Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2.lov
Tulení mládě po chvíli začínalo být nervózní. Všichni mou změnu plánu pochopili a jasně se ji ujali. Mládě bylo bezbranné a bez dozoru. V tom jsem viděla naši nejlepší šanci na náš první úspěšný lov. Naše skupina mládě úspěšně obklíčila a úplně mu odřízla cestu ke kdejakému dospělému jedinci. Dokonce i do vody už nám taky nemohl utéct. Nakonec si mládě z druhé strany odchytila skupina Solveig, která se jala, tedy především Nora a Solveig, nebohé zvíře usmrtit. Espen.. Po všech svých slovech se spolupráci snad spíš vyhýbal. Ale. nebyl čas na sourozenecké potyčky. Všichni.. Tedy.. Snad všichni jsme chtěli na otce, který nás pozoroval, udělat svým způsobem dojem. Chvíli jsem stála mimo a hlídala dospělé zda nepůjdou mládě bránit, ale když se to nedělo, rozhodla jsem se jít přidat k usmrcení mláděte. Číhala jsem na místo kde jsem se mohla zakousnout já.. A pak jsem tam také vystartovala. Tak abych nezavazela Noře, Solveig ani Espenovi.

1.lov
Vskutku se ukázalo že nebylo zrovna jednoduché plížit se po ledu kdy se tu nebylo ani jak schovat. Vyhlídnutý tuleň se lehce polekal a Taiclara skončila mokrá. Hm, kdyby pokračovala nejspíš skončí ve vodě a to.. by nebylo moc dobré. Avšak nedaleko a lehce dál od vody a co víc, dokonce bez dozoru leželo mládě, které jim věnovalo zvědavé pohledy a všerůzně a hlavně velmi roztomile se čistilo, zívalo.. Ach! Ale.. museli se lovit mláďata? Nebyla to budoucnost pro naše budoucí lovy? Až jsem zalitovala toho, že jsem si vybrala vedoucí roli.. Kdo měl vědět jaké rozhodnutí bylo správné!! Ale to nebude mít zkušenosti s tím se bránit. Trklo mi. Naznačila jsem tedy své skupině, že to mládě se stalo našim opravdovým cílem. Takže jsem se jala jako mezi prvními kdo se k tulenímu mláděti začalo blížit a začala jsem tím odřezávat cestu od ostatních tuleňů a otevírat pouze tu ke skupině Solveig.

Ne, nezdálo se, že by se v tuhle chvíli chtěl otec k našemu lovu přidat a proto bylo jednodušší opravdu onu spolupráci nakonec nabídnout, aby naše lovení bylo společně jednodušší. Otec něco pověděl Espenovi, který spíš jen něco breptal, ale jinak nic neříkal. Věděl otec něco víc, než my? Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, když se země zatřásla a ti nejbližší tuleni se přesunuli do vody. Ti víc vzadu zůstali nedotčeni v ledové pláži. Otočila jsem se na otce, který si našel místo výše, a zavelel že máme začít, teď. Skoro jsem až pocítila pohledy všech. Střihla jsem ušima a můj pohled se otočil k nejbližšímu tuleni, který se ve vodě nenacházel. Nesmím to pokazit. Cítila jsem že první krok se musel prostě povést, protože na tom závisel úspěch celé skupiny, druhé skupiny, i mě samotné. Podívala jsem se na Taiclaru, jak asi umí zacházet se svým elementem? Ale led byla zmrzlá voda, byl by spíš pomohl Arne. Ale nejspíš byl na tom stejně zkušeně s magií jako já s ohněm. ''Taiclaro, je potřeba zajistit, aby se nedostal do vody. To bude tvůj úkol.'' I když odmyslíme zemní element, to koneckonců nebylo hlavní součástí lovu, je to smečková lovkyně, která už ví co a jak. Její úspěch bude úspěch nás všech. ''Já, Arne a Sindri mu odřízneme cestu z dalších směrů a začneme ho tlačit ke skupině Solveig.'' Ale určitě se bude bránit. Podívala jsem se na Solveig, ''A tam tvoje skupina na něj zaútočí, uzemní ho. Společnými silami ho pak usmrtíme.'' Bude mít jistě dost tuhý kořínek. Jakmile už nebylo co dál řešit, kývla jsem k bratrům ve své skupině a tím jsme se mohli vydat na svá místa. Tiše a plíživě ho obejít, aniž by si nás během svého odpočinku všiml a neplácl sebou do vody hnedka. Když jsme byly všichni na místě, kývla jsem ke Claře, že můžeme začít.

