Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsme se tu tak nějak všichni sourozenci sešli, tak se táta rozpovídal o tom co se vlastně stalo. Že s nějakým Chaosem máme válečný stav a to mi samozřejmě nijak nedalo. "Tati a co znamená válečný stav?" Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. "Válečný stav je pohotovost. Jsme připravení jít do války, bude-li to nutné." Dostalo se mi odpovědi, ale přesto to vyvolalo jen další zvědavý dotaz, Co je to válka? Ale tohle už jsem nahlas nevyslovila. Znělo to.. zle.
Pak nám začal vysvětlovat proč máme s Clarou a Norou jiné matky a že očekává jak z oběma vlčicemi budeme vycházet s úctou a respektem. Takže.. Ta Astrid se kterou jsem teď mluvila je skutečně matkou našich starších sester. Pohlédla jsem na své starší sestry. ''Už jsem s Astrid mluvila, je milá..'' Konstatovala jsem nakonec po chvíli, abych třeba jen ostatní sourozence ujistila, že se ji nemusí bát, že by nám otce chtěla s matkou rozdělit. Einar měl jasný názor a nehnul by s ním ani jeden z našich hovorů. Všichni jsme jeho děti ačkoliv máme rozdílné matky. A využívat svého původu jakožto potomci Alf.. Chovat se povýšeně je špatné. Jsme princezny a princové, ale bez sebemenšího lepšího chování..
Když jsme se pomalu chystali ven, za mě to bylo zcela poprvé, jsem vznesla další zvědavý dotaz, "Jak rozeznáme vlka z jiný smečky a toho co nepatří do smečky vůbec?" A odpovědi se mi také dostalo, "Po pachu. A často se i rádi jménem smečky představí. Pokud po cestě potkáme někoho z jiné smečky, poznáš to.", Ani to jsem moc nechápala, ale přesto jsem jen přikývla. Zahlédla jsem 'v davu' Solveig vedle které jsem se tiše zařadila a společně s ostatními se vydala ven z úkrytu. Poprvé mimo území.

-> Ledové pláně

Většinu času jsem si povídala s Astrid ohledně profesí. Ale jinak nic moc. Dalo se říct, že ze smečky jsem skutečně celý svůj život úspěšně nevystrčila tlapu. Bylo to chvály hodné? Inu, každá mince měla dvě strany, že? V úkrytu však brzy začínali být poměrně živo jako doposud nebylo, od jistých událostí se v něm jednu dobu pohybovalo jen pár vlků. Někteří byly venku, se svými sourozenci jsem skoro nemluvila. Jednou přišel blíž Arne a Sindri, ale i s nimi jsem nějak hlubokou konverzaci nezapočala.
Ale co mě následně zaujalo, tak když jsem zahlédla siluetu otce a také to jak se mí sourozenci postupně k němu přidávají. Chvíli jsem váhala.. ale nakonec jsem se zvedla a pohlédla na Astrid, ''Děkuji, že si mi byla doposud společností. Jdu se podívat co se tam děje.'' Letmo jsem se pousmála k bílé vlčici a pomalu se vydala k otci a sourozencům. Byla tam i Clara.. a vlčice kterou jsem ještě doposud nijak neznala, ale dle všeho se jednalo o druhou starší sestru, kterou jsme měli, Ale jak se jen jmenovala? Nemohla jsem si vybavit, ale jistě to brzy někdo zmíní.
Již se tu nacházela i Solveig spolu s Espenem. A také máma. Espen se zdál, že druhou sestru znal, Takže Nora, mhm.. Přikývla jsem si a pohlédla jsem i na mámu, která tu byla. ''Ahoj mami..'' Špitla jsem lehce nejistě. ''Ahoj tati.'' Pak můj pohled se konečně zabodl do zrzavého Alfy a našeho otce. Měl na tlamě něco za co bych dala tlapku do ohně, že předtím jistě neměl. ''Tati.. co se ti stalo?'' Lehce starostlivě jsem naklonila hlavinku. Inu.. možná jsem se na to neměla ptát, ale.. copak já jsem ještě znala hranice toho co se slušelo a patřilo?

