Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Úkryt

Vyšla jsem ven v závěsu za tátou, ale ten se pro teď uchýlil jiným směrem a já jsem samozřejmě nepřeslechla vyhrůžku mámy a její pohled v zádech. Vůbec jsem tomuto pocitu nerozuměla a tak jsem se zastavila a jako poslušné štěně se vrátila k matce, ta mezitím stihla odpovědět na otázku ohledně našich postavení. Naklonila jsem hlavu na stranu a dívala se na ní trochu nechápavě, ''A jaký má význam to, že i když jsme se narodili tobě a tátovi, ale přesto si to musíme zasloužit. Neměli bychom logicky být na tom lépe, než ostatní Oni by měli poslouchat nás a ne my je!'' Zašlehala jsem ocáskem a v očku mi poskočila jiskřička během čekání na odpověď matky. Máma je přece moudrá a musí znát odpověď na všechno.
Poté co jsem asi dozvěděla co jsem chtěla, tak jsem zahlédla Solveig jak se dala malinko stranou, ne moc, ale přece a tak jsem samozřejmě nevynechala to, že jsem ji prostě nehodlala dát pokoj. A tak jsem se k ní vydala, ''Solve, ty se mi vyhejbáš!'' Teď už jsem se na ní nejen hodlala nalepit, mezi námi už takové ticho nebude, sestřičko.

Ač jsem byla na Solveig nalepená, netrvalo to dlouho a ona mi utekla k bratrovi! Zamračila jsem se, ač to byl spíš takový škleb, a také jsem párkrát zamrskala ocasem, ''To ne, mě si budeš všímat!'' Naposledy jsem šlehla ocasem, jako bych se k tomu prostě rozhodla, že takto to bude!
To už mamka souhlasila s tím, že Espen zlobí a já jsem cítila osten hrdosti, měla jsem pravdu! Ušklíbla jsem se na bratra a vyplázla jsem na něj jazyk. To už pak máma měla dlouhou rozpravu o rodině a smečce. Pochytila jsem asi každé druhé slovo, ale když Solveig se ptala zda je máma taky Alfa, opět jsem k sestře přicupitala a drcla do ní jak jsem se chtěla dostat před ní, aby se máma zaměřila zase na mě, ''A my jsme co?'' Dodala jsem, my jsme určitě taky Alfy, když je táta Alfa! To dá přece rozum, ne? Podívala jsem se po očku na tátu, který zatím mluvil s nějakou vlčicí, ale tím mi stihli zatím všichni vyklouznout ven, ale jakmile prošel táta tak hned za jeho ohonem jsem ven vyskočila také a opět se přidala k matce a sourozencům.

-> Území smečky

Po všech těch bojích jsem převážně spala, nebo jedla. Naše dny provázelo pořád to samé. Přes den hraní si a jezení, pokoušeli jsme vlastní síly, v noci mazlení a usínání jednou u matky, jednou u otce. Dokonce i štěbetání jsme měli postupně za sebou.
*
Nakonec mě takhle jednou probudil zrovna aktuální vřískot, který zrovna začal. Otevřela jsem oči a máma zrovna bratrovi začala vysvětlovat pravidla toho jak se chovat. I když na půl rozespalá, tak jsem si z poloviny začala tyto informace ukládat do své malé hlavinky. Rozhodně jsem chtěla jít příkladem všem ostatním!
Nakonec jsem se probudila pořádně a popošla jsem také k mámě, přičemž jsem se nalepila na Solveig, viděla jsem jak na ní máma kouká a chtěla jsem aby tak koukala i na mě! A taky jsem se chtěla přidat k sourozenců, když jsme měli jako rodina držet pohromadě. ''Mami, pr-rosím.'' Vyhrkla jsem, ano-ano. Poslouchala jsem a teda vím jak se chovat! ''Pro-sím, vezmeš nás v-ven?'' Vykoktala jsem pomalu celou větu.. Na bratra jsem se dívala zamračeně. ''Espen.. zlobí..'' Zareagovala jsem na celou tu scénu a jala ji ohodnotit.

