Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//V pořádku, z tohoto důvodu mi ti nevadí :)
Pokud na vás nebude dlouho přicházet řada, klidně napište post navíc :) Jinak se však pojede podle pořadí (Destiny, Dereck, Kift, Tarra, Akire) ^^

Zvesela jsem pozoroval okolní konverzaci a sem tam jim k tomu zacinkal rolničkami. Více jsem se však nezapojoval.
Ressíku, kde to zase jsi? Už jsem pro tebe poslala Santu, neodmlouvej a vrať se
.! Zazněl mi v hlavě hlas maminky a já začínal chápat, že se musím rozloučit a už nikdy své nové přátele neuvidím. Přicupital jsem k Bezulce a pořádně se jí zabořil do srsti na krku. ,,Musím jít, maminka mě volá... Mám tě moc rád, nikdy na tebe nezapomenu....................... Na nikoho z vás nikdy nezapomenu! Měj se tu hezky maminko a hodně štěstí!!!" Řekl jsem hned, když jsem se od ní odtiskl.
Nad hlavami se nám všem rozeznělo HOU! HOU! HOU! a já se za zvuků rolniček a červeného kouře vytratil. Vracel jsem se sice domů, ale Bezulka mi bude chybět, to je mi už teď jasné...

Bezulka vyprávěla náš společný příběh, zatímco já sledoval toho brejličkáře. Nebýt maminky, asi by už bylo po mě, pokud bych tedy nestihl uletět někam pryč. Když se však se slovy dostala k tomu, že mě odmítá jíst, šťouchl jsem ji rošťácky parůžky, jako takovou připomínku, že mě nedávno dost vylekala. ,,Bezulka se k ní ale hodí víc..!" Podotkl jsem lehce káravě. Ano, bylo to takto neslušné, ale to si má mláděcí hlavinka vůbec neuvědomovala. Pak přešlo téma na žíhané vlče, samečka. Vypadal zajímavě a rozhodně by se s ním daliy vyvádět dobré rošťárny, mně však stále platil zákaz a něco mi říkalo, že pro mou i Bezulčinu reputaci by nebylo nejlepší ho porušit.
//sice kratší post, ale ještě jsem si cgtela za soba napsat :)

Nadále jsem se vznášel poboku Bezulky. Již nějakou dobu jsem nemluvil, což u mě nebylo rozhodně zvykem, všechnu svou pozornost jsem však věnoval cestě a celkově tomu, abych se nikam nezatoulal. Na slova o jídle jsem radostně přikývl a už-už jsem se chtěl vznést nad mlhu, jestli neuvidím alespoň nějaký strom, ze kterého bych mohl okousta kůru, když v tom mi maminka nakázala, abych šel k ní. Nechtěl jsem ji opět rozzlobit a tak jsem uposlechl i její další pokyny. Jediné co jsem teď viděl - i když ne úplně, díky mlze - byl ocas a pozatí Bezulky. Pořádně jsem ani neslyšel, co se děje, jelikož fučel vítr a to se mi nelíbilo. Postavil jsem se tedy zase ze strany k mámě a sledoval, co se děje. Mlha se trochu rozestoupila a já mohl vidět několik vlků, ať už ty, co tu jsou nebo ty, co teprve přicházejí. ,,Ajoj!!!" Pozdravil jsem je vesele a kydl si na zadek. Bylo možná vtipné vidět soba sedět, ale už mě nebavilo poletování a stát se mi také nechtělo, bylo to tedy jediné řešení. Měl jsem rád velkou společnost, přeci jen jsem stádové zvíře, byl jsem tedy ve svém živlu. ,,Jšem Ress, šob Ress!" Nejraději bych se se všemi pobavil zvlášť, ale měl jsem zákaz, tohle bylo tedy jediné vhodné řešení.
Někteří se na mě dívali udiveně, hlavně ti nejmladší. Copak nikdy neviděli sobíka? Udivil jsem se jejich udiveným obličejům, neříkal jsem však nic. Jiní se na mě dívali zase takovým zvláštním pohledem... Zvláště krémovo zrzavý vlk s brejličkama na očích. Raději jsem se sržel Bezulky, neměl jsem z něj dobrý pocit. Byl snad jediný, který se mi hned na první pohled nelíbil. Když tedy opomenu ty dva vlky, co se trkali tam, jak jsem se objevil a potkal Bezulku, samozřejmě...