Přikývla jsem, To umělo zvednout trochu sebevědomí, že vskutku jsem měla pravdu. To bylo.. snad poprvé kdy jsem tohle slyšela od někoho. Vlčice se pak představila jako Astrid a že slouží jako léčitelka. Zavrtěla jsem lehce hlavou, ''Nemám sebemenší ponětí, ale asi se snažíš aby vlci nemizeli v zemi jako ta vlčice, kterou pohřbili?'' Tipla jsem. Vím že kolem té vlčice předtím ta Šalvěj lítala, ale.. jinak jsem netušila co by to vlastně mohlo znamenat. Bylo skutečným faktem, že jsem netušila co jednou pro smečku chci dělat. A věděla jsem, že táta to nejspíš po mě i mých sourozencích bude brzy chtít. Nebo ne? Inu, jediný učení co se mi ohledně smečky víceméně dostalo bylo to, že si o sobě nemáme myslet kdo ví co, jen protože jsme děti Alf, jsme stejně podřadní, jako byly níž postavení vlci. Nad touto myšlenkou jsem si lehce zafuněla. Ale stejně jsem se nechtěla vzdát princeznovského image!

Lehce jsem pozvedla bradu, když mě vlčice taky pozdravila, ale nakonec jsem se uvolnila a posadila na zadek. A tiše si povzdechla, když se pak zeptala co mě k její blízkosti vlastně přivádí, ''Tak, párkrát jsem tě zahlédla u naší rodiny.'' Naklonila jsem pak hlavu lehce na bok. ''Tak jsem si tak říkala, že bych tě možná mohla taky více poznat? Měla bych znát ostatní vlky, kromě rodiny a Vločky znám jen z vidění... A tak.'' Můj pohled jsem zapíchla do zdi, ''Občas se cítím dost sama, a tak jsem si řekla že když si rozumíš s mými rodiči, možná budeš fajn pro začátek,'' Můj hlas se ztišilo na minimum. Ono upřímnost vlčat, ačkoliv i těch v pubertě, je prostě zcela jasná. I kdybych chtěla lhát, moje pohyby těla mě stejně nyní by hned prozradili. Odkašlala jsem si, oklepala jsem se a pak se podívala znovu na vlčici, ''Jsem Rannei a chci se socializovat.'' Zazubila jsem a švihla ocasem. ''Teda pokud tě to nebude rušit, jinak si najdu jinou oběť.'' Dodám a znovu se postavím na tlapky a lehce mávnu ocáskem.

Otevřela jsem své oči a pomalu se rozhlédla. Pár vlků se tu nacházelo, ale své sourozence, či rodiče, jsem na první pohled nějak nespatřila. Pomalu jsem se postavila a protáhla se. Ani jsem netušila jak dlouho jsem vlastně spala, ale jedno bylo jisté.. Spíše jsem prospala většinu svého dětství, než že jsem se socializovala. A to jsem nyní chtěla nyní změnit. Rozťapala jsem se úkrytem směrem ke spížírně, abych něco malého pojedla a když to bylo dokonáno, moje oči zamířili k léčitelskému koutku, zrovinka odtamtud vycházela totiž světlá vlčice. Už jsem ji viděla v kruhu naší rodiny, jak naše nevlastní sestra Taiclara ji oslovovala mami. Takže vlastně... taky taková rodina, byla s tátou před naší mámou. Ale nikdy jsem s ní nějak nemluvila, byla jsem často spíš sama, nebo pouze se svými sourozenci. Jo a s Vločkou a také Tiarou. A jesliže jsem se chtěla začít socializovat, někdo částečně z rodiny, může být ideální, ne? Vyrazila jsem za ní a nasadila hrdý výraz, výraz jedné z princezen Alatey. ''Zdravím tě.'' Řekla jsem, abych upozornila na svou přítomnost.