Tak na půl ucha jsem poslouchala Taiclaru s Norou. Ono, totiž se Solveig jsme si víc neřekli a tak byl prostor poslouchat cizí rozhovory, především konkrétně ten co probíhal mezi staršími sestrami. Clara zvědavá chtěla vědět co se stalo a Nora popsala situaci přesně jak byla! Oh, jak mi srdéčko poskočilo radostí, že jsme měli se Solveig proti Espenovi skutečnýho svědka, hahaha!
No, ale pak probíhalo vysvětlování ohledně lovu tuleňů. Nikdo nijak nezpochybňoval mé rozhodnutí o tom, že jsem se přihlásila jako vůdkyně jedné skupiny, no měli štěstí! A druhá padla jako návrh Solveig, která to vzala. Ah, Clara ráda podporovala naši sesterskou rivalitu, očividně? Dle Sindriho se měli přihlásit jen zájemci ti kteří chtěli být budoucí lovci, ale toho názoru jsem nebyla. A otec ostatně ve svém dalším proslovu taky ne.
Nakonec si nás přivolal blíž k sobě a začal nám šeptat do ucha. ''Ano. Dokážeme.'' Sice jsem nemohla mluvit za Solveig, ale on předtím urazil celou populaci vlčic, nebylo to jen za mě tedy, ale za nás všechny uražené!
Nakonec se oddálil a zmínil, že začínám s výběrem. Otočila jsem se k sourozencům, rozhodně jsem si zapamatovala otcovi slova a můj výběr byl; ''Arne.'' Jako jediný měl ze sourozenců vodu. Pak jsem počkala na výběr Solveig. ''Taiclara.'' Ano, ano, moje skupinka byla směsice elementů, využít potenciál každého z nich! A Clara byla navíc učeň lovce. Pak přišel poslední výběr. ''Sindri.'' Teda, když si vzala Solveig, tak mi tam už nic jiného nezbylo. No a to znamenalo, že moje skupinka měla o jednoho člena navíc.. A nebo se přidá i táta?? To nám neřekl. Otočila jsem se směrem k jednomu z tuleňů co se válel u břehu. Když budeme každá skupina lovit svého, moje má elementární a početní převahu a větší šanci, ale táta řekl nejlepšího z nás, ne celou skupinu, mhm. Začala jsem uvažovat o taktice. Mohli jsme si vybrat, no ne? Podívala jsem se na Solveig, ''Myslím, že spolupráce obou skupin při lovu jednoho může být víc nápomocná, než kdybychom soutěžili o tom kdo by ho skolil první.'' Začala jsem, ''Moje skupina by zajistila, aby se tuleň nedostal do vody a tvá by ho mohla dostat od vody ještě dál. A pak bychom ho společnými silami zdolali.'' Navrhla jsem a očekávala zda má jiný návrh, či by snad souhlasila? Kdo ví?

<- Ledové pláně

Ač jsme se obhájily, otec na to nic neřekl. To mě trochu zklamalo, neboť jsem myslela že ho víc zajímají šarvátky vlastních dětí, ale víc jsem neřekla. Jen se podívala na Espena jenž se obhájil tím že jsme ho nepochopili. Soptila jsem tedy vzteky, Všichni jsme slyšeli moc dobře co jsi řekl, nebylo na tom nic k špatnýmu pochopení, grr. To byly moje myšlenky, ale když se k tomu nevyjádřil otec, tak jsem to přestala brát jako prioritu, Však budu mít ještě příležitost ukázat, že jsem lepší než on. Avšak jen mlčky jsem se zařadila vedle Solveig. Té jsem věnovala jen jeden jediný pohled, otevřela jsem tlamu "Díky." se přes ní tiše, a co nejvíc upřímně, než kdykoliv předtím, vydralo. A pak pokračovala jen tichá cesta do chvíle, než zastavil otec a jal se svého proslovu. Tuleni- snadno uplavou a dalo se pomoct magiemi, z toho proslovu jsem pochopila že oheň zrovna v tomto lovu není zrovna nápomocný- proto zmínil i ostatní elementy.
Nakonec jsme se měli rozdělit do skupin o dvou vůdcích skupiny. Očkem jsem prvně zamířila po Taiclaře a Noře, jako nejstarších, ale... "Já se ujmu první skupiny." Udělala jsem krok dopředu, rozhodný. Ani v hlase jsem nad tím nezapochybovala. Pak jsem se podívala po ostatních, připravená hájit si proč já ano, a ostatní ne. Teprve potom můžu začít volit si členy své skupiny. Byla jsem připravená se svého rozhodnutí nepustit a držet si ho.

