Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Irisin ráj

Peisia se zastavila až v lesíku, který voněl těmi nejrůznějšími vůněmi roztodivného ovoce, které kolikrát v životě ani neviděla. I proto se vlčice na tomto místě zastavila a ukořistila několik kusů ovoce jen proto, aby si s nimi brzy lehla pod blízký stromek a natáhla přední i zadní nohy, připomínajíc zajíce.
Spokojeně přežvykovala a sladká chuť se jí brzy válela po jazyku zatímco vrtěla krátkým chvostíkem, který toho zas tak moc neukazoval. Jeden by i pohyby téhle krátké bambulky mohl jednoduše přehlédnout.
Trvalo to nějakou dobu než se alespoň trochu zasytila. Pořád jí však chybělo maso. I přes tuto obtížnost si očistila tlapky, aby se jí nelepily, zvedla se a protáhla jako kočka, krátce majíc zadek velmi blízko zemi. Kam že to vlastně mířila teď? Dobrá otázka. Sama Peisia si nebyla úplně jistá. Spokojeně přivřela oči a zaklonila hlavu, aby se zahleděla nahoru na mračna, která se pomalu stahovala. S tím si utrhla další kus ovoce, do kterého se pomalu pustila, a rozešla se směrem, kam ji její nohy vedly.

>> Most

Po rozchodu s Rozárkou se Peisia rozhodla, že je na čase prozkoumat okolí ještě trochu víc. Rozhlížela se po okolí, hledajíc vícero mušliček a dalších třpytivých věcí, které by mohla vzít a nést s sebou zatímco by se rozhlížela po onom Gwynovi. Možná, že bude stále v onom portálu a pokud ne, vlčice by byla ochotná mu pomoci s tím, co se to právě stalo.
Dlouho však takhle tlapkat po okolí nevydržela a schoulila se pod jednou z palem které ji ochraňovaly před světlem. Ach, bylo tu vážně krásně! Jen začínala poměrně hladovět. Možná by nebylo od věci se pohnout a najít si nějakou potravu, která by jí pomohla na tomto místě přežít. Jistě, viděla už nějaké lesy, kde by snad mohly být nejrůznější bobulky, ale ani to nezasytí navždy. Tiše si nad tím povzdechla a pomalu se rozklusala směrem, kde viděla onen les, jak na ni tiše čeká. Třeba po cestě chytí nějakého zajíce a nakrmí svůj stažený žaludek.

>> Ovocný lesík

Dvojice ji přijala poměrně podivně - zatímco vlk nevypadal komfortně a Peisia si jej starostlivě přejela pohledem, přemítajíc, zda by je měla opustit - druhá vlčice začala poskakovat a chovat se jako vlče. Zrzka se zahihňala a mírně zamávala ocáskem, zatímco si udržovala klidný postoj, aby krémového příliš nestrašila. ,,Zdravím," odpověděla mu jednoduše a pak se věnovala vlčici, nechávajíc modrookému trochu prostoru, aby se mohl řádně nadechnout.
,,Ach, ne, ne. Každé vlče se rodí drobné," odpověděla Peisia trpělivě a přišla o trochu blíže k nadšené čokoládové vlčici. ,,Vyrostla jsem, nejspíše díky mým rodičům. Také byli vysocí," dodala a usmála se, pozorujíc vlčici bez nohy s mateřskou něhou někoho, kdo odpovídal na hromadu otázek, které vlčata podávala a které nedávaly smysl. Jenže to už se vlčice vyptávala na ocásek a Gwyn náhle zmizel. Peisia se zarazila a ucouvla dozadu, se staženýma ušima. Když však krémový zmizel zcela, váhavě přešla na místo, kde před chvílí byl. Poklepala opatrně packou na zem a nakonec ji očichala. Kdepak - nikde ani stopa po tom, co se s ním mohlo stát. ,,Ne, toto není moje práce. Zdá se, že jej vtáhl portál," pronesla mírně nervózně. ,,Pověděla by jsi mi prosím jeho jméno? Ráda bych se na něj poptala dalších vlků, abych věděla, zda se mu něco stalo," zvedla hlavu na vlčici s pokrčenými oušky a pak se konečně podívala na tlapku, která jaksi scházela. Zajímavé. Příliš se na ní však nezastavovala, zvedla totiž znovu oči a na čokoládovou se usmála, aby jí dodala trochu odvahy. V hrudníku ji však hlodala nervozita z náhlé ztráty cizího vlka.

