Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všichni začínali hrabat a ona k nim jen natáhla hlavu. Hledali Rumněnku. Vždyť tu ona přeci znala! Stejně jako toho nemocného vlka. Pomyslné obočí se jí stáhlo a věnovala mu soustrastný pohled. Když byla však požádána, aby ustoupila, poslechla. Vlčice, co byla oslovena jako Sirene, vypadala, že to sama už nezvládá. Vlci okolo se tedy rozhodli k ní přidat. I Peisia přivřela oči a podpořila půdu, která byla pod jejími tlapkami řádně zmrzlá. Potřebovala, aby rostliny trochu pookřály, než je někdo bude trhat. Musely být už promrzlé... chudinky rostlinky, Peisie jich bylo skutečně líto.
Netrvalo to dlouho a někteří vlci začali výskat s tím, že našli rostlinky. Snažila se identifikovat, jestli někdo vážně měl to štěstí a našel Rumněnku, ale bylo tu tolik zvuků a tolik věcí, že si nemohla být jistá. Musela stáhnout uši, když si všimla tmavé vlčice s nazrzlými odstíny, jak začíná kašlat. Co se to tu dělo? Všichni byli nemocní? Možná by to měla zmínit Khanovi.
To už se k ní však přiloudil Cerum. Překvapeně zamrkala a pak se na něj široce usmála, což se možná k momentální situaci moc nehodilo: ,,Ah, to se omlouvám. Docela lehko se na něco zaměřím a pak mi zbytek světa splyne nějak do sebe. Něco zajímavého, co Khan zmínil a musím to vědět?" Zamávala ocáskem. Třeba že to ani nevadí, že tam nebyla!

>> Nejvyšší hora

Vlastně ji ani nepřekvapilo, že na louce byla hromada vlků. Když sem poprvé přišla, taky jich tu byla spousta. Možná, že to bylo něco jako roční střetnutí? Přeci jen to byl právě asi rok s nějakým tím týdnem navrch, co tudy poprvé procházela. Nastražila proto uši a snažila se zorientovat v tom, co že se to tu vlastně děje. Někteří vlci hrabali, jiní komunikovali a... hele, Cerum!
Poměrně ji potěšilo, že měla to štěstí najít léčitele Namareyské smečky. Vlastně ho na stejném místě potkala i poprvé. Byla by na něj zavolala, kdyby se tón celého tohoto hrabání nenesl v poměrně souživém a nepříjemném duchu. I proto zvedla nohy a s ocáskem pěkně nahoru si to doklusala blíž. Schoulená kulička, která byla téměř celá zakleslá do sněhu, si získala její pozornost. Vlastně to byl vlk. Zmateně k němu natáhla hlavu a nabrala ho čumákem. Pořád hřál. Jeho otřesy kašle ji však donutily ucuknout a udělat krok vzad. Co se to tu, k čertu, dělo?

>> Ostříží zrak

Čím víc uvažovala nad Khanem a smečkou, tím víc ji hnalo svědomí, že tam už nějakou dobu nebyla, kupředu. Cítila se špatně! Přidala se ke smečce a pak se vypařila jako pára nad hrncem. Kdyby aspoň k nějakému kloudnému účelu. Jediné, co z toho všeho vytěžila, bylo setkání se Stinou a v tento moment vlastně i ta rostlina. Tedy, stromek s jedlými plody. Možná by se dal zasadit v oáze a pak se z něj mohli krmit, když by zrovna nebylo maso? Oklepala se. Myslet na oázu a teplíčko bylo fajn, ale stejně jí tedy byla pěkná kosa. Kdyby se tak mohla jednou myšlenkou přemístit, to by bylo příjemné! A určitě taky pěkně rychlé a aspoň by nemusela obíhat celý tento ostrov. Už tu konec konců byla, viděla ho celý a v tomto sněhu nemohla sbírat žádné kvítky nebo serepetičky, co by ji motivovaly, aby pokračovala dál. Už aby byla na louce... a u portálu!

>> Červená louka

>> Dračí průsmyk

Pokračovala v cestě. Zdálo se, že tady nebylo tolik napadaného sněhu jako v průsmyku, ale to neměnilo nic na tom, že tu sněhu stále bylo poměrně dost. Musela se v něm brodit a upřímně jí začínalo být poměrně chladno. Drkotala zuby, nepříjemně se mračila a raději rychle přidala do kroku, aby se dostala k portálu co nejdříve. Khan určitě musel být nespokojený, že ještě pořád nedonesla něco k snědku, jak slíbila. Nespokojeně protáhla obličej a zase přidala.
Ne, musí myslet pozitivně. Určitě najde a donese něco dobrého a Khan ji pochválí! Nebo... tak něco. Už stihla přijít na to, že její nový alfa není tím nejpříjemnějším společníkem, ale to mu alespoň dávalo možnost rozvoje. Třeba když mu poví o tom stromě, o kterém se dozvěděla, brzy bude schopna předávat vícero různých pouček a jeho to potěší! A pak už nebude tak nerudný. Spokojeně zamávala ocáskem a pokračovala v cestě.

