Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nevypadalo to dobře. Vlastně to vypadalo, že to půjde celé do kelu a že jeho neznalost se mu krutě vymstí. Dělal, co mohl, i co by mu bylo bývalo proti srsti - přiznával, že je někdo silnější a mocnější, než je on. Právě teď to všechno neměl hezky na otěži a pevně v tlapách, jak původně zamýšlel mít, on ho ten nezkrotný spád děje spíše tahal za sebou jako hadrovou panenku. To ho znervózňovalo. Nemohl to ovládat a přesto na úspěchu závisela celá jeho budoucnost. Mluvili o osudu - znamenalo to snad, že cokoli, co řekne, nemá vliv na to, co se stane? Bohům nerozuměl, nepolevoval však ve snažení. Jeden z nich nepřestával nepříjemným způsobem komentovat jeho četné chyby, druhý neustále kecal něco o tom osudu a třetí... Třetí vypadal, že s ním bylo největší pořízení. Co vůbec bohové dělají ve volném čase, když ho mají tolik a teda nesledují smrtelníky? Já myslel, že nám všem střeží záda. Své chápaní bohů rozhodně po tomto setkání přehodnotí.
Už se ani nedostal ke slovu, než se rozhodli. Nevěděl, co na to říct. Co ho dělalo vlkem? Jak to mysleli? Chtěli ho proměnit v jiné zvíře? Zamrkal do temna, ale neodvážil se ničím protestovat. Oni už přece rozhodli a on, pokorný služebník, souhlasil s cenou. Než se nad tím stihl pořádně zamyslet, přišla bolest. Silná, palčivá, intenzivní. Hrozná. Nedokázal potlačit bolestné naříkání a vytí ani své tělo, které se pod náhlým náporem přikrčilo k zemi s tlapkami na hlavě. Tohle už opravdu nebylo příjemné. Pocítil tu jejich slavnou moc a patrně se něco skutečně dělo s jeho očima. Stačí! Stačí! Auuuu! Brzy to však přešlo. Zůstal ležet na zemi, ale něco se změnilo.
Oslnilo ho světlo. Viděl.
Oči na chvíli zavřel, než je pomalu začal otevírat. Bylo to jako se znovu narodit. Viděl tvary, barvu, vzdálenosti... Viděl! Viděl! I přes nějaké to pálení, které stále cítil, byl plný radosti. Rozhlédl se kolem, jestli bohy nespatří, ale kromě onoho nadpřirozeného hlasu tu nezbyla ani špetka náznaku, že by se tu kdy stal tak velký obchod mezi smrtelníky a bohy. Rozhlédl se. Stál uprostřed kamenného kruhu. Vypadal úplně jinak, než si ho představoval. Obecně - všechno vypadalo úplně jinak, protože to nějak vypadalo. Mělo to vzhled. Tvar, barvu, rozměry. A bylo to nádherné. Toto místo bylo majestátní. Při druhém zkoumání zjistil, že ryba byla pryč. Postavil se a všiml si i nového přívěšku - ptačí lebky, která se sebejistě postavila přímo do čela jeho náhrdelníku se zuby a drápy všeho druhu. Zjistit, že i jeho tělo má jinou barvu, mu kupodivu trvalo trošku déle a uvědomil si to až když vyrazil pryč.
Domů.
"Děkuju," řekl ještě tiše, než se s novým sebevědomím dal do běhu.