Vlci, kteří so doteď povídali převážně o samotě, se podívali jejím směrem. A Peisie to upřímně nevadilo. Neměla pocit nebo strach, že by se v jejich očích snad mohla ztrapnit. Proč taky? Tito vlci ji ani neznali, tudíž si o ní mohli udělat jakýkoliv obrázek a ten mohl být špatný stejně tak jako vykreslený správně do největších detailů.
Otázka, zda potřebuje pomoct, ji však mírně překvapila a nadchla. Zajímavé! Zdejší vlci chtěli pomáhat těm, které považovali za ztracené v jejich vlastních nesnázích? To musela uznat i za velmi roztomilé a ohleduplné, což ve spojitosti s kožíškem oné vlčice nabíralo na jiných rozměrem. Zvedla svou oháňku nahoru a doklusala ten kousek směrem ke dvojici s příjemným úsměvem a zjevně i velmi pozitivní náladou. ,,To je od vás velmi milé, ale myslím, že pomoci nebude třeba. Jen se na mě pomstil jeden z obyvatel zdejšího biomu," pronesla hladce vlčice, hledíc po svém ocásku, ze kterého zmizelo sotva pár chloupků. Zajímalo ji, zda se pro pomstu vlk zase hodlá v blízké době vrátit a dokončit, co započal. Teď se však rozhodla spíše zajímat o tyto vlky, což by mohla být minimálně dobrá volba. Žádný krab během těchto postů nadále nepřijde k úhoně. Možná bych se mohla zeptat na jejich rozhovor. Jenže to by jim mohlo přijít nepříjemné. Tak tedy... hm... navázat konverzaci? Možnost otočit se a odejít zjevně nebyla v jejím repertoáru a hodlala stresovat Gwyna tou nejvyšší možnou účastí ve zdejší konverzaci.
,,Ehm... tedy, omlouvám se za vyrušení vašeho rozhovoru a ačkoliv to nebylo mým plánem, možná bych se do něj i ráda přidala," pocítila, že kdyby se snad veškerá kůže neschovávala pod srstí, docela jistě by se červenala. Takové hloupé nakráčení mezi cizí vlky, ani by nevěřila, že to její práce! Jenže těžko říct. Možná že byla pořád celá nesvá z průchodu portálem. Tiše si povzdechla, ale byla zcela a plně rozhodnuta, že se bude držet pozitivity za každou cenu a nezkazí ostatním vlkům den.

Dvojice vlků ji ignorovala a ona ignorovala je. Začátek krásné hry. Přeci jen, tohle místo bylo dost velké pro všechny, no ne? A vedle toho, že Peisiina autorka netušila co psát, vypadalo to na pěkný den. Tedy, večer už se neodvratně blížil, ale jeden nesměl myslet negativně, pokud si chtěl užívat přítomnost. I proto se Peisia dále zaměřovala na kraba, který se však brzy dostal do moře a zmizel mezi vlnami. Střihla ušima, mírně nespokojeně, a dívala se na jeho cestu. Sama však brzy tlapky smočila ve vodě, která byla dost chladná na to, aby se vymrštila o kus výš do vzduchu a odskákala dál. Celá se oklepala, ač nebyla mokrá nikde mimo tlapky a rozklusala se podél ledových, mořských vlnek. Řádně došlapovala a hlídala si, zda neuvidí něco zajímavého. Po pár metrech ji zaujala ulita, která ležela v písku, zlehka omývána vlnami. Strčila do ní čumákem, až přepadla na bok a vylezly z ní nožičky, co začaly panicky mávat ve vzduchu v domnění, že najdou oporu, aby se zase postavily i s ulitou. Peisia se posadila a chvíli sledovala trpícího tvora, než jej jednoduše tlapkou zase převrátila tak, aby si zaběhl rovnou do moře.
Tehdy konečně zvedla hlavu a její pohled skončil na dvojici, co jí nyní byla mnohem blíže než předtím. Vlčice, co stála po boku bílého vlka, postrádala nohu. To bylo zajímavé. Peisie se v ten moment hlavou začala honit hromada otázek, které potřebovala zodpovědět. Jak přežila takový zákrok? Chodilo se jí dobře i bez nohy? Byly někde náhradní díly pro podobné vlky? Jak se sem dostala? Možná během přesunu sem o tlapku přišla. Peisia zvědavá nátura kopala v jejím hrudníku sem a tam, nutíc dančí vlčici, aby se zvedla a šla zjistit, co je to zač. Musela však zvednout přední tlapky, balancovat na zadních a jednoduše si je připlácla na tváře, aby se trochu schladila. Už ta podivná vlčice s červeným šálem se na ni dívala nespokojeně, když oslovila jejího partnera - Vina - na červené louce! Kdo ví, co by se stalo, kdyby tam naběhla teď. To už však ucítila poměrně nepříjemnou, bodavou bolest v ocásku, až vyjekla, vyskočila a udělala několik cvalových skoků vpřed. V písku na okraji moře ležel krab a vítězně začal couvat zpátky do moře, zatímco se po něm Peisia mírně vykuleně dívala.

