Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Shiva na mě zase něco vyštěkla. Popravdě jsem měl té vlčice dost... Noctis alespoň dokázal pomoci, ale ona? Jakmile jsem uslyšel její slova směrovaná do koruny ke Xern, myslel jsem si, že se zblázním. ,,Když neumíš podporovat, raději buď ticho... Takhle všechno zkazíš!!!" vyštěkl jsem po ní. Mluvil jsem tak nahlas, aby se to nedostalo ke Xern, ale aby to Shiva dostatečně dobře slyšela.
Poslouchal jsem Noctisova slova a souhlasně přikyvoval. Šel na to dobře, dost dobře na to, že Xern pořádně neznal. Jakmile se nabídla Shiva jako přistávací rampa, musel jsem se pousmát. Xern je skoro větší než ona, pokud by se trefila, zamáčkla by ji - tedy... Ne že by mi to momentálně vadilo, ale jde o princip a o to, aby se Xern nezranila. ,,No... S Noctisem ti jistě nabídneme silnou oporu, pokud by jsi padala, využij nás... Naše záda ti poskytnou co nejměkčí dopad, jako do mechového polštáře." Začínal jsem vlkovi věřit. Tvářil se mile, už jenom ta podpora je od něj velice milá. Musel jsem se na něj usmát, byl to takový děkovný úsměv, alespoň za snahu.
Jakmile se Xern odhodlala ke skoku na další větev a spadla o jednu níž, nepříjemně ve mně zamrazilo. Hlavně její slova mě mrzela, její sebevědomí ji minulo podobně jako ta větev. ,,Ty a nešikovná? Pamatuješ si, jak ladně a šikovně jsi dostala ten sladkokyselý plod ze stromu? Takhle bych to nikdy nezvládl, těžko bych dopadl na všechny čtyři. Už jen toto číslo chtělo určitou šikovnost, jsi ta nejšikovnější dospívající vlčice, co znám!!" Tentokrát to nebyla pouze podpora, ale hlavně pravda. Kdo z nás by to zvládl tak šikovně, jako ona? Řekl bych, že nikdo... Postoupil jsem do boku, tak, abych byl zase přímo pod ní. Když by padala, má záda jí zachytí. To by se ale musela prvně hnout, musím prostě doufat, že naše slova zaberou. Určitě zaberou, jen musí Shiva držet zobák!

4. týden
Destiny - 0
Ress - 4

Díky svému ohlédnutí jsem spatřil let a hlavně nepříjemný pád své společnice. Okamžitě jsem se otočil celý a sledoval, jak se Xern s několika trny zabodnutými v kůži snaží zmizet do větví. Pomalu jsem šel ke stromu, sledoval jsem každý její krok. Najednou se ale ozvalo zakřupání. Několika mohutnými skoky jsem se dostal ke kmeni. Ulevilo se mi, že Xern nespadla stejně jako zlomená větev na zem. Znepokující ale bylo, že se nyní nacházela několik metrů nad zemí. Mezi větvemi jsem viděl namodralý kožíšek, Xern ležela přilepená na větvi a vzlykala. Prohlížel jsem korunu tohoto a okolních stromů, snažíc se najít co nejbezpečnější cestu dolů. Z mého dumání mě ale vyrušil hlas, Noctis. Prudce jsem k němu otočil hlavu a tiše zavrčel. ,,Zvládneme to sami, hleď si svého!" vyštěkl jsem na něj. Ochranářský pud vůči Xern mě měnil, čím déle jsem s ní byl, tím víc jsem ji chtěl chránit. A teď si nějaký čerství přivandrovalec myslí, že dokáže Xern pomoci lépe, než já? Za tu dobu ji znám, vím jak na ni...
,,Neplač Xern! Nemáš proč brečet, znáš snad jiného vlka, který by se dokázal tak rychle dostat do koruny stromu? Já tedy ne..!" Začal jsem chválou, musel jsem ji utišit a dodat - očividně ztracené - sebevědomí. Podíval jsem se na Noctise a kulišácky na něj mrknul. Pokud není úplně hloupí, měl by pochopit, že mu chci říct něco jako: ,,Pokud chceš pomoci, přidej se s chválou!" Zároveň to ale bylo i takové "přátelské" gesto, že opravdu jen chráním svá záda a hlavně Xern. ,,A vsadím se, že se stejně ladně a rychle dostaneš i dolů... Vidíš ty tlusté větve? Právě po nich se dolů dostaneš BEZPEČNĚ! A když by nějaká kluzká větev zapříčinila tvé uklouznutí, budu tě odtud jistit."
Jediné, co jsem mohl, je doufat, že mé plány opět zaberou. Zrovna teď by se to náramně hodilo...

