Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Začarovaný les

Peisia po Tundře střelila pohledem. Pořád měla v mysli Zohara a jeho nechtěné vtáhnutí kdo ví kam. Bylo fér Tundře jen tak otevřít dveře do smečky potom, co udělala? Třebaže nechtěně. Povzdechla si a podívala se směrem nahoru na bičující řetezce vody. Neustávající. Povzdechla si. Nemohla přeci jen Tundře říct ne, že ano? Musela před své pocity postavit potřeby smečky a ta nutně potřebovala kohokoliv, kdo se k ní přimotal. A to už včera.
"Budiž," odpověděla tak Tundře tedy. "Můžeš být členkou smečky. Musíš ale postavit všechny nad sebe, Tundro. Starat se o ně a pečovat. Mnoho vlků tady nerozumí tomu, jak jsme byly vychované. Jsou nebezpeční sobě i svému okolí..."
Jenže to už na ně udělal přepadovku Wu.


N Á K U P
8. tlapička do Proměny - 110kšm
Měním 4 rubíny na 40kšm
Zbyde 5kšm 13r

Schváleno


K Peisie se přitočila cizí vlčice a ta si ji jen sjela pohledem. Tenhle typ vlků znala. Velmi dobře. "Míříme domů, drahá neznámá," odpověděla jí Peisia s grácií a mírně přivřela oči v přívětivém pohledu.
"A místní skutečně nejsme." Ani jedna z nich rozhodně na hory nevypadala. Byly krátkosrsté a dlouhonohé, ze zkušeností už i sama Peisia věděla, že usmívat se je vždy lepší než se mračit. Třebaže vám něco nesedělo. S tím se podívala přes rameno na Tundru. Co si novopečená členka Namarey myslí o této cizince?

>> Sněžné tesáky

Peisia k Tundře obrátila pohled a usmála se na ni. Pravda. Měla by se vydat do pouště, ale... mlhy tohoto území ji vždycky jaksi mátly, tudíž než se nadály, vykročily do začarovaného lesa. Bylo to víceméně tím stejným směrem, ale budou se muset stočit více doleva. Peisia mávla ocáskem a udělala přesně to, co by správná beta měla - zamířila do pouště.
"S největší pravděpodobností to problém bude, ale máme blízko hory. A pokud vím, smečka se nikdy nijak aktivně zrovna v poušti neusídlila. Je nás málo," osvětlila Tundře, zatímco udávala nový směr. Vlastně... by se do hor mohly zajít podívat, že?
A tak Peisia znovu změnila kurz. "Pojďme, najdeme nějaké dobré místo, kam se půjde případně schovat," rozhodla.

>> Hraniční pohoří

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Vydej se hledat bezpečné místo (1/5)

Peisia se na slova o zlých vlcích jen usmála. "O nás a 'zlé vlky' se bát nemusíte." Většinou měla štěstí... a nebo vlky nějak odhadla.
Vlčata vážně bláznila. Tedy, bláznila v tom dobrém slova smyslu, Peisie totiž tihle drobci ani trochu nevadili. I když byli hluční a měli zjevně velkou fantazii.
"Ocasy se většinou u našich primitivnějších soukmenovců vyvinuly ke komunikaci," vysvětlila Amygdale. "Má osobní teorie je, že díky naší schopnosti řeči se u vás vytratila jejich potřeba a tudíž zakrněly." Alespoň částečně. Kdo ví, odkud jejich rodina vůbec pocházela? Peisia však docela jasně věděla, že její a Tundřini rodiče měli také krátké ocásky. I její děti to podědily, napříč dlouhému ocasu jejich otce.
"Říká se tomu evoluce." Ale dost bylo Darwinismu, teď pojďme zpátky k magii, to byla zábava, ano!!
"Moc mě těší, mladí následníci trůnu Zeiss," zamávala ocáskem a pak kývla na slova rodičů vlčat. Jenže místo toho, aby se všechna rozhopkala za rodiči, jedno z nich si před Peisiu sedlo, zatímco další se dožadovalo odpovědí.
"I vy se to můžete naučit," odsouhlasila. "A poslední ukázka. Je tu zima a vy přeci nechcete nastydnout, to by vás rodiče už nemohli brát ven na procházku. A to je nuda, ne?" zakřenila se na dvojici slečen před svými tlapkami.
"Tohle mě naučil moc chytrý a vysoký vlk jménem Havran. Podívejte," dotkla se země a následně zvedla tlapičky, což sledoval stonek a brzy se pod nimi i rozvinul květ. "Tohle je trychtýřek. Najdete ho kdekoliv na světě, po loukách. Alespoň tedy tady na ostrovech je jen na lukách," usmála se. "Louhuje se, pokud potřebujete zahřát. Říká vám něco čaj? Moc dobrý, horká voda a bylinky, občas sladidlo. Nevím, jestli zdejší dokáží extrahovat med..." zamyslela se, ale pak zase pokračovala. "Pokud s ním polijete rány, funguje jako dezinfekce a podporuje hojení ran. Moc šikovná rostlinka, nemyslíte? Měly by jste si ji vzít s sebou... ale jen ta, co poběží do království nejrychleji ho může nést."
Tak a teď se potrhejte, holky! Trocha štěněčí soutěživosti nebyla na škodu, ne?
"Pravda. My půjdeme. Nezapomeňte tu svůj trychtýřek, princezny a princové!" mrkla na skupinku a zasmála se. "Naschledanou."
A s tím se společně s Tundrou vydala dolů.

