Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1

>> Červená louka

Peisia postupovala poměrně rychle. V tesácích jí bylo chladně a pokoušela se z nich co nejdřív dostat a když se dostala dolů do mlhy, na chvíli se dokonce i ztratila. Nebyla by to ale naše drahá srnka, aby si nenašla cestu kam, kde měla být. A to přesně k fialovému lesu, který doteď nikdy neprošla.
V momentě, kdy do něj vkročila, se její květinová korunka změnila na stříbrnou a zpod ní se rozvinul závoj v tmavé barvě, který zakryl Peisiinu tvář bez velkého znevýhodňování. Přes záda se jí rozlil plášť, ze stejného materiálu, poloprůhledný. Byl sepnutý okolo jejího krku a hrudníku a zdobený černým peřím, které nahazovalo modré a zelené odlesky jako to stračí. Pár drobných provázků se zelenými korálky obmotaly její tlapky a přichytily k nim palmové listí. Vlčice se na chvíli zarazila, zamrkala a zvedla tlapky. Pak nad tím jen zavrtěla hlavou a dlouze vyfoukla.
,,Takže... zábava?" projelo jí hlavou a rozešla se hlouběji do lesa. Myšlenky na smečku ji náhle přešly.

>> Modrák

>> Ostříž

Peisia ťapkala jakoby snad měla úděl. No, možná, že ho vlastně skutečně měla. Hlavu měla spokojeně zdvihnutou, ocásek zrovna tak a snažila se zapomenout na to, co se právě stalo. Vážně... vážně? Ze všech se nechala okouzlit zrovna ona a k tomu i cítila lásku? Dlouze a frustrovaně si povzdechla. Alespoň to byla vlčice a ostrovy ji nevedly k něčemu, co by se jí samotné kdo ví jak nelíbilo.
Tedy, ona už i ta myšlenka, že náhle zažehne láskou pro někoho, koho ani neznala, se Peisie zrovna nepozdávala... ale co už, že? Co se stalo, stalo se a Thia se k celé té věci nejspíš vyjadřovat nechtěla. I proto se Peisia rozhodla na to pro teď zapomenout a alespoň si vymyslet nějaké dobré výmluvy pro to, proč se zdržovala kdo ví kde a nikdo o ní celé týdny neslyšel. Přeci jen nebylo slušné se přidat do smečky a pak se rovnou vytratit... ach, snad to Khan neponese zrovna zle. Cerum tady na louce už dlouho nebyl, tak třeba už doma předal zprávu o tom, že je v pořádku a pomalu na cestě.

>> Začarovaný les

Nevypadalo to, že by se momentálně cítila Thia na povídání a tak se na ni jen Peisia usmála, zvedla tlapku a pod jejími tlapkami vykvetlo několik kvítků, které pasovaly k její korunce.
,,Tak se možná uvidíme v budoucnu?" navrhla. S tím se konečně vydala kamsi dál. Tak nějak bezmyšlenkovitě, Mávala u toho ocasem, tvářila se trochu jakoby snad nad něčím truchlila a... dlouze si povzdechla. Celá tahle věc teď po jejím provedení prostě působila špatně. Stály tu spolu, pletly si věnečky a nakonec to končilo tím, že se z toho nejspíš ani jedna necítila zrovna komfortně. Měla by se co nejdřív vydat zpátky ke smečce. Kudy že to vůbec šla? Huh... zavrtěla hlavou a nakonec se otočila na patě a rozhodla se to vzít druhou stranou, zpátky přes louku a před ty hory, ve kterých se nacházel portál.