<< Zauberwald (přes Mlžné)

Celou dobu jsem se pohyboval okolo maminky a užíval si pohybu, i tak jsem si však nemohl nevšimnout, že se zem halí do kabátku mlhy. Jediným orientačním bodem mi tedy byla Bezulka. Snesl jsem se k ní a lehce nad zemí jsem se vznášel vedle jejího boku, nechtěl jsem se ztratit. Ke všemu ještě byla tma, byl jsem tedy rád, že má Bezulka světlý kožich, jelikož alespoň trochu zářil.
Vyslovení mého jména mě uvedlo do pořádné pozornosti a já se podíval k mamince. ,,Hm?" Usmál jsem se. Sice to bylo zbytečné, jelikož na mě nejspíš pořádně neviděla, ale alespoň pro své svědomí jsem nezapoměl na svůj kulišácký úsměv. ,,Ďoma jšem papal travišku, šeno, liští, mlíško a kůju... A popjavdě mám hjaď, vejiký hjaď!" Má slova potvrdilo i zakručení v břiše, kterému jsem se zahyhňal (jak jinak taky, že...). Nějaké jídlo by se opravdu hodilo, za dobu co jsem tady jsem nic nejedl, naposledy jsem pil mlíčko od maminky den před tím, než jsem se teleportoval sem. Je v tom však jeden háček... Kde to jídlo najít?

Když bych byl kočka, jistě bych teď vrněl..! Probíhalo mi hlavou a nejspíše by to tak i dopadlo, jenže jsem sob a mi přece nevrníme. Každopádně jsem si to užíval, mám rád kontakt a mazlení je pro mě taková odměna. Přesně tak, nejsem jen ten rošťák, jsem i plyšák! No prostě dítě, co jiného k tomu říct.
Bezulka pokračovala v ochutnávání mě - tedy spíše čištění - tak dlouho, až jsem měl mokrou celou hlavu. Měl jsem naštěstí přizpůsobenou srst, jinak bych teď měl asi místo hebkého kožíšku několik rampouchů, jelikož mrzlo. ,,Tak co, chutnám ti?" Zachychotal jsem se a teprve teď pořádně odstoupil od maminky. Nebylo to takové to odstoupení, že bych se jí bál, spíše jsem jen chtěl vidět její reakci.
Když rozhodla, že půjdeme najít úkryt, jen jsem jí na souhlas kývl a poslušně cupital za ní. Nebyl bych to však já, abych si nějak nevybíjel energii. Nechtěl jsem jí utíkat nebo se schovávat, spíše jsem kolem ní poskakoval a poletoval. Sem tam jsem si vyletěl nad koruny stromů, jindy jsem zase Bezulku podletěl. Což tedy bylo díky mým parůžkům velmi těsné, ale povedlo se a ani jednoho z nás jsem naštěstí nezranil.
No a tímto způsebom jsme se posouvali lesem dál, až jsme vztoupili do mlh...

>> Deán (Přes Mlžné)

Hlavu jsem si ještě více zavrtal do její chundelaté srsti, to však byla asi chyba. Začala mě šimrat v čumáčku. Netrvalo dlouho a kýchnul jsem si, pěkně do krémového kožíšku. Vzhlédl jsem k Bezulce s pohledem 'já nic, já muzikant' a laškovně na ni zamrkal. Při takovém pohledu se na mě prostě nemohla zlobit, to by pak musela mít srdce z kamene..! Najednou jsem na svém hřbetě cítil jemnou zátěž. Nechtělo se mi opouštět hebký kožich a tak jsem se neotáčel. I tak jsem však zjistil, co mám na hřbetě. Jak? Neviděl jsem jednu tlapku a jelikož Bezulka a nejspíše i vjc... Vjk... Vljc... Vlci! celkově mívají obvykle 4 nohy, jedna přední mi chyběla. No a i s mou mláděcí "inteligencí" jsem zjistil, že to na zádech je právě pohřešovaná tlapka mé maminky.
,,Nechutnej mě!" Zahyhňal jsem se rošťácky a lehce odstoupil, i tak jsem měl však stále tvář v Bezulčině kožíšku. ,,Šchovať by še to chtějo, aje špáť še mi něchtě, vůbeš!" Odpověděl jsem jí. Zima mi nebyla (díky místu, kde normálně žiju a mé nepromrzající husté srsti) a na rošťárny jsem připraven vždy, ale Bezulka asi na takovou zimu zvyklá nebyla. A vypadala i docela ospale, takže minimálně pro ni by to bylo dobré.

