Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bohové se většinou neukazují a jsou zahledění do sebe. Aha. Zvláštní, mhm. ''Šu žlí?'' Naklonila jsem hlavu na stranu a pak zavrtěla hlavou. ''Pošo dím šama.'' Kývla jsem rozhodně a uculila se. Rozhodně jsem chtěla bohy jednou první potkat a pak to posoudit sama!
Kopec byl příkrý a proto bych na něm mohla uklouznout. A lov? Ten nám naplnil energii. Chápu, chápu. Jednoduché.. Ale co mě v tuhle chvíli stejně zajímalo víc? Hra na honěnou s Noemi, jakmile jsem vystartovala se smíchem, Noemi běžela za mnou a tak jsme v trávě lítali a chytali se. Ale to už se někde kolem nás ozval hlas, který jsem neznala a dřív než jsem to stihla zaznamenat, už stal před námi a ne jen on musel uskočit, i já jsem prudce začala brzdit.. Zastavila jsem jen taktak! Ale vůbec dřív, než jsem nějak reagovala, to už před námi stál otec a zavrčel na nás že máme zůstat za ním. Podívala jsem se nejdřív na Noemi. ''Ch ápeš ťo?'' Zastřihala jsem oušky. A pak nám ho představil jako jeho bratra a našeho strýce. Bratr byl jako sestra? Asi. A tak jsem stejně vystrčila hlavu zpoza tatínka a a prohlídla si ho. Byl nám podobným víc, než maminka s tatínkem, mhm. ''Já šu Layla.'' Zamávala jsem ocáskem. R mi ještě moc nešlo, hehe. Nemohla jsem ještě pochopit že tatínek nechtěl abychom s ním něco společného měli. '' Stlýc. V ad ce besků?'' To bylo poprvé co jsem slyšela o tom že bychom byly vládci blesků. A znělo to tak mocně a skvěle! Spokojeně jsem se uculila a poskočila! ''Layla, vláce besků!'' Křikla jsem nadšeně a tím poskokem jsem už nestála ani tak za tatínkem jako vedle něj a udělala utraskvělou pózu ke svému představení se!

<- Sněžné tesáky

Prý nebyl nejlepší. To jsem nechápala! Proč nebyl tatínek nejlepší? Proč bychom se nikdo nikdy nemohli považovat kromě bohů za nejlepší? Nechápala jsem to. Bohové byly lepší, než vlci? Co vlastně byly bohové? Ale o tom prý jindy.. Jenže jaká byla pravda, když se tatínek nesnažil být v očích svých dětí tím nejlepším? Sestře pak zase se snažil vysvětlit, že každý jednou někdy bude mít jizvu. Ne každá může být okem spatřitelná, ale přesto ta šance že ji budeme mít bude velká. Tatínek nás nesl se sestrou v tlamě a Noemi se trouchu vzpouzela. Především teda jako slovně. Něco sice zahuhňal, ale.. táto když máš plnou tlamu, prostě ti nerozumíme, když ještě teď nám pár slůvek občas nedávalo smysl, mhm!
Ale pak nás konečně položil na zem! Prostředí tu bylo zase trochu jiné, než když nás vzal ven z úkrytu. A zase něco vysvětloval. Hory byly prý nebezpečné, ale neměli bychom to trénovat, když jsme se tam narodili a bydlíme tam? ''Y zvl neme to!'' Možná né dnes, ale zítra už třeba ano! Určitě, věřila jsem v to. A pak pronesl dvě vskutku zajímavé slůvka a já netušila, které mě svým způsobem mělo zaujmout více. Hrát si.. To byla zábava, kterou jsem praktikovala už snad od narození, ale lovit? To bylo nové slůvko! ''Čo.. to lo it?'' Naklonila jsem hlavu na stranu. Co to bylo to lovit? Podívala jsem se na Noemi, jestli ona ví co to je lovit. To je nějaká nová hra? Ne, prý učení. Moje pozornost se však přesunula do okolí. Tolik barev, zvuků a vůní! To muselo být hezké tady to to prozkoumat. A tak jsem se šoupavým krokem a nakonec jistějším pohybem rozběhla po louce, ''No-e! Chy-tit!'' Zahulákala jsem a už-už jsem pelášila pryč. Byla jsem určitě nejrychlejší na světě a v honičce mě nikdo nedohoní! Ani táta s těma dlouhýma nohama! Hahá!

Když mi pomohl taťka na nohy poté co mě sestra kousla, tak jsem se na něj pomalu podívala no a pak se snažila Noemi po svém vysvětlit, že tohle není dobrý nápad, ale ostatně.. asi to nemělo cesty jinde, neboť zjistila úspěšnost.. Budu muset něco vymyslet! ''Be bí.'' Neznala jsem taťku jinak, než tak jak vypadal, takže mi to nepřišlo divné, že to na svém těle měl. ''Táta! Si l ý. Ne le p si!'' Huhňala jsem hrdě, jestli to tatínek všechno tohle přežil a vždycky se zvedl, musel být ten nejsilnější na světě, ano ano.
My musíme přežít. My budeme ty nejlepší, to jsem si byla jistá! ''My pe zi eme.'' Řekla jsem stejně tak vítězně jako předtím sestra byla hrdá na to, že mě na zem shodila. Sice mi opravdu tatínek s pádem pomohl, ale zvedla jsem se. A takhle se zvedat budu po každém pádu a vždycky přežiju, jo! No, a poté co chtěl přejít do nějakých těch nížin, tak nás se sestrou obě vzal za kůži. Zcela instinktivně jsem své tělo ztuhla, aby se rodiči nepřidělávala práce a dokázal nás obě přenést bez problémů. A co si budeme.. Já byla tak ráda nalepena na sestru, ahah.