>> Nejvyšší hora

>> Ovocný lesík

Jak se zase objevila tady? Mírně zmateně zastříhala ušima a rozhlédla se, uvědomujíc si, že jde špatným směrem. Musela pořádně zvedat nohy, protože sníh byl dost vysoký na to, aby do něj nějaký drobný vlk dokázal i zapadnout. Naštěstí Peisia měla nohy dlouhé jako dobře rostlý stromek a tak se nemusela ani tak brouzdat, jako sněhem lehce proskakovat jako srnka. Ocásek měla spokojeně zdvihlý a zanechávala za sebou zvláštní sněžné stopy, které by jeden vlkovi asi jen tak nepřisoudil. Srny přeci měly důvod, proč běho-skákaly, když se snažily někam rychle dostat! především ve sněhu. Neprobírat se tím vším šetřilo mnoho energie a Peisia si toho byla zcela vědoma.
Nakonec zpomalila do klusu a začala se závějí prodírat, protože jí docházel dech. Rozhodla se to nakonec vzít přes portál, protože se jednoduše zdálo, že na druhou stranu to bude moc zdlouhavé. Kdyby tak jenom tušila...

>> Ostříží zrak

>> Irisin ráj

Vlčice se zrzavým kožíškem si kráčela s pavím perem v tlamě rovnou k místu, odkud přicházela ona záře. Nemohla tvrdit, že není zvědavá. Přeci jen to zářilo do širého okolí! Copak to mohlo být? Něco hezkého, co si mohla odnést? Nějaký poklad? Už měla přeci jen brko, které vzala v ráji. Mohlo se jí poštěstit ještě více? Brzy se však ukázalo, že se jen jedná o vlka s nějakým stromkem. Zrovna viděla, jak odtamtud odchází hnědá vlčice a také tam stál vlk, u kterého čekala, že bude hnědou následovat. Jen jim oběma pokývla a to i přesto, že je neznala. Bylo to přeci jenom slušné!
Vlk, který tu seděl, se podle všeho jmenoval Anoth - tak se aspoň představil, když se mu naopak představila Peisia. Nikdy ho neviděla, ale měl skutečně zajímavý kožíšek. Uvažovala, jak se to stalo, že měl podobné skvrny na kožichu - na druhou stranu ona měla velmi podobné. Nikdy se sama sebe ovšem neptala, jak je možné, že její znaky jsou tak pevně vryté v její srsti. To však brzy sama se sebou přestala rozebírat, jelikož se zaposlouchala do toho, co má co říct onen hnědý vlk před ní. Chtěl sníst ty oranžové plody, co ze stromu visely, jenže se zdálo, že byly zmrzlé. Peisia se posadila a zamyšleně na stromek hleděla. Možná, že kdyby je nechal rozmrznout na jazyku, tak by to nějak šlo. Ale na druhou stranu... to by mu mohly k jazyku taky pěkně lehko přimrznout.
Zle se na plody podívala, jakoby se je snažila rozmrazit jen tím a odložila paví brko, které u sebe doteď měla.
,,Tak se na to podíváme," pronesla jednoduše a strom si obešla. Byl poměrně drobný, alespoň vedle těch ostatních stromů, co tu Peisia předtím viděla. Pro ni tyhle stromy byly všechny docela malé, jelikož její nohy jí poskytovaly výhodu výšky, co většina vlků skutečně neměla. ,,Rozehřívat v srsti by je jeden taky určitě nechtěl, protože pak by byly tou srstí oblepené," rozhodla se říct nahlas, zatímco pořád zaujatě hleděla na strom.
,,Hmmm, rozmrazit je za tebe asi nemůžu," řekla, ,,ale můžu ti určitě dát pár typů, jak na to!" zavrtěla ocasem a zahleděla se na vlka před sebou, který měl na ony zmíněné plody takovou chuť. ,,Najdi vlka s magií ohně a požádej ho, aby ohřál nějaký vodní tok. Potom tam ty plody polož a můžeš jíst. Možná to bude chviličku trvat, ale aspoň zůstanou v tomhle stavu a nezkazí se ti, než se rozhodneš je sníst!" vyhrkla, velmi nadšená svým nápadem.
Anoth jí poděkoval a Peisie podobná věc docela zvyšovala ego. Zdálo se, že ji těšilo být nápomocná, ať už to bylo komukoliv. Ještě více ji však těšilo, když jí o rostlině, jejíž plody chtěl jíst, řekl ještě něco víc. Takže tohle byl mimir oranžový a plody byly - ne zrovna překvapivě - jedlé. Peisia by si jich i pár natrhala a donesla je zpátky do oázy, ale obávala se, že by nikdo nechtěl jíst to, co nesla celou cestu v tlamě. S masem to přeci jen bylo ještě jinak. Nakonec se s Anothem rozloučila a vyrazila si vlastní cestou - i když přesně naopak.