Že se k útoku přidala i Solveig mě na jednu stranu překvapilo i potěšilo.. Možná bych na to i nějak jinak reagovala, ale teď jsem měla péči s tím že mě táák moc vytočil Espen. Do kterého jsem ostatně byla zakousnutá a čím víc mluvil, tím víc jsem se snažila zesílit svůj stisk. Jenže.. Co čert nechtěl! A ne opravdu nechtěl, zrovna v tom nejhorším se totiž otec ke svým dětem opět přidal. Ale nepocítila jsem to tím, že bych ho viděla, či cítila. Nene, v tom afektu bohužel ne. Nýbrž nečekaná bolest v mé vlastní srsti na krku a náhlé odtržení od bratra a sestry. Možná i dobrou půl minutu mi trvalo se vzpamatovat a zjistit co se vlastně stalo.. Než se mi v očích objevila postava mohutného, okřídleného, rudého Alfy. ''Otče..'' Vydechla jsem a pak se zamračila znovu směrem k Espenovi. Ten svou ránu od otce taky dostal, samozřejmě velice zaslouženou! Když jsem přestala cítit brnění v těle, a věřte či ne, přišlo velmi rychlé vychladnutí tímto zásahem.. ''Odpusť mi to otče.. Neovládla jsem emoce při slovech Espena, kdy nám se Solveig nadával zbytečností samic a smrtí.'' Prostě jsem to řekla narovinu jak to bylo! Teda, smrt přál především mě, ale svým způsobem jsem měla Solveig taky ráda, ačkoliv jsem to najevo nikdy nedala. Nesklonila jsem hlavu nyní jen před Alfou, ale především před svým otcem. Nechat se ovládnout emocemi byla chyba.. Ale když on Espen!!
A nákup u Wua jsem nedělala, neměla jsem vlastně v tuhle chvíli za co.. A tak jsem pak jen následovala otce jen s tichými myšlenkami na to, že se musím naučit krotit své emoce. Takhle jsem znovu nehodlala dopadnout a rozhodně jsem chtěla dokázat, a že na to abych otci jednou stála po blízkém boku, mám víc šancí než Espen... ''Ano.'' Byla jen tichá, ale zřetelná a jistá odpověď na otcův dotaz.

-> Rozbitý sever

Dívala jsem se na Solveig, která zmínila to, že bych se ji snad snažila vyhýbat. Na to.. jsem popravdě neměla co říct, poměrně jsem se vyhýbala poslední dobou všem a snažila si skládat své myšlenky v hlavě, říct si co vlastně jednou bych chtěla dělat, jak žít.. Solveig chtěla něco dál brblat a bratrů jsem si prozatím nevšímala, zatím k nim nebyl důvod.. Ale to už se po mě Solveig ohnala a já neměla dostatečně rychlou reakci a můj krk skončil ve stisku jejich zubů.. Bolestně jsem zaúpěla a snažila se ji vysmeknout. Přes hrdlo se mi prodral zvuk, který jsem ještě nikdy nevydala, zavrčení. Když se mi, snad, podařilo vysmeknout a na sníh začala kapat má krev, se ozval Espen. Tak drzý, tak nadřazený.. Pletl se do toho i Arne, který naopak chtěl nejspíš situaci uklidnit.. Ale Espen se mi stal nyní větším trnem v oku. Vycenila jsem na něj zuby. ''Nikdo se neptal na tvůj názor!'' Štěkla jsem. Chtěla jsem si účty vyřídit jen se sestrou, tam jediné to smysl dávalo, ale on... Podívala jsem se na rozhořčenou Solveig, vztek který jsem normálně směřovala k ní, se nyní otočil proti smrtonosným slovům bratra.. Kolem mě se nevědomě ohřál vzduch až roztopil sníh pod mými tlapami a s tím už jsem se ohnala naopak po Espenovi, skočila jsem po něm, abych ho plnou váhou shodila k zemi a ať už se to povedlo či ne, rozhodně se musel povést můj útok na jeho okolí lopatek, kde jsem po celou dobu svůj útok mířila, a co si budeme.. taky jsem už neměla dětinský, téměř nebolestný stisk.