>> Zubří pláň přes Mlžné pláně

Posměšky asi nebyly tím, co čekal. Asi čekal odpor, čekal, že to nebude jednoduché, ale také čekal racionální přístup. No, z míry ho to nevyvedlo natolik, aby to dal najevo na svém těle či řeči. Jestli fakt umí číst duše, minulost a tak, tak stejně ví všechno, škublo mu v koutku nad tou nepotěšující myšlenkou. Co s tím ale měl dělat? V tomto momentě jim byl vydán napospas a nešlo couvnout. Kdyby to nebyl boj, co by to bylo za úspěch? Nehodlal se vzdát. Že bohové jsou ve skutečnosti snadno urážliví, rádi se vysmívají a mají se za nadřazené musí brát prostě jako fakt a vypořádat se s ním. Asi si s nimi tak přátelsky nepokecá, ale byl odhodlán dosáhnout svého. S odporně otravnou tvrdohlavostí se přece mimo jiné narodil.
Vypadalo to, že ho nechali mluvit. Následující pomlku si interpretoval jako čas, ve kterém se všemocné bytosti rozhodovaly. Tato domněnka se ukázala být chybná - oni si jen v rejstříku hledali další informace. Tři. Jsou tu tři? Během poslouchání a otáčení se za zvuky se snažil mít přehled. Sice by se vsadil, že při předešlém obcházení napočítal kamenů víc, ale teď byl rád, že nemusel poslouchat více těch hlasů. Docela ho dostávaly do kouta, jelikož na jejich bolestivé, leč pravdivé poznatky neměl příliš odpovědí. Usoudil, že před nimi opravdu nemá žádná tajemství. "Ano, nevím nic! Omlouvám se, jestli jsem vás urazil, to... Nebyl záměr, pouze nedorozumění," tlapkou chmatal kolem sebe, aby rybu odsunul někam pryč a onen urážlivý bůh si ho kvůli tomu přestal dobírat. "Ale odpověď by byla statečný. Jsem statečný. Vím, že kdybych měl zrak zpět, budu svůj domov moct zachránit ještě mockrát. Pokud znáte mou minulost, víte, že jsem vždy konal jen z nejlepšího zájmu!" Rhaaxin se nikdy neviděl za někoho zlého. To protože měl o sobě takové mínění. Vždycky konal v nejlepším, protože skutečně věřil, že to, co koná, je to správné. Až poslední doba, kdy měl své tlapky svázané handicapem, ho přesvědčovaly o opaku. "A budu moct dále, když pomůžete. Bude to i vaše zásluha. A zaplatím cokoliv! Samozřejmě, stanovte si cenu," odpověděl rozhodným hlasem. Udělejte cokoli se mnou, mým vzhledem, mým osudem... Jen nesahejte na moji rodinu. Prosím.

Ačkoli se za celou tu dobu, co byl slepý, naučil trpělivosti, tohle čekání mu drásalo nervy. Přišel sem, aby se děly věci. Netušil, jak moc riskuje, ale bez zkušeností mohl jen těžko vědět, do čeho se namočil. Po jeho původních výkřicích zoufalosti mu bylo společností jen to ticho. Nesnesitelné ticho, které musel poslouchat, aby něčeho dospěl. Jak věděl, že se něco stane? Nevěděl. Řídil se fakty z povídaček druhých. Nerad si to přiznával, ale byla to jeho poslední kapka naděje. Poslední položka na seznamu, poslední číslo loterie. Nebyl tady, protože by takovým povídačkám věřil, ale protože už měl jednoduše pocit, že když nebude věřit, tak už není pomoci.
A tak čekal. Stál uprostřed kruhu a čekal. Ta samota spojená se slepotou byla nepříjemná a ten pocit se exponenciálně zvyšoval s každou minutou, kterou ho tajemní strážci kamenů nechali čekat. A přesto by se vsadil, že tam nebyl sám. Jakoby někdo seděl mezi kameny a pozoroval. Těžko říct, jestli tomu sám nevěřil, nebo byl příliš vystrašený, než aby opět mluvil do prázdna. Hýbal hlavou z jedné strany na druhou, nepravidelně, ve snaze zachytit nějaký zvuk. Odpovědí mu však po dlouhou dobu nebylo nic jiného, než ten divný pocit.
Dlouho tam tak čekal. Dokonce si i sedl a přemýšlel, zda-li nesníst tu podivně páchnoucí chcíplou rybu, kterou dostal od obchodníka. A pak se ten divný pocit vrátil, následovaný hlasem. Rhaaxina to vyrušilo z jeho transu. Okamžitě se vymrštil zpět na všechny čtyři. Co vlastně měl dělat teď? Když sem přišel, přesně věděl, co chce. Když však ta slova zrovna potřeboval, jen roztřeseně v úžasu otevřel tlamu, aniž by z něj vyšla hláska. Musel se v rychlosti sebrat. Je to tu. Nepodělej to. Polkl, než se postavil vzpřímeně a vážně, tak jak chtěl. "Přišel jsem vás požádat o pomoc," zopakoval, "před nějakou dobou jsem přišel o zrak. Bylo to v důsledku bitvy, která rozhodla o bezpečí těchto ostrovů. Od té doby jsem hledal lék, avšak neúspěšně. Přišel jsem požádat vás, aby jste mi můj zrak vrátili, ó mocní bohové." Slova, která vyšla z jeho tlamy zněla trochu jinak, než si původně představoval. Měla znít... Silněji. Ne jako od nemohoucího, kterým ale asi nejspíš i byl. Znovu se nadechl. "Dozvěděl jsem se od jiných, že vaše moc nemá hranic. Samozřejmě neočekávám, že mi pomůžete zadarmo a... Jsem ochoten zaplatit." V tuto chvíli nevěděl, jestli udělal správně, ale doufal, že jeho plán vyjde. Položil před sebe chcíplou rybu a trochu ustoupil, čekajíc na reakci. Teprve teď měl možnost přemýšlet, s kým to vlastně mluvil. Bohové... Opravdu to byli oni? Nikdy s žádným nemluvil. O to víc respektu vůči nim cítil. Jak rád by je viděl na vlastní oči!

