Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Peisia sprintovala pryč s ušima staženýma k hlavě, ocasem hezky zdviženým nahoru a prostě směrem vpřed. Pak oblouček, osmička, další smyk, jak se ve sněhu otočila. Udělala v bílém sněhu sudy, pak zvedla hlavu s nastraženýma ušima a než se stihla rozhlédnout a kompletně se postavit, už se k ní dostala bílo stříbrná a smetla ji nanovo.
Srnka - jak jí tu všichni přezdívali - se rozesmála a nechala se chvilku od modrooké ničit, ať už ji plácala tlapkou, snažila se ji udržet na zemi a nebo ji v tom sněhu kompletně vymáchala. Jakoby ji to snad mělo nějak rozhodit, pche! Však si jen hrály a co by byla hra kdyby jeden pořád musel vyhrávat a pořád být nahoře? Nuda. To by to bylo.
Jenže louka začínala být mírně plná a i když jí nevadilo, že ji s bílou vlčicí vidí, raději by měla trochu soukromí. A víc nepošlapaného sněhu. Takže ji od sebe shodila, odehnala hravým cvaknutím a uskočila, jen aby se rozběhla znovu.
,,Chyť mě, jestli to zvládneš!" zahulákala, zatímco se smála a nemohla se pořádně nadechnout.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 3/4

>> Namarey

,,Ahoj!" vykřikla Peisia jen, ale stříbrná nevypadala, že by to kdo jak oceňovala. Nuda. Vážně, holka, je pěkná zima - proč se neproběhneš a trochu nezahřeješ? Ona by i byla Peisia nad tím zavrtěla hlavou, ale to už se i ta hnědá vlčice tvrdohlavě odmítala přidat do hry. Ženy! Buďte trošku hravé! Vždyť takhle vám ten ocas k zadku přimrzne!
To už ale zmizela ve sněhové díře a brzy zjistila, že jí vlčice oprašuje ze sněhové pokrývky. ,,Na lumíka? Možná tak spíš tak kamzíka! Vy dvě tu pěkně zmrznete, když se vůbec nebudete hýbat!" Jenže to už přišel někdo třetí. Třetí vlčice! A ta už se do nějaké hry pustila. Peisia se proto přestala zabývat nějakou hnědou vlčicí, nebo přimrzlou stříbřenkou a vyrazila za novou sněhulkou.
Hrábla po ní tlapkou a už běžela pryč. Sníh za ní létal do všech stran a Iona ji tak mohla poměrně lehko následovat - a ten zrzavý kožich se schováváním zrovna nepomáhal.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 2/4

Prosím libovolnou magii za 9 žetonů - Snění, na Vex.
6% Peisie do každé vlastnosti - 25 žetonů.

Dohromady 34 žetonů.

Schváleno

>> Slané jezero

Co že to dělala vlčice s kožichem tak jemným, že by ho letní vánek profoukl, na horách? Umírala. Umírala na zimu. Peisie o sebe klapaly zuby jak se třásla a mrkala a mávala ocáskem, který jí leda tak pomáhal ve víření studeného vzduchu na záda.
Když konečně uviděla pevnou, zasněženou louku, z kopečku se napůl sklouzla, napůl ho seběhla - a roztryskala se jako srnka směrem do otevřeného prostoru. O ano! Tohle jí rozhodně bylo víc po chuti než ty podivné, dlouhé hory!
Na planině před ní byli dva vlci. Jeden z nich měl takovou obyčejnou, hnědou barvu - ten druhý byl však stříbřitý, se všemi barvami sněhu, popela a havraního peří. Peisia vypískla a už letěla směrem k chudákovi Šalvěji, kterou oběhla, chytila smyk až se kolem rozprskl sníh a u toho všeho se hrozně smála. Krátce klesla hrudníkem k zemi, zadek nahoru a mávající ocas - pak už však odskočila a sprintovala směrem k hnědé vlčici, kterou oběhla zrovna jako Šalvěji původně. Udělala si okolo dvou takovou osmičku a po cestě zpátky za Šalvěji jí jednoduše pod nohama povolil sníh a vlčice zajela do zasněžené díry. Brzy už vykoukla zrzavá hlava se sněhovou nadílkou mezi ušima a na čumáku.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 1/4

