Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Teď není na místě hrát si na drsňáka a on to ani neměl v plánu. Svoje city nechával vycházet napovrch a s tím přišly i slzy. Lichotka ho potěšila, tentokrát ale divé věci nepřehlédl. Proč byla smutná? Ano, rozeznával u ní radost, ale cítil i smutek. A co? Proč málo času? Trochu nechápavě naklonil hlavu na stranu, přičemž se mu zakývalo ouško jako list stromu při větru.
,,To mně taky moje drahá Xern! A neomlouvej se prosím, to já se omlouvám, že jsem tak dlouho spal... Ale potrestal jsem se tím zděšením, že neležíš někde poblíž... Nic se tedy neděje." Usmál se, aby potvrdil svá slova. Neměl se přeci ani proč zlobit, na negativitu teď nebyl čas. Čas, čas,.. Pořád mu to vrtalo hlavou. A díky tomu nebránění citům vyjít napovrch to na něm bylo i dost možná poznat - což si v ten okamžik vůbec neuvědomil.

Když už si myslel, že se sesype a zůstane tu prostě hledět "do blba" se slzami v očích a podivným úšklebkem na tváři, uslyšel tak známí a jeho uším lahodící hlas. Prudce se otočil a zaostřil mezi stromy. Ano, je to ona! ,,Xern!" Byl šťastný, vždyť byla v pořádku, nevyhublá, nezraněná... V ten moment ani na chvíli nepřemýšlel nad tím (vždyť on to ani nezaznamenal), že se tu její pach objevil z ničeho nic. Nadšeně se rozklusal za ní. Půl metru před ní se zastavil a pořádně si ji prohlédnul. ,,Vypadáš skvěle," usmál se na ni a konečně dokročil až k ní. Obejmul ji a když se odtáhl, oblízl ji na čele tak, jak to dělával, když byla malá. Na obličeji měl nyní úsměv jako už dlouho ne. Vidí přeci někoho, koho má tak moc rád a o koho se tolik bál. No řekněte, kdo by nebyl šťastný..?

<<< Křišťálové jezero (přes Luka)

Čím déle běžel, čím dál byl, čím déle necítil její pach,.. Tím více byl zoufalý. ,,Xeeeeeern!!!......Xeeeeeeeeeern!!!.......Jsi tu někde? Xeeeeern?!!" Divil se, že si ještě nevyřval hlasivky. Rozhlížel se jako hnaná zvěř, černý kožíšek s namodralým nádechem a červenými znaky však neviděl. ,,Někde tu přeci musí být! Že já spal tak dlouho... Vždyť teď ji už nenajdu..." Vlk s plandavým ouškem byl již zralý na psychologa, ne-li na zavření do blázince. Ale on se o ni tak bál! Jediné, co ho uklidňovalo, byl fakt, že je už takřka dospělá... Tedy... Pokud ještě je... Nad čím to přemýšlím?! Je přeci jasné, že žije! Je šikovná, jistě to zvládla! Snažil se se uklidnit, ale moc mu to nepomáhalo.
Již neměl síly na další běh, pokračoval tedy krokem. Křížoval lesem tam a zpět, jak jen to šlo. Nějaké cesty možná prošel víckrát, ale to mu nevadilo. Jediné, co chtěl, bylo mít Xern nablízku.

Tak i já se hlásím, alespoň oživím Destýnu a trochu pohnu s Ressem :D Pokud jsem to tedy dobře pochopila a budu moc hrát za jakoukoli postavu :'D