Utápěl jsem se v jejich zelených očích, zrak byl tedy mimo provoz. Zato jsem ale zapojil ouška, abych slyšel její sebemenší pohyb. Nejspíše by mi v tom napomohl i sníh, kterým je zem pokryta. Jistě totiž znáte, že když položíte nohu do sněhu, zakřupe. Pro Bezulu by tedy muselo být velmi obtížné (ne-li nemožné) se bez mého povšimnutí přiblížit.
Ze zrakového tranzu mě probral až její hlas, odpovídající na mou otázku. Její tón hlasu a její slova mě začala přesvědčovat, že mi vlastně nechce nic udělat. Copak jsem jí celou dobu křivdil? Napadlo mě, ale na svém obličeji jsem nedal nic znát... Počkat! Konečně se mi to povedlo! Konečně jsem udržel kamennou tvář!...
Její další slova už byla káravá, ale tak co, byla to máma, i když náhradní... Kývl jsem jí na souhlas a vesele zamrkal očky. Můj strach se vypařil, opět jsem jí věřil, Bezulce mojí milované..! Radostně jsem si poskočil a právě tímto skokem se dostal přímo k ní. ,,Mám tě moš rád, Bezulko!" Řekl jsem a hlavou se jí zabořil do srsti na krku. Měl jsem radost, už žádný strach, jen plná důvěra.
,,Ress!" Zahuhlal jsem jí do srsti a dál si užíval tohoto úžasného pocitu.

S vyděšeně vytřeštěnýma očima jsem sledoval krvelačnou Bezulu. Promítal jsem si zpětně, co vše jsem za svůj krátký život prožil a že už si nikdy nesplím své sny. Ptáte se, jaké může mít tak malý dob jako já sny? Vždy jsem se chtěl prohánět se Stripovým stádem. Strip je ten nejdokonalejší vůdce stáda, můj vzor. Taky jsem chtěl v dospělosti po boku Rudolfa tahat Santovi saně. Objevil bych tak celý svět. Vždyť já zatím poznal jen své bydliště a teď tento ostrov... Můj život je tak krátký, měl jsem ho ještě celý před sebou...
Se zadkem přilepeným na stromě jsem sledoval, jak se ke mně pomalu přibližuje má smrt v podobě Bezuly. Snažila se mě sice uklidnit, ale můj mozek to bral jako lež. Její slova pokračují, nemusím se jí prý bát... Tak rád bych ji věřil, ale pro mou myslivnu to bylo nepřijatelné. Přes to vše jsem však rozhodl jednat srdcem, nasucho pplk a pomalu sjel zadkem dolů. Stál jsem na všech čtyřech a díval se jí do očí, snad jsem tam hledal náznak něčeho, co by mi napovědělo, co se bude dál dít.,,J-já.. Nevím... Udělala?" Odpověděl jsem jí na otázku další otázkou. Když bych byl dospělí, asi bych pochopil, že je to jen řečnická otázka. Takto jsem to však neprobral, v tak útlém věku.
,,Takže mi... Neubjížíš? Aje popjavdě!" Snažil jsem se zachovat klid, vždyť jsem vlastně mohl kdykoli uletět a zachránit se! Že mě to nenapadlo dřív!

Hypnotizoval jsem sněhem pokrytou zem, jakoby tam snad bylo něco strašně moc zajímavého. Bezulčina první slova mi ulevila a už-už jsem se na ni chtěl usmát, pak ale pokračovala. Je zvláštní, že jen malá pauzička ve větě může vyvolat jiný pocit, než pocit po dokončení věty... Teď však zpět do děje! Bylo mi smutno, jedno její slovo mě však zaujalo. ,,Vjk?! Ti ši vjk??!" Vykulil jsem na ní oči. S vlkem jsem se sice zatím nepotkal, ale z vyprávění jsem pochopil, že jsou nebezpeční. A její další slova mi to jen bohužel potvrdila. Na její otázku jsem vyjukaně kývl.
V mých očích se měnila z hodné náhradní maminky na krvelačného vrahouna, u kterého je nutné být stále ve střehu, aby si sob uchránil svůj život. S hrůzou v očích jsem zacouval. Couval bych nejspíše dál, ale zabránil mi v tom kmen stromu, na kterém jsem teď byl nalepený. Přední nožky jsem měl kousíneček od kmene, zadní nohy byly ve vzduchu. Místo nich jsem se tak přidržoval zadečkem, který byl na stromě nalepena, jakoby z něj snad přímo rostl. Jediné, co mi momentálně probíhalo hlavou byl fakt, že prožívám poslední chvíle svého života. ,,Nežej mě! Pjoším! Něch mě žít!!!