>> Tundra

Vlčice spokojeně pochodovala směrem vpřed, hledajíc nějaké místo, přes které by mohla pohodlně překonat hory. I s tím se dostala k jezeru, které mělo o dost jinou vůni než klasická, čistá voda. Škoda ale byla, že i přes to všechno, voda byla jednoduše zamrzlá. Huh? Aha! Takže ta zima, co cítila teď, byla dostatečná na to, aby zamrzla hladinu jezera! A tak se Peisia rozhodla, že otestuje, zda je jezero pevnější a nebo ne než to ledovcové. Už tak měla výsledky pokusu v mysli, ale teorie je vždy velice jiná než praxe, ne?! A tak prostě na led skočila... sklouzly se jí drápky, odjela pár metrů na led a pak se jí přední nohy prostě ledem propadly až po břicho. Pleskla sebou na led jezera, narazila si čelist a chvilku tam vyjukaně ležela, mrkala a vypadala, že se hned asi tak nezvedne. K tomu ji donutila až studená voda. Peisia nešťastně vytáhla pacičky a pomalu se odplazila na druhou stranu. Uh-oh. Dobře, tenhle led moc pevný nebyl.. chm! Čas jít někam do nížin a ohřát se.

// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2 ✔️

>> Kvetoucí louka

>> Mrazivá jeskyně

Vlčici ten jazyk pořád svrběl. I když se ho nesnažila z rampouchu dostat silou, pořád na něm asi něco málo z jejích buněk zůstalo a zrzka to zrovna neschvalovala. Pořád ho drhla o vrchní patro, ale zrovna to nepomáhalo. Alespoň že tady už nebyla taková příšerná zima! Huh. No co už. Ale... no, možná by nebylo od věci se trochu rozptýlit od jejího zcela zničeného jazyka. Třeba by mohla něco vyrobit na okraji tundry - hlavně aby ostatní varovala, že je tam fakt příšerná zima! To by sice mohli cítit taky, ale teď se za světly dost možná potáhne dost vlků a tomu bylo třeba zabránit.
A tak začala tvořit - za pomoci kořenů. Na okraji tundry - bylo vůbec něco jako okraj tundry? - a nížiny hojnosti tak brzy stálo... něco. Bylo to dílo, skvělé dílo, určitě! Kořeny vypadaly jako vlk přilepený k obřímu rampouchu, který teda spíš připomínal převrácenou mrkev, protože kořeny ze vzduchu nerostly. Peisia však musela samozřejmě doladit detaily. Jasně, byla to varovná socha a tak, ale... přeci na ní musí vypadat dobře, ne? A tak se jala nechat porůst rampouch oblizující vlčici nejrůznějšími kvítky. Hlavně oranžovými, jako byla ona. Akorát teda musela některé barvy nahradit, protože si nebyla stoprocentně jistá, jestli nějaké zelené a nebo černé květy v přírodě existují. Pro černou prostě použila hluboce fialovou a pro zelenou? No... modrou. A trochu žluté. Hele, když se ty barvy smíchají, zelená z toho je, ne?!
A nakonec odcházela spokojená. A co že ty kytky umrznou? Ona vytvořila své dílo a kdokoliv, kdo to uvidí, jistě nesmí pochybovat, co že to zamýšlela stvořit!

