Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Mlžné pláně

To rozhodně můžeme," odsouhlasila srnečka. ,,Už nějakou dobu jsem se plánovala porozhlédnout po zdejší zvěři a jsem si jistá, že najdeme něco, co dokážeme skolit i ve dvou. Když nic, alespoň nějakého drobného zajícovce." Nebo jednoduše zajíce. Králíka. Iona si nejspíše na podobné názvy stejně nepotrpěla, ale Peisia se rozhodla, že slovo 'hlodavec' tady nepoužije. Neměli náhodou momentálně všichni hlodavci absolutní, zimní půlnoc? Ach, to by se u nich doma beztak nikdy nestalo! Tam byli hlodavci celoročně. Nejspíš. Vlastně si moc dobře nepamatovala.
Peisia se zahihňala, když si ji Iona sjela pohledem. Ale? Obáváš se snad, krásná bílostříbrná? Že umrzne? A nebo že odněkud vytáhne další lektvar, hodí ho do sebe a ty pak budeš muset řešit následky? Oboje bylo samozřejmě možností. A že jí začala Iona povídat o tom, jak doma loví... Peisia se rozhodla nezmínit, že by lovkyní Namarey. A že byla v lovu setsakramenstky dobrá - alespoň zpátky doma. Tady už to bylo maličko jiné. Především proto, že žít tady beze smečky a bez pomoci bylo poměrně vysilující. Ale hej, pomalu se dostávala do lepšího stavu, než v jakém předtím byla!
,,U nás doma sněhu moc nebylo," přiznala Peisia. ,,Vlastně jsem žila na pobřeží. Víš, písek, vlny, útesy. Náš domov byl poměrně teplý po celý rok, takže jsme na sníh nikdy moc nenarazili. Vlastně si vzpomínám, že jednou pršelo a krátce nám zamrzla jezírka na výlov perel, ale stačilo na ně řádně dupnout a ten led se probořil. Ale ztížilo to rybolov. A zasnoubení docela dosti vlků," pronesla zamyšleně a zamávala u toho chvostíkem. Dodnes si vzpomínala na zasnoubeního Emeryho a Rowana a jak tehdy mrzlo. I když na to, jak bylo tady, to moc neměnilo. Ne, spíš vůbec. Tady padal sníh, byly tu závěje a stopy, co podle Iony šly docela jednoduše následovat, ale... doma to bylo docela jinak. Doma mohli leda tak následovat stopy v písku. Vlastně se pamatovala, jak jednou následovala stopy Citry a chtěla se na svou dcerku ještě podívat, než odejde, ale...
Pláň byla celá jako od cukru. Peisie se do něj bořily tlapky a jak nadešel večer, začínala jí i být větší zima. Nešťastně zaskuhrala. Alespoň se už obě dvě dostaly z té příšerné mlhy teď mohly pokračovat dál. Nejspíš najít nějakou kořist. Bylo tu pár párů tlapek a taky povědomí pach, který se ještě držel ve vzduchu. Peisia se na chvíli zastavila a zavětřila. Hm? Ale ne, to bylo nemožné, že by se tu její dcera objevila. Nebo snad ne? Zahleděla se na stopy paciček, které byly obtisklé ve sněhu a na chvíli jednu z těch stop překryla svou tlapkou. Skoro odpovídaly. Zvláštní... ale třeba to byl vážně jen vlk podobné velikosti a možná ho cítila někde jinde. Ale...
Naposledy viděly své dcery na přelomu léta a podzimu. Zrovna se všichni v její domovině připravovali na sklízení plodin a jejich následné sušení na zimu. Ačkoliv zima nebyla příliš krutá, pořád během ní nerostly plodiny a Peisia pomáhala Tundře a ostatním s plody plněnými vodou, které potřebovaly být položeny na pláty vysušené kůže. Trochu se nařízly, vytekla z nich voda a dužina se do pár dní usušila. V zimě pak z onoho ovoce byla dobrá, vysušená pochoutka, co si vlci brali do drobných brašniček když někam cestovali. Spolu s vysušeným, soleným masem.
Moc daleko se stejně nikdy nikam vycestovat nedalo - jen k horám. Chránily však jejich komunitu před tím, aby přišel někdo, kdo by chtěl ničit jejich harmonii. Nebo je od toho, aby odešli. Oboje bylo samozřejmě možné.
V zimě většina vlků nosila oblečky z kůže zvěře, která putovala po otevřených pláních za jejich zády. Měli sice zvěř i doma, ale tu raději neporáželi - leda že by šlo o svátek a nebo snad něčí vdavky. V zimě však většinou leda tak probíhaly zásnuby... lov perel v moři, brzy zdomestikovaný a změněn na lov perel v drobné zátoce, co si vlci udržovali. Už dlouho ji mrzelo, že jí nikdo nevylovil perlu. To se však dalo čekat - nikdy nebyla příliš očividná se svými city a jednou, když snad měla šanci, žádnou perlu nevylovila. Pak to tady nemělo být. Osud v tomhle byl jasný.
Pamatovala se na zimu, když byla sotva dvouletá a veškerá zvěř jim vymřela na neznámou nemoc, mimo tří mladých kousků. Museli jít lovit na pláně, blízko k pohořím a nahánět tak kořist několik hodin, než se unavila. Byla to pro ni dobrá zkušenost, ale nerada by to opakovala. Krátce sjela pohledem k Ioně. Měli oni snad všechny zážitky přesně takové? Zima, nahánění zvěře, jídlo, spánek, opakování? Nelíbilo se jí to a tak aniž by něco řekla, udělala úkrok bokem k Ioně a zlehka ji ňuchla čumákem do srsti. Pořád byla vedle Peisii docela malinká a Peisia... na ni momentálně pohlížela hlavně na takové zatoulané jehně. Bylo jí Iony líto - a to i přesto, že si myslela, že je samozřejmě seveřanka moc pěkná - a i kdyby měla snad povolení, nic by na ni momentálně nezkoušela. Ach, k sakru, musela si na severu projít vážně příšerným peklem. Nezasloužila si, aby ji tu ještě nějaká zrzavá srnka k tomu všemu mátla.
Zatímco se však zaobírala Peisiou, zimou u nich doma a i možností toho, že by tu snad mohla potkat nějakou ze svých dcerek, oči jí přejely po perfektně bílém sněhu a zastřihala ušima. Ale? Kopýtka! Vedla ale tedy směrem nahoru, do hor, takže si Peisia nebyla úplně jistá, jestli to bude Ionu zrovna zajímat. Kdyby chtěla, určitě najdou směrem po pláni i nějakou další kořist, která je nebude nutně zatahovat nahoru do hor. Alespoň na to Ionu upozornila.
,,Podívej. Možná to bude nějaká koza? V horách jsem ale nikdy nelovila. A vlastně... ani na sněhu ne," věnovala Ioně takový mírný, nervózní úsměv. ,,Nerada bych tě každopádně zdržovala, protože to vypadá, že tu máš velkou váhu." Doma skutečně sníh nebyl, na rozdíl od toho Iona. Přišla si mírně hloupě. Kdyby tak lovily ryby v moři, to by pomohla! Moře nezamrzalo, pořád se pohybovalo a rybolov byl docela zábavný, dokud byl jeden dostatečně trpělivý. Když se nedalo nic pěstovat, byl to skvělý přísun živin. A, to jistě uhádnete, i ryby se daly vyudit. Většinou je však opékali nad otevřeným plamenem, spolu, jako komunita. Moc jí chyběla sůl...