>> Začarovaný les

Vlk jí odpověděl a Peisia si ani nevšímala, jak nadšený je z toho, že se o něj někdo zajímá. Byla příliš zaujatá touto novinkou. Dokonce tak moc, že zapomněla, že absolutně mrzne. No, brzy jí to připomněla alespoň vlčata. Když nic jiného, měla štěstí, že mají tak ňuchaté kožíšky. Pomazlila by je!
"Oh to ne, nikdo je neutrhl, my se tak rodíme. Mé dcery a syn mají všichni krátké ocásky, stejně jako naši rodiče," zamávala s ním. "Ale potkala jsem jednu moc pěknou vlčici, která měla zrzavý ocas kolem krku. Zkus se jí zeptat kde ho vypreparovala, hm?" samozřejmě a očividně Stray, což ale mladším kouskům nemělo jak dojít - naproti tomu jejich rodičům...
"Ale uznávám, že s křídly jako má tvůj táta všechny ty změny těla musí být matoucí." Usadila se a okamžitě toho zalitovala, protože teď ji pro změnu zábl zadek. ÁÁÁÁÁÁ. "Děkujeme ale za pochvalu. Už nám chybí jen parůžky a vypadáme jako daňci, co?" zubila se na malou Astaroth. Pak otočila hlavu na vlčka se světlým bříškem, kterému se už představovala Tundra: "A já jsem Peisia Namareyská, těší mě. Jak se jmenuješ ty?"
"Ale, to nevadí! Rozhodně není první ani poslední kdo je z nás trochu zmatený. Máme to prostě v krvi. Ale ne, ani jedna odtud nepocházíme - náš domov má ale portál, kterým občas někdo projde když hledá jiný svět... a my jsme se obě rozhodly vydat se jinam a skončit tady. Tak či tak ano, já do jedné ze smeček patřím." S tím si přejela Allavanté pohledem, už trochu opatrnějším. Že by se chtěla přidat? Na poušť ale moc nevypadala.
"Magie se ti zachtělo?" zasmála se nad Lilithiným nadšením a znovu se postavila: "Tak koukej."
Peisia se zahleděla na sněhem pokrytou zemi a ta se v momentě roztřásla, sníh se začal propadat, zatímco se cosi ze země začalo drát. Brzy se ukázalo, že se jedná o tělo stromu, který se začal kroutit nad vlky. Borovice, už dospělá jak vyrazila ze země. Začala se naklánět a nakonec zůstala nad skupinkou tak, aby od nich držela nepříznivé elementy. Peisia spokojeně přivřela oči a usmála se.
"A nebo..." a pustila se do zuřivého hrabání sněhu, než se dostala k tvrdé, prochladlé půdě. "Pojď sem."
A jestli nějaké vlče přistoupilo, Peisia zavelela zemi a ta skrz drobnou trhlinu v půdě pustila stonek popínavého jasmínu po tlapce vlčete.