// 5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního ✔️

>> Slané jezero

>> Ledové pláně

Uh oh! Čas se někde pořádně ohřát. A ačkoliv tohle byla pořád mrazivá jeskyně, asi to bylo lepší než být venku v té fujavici a neustálém bombardování sněhovými vločkami. Peisia ani nešla nijak hluboko, jen se schoulila do klubka a jala se obnovovat si tělesnou teplotu. A ono to fungovalo. Kdyby se k sakru tak moc nenudila! Kdy to bylo naposledy co měla dobrý a zábavný rozhovor s někým zajímavým? Pěkně dlouho! S těmi vlky v tom podivném lese si sotva popovídala a už byli fuč a ona na cestě. V poušti nebyla taky pěkně dlouho... začínala jí společnost chybět.
A tak se vlčice konečně zvedla, že je na čase jít - překonat se, projít zimou a vrátit se domů! Tak! To by ji však nesměla upoutat velká a třpytivá věcička.
Byl to jednoduše rampouch. Zmrzlá voda, co si spokojeně visela z jeskyně dolů a odrážela barvičky z polární záře co byla venku. Peisia zvědavě chvíli rampouch obcházela. Jasně, už předtím nějaké rampouchy viděla, ale ne takové, co by naváděly párty světla po zmrzlé jeskyni. A tak proti nejlepšímu vědomí a svědomí tu barevnou věc oblízla... a přilepila se k ní.
Peisia nebyla hloupá. No, teď možná i trochu jo, když oblízla rampouch. Jen tak. Bez důvodu. Ale věděla moc dobře, že nesmí jazykem trhat a nesmí se snažit odejít. To by jí tu ten jazyk taky mohl zůstat! No... a tak místo jazyku zůstala celá Peisia. Trvalo to pár desítek minut, ale jazyk byl konečně volný a vlčice se znovu vydala na svou cestu.
Taky si zapsala do imaginárního deníčku, aby neoblizovala rampouchy - ani ty pěkně barevné.

// 1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? ✔️

>> Tundra

>> Rozbitý sever

Upřímně, pláně přišly Peisia skoro až nekonečné. Docela aktivně se nudila, jak šla tím bílým ničím. Rozhodně to nestimulovalo její chuť objevovat. Kdyby to tu aspoň bylo porostlé rostlinami! To by je mohla trhat a mohla by si je vzít domů. Nebyl tu ani žádný pomník, který by rozsekl pláň napůl. Hm a pročpak ne? Inu, odpověď byla docela jasná: nikomu se s něčím takovým tady uprostřed ničeho nechtělo dělat.
Teda... až na Peisiu. A tak se stalo, že zrzka jednoduše uprostřed toho všeho začala připravovat sněhovou kupku. Shrabávala ji packami ze všech možných směrů. Jakmile měla dostatečně silný základ, uplácala jej a začala kutálet několik koulí. Trvalo to možná až moc dlouho na to, že se plánovala zase sebrat a brzy pokračovat ve své cestě směrem na jih. Sever ji moc nezajímal.
A co že to po sobě vlčice zanechala? No, byl tu podstavec a na něm malá pyramida ze sněhových koulí. To tu krajinu trochu opepří, nebo snad ne?!

// 6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu ✔️

>> Mrazivá jeskyně

>> Dvojčata

Vlčice sešla z rozhledny a dole se jí to všechno najednou zdálo teplejší. Tam nahoře, na dvojčatech, byla neskutečná kosa! Ačkoliv ten výhled rozhodně stál za to, byla ráda, že tam nemusí trávit příliš mnoho času. Rozhodně to nebylo nic pro ni! Hah. Ale aspoň se rozhodla, že než odtud na dobro vypadne, podívá se na ty rozpraskané kry tady co nejvíc severně to jde.
Spokojeně si pluly ledovým oceánem a Peisia je sledovala se zájmem vědce. Zda-li pak unesou její váhu? Nešlo ani tak o že by chtěla dokazovat odvahu, ale její zvědavý mozeček jí jednoduše oznámil, že pokud to nezkusí teď, tak to nezkusí nikdy. Chm. Fajn, dobře, duše objevovatele! Zkusíme to teď!
A tak si vlčice našla stabilní a relativně blízkou kru, na kterou upřela pohled. Fajn. Fajn. Odrazit se a udržet se na ní. Tak se tedy přikrčila, chvíli se odhodlávala a - hop! Už byla na kře!
"Ha! Haha! Já to zvládla! Vážně to vlka udrží!" zahihňala se, celá nadšená svým vítězstvím. Mírně nadskočila na kře a málem z ní sletěla, takže zase ztuhla. Uh-oh. Dobře, takže zase dolů! A tak Peisiin výlet na ledovou kru skončil. Čas jít domů. Nebo aspoň tím směrem!