Rozhovor Noctise - jak se vlk představil - a Shivy jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Spíše jsem se věnoval Xern, která chtěla očividně co nejrychleji pryč. Černá vlčice, která přišla jako poslední se probudila. Nechápal jsem ji... Přijde do společnosti neznámých vlků, nají se ovoce a usne. Copak si neváží vlastního života? Když by přišla k vlkům zabijákům, taky by se už nemusela probudit. No co, důležité je, abych Xern naučil, že tohle ona dělat nikdy nesmí, prostě NIKDY. Její život je pro mě momentálně to nejdůležitější, po druhé ji už stratit nechci. Znovu to už nedovolím..!
,,Souhlasím," kývnu Xern, na tváři ale stále držím stejně kamenný výraz. ,,Naše plány jsou už stejně zmařeny, tak se tu nemusíme zdržovat." Naštvaně jsem švihl ocasem. Nemám rád, když mi někdo zkazí to, co chci udělat. Tihle nám sice nic hrozného nezmařili, ale i tak. Zdržovat se poblíž, když stále nevím, co od nich očekávat? Ne, díky! Nejsem sebevrah, od toho je tu ta černá...
,,Zbohem..." Začal jsem couvat, nechtěl jsem se hned při odchodu obrátit zády. Čumákem za směrem chůze jsem se vydal až tak 10 metrů od těch třech. Teď už bych stihl zareagovat, když by chtěli zaútočit. Ohlédl jsem se s povzbudivým úsměvem na Xern. byl jsem rád, že se jí nic nestalo.

Pozoroval jsem tiše ze svého úkrytu situaci, pak se vše ale zvrhlo a cizí vlčice uvěznila Xern pod sebou. Sakra! Netušil jsem, že se vše tak pokazí. Zvedl jsem se tedy, mocně odrazil a jedním skokem jsem přeskočil křoví a svalil cizí z Xern. Postavil jsem se před hnědou vlčici a zavrčel. ,,S takovou ji mezi námi nenajdeš..!" procedil jsem mezi zuby. Ke Xern jsem byl více a více ochranářský, jakoby snad byla moje vlastní.
Neznámá se představila jako Shiva. Xern už byla na nohou, popošel jsem o pár krůčků vpřed a tak jsem byl trošičku před mou společnicí. Přestal jsem vrčet, svaly jsem měl však stále napnuté, připravené na střelhbitou akci. ,,Já jsem Ress," představil jsem se s neustálím naštváním v hlase. V tom přišel další vlk, tentokrát světlejších barev. Nevěděl jsem, jestli nepatří k sobě, nyní by jsme již byli v nevýhodě. Popošel jsem ještě o malý krůček dopředu, abych mohl Xern lépe a rychleji chránit.
Netrvalo dlouho a objevila se tu černá vlčice. To se tu s vlky roztrhl pytel? Rozhodně jsem nebyl rád, bál jsem se, bál jsem se o Xern. Z tlamy mi vyjelo tlumené zavrčení. ,,Co tu všichni chcete?" Více než mluvil jsem spíše bručel. Situace, který nastala, mi byla proti srsti. Mé svaly byly napnuté, srdce mi bušilo jako o závod a oči mi těkaly z jednoho vlka na druhého. Co se to tu sakra děje?

Shay okusila svůj úlovek a začala vyplazovat jazyk. Nejprve mi bylo líto, že to bylo zbytečné, ale po jejím spokojeném štěknutím jsem se musel začít smát. Nejspíše to ovoce ještě nebylo zralé, proto se míchala sladkost s kyselostí... Pokud se v tomto lese nějakou dobu zdržíme, můžeme počkat, než plody trochu dozrají a své štěstí zkusit znovu.
Celým lesem se rozlehlo hlasité vytí. Přestal jsem se smát a zpříma jsem se postavil. Snažil jsem se zapojit všechny smysly, abych zjistil, kde se nachází původce zvuku. Čenich zachytil nějakého vlka, dost možná vlčici, nedaleko od nás. Jít za ní? Zůstat? Než jsem se stihl nějak rozhodnout, Xern to udělala po svém. Chvíli jsem si pod vousy bědoval, proč se do všeho tak hrne, poté jsem se ale vydal za ní. Plížil jsem se, břicho takřka přilepené na zemi. Mezi dřevinami jsem spatřil vlčici, převážně tmavě hnědé barvy. Skryl jsem se za několik hustých keřů. Nemohla mě vidět, slyšet, ani cítit - vítr vanul proti mně. Byl jsem tedy stoprocentně skryt. Ptáte se, proč jsem nešel rovnou k ní a Xern, která tam už byla? Chtěl jsem, aby si poradila sama. Zatím si vedla bravurně! Vlčici si prověřovala, nezačala se hned kamarádíčkovat, ani nezaútočila. A já byl přikrčený v úkrytu, připraven kdykoli vyrazit a neznámou vlčici srazit k zemi.