>> Mlžné pláně

Peisia docela rychle vyskákala nahoru po kamení a stezkách, zuby jí drkotaly pod deštěm a chladem, co tady nahoře byl. Její průsvitný pláštík se zimou skoro nic nedělal, jak očekávala, takže v tento moment jednoduše trpěla, jak už to tak bývalo. Co ji však potěšilo byl stánek Wua, kterého už delší dobu neviděla.
"Wu!" zavolala a už téměř vyhlížela hnědý kožíšek Citry. Místo toho... uviděla zrzavý, jemnější. Verzi její sestry. Zarazila se a pak k prodejci stejně přistoupila. Další, koho si všimla, byl okřídlený vlk. Zaraženě si ho sjela pohledem.
"Ahoj, Tundro," pozdravila sestru prvně a pak promluvila přímo na okřídleného: "Promiňte mi, ale s křídly jste se už narodil? Je to... upřímně, fascinující," vydechla. Měla chuť si vlka řádně prozkoumat a zblízka. Roztáhnout mu blány a zkusit jaký vydrží tlak, případně si jednu takovou šupinku i vzít a odnést domů. No posuďte! Vždyť to bylo neskutečně zajímavé! I proto se její zájem o Tundru jaksi svezl bokem, protože tady? Tady byl pravý unikát!
A měl hromadu vlčat, na která se zamyšleně podívala. Jeden lokal jednu tlapku za druhou, z čehož byla Peisia trochu nesvá.
"Nebude ti z toho špatně?" optala se ho (Alastor). Sama se však svou myšlenkou neřídila.
"Co sis nakoupila?" optala se sestry zpěvavě, protože tenhle nový druh vlka jí absolutně zvedl náladu. Co bude příště, vlci se zobáky? Nebo se slyšením jako měli netopýři! Úžasné, dechberoucí.

N Á K U P

7lvl magie Proměny = 100kšm
160kšm -> 60kšm

Schváleno

Peisia seděla a sledovala, jak Iona odchází. Trochu smutně, trochu s nadějí, že ji ještě uvidí. Kdo ví, třeba se Iona vrátí a třeba ne. Jenže když už Iona odešla, Peisia ji v blízké době nečekala - a tak si plánovala udělat procházku. Třeba narazí na Citru. Na Nerys. Na kohokoliv, to by se hodilo...
Jenže tomu nevěřila. nevěřila, že potká kohokoliv ze svých přátel a svých blízkých, protože jich tu na ostrově upřímně moc neměla. Nebylo tu moc vlků, o kterých by mohla s jistotou říct, že si získali její důvěru nebo její srdce. Jeden takový právě pádil směrem ke zlaté smečce a prakticky hned zanikl v všepřítomné mlze, která tu byla. A tak se Peisia dala do šplhání. Sice nesnášela zimu, ale pokud chtěla na louku, portál byl její nejrychlejší možností a ten byl právě tam nahoře.

>> Tesáky

"Vyžaduje to po tobě tvá smečka stále?" optala se jí Peisia něžně, jenže Iona sklonila zrak a zrzavá si povzdechla. Byl čas ji poslat zpátky domů, aby se rozmyslela, si od života vůbec přeje. Vypadalo to totiž, že neví a že musí popřemýšlet.
"Iono... máš čas. Všechen čas světa," přivřela oči poté, co ji vlčice oblízla a následně se natáhla a jemně se o ni otřela čumáčkem. "A tady tě nikdo soudit nebude. Naopak," natáhla k ní hlavu tak, aby s Ionou navázala oční kontakt. "Podívej se na mě," pokračovala něžně, potichu, nechávajíc vlčici, aby si srovnala co měla v hlavě pospřeházené. Rozuměla, že to nejde jen tak změnit. Byl třeba čas. Bylo třeba, aby Iona měl čas na své myšlenky, aby si rozmyslela, co tu vůbec chce.
"Vrať se domů. Poznej pár vlků a vlčic, podívej se po ostrovech. Budu tam, kde jsem vždycky. Najdeš mě na poušti kdyby sis se mnou přála popovídat. Dobře?"
A s tím se Peisia posadila - a nechala rozhodnutí na Ioně.

Peisia nahnula hlavu na stranu a zamyšleně si Ionu prohlížela. Proč by nesměla? Byly na to snad nějaké zákony? Vlčí zákony, předávané ústně, a proto se k ní nikdy nedostaly?
"Proč ne?" zeptala se Iony. A Iona vypadala, že si tím je tak jistá. Co se nesmí, co se může. Jakoby snad měla všechny odpovědi na to, co je pro vlka přijatelné a co ne. Ale co Peisia? Žila už docela dlouho a věděla co od života chce. Proč by se měla svazovat cizími pravidly? "Prosím, Iono, kdo tě naučil, že jsou podobné věci nepatřičné?" usmála se na ni. Proč jí něco vyčítat?
"Tady nejsi... tam, odkud jsi přišla. Tady jsi v bezpečí, můžeš být kým chceš. Stará pravidla se tě už netýkají," šťouchla do ní Peisia čumáčkem.
"Ale pokud bys preferovala být taková i nadále, moc s tím neudělám, víš? Můžu ti jen dát dost prostoru na to, aby ses projevila, ale nutit tě do něčeho je docela hloupé."