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4
2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

,,Docela ano," zazubila se srnka a vyhrabala se na nohy, aby se zahleděla z jámy ven. Vypadalo to, že magie se skutečně uklidnila. Další pohromy se nedějí, vše je v pořádku. Zlehka mávla ocasem a zahleděla se na Ionu, která ji žádala, aby další lektvary už nezkoušela.
,,Ještě nám dal ty stejné," opáčila a pak na Ionu rozverně mrkla. ,,Ale možná by nebylo od věci už nic nepít na lačný žaludek." V tom měla Iona rozhodně pravdu a Peisia jí upřímně plánovala vyhovět. Jen se neboj, drahá Iono, alespoň... další půl hodinu budeš ušetřena od pokusů okoušet všechno možné i nemožné.
,,Ne, myslím, že to je už vážně konec," přiznala Peisia a postavila se k jednomu z okrajů, aby začala přetvářet hlínu. Ta se začínala měnit a krabatit a brzy před dvojicí byla nepříliš prudká cestička nahoru, zcela z hlíny a zpevněná kořeny co doteď ničily stěny jejich... kráteru.
,,Myslím, že kousek odtud by i mohlo být místo, kde můžeme najít něco k snědku. Máš hlad?" nadhodila Peisia. Nešly nakonec přeci jen lovit? Sice se ztratily, ale to už bylo vedlejší! Ale jídlo... jídlo čekalo! ,,Jak se vůbec lovilo zpátky u vás doma? Říkala jsi, že tam byla pořád zima, viď? Jak jste ty zimy trávili?"

