Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Les u mostu

Peisia si to pádila hezky vpřed, stále fňukající nad tím, že se její krásná lastura rozbila. Zajímalo ji, co to bylo za sešlost malých vlků. Možná to byla nějaká školka? To by i dávalo smysl, přeci nemohli všichni být sourozenci - nejspíš se rozmnožil větší pár vlků ve stejný okamžik a teď se jednoduše všichni drželi ve stejný moment na stejném místě. Asi to bylo lehčí, než je hlídat po jednom. A nebo, pokud to skutečně všechno byli sourozenci, možná že by to ta chudák matka nemusela rozdýchat. To jí přišlo upřímně poměrně smutné - nebo byla matka ten malý, dospělý vlk. V tom případě ji litovala, jelikož její partner musel být obrovský. Už teď byla některá z vlčat vyšší než ona.
Udržovala tempo mírného klusu a drápala se do hor, ač si nebyla úplně jistá, zda míří správným směrem. Nespokojeně mlaskla a vydrápala se na jeden z výše posazených paloučků, odkud měla přehled a výhled. Další hory před ní. Inu... občas jeden musel zdolávat hory, doly aby se udržel v kondici. A možná že by i konečně mohla začít hledat, co donese domů do Namarey.

>> Furijské hory

>> Temný les

Peisia pokračovala poměrně rychlým tempem směrem vpřed, s lasturou v tlamě. Na přechodu z mostu v les se jí podařilo potkat stádečko miniaturních vlků a dvou trošku větších. Dávala si pozor, aby se mezi nimi propletla bez problému, ale v jeden moment se jí zamotaly nohy a vlčice jednoduše upustila lasturu, co si celou dobu tak opatrně nesla v tlamě na červenou louku. Lastura udělala několik kotrmelců a když k ní Peisia přispěchala, jen nešťastně svěsila uši k hlavě a povzdychla si. Lastura byla nehezky naprasknutá a to taky nehezky kazilo její skoro až skleněný, jemný povrch. Vlčice smutně zírala na zničený poklad a pak věnovala zlý pohled černobílému vlčkovi, kterému se snažila vyhnout. Pak se teda otočila a pokračovala dál v cestě, jelikož její lastura byla nakřáplá a zničená. Bude si později muset najít novou a hezčí. Měla vlčata ráda, ale když se jí motala pod nohy a byla ve velikosti drobných goblinů, hned ji přecházela chuť s nimi sdílet nějaké poklady.
Po cestě alespoň objevila pár popadaných peříček, jak se nejspíš něco popralo se zdejším opeřencem. Pár pěkných ukradla, zastrčila si je do srsti a pokračovala v cestě.

>> Severní hory

>> Duny

Vlčice rychle klusala s plnou tlamičkou lesem, co se jí ani trochu nepozdával. Ale upřímně... no a? Měla hezkou věcičku, kterou si nesla kamsi pryč, směrem na tu červenou louku, a hodlala se s ní chlubit všem, které potká. A kteří jí její nový poklad nebudou chtít krást, samozřejmě. To, jaká je atmosféra lesa, kterým probíhá, ji ani nezajímalo. Jen směřovala směrem vpřed a to přesněji k místu, kde se nacházel takový postarší, vrzavý most, který přeběhla poměrně bez problému. Už to tu znala a tak se ani zrovna moc neobávala toho, že by se pod ní snad mohl propadnout. Vesele přivírala oči, zatímco klusala i nadále směrem vpřed a vrtěla ocasem jako pominutá.
Kdyby se teď propadla nějakou z děr do toho, co se pod ní rozprostíralo, dost možná by tak veselá nebyla. Ne, křičela by, skučela a zmítala se v meziprostoru. Tahle myšlenka ji ponoukala, ať se podívá dolů, ale poměrně rychle ono nutkání potlačila.