<- Území Alatey

Vešla jsem dovnitř už před nějakou dobou a tak nějak jsem se všem chtěla vyhnout. Takové tichoučké vymizení dokud se všechno nepřežene a všichni se budou zase chovat normálně. Ale co vlastně bylo normální chování? To jsem opravdu poznat neuměla a nikdo mi to doposud neřekl.
Seděla jsem v koutě a rozhlížela jsem se. Vlci se tu různě skupinkovali. Jedna dvojice mě možná zaujala více. Měli u sebe takové drobky, menší než jsem byla já, ale přesto jsem se rozhodla je nějak neotravovat, asi se to nehodilo.
Pak můj pohled ulovila příchozí sestra, v závěsu za sebou měla bratra a nakonec i mámu. Lehce jsem mávla ocáskem, ale.. přesto jsem se k nim vydala. Ale. Hm? Všimla jsem si že má zrzavá sestra mířila ke mě. Lehce jsem se zamračila, ale jinak jsem nehnula ani brvou. Přišla až ke mě, takže to tak jen nevypadalo? A chtěla mi pomoct? Co to? Naklonila jsem hlavu na stranu, Ona se někde praštila do hlavy? Celý náš život se ke mě chová jak k cizí a najednou mi chce s něčím pomáhat? Otevřela jsem tlamu, že něco řeknu, můj zrak se znovu otočí na mámu.. Tlamu zase tedy nakonec zavřu a narovnám se. Dokonce mě zve na jídlo? Znovu lehce, nedůvěřivě, přimhouřím oči. ''Co vlastně plánuješ?'' Konečně tedy promluvím. Jestli plánuje na mě ušít nějaký průšvih, tak to se jí rozhodně nepovede! ''Nemusíš si pořád dokazovat že jsi lepší než já, protože jsi ta oblíbenější dcera.'' Procedila jsem, ale to spíš pro sebe, když jsem uhnula pohledem a zapíchla ho do země, ale samozřejmě to slyšela. Žárlila jsem na ní? Bezpochyby. Beztak si hraje na hodnou jen kvůli mámy, jinak by ji tohle v životě nenapadlo!

Pršelo a pršelo.. Arne a Vločka se bavili, já jsem se do konverzace přidala, že bych chtěla dělat ty zajímavější věci, které nám předtím slíbila s Espenem. Jenže jak se ukázalo, už vlastně nevěděla co slíbila a už začala házet nějaké alternativy. Mrskla jsem několikrát ocáskem. Chtěla jsem vlastně s nimi být? Chtěla jsem s někým vůbec být? Určitě, určitě jsem s někým chtěla být, ale přesto jsem se cítila pořád tak sama a opuštěně. Proč tomu tak bylo?
Pohlédla jsem na bratra a potom zase na Vločku, ''Tak já jdu dovnitř.'' Chtěla tam stejně jít, ne? Možná jakmile odejdu tak se nebude muset bát se mnou strávit čas. Byla jsem taky outsider. Aspoň tak jsem se cítila, vždy jako někdo kdo svému okolí vadí. Pohlédla jsem zpětně na ně a pak jsem zapadla dovnitř úkrytu.