>> Červená louka

S Thiou všechno probíhalo tak hezky. Peisia pro jednou necítila to divné pnutí, když vedla podobný rozhovor s jinou vlčicí. Nebo alespoň když mluvila s jinou vlčicí... takhle. Polkla naprázdno a na tváři se jí jednoduše držel úsměv. Ale tak nějak... všechno pomalu začalo padat zpátky do přítomnosti. Byl hezký den, slunce svítilo a vlčicím na hlavách seděly korunky. Zrzečka zamrkala a pak dlouze vydechla. Měla už zkušenosti s tím, jak zdejší magie fungovala, ale toto pro ni bylo nové. I proto se jí obličej mírně zkřivil, když se zasmála. Vážně? Vážně musela pěkné momenty prožívat s tou myšlenkou na to, že je očarovaná? Bolestivě ji píchlo u srdce. Vypadalo to, že na těchto ostrovech si vlk skoro až nemohl pocítit něco reálného a nebo si prostě jen žít. Když nešlo o nemoc, tak šlo o hromadu dalších, třeba to, co se jim dělo teď. Ani Peisia nebyla tak přítulná, aby si nechala od vlčice před sebou nechat líbit úplně všechno, co se právě přihodilo. Navíc pořád někoho v srdci měla - a mladá Thia, co stála naproti ní to nebyla.
,,Mrzí mě to," broukla pak, jakoby to byla její chyba. Zaťala zuby a podívala se bokem. Nepříjemný pocit do žaludku se vrátil skoro okamžitě.

~ 5 ~ KONEC

Peisia se zahihňala. Lichocení od Thii ji jednoduše těšilo. Kterou vlčici by líbivá slovíčka od jiné netěšila, no ne? S tím konečně sklonila hlavu a o moment později jí už Thia položila věneček na hlavu a i z Peisii se v ten moment stala princezna. Zašilhala na něj, což asi moc přitažlivě nevypadalo, ale stejně nic nevykoukala. Jen nějaké rozmazané okvětní lístky, které nedokázala pořádně zařadit. S tím se však Thia už začala oddalovat a než se Peisia nadála, už jí oblízla Thia tvář a brzy ucukla. Peisia jen zmateně zamrkala a nemít srst, tak se červenala až za ušima.
,,To- to, hm, ah... hehe... to nevadí," vykoktala, protože ji podobná věc zaskočila poměrně nepřipravenou. Nebyla úplně zvyklá podobným věcem čelit čelem, jelikož... no, přeci jen to bylo maličko trapné! Sotva se potkaly a už si vyznávaly podobnou náklonnost. I když tedy uznávala, že jí to nějak přišlo přirozené... vlastně jí tu s Thiou bylo příjemně. Ani nemusela spěchat za nějakým pouštním králem, když měla svou prérijní princeznu.
,,Jsem ráda, že jsem tě mohla dnes potkat, Thio."

~ 4 ~

Peisia nechala věneček z kvítků žlutavé barvy, aby se jí vytvořil u tlapek. Byl trochu větší než ten Thiin, ale to bylo především i proto, že Peisia měla jednoduše větší hlavu. Mírně se culila, když ho pletla. Na tom Thiině po jednom pohledu vykvetl navíc jeden žlutý kvítek, zatímco v Peisiině věnečku se objevilo pár růžových kvítků. To aby spolu zcela dvojice ladila.
,,Občas," odsouhlasila. ,,Hlavně při lovu pěkných vlčích slečen, jako jsi ty," zavrkala pak a následně se tiše zasmála. Proč dneska tak otevřeně flirtovala? Jistě, obyčejně proti tomu nebyla, ale dnes skutečně šla přes čáru. Zvláštní...
,,Hmmm... myslím, že mi ho můžeš už položit na hlavu," střihla ušima a mávla ocáskem, když byl věneček hotov. Ani ho Thie nepodávala, nechala černobílou vlčici, aby jej ze země zvedla sama a Peisia mezitím sklonila hlavu. Skoro, jakoby se Thie klaněla. Možná, že to i nějaké to klanění bylo... třeba se Peisia místo povýšení na princeznu měla stát Thiiným rytířem a teď skláněla hlavu, aby ji milosrdná princezna mohla označit za svou věrnou rytířku, co ji dostane i z té nejvyšší věže, kam by ji snad mohli zavřít. Peisia by rozhodně takové postavení před princeznou preferovala, ale to už pak byla jen drobná volba. Tak maličká v porovnáním s důležitostí věnečku...