>> Dračí průsmyk

>> Irisin ráj

Vesele si tlapkala a nechávala za sebou šlápoty ve sněhu, který se pomalu rozpouštěl, jak se ho dotýkala voda. Vločky ji sice chladily, ale upřímně? Nevadily jí. Však brzy bude doma, v Namarey, ideálně i s nějakým jídlem. Jenže kde by ho měla nechat, když se ani nemohla pořádně dostat do úkrytu? Khan přeci jen řekl, ať tam nechodí. Zamyšleně zvedla hlavu, zamávala ocáskem a přidala v chůzi, aby se co nejdříve dostala k onomu mostu, co už jednou přešla. Třeba i na cestě najde nějaké poklady!
Když se tak řešily poklady, vlastně jeden našla i po cestě přes toto území. Paví brko, které si teď vesele nesla v tlamě. Jen tedy mířila dál, dokud ji do očí neuhodila zářivá kulička. Zmateně zamrkala a vydala se tím směrem, aby zjistila, co se na onom místě momentálně děje.

>> Ovocný lesík

Popovídala si docela příjemně se Stinou, jenže pak už byl čas jít. Stina se rozloučila a něco ji táhlo kamsi pryč, což znamenalo, že zanechala Peisiu samotnou. Té to natolik nevadilo - rozhodla se prostě projít po okolí. Stejně se musela pomalu vracet zpátky do písků. Měla ráda to teplo tam a když začalo z ničeho nic sněžit, celá se oklepala. Aspoň se na chvíli někde schová - na to muselo být ideální žít v písečných ruinách, nebo snad ne?
Spokojeně přešlápla na místě a vydala se dolů z hor, směrem přes ráj, který již tak dobře znala. Možná, že by se tam mohla i krátce zastavit a nasbírat trochu sil. Jistě, nebylo tam nic, z čeho by se mohla pořádně napít, ale to jí upřímně zase tak moc ani nevadilo. Momentálně si jen vesele klusala směrem dolů, aby se vydala směrem, kde ji čekal domov a jistě i pár hladových krků. Měla by vážně po cestě najít nějakou kořist.

>> irisin ráj

Jméno: Flidais
Preference: Párky i nepárky, všecko

// přísahám bohu, že vás kuchnu za to, jak nás spamujete

Stina se konečně trochu rozpovídala a celou dobu si ji Peisia měřila s trpělivým výrazem matky, která čeká, než se konečně dostanete s vaším příběhem k momentu, na který se ptala. Nakonec se na svou společnici jen usmála a postavila se na všechny čtyři, překvapivě s krotkým a poklidným výrazem.
,,To je v pořádku, přemístění většinou tělo vyčerpá - a pokud ne, určitě ti moc nepomohlo ani tvé okolí, viď?" s tím mrskla ocasem a trochu se otočila, aby sama poukázala na svá zatím viditelná žebra.
,,Myslím, že všichni co sem dorazí, začínají jako slabá vlčata, od znovu. Nezáleží, jestli jsi princezna nebo nejnižší a nejprašivější z vlků." Všichni byli tak hubení. Cerum, ti ostatní vlci, kteří byli v zálivu... a pak tu byl Havran, který tu nejspíše byl už dlouhou dobu, který byl silný a měl znalosti tohoto světa. Bylo to vtipné - jakoby někdo chtěl vlkům, co dříve byli generály, chtěl rozdat stejné karty jako nuzákům. Peisia si nijak nestěžovala.
,,Stejně nevěřím, že ulovím něco velkého. Ne dokud se nesžiju s okolím," přejela očima po tmavé obloze. Ta se pomalu rozsvěcela. Copak tu seděla celou noc? Zdálo se. S mírným povzdechem se podívala tam, odkud se brzy slunce vyškrábe na horizont.
,,Pověz mi, Stino, jaké maso ti chutná nejvíce?"