Bezulka vypadala opravdu hodně nešťastně a začínalo mi jí být líto. Přemýšlel jsem, zda-li to už nebylo příliš a jestli se třeba nezhroutí nebo tak něco... Může se jí něco stát! Už zase jsem chtěl opustit svůj úkryt, ale potom se zvedla a vydala se do křoví. Nejspíše si myslela, že právě odtud pochází můj hlas a že právě zde je můj nepřítel, který mi chce ublížit. Její vrčení, se kterým tam vešla rázem utichlo. Nevěděl jsem, co se s ní děje, jelikož mou skulinkou představující kukátko jsem tam neviděl. Omdlela! Něco se jí stalo!!! Napadlo mě, ale zrovna v tomto okamžiku vyšla ze křoví s přísnými slovy. Postavila se zády ke stromu a mě bylo jasné, že musím vylést. Pokud by se tak totiž nestalo, mohl bych být potrestán mnohem víc, než jak budu nejspíše teď...
Vyskočil jsem tedy z úkrytu a postavil se zhruba metr od kmenu stromu. Mé rolničky sice vesele zacinkaly, ale mě se zmocnil strach a celkový neutrální až záporný pocit. ,,B-Bezulko..?" Začal jsem, abych si získal její pozotnost. ,,...Pjomiň........ Já... Nechtej jšem....." Dodám a smutně ze zakoukám střídavě na Bezulku a následně na zem. Právě zde můj pohled již zůstal. I celkově můj postoj působyl smutně. Ouška nebyla vesele postavěná, právě naopak-byla svěšená dolů podél hlavy. Byl to tak hrozný pocit, horší jsem snad zatím ještě nezažil.

Seděl jsem pěkně v ďouře a maličkou skulinkou v dřevě sledoval Bezulku, jak mě hledá. Připadalo mi to vtipné. Ano, je pravda, že mi připadá být vtipné skoro všechno, ale tohle bylo opavdu vtipné. Dobře... Všechno je pro mě opravdu vtipné, ale tohle bylo vážně MEGA-ULTRA-BOMBASTICKY-MOC vtipné! Snad chápete...
Pak si kýchla. Tichounce jsem se zahyhňal, ale bylo to natolik tiché, že mě nejspíše neslyšela. Jedině, že by měla hodně dobrý sluch, ale budeme doug´fat, že ho má jen průměrný. Nejspíše ji vadila ta vůně, asi je pro toto místo neobviklá, ale u mě doma to bylo naprosto normální. Nu, to však teď není důležité, zpět k věci..! Začala vystrašeně pobýhat okolo. Začínalo mi ji být líto a už-už jsem se jí chtěl ukázat, pak však pronesla slova o hrozícím nebezpečí a to mi vnuklo další nápad, jak si z Bezulky vystřelit a ještě ji 'trochu' potrápit. ,,Ajoj, neviděl jši tu někdě Bezulku?............ Pjoč se na mě tak divně koujáš?............. A pjoč tak čeníš žuby?............... Aaaaaaaaaaa! Pomooooooš!" Řekl jsem s rozestupy tak, aby nebylo poznat, že to říkám z mého úkrytu, ale že jsem někde opodál a tam je nějaké jiné stvoření, které mě chce slupnout. Možná je to moc kruté a nemůsí to uni vyjít, ale za zkoušku to určitě stojí. Teď už jen zbývá hezky ze svého úkrytu skulinkou sledovat, jak Bezulka zareaguje.