Jen tak do vzduchu jsem máchl tlapou, přesně v té chvíli, kdy jsem se začal probouzet. Musel jsem spát hodně dlouho, jelikož na mých zádech leží nemalá vrstva sněhu. Byla zima, dost možná i mrzne. Když jsem zvedl hlavu a zamžoural očima, které jsem po dlouhé době měl zase otevřené, rozhlédl jsem se kolem. Snížek byl opravdu všude. Kouzelný to pohled... Tse, pro oči přímo žranice!
Začal jsem si odvozovat, že když je všude tolik sněhu, musí být už zima. Třeba je něco kolem Vánoc! A to přece boží syn - vlčí Ježíček čí Vlčísek - dává dárečky! ,,Jestlipak si vzpomene i na mě a dá mi nějaký ten dar-dar-dárek..." Zamyslel jsem se nahlas. Po posledním slově jsem řádně pšíknul, vdechl jsem totiž vločku sněhu, která mě v čenichu pošimrala.
Když jsem tak hleděl na tu nádheru, začal jsem si uvědomovat jednu velice důležitou věc: byl jsem sám. Chyběla tu Xern. ,,Ach můj bože, vždyť tu není Xern!!!" Vyskočil jsem na nohy a zmateně se rozhlédl kolem. Nasál jsem do čenichu vzduch, Xernin pach v něm ale nebyl. Musí být pryč hodně dlouho... Vždyť i já spal hodně dlouho! Všechno se mi začalo vracet, před mým usnutím jsem ji vytahoval z vody, když jí vtáhl spodní proud. A to bylo v létě. ,,VŽDYŤ JÁ PROSPAL PŮL ROKU!" Vyděsil jsem se ještě víc. Xern se mohlo něco stát a já tu zatím vyspával. Jediné, co mě uklidňovalo, byl fakt, že jsem ji toho hodně naučil a je už dospělá... I přes to jsem se ji ale rozhodl jít hledat.

>>> Les u Mostu (přes Luka)

,,A od čeho jsem tu já? Pokud máš hlad, můžu se jít poohlédnout po nějakém zajíci," zamumlal jsem jí do srsti ,,ty si můžeš zatím odpočinout... Nějaké jídlo ale potřebuješ, i to ti dodá sílu." Zvedl jsem hlavu z jejího ramene a dloubl do něj čenichem. Byla celá přešlá, bez nálady... A to se muselo co nejrychleji změnit! Kde je ta aktivní slečna, která nevydrží chvíli na místě?
Očividně se mi nepovedlo zahnat smečkové téma do autu. ,,Ano... Časem... Jen když se najde nějaká, která by vlka nenutila zůstat na území. Nějaká, která by vlkovi poskytla domov, ale nezastřihla mu úplně křidélka, nechala ho svým způsobem volným... Chci nadále objevovat..." Zahleděl jsem se do nebe. Jako bych tam snad hledal odpovědi - Existuje nějaká taková smečka? Kde je?.. Místo toho jsem spatřil několik mraků, které se táhly k nám, směrem na jih. Po tom, co zahřmělo, měl jsem jasno - je tu bouřka. ,,Xern, musíme se schovat! Blíží se bouře! Tam ten výklenek, pojď, je to kousek, to zvládneš..!" Vymrštil jsem se na nohy a snažil se svou společnici nadzvednout tlamou - nebo alespoň donutit ji vstát. Směřoval jsem k výklenku, pod který jsme se již jednou schovali, pamatuji-li si dobře. Bylo to tenkrát v zimě... Rozpršelo se a pršelo víc a víc. Bylo jen otázkou několika minut, kdy se z toho stane ohromný slejvák. V dáli jsem slyšel praskat větve stromů. To bude zase škod...

"Jen" tohle..? Docela se mi při zjištění, že Xern není nic vážného ulevilo. Její další 2 slůvka a zavrčení na jezero mě ke všemu ujistilo, že paměť má v pořádku. Mohlo to být mnohem horší, tohle je otázkou pár dnů. Usmál jsem se a zafuněl své společnici na rameno, o které jsem měl opřenou hlavu.
,,Nemám s tím žádný problém, stejně musíš nabrat nějakou energii, abychom mohli pokračovat v cestě," řekl jsem a ohlédl se kolem ,,nemáš hlad?" Za celou tu dobu, co jsme spolu, jsme se pořádně nenajedli. Lov zajíců se nám moc nevyvedl. Jediné jídlo bylo vlastně ovoce v tom voňavém lese - ale ani toho nebylo moc, když jsme byli od našeho "lovu" vyrušeni.
Jakmile se z její tlamy dostala slova ohledně smečky, trochu ve mě zatrnulo. Do smečky bych šel rád, ale nechci být tak přehnaně svázaný, chci objevovat, ne být na jednom místě bez možnosti jít někam jinam... ,,Můžeme se po nějaké poohlédnout, pokud budeš chtít. Třeba na těchto ostrovech nějaká vhodná bude..." Rozhodl jsem se, že nejlepší to bude takto. Neřekl jsem ani 'ano', ani 'ne'. A pokud bude do nějaké Xern za každou cenu jít... Nezbude mi nic jiného, než se přidat také nebo jít každý svou cestou... Přece jí nemůžu stát do konce našich dnů za ocasem...