Vlčice se omluvila a Peisia se zastavila a otočila jejím směrem hlavu. S mírně zdvihlou špičkou (a tedy i většinou) ocasu dávala najevo, že ji daná situace ani trochu netrápí. Otočila se na patě a posadila se, sledujíc černobílou vlčici před sebou. Ta se konečně svým způsobem i rozpovídala. Když Stina zmínila, že není zrovna upovídaná, Peisia se mírně usmála a naklonila hlavu na stranu, s ušima dost ostře natočenýma jejím směrem.
,,Alateyská smečka v horách?" zopakovala. ,,Neměla jsem tušení, že se tu nějaká taková nachází. Má Namarey je z pouště - i když tuším, že to je o dost přesnější umístění, než hory." S tím zlehka kývla hlavou, aby poukázala na širé okolí. Jen tady bylo možná až příliš mnoho hor. Z žádné z nich však necítila smečku a nikdo ji odnikud nevyháněl, takže usoudila, že to asi nebyly nějaké z hor, které přecházela, aby se dostala sem.
,,Předpokládám, že nemáš tušení o přilehlých lovištích, je to tak?" optala se s mírným povzdechem. Pořád byla mnohem více komunikativní a také expresivní než Stina, ale to se dalo vzhledem k rozdílu jejich původu očekávat - a to i přesto, že ani jedna z vlčic netušila, odkud by ta druhá mohla být. Už jen jejich jinak barevné kožichy něco málo napovídaly.
,,Tak či tak, vypadáš velmi hubeně, má drahá, a já mám za úkol najít potravu a donést ji zpět. Pokud by tě to tedy zajímalo, můžeme společně povečeřet. Za pomoci tvých očí možná i při svíčkách," pronesla, 'obočí' nadzvednuté v pobavení, sedíc a sledujíc pohyby a reakce Stiny.

Vlčice před ní osekávala své odpovědi a tak se jich k Peisie dostávalo úplné minimum. Přejela černobílou ještě jednou pohledem a když si všimla té drobné reakce v očích - protože ji sledovala poměrně upřeně celou dobu -, sama oči mírně přivřela. Ne, nebude někomu postávat a jednoduše se s ním vybavovat, když jediné, o co mu šlo, bylo jak z ní co nejdříve dostat co nejvíc slovíček, co by se snad daly použít proti ní. A nebo...
Peisia uměla být poměrně škodolibá, pokud se jí něco nelíbilo. Ráda se vyhýbala konfliktům, to ano, ale to pořád neměnilo nic na tom, že pokud vážně chtěla a někdo se jí nelíbil, dokázala to předvést bez škobrtnutí.
,,Drahá Stino," pronesla s povzdechem. ,,Tak překrásná vlčice, údajně i skvělá bojovnice, jak tvrdíš - a stejně v konverzaci očekáváš, že ji ostatní povedou za tebe a poví ti o sobě první až poslední. Je to tak?" zvedla ocas. Ne snad v agresivním postoji, ale v sebejistém. Udělala několik kroků do strany, aby se zastavila právě po boku Stiny, obě dvě otočené jiným směrem. ,,Věřím, že si jistě najdeš někoho dostatečně mluvného, aby ti toto přání vyplnil. Mne to však uráží a tak věřím, že se nadále nemáme o čem bavit. Konverzace není zábavná, pokud je vedena jednou stranou." S tím vlčice střihla ušima a dala Stině prostor, aby se zamyslela nad tím, co se právě stalo - a s tím udělala několik kroků k blízké pěšině, co vedla hezky dolů směrem z hor.

Pobaveně zavrtěla hlavou. Tahle vlčice... zvláštní kousek. Peisia se však nehodlala vzdávat. No... co ale vlastně přesně chtěla dělat? Zjistit, co je černobílá zač? Odkud pochází? Proč vypadá tak zesláble? Ani jedna z těchto věcí by pro Peisiu obyčejně nebyla důležitá. Peisia s ostatními vlky hovořila proto, že ji zajímali, nebo jednoduše proto, že jí spadli k tlapkám - nebo ona na ně, v případě Havrana.
,,A o čem tedy?" odpověděla jednoduše vlčici před sebou na její nejednoznačnou odpověď otázkou. Její výraz se stáhl z pobaveného na výraz jistého zadostiučinění. Vlčice mluvila velmi krátce, jakoby snad neměla víc co říct. Většina ostatních vlků se obyčejně rozmluvila, když jim bylo dáno vícero podnětů. Byla zvědavá, zda na podobný podnět narazí i s černobílou slečnou.
,,Jistě. Jsem Peisia. Peisia Namareyská," dodala poslední slova, když si vzpomněla na to, že je vlastně členkou smečky. Pokud však černobílá o Namarey už neslyšela, těžko by si to se smečkou spojila - alespoň to si Peisia myslela. Jistě tu muselo být vícero vlků, kteří měli i druhé přízvisko.