>> Zubří plán

Smrt byla přeceňovaná. A zjevně mechová a barevná. A heboučká. A i když se země pod nimi stále třásla zemětřesením, Peisia ani Iona zjevně nebyly v nebezpečí. Okolo rašily ze země stromy, kořeny kdo ví čeho drtily stěny okolo nich a hlína se tak drolila dolů do průrvy, ale obě dvě byly jinak zcela v bezpečí a bez jediné úhony. Ale... no, Iona chtěla Peisie pomoct. Chtěla ji zachránit, než obě sletěly tam, kde si myslely, že jejich těla zůstanou už navždy.
,,...vypadalo," odsouhlasila Peisia rozhozeně a věnovala Ioně mírný, nervózní úsměv. Budeš se na ni teď zlobit, Iono? Víc by to ocenila, kdyby ses nezlobila. Ovšem, vztek by v tento moment byl více než pochopitelný...
,,Ehm, tedy, mrzí mě, že jsme skončily v téhle jámě, ale aspoň nás dokážu dostat ven a... máš zajímavou historku?" zkusila to trochu mezi nimi uhladit. ,,A někoho, kdo ti je vděčný, že jsi ho zkusila zachránit." I když to nebylo třeba. A vlastně jsi ho nezachránila, obě by jste umřely. To byly ale jen maličkosti. Řekněme, že celá tahle situace byla na nečisto, kdyby se snad nějaká další průrva ve tvém okolí v blízké době otevřela.
S tím zemětřesení přestalo, kořeny se přestaly rozpínat a květy otvírat. Najednou všechno utichlo. Magii byl konec.

Peisia se držela okraje co jí síly stačily. Když v tom se k ní Iona natáhla a chňapla ji za kůži na krku a už už ji tahala z jámy ven. Peisia zaúpěla, protože to jednak nebylo moc příjemné a druhak... no, ruku na srdce, vážně si v tento moment myslela, že umře. A tak vzlykla a jak ji Iona držela, vyrazila ze sebe: ,,Ne, Iono, jdi! Zachraň se! Aspoň ty se zachraň! Nezasloužíš si tu takhle skončit v hlubinách země se mnou!" Iona asi moc odporovat nemohla, protože měla tlamu plnou Peisii, ale zrzka se rozhodla, že přeci jen zabojuje. Zapřela se o přední nohy a jak ji Iona táhla, Peisia se vlastně o kousek posunula. Zachytila se o zadní nohy a přenesla na ně větší váhu, aby se mohla odrazit a začala z díry šplhat. Jenže její nezvedená magie se stále bouřila. A zatímco Ionu aktivně obkvétaly kytky - některé už se i vinuly po ní - zemina pod Peisiou byla nestabilnější a nestabilnější. Otřesy země taky nepomáhaly. A zatímco se Peisia o jeden takový schůdek zrovna opírala, doslova se jí rozdrolil pod packou - a v ten moment už vlčice plnou vahou visela jen na Ioně. Stříbrnobílá samozřejmě neměla šanci ji unést a tak se nejspíš po chvilce zápasení s Peisiou zřítila do jámy. A tam... tam na ně čekal neskutečně měkoučký kobereček z mechu a nejrůznějších květin. Okvětní lístky vybuchly všude okolo vlčic a brzy je už Peisia začínala plivat z tlamy.

Mlžná louka? No moc se jí to tedy jako louka nezdálo. Spíše taková nížina. Přeci jen to bylo takové rozsáhlé... i když těžko říct. Ono se to rozsáhlé klidně zdát mohlo a přitom to bylo jen pár metrů čtverečních a ta mlha prostě kazila její odhad. Ale čím déle šly, tím více by se vsadila, že přeci jen tahle nížina bude delší, než si jen myslela. Rozhodně to nebyla maličká louka. Na druhou stranu, kdo říká, že louka nemohla být rozložitá? Třeba přeci jen Iona měla pravdu.
,,To nejspíš ano. Za zády vánice, před námi mlha... jeden si nevybere, viď?" povzdechla si zrzavá, ale povzbudivě se na Ionu usmála. Však vy už to nějak zvládnete, Iono. Podívej, jsi s cestovatelkou, co vždycky ví kudy kam! I na ostrovy došla dobrovolně, to se ví! Takže i mlhou si cestu najde, třeba že oklikou. Spokojeně zafrkala na Ionina slova. ,,Pokud nikdy nic nezkusíš, nikdy se nic nedozvíš." Jo. A pak lektvar vypila a začaly se dít věci.
Zatímco to za nimi křupalo, rostly kytky a země se třásl, Iona rozhodně neposlouchala Peisia varování a neutíkala. Jen si uskočila, aby nespadla do kráteru a jinak se moc nehýbala. To Peisia zas ne. Peisia byla připravená zmizet rychlostí světla!
,,Iono! Copak blázníš? Říkala jsem, ať utíkáš!" vykvikla Peisia a vrhla se za bílou vlčicí, že jí pomůže. Ovšem díky její absenci pohybu je rozevřená země dohnala - a prořítila se kolem, jen aby za Peisiou zůstala rozšklebená, tmavá jáma a zrzčiny nohy se jednoduše svezly a její půlka těla jednoduše zajela do tmy, zatímco drápky předních tlapek zůstala zarytá ve sněhu a hlíně pod ní, zatímco se mermomocí snažila vydrápat ven. Na Ionina slova o tom, ať s tím něco udělá, tak neodpověděla. Ono moc nebylo jak, když bojovala o holý život.
Také bylo nutno zmínit, že i když celá scéna působila jako epický boj na život a na smrt a do jámy nebylo moc vidět, bylo to hlavně stínem a zapadajícím sluncem. Byla totiž pěkně mělká a vystlaná mechem a další zelení.