-> Úkryt Alatey

<- Úkryt

Držela jsem se, stále velmi tiše, u Vločky a sledovala jsem jak táta s ostatními položili vlčici na jedno místo. Postupně začala mizet v zemi, skoro každý k ní chtěl promluvit.. Naklonila jsem hlavu, když jeden vlk tu vrhnul ven svojí večeři, další vlčice začala brečet.. A ta další.. Hanka nejspíše, ta neřekla vůbec nic. Mlčela jako samotný hrob, který tu vznikl. Co jsem však sledovala celkem fascinujíc, tak to, že z té země, v místě kde vlčici uložili, tak vyrostl strom.
Byla to ještě nějaká chvíle, ale.. Táta odešel spolu s jinými vlčicemi. Máma stála opodál a já tu byla.. Rozhlédla jsem se znovu. Stále s Vločkou a sourozenci. Vzdychla jsem si tiše a podívala jsem se upřeně přímo na Vločku. Tak co vymyslíš chůvo? Déšť nepřestával. Ale jít zase dovnitř? ''Slíbené zajímavější věci.'' Dostala jsem ze sebe. Až podezřele.. S tak málo emocemi. Slíbila jsi to Vločko, pamatuješ? Něco zajímavějšího, než naši sourozenci. Než se našel Arryn.

Ticho. To jsem byla už pak celou tu dobu. Možná až nezvykle ticho na to, kolik toho jsem jindy dokázala říct. Došla mi slovní zásoba? Možná.. Následujíc Vločku ven spolu s ostatními. Cesta z přítmí byla možná až příliš dlouhá, ale..
Měla jsem pocit, že už to tu nebude takové jako dřív, táta bude mít věčně plno práce, máma ta také. Nesměli jsme nikomu rozkazovat, byly jsme míň než jiní členi.
Tiara se sice jala mi předtím vysvětlit koncept života, ještě předtím se o to snažila i Vločka, ale měla jsem prostě.. omezenou mozkovou kapacitu na to, abych zcela dokázala poznat co tím dospělé vlčice mysleli. Byla jsem prostě.. vlče!
S tím jsme však už vystoupili ven, ven na déšť. To se mi nelíbilo.. Chtěla jsem si to rozmyslet a vrátit se zpět, zpátky alespoň Sierre, ale.. Nakonec jsem teda následovala Vločku ven,

-> Území

Vlčata group, Einar
Všechny otázky postupně byly zodpovězeny. Cítila jsem na sobě propalující pohledy své sestry, ale pokoušela jsem se ji zcela a úplně ignorovat. Co mi zbývá? Když mě nesnáší, tak prosím. Jako bych ji někdy v, našem doposud krátkém životě, ublížila, pf.
Sindri pak reagoval na to, že jsem jej zmínila jménem. ''Tiara se ptala.'' Taková byla pravda. Jen jsem to tedy pak dále odbila rameny. Pak přišel táta a nemohla jsem si nevšimnout rozjářeného pohledu Solveig. Přesto jsem mlčela. Táta nám dával na výběr. Mohli jsme jít také ven, mohli jsme se celé té věci účastnit také. Solveig i Arne už vyjádřili zájem jít, Vločka se na to také pak ptala, chtěla si to upřesnit. Sindri se vyptával dospělých, můj pohled po nich také střelil. ''Já bych šla...'' Žbleptla jsem a připravila jsem se k tomu odchodu mezitím co se čekalo na vyjádření ostatních.

A Tiara se dala do vyprávění. Každý jednou umře. Nemusel za to nikdo, a přesto nás jednou čekalo že zavřeme oči a už je nikdy neotevřeme a to i v podobě toho, že to nemusí zavinit nikdo, ''Tak proč žít, když se to jednoho dne ukáže vlastně... zbytečné? Žít, učit se.. poslouchat. A jednou to všechno bude pryč.'' Velmi filosofická otázka pro malé vlče, že? Ale když ono to teda nedávalo smysl! Ne mojí malinké hlavičce!
Začala mluvit o tom co táta nejspíš všechno budě dělat. To už šlo zase mimo mě. Podívala jsem se na Solveig, ale.. pak jsem to zase vzdala. Nene, to nemá smysl. Proč bych s ní měla mluvit? Stejně bude zase protivná, pf. ''Hm, a my taky budeme hlídat hranice?'' I když jsme na to pořád byly ještě hodně malí. ''Sindri.'' Zakřenila jsem se, když jsem viděla jak se snaží uhádnout jméno posledního sourozence, který byl spíš v tuhle chvíli zahleděný do sebe, než aby se snažil o konverzaci.