Zvedl jsem se, popošel o kousek dál a otřepal jsem se. Tahat ten mokrý kožich se mi nechtělo, nasáklí vodou vážil mnohem víc. Kašlání a tiché vyslovení mého jména mě donutilo přispěchat zpět. Xern se pomalu probírala... Sledoval jsem, co dělá a jestli je vše v pořádku. Natáhla ke mě tlapu. Usmál jsem se, znovu jí oblízl čenich a lehl si za ní - ze strany jejích zad. Hlavu jsem jí jemně položil na rameno. Oči se mi začaly zavírat... A za chvíli jsem už spal.
Ze spánku mě probudilo volání mého jména. Líně jsem zvedl hlavu a zjistil, že to byla má společnice. ,,Ty... Ty si nic nepamatuješ? Neudeřila ses do hlavy? Bolí tě něco? Xern, bolí tě snad něco?!" Ano, začal jsem panikařit. Jak to, že si nic nepamatuje, ztratila snad paměť úplně? To by si ale nepamatovala ani mé jméno... Ne? RESSI! Jo, tohle pomohlo alespoň k částečnému vzpamatování se. ,,Byli jsme v jezeru. Potopil jsem se a když jsem se zase vynořil nad hladinu, stáhl tě proud vody z vodopádu pod hladinu... No a pak jsem tě vytáhl a jsme tady... Ve zkrácené verzi." Snad si nepamatovala jen toto, ne celou naši společnou cestu... To by bylo na sakra dlouhé vypravování.

Po tom, co se Xern po mém vzoru potopila jsem se musel začít smát. Celé toto dovádění ve vodě bylo zábavné a v tomto vedru ještě ke všemu příjemné. Sám jsem se ještě párkrát potopil a ve vodě různě přetáčel. Když jsem po jednom z ponoření hlavu opět vynořil nad hladinu, spatřil jsem Xernina ouška, jak mizí pod vodou. ,,Sakra!" zaklel jsem a co nejrychleji se vydal k vodopádu. Xern se pořád ne a ne vynořit. Voda padající z vodopádu ji musela věznit na dně. Dlouho jsem nerozmýšlel a prostě jsem se potopil. U dna jsem viděl Xernino tělo, kolem kterého se držela červená záře. Snažil jsem se dostat co nejníže k ní, ale nevystačil mi vzduch. Musel jsem se tedy dostat zase nad hladinu a nadechnout se. Další pokusy by byly zbytečné, dopadly by stejně. Když bych se jen mohl dostat blíž k ní a vystačil mi vzduch... Ať je blíž k hladině, prosím!!! Vzhlédl jsem k nebi, slzy se mi opět tlačily ven. ,,Bohové, pokud tu jste... Pomoc! Mně a té malé... Pomoc!!!"
Nebyl čas na čekání, prostě jsem to musel zkusit znovu. Pořádně jsem se nadechl a ponořil se. Xernino tělo... Je opravdu blíž nebo si to jen tak přeju?! No opravdu, vždyť není přímo u dna! Kopal jsem tak silně, že jsem byl za chvíli u ní. Chytil jsem ji do zubů za kůži na krku a vydal se k hladině. Vzduchu jsem měl tak akorát, nevím, jak se to stalo, ale pomohlo to.
Hlavu jsem měl opět nad hladinou. Xern byla v bezvědomí, její bezvládné tělo jsem táhl k břehu. Plavání bylo obtížnější, ale ne nemožné. Za chvíli jsme byli na souši. Svou svěřenkyni jsem dotáhl tak 3 metry od vody, až tam jsem ji položil. ,,Xern..!" Sedl jsem si k ní a až teď si pořádně prohlédl její červené znaky. Tak to byla ta záře! Doufaje, že se probere, jsem jí oblíznul čenich. Teď jen čekat, až se probere...