Druhá vlčice přišla Peisie velmi zmatená. Ta se tiše zachichotala. Nedostávala moc často poklony? Zvláštní! Vždyť byla tak pěkná. A tak se Peisia rozhodla přiblížit k tmavé vlčici, která se snažila nějakým způsobem oplatit kompliment nazpět.
Zamávala ocasem, ač to téměř nešlo poslat a pobaveně se na vlčici usmívala. Šlo od pohled poznat, že se nejedná o posměch jako takový, spíše o soucit. ,,Ostatní ti moc komplimentů nedávají, viď?" optala se napřímo, jelikož co jiného? Peisia se povětšinu času uměla ptát jenom napřímo. Vypadala docela smířeně s tím, že jednoduše bude místo lovu obtěžovat cizího vlka. Tedy, pokud by snad skutečně obtěžovala, samozřejmě by se vydala pryč. Na rozdíl od některých dokázala pochytit signál, když jí ho někdo poslal. Proto sledovala docela obezřetně jazyk jejího těla a sama se snažila působit co nejuvolněji to šlo. Sice neuměla zrovna číst myšlenky, ale dle toho, jak vlčice vypadala, nejspíš tu nebyla moc dlouho. Na druhou stranu, i Peisia byla doteď pohublá, protože se musela sama teprv učit, jak pořádně lovit. Ano, i přesto, že byla lovcem Namarey. Docela ironie - ale konec konců, ona si to nevybrala.

>> Severní hory

Vlčice rychle tlapkala z hor dolů a pak zase nahoru. Začínala být poměrně unavená z toho, jak se všechna pohoří táhla a odmítala zastavit. Hrabala se do příkrého kopce a když jí konečně padl pohled na vlka, který nevypadal jako kdokoliv odtud, poměrně si oddychla. Našla pevnou půdu a na pár okamžiků se jí půda nedrolila pod nohama při každém pohybu. Na chvilku se posadila, lapajíc po dechu, než se zase otočila po cestě, co vedla dolů. Vážně tohle vyšla? No, s ulitou v tlamě by to jistě nezvládla. Nakonec se otočila ke své společnosti - a to tedy k černobílé vlčici s krásným kožíškem a šedému vlkovi, co vypadal až moc jinak na to, aby byl zdejší.
Zvedla se tedy a přešla k němu na nejistých tlapkách. Měl docela zajímavý výběr a upřímně? Připomínalo jí to domov. Poměrně spokojeně zavrtěla ocasem. Brzy už měla padnout tma a tak by asi nevadilo, kdyby se tady nahoře utábořila. Sice tu nejspíš bude trochu zima, ale druhou stranu... pořád ještě nebyla zima v plném proudu a tak to nebude tak zlé přežít. A kdyby snad ano, snad půjde sejít dolů bez větších problémů. Začala se vybavovat, ptát se na okolí. Když zmínila, že se jí nelíbí zdejší útesy, vlk - Wu ,jak se představil - jí pověděl, že jí může dát drobnost navíc, kdyby se snad ztratila a nebo potřebovala sejít do bezpečnějších míst. Brzy vypila i pár z jeho tlapiček a celá se oklepala. Oči jí z nich mírně světélkovaly.
A když si konečně odpočinula a předala Wuovi drobné kamínky co občas sbírala, její pozornost se zcela otočila na vlčici, která se procházela nedaleko. Byla vysoká - a to upoutalo Peisiinu pozornost. Nebyla vyšší než Peisia, ale o zas tak moc se nelišily. Rozhodla se na ni jen zavolat a pochválit jí kožíšek.
,,Máte vážně nádhernou srst, drahá!" a s tím se sama začala věnovat čištění svých tlapek, které po tomto dlouhém pochodu nepříjemně bolely a pulzovaly.

NÁKUP
Stav konta před nákupem: 534kšm 8 rubínů 4 mince
2-7má tlapička do země - 450kšm
1 slot na magie - 100kšm
Pírko snů - zdarma
Konečná cena: 550kšm
Měním 2 rubíny na 20kšm
Stav konta po nákupu: 4kšm 6 rubínů 4 mince

Zapsáno