Představila se. Tiara. Zajímavé jméno, ale ty věci na jejím těle! Jo, rozhodně vypadala vlčice zajímavěji jak naše chůva! Ale chtěla jsem být hodná holka a tak jsem si to nechala pro sebe, hm.
Už-už jsem se chystala k odpovědi po jejich dalších slovech, ale v tom se zase z ničeho nic zjevila Solveig. Aha, aha! Tak já vidím houby a jsem tupá? Zamračila jsem se na ní. Celý život mě nesnáší a já vlastně ani nevím proč! Už-už jsem se ji to chystala všechno pěkně vytmavit, ale Tiara se ozvala, že by neměla tak ke mě mluvit.. Na Tiaru jsem se usmála jako andílek. Někdo.. někdo se mě prvně zastal a nebylo to jenom všechno o té dokonalé zrzavé dceři!
Ale.. pro jistotu jsem to nechala být, a tedy jsem ani na to nereagovala. Prostě jsem si vyslechla jak jak nám narovinu řekla, že už se vlčice neprobudí nikdy.. Zemřela. To už však nadhodil dotazy Espen, úplně mi je vzal z tlamy! Gr.. Já jsem si Tiaru ulovila, proč mi to zase všichni berete? ''Rannei.'' Ukázala jsem prve na sebe, bo ačkoliv to Espen pojmenoval, nějak zapomněl ukázat na to, která z nás je která.
Ňufla jsem pak rychlé naštvané pohledy po sourozencích a pak se opět podívala na Tiáru, ''A když se táta s mámou vrátí, myslíš že už bude klid?'' Naklonila jsem hlavičku.

Tiara
Nikdo.. Od nikoho se mi nedostalo odpovědi! Byly jsme zatlačení pouze do hlubší části jeskyně. Cukala jsem ocáskem, začínala jsem se cítit jako to přehlížené dítě. Nejdřív nás nechali na krku chůvě, pak táta prohlásil, že co si sami neulovíme, to jsme o hladu a teď tu jsme zase úplně přehlížení! Minimálně já! Podívala jsem se po šedivé vlčici, ta která zrovna mluvila na Vločku a tu tmavou vlčici, které tu s námi zrovna zůstali. Snažila se nás spočítat? ''Kdo si? Ještě jsem tě neviděla.'' Postavila jsem se před ní jak se mezi námi, nejspíše, snažila chodit. Jakoby, tu tmavou jsem viděla jen jak jim táta předhodil Solveig, ona byla pro mě úplně nová a tak se stala mou novou obětí. ''Proč jsme museli tady? To není fér, že nemůžeme jít taky ven, když všichni šli ven. Co se stalo té vlčici, proč všichni brečí? Jen spí?'' Jak zubožené tělo Cinder bylo, to jsem neviděla úplně a tak Tiara schytá všechny ty otravné vlčecí dotazy, ha!

Králík+Cinderdrama
Lov se začal stupňovat, ale řekněme že se nám poměrně se sourozenci dařilo postupně králíka uštvat, ale následující slet událostí se stal tak rychle, že brzy každý na králíky zcela zapomněl. I naše hladovějící žaludky. Alespoň prozatím..
Situace byla příliš rychlá, všichni se shromáždili okolo nějaké vlčice.. Vypadala stejně bezmocně jako předtím ten Arryn. Že by byla zraněná? Tak to potřebuje určitě zase pomoct a teď před otcem jsem se chtěla vyhoupnout jako vzorná dcerka! Snažila jsem se přes vlky dostat...