~3 ~

Zahihňala se. Těšilo ji, že se Thie její jméno líbilo. Jak by taky ne? V tento moment chtěla vypadat skoro až dokonale. A pokud si Thia myslela, že tak vypadá... Peisie se v hrudníku zavrtěl pocit spokojenosti.
,,No tak tedy dobře. Jakou barvu kvítků by měla mít moje korunka, hm?" optala se, aby dala černobílé vlčici alespoň nějakou tu šanci rozhodnout, co za korunku Peisia dostane. Vlčice byla o něco nižší než Peisia, ale věřila tomu, že pokud by sklonila hlavu, tak na ni bez problémů dosáhne. Takže věneček teoreticky vytvořit mohla - a pak mohla i Thiu nechat, aby jí ho nasadila jako korunku. Hned dnešek vypadal lépe - docela tomu pomáhalo i slunce, co se vyhouplo nad obzor a pomalu stoupalo výš a výš.
,,Geny," zopakovala po Thie. Teď ji zajímalo, jak mohli asi její rodiče vypadat. Přesto však pobaveně přivřela oči, když vlčice i zmínila, že to jistě mělo co dočinění i se setkáním s Thiou. ,,To je ta otázka, že?" zaculila se.
Ale vážně, kde vzala Peisia tak pěkný kožich? Možná, že za to mohlo to, že měla pěkné rodiče a nebo to, že se měla s Thiou jednou sekat. Třeba to byl osud, že měly obě tak pěkné a výrazné kožíšky...
,,Moji rodiče měli tmavší srst, takže něco z toho je nejspíše štěstí," odpověděla pak. Byli spíše v hnědých odstínech, i když část matčiny rodiny byla pěkně zrzavá. Peisia zjevně jednoduše podědila to nejhezčí z obou světů. S tím konečně sklonila hlavu a věneček, který předtím nechala Thiu popsat, začala pomalu tvořit.

~ 2 ~

Peisia se usmívala. Jak by se měla představit? Měla by ji požádat, aby jí říkala srnečko jako doteď? Ne... to jí nějak nesedělo. Thia si zasloužila její pravé jméno. Spokojeně přivřela oči a pak se konečně vyjádřila.
,,Peisia Namareyská," odpověděla konečně a nijak jí nevadilo, že i zmínila, k jaké smečce to náleží. I když otázka jak dlouho ještě bude, když tam nebyla ani se nepamatovala. A když Thia skutečně sklonila hlavu a nechala si korunku nasadit, Peisie se na tváři rozsvítil úsměv. Z nějakého důvodu ji ani nezajímal nářek, který slyšela dost přerývaně kvůli větru, co jí bušil do uší.
,,Měla bych?" odpověděla pobaveně a natáhla se k černobílé vlčici, aby se jí otřela o líčko porostlé bílou srstí. Z nějakého důvodu jí nevadilo být přítulná. Aspoň pro tentokrát se s někým cizím cítila zcela komfortně. ,,To by ale znamenalo, že jsme obě dvě princezny, nebo ne?"
Samozřejmě si mohla jednu sama vyrobit, ale chtělo se jí, když by nebyla tak ceněná jako ta, kterou jí mohla dát Thia? Peisia se pro teď rozhodla raději zkoumat její flíčky. Nebo spíše fleky, protože pokrývaly velké části jejího těla.
,,Jak se stalo, že máš tak krásnou srst? Jsou to geny? Je poděděná? Nebo ti jednoduše požehnali všichni, co věděli, že mě jednou potkáš? Protože musím přiznat, že jsem zcela okouzlená."