>> Les u mostu

>> Palmová pláž

Peisia si nesla v tlamě lasturu, skoro až musela mít vyhozenou tlamu z pantů, jak si ji vesele nesla s ocáskem nahoru. Párkrát se jí podařilo zakopnout, ale i nadále držela svůj poklad v bezpečí a rychle klusala směrem v před s mírně nepřítomným, veselým výrazem. Kdyby ji v tomhle stavu viděl Khan, asi by se docela divil, ale Peisie na tom upřímně nijak nezáleželo. Ukradla si tuhle pěkně vypadající věc a teď hledala místo, kde by ji mohla bezpečně ukrýt, než ji najde někdo cizí, kdo by jí ji mohl ukrást. Peisia neměla v plánu se dnes dělit. Hodlala být pěkně sobecká a nechat si všechny pěkné drobnůstky, které najde. A tohle byla jedna z nich.

>> Temný les

>> Namarey

Peisia si dala dost záležet na tom, aby neprošla okolo oázy, kde se nacházel jejich drahý alfa. Pořád přemítala nad tím, jak mu nenápadně naznačit, že jiný přístup by mohl přilákat vlky, kteří by snad i mohli mít zájem přidat se ke smečce. Mlaskla a zastavila se u slané vody, která omývala pláž, která byla plná palem. Peisia se zamyšleně zahleděla do dálky, přes moře - kde viděla poměrně známé místo. Vysoká hora, louka a velmi matně lesknoucí se portál, kterým sem na tyto ostrovy dorazila. To znamenalo, že nebyla tak daleko.
Zatímco se pohybovala po pláži, začala sbírat různé, drobné mušličky. Schovávala je různě po srsti, přenášet je v tlamě, brzy jich však bylo příliš a Peisia tak začala agresivně kopat o té z největších palm, kde začala svoje poklady schovávat. Co nejhloubš, aby se k nim nikdo nedostal. Nakonec je i všechny zahrabala. Než však odešla, čapnula ještě jednu lasturu ležící na pláži a vydala se směrem, kudy by čekala, že bude oklika směrem k červené louce na druhé straně.

>> Duny

>> Oáza

Peisia si protáhla tlapky, které zapadaly hluboko do písku a nakonec se položila někde v jeho středu, načež se převalila na záda a začala si užívat horkého, sypkého povrchu, který se pomalu dostával do její srsti. Tohle bylo příjemné... a Cerum? Ten nebo snad Khan ji momentálně nezajímali. Spokojeně si oddechla, když konečně skončila na břiše, protáhla si nohy a zavřela oči. Na pár minut si na tomto příjemném, teplém místečku schrupla. Přeci jen si zasloužila trochu odpočinku, nebo snad ne? Spokojeně přivřela oči a brzy se dostala do světa snů, kde si nějakých pár desítek minut pobyla. A když to všechno skončilo, vlčice se jen převalila, zastříhala ušima a rozhodla se využít poslední teplé noci na to, aby se prošla. Slíbila přeci jen, že něco uloví - ale už neřekla, kde že to přesně uloví.

>> Palmová pláž

Když Cerum odmítl možnost s ní jít na lov, vlčice mírně nadzvedla obočí, ale nic neříkala. Její pohled sjel po okolí, i na dvojici bílé a tmavšího, šedavého vlka, který se držel v povzdálí. Pak i sjela pohledem kamsi za Khana, načež mu pokynula hlavou a sama se vydala na odchod. Uvažovala, co bude po zbytek dne dělat. A... kde a s kým. Ano, měla jít na lov, ale den se pomalu schyloval k večeru a ona nechtěla lovit jen tak po tmě, s nikým po boku. Mohlo to být nebezpečné - na druhou stranu by však mohla alespoň zkusit někoho vystopovat.
Proto se i s touto myšlenkou vydala mimo oázu, s čenichem vysoko ve vzduchu, jak se snažila rozklíčovat, kam by měla momentálně vyrazit. Nakonec si dlouze povzdychla a rozklusala se směrem vpřed, tlapky zlehka natažené a hezky hlouběji do pouště, protože se zdálo, že tam by i mohla být Namarey.