>> Tajga

,,Číst a psát... hm. No, viděla jsi na některých místech takové podivné znaky? Jako tohle," a načrtla do sněhu drápkem pár znaků, které pro Ionu nic neznamenaly. ,,Jsou jich různé variace. Říká se jim písmo a podobné shluky znaků pak znamenají různá slova. Tohle je třeba tvoje jméno. J. O. N. A. Pak by byly různé variace. Třeba moje jméno místo J má I, ono se to vyslovuje stejně. Takže by se tvoje jméno mohlo psát i takhle - I. O. N. A. Jestli se to u vás doma neřešilo, tak asi jak se ti to líbí víc." Ale pak zavrtěla hlavou. ,,Vysvětlím ti to víc, až se protáhneme tou sněhovou bouří, ano?" usmála se na ni a drcla do ní bokem, než obě dvě vstoupily do té ďábelské díry, které se říkala vánice.
Vlčice se dostaly k Wuovi, od Wua, Peisia se stihla ztratit, ale ne tak úplně a najednou byly obklopené mlhou o celé území vedle.
,,Huh, toto není tundra? No, to je asi jedno. I tak bude menší problém se odtud bez problému dostat," povzdechla si vlčice, protože celé místo bylo křížem krážem pokryté mlhou. Hm. A tehdy Peisia dostala absolutně vyjímečný nápad.
,,Zkusím ten lektvar od Wua - třeba nám to pomůže najít cestu?" nadhodila a věnovala Ioně zkoumavý pohled. Tehdy se před ní lahvička jednoduše objevila a Peisia se napila. Chutnalo to docela dobře. Ale počkat, to bylo zvláštní.
,,To je divné, nic se neď-"
Půda se pod Peisiinýma a Ioninýma tlapkama začala třást a Peisia někde zpoza nich zaslechla pukání. Vykulila oči a otočila se. I přes mlhu viděla, jak se země začíná rozevírat, zatímco se okolí zcela chvělo. Okolo trhliny začaly uprostřed zimy růst pestrobarevné rostliny, celé koberce mechu a miliony barevných teček.
,,Iono... Iono! IONO UTÍKEJ!"

// 5 – všechny magie, které vlastníte, se na dobu tří postů zbláznily a aktivují se samy od sebe. Kolem vás se rozpoutá chaos.

>> Kvetoucí louka

,,To tedy žila!" zasmála se Peisia Ioninu úžasu. ,,Upřímně, přijít sem je pro mě taky poměrně šok. Zdejší vlci neumí číst, psát nebo vyrábět nádobí..." povzdechla si. ,,Z jílu, víš? To je taková hlína. Zemina. Bahno." Ne, tomu stejně asi rozumět nebude. Uh. K sakru. Zase se rozpovídala. Iona ale vypadala zvědavě. Možná by jí Peisia mohla povědět později víc?
A pak vlčice vběhly do tajgy, připraveny stopovat. Problém však bylo počasí, které s nimi házelo ze strany na stranu a jejich život tak docela aktivně zhoršovalo. Vločky do Peisiina těla narážely ze strany, štípaly ji do očí, na čenichu a i jinde na těle, její srst plápolala ve větru jako drobné ohnivé jazyky a upřímně bylo v okolí tajgy dost těžké do lesa vůbec vstoupit. Stromy naštěstí vánici trochu blokovaly, ale Peisia se pořád cítila nejistá na tlapkách. Podobné věci doma neměli a i když občas vítr foukal, většinou to nebylo něco tak hrozného. Jednou zažila hurikán, co většinu jejich přístřešků zničil, ale to tehdy vlci taky přežili - a tohle určitě přežije taky. Jen kdyby nebyla taková zima! A tak se alespoň rozhodla vydat za světlem - což byl takový drobný stánek. Wu! Hah. Vlastně s ním prohodila sotva pár slov, než jí cosi vecpal a už si to štrádoval zase dál. Ta vánice obchodu asi taky moc neprospívala. Peisia se však rozhodla vůči Wuovi trošku slitovat a pár věcí od něj čapla, než se s Ionou vydaly dál - a Peisia se tak trochu ztratila.