Jistě, střihla jsem oušky a s nic neříkajícím výrazem jsem znovu na ní pohlédla. ''Co by se mu asi mohlo stát? Snad mu trochu věříš, není to jen náš otec, ale taky velký neohrožený Alfa.'' Zamručela jsem a po chvíli na ledové pláni stanula na místě, abych své sestře do očí dokázala pohlédnout mnohem lépe. Nezarazili mě její slova o tom, že teď už ji slyším.. Spíš ty ve kterých říká, že jsem dlouho nebyla doma. Udělala jsem krok blíž k ní, Co to povídá? To snad myslí vážně? Snažila jsem se v tom najít všelijaký jiný smysl, než ten který jsem si myslela, ale čímvíc jsem nad tím přemýšlela, tím méně mi docházelo proč tohle vlastně vůbec zmínila?? ''Solveig, má milovaná sestřičko, Jak se mi tyto slova převalovali těžko přes jazyk, ''Tohle je úplně poprvé co jsem vykročila z hranic Alateyských, tak jak jsem
nemohla být dlouho doma?'' Lehce jsem se zamračila, ale dřív než jsem stihla dostat odpověď jsem pokračovala.. vzdychnutím a znovu pokrčením se. ''Jako bys tomu dokázala ty rozumět. Neznat nic, být většinu dětství na krku chůvám a zastavit se na půli cesty na první cestě ven mimo území.'' Brblala jsem? Samozřejmě. Chtěla jsem poznat svět.. Ať už se sestrou, či samostatně. Rozhodně jsem tady neplánovala zůstat stát. Ano, stále jsem viděla v Solveig tu oblíbenější a populárnější sestru, i když rodiče ze zásady tvrdili opak a všichni jsme byly na stejné příčce. Měla jsem Solveig svým způsobem ráda, stále byla mou sestrou, ale zároveň stejně tak byla mezi námi nenávist, To však mezi námi stejně nikdy nezmizí, takže se přece nemusím snažit to změnit. To jsem si myslela, netušíc jaká je skutečná realita.

<- Úkryt Alateyské smečky

Kráčela jsem dál za ostatními, ani jsem si téměř nepovšimla, že se k mojí malé osobnosti dostala tak blízko Solveig. Ale nebyla to zase taková doba než jsem si ji všimla. S otazníkem v očích jsem se na ní podívala. Přesto jsem však neřekla prozatím ani slovo. Měla jsem za to, že Solveig o to nijak nestála a ty hádky, které jsme měli celý život za sebou mi za to nestáli. Nestála mi následující situace za jediný slovo. Jenže.. to už zrzavá sestra promluvila. Koktala.. Znovu se můj pohled střetl s tím jejím. ''Netuším.. Otec neřekl co má v plánu a někde se asi zdržel.'' Kývla jsem rameny. Ale.. To bylo stejnak zajímavé, ''Kde zmizel tvůj rozhodný hlas a pevná slova? Nikdy jsem tě takhle mluvit neslyšela.'' Prostě mi to nedalo, zcela přirozeně mě zajímalo co se stalo s mou sestrou, která mě jindy tak strašně z mě neznámých důvodů nenáviděla. Nebo ne? Kdo se v Solveig měl vyznat?

Když jsme se tu tak nějak všichni sourozenci sešli, tak se táta rozpovídal o tom co se vlastně stalo. Že s nějakým Chaosem máme válečný stav a to mi samozřejmě nijak nedalo. "Tati a co znamená válečný stav?" Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. "Válečný stav je pohotovost. Jsme připravení jít do války, bude-li to nutné." Dostalo se mi odpovědi, ale přesto to vyvolalo jen další zvědavý dotaz, Co je to válka? Ale tohle už jsem nahlas nevyslovila. Znělo to.. zle.
Pak nám začal vysvětlovat proč máme s Clarou a Norou jiné matky a že očekává jak z oběma vlčicemi budeme vycházet s úctou a respektem. Takže.. Ta Astrid se kterou jsem teď mluvila je skutečně matkou našich starších sester. Pohlédla jsem na své starší sestry. ''Už jsem s Astrid mluvila, je milá..'' Konstatovala jsem nakonec po chvíli, abych třeba jen ostatní sourozence ujistila, že se ji nemusí bát, že by nám otce chtěla s matkou rozdělit. Einar měl jasný názor a nehnul by s ním ani jeden z našich hovorů. Všichni jsme jeho děti ačkoliv máme rozdílné matky. A využívat svého původu jakožto potomci Alf.. Chovat se povýšeně je špatné. Jsme princezny a princové, ale bez sebemenšího lepšího chování..
Když jsme se pomalu chystali ven, za mě to bylo zcela poprvé, jsem vznesla další zvědavý dotaz, "Jak rozeznáme vlka z jiný smečky a toho co nepatří do smečky vůbec?" A odpovědi se mi také dostalo, "Po pachu. A často se i rádi jménem smečky představí. Pokud po cestě potkáme někoho z jiné smečky, poznáš to.", Ani to jsem moc nechápala, ale přesto jsem jen přikývla. Zahlédla jsem 'v davu' Solveig vedle které jsem se tiše zařadila a společně s ostatními se vydala ven z úkrytu. Poprvé mimo území.