,,Jasně!" Než stihla má slova pořádně doznít, uslyšel jsem hrabání a následující dusot tlapek. Při Xerniném výskoku, který mi oznámilo ticho (nebyl slyšet dusot), jsem zpevnil všechny svaly. Xernino tělo přeci jen vyrostlo, jakmile se tedy odrazila od mých zad, přitisklo se mé tělo mnohem více ke stromu. Ohlédl jsem se. Vše jsem vnímal zpomaleně, celý ten akrobatický kousek... Wow! Elegantnost v pohybu mé společnice byla kouzelná, stejně jako ona celá. ,,Xern! Dokázala jsi to..! To bylo něco, jsi nejšikovnější vlčice pod sluncem!" Kydl jsem si na zadek a z mé tlamy se valila slova chvály. Věřil jsem, že můj nápad vyjde, ale že se to povede až tak bravurně? To jsem - přiznávám se - opravdu nečekal!
,,Stálo to úsilí alespoň za to?" řekl jsem, jakmile jsem se dostal z překvapení. I když by ten plod nebyl dobrý, pro Xern to byla jistě dobrá lekce, že spolupráce se vyplácí.

1. Týden:
Destiny - 0
Ress - 2

Když jsme většinu bobulek otrhali a já dožvýkal poslední sousto, dostal jsem otázku. ,,Víš... Ani jsem o tom místě tady nevěděl. Na ostrovy jsem se dostal chvíli před naším setkání, nestihl jsem je pořádně projít." Úsmál jsem se a doufal, že mi nebude zazlívat dobrotu, o kterou jsem ji tak dlouho připravoval. Olízal jsem si srst na hrudi, kde zůstala stopa šťávy z Xerniné tlamičky.
Netrvalo dlouho a má osoba dostala další otázku. Na chvíli jsem se zamyslel, ale očividně zbytečně... Proč? Xern poskakovala pod stromem a snažila se utrhnout jeho plod. Přiznávám, že na ovoce nejsem žádný znalec, nevěděl jsem tedy, jak se onen strom a jeho plod jmenují. Když bych vyskočil já, jistě bych na zlatavý plod dosáhl, ale nechtěl jsem Xernii srazit sebevědomí. Opřel jsem se tedy předníma tlapama o kmen tak, aby se Xern mohla o má záda odrazit a "ulovila" svou kořist. ,,Zkus se rozběhnout a odrazit se ode mě, třeba se nám to povede..." upřesnil jsem jí svůj plán a čekal, zda-li vyjde.

//píše Rocky, Dereck nenapsal 3 dny (a nevypadá to, že by za něj Thal v blízké době hrála :/)

<<< Mlžná džungle

Jakmile jsem vyběhl z toho ohavného místa, oddechl jsem si. Byli jsme v bezpečí a můj čenich se nepletl - sladkost ovoce šla z každého metru tohoto malebného místa. Svůj krok jsem zvolnil do svižného klusu a do čenichu jsem nasával novou vůni, abych pořádně zahnal zatuchlost. Jedno mi bylo jasné - tyto ostrovy mě nepřestanou udivovat, každé místo je tu úplně jiné.
Teď zbývalo jediné, najít Xern. Opět jsem zapojil čenich, na tomto místě to ale bylo složité. Pach mé společnice se míchal s pachem všudypřítomného ovoce. Nu co, alespoň si pořádně procvičím stopování..! S touto myšlenkou jsem se cvalem vydal za pachem.
V cestě mi stálo několik keříků borůvek, které jsem mohl nejrychleji překonat skokem. Odrazil jsem se, ale když jsem byl nad "překážkou", za keři jsem spatřil Xerii. Mrskal jsem sebou jako ryba, abych v letu změnil směr a nezašlápl ji. Nakonec se to naštěstí povedlo a já dopad zhruba metr od krmící se Xern. Nebylo to hladké přistání, spadl jsem na bok. Musel jsem vypadat strašně vtipně, když jsem sebou tak házel... Z tlamy mi vyšlo zachechtání směřované na mou osobu. Vlk se prostě musí umět zasmát sám sobě.
,,Chutná?" zeptal jsem se, když jsem se postavil a otřepal ze sebe prach. Uždibl jsem si s keře také několik bobulek a odpověď mi byla jasná. Jejich sladká chuť se roztékala po jazyku. Bobulky dokázaly jistě trochu zasytit, začal jsem se jimi tedy cpát. No a co, byla vážně moc dobré!!

Měl jsem radost, že můj plán vyšel a Xern už uháněla pryč z tohoto místa. Takovou radost, že ji ani nedokážu popsat. Neváhal jsem ani chviličku a uháněl za ní. Běh tu byl poměrně těžký, v cestě překáželo několik větví a popadaných stromů, zem nehorázně klouzala. A to tak moc, že jsem měl kolikrát co dělat, abych si nenaryl čenich. Můj běh doprovázelo skřehotání nejrůznějších zvířat. Jedno mi bylo jisté, sem se hned tak nevrátím.