~ 1 ~

Vlčice se do ní prvně pustila s tím, že Peisia je lehko přehlédnutelná.
Ach, projelo srnce hlavou, je stejně namyšlená jako samozvaný Pouštní král. To vlastně bylo docela i smutné. Měla tak pěkný kožíšek a Peisia se jí plánovala zeptat na nějaké dobré místo, kořistí obsypané. Vlčice však brzy jaksi... zjihla. A Peisia musela zatřást hlavou, protože jí samotné jakoby cosi z ničeho nic stouplo do hlavy. Oklepala se a jen viděla, jak kolem jí létá třpytivý prášek - nemohla si však ani za nic vzpomenout, jak se jí na srst dostal a odkud. Černobílá si však získala její pozornost a prášek tak znovu brzy sešel z mysli. Otevřela tlamu a nadechla se, jakoby snad něco chtěla říct, ale pak se jen usmála.
,,To mě těší," pronesla a pak se zamyšleně rozhlédla po svém nejbližším okolí. Napadlo ji něco, co by pomohlo očím vlčice před ní ještě více vystoupit. Říkala si princezna? Princezny musí mít korunku. Bylo sice skutečně chladno, ale tohle bylo něco, co dokázala Peisia zařídit. Sklonila se k zemi a na chvíli zaštítila jedno místečko před nenechavým větrem. Z toho vyklíčilo několik růžových kvítků, které Peisia opatrně uškubla a pak jejich stonky zmanipulovala tak, aby se propojily a zapletly, až vytvořily věnec tvořený v barvě ne nepodobné jejím očím.
,,Skloň hlavu, princezno. Potřebuješ svou korunku," zamávala ocáskem. Ani netušila, proč ji přepadla ta veškerá něha, kterou cítila. Opatrně zvedla věneček ze země.

>> Rokle

Všimla si, že přes ostříž vede několik čerstvých stop, ale příliš se jimi nezabývala. Konec konců tu po okolí musela chodit hromada vlků - dávalo to smysl. Znamenalo to však, že přišla o své stopy zaječích tlapek. Pár kožichů se na zasněžené pláni schovávalo, ale ten černý docela zářil. Peisia se rozhodla, že pro tentokrát ocení společnost, než se vydá dál. Nejspíše zpátky k pláži.
Zhluboka se nadechla, ze široka se usmála a ocásek zdvihla pěkně nahoru, aby si už z dálky čarnobílá nemyslela, že Peisia je snad laňka, která se hodlá nechat ulovit. Měla na to sice ideální výšku a poměr těla k nohám, ale kromě toho moc jako srnka nevypadala. Vedle toho, že měla spíše dančí skvrny a docela jasně vlčí tělo, převážně ostré zoubky poukazovaly na fakt, že toto skutečně býložravec není.
,,Zdravím tě, má milá," oznámila, s ocáskem hezky zdviženým a veselým výrazem. ,,Nemohla jsem tě na tom všem sněhu přehlédnout. Docela záříš," mrkla na ni pobaveně. Proč by po ní rovnou nehodila pár... trochu přátelštějších vět, když mohla? Když to vlčici bude vadit, jednoduše vycouvá. Ona se však sama za sebe nestyděla.

>> Červená louka

V rokli nic nebylo. Žádné zajímavé kamínky, žádná kořist, jen tlapky otisknuté ve sněhu. Peisia se k nim sklonila a následně zavětřila, i když moc dobře poznala, kam míří a co za kořist je udělalo. Byl to zajíc. Jen se nad tím pousmála a mírně naklonila hlavu na stranu, Nebude daleko. Když trochu přidá, za chvíli se k němu dostane.
Obloha byla potažená svítivými krystalky a roztažené mraky, které měsíc obklopovaly jako roztažené závěsy, ji nutily k úsměvu. Krátce se zasmála a pak vyskočila na cestu na opačné straně, směrem k údolíčku před sebou. Tam snad konečně bude mít na onu kořist štěstí. Zajíců tu pořád pobíhal dostatek a Peisia si uvědomovala, že možná pokud jich pochytá víc než jenom jednoho, tak by se snad mohla skutečně pouštnímu králi zavděčit. Nebo by mohla dotáhnout nějakou menší laňku? Na to se však prvně musela vrátit zpátky k poušti.