-> Ledové pláně

Většinu času jsem si povídala s Astrid ohledně profesí. Ale jinak nic moc. Dalo se říct, že ze smečky jsem skutečně celý svůj život úspěšně nevystrčila tlapu. Bylo to chvály hodné? Inu, každá mince měla dvě strany, že? V úkrytu však brzy začínali být poměrně živo jako doposud nebylo, od jistých událostí se v něm jednu dobu pohybovalo jen pár vlků. Někteří byly venku, se svými sourozenci jsem skoro nemluvila. Jednou přišel blíž Arne a Sindri, ale i s nimi jsem nějak hlubokou konverzaci nezapočala.
Ale co mě následně zaujalo, tak když jsem zahlédla siluetu otce a také to jak se mí sourozenci postupně k němu přidávají. Chvíli jsem váhala.. ale nakonec jsem se zvedla a pohlédla na Astrid, ''Děkuji, že si mi byla doposud společností. Jdu se podívat co se tam děje.'' Letmo jsem se pousmála k bílé vlčici a pomalu se vydala k otci a sourozencům. Byla tam i Clara.. a vlčice kterou jsem ještě doposud nijak neznala, ale dle všeho se jednalo o druhou starší sestru, kterou jsme měli, Ale jak se jen jmenovala? Nemohla jsem si vybavit, ale jistě to brzy někdo zmíní.
Již se tu nacházela i Solveig spolu s Espenem. A také máma. Espen se zdál, že druhou sestru znal, Takže Nora, mhm.. Přikývla jsem si a pohlédla jsem i na mámu, která tu byla. ''Ahoj mami..'' Špitla jsem lehce nejistě. ''Ahoj tati.'' Pak můj pohled se konečně zabodl do zrzavého Alfy a našeho otce. Měl na tlamě něco za co bych dala tlapku do ohně, že předtím jistě neměl. ''Tati.. co se ti stalo?'' Lehce starostlivě jsem naklonila hlavinku. Inu.. možná jsem se na to neměla ptát, ale.. copak já jsem ještě znala hranice toho co se slušelo a patřilo?

Přikývla jsem, To umělo zvednout trochu sebevědomí, že vskutku jsem měla pravdu. To bylo.. snad poprvé kdy jsem tohle slyšela od někoho. Vlčice se pak představila jako Astrid a že slouží jako léčitelka. Zavrtěla jsem lehce hlavou, ''Nemám sebemenší ponětí, ale asi se snažíš aby vlci nemizeli v zemi jako ta vlčice, kterou pohřbili?'' Tipla jsem. Vím že kolem té vlčice předtím ta Šalvěj lítala, ale.. jinak jsem netušila co by to vlastně mohlo znamenat. Bylo skutečným faktem, že jsem netušila co jednou pro smečku chci dělat. A věděla jsem, že táta to nejspíš po mě i mých sourozencích bude brzy chtít. Nebo ne? Inu, jediný učení co se mi ohledně smečky víceméně dostalo bylo to, že si o sobě nemáme myslet kdo ví co, jen protože jsme děti Alf, jsme stejně podřadní, jako byly níž postavení vlci. Nad touto myšlenkou jsem si lehce zafuněla. Ale stejně jsem se nechtěla vzdát princeznovského image!