// 4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever) ✔️

>> Ledové pláně

>> Ledovcové jezero

Vyhlídka byla zahlcená sněhem. Krok a jeho zvuk tlumila jemná pokrývka sněhu, která toto místo objímala celoročně. Nenapomáhala příliš komukoliv, kdo by se snad snažil jednu z hor zdolat - lehko se zde smýkla noha. Naštěstí však cestičky byly vychozené jiný tvory, kteří zde žili. Ač v nejnovějším nánosu sněhu žádné jiné tlapky nebyly, momentálně se tiskly do sněhu pod Peisiinými kroky.
Jakmile se vlčice konečně dostala nahoru po strmém výšlapu jednoho z dvojčat, rozprostřel se před ní celý sever. Místo navždy ztracené v zimě. Lesknoucí se povrch a odraz sněhu, který šlo vidět až v těchto výšinách. Miliony miniaturních krystalků, které kradly svit měsíce a momentálně i svit polární záře.
Růžové, fialové, zelené a tyrkysové odstíny vládly obloze a rozsvěcovaly celé okolí miliony barev, které nemusely ani nutně odrážet to, co se na obloze momentálně dělo. Vlčice byla strnulá, zírala na oblohu a odstíny růžové jemně laskaly její obličej a barvily její srst do odstínů, v jakých si ji doteď ani nedokázala představit. Světelná show, která poctí jen málo vlků a ještě méně může tyto vzpomínky sdílet díky tak blízkému pohledu. Vždyť už jen ta cesta sem, na vyhlídku, byla složitá. Vyplatila se však? Ano. Jendoznačně.
Vítr tady nahoře řezal srstí ať už jemnou nebo hrubou a huňatou. Chlad se zakusoval do masa... ale výhled na rozlehlé pláně, třpytící se moře a světla bojující s temnou oblohou za to stál. Jindy by zde určitě šlo zahlédnout hvězdy - dnes se však skrývaly. Čistá obloha se dnes pyšnila jiným šatem a i měsíc bylo velice těžké přes to všechno zahlédnout. Jakoby tam ani nebyl.
Jediné, co možná náladu kazilo, byly občasné, šedivé mraky. Byly naducané a určitě hrozně heboučké - Peisia si neskutečně přála do jednoho z šedavých beránků zapadnout a schoulit se do něj jako do postele. Muselo to být úžasné, i když neskutečně studené. Právě tyto šedavé mraky byly zdrojem milionů a milionů bílých krystalků, které se vznášely ve vzduchu a padaly dolů do prohlubně pod horou. Byly důvodem, proč byla země pod nekonečnou a novou pokrývkou. Sníh.
Ačkoliv s ním Peisia měla velice zamotaný vztah, dokázala ocenit jeho ladnost a jak moc ke krajině a barevné show nad její hlavou seděl. Vločky nikam nepospíchala, pouze se tiše snášely směrem dolů a pár jich dokonce zastudilo zrzavou vlčici na čumáčku. Jaká to příjemná atmosféra - jeden už jen očekával nějaký podivně andělský hlas aby protnul ticho a začal zpívat. A nakonec... proč ne? Proč nedoplnit atmosféru o zpěv?
Peisia se rozezpívala. Byl to táhlý zpěv, její jemný hlas se odrážel o hory a dodával zpěvu podivný nádech tajuplna. Přízračna. Jakoby zpíval duch ledových plání. A možná že Peisia momentálně takovým duchem byla. V tom všem mrazivém klidu se jednoduše stala součástí mrazu i tancujících světel na obloze, přispívající svým kouskem mrazivé krásy.
Světlo se odráželo i v jejích stopách, které vedly nahoru na vyhlídku. Světlo se v nich odráželo i minuty potom, co Peisia přestala pět spolu s polární září. Odráželo se v nich i v momentě, kdy je sníh pomalu začínal skrývat, zatímco mráz je uceloval do nezapomenutelné části cestičky vedoucí na rozhlednu.