A tak dvojice snídala. Na zamlžených pláních a během vycházejícího slunce. Peisia zlehka mávala ocáskem a vypadala nadmíru spokojeně. Podívejme jak byla Iona šťastná a ochotná ochutnat králíka první! A tak ji Peisia prvně sledovala a pak si dovolila pár kousků taky. Bylo docela vtipné sledovat krev na Ionině tlamě. Hrozně... zářila. Hlavně oproti té bílé srsti. Tiše se zahihňala když jí padl pohled na malou šmouhu na Ionině tváři.
,,Počkej, počkej, jsi tady trochu špinavá," oznámila a natáhla se ke stříbrné vlčici a - blíz! Iona nebyla ušetřena oblíznutí tlamičky, i když kdo ví jak to vlastně její nebohé, gay srdce bralo. Snad dobře, haha. Jinak... no, jinak by to asi byl maličko problém. Tak či tak, Peisia se pak vrátila k požírání králíka, protože ochutnávat Ionu nebyl tak úplně její účel.

Dvojice chlupatých slečen byla dvojicí loveckou. Samozřejmě že věděly co dělat - i když spolu předtím pořádně nelovily a rozhodně se hodilo mít více času na to se sehrát, lovecké taktiky nebyly ničím nevídaným a chráněním jen v určitých loveckých kruzích. Proto ani znalost techniky nebyla kdo ví jak prapodivná a dvojici jejich lov klapal docela dobře. Totiž, Iona se vyplížila a nahnala králíka k Peisie, která proti němu vyskočila jako srnka a než zvíře stihlo zcela změnit svůj směr už bylo v Peisiiných čelistech. Pláněmi se rozlehl křik zvířátka jak se v křečích a bolestech svíjelo v Peisiiných tesácích a třáslo se v tiché, neznámé agonii. Vlčice ho brzy přišlápla a ukončila jeho život. Možná že to nebyl inteligentní tvor, ale to neznamenalo že není schopen trpět.
Peisia zvedla oči za Ionou která jistě zvíře následovala a zazubila se na ni.
,,První kousnutí by mělo náležet mé úžasné společnici. Dáš si?" nadhodila srnka.

>> Červená louka

,,Vlastně ano! Dal mi ten zvláštní lektvar!" zazubila se Peisia na Ionu a hlavně na tu... vzpomínku. Haha! No jo, málem je pozřela země, ale to samozřejmě není problém, ne? Nějaké pěkné vzpomínky co budeš jednou vyprávět dětem! Jojo!
Peisia pokračovala za Ionou a docela ji překvapovalo, že to všechno bylo... jakoby se nic nestalo když tudy šly naposledy. Vždyť... se tehdy bavily o partnerech a... nezáleželo na tom. I Peisia sklonila hlavu a čenichala nízko u země, zatímco kráčela s Ionou směrem vpřed a jednoduše hledala králíka spolu s ní. Ne zajíce.
V jeden moment však cuknula uchem. Jakoby slyšela nějaký šepot. Pak si ale tiše odfrkla a hodlala ho ignorovat. Teď přeci lovily - a nebyl na to čas. Naštěstí je docela brzy do čumáčku udeřil pach zvířete. O ano, snídaně bude brzy naservírována jako na stříbrném podnose!