>> Ostříž

Zatímco se všichni rozutíkávali do nejrůznějších směrů, Peisia si je tiše měřila pohledem a na tváři měla usazený úsměv, který napovídal, že si tak nějak užívá, když vidí odcházet všechny ty, kteří se dnes zasloužili o uzdravení Atrea.
Nakonec pokývla i Cerumovi.
,,Bylo by možné se za nějakou dobu setkat na území smečky?" optala se svého vlčího společníka. Pak by ji mohl provést. Nechtěla se však vracet domů s prázdnými tlapkami. I proto mávla ocáskem - což teda moc neudělalo - a udělala pár kroků vpřed, dívajíc se zpátky na místo, odkud přišla. Na tváři jí zůstával klidný úsměv a chvíli zůstala jednoduše zamyšlená a zaseknutá v pocitu toho, že možná, až spadne sníh, tak všechno bude v pořádku. Nemoc zmizí - snad. Byla přesvědčená, že tomu všichni dají to nejlepší, aby ji brzy vymýtili. Cerum se o to jistě sám zaslouží. A tak se nakonec rozklusala pryč s úsměvem na 'rtech', docela spokojená s tím, že Khanovi jistě brzy donese něco, z čeho bude mít radost.

>> Rokle

Peisia si načervenalou vlčici prohlížela se smutkem v očích. Zdálo se, že toto dítě je plné strachu... potřebovala někoho, kdo ji povede trochu zářivější cestou a dodá jí sebedůvěru. Ona na to však nyní čas neměla a už teď si vyčítala, že ho nemá.
,,Drahá," pronesla konejšivě. ,,Pokud se budeme léčit a nebudeme se příliš přibližovat k těm, kteří už nejsou, jsem si jistá, že nemoc brzy poleví. Musíš jen věřit," něžně do ní šťouchla čumákem a usmála se na ni. Netušila, jak moc povzbudivá bude a nebo naopak nebude.
,,Ale hlavně musíš věřit. Nejsi na tom tak zle, jako vlci, které jsme viděly. Jsem si jistá, že alespoň ty budeš v pořádku - a jistě nebudeš sama." S tím se odmlčela a zamávala dlouhými řasami, co přikrývaly zelenkavé oči. Peisia tady na louce a na sněhu zářila jako plamen tančící v lese. Jediné, co jí chybělo, bylo příjemné teplo podobného plamínku.
,,Pokud jsi nemocná, musíš hlavně odpočívat. Najdi tu vlčici, o které mluvíš a předej jí bylinky, ale mysli i sama na sebe. Jsem si jistá, že je tu někdo, kdo by se o tebe strachoval, pokud bys zůstala příliš dlouho pryč. Ano?" něžně do ní šťouchla čumákem. ,,Utíkej. A dávej na sebe pozor."

Niyari

Peisia se na vlčici v červených odstínech soustrastně usmála a posadila se.
,,Poslyš," pronesla jemně, ,,není to žádná ostuda občas nevědět, co dělat. Někdy se jednoduše nedaří a nebo jeden není dost silný a nebo zručný na to, aby pomohl. Podívej na mě, já třeba magii vody nebo ohně neovládám. Kvůli tomu není třeba být smutná a nebo se omlouvat. Jsem si jistá, že najdeš něco, v čem sama vynikáš. Možná ne v téhle situaci, ale v budoucnu." S tím zvedla tlapku a opatrně ji položila druhé vlčici na záda, aby ji podpořila. Netušila, jak moc její slova budou něco znamenat, ale tato drobná slečna vypadala jako někdo, kdo nějaká slova, co by jí pomohla, potřeboval.
S tím konečně otočila oči směrem k představení, co ukazovali vlci s elementem vody. Pohodila ocáskem a pak pod Niyařiným tělem nechala vyrůst mech. Vlčice kašlala, i když docela mírně, a Peisia o ni měla starosti. Třeba že ji neznala a ani nevěděla její jméno, mateřské instinkty jely na plné obrátky drsnou většinu času. Zajímalo ji však, co dostane za odpověď od vlků Cerum a tak jen naklonila ucho tím směrem a čekala, co se dozví.