// 6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři✔️
// 7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov ✔️

>> Rozbitý sever

>> Tajga

Zima. Zima. Zima!!! Uh!
Peisia se proklínala, ale co, musela experimentovat a poznat i tyhle studené zákoutí! Do háje, byla Peisia Namareyská. To zvládne! Když přežije horka pouště, přežije tu zimu tady. Vůbec nepomáhalo, že už pomalu začínala kýchat. Uch. Tohle se jí teda rozhodně do plánů nehodilo. Proč kýchala, sakryš? Vždyť v té zimě tak dlouho ani nebyla! Život byl nespravedlivý.
Během následování světel se konečně dostala k pláním, ale pořád jí výhled zakrývaly jakési vysoké hory v dálce a tak se rozhodla, že si najde lepší místo odkud bude obdivovat polární záři. A, světe div se, rozhodla si to vzít přímo přes jezero. Bylo pevné a i když na něj prvně pokládala váhu jen zlehka, vypadalo to, že ji udrží. Vlastně brzy přestala mít jakékoliv obavy. Udělala na ledu pár skoků. Ani prasklinka! Haha! No jo, to muselo být zamrzlé asi permanentně. Hm. To ji tak zajímalo, jak tuhý je tenhle led proti tomu na zbytku ostrova. To se musí vyzkoušet! Než ale dokončila myšlenku, na ledu se jí noha smýkla a vlčice jednoduše narazila čumáčkem do ledu.
"Auch!" vykvíkla a začala se rychle stavět na nohy. Marně. Rychlý pohyb celou situaci leda tak zhoršil a tak zrzečka chvíli jen skončila pohřbená v ledu a sněhu, končetiny ztuhlé a ocásek nespokojeně kmitající ze strany na stranu jako prachovka. "Chmmmm," vypadlo z ní nešťastně. Nakonec se na druhou stranu začala plazit jako červ. Trvalo to... no, až příliš dlouho. Nakonec se tam však dostala a pak se rychle rozběhla směrem vpřed. Takovou chybu už nikdy neudělá!

// 8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu ✔️
// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

>> Dvojčata

>> Modrák

Chlad se zakusoval Peisie pod kůži, zarýval své mrazivé prsty a vlčice se klepala. Ale ne! Musí se hnout vpřed! Ta světla ji očekávala!! Bylo na čase udělat v jejím životě něco produktivního a podívat se do okolí. Vždyť tento svět ještě ani pořádně neprohlédla! Bylo tu toho tolik k vidění a ona se zdržovala pořád ve svém teplém pelíšku v poušti. Huh. Schválně, jestli ji někdo z Namarey sháněl. Třeba takový Khan. Už nějakou dobu zpátky slíbila, že donese zpátky kořist a pak nic takového neudělala. Bylo na čase na sobě zapracovat.
Přesto ji popadla dětské nadšení, když se začaly z nebe snášet vločky. Ty většinou doba nevídala. Bylo to na nábřeží a taky tam byly jiné teploty - to se ví, jinak by s tímhle hebkým, ale k ničemu kožichem prostě nepřežila. Když se jedna z vloček dostala podezřele blízko a začala tiše a pomalu tančit směrem k Peisiině čumáku, vlčice jednoduše otevřela tlamu - a brzy ji vločka zastudila na jazyku. Bylo to jenom takové rychlé štípnutí zimy. Přešlo než jeden stihl vůbec mrknout. Hm. Zvláštní, jak byla ta sněhová přikrývka celá tvořená těmito drobnými fragmenty zimy.