-> Zubří pláň

Tatínek vysvětlil co je to vlastně noha. To je to co máme a tomu přímo na zemi se říká packa. A pak taky pokračoval o tom co je to spinkání navždy. Jak o tom tak vykládal už jsem teď věděla, že spinkat navždy nechci, neuměla jsem si ani představit, že bych nikdy mamku ani taťku neviděla!
No, ale stejnak jsem poskakovala okolo Noemi s tím, že jsem chtěla si s ní jako obvykle hrát, ale ona!! ''Au!'' Zakňučela jsem, když mě za tu nohu přeci jen chňapla a já padla na čenich, protože jsem rovnováhu moc neudržela, žejo, logicky. ''Bo jí!'' Zamračila jsem, což samozřejmě vypadalo komicky, žejo. ''No a ne! Bo jí!'' Aneb nohu ne, to přece bolí, to mi nemohla dělat! Ale než moje malinká hlavička stihla vymyslet nějakou tu dětsky roztomilou pomstu to už tatínek zase něco zavelel, ''Ní iny.'' Asi jdeme pryč z hor, protože se tatínek moc bojí o nás? Jsme přece jeho princezny, haha!

<- Mezizoubky

''Oc-as.. noh-y!'' Zopakovala jsem slova po tatínkovi, když sestru o něčem poučoval. Žel ne zrovna pro mě moc příjemné, haha. Naštěstí jsem si ještě stále nedokázala úplně dát dohromady spojitost.. Zatím teda.
A pak jsme vyšli konečně ven! Odevšad mě trefilo hned spousta nejrůznějších pachů a do očí spousta barev a předmětů! Ocáskem jsem zase mávala jako střela. Stála jsem u vchodu do úkrytu a těkala pohledem všude kde se dalo a k tomu i hýbala čumáčkem a nasávala všechno v okolí. Teda jen do chvíle, než mě táta popostrčil z úkrytu ven a hnal nás abychom se podívali někam dál. Pak něco řekl, něco čemu jsem jako obvykle moc nerozuměla. ''Sp-át.. nav-dy. To.. špa--tné..'' Hláskovala jsem větu. Určitě jsem nechtěla spinkat navždy! Ať to znamenalo co chtělo, hehe. Ale stejnak jsem vesele poskakovala a mávala ocáskem. A pak se podívala na sestřičku, ''No-e!'' Houkla jsem, abych jako obvykle přitáhla její pozornost na sebe.

➤ 5

Pobaveně jsem se smála, když sestra svým způsobem vrčela když jsem ji několikrát praštila ocasem. Ale smích mě přešel, když se ji podařilo ho chňapnout a to jsem ho prostě na sílu, ne že bych ji našla hodně~, vyrvala. Jistě ji zůstalo pár chloupků v rostoucích zoubcích, že, haha. ''Bojí!'' Chtěla jsem dát samozřejmě najevo, že ocásek je nebezpečný místo a to hrozně moc bolí! Několikrát jsem s ním mávla a komicky se za ním otáčela, abych zjistila že pořád funguje stejně a při tom potěšení jsem nakonec zjistila že ano, což bylo jen a jen dobře!
No, ale to už nás tatínek chtěl vzít ven! Maminka spala a nevypadalo to, že by ji tatínek chtěl budit a tak jsem to nedělala ani já, haha. ''Na-mi. Ve!'' Šťouchla jsem nadšeně do sestřičky a vydala se ven za tatínkem, který hnedka spustil nějaká pravidla.. Taťko, ale měl by sis dát víc záležet, my nemáme páru co pravidla znamenají! 'Dr-et táta!'' Ale držet se táty.. to my asi budeme. Kdo ví?

->Sněžné tesáky

➤ 4

Nevím jak dlouho jsme spali od chvíle kdy přišel táta zpátky domů, ale to bylo přece fuk! Když jsem se pomalu probouzela, tak už jsem kmitala ocáskem tam a zpátky.. Chudák Noemi... pravděpodobně to párkrát schytala do hlavy jak jsem tak spala v její blízkosti. Otevřela jsem očka a sledovala jsem tátu jak se snaží štouchat do mamky. Ta zatím nijak nereagovala. Ale jeho slova, kterým jsem stále úplně nerozuměla stejně zněla hodně zajímavě! Ven? Co znamená ven? Dá se to jíst? Lovení zajíce? A to se dá jíst? Když jsem nad tím tak přemýšlela, po vydatném spánku jsem asi prostě a jednoduše měla hlad, hihi. ''Ve.. Nam! Tááá.'' Vypustila jsem během svých myšlenkových pochodů nahlas a když jsem si to uvědomila na chvíli jsem se zarazila. Co to právě ze mě vyšlo, hm, hm?? ''Veeee!'' Opakovala jsem zvuk, který vyšel z táty, když mluvil o tom venku. Já měla jasno.. Ven, jíst, táto! Ale.. taťka v tom určitě musel mít chudák bordel...