>>> Ovocný lesík

//pardon za krátkost, tak nějak nemám co napsat :D

<<< Luka

Lehce udýchaně jsem pronásledoval malou Xern. Teda... Teď už spíš dospívající vlčici, to je přesnější. Její kroky nás vedly přes les, až jsme došli do pralesa, možná nějaké džungle. Na těchto ostrovech se mi líbilo, že každé místo je jiné, než to s ním sousedící. Copak je normální, že se z normálního lesa stane z ničeho nic taková džungle?
Xernina slova údivu jsem moc nevnímal, zpozorněl jsem až při jejím výkřiku. Několika dlouhými skoky jsem se dostal na pár metrů od ní a pohledem přejel situaci. Xern stála právě na krunýři nějaké obří želvy - ano, oproti těm, které jsem poznal jako malý, byla tato obrovská. Jelikož má společnice vypadala opravdu nebezpečně, dlouho jsem neváhal a přeskočil jsem odcházející želvu s tím, že přímo nad želvou jsem chytil Xern za kůži na krku. Stála tedy teď vedle mě.
Co jsem si tak nějak všiml, nebyla z tohoto místa moc nadšená. A popravdě... Ani mně se to tu moc nelíbilo, ze všech koutů sálalo nebezpečí. Teď je jen otázka, jak se co nejnenápadněji - pro Xern, aby nic nepoznala - dostat na jiné, bezpečnější místo. ,,Brrr, je to tu děsivé..." přikrčil jsem se lehce a naoko vystrašeně se rozhlédl kolem. ,,Co se tak odklidit pryč? Ty se asi nebojíš, ale já bych raději šel, než dostanu infarkt..!" pronesl jsem, jakoby to bylo straaaaaašně závažné a životunebezpečné. Teď mi zbývá jen doufat, že má taktika opět zabere a odejdeme na bezpečnější místo. Lákala mě například vůně ovoce, která se dostala do mého čenichu přes všechnu tu zatuchlost...

,,Přesně tak!-" Opět jsem napjal hruď a naoko vážně jsem souhlasně přizvučil... Tedy než přišel dodatek. To jsem se musel pouchechtnout. Jako takovou "pochvalu za dobrý vtip" jsem do Xern žďouchl čumákem. Mohlo ji to trochu polechtat, jelikož jsem se trefil přímo mezi žebra, ale tak co, lechtání ještě nikoho nezabilo. ,,No ano, co bych bez tebe dělal....... By mě neměl kdo rozesmívat tak úžasně vtipnýma slovama, bych normálně pošel na nedostatek smíchu!!" Naoko jsem nahodil vážný tón, jakože je to nějaká smrtelně nebezpečná choroba a pro mě je tohle černé stvoření jediným lékem, dlouho jsem to však nevydržel a musel jsem se zazubit.
Sledoval jsem trávu stlačovanou k zemi, která tvořila cestičku zarostlou loukou. To bylo jediné, jak jsem poznal, kde se to tryskovlče pohybuje. Louku prokřížila snad všemi způsoby a když došla k zápornému závěru, rozběhla se směrem na západ. Nechtělo se mi v takovém horku běhat - mnohem příjemnější by bylo trávit odpoledne třeba u vody - , ale pokud jsem ji nechtěl ztratit, musel jsem ji následovat. A to co nejrychleji! Za chvíli se tedy mé tělo dalo do pohybu a postupně jsem přešel do rychlého cvalu, kterým jsem Xern za pár okamžiků dohnal a následoval ji.

>>> Mlžná džungle (přes kus lesa)

Nepovoloval jsem svůj vzpřímený postoj a sem tam jsem podrážděně máchl ocasem. Poměrně mě překvapila Xern, z malého vlčátka se stávala velká dáma, neohrožená velká dáma. A víte co? Byl jsem na ni pyšný!
Najednou se černá provokantka odklidila pryč. Nečekal jsem, že to bude tak jednoduché, ale na druhou stranu jsem byl rád, že se neohrozil život mé svěřenkyně. Otočil jsem se na Xern a neutrální výraz, který byl na mé tlamě doposud se změnil v pro mě mnohem příjemnější úsměv. ,,Zvládli jsme to!...A ty jsi si vedla dobře! Jsi šikovná Xerný, jsem na tebe pyšný!" Přisunul jsem se blíže k ní a hlavu ji položil na záda, stejně jako přední tlapu - vzniklo z toho objetí.
,,A teď zpět k lovu!" začal jsem po chvíli ticha. ,,Tito ušáci jsou dávno pryč... Musíme tedy najít nové. Postaráš se o to?" Tak nějak jsem tušil odpověď, ale chtěl jsem jí udělat radost. Zaslouží si to.