Lehce jsem pozvedla bradu, když mě vlčice taky pozdravila, ale nakonec jsem se uvolnila a posadila na zadek. A tiše si povzdechla, když se pak zeptala co mě k její blízkosti vlastně přivádí, ''Tak, párkrát jsem tě zahlédla u naší rodiny.'' Naklonila jsem pak hlavu lehce na bok. ''Tak jsem si tak říkala, že bych tě možná mohla taky více poznat? Měla bych znát ostatní vlky, kromě rodiny a Vločky znám jen z vidění... A tak.'' Můj pohled jsem zapíchla do zdi, ''Občas se cítím dost sama, a tak jsem si řekla že když si rozumíš s mými rodiči, možná budeš fajn pro začátek,'' Můj hlas se ztišilo na minimum. Ono upřímnost vlčat, ačkoliv i těch v pubertě, je prostě zcela jasná. I kdybych chtěla lhát, moje pohyby těla mě stejně nyní by hned prozradili. Odkašlala jsem si, oklepala jsem se a pak se podívala znovu na vlčici, ''Jsem Rannei a chci se socializovat.'' Zazubila jsem a švihla ocasem. ''Teda pokud tě to nebude rušit, jinak si najdu jinou oběť.'' Dodám a znovu se postavím na tlapky a lehce mávnu ocáskem.

Otevřela jsem své oči a pomalu se rozhlédla. Pár vlků se tu nacházelo, ale své sourozence, či rodiče, jsem na první pohled nějak nespatřila. Pomalu jsem se postavila a protáhla se. Ani jsem netušila jak dlouho jsem vlastně spala, ale jedno bylo jisté.. Spíše jsem prospala většinu svého dětství, než že jsem se socializovala. A to jsem nyní chtěla nyní změnit. Rozťapala jsem se úkrytem směrem ke spížírně, abych něco malého pojedla a když to bylo dokonáno, moje oči zamířili k léčitelskému koutku, zrovinka odtamtud vycházela totiž světlá vlčice. Už jsem ji viděla v kruhu naší rodiny, jak naše nevlastní sestra Taiclara ji oslovovala mami. Takže vlastně... taky taková rodina, byla s tátou před naší mámou. Ale nikdy jsem s ní nějak nemluvila, byla jsem často spíš sama, nebo pouze se svými sourozenci. Jo a s Vločkou a také Tiarou. A jesliže jsem se chtěla začít socializovat, někdo částečně z rodiny, může být ideální, ne? Vyrazila jsem za ní a nasadila hrdý výraz, výraz jedné z princezen Alatey. ''Zdravím tě.'' Řekla jsem, abych upozornila na svou přítomnost.

<- Území Alatey

Vešla jsem dovnitř už před nějakou dobou a tak nějak jsem se všem chtěla vyhnout. Takové tichoučké vymizení dokud se všechno nepřežene a všichni se budou zase chovat normálně. Ale co vlastně bylo normální chování? To jsem opravdu poznat neuměla a nikdo mi to doposud neřekl.
Seděla jsem v koutě a rozhlížela jsem se. Vlci se tu různě skupinkovali. Jedna dvojice mě možná zaujala více. Měli u sebe takové drobky, menší než jsem byla já, ale přesto jsem se rozhodla je nějak neotravovat, asi se to nehodilo.
Pak můj pohled ulovila příchozí sestra, v závěsu za sebou měla bratra a nakonec i mámu. Lehce jsem mávla ocáskem, ale.. přesto jsem se k nim vydala. Ale. Hm? Všimla jsem si že má zrzavá sestra mířila ke mě. Lehce jsem se zamračila, ale jinak jsem nehnula ani brvou. Přišla až ke mě, takže to tak jen nevypadalo? A chtěla mi pomoct? Co to? Naklonila jsem hlavu na stranu, Ona se někde praštila do hlavy? Celý náš život se ke mě chová jak k cizí a najednou mi chce s něčím pomáhat? Otevřela jsem tlamu, že něco řeknu, můj zrak se znovu otočí na mámu.. Tlamu zase tedy nakonec zavřu a narovnám se. Dokonce mě zve na jídlo? Znovu lehce, nedůvěřivě, přimhouřím oči. ''Co vlastně plánuješ?'' Konečně tedy promluvím. Jestli plánuje na mě ušít nějaký průšvih, tak to se jí rozhodně nepovede! ''Nemusíš si pořád dokazovat že jsi lepší než já, protože jsi ta oblíbenější dcera.'' Procedila jsem, ale to spíš pro sebe, když jsem uhnula pohledem a zapíchla ho do země, ale samozřejmě to slyšela. Žárlila jsem na ní? Bezpochyby. Beztak si hraje na hodnou jen kvůli mámy, jinak by ji tohle v životě nenapadlo!