<< Mlžné pláně

Myslel si, že to bude jednodušší. Vydal se na sever, jak mu Ahvaryan poradil. Snažil se najít nějakou známku onoho oltáře, ale netušil, co hledá. A neměl příliš jak ho hledat. Slepý vlk chvíli bloudil, než téměř vrazil do jednoho z vysokých kamenů. "Haló?" Vyřkl, aby ho sluch ujistil, že vskutku dorazil k nějaké pevné struktuře. Velké, majestátní. Váhavě prošel mezi obelisky. Tohle musí být ono. Co měl čekat? Kdyby neměl tak vysoké ego, asi by si přiznal, že se bojí blízké budoucnosti. Nelíbil se mu ten chlad a ticho, které ho obklopilo. Možná měl ten vlk ze smečky, jehož jméno si nepamatoval, pravdu. Možná kráčí do pasti. Není jiná možnost, připomněl si. Musel být statečný, musel si to vybojovat sám. Chtěl zpátky svůj zrak, svou slávu, chtěl znovu kontrolovat sebe i svou moc. Co by pro to udělal? Snad cokoli.
Stačilo mu objevit dalších pár kamenů, aby si uvědomil, že se jedná o kruh. Všiml si, že kameny v sobě měly rytiny, poznat je však nedokázal. Rozhodně je to ono. Obešel vnitřní obvod. Pak se pomalu odvážil do středu. "Tak jsme tady... Vy a já." Předními tlapkami nevědomky překročil kruh uprostřed. Chvíli mlčel, než se zhluboka nadechl. "Jsem Rhaaxin, syn bohyně Risy, vládkyně Yalorské, syn Navina, bývalé bety Zlaté smečky. Přišel jsem vás, bohy ostrovů, požádat o laskavost." S nově nabytým sebevědomím překročil kruh i zadními tlapami.