Létají? Nelétají? Létají? Nelétají? Snažil jsem se najít tu správnou odpověď, ale pořádně jsem ani nevěděl, jak na to hledání vlsatně jít. Při každé z dvou možností jsem vždy natočil hlavu, pokaždé na jinou stranu. Přesně tak, jak to dělají mláďata. Tedy i já... Nebyla to ale jediná věc, která tížila mou hlavičku. Co to je zač? Příbuzný medvěda? Tučňáka? Losa? Soba - mého druhu? Zajíce? Lišky? Husy?...... Napadalo mě několik možností a napadlo by mě jich jistě ještě víc, ale v tom jsem uslyšel hlas Bezulky. Stalo se tak, jak jsem předpokládal, bez povšimnutí proběhla okolo mě a teď mě začala hledat. Přibližovala se a já si už myslel, že mě najde, ale když se tak nestalo, napadla mě jedna lumpárna. Jaká? Zatřepal jsem se a tak se z mého kožichu rozsypalo velké množství červeného prachu - voněl po vanilce a skořici, ale to je vedlejší - , které mi umožnilo zmizet. A to bez toho, aby mě Bezulka uviděla. Než stačil prach klesnout, byl jsem už ukrytý v díře ve stromu, vedla ale ze zhora, nemohla mě tak uvidět. Dokonce se mi to povedlo bez jediného zacinkání svých rolniček! Bezulka mě tedy nemohla vidět, slyšet a přes silnou vůni ani cítit... To jsem to ale dobře vymyslel, co?!

<< Tichá zátoka

Voda s pískem, která byla doposud pod mým tělíčkem se měnila pomalu ale jistě ve stromy. Létání v lese bylo úžasné pro vybytí přebytečné energie. A ta ze mě momentálně sršela. Kličkoval jsem mezi stromy, chvíli letěl hlavou dolů, potom natočený do prava, následně do leva a pak zese chvíli normálně. Sem tam jsem celý strom obkroužil těsně nad zemí, to abych se ujistil, že mi je Bezulka pořád v patách. Její prosbu, abych na ni počkal jsem ignoroval, měla taky vzlétnout, byla by rychlejší... V tom jsem se ale zarazil... Umí vůbec létat?! Zastavil jsem se, prostě z ničeho nic jsem jen obyčejně levitoval ve vzduchu. Vlastně bych se ani nedivil, když by teď Bezulka proběhla podemnou dál, v domění, že jsem pokračoval a takto mě přehlédla. Kdo ví, čeho jsou tato stvoření schopna, třeba umí jen chodit a běhat, možná se zvládnou i zahrabávat do země, podobně jako polární zajíc... Nebo plavat či dokonce se potápět, třeba tak, jako tučnáčci nebo ryby. A třeba i let ovládají, kdo ví. Ale jedno je jisté, pro nás, soby, je létání snad ještě přirozenější než chození. Tedy pro ty co jsem znal určitě.

Bezulka se mě lekla, ale proč? Copak jsem jí něco udělal? Proč uskočila a vyjekla?! Nedokázal jsem si to vysvětlit... Každopádně mě to nijak neodradilo a za znění rolniček na mém postroji a parůžkách jsem zase přicupital k ní. No jo no, jsem neodbytný. Pomalu se začala uklidňovat a nakonec i pozdravila. Spadl mi kámen ze srdce, že mě neodehnala či dokonce nezakousla, kdo ví, čeho je tento živočišný druh schopen.
Vypadala už docela klidně. K tomuto úsudku mě dovedl i klidný tón jejího hlasu, kterým mi položila otázku. A jo vlastně..! Ona se mě na něco zeptala! Docela jsem zpanikařil, že jsem jí hned neodpověděl. Když jsem se trochu zklidnil, přehrál jsem si v hlavě zpětně, na co se mě vlastně ptala. Kde jsem se tu vzal..? To bych taky rád věděl! Odpověď na její otázku jsem neznal, pokrčil jsem tedy jen rameny a nahodil na ní šibalský úsměv
Nebavilo mě tu stát, chtěl jsem si hrát, trošku si protáhnout nožky... Prudce jsem se tedy otočil, vyskočil jsem do vzduchu a začal pohybovat nohama, jako bych běžel. Letěl jsem necelé tři metry nad zemí. Pěkně podél vody... Sem tam jsem se ohlédl, jestli běží za mnou. Měla by, přece nechce, aby se mi něco stalo..!

>>> Zauberwald