>> Území

Peisia pozorovala celou situaci a vypozorovala, že s Khanem ještě bude kus práce. Ovšem, říkat mu něco takového jako novopečená členka smečky rozhodně nehodlala. Jen přešlápla na místě. V reakci na Khanovi přimhouřené oči se jen tajemně usmívala.
,,Dobře," odpověděla jednoduše na Khanovi povely a s tím její zraky znovu zapátraly po okolí a směrem ke dvojici, která byla nedaleko od nich a kterou považovala za členy smečky. Jen se sama natáhla, aby překontrolovala, zda je její kožich čistý a zda nepotřebuje nějak upravit nebo třeba i načechrat. Nakonec však usoudila, že ničeho takového není pro zatím zapotřebí. I proto spokojeně sjela pohledem zpátky na Khana.
,,Věřím, že to bude vše. Pokud nás zde tedy stále nepotřebuješ, Khan-fani, myslím, že bych se podívala po okolí po kořisti, kterou bych mohla přinést pro smečku, až se sejde." S tím jen zlehka mávla ocáskem a podívala se z jednoho vlka na druhého. Cerum jí přišel mírně naježený, ač by to nejspíše obyčejný pozorovatel zrovna nezachytil. S tím však opět obrátila pohled na Khana, který před nimi stále seděl. A nad jímž se Peisia tyčila jako sloup.

Rozhovor mezi Khanem a Cerumem probíhal dobře, proto se vlčice jen usadila a sledovala, co se bude dít dál. Výroba misek se odsouhlasila a na jejím obličeji se usadil spokojený úsměv. Výborně! A co se týkalo barev, s mírným pobavením se podívala na Khana a mávla ocasem.
,,Samozřejmě, je to také skvělý nápad. Jak by to mohlo mého alfu nenapadnout?" mírně jí zacukal koutek, ale jinak se ke Khanovu komentáři nevyjadřovala. Ono totiž nebylo zrovna moc co říct. Brzy na to se však přiřítila vlčice a Peisia ji pozorovala s těžko skrývaným pobavením. Ovšem, každý vlk byl jiný, tudíž se rozhodla, že vlčici nebude příliš soudit. Z toho, co pochytila, Khan na ni měl poměrně vyhrazený názor a ani Cerum se neubránil jistému komentáři.
,,Taktní," pronesla směrem ke Khanovi zvesela. Dobře pro ni. Zdála se být sic zvláštní, ovšem zjevně věděla, co dělá. Peisia se však musela brzy ohlédnout přes rameno a její pohled padl na dvojici vlků, kteří se přiblížili. Ani jeden nebyl pískový a pokud se jednalo o členy smečky, jistě to byl Wuwi s Aerrav. Peisia je však nijak nenaháněla a nechala je přijít blíž, pokud by snad ráčili.
,,Jak máme naložit s cizinci na území smečky?" zeptala se konečně. ,,Máme je vyhnat a nebo zvolit taktičtější zjišťování, zda jsou potencionálními zájemci?"

Peisia naslouchala tomu, co dvojice samců říká a natáčela k nim střídavě uši. Khan docela dost mluvil, ale to dávalo smysl, když je musel tedy nějakým způsobem spravit o tom, co mohou a nemohou najít tady v písčinách. Vyslechla si celý opis úkrytu a nakonec se rozhodla sama něco dodat, jelikož to muselo být náročné ukazovat každému členu zvlášť, kudy tudy chodit.
,,Možná by ušetřilo čas označit chodby barevnými značkami. Pokud bychom našli nějaké štětce, daly by se vypálit misky a v těch by se potom dala skladovat barva," osvětlila dvojici svůj nápad. ,,Pak by jen stačilo příchozím říct, jaké značky sledovat a jaké ne." Nevěděla, zda vlci tady na ostrovech barvu znají, ale samotný Khan měl přívěšek a taky bumerang na opasku. Nějaké znalosti tu mít rozhodně museli.
,,Určitě ráda něco ulovím. Zatím menší zvěř, ale pokud se mi podaří přesvědčit ostatní členy, možná doneseme i něco většího." Lovec přeci jen mohl sám lovit jen drobné úlovky, jako zajíce a ptactvo. Byla si ale jistá, že nějaké bažanty by tu najít mohla - bylo zde docela příznivé počasí. Nejlepší však bylo lovit ne přímo na území smečky, jelikož v době nouze by se zde jídlo rozhodně hodilo.
Oplatila Cerumovi pohled a kývla. ,,Havran mi ukázal léčivé rostliny, které rostou nedaleko odtud," rozhodla se rovnou se zdejším léčitelem nasdílet svou zkušenost. ,,Jmenuje se trychtýřek a má červený květ. Z toho, co jsem pochytila, se z něj dělají vývary, má totiž léčivé účinky. Kdyby se přidalo trochu zvířecího tuku, určitě by obstál i jako skvělá mast," osvětlila Cerumovi rozvážně. ,,Měly by být i na území, jsou to luční rostliny."
S tím se otočila zpět na Khana, který začal osvětlovat, jací členi smečky tu jsou, Kývala hlavou a pokoušela se ta čtyři jména zapamatovat. Aerrav, Wuwi, Neith a Stryx. To by nemuselo být zas tak zlé. A pak tu byla ještě Zubraya, která byla zjevně plná elánu. Zajímavá sešlost.
,,Nevadí mi zůstat," odpověděla jednoduše. Ale možná by mohla donést na důkaz dobré vůle nějaký úlovek?