>> Severní hory

Pokračovala v chůzi, mlčky, s rudým květem rumněnky v tlamě. Střihala ušima a brzy její pohled padl na podivné místo s palmami. Zrovna sem nesedělo, což jí přišlo neskutečně podivné. Sklonila čenich níž k zemi a poznala pach vlka, kterého cítila už na několika místech předtím. Nehodlala ho jen tak přepadnout- zvlášť, když se přiblížila a zjistila, že má společnost. Ocas - nebo to co z něj měla - hrdě držela v neutrální pozici a kráčela si hezky rovnou k písku, který se tu leskl. Prvně však zastavila u podivné desky, kde složila rudý kvítek. Zatím jej tu nechá. Ani neznala jména vlků, která zde byla, jen někde hodlala odložit květ, dokud nepůjde zkoumat vodu v jisté blízkosti její polohy. Přidala do kroku a brzy zpomalila, protože ji v trávě cosi zaujalo. V tváři se jí zalesklo nadšení a Peisia zvedla ze země paví brko. Vypadala.... nadšeně. Okamžitě se s ním rozklusala zpátky k ruměnce a ukožila ho k němu. Takhle to proběhlo několikrát - k vodě nikdy nedošla, jen kradla krásně barevné peří, co zdejší pávy poztráceli.
Nakonec však jen zakotvila u pronásledování kraba, co se jí snažil neúspěšně cvakat klepety po čumáku. Peisia ho vesele přeskakovala a obcházela, zatímco vrtěla zbytky chvostu. Zatím tu bylo až moc zajímavých věcí na to, aby se věnovala vlkům, co se bavili navzájem.

>> Němé údolí

Peisia vesele klusala přes hory a v tlamě stále držela rostlinku, která díky vodě z jezera vypadala ještě alespoň poměrně čerstvě. Brzy by ji však znovu asi měla ponořit do vody. Netušila však, kam běží, jak se dostane do dalšího cíle a ani, co jí tam čeká. Střihala ušima, snažila se nějak zorientovat a absolutně selhávala. Hory tady byly chladné, vysoké a dlouhé. Jeden by se v nich velmi lehko ztratil a velmi lehce by tu našel skrytý poklad, přes který kvůli matoucímu prostředí stovka předtím ani nezakopla. Jistě, velmi ráda by tu našla poklad - jakýkoliv. Pěknou květinu, perlu ztracenou v čase, nebo mušli s lesklým povrchem. Znělo to trochu jako takový malý, osobní ráj.
Zatím však nesla alespoň léčivou rostlinku v tlamě a užívala si ledový vzduch vysoké, nadmořské výšky. Kdyby ji snad jeden zahlédl z dálky, mohl si myslet, že je zabloudivší daněk, co už jen čeká na svůj konec. Ona však byla až moc aktivní. Mladá, zdravá, s jasným cílem tu prolézt každé zakoutí. Ano... to znělo pěkně, poznat každý kout Mois Grisu. Mávla ještě jednou krátkým ocáskem a přidala do kroku, aby se co nejdříve dostala z hor pryč.