Vločka, Sierra
To už však mi byla cesta zastavena. Měli jsme se dostat hlouběji.. Ale proč? Chci přece pomoct! Když jednou nepomůžu, může se Vločka zbláznit a teď mě k ní nechcou pustit? Co se to děje?! ''Alee...'' Nestihla jsem nijak namítat a ucítila jsem tlak na svém těle, kdy mě tmavá vlčice(Sierra) popohnala od ostatních dospělých a zraněné vlčice a vedla mě hlouběji do úkrytu za Vločkou a sourozenci.. ''Ale já chci pomoct.'' Namítala jsem nabručeně a vůbec se mi nelíbilo že musím od místa dění pryč. Chtěla jsem vědět víc! Ale nezdálo se že by dospělí se mnou nějak chtěli diskutovat a tak... jsem prostě s dospělými vlčicemi a ostatními sourozenci mířila hlouběji do úkrytu... ''A co se stalo? Proč se musíme jít schovat?'' Zeptala jsem se po chvíli Vločky. Vždyť nedávalo smysl, že jednou jsme pomoct museli a po druhé ne!

<- Území

Před srazem (Arryn, Vločka, Espen, Xander, Einar, Šalvěj)
Pomáhala jsem Vločce a tomu hnědému seč mi síly stačili. To bylo obdivuhodné, ne? Já si myslím že jo! To už nás chtěla Vločka vyslat, abychom našli někoho silného, kdo by taky pomohl, ale jako na zavolanou se objevil hnědej vlk a prostě sám nás s Espenem vyměnil a podepřel ho z druhé strany. Jo, jo, tak to má být, přesně takto. Makat za mě!
Ale hledat léčitele... Kdo byl léčitel? Jak jsem to asi měla vědět? No, sporadicky jsem se po úkrytu rozhlédla, ale to taky jak na zavolanou přišlo skoro samo. Arryn byl odvlečen do koutku a pak se objevil i táta.
Espen okamžitě se snažil získat jeho pozornost, no.. já taky. Ale, prozatím jsem mlčela. Táta ten nám nařídil donést nějaké kožešiny. Opět se mám s něčím tahat, ach jej.. Vzdychla jsem tiše, snad tak, aby to táta neslyšel. Ptal se ještě na mámu, ''Ne, nevím kde je máma.'' Vždyť jste nás nechali tadyhle s Vločkou a všichni jste odešli.
No pak jsem se vydala s Espenem, pro nějakou tu kožešinu. Kterou jsme pak dotáhli do koutku k Šalvěji. Ta za tu dobu stihla už úkolovat fialovou. Táta ten svolával smečku. Já se teda poctivě, ačkoliv jsem ve své mysli remcala, snažila úkol zadaný tátou splnit. Možná to trvalo, ale nakonec se kožešina po nějaké chvíli k Arrynovi a vlčicím dostala. ''Tu.'' Hlesla jsem. No, pak už jsme byly z léčitelského koutku vyhnáni.

Reakce tak písemná okolo, pak především teda sourozenci a lov králíka
To už se postupně začali objevovat jedna hlava na druhou. Úkryt se začal plnit nejrůznějšími tvářemi. Některé jsem již od pohledu znala, plno z nich však nikoliv. Mlčela jsem a jen si prohlížela.
Zaregistrovala jsem plno mrtvé zvěře, kterou přinesli dospělí vlci. Lovci. Ale byl tu i jeden živý, o dost menší.
Táta ho vypustil z Mercerovi tlamy a nařídil že jsem měla mu naběhnout spolu se Solveig. Kdy se ta tu objevila?! Ani jsem ji nepostřehla, no.. rozhodně tohle vypadalo na větší zábavu, než dospělácké věci kterým jsem skoro houby rozuměla. Nu což! Rozběhla jsem se za králíkem, aniž bych vlastně úplně přesně tušila co dělám! Vždyť mi to nikdy nikdo nevysvětlil a netušila jsem co znamenalo nadběhnout mu! A tak jsem prostě za ním kličkovala, běžela a divila se že po chvíli jsem začala popadat dechu a bylo mi tak těžko! Tož, možná jsem to kazila ostatním sourozencům, ale to mě asi nějak netrápilo, mohli mi taky říct, žejo!