Bedlivě jsem sledoval každý Xernin pohyb. Přešel jsem více do hloubky, z vody mi trčel jen krk a hlava, stále jsem ale stál. Než jsem stihl jakkoli odpovědět na otázku ohledně kopání, dostala se Xern do větší hloubky a bojovala o udržení se nad hladinou. ,,KOPEJ!!" Byl jsem připraven jí přiskočit na pomoc, ale až v momentě, kdy se začne topit. Musela si se svou situací poradit sama, já jsem tu byl jen jako záložní plán. Nakonec jsem nebyl potřeba, Xern se s plaváním vypořádala sama - ať se při něm kroutila jak chtěla.
,,Super, jen tak dál! Nepřestávej kopat, ty jedna velká-malá šikulo!" Byl jsem si tak nějak jist, že se už nad hladinou udrží, nyní jsem si tedy mohl vody užít i já. Odrazil jsem se a s pořádným šplíchnutím skočil do větší hloubky. Začal jsem kopat a posouvat se tak dál do středu. Když jsem byl zhruba uprostřed, otočil jsem se jakoby na cestu zpět. Místo držení hlavy nad hladinou jsem hlavu zabořil pod vodu. Díky průzračnosti vody jsem poměrně dobře viděl. Sem tam se zaleskla nějaká rybka. Jezero vypadalo pod hladinou snad ještě kouzelněji než nad ní. Bohužel ale nemám žábry, abych si tu nádheru mohl prohlédnout důkladněji. Hlavu jsem zase vytáhl nad hladinu, tam, kde jsem se mohl s klidem nadechnout. ,,Tak co? Líbí?"

Na Xerninu odpověď k únavě jsem jen pobaveně zakroutil očima. Únava na ní už trochu poznat byla, ale touha za poznáním byla nejspíše větší.

Seděl jsem u jezera jako hromádka neštěstí. Pozoroval jsem hladinu a zatlačovat slzy zpět tam, odkud se tlačily ven. Najednou jsem ucítil tlak ze strany následovaný příjemným teplem v kožíšku. Byla to Xern. Její slova a činy mi dopomohly k uklidnění. Začínala myslet jako dospělí vlk, nebude z ní žádné zaostalé stvoření..!
Nyní jsem už stál ve vodě. Udělal jsem ještě krok zpět, vodu jsem měl tedy do dvou třetin nohou. Hmm... Z vodou nejspíše začíná... Uvědomil jsem si, když jsem viděl její zdrženlivost u břehu. Nakonec se ale odhodlala a pomalu přišla až ke mně. ,,To záleží na tobě... Pokud chceš být ponořená celá, sejdeme víc ke středu jezera. Voda je tu dle mého dostačující i na plavání. Ale pokud ti to takto pro začátek stačí, pak ano, je to celé... Záleží na tobě." Odpověděl jsem jí na dotaz a usmál se. Vnitřně jsem doufal, že pokud se na to cítit nebude, nebude se do toho hrnout. Na vše se má jít postupně... Zároveň jsem ji byl připraven jistot, když by se rozhodla jít do větší hloubky. Přece ji nenechám se mi utopit!

<<< Ovocný lesík (přes Luka)

,,Myslel jsem, že jsi unavená..!" zachechtal jsem se. Ta holka má proměnlivé názory jak aprílové počasí! ,,Ale pro mě za mě." Pokud se jí spát nechtělo, nevadilo mi to. Z cest jsem byl zvyklí dlouho nespát, takže ještě nějakou tu chvilku bez spánku vydržím.
Noha míjela nohu a my se postupně dostali z lesíku na louku. Na tomto místě jsem už byl, můj objevitelský duch se tedy nanabažil, ale což. Přes louku jsme se dostali docela rychle, nyní se již před námi rozprostíralo jezero. Byla zima, když jsem vešel dovnitř vodopádu. A to bylo to nejlepší, co jsem kdy mohl udělat. Vždyť jsem tak znovu potkal svoji Xern!
Xernina otázka ohledně smečky mě docela zaskočila. Chvíli jsem přemýšlel, jak odpovědět, nemohl jsem se přeci bavit o Xern - o mé bílé zesnulé partnerce - , i když do mé smečkové minulosti patřila. ,,Víš... Ve smečce jsem vyrůstal, pak jsem odešel. Chtěl jsem objevovat svět a to mi má rodná smečka nedovolovala, nesměli jsme se od lesa, ve kterém byla, vzdálit. Později jsem se opět do jedné smečky přidal, tam jsem si našel partnerku, ale... Ona... Byla zabita svým psychopatickým bratrem..." Nebylo to pro mě vůbec lehké. Do očí se mi snažily prodrat slzy, proto byla pauza v mém vyprávění nutná. ,,... Slíbil jsem si, že se za její smrt pomstím, smrt bude splacena smrtí, její život za život jejího bratra... I z této smečky jsem tedy odešel a vydal se toho bastarda hledat. A mé putování mě zavedlo až sem..." Ukončil jsem své povídání a zahnal všechny slzy. Mísil se ve mně smutek i vztek... Nádech, výdech,... Musíš se uklidnit chlape!
,,Co by jsi řekla koupeli? V takovém vedru bude voda určitě osvěžující!" Pořádně jsem se napil. Voda byla opravdu úžasná. Sám jsem si do ní po břicho vlezl, nožky takřka zpívaly blahem. A jestli Xern neumí plavat? S radostí ji to naučím!