,,Jsem zpátky!" prohlásila vesele a to už se k ní Iona hnala. Zrzavou to skoor až překvapilo. Huh huh? Co to, co to?
,,Tohle? Od pana Wu. Znáš pana Wu, viď?" usmála se na Ionu a zamávala ocáskem. To už po ní však pokřikovala Nerys a Peisia se mírně nahnula, aby na ni dobře viděla. Iona byla vysoká a to přinášelo výhody i nevýhody. "Najdeš nás v poušti, na písku. Najdi oázu s jezírkem a palmami a u té většinou býváme i my," pokývla Nerys a ta se vydala na odchod. Znovu se uvidíme, drahá známá!
,,Snídaně zní dobře," přiznala Peisia a ještě se chvíli dívala za odcházející Nerys než zlehka šťouchla světlou vlčici čenichem. ,,Myslíš tu planinu kde nás málem snědla země? No, doufám, že tentokrát na nehody už nedojde." A že byla tím strůjcem nehod ona? Haha! Nepodstatné.
,,Vážně by mě zajímalo, jestli jsou stejné hvězdy všude a jen vidíš jinou část rozesetých perel oblohy - víš, protože jsi někde daleko od domova," nadhodila zamyšleně, ale to už byla Iona na odchodu. Peisia málem škobrtla, ale už už se hnala za ní.

>> Mlžné pláně

>> Tichá zátoka

Peisia prošla portálem jako kus hlíny, ale na druhou stranu byla vyplivnuta jako celé, nohaté tělo. Problém bylo hlavně to, že zakopla a udělala pár kotrmelců. Ovšem... ovšem pak se zase na nohy vyškrábala a přivřela oči.
"Iono, Nerys! Jsem zpátky!" zavolala po dvojici, která jakoby se ani za tu dobu tady ani nehnula. Mezitím si Peisia proběhla snad celý ostrov a teď se úspěšně vrátila. Uuuf.
"Pardon, že mi to trvalo tak dlouho. Vím, že jste na mě čekaly," ševelila zatímco si to valila za dvojicí v mírném klusu. To, co se během její absence stalo, neměla v plánu zmiňovat.
"Nechcete se někam projít? Ostrovy jsou v téhle roční době vážně krásné. Kdyby jeden šel více na západ, jsou tam krásné ostrůvky schované za kopci. Když projdeme zpátky portálem, tak je tam zase ten zlatavý les, což... víš..." jo, Iona byla odtamtud, ne? No, tak byl čas ji zase navrátit domů!
"Ale docela bych si pospíšila... už začíná vycházet slunce," podotkla a zvrátila hlavu. Na obloze svítily bělavé hvězdy. Připomínaly jí Ionu. V té své eleganci a zářivosti. Jenže Iona... neměla ráda vlčice.
"Měli jste doma stejné hvězdy jako jsou tady?" optala se nahlas, i když to původně nebyl její plán.

>> Duny

Kdy se z vlčice stal písek, to netušila. Ovšem uvědomění, že už se dostala do tiché zátoky a že vidí poměrně známou tvář... tělo z písku se zhmotnilo a Peisia si odklepala tlapičky tak, aby jí mezi bříšky nezůstával žádný písek. Pak si odfrkla a otočila tvář směrem k Tundře, která si povídala s jinou vlčicí. No...
,,Tundro! Pak bych si s tebou ráda promluvila!" zavolala na vlčici s krátkým ocáskem, než se její tělo znovu změnilo v písek a Peisia prostě... zmizela.
Magie byla vážně zvláštní, co?
Co už by dvojice nevěděla bylo to, že je však Peisia i nadále slyšela, ačkoliv byla teď na chvilku (chviličku!) zeminou a ryla si to zemí směrem do hor jako krtek. Tohle předtím taky nikdy nezkoušela, takže v téhle podobě zatáčet bylo poměrně nepříjemné.

>> Červená louka

Peisia ještě nějakou dobu setrvávala v dunách a tiše si povzdychávala. Zohar, Tundra... Bylo toho moc. Nikdy nechtěla vysokou pozici ve smečce. Nikdy nechtěla být... někdo důležitý. Chtěla naopak být volná, dělat si to své a nenechat si rozkazovat povinností. Jenže co dorazila sem, všechno se to jaksi změnilo.
Chvíli tu ještě setrvávala, ale pak se sjela po duně dolů a zbytek seskočila. Slíbila Ioně a Nerys, že se vrátí. A také to měla v plánu - jen se toho mezitím stalo poměrně hodně a ještě víc toho, s čím se Peisia odmítala aktivně potýkat. Dlouze si povzdechla a vydala se směrem k horám, odkud vedl portál směrem na louku. Obě dvě na ni čekaly. Musela si pospíšit. Možná tehdy Peisiino tělo obrostly rostliny a jak se rozběhla směrem v před, najednou si přišla rychlejší a ani do písku se tolik nebořila. Perky magie země se rozhodně nedaly ignorovat.

>> Tichá zátoka