Nákup:
Konto před nákupem: 136kšm 11 rubínů
Tajemný lektvar - 40kšm
Lístek domů - 100kšm + 2 rubíny
Lektvar lásky (za naučení rostliny)

Cena nákupu: 140kšm + 2 rubíny
Přemění 1 rubín = 10kšm
Konto po nákupu: 6kšm 8 rubínů

Schváleno

>> Mlžné pláně

>> Úkryt Namarey

,,V příbytcích. Hlína dole, vypálená, ale držela. Na ní kameny, někdy dřevo. A taky si po nich malujeme barvičkami. Můj domov měl žluté a tyrkysové znaky. Má kamarádka uměla nádherně malovat. Vždy jsem jí nosila štětce z veverčí srsti. Dělají se z nich obstojné štětiny, víš? Ale... ale to tě asi stejně nezajímá," střihla ušima a usmála se na Ionu s omluvným výrazem. Asi ani nevíš, co je to štětec, co? No... to nevadí. To bude dobré, Iono. Fakt. Jednou se pokrok dostane i do Mois Grisu.
,,To dává smysl," kývla Peisia a na Ionu se usmála. Vlastně i chápala, kde se u nich zasekl pokrok. Když má jeden sotva čas se vyvíjet tak se moc neposune. Nejspíš neznali moc jiných zbraní mimo zuby a drápy. Jenže drápy byly u vlků dost neúčinné. No, co se dalo dělat.
Peisia se zahihňala, když jí Iona složila poklonu a pokud bílá neucukla, Peisia jí oblízla líčko a líně pokračovala z úkrytu ven.
Jakmile byly vlčice venku a už si ťapkaly pouští směrem k louce, Peisia vlastně udělala pár zastávek, aby označkovala území. Tu se o něco otřela, tu zvedla nožku, jednoduše jakákoliv pachová stopa se zrovna hodila v daném prostoru. I když je obnovovala už Merlin se Zoharem, pořád se jednalo o poměrně nové a cizí vlky, tudíž se hodilo, že by zrovna její pach byl cítit na vícero místech. Byla beta, no ne?
Brzy však už vlci kráčeli sněhem a chudák Peisia co moment zvedala pacičky a zbavovala se sněhu zaseknutého mezi bříšky. Pokoušela se držet nohy ve svých stopách, ale i tak jí byla docela zima a podobná koordinace pro ni byla docela těžké. Potřebovala kabátek jak hrom.
,,Tak se prvně podíváme po těch sobech?" navrhla a zamířila směrem k tajze. Nad tou se momentálně proházel poměrně ošklivý, bílý mrak, ale Peisia tušila, že moc dlouho nad lesem nebude. Už se pomalu přesouval dál, směrem přes pohoří a na druhý ostrov.

>> Tajga

Iona vážně vypadala z toho všeho v šoku. Hm? Doma to vážně fungovalo tak moc jinak?
,,Dobrá otázka. Asi příliš ne? Moc jsme ho neznali, jen ty jeho výlevy. Byl takový zvláštní. Menší než ty, zrzavý a měl žluté znaky po těle," osvětlila Ioně, pořád bochníkujíc na zemi. ,,Jak říkám, moc jsem neznala ani ostatní členy smečky. Moc to nebyla smečka, spíš... vlčí společenstvo, co se nikdy nesetkalo." Bylo to poměrně smutné. Když Iona popsala netradičnost jejich uskupení, Peisia se zachichotala.
,,Možná. Pro nás je netradiční bydlet v jeskyních a norách, takže nejspíš záleží, odkud jeden pochází." S tím se i podívala po téhle jeskyni. Ano, ano, velice netradiční. Velice.
,,Tvá domovina zní... krutě," podotkla Peisia a zvědavě si Ionu prohlížela. Možná proto byla bílo-stříbrná tak ztuhlá? Peisiu by to nepřekvapilo. Odbochníkovala jednu pacičku a natáhla ji tak, aby se dotkla té Ioniny. ,,Tady je jakákoliv magie ceněná. A ty jsi stejně speciální jako jakýkoliv vlk s magií ohně," pronesla jemně. Ano, Iono, jsi speciální sněhová vločka!
,,Rozhodně to můžeme zkusit! Jen se obávám, že bez nože to půjde těžko," vysvětlila Ioně. ,,Nůž je taková kovová věc s dřevěnou násadou. A kov je... no, na tom nezáleží. Půjdeme?" zvedla se konečně zrzavá a na druhou vlčici mrkla. Pojďme, Iono!