Já se nedala. Útok jsem prostě vrátila. Jenže to už se má jediná sestra vmísila mezi nás. Zašlehala jsem ocáskem, ale to už sestra letěla a padla přímo mezi nás. Nadšeně, ale zároveň naštvaně jsem k jejímu směru štěkla a vybulila se přímo na její záda, abych ji pěkně přilehla, přičemž následoval hned další můj velký a mocný útok! Kotníčky mě nějak nelákali, mým cílem byly ouška sourozenců a tedy poté co jsem ochutnala uši Espena se i ty od Solveig stali mým cílem a tím, že by měla být mnou pěkně zalehnutá, tak to mělo být v tuhle chvíli celkem jednoduché ji pěkně uši ožužlat.
Koukala jsem na ní a u toho švihala ocáskem. Tak jsem na ní chtěla útočit, hrát si a zároveň ukázat že i když nejmladší z vrhu, rozhodně se nehodlám vzdát! Vítězně jsem pak koukla na taťku i mamku, ale tím jsem taky ztratila pozornost o tom se bránit.

Bylo teplo, to jsem cítila. Převážně. A že jsem se snažila pořád dostat k matčině struku. Do chvíle, než jsem poprvé spatřila denní světlo. I když teda toho světla zase tolik nebylo.
Zkoumala jsem s pootevřenou tlamičkou vše okolo sebe. Zrzavo, černo bylo kolem nás spoustu. Zrzavý velký odešel a tak z jedné strany najednou přišel pěkný chládek! Ale netrvalo to dlouho a zase se vrátil.
Něco položil a mě to celkem zajímalo a tak jsem se snažila pomalu doplazit k tomu. Jenže druhý stejně velký jako já, tam byl dřív. Svalil se s tím na zem. Jenže moje chůze ještě nebyla tak dokonalá a proto jsem se spíš plazila a jen se tak lehce pozvedávala.
Ale co jeden nechtěl, než jsem se k té zajímavé věci stihla doplazit, tak ''ÁÁÁÁ.'' Vyjekla jsem! Netušila jsem jak, ale rozhodně pěkně nahlas. Prudce jsem sebou otočila, až jsem se vyvalila na bok a jen těžko jsem se zase na všechny čtyři překulila a spatřila původce, černobílý kožich. Espen. A tak jsem se k němu taky nahnula a začala jsem klapat pomalu rostoucími zoubky, abych mu jeho útok oplatila. Ke kotníčkům jsem se teda nedostala, ale zaútočila jsem výhradně po jeho uchu. Mě kousat nikdo nebude, vracím!
Rodiče něco vykládali, ale ještě jsem jim pořádně nerozuměla a tak mělo pro mě přednost vrátit bratrovi útok.

A tak se na svět dostala i nejmladší z vrhu. Stále nepojmenovaná většinu času hlavně prospala. Byla několik prvních dní méně průbojná, než ostatní, ale to se po několika dnech o dost zlepšilo. Když poprvé otevřela oči, ačkoliv svět byl rozmazaný a poprvé se jej zalekla.
Teplo rodičů ji však dodávalo jistoty a když si povšimla kolik stejně malých koulí bylo okolo ní, byla to její spása! Tolik společníků, které bude moct prostě... ukázat že je lepší!
Nakonec chtěla dokázat něco víc, než jen spát a pít mléko s matčina cecíku a prostě se chtěla zvednout, prohlédnout si to všechno. Mocně strkala tlapky pod bříško, ale ne a ne se zvednout. Měla tlapičky ještě příliš slabounké, ale místo toho se odhodlaně začala plazit ke stroků a hlava nehlava vrážela do svých sourozenců, aby se úspěšně doplazila a umrčené bříško utišila. Únavou usnula.
A kdykoliv se však probudila tak se pokaždé snažila postavit, ale tlapky ji stále neposlouchali tak, jak by si ona přála. Jediný co, tak se možná každý pokus lepšil, ale přesto ještě zatím ne dostatečně.