>> Irisin ráj

>> Les alf

Konečně! Zahlédla přes sebou vodní plochu, co se rozléhala jako zrcadlo odrážející veškeré světlo světa. Líbilo se jí tu. Prvně opatrně složila rostlinku, aby okamžitě neuvadla, pak se teprve sama hltavě napila. Zdejší voda nebyla vůbec špatná. Chutnala po větru a trávě. Nemohla to porovnávat s tou doma, protože by mohla být přehnaně nostalgická a nebo až moc domácí vodu soudit. Nechtěla dělat ani jedno.
Polkla a zavrtěla ocáskem, ač to bylo vážně těžko viditelné s tím něčím čímsi, co místo ocasu měla. Konečně se však rozhlédla po okolí. Nikde nikdo. Kde byli všichni vlci? Za tu dobu, co se tu procházela, potkala jednu skupinu a od té doby nic, prázdno, ticho. Znervózňovalo ji to. Aspoň tu tedy nebyly zcela vyčichlé pachy, znamenalo to, že tu někdo byl. Ne úplně v nejbližší době, ale pár hodin sotva. Takže by teoreticky i mohla potkat někoho, kdo by ji navedl směrem k tundře tohoto světa. Nebo by ji celkově mohl seznámit s tímto místem víc!
Znovu se hltavě napila, jelikož tu fungovala tro hu jako velbloud. Netušila, kde příště narazí na vodu a tak se raději napila o dost víc, než to bylo potřeba. Byla to spíš předvídavost, než nedůvěra k novému světu, do kterého se teprve musela pořádně ponořit. Netušila, jestli jí tu všechno a všichni budou chtít ublížit a nebo je zcela v bezpečí. A přesně k tomu by se hodili cizí vlci. Kde všichni jste?
Vzala znovu rudý kvítek a vydala se dál.

>> Severní hory

>> Ostříží zrak

Překvapeně se rozhlédla s uvědoměním, že kráčí lesem a ne po rozlehlé pláni. Na lesy si doma tolik nepamatovala, ale dobře věděla, že byly krásné. Krátce zavřela oči a nechala les, aby přijal její existenci a dovolil jí pokračovat. Cítila tu mnoho pachů - nejspíše smečku? -, ale rozhodla se nikam nespěchat. Času bylo jistě dost, pochybovala, že kvůli jednomu průchodu by smečka dělala nějaké problémy. Navíc se pohybovala spíše po okraji lesa, připravena kdykoliv vyskočit a běžet pryč jako o život. Tohle místo na ni působilo poměrně uklidňující atmosférou. Těžko se přemlouvala odtud odejít. Jenže... tiše si povzdechla. Musí najít vodu, kterou jí pomáhali vlci na oné rudé louce najít. Stále v tlamě držela rudou květinu, která zatím byla poměrně živá, ale potřebovala napojit stejně jako Peisia. I proto upřímně nyní trochu zrychlila a snažila se dostat k onomu vodnímu toku co nejdříve.
Co by tomu tady asi říkala Tundra? Nejspíš by se jí tu líbilo. Pokud by tu však Peisia nějakou tundru najít dokázala, určitě by se jí na sestru vzpomínalo lépe. Bude se muset nějakého cizího cestovatele optat, zda by o takovém místě něco věděl. Třeba, když bude mít štěstí, tak někdo bude již u pitné vody. Tam by se přeci jen vlci měli zdržovat, ne?