>> Kvetoucí louka

Iona vypadala celá vykolejená když si Peisia rýpla do Khana a to donutilo zrzečku se nahlas a od srdce zasmát. Kdo by ji tu tak slyšel?
,,Proč? Ani jeden z těch nových vlků ho nezná a Zephyr se Serbiou zůstali venku. Zubraya se taky vrátila. Je to můj názor a klidně bych ho pověděla Khanovi do obličeje pokud tu byl." Vlastně jí vždycky přišlo, že si něco kompenzoval, ale rozhodla se vyhnout jakémukoliv rozbroji a tak do něj ani nerýpala.
,,Tam, odkud jsem, máme sněm starších. Nejsou to jen staří vlci, i když je název zavádějící - jednoduše skupina vlků, co se podílela na řízení našeho domova. Vesnice. Vlastně jsme pořádně ani nebyli smečka, nebyla u nás hierarchie jako tady," osvětlila. ,,Vím, že zdejší vlci to vnímají jinak, ale přijde mi hloupé se bát, že mě někdo uslyší, když s něčím nesouhlasím. Vždyť jak bych pak rozeznala sebe a ostatní členy smečky pokud bychom všichni byli jenom ovečky?" hnula celým tělem a šťouchla do Iony. Co ty na to, ledová slečno?
,,Sob by mohl být problém ke stažení," přiznala zamyšleně. ,,Ale to bude bez řádných nástrojů asi každé zvíře. To nevadí, jednoduše se po něčem porozhlédnu," rozhodla se než Iona pokračovala. ,,V poušti? Ano. Ale tam na severu je pěkná zima. Jen jsem se prošla a mrzla jsem. A vlastně všude po ostrovech je teď díky sněhu chladno. Pokud chci být dobrý lovec, budu se muset podívat po okolí a najít zvířata, která by stálo za to skolit - což také znamená, že budu muset tou zimou procházet."

Iona byla skutečně roztomilá když si hrála na bochník. Asi jako kdokoliv. Jen jí písek k srsti tolik neseděl, Peisia si ji spíš dokázala představit ve sněhu než tady v ruinách. Ale... no, teď to byla! A taky se jí teplíčko líbilo! Bylo to příjemné, trošku si rozehřát kosti. Peisia se na ni nadšeně zazubila a následně do ní šťouchla čumáčkem.
,,To nevadí. Upřímně mi přišlo, že tu Khan byl jen proto, aby po všech házel kyselé pohledy a občas někoho přijal. Moc vlků tady jsem ani neznala," osvětlila Ioně. Následně se zamyslela, třeba že jen krátce. ,,Proto mě ani nemrzí, že ta šedo-červená, ta Tania, odešla. Neměli jsme moc blízké vztahy. Nikdy jsme se jako smečka nesetkali. Bylo to takové zvláštní, být ve smečce a stejně nikoho neznat. Tedy, kromě Ceruma - ale těžko říct, kde tomu je konec." Léčitel jakoby se do země propadl. Peisiu to mrzelo, byl to dobrý vlk.
,,Každopádně díky za gratulaci! Nečekala jsem, že by mi někdo podobné postavení dopřál, ale rozhodně si ani nemůžu stěžovat." A co se týkalo praktického zařízení... ,,Vlastně jsem tu taky poprvé," přiznala. ,,Ale je tu teplo, to je fajn. Docela jsem zaspala na vavřínech, plánovala jsem si k zimě vyrobit kabátec... přišla zima a nic," povzdechla si. ,,Napadá tě nějaký dobrý zdejší kopytník, co by se dal dobře nosit? I když ty nejspíš podobné věci nepotřebuješ, jsi huňatá..."

