byl velmi blízký, tím portálem odešel také a když jsem dokončila svou dohodu s jedním ze svých přátel, tak jsem se jednoduše rozhodla, že odejdu." A tak byla tady. A zatím netušila, co si o tom myslet.
,,Možná, že se tam jednou taky ukážeš," pousmála se.
V tom si však i ona něčeho konečně všimla. Střihla ušima směrem k obrysu a maličko zaostřila. Blížilo se to, ač pomaličku. Zjevně oni a ti další vlci nebyli jediní, koho napadlo sem zajít.

Pobaveně se na Zeirana podívala, ale nic neříkala. Určitě se neutopí! Spokojeně tak splývala i nadále a čekala, jaký verdikt Zeiran vznese. A on skutečně zamířil hlouběji do vody, kde viděla jen jeho hlavu nad hladinou a i ta brzy zmizela. Chvíli čekala, upřímně se mírně bála, aby nebyl moc vysílený. Zeiran se však brzy vynořil s uspokojivou novinkou, která ji donutila zavrtět ocasem ač to nejspíš ani neviděl. Svítil! To se hodilo. Taky potřebovala nějaké svítivé znaky. I když... pak ji všechno ve tmě uvidí. Možná že to mělo dost nevýhod i výhod. Ještě nad tím bude muset popřemýšlet...
Sama se konečně rozplavala zpět na břeh, kde z ní tekla voda a tak odstoupila kus od Zeirana, aby se oklepala. Překvapivě však... najednou byl její kožich suchý. Zmateně se rozhlédla a pak se vděčně podívala na černého vlka.
,,Díky, Havrane," poděkovala za vysušený kožich a sledovala, co s onou chaluhou dělá. Nakonec přikývla. Zdálo se, že Mois Gris byl plný zajímavé flóry, magie a dost možná i fauny, ač zatím na nic nenarazila.
,,Kdo tě to naučil?" optala se Zeirana a sama vzala pár kusů chaluh a pokusila se je obmotat kolem ran. Držely, ale to ony všechny ze začátku. Byla zvědavá, čím se liší od klasických chaluh, co zná i ze svého domova.

>> Tichá zátoka

,,Říkal jsi něco?" zareagovala prvně, když se jí zdálo, že Havran něco říká. Spíše si to ale brblal pro sebe, takže se jí to asi netýkalo. Sotva jej však nějak lépe došla, přejela očima straku. Neptala se na ni, on by ji zmínil, kdyby chtěl. Stejně jí to přišlo vtipné, Havran a jeho doprovod straka. Znělo to jako zajímavý začátek příběhu, co se bude povídat u nějaké z vlčích hostin. Tedy, těsně po lovu, když jsou přítomní nasyceni.
,,Ne, nejsem," odpověděla. ,,Sotva pár dní a zatím se mi nepodařilo potkat mnoho dalších vlků," přiznala. Ale našla zajímavou květinu a teď se sama toulala s velkým, černým vlkem. Většina ostatních jí přišla podivně nízká, ale Havran? Kdepak asi vzal své geny a svítící kožich? Měla mnoho otázek, ale nehodlala je chrlit - nezdál se jako ten typ, co by rád poslouchal kupu věcí naráz.
Jakmile se dostali k vodě, Peisia nechala Zeirana vkročit a chvíli se dívala směrem, odkud cítila a kde viděla dvojici vlků. Rozhodla se na ně však nereagovat a po chvilce váhání očichala vodu, pohlédla na Zeirana, který si jí již užíval, a sama vkročila do chladné vody. Chvíli zvedala nohy komicky vysoko a aspoň na pár okamžiků si užívala, jak moc dobře vidí svůj odraz. Nakonec přešla do větší hloubky a jednoduše se na chvíli ponořila přední částí těla, až jí skoro vykukoval jen krátký ocásek. Když znovu vytáhla hlavu, celou ji rychle oklepala a pak se zadívala pod nohy. Bylo úžasné jak moc průhledná tato vodní hladina byla! Co ji však netěšilo byly štípající rány a krev, která barvila vodu okolo ní. A taky špína, kterou nachytala během toho, jak pršelo a následně se válela po zemi v okolí podivných totemů. A po pár chvilkách prostě povolila nohy a zůstala na hladině splývat jako ztrouchnivělý kus dřeva, který plave jen silou vůle.
,,Svítíš i pod vodou?" optala se Zeirana náhle a docela silně se u toho snažila, aby nenabrala do tlamy vodu.