Mírně se usmála, když přišlo na vtip s palmami a v očích jí zlehka zaplály světýlka, která upřela na Ceruma. Pak však její pohled sklouzl zpět ke Khanovi, když započal jeho rozhovor na ni. Upřela na něj pohled, zlehka vrtěla ocáskem a nadzvedla přední tlapku, když jí nadhodila, že by snad mohla být Peisia Namareyská.
,,Peisia Namareyská zní moc pěkně," odsouhlasila a zlehka hnula hlavou směrem dolů, napůl v přikývnutí, napůl v úkloně. Pak však konečně vyskočila na nohy a rozhlédla se po okolí ze své výšky. Ani nijak nekomentovala, že dvojice samců je menší než ona, jelikož si na to po příchodu sem začínala poměrně zvykat. Všichni byli docela malincí. Bylo to roztomilé.
,,Pokud se můžu zeptat, cítím tu mnoho pachů. Co jsou zač ostatní členové smečky?" optala se Khana rovnou, aby zjistila, jaká jména a možná i funkce zastávají ostatní. Jelikož pokud by zde byl další lovec, bylo nadmíru jasné, že by s oním lovcem měla navázat kontakty. Alespoň tušila, kdo je místním léčitelem, pokud to snad pomohlo pomoci. S tím mírně zašilhala směrem na Ceruma.

Vesele se podívala na Ceruma. Vypadal, že by se tu chtěl taky usídlit. Přejela ho pohledem a snažila se určit, zda to je proto, že už je starší a potřebuje teplo a nebo má jednoduše rád písek. On totiž skutečně vypadal, že má srsti víc - brzy jí a Khanovi však bylo oznámeno, že vlastně jeho kožich není moc hustý a to taky znamená, že si na písku užije dostatek.
Zatímco Cerum mluvil a mluvil a mluvil a mluvil a mluvil a mluvil, Peisia se posadila a tiše na něj hleděla. To bylo dost titulů. Elitní bojovník, rádce alfy, skvělý bylinkář... vážně musel mít roky zkušeností. Proč ale teda odcházel z místa, kde na tom byl tak dobře? To nedávalo smysl.
,,Moc mě těší, Khan-fani!" pronesla spokojeně a zavrtěla svým drobným ocáskem. Vypadala docela vesele a zdálo se, že Khanova slova bere jednoduše pozitivně. ,,Moje jméno je Peisia. A když tedy máte území až na té louce, ráda bych tu zůstala. Vím, že smečky většinou preferují lesy a tak si nejsem jistá, jestli bych tu našla další, která je trochu otevřenější," osvětlila zrzkovi, sedíc, jen zlehka zvedla tlapku a položila si ji na hrudník. Brzy však znovu pokračovala.
,,Nevím, jestli můžu říct, že jsem tak zběhlá v boji a... no, ve všem jako tady Cerum, ale nejsem zlý lovec a mým plánem je prozkoumat ostrovy tak či tak." To, že umí s vlky mluvit, moc říkat nechtěla. To by mělo vyplynout, ne že mu to poví!