>> Namarey

Ah, skutečně tu bylo hned větší teplíčko, když se dostali do úkrytu! Hezky píseček a příjemno a Peisia zamířila hlouběji jen aby se do písku sesunula a okamžitě do něj zabořila v pozici bochníku všechny nožky a i obličej. Byl tak příjemně vyhřátý! Ach, jak úžasné.
,,Hm, no. Jo. Možná si všimli, že se tu setkává víc vlků a tak se prostě přišli podívat?" Kdo ví? Podívej, Iono, někteří se prostě srocovali protože měli zájem zkoumat a tak se prostě náhodně přidali do smečky. Chvilku zůstala ve své pozici, ale pak se vyvalila na bok, protáhla si nohy a na stříbro-bílou se podívala. ,,Chceš si taky lehnout? Ten písek je pěkně teploučký a i když ti ta srst nejspíš izoluje, taky musíš trošku rozmrznout." A pak potkala místo vedle sebe. Pojď se poňuchat a rozmrznout, drahá Iono! Peisia byla zcela ready na tu ňuchací část. Proč taky neohřát severní soudružku?

// 9) Ohřej se v libovolném úkrytu ✔️

Iona musela počkat, řešily se tu totiž docela důležité věci a to hlavně takové, co poměrně Peisiu překvapovaly. Khan tu nebyl, nebyl tu ani Cerum a ta šedo-červená vlčice oznámila, že odchází a odkráčela. Do toho se objevil další vlk, kterého v životě neviděla - takový nazrzle bílý - a ptal se hned po Khanovi. To se tu ale asi ptali všichni, když se nad tím jeden zamyslel. Jen Khan byl fuč. Nikdy se o svou smečku moc dobře nestaral, takže se Peisia ani nedivil že najednou zmizel kamsi do tramtárie.
Takže beta? Nu... ne že by to očekávala, ale nevadilo jí to. Dobře, Serbio! Dobře!
,,Bude mi potěšením," zavrtěla chvostíkem. Tak tedy bylo na čase se řádně představit, no ne?
A přišli další vlci - zrzka, která se dívala na toho hnědozrzavého a na Peisiu -, které byl věnován milý úsměv. Ahoj a vítej, veveruško! Pak flekatá, hnědá vlčice s bílými a černými fleky. Vypadala poněkud nešťastně, ale Peisia si k ní dovolila udělat pár kroků a zazubit se. Chtěla jí něco říct na uvítanou, ale to už neplánovaně do všeho skočil ten hnědozrzavý a Peisia se po něm překvapeně podívala. Huh. Ten byl pěkně drzí - ale měl pravdu, Khan se tu o to moc nestaral.
,,Děkujeme za poznámku, určitě na tom zapracujeme," mávla ocáskem a pak se konečně pozorností přesunula k flekaté. Chudinka byla celá úzkostlivá, to Peisie nedělalo problémy rozeznat.
,,Vítej v Namarey, maličká. Snad to pro tebe domov nyní bude," a jemně se o ni otřela čumáčkem, zatímco ocas zlehka mával stranou na stranu. Díky jeho délce to samozřejmě nebylo tak očividné, ale... pak jen špitla: ,,Nemusíš se bát, Serbia je moc hodná. Nevím, co se ti doma stalo, ale tady se o tebe postaráme." Budiž milována, flíčku!
Ten vlk s ostrým jazýčkem, pokud neucukl a nebo nevypadal, že by to neocenil, taky dostal jemné, láskyplnné ňuchnutí. To aby to nevypadalo, že Peisia preferuje anxiety ridden teenagery.
A veveruška? Sice zatím nemluvila, ale Peisia do ní povzbudivě drcla bokem když procházela a pak se usmála na Serbiu. Zurbya pořád jaksi vykukovala a existovala v okolí a Peisia si i ji dovolila ňuchnout.
,,Ukázala bys mi úkryt?" optala se. ,,Chci se trošku ohřát a pak půjdeme." A... byl čas se jít ohřát! Takže kývla na Ionu, aby následovala, Peisia se nadšeně rozloučila s "Ať máte všichni pěkný den! Uvidíme se, hm, za dva dny! Za dva to bude ideální, viď, Serbio?" a prchla společně s pěknou, šedo-bílou slečnou do úkrytu.