>> Němé údolí

>> Rokle

Pokračovala v cestě dál a střídala tlapku za tlapkou. Voda už by mohla být blízko. Docela se jí tu líbilo. Bylo to hezké, prosluněné místečko, v tlamě táhla rudou rostlinku a pohybovala se obvyklým tempem. Přesto jí však mysl zabloudila zpět k domovu. Nejspíše se měla připravit na to, že se sem tam ztratí v myšlenkách, ale veškeré paralely ji přesvědčovaly o tom, že tomu tak není. Bude se v nich ztrácet- a často. Nebyly to snad vzpomínky, co budovalo charakter? Ano, každá vzpomínka, sebeslabší, mohla spustit domino nepochopení, touhy, zášti, se kterou se tak úzce pojila nenávist.
Peisia se nepovažovala za někoho kdo by byl schopen nenávidět jen pro ten pocit, že může mít nepřítele. Ani si nebyla jistá, zda někoho dokáže vůbec nenávidět. Byl by tu pár růžových očí, kterým by si přes vše, co si opakovala jako svaté, chtěla vyčinit a křičet na ně, ovšem... věděla, že by to stejně nedokázala.
Chyběla jí Tundra. Její sestra zůstala za jejími zády jako jediné, co jí vázalo k domovu. Byla tu spousta věcí, které by raději vzala s sebou, ale... nemohla. Odfrkla si. Ani si nevšimla, kdy z pláně vklouzla do lesa.

>> Les alf

>> Nejvyšší hora

Pokračovala procházkovou chůzí dál od oné hory a elegantně si kráčela dolů do prohlubně, rokle, která se před ní rozléhala do snad nekonečné délky. Nebyla si jistá, kam by to až mohlo pokračovat, ale tentokrát to nechtěla zkoumat. Přála si najít místo, kde se bude moct napít a tam bude upřímně více než spokojená. I proto pokračovala rychlým krokem na druhou stranu. Ze dna rokle se zdála být výška maličko zastrašující, ale Peisie to nevadilo. Byla zvyklá na dlouhé procházky a bezmyšlenkové chození po okolí. Dělala to tak už doma a tady to nejspíš nebude jiné. I proto spíše zaplula do svých myšlenek, než že by snad přemýšlela nad něčím... speciálním.
Vlastně se její myšlenky zabíraly jejími dětmi. Viděla je naposledy, než odcházela. Uvědomovala si, že její potomci ani pořádně netuší, že byla jejich matkou, ale bylo hezké, že se s ní chtěli alespoň rozloučit. Jejich otcové tam samozřejmě byli s nimi. Ale růžové oči, které úpěnlivě hledala - a věděla, že nenajde - nebyly nikde k nalezení. Sama pro sebe se usmála a pohodila krátkým ocáskem, než vylezla nahoru a vydala se na rozlehlou planinu hned před sebou.

>> Ostříží zrak

>> Červená louka

Spokojeně si trajdala s rostlinkou v tlamě. Vypadala vesele, mávala droboučkým ocáskem a sem tam se rozhlédla po zdejší přírodě. Vykřičníček nad hlavou tu, vykřičníček nad hlavou tam a veselá nálada zůstala všudypřítomná. Zvesela si kráčela okolo hory, která se tyčila vysoko nad její hlavou. V tlamě si táhla červenou rostlinku a vypadala celkově zaujatá svým okolím. Líbil se jí ten přechod rudých květů do obyčejné, zelené trávy. Tady, nad mořem, byl cítit slaný vzduch a zatímco jí sluníčko prohřívalo srst, Peisia uvažovala nad tím, zda byl skutečně dobrý nápad sem zamířit. Ovšem... měl by být. Doma na ni nečekalo nic - a nikdo. Povzdechla si a zavřela oči, aby si poslechla šepot větru ve svém okolí. Ne, bylo na čase jít dál. Květ v její tlamě slabě zakolísal ve větru a vlčice přidala do kroku, stále naplněna převážně pozitivní náladou.