//Tak tedy...

>>> Křišťálové jezero (přes Luka)

Neustále jsem sledoval naše společníky. Sice jsem jim začínal pomalu věřit, ale jeden nikdy neví, kdy se vám váš "přítel" zakousne do krku.
Xernina úvaha o možné nemoci Černé byla zajímavá, ale nepřipadala mi moc uvěřitelná. I přes své pochybnosti jsem však přistoupil na hru, která se nabízela. ,,Máš pravdu, třeba je to přenosné vzduchem! Jakmile se ti objeví červené klikyháky na těle, je jen otázkou času, kdy zemřeš... Měli bychom odejít, co nejrychleji!!!" V odchodu nás ale ta podivínka předběhla. Z ničeho nic se vydala na sever k lesu. Ať už nějakou nemocí trpí, či ne, jedno je jisté... Divná je na sto procent!
Vypadalo to, že odchodem Černé to neskončí. I Noctis se loučil, k jeho slovům jsem se pousmál. ,,Na shledanou Noctisi, třeba se naše cesty v budoucnu ještě zkříží..." Vlk za chvíli zmizel mezi ovocnými stromy. Začínal mi připadat jako správný sympaťák, případné příští shledání by proběhlo určitě pozitivněji. ,,Shivo..." pronesl jsem krátce k odchodu vlčice. Nevěděl jsem, zda zvolit 'sbohem' či 'na shledanou', za příznivějších podmínek by se vlčí povaha rozeznávala jednodušeji, ale za těchto ve mně převládal strach o Xern, který mě zaslepil. Toto tedy byla nejrozumnější volba.
,,Tak... A my bychom taky měli jít... Pokud se nechceme nakazit..!" Mrkl jsem na Xern a doufal, že s odchodem všech se jí trochu zlepší nálada. ,,Co by jsi říkala odpočinku na okraji tohoto sladkého lesa? Hraničí s loukou, pokud se nemýlím." Hranice louky a lesa se mi zdála jako momentálně nejlepší místo ke spánku. Nebude tam takové horko, jelikož stromy nám utvoří stín a zároveň budeme mít lepší přehled nad okolím. Nečekal jsem na odpověď a vydal jsem se směrem, kde jsem louku tušil. Pokud Xern nebude souhlasit, prostě se otočíme a půjdeme jinam...

>>> Luka

Shiva konečně pochopila, co po ní chci a co bude pro všechny nejlepší. Koutkem oka jsem viděl, jak si naštvaně sedá. No co, když jí nedošlo samotné, že takhle nepomůže, musel jí někdo pomoci...
Xern se zvedla a udělala první krůčky vedoucí dolů, k nám. Napjaté jsem sledoval každý její pohyb. Svaly napjaté, připravené k záchrannému skoku. Tak nějak podvědomě jsem dělal maličké krůčky do strany, byl jsem tedy neustále pod Xern. Když jí uklouzla tlapka, zamrazilo ve mně... Naštěstí se ale vyškrábala zpět. Děkuji, všem bohům děkuji!
Do kontaktu tlapek a pevné země zbývalo jen pár větví. Tento okamžik byl snad nejklíčovější, sice už nehrozilo žádné nebezpečí pádu z velké výšky, ale... Jistě mě chápete, po tak dlouhé době budu mít Xern zase u sebe, ve bezpečí... A taky se tak za okamžik stalo! Hromádka neštěstí, slepených chlupů od slz a unavenosti mi padla do náruče. Za chvilku jsem měl Xern omotanou kolem tlapky. Zadek jsem přilepil k zemi, přední nohy pokrčil a hlavu jí položil na záda - takové vlčí objetí. ,,Vše už bude dobré!" pošeptal jsem tak, aby se má slova dostala pouze do Xerniných uší. „Půjdeme najít nějaké místo k odpočinku, co říkáš?" Hlavu jsem zvedl a usmál se na ni. Oblízl jsem ji na čele. Musel jsem jí nějak rozveselit a to co nejdříve..!

//jsem unavená a píšu z mobilu, pokud tedy něco nedává smysl, omlouvám se :D