// 2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) ✔️

>> Ledovcové jezero

Jeden mrkl a scéna se celá změnila. Z léta byla najednou zima a Peisia stála pod tím obřím stromem sama. Tiše se zahleděla nahoru pak zmateně kolem. Jediné, co přetrvávalo, bylo pár pachů které... si sotva pamatovala. Ten vlk s pruhy a maskou na obličeji. Toho cítila. Zvláštní. Že by nějaká anomálie, která se tu vyskytla? To bylo to nejvíce uvěřitelné vysvětlení. Hm. Ať tomu nakonec bylo jakkoliv, bylo na čase se hnout. Sníh se jí nepříjemně lepil na kožich a studil. Chudinka se oklepala a pořád se ho nemohla zbavit. Proto po pár minutách jednoduše pokusy vzdala, posadila se a zahrála si na kočku. Kožich si začala čistit jazykem, alespoň kam dosáhla. Slízala nepříjemnou, studenou vodu a ač si potřebovala někde rozehřát kosti a ztuhlé svaly, vlastně ji zaujala světýlka, která se vyskytovala na obloze. Z její polohy je ale vážně jen těžko pozorovala - proto bylo na čase se vypravit na sever a to rychle. Nechtěla umrznout!

// 4) Splň jeden ze smečkových miniquestů ✔️

>> Tajga

~ 3 ~ Vino, Bryce

Zdálo se, že skutečně všichni přišli za stejným cílem - a Peisiu to už nijak nepřekvapovalo. Spíš si tak nějak unaveně uvědomila, že se kouzlům ostrova nevyhne, ať bude dělat co bude dělat.
,,No, zdá se, že ano," odvětila na otázku vlčice a zahleděla se na opeřená zvířata, na která poukázal vlk s pruhy. Ten se moment na to vytratil a Peisia si dovolila udělat pár krůčků směrem vpřed, aby upřela zraky na ta dlouhonohá zvířata, která oždibovala jakési podivné keříky. Mezitím se už pruhatý vrátil.
,,Hm, možná že to je vážně nějaká pouze zdejší fauna? Jsou vůbec... k lovu?" naklonila hlavu na stranu, jak považovala, jestli by dané bytosti byly chuťovkou a nebo ne. Kdyby Khanovi nějakého takového tvora donesla, možná by se nezlobil, že byla pryč tak dlouho? A nebo naopak ano, protože na nich nebylo nic masného a chutnali vážně odporně. I na kvalitu masa si dobrý lovec musel dávat pozor.

2

>> Začarovaný les

Nevěsta s černým závojem a pláštěm přešla okolo všeho, co bylo připravené v hlavní části lesa. Zatím se ničeho nechtěla dotýkat - možná se tak i maličko obávala, že by s tím vším něco mohlo být... v nepořádku. Její nejistota však částečně odlehla v moment, kdy se jí do uší dostala hudba. Zněla tak nějak příjemně, skoro až nostalgicky. Jak dlouho to bylo, co Peisia slyšela jakýkoliv druh hudby? Přidala do kroku a brzy se vynořila na palouku u vysokého, modrého stromu v jeho středu. Zalapala po dechu - byl tak nádherný!
Okolo byli podivní tvoři, kteří jí vzdáleně připomínali podivné, opeřené ovce na dlouhých nohách. Možná byli něčím podobným, jako ona. Prostě se jen příliš podobali na jiný druh. S tím jí pohled padl na jiného vlka, který celou scenérii pozoroval zrovna jako ona. Pomalu k němu přistoupila.
,,Vypadá to, že tu dnes bude atrakcí podivná zvěřina tohoto světa, že?" střihla ušima a závojík se na její hlavě zavlnil. Korálky narazily do korunky a vydaly jemný zvuk, který jednomu až evokoval zvonkohru.