>> Úkryt

Iona, Tania, Zohar, Serbia

Pokud nic jiného, rozhodně byla Iona lichotnice. Peisia se na ni zazubila. No to teda měla skvělé nohy! ,,Taky ti to moc šlo," uštědřila nějakou tu chválu Ioně. ,,A tvoje nohy rozhodně schovává ta huňatá srst. Není ti tu horko?" optala se jí zvesela. Bylo to zvláštní, ale i v takové kose byla ta poušť pěkně teplá. Spíš to byly takové snesitelnější teploty než obyčejně. Peisie to teda moc nevadilo, měla pěkně jemný a krátký kožíšek.
,,Ah, neboj se. Tohle je Namarey a jsem její členka. Není důvod, aby tě někdo napadal když tu jsi se mnou," pronesla Peisia vesele a jednoduše se přesunula k oáze, ze které začala chlamstavě pít. Po chvíli se přesunula o kus hlouběji do vody a prostě si do ní lehla. Černo-červená vlčice se ukázala zrovna v moment, kdy se Peisia převážila na záda a ve vodě se prostě vyráchala. Zvedla hlavu, mokrá srst všude přilepená k jejímu obličeji a na chvíli připomínala netopýra.
,,Khan? Ne, netuším, kde by mohl být," odpověděla a znovu se vydrápala na nohy, jen aby se oklepala - a možná vodou ohodila i černočervenou. Ne že by jí na tom nějak záleželo. Však tu bylo teplo! Zchlaď se! A zbav se toho divného úšklebku, žádné vlčici neslušel.
Brzy na to se ukázal i zrzavohnědý vlk, který však ale nepozdravil a ani nic neřekl. Peisia se postavila mezi Ionu a černočervenou. To jen kdyby snad náhodou měla ta vlčice nějaké... sklony. Už tam se šklebila a Peisia ji tu předtím nikdy neviděla. Aby byla fér, moc členů Namarey nikdy neviděla. Kdepak asi tak byl konec Cerumovi? Docela jí chyběl, byl to dobrý společník.
To už se však objevila Serbia. Ah, tu znala! Jen tak krátce, ale ano. Takže ta druhá se jmenovala Tania? Vypadalo to, že je tu alespoň trochu přehled o tom, kdo sem patří a kdo ne. Co se týkalo Iony, Peisia zavrtěla hlavou.
,,To je jenom moje společnost." Pak ale zašilhala po tom druhém vlku. Taky byl krátkosrstý a do zrzava, takže sem třeba patřit měl? Kdo ví. Ale vypadalo to, že svou stříbrnou dámu bude muset opustit. Otočila se k Ioně a zvedla tlapku. Ze země vyrašil Trychtýček, Peisia jej utrhla a natáhla se k Ioně, kde se rostlinka za pomoci kořínků a stonku uchytila a vykvetla na vícero místech.
,,Omluv nás teď, Iono - pokud se tu necítíš dobře nebo někam spěcháš, klidně můžeš jít." A pak přidala jemnějším hláskem. ,,Ta květina se jmenuje Trychtýřek. Louhuje se a dezinfikuje, ale hlavní je, že v zimě hezky zahřeje když se z něj udělá čaj," mrkla na Ionu. S tím se od ní konečně odlepila, i když skutečně pěkně květinka za jejím uchem voněla a Peisia si užívala společnost tak hezké slečny.
,,Takže o co jde? Že tu skoro nikdo není? Nebo že tu není Khan a ani Cerum? A.... zjevně dlouhodobě ani nikdo další?" optala se Serbii a zastavila se kousek od ní, kde se posadila.

// 10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti
1) Potkej tři členy své smečky a popovídej si s nimi (za předpokladu neaktivity jsou k dispozici NPC) 2/3

>> Kvetoucí louka

Tryskala směrem na Namarey, přeci jen se domů potřebovala vrátit! A vlčice za ní. Jiný vlk by si možná myslel, že ji táhne do pasti, ale Peisia se upřímně vážně jen chtěla vzdálit od ostatních. Běžela, uši stažené, oháňku nahoru a jazyk jí plandal. Smála se a lapala po dechu a běžela sněhem, kličkujíc, aby se k ní bílá vlčice jen tak nedostala. Ani si neuvědomila, že ze sněhu pomalu sbíhají do nažloutlé trávy a následně do písku. Sníh se jí na srsti roztékal a vlčice lapala po dechu - a konečně zastavila. Zalapala po dechu a otočila se po své společnici.
,,Máš docela kondičku!" zasmála se. Naštěstí tady už nebyla tak kousavá zima, ale rozhodně tu bylo klasické horko mírně utlumené. Jen dobře pro bělku, protože jinak by se tu asi přehřála. Peisia se vydala směrem vpřed, aby se napila z oázy, která se nacházela několik desítek metrů od nich. Přeci jen zase tak daleko neběžely.
,,Chceš se napít? Je tu oáza," pobídla ještě vlčici. Ani neznala její jméno, ale... necítila tu žádné nové pachy, tudíž se Khan zlobit nebude.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 4/4 ✔️