Dařilo se jí docela aktivně čistit kožíšek. Výtečně, brzy byla sice mokrá, ale očištěná. Když se zvedla na všechny čtyři, pořád sice kulhala, ale dařilo se jí stát docela pěkně a hrdě, ne jako předtím, kdy byla zpocená a zkrvavená. To už však uslyšela, jak onen zrzavý vlk mluví s bílým Cerumem a otočila tím směrem hlavu. No jo, ona to tady vážně byla smečka! A tak se Peisia rozkulhala jejich směrem. O necelou hlavu vyšší než Cerum a Khan se nad dvojicí tyčila, zatímco nad jejich hlavami pozvolna začínalo svítit sluníčko. Teda, snažilo se. Pomalu se prodíralo skrz tenhle mlžný den.
,,Zdravím vás!" pronesla k zrzkovi s žlutými/oranžovými značkami. ,,Takže vy budete tedy alfa smečky? Pouštní král, slyšela jsem?" střihla uchem. ,,Smečka je jen na poušti, nebo i mimo? Mám ráda volná prostranství a upřímně hledám smečku, která by se mě ujala," osvětlila mu. S tím její pohled padl na jeho uhryznuté ucho. Chudáček, nejspíše se dostal do boje - dost možná i díky tomu, jak mluvil. Už teď z chudáka Ceruma dělal idiota.

>> Poušť

Konečně se dostavila směrem k oáze, která nacházela přesně tam, kde ji potřebovala - a kam vedly pachy. Cítila jich tu více a všechny byly aktuální, takže se obávala, že by snad mohla přicházet na území smečky. Značkování tu však necítila, takže tu možná byla stejná situace jako předtím u vody v zátoce o kousek vedle? Dost možná!
Rychle se rozešla k vodě a brzy klesla v předních tlapkách, aby je položila do pitného pramene a začala si čistit srst a ránu jazykem. Taky se chlemtavě napila. A další zvláštní věc, které si všimla, jakmile si ulevila od bolesti, byl vlk, který v noci prakticky zářil. Stál vedle menšího, který měl... bumerang? Peisia střihla ušima. Možná někdo z domoviny! To zjištění jí udělalo radost. Očistila si teda pořádně kožíšek a ještě rychle překontrolovala, jestli na sobě nemá další nečistoty. V tomhle připomínala spíš kočku než vlka.
Když byly tlapky, které byly nejšpinavější, očištěny, konečně se postavil a a pohledem vyhledala dvojici, z nichž jeden byl Cerum.

>> Hraniční pohoří

Loudala se směrem od pohoří dolů, do tepla. Bylo jí chladně a po noze se jí stále slévala krev, která jí nehezky barvila srst do karmínova. Vlčice tak musela trochu kulhat. Naštěstí však měla dlouhé nohy a to tak trochu pomáhalo aby se dostala na místo, kde potřebovala být, rychleji. Ocáskem zlehka mávala a prodírala se pouští. V jeden moment se prostě jen rozhodla položit do vyhřátého písku. Byl sice večer, ale to nevadilo. Zavřela oči a za pár momentů usnula.
Když se probudila, první, co jí projelo hlavou, byl Zeiran. Zeiran byl jediný, s kým cestovala a nebo komunikovala po delší dobu a měla starosti, že to vlček nezvládne. Byl zřízený, psychicky na dně a Peisia se modlila, aby po cestě našel nějakou z těch rostlin a vyléčil se. Upřímně si docela nadávala, že ho nechala jít samotného. Co když se někde po cestě složil a nedošel tam, kam potřeboval? Nebo se jen vydal domů a teď byl v bezpečí a ošetřený. Pohledem sjela zpět na hory. Doufala... doufala, že je ten mladý vlk v pořádku.
Pomalu si začínala uvědomovat, že má skutečně žízeň. I proto se oklepala a postavila na nohy. Zranění ji sice stále bolelo, ale alespoň se teď cítila trochu lépe. I proto zamířila směrem k vodě, kterou v dálce viděla. Aby se tam dostala jí taky pomáhaly pachy ve větru, které se tam sdružovaly. Možná nějaká smečka?

>> Oáza