Osud, Cerum, Niyari

Popravdě byla poměrně překvapená, že se tu s Cerum setkává znovu. Asi to byl jednoduše její osud - být s ním ve smečce a tak. I proto zlehka mávla ocáskem. To už však Cerum mluvil o nějaké nemoci a Peisia trochu nervózně zastříhala ušima. To neznělo zrovna dobře. Vlastně... to ale dávalo smysl, vždyť viděla, jak jsou na tom i vlci, kteří se nacházeli tady. Jedna vlčice se zajíkala ve vlastních slinách, další chrchlal krev a Peisie se z toho až ježila srst na zádech.
Vlčice, Sirene, se taky ptala, jestli zdejší vlci ovládají oheň a vodu. Podala jim jasné instrukce, co přesně po nich chce, aby udělala - přesto sice někteří vlci vyslovili, že jeden nebo druhý element ovládají, ale neudělali nic z toho, co po nich vlčice chtěla. Peisia se jen pousmála. Asi všichni byli moc zmatení na to, aby něco takového momentálně zvažovali. Byla pravda, že ona by v jejich situaci nejspíše taky nevěděla, co dělat. Zrzavá znovu brala celou věc mnohem optimističtěji, než jak by to asi viděl obyčejný vlk.
To už však sjela pohledem k šedivé rostlině, kterou Sirene vyvolala. Co to bylo? Zvláštní miska, kterou listem rostlina tvořila. Peisie to připomínalo pálené misky, které měli zpátky doma. Že by snad zdejší vlci měli nějaké alternativní přístupy k nádobí? Dávalo to smysl. Navíc, někteří z nich už tak měli divné přívěšky a serepetičky, co by tu nečekala. To mohlo znamenat to, že tu přeci jen nějaké ty vymoženosti byly - většinou však všemu velela magie. Možná i proto ostrovy vypadaly o tak moc jinak než její smečka. Zpátky doma byly louky plné trávy, co povlávala ve větru. Pod směskou kamenných a dřevěných domů odpočívali vlci, na jejichž tělech byly často zpracované kožešiny. Studna uprostřed náměstí sloužila všem, kteří neuměli ovládat vodu. Jen ten portál, co tak nádherně zářil, byl jako pěst na oko.
Rostly doma podobné rostliny? Nejspíše se o to nikdy dostatečně nezajímala. Jistě, rostliny pro ni byly poměrně důležité - ovládala přeci jen magii země! -, ale ty zdejší pro ni byly taková enigma. Jakoby snad zdejší místo všechnu její znalost zašifrovalo. Peisia se sama pro sebe usmála. Měla tyto slova ráda - zněly skoro až jako taková podivná jména!
,,Co je to za rostlinu?" optala se konečně Sirene, která vypadala, že by snad mohla dodat bližší informace o tom, co je to za květ a listí. Pak její pohled dopadl na červeno-hnědou vlčici, která se víceméně hroutila mimo pohled ostatních. Co se s ní dělo? Doteď se nijak nezapojila do hovoru a jen tam tak seděla a hleděla jejich směrem. Peisia zastříhala ušima a v reakci na její omluvu pronesla dost nahlas, aby to vlčice slyšela: ,,Proč se omlouváš?"