➤ 3

Svým způsobem jsem se smála, protože mi lození po sestře přišla jako ohromná zábava. Během snahy chytit její ocásek však se Noemi začala se tolik třepat, až jsem se na ní prostě neudržela a sjela jsem na zadek. Místo však dalšího nabručeného písknutí jsem se začala smát a vlastním ocáskem jsem mávala jak střela. Maminka a tatínek si něco povídali a postřehla jsem jen to, že nás Maminka olízla. Tentokrát jsem seděla na zadku a tak jsem neměla problém udržet rovnováhu. Každý můj pohyb byl pokaždé lepší a lepší, hlavně jistější. Ale stejnak jsem pajdala, protože celé tohle malé tělíčko bylo táák nemotorné. Ale že bych se nad tím nějak trápila? V žádném případě! Po chvilce jsem otevřela papulu snad na celou jeskyni a zhluboka jsem nuceně vydechla vzduch, který se mi v plicích zničeho nic nahromadil. Zívla jsem si. Hraním si a pokusy o tom chodit po úkrytu si vybrali svou daň, hihi.. Naposledy jsem šťouchla do sestřičky a vypískla, snad snaha ji dát najevo, komunikace? Kdo ví.. Začala jsem pajdat směrem k Mamince a začala jsem se dožadovat té dobroučké tekutinky a když byl později můj žaludek opět spokojeně naplněn... prostě jsem se spokojeně schoulila v pelíšku a téměř okamžitě usnula. A pokud sestra měla podobný názor... automaticky jsem se namáčkla na ní a usnula až v její těsné blízkosti. Byla jsem malá pijavice, haha..

➤ 2

Po mém vypísknutí a výzvě ke hře jsem se hnedka dostala pěkného odvděčení teda! Ta malá koule chlupů mi chňapla tlapku a tak jsem zapištěla znovu. Ne že by to teda bolelo, ale přece to nenechám bez odezvy, žejo! Byla jsem teda dost upištěná, no ne? No, napodobit zvuky co dělala maminka mi ještě úplně nešlo, pískot je to jediné čeho jsem vlastně dokázala docílit. Každým krokem jsem pocítila však jedno silné nutkání.. Strašně moc jsem se chtěla postavit! Napínala jsem všechny možné svaly, které jsem vlastně ani vůbec netušila že mám, ale.. chvilkami to i šlo! Dívala jsem se na sestru a nadšeně vypískla, snažila jsem se k ní dojít a už ne plazit! Ocáskem jsem mávala jak střelená, ale.. že by mi ta chůze šla se říct úplně nedá. Zrovna těsně předtím než vešel tatínek jsem ztratila rovnováhu kompletně a spadla. Spokojeně jsem zamrčela, když mě olízl a pak přišel k mamince. Začala jsem zase ťapat směrem k nim. Jo- a nebylo překvapením že jsem se snažila přes sestru přelézt, takže se úplně nedalo říct, že bych k nim došla bez toho, aby z toho nepokračovala hra se sestrou. A místo rodičů mě rázem totiž zajímal její ocásek po kterém jsem tlamičkou začala chňapat ve snaze ho chytit.

➤ 1
Plynuli dny, plynuli noci, možná týdny.. čas byl dost relativní pojem, který jsem si úplně nějak ještě neuvědomovala.. Ještě aby jo! Nejvíc jsem si uvědomovala to teplo okolo sebe, tu a tam přišel i vánek a na ten jsem vždy nespokojeně a pěkně hlasitě reagovala. Okolo mě byla spousta hlasů, ale tak nějak jsem je ignorovala, protože mi nic neříkali. Můj dosavadní život byl totiž naprosto dokonalým... měla jsem lahodné mléko, silnou většinu času kolem sebe příjemné teplo, pohodlí... Mohla bych si přát snad víc?
Jenže jednoho dne přišlo přece jen něco zajímavého! Když jsem se probudila, tak.. jsem viděla svět zase úplně jinak! Na prvotní světlo, které bylo dost nepříjemné jsem teda nespokojeně vypískla, ale postupně jsem si na to začala přivykat a čumáček zvedala různými směry.. poprvé v životě jsem se rozhlížela... Obrovská koule chlupů ze které šla ta lahodná tekutina, malá koule chlupů, která byla celý ten čas víceméně vedle mě... Párkrát jsem zamrkala jako bych tomu nevěřila a pak jsem se začala plazit směrem k sestře.. teda, ne že bych ještě měla rozum z toho, že by to sestra byla, ale začala jsem do ní plazením se šťouchat a pískat. Pojď si hrát!