>> Rokle

Vesele se na Vina usmála. ,,Děkuji! Jste velmi milý. Doufám, že budete mít příjemný den," pronesla k Vinovi a otočila se k odchodu, bez zaslechnutí toho, co o ní pronášela Lissandra za jejími zády. Tak či tak by si z toho nejspíše nic moc nedělala. Ještě se zastavila u rudého kvítku a zamyšleně si ho prohlížela. ,,Co třeba Ruměnka vlčí nebo Mák nepravý, když už roste tady?" navrhla něco málo a pak se jen rozloučila s Atreasem, který ji původně o všem poučil, a také ke Stray. ,,Doufám, že budete mít pěkný zbytek dne!" pronesla zvesela a pak se rozešla z louky, jen si po cestě utrhla jeden rudý květ a pokračovala si vesele svou cestou pryč. Dnešek skutečně začínal dobře. To, že mimo tohle místo poměrně solidně prší, ještě netušila, ale brzy se to nejspíš dozví. Asi si bude muset najít přístřešek. To nebylo to nejlepší, co se jí mohlo stát, ovšem... zvládne to. Veškeré nové výzvy tohoto ostrova musí zvládnout. ,,Za horou je rokle, pak projít planinu a dojít k pohoří..." mumlala si cestu, co jí vlk poskytl. Docela se těšila. Doufala, že to bude nějaký čistý potůček, když něco. Bylo dobré si založit tábor někde na místě, kde bude mít možnost každé ráno jít a napít se z čistého, vodního zdroje.

>> Nejvyšší hora

Za poměrně krátkou chvíli se na jednom místě vyskytlo více než mnoho vlků. Peisia nestíhala zpracovávat veškeré vjemy, ale aspoň každého nově příchozího vlka pozdravila. Pozdravu se tak dostalo Sillarei, Ahvaryanovi, Cerumovi, Eleanor, Lissandře i Vinovi. Jednoduše to brala jako jistou slušnost. Dokonce si i zvědavě prohlížela Sillareiin a Vinův kožich. Vypadaly vážně skvěle! Vypadá jako někdo, kdo ví, co chce, projela jí i hlavou myšlenka o Lissandře, která mluvila na Atrease poměrně... prudce? Jen zavrtěla ocasem - tedy, tím čímkoliv, co měla - a ještě jednou si je všechny prohlédla. Většina se nepředstavovala, tedy, kromě Allari a Raziela, na které už mluvila, ač na ni příliš nereagovali. To ale nevadilo, byla ochotná to přejít, ač to bylo trochu neslušné. Ne všichni museli být ukázkou slušnosti, někteří vlci měli jiné povahy a nebylo jim tedy co vyčítat. Zvědavě se však přiblížila k černému s vlku s pruhy, protože jí nepřišel tak strašidelný? jako jeho společnice a stejně byli oba dva poměrně blízko - jako prakticky všichni tady - a za otázku nic nedala. ,,Nevěděl by jste, kde se tu v blízkosti nachází pitný vodní tok?" optala se ho, jelikož Atreas byl už teď zahlcen dotazy a reakcemi ostatních. Potřebovala jen rychlou odpověď, aby mohla zase odejít, jelikož už tak to tu bylo přesyceno hromadou hlasů a kožíšků.

Peisia zaujatě poslouchala, co jí vypráví Atreas a v očích jí svítilo dětské nadšení z objevené novinky. Ostrovy Mois Gris? Fascinující! Byla nadšená jako malé dítě z bompari bonbónu navíc. Vesele vrtěla tou zakrslou částí ocasu, co jí zbývala a zapisovala si všechny informace do imaginárního deníčku někde ve své hlavě. Upřímně jí však ujížděla mysl k různým mušlím a lasturkám, co mohla posbírat někde na pláži. Docela se na to těšila. ,,To zní vážně skvěle. A můžu si jednu vzít, nebude to ničemu vadit?" A co se týkalo dvou příchozích... vesele střihla ušima a kývla jim. ,,Zdravím vás," pronesla a přešlápla na místě, aby si přeměřila kožíšky nově příchozích. Ta růžová měla zvláštní znaky a ten tmavý taky neměl kožich vrstvený tak, jak byla zvyklá. Dělalo jí to radost. Vážně! Bylo tu tedy víc vlků než tihle dva, ač se jeden vlk tvářil mile a o vlčici neměla šanci si udělat jakýkoliv obrázek. Na odpovědi růžové však nechala slovo Atreasovi, aby si nekradla příliš mnoho pozornosti, o kterou beztak ani nestála. Byla jen neskutečně nadšená z toho všeho. Dnes byl vážně úspěšný den! Nemohla se dočkat, až se projde po území dál.