Dřív i býval ukecaný. A že to spoustu vlků mohlo dosvědčit, vždyť díky tomu ho znali, díky tomu se ve skupině neztratil. Díky tomu se dostával do problémů a přišel o magii, protože byl až příliš hlučný. Teď? Teď to bylo jinak. Jakoby přestal mít na ten boj energii. On ji měl, jen ji tolik neprodával světu. Bylo těžké udržet dobrou náladu. "Nemám jinou možnost," povzdechl si na Ahvaryanova slova. Byl o tom přesvědčený. Vyzkoušel přece už vše, aby získal svůj zrak zpět, ne? O bozích slyšel jen z pohádek, když byl malý, nevěděl, čeho byli schopní. Opět se vrhal do neznáma nerozeznávajíc svou pošetilost. Měl za to, že nemá, co ztratit.
Rhaaxin byl téměř jistý, že vlk ze Zlaté smečky mu kvůli svému přesvědčení nepomůže. Překvapivě však pomohl. Není to daleko! Srdce mu poskočilo radostí. "Dobře, díky," usmál se a otočil se směrem, který mu byl ukázán. Tady se jejich cesty rozdělovaly. Nadechl se, vydechl. Najít to už nemůže být těžké. Určitě ucítí něco jako magii. Bohové jsou přece mocní. "Kdybych se nevrátil, řekni sourozencům a Barnatt, že jsem je měl rád," řekl ještě, ale odpovědi se nedočkal. Už v tom byl vskutku sám.

>> Oblouky bohů

<< Začarovaný les

Že by ho zajímalo, co dělají bety, když slouží pro smečku, to se říct nedalo. Těm jednáním a mezismečkovým záležitostem nikdy nerozuměl a popravdě se ani příliš nezajímal. Co mu do toho bylo, když věděl, že stejně betou nebo alfou nikdy nebude. On měl jiné cíle, a na ty se snažil soustředit. Teď byl na cestě k tomu si ty cíle opět odemknout, protože bez zraku byly jaksi... Nedosažitelné. "Asi jo," přitakal nepřítomně. Soustředil se na cestu. Vnímat vše kolem sebe ostatními smysly bylo přece jen stále trochu náročné, i když nějaký ten cvik už určitě měl. Zvedal tlapky a držel se u Ahvaryana, dokud se nedostali až do bezpečnějšího terénu. Vlhký vzduch a chládek poznával - museli být na těch pláních, kde se zdržuje mlha. Když se jeho společník optal na to, kam vlastně jde, na chvíli zamrzl. Kam vlastně jde? Netušil, co hledá, natož kde to hledat. Bál se však, že když mu bude dána rada, už to nebude jeho cesta. "No," začal, ale zase ztichl. Sám netrefím na místo, které neznám, uvědomil si pravdu a s těžkým srdcem se nadechl. "Jen mi řekni... Hledám bohy. Nevíš, kde sídlí? Nebo kde se s nimi dá setkat?" Nebyl si jistý tím, co říká. Ani si nebyl jistý, že lovec bude vědět o nějakém takovém místě, aspoň vzdáleně připomínající obětiště.

Vyhrabal se ze svého neštěstí. Aspoň na chvíli, než narazí na nějaký další bludný kořen, o kterém bohužel nebude kvůli absenci zraku vědět. Byl naštvaný, ale začal si uvědomovat, že zbytečně. Vždyť ten... Smeččan ani neví, v jaké je situaci, jen plýtval vztekem. Nadechl se a vydechl, aby se uklidnil. Řeč přišla na Barnatt. Proč je tak důležité, kam šla? Mně je to jedno. Přemýšlel, jestli mu teta říkala název té smečky, ale buď ne, nebo ho zapomněl. "Prý je to nějaká nová smečka. Šla tam kvůli... Diplomatickým věcem, nejspíš," dokázal ze sebe dostat už docela v klidu. Bylo mu docela jedno, kam šla nebo co tam dělala, to byl její bussiness. Nehodlal zpochybňovat její rozhodnutí, měl k ní respekt, ne až tak k tomu, že byla beta smečky, ale že to byla přítelkyně jeho zesnulého otce. Stačí, když se vrátí. Nyní se soustředil na svůj cíl a své problémy, cizí mu nyní byly ukradené. Brzy pochopil, že se Ahvaryanovi vyjádřil špatně. "Ne, Wua už nepotřebuju a domů ještě taky ne, musím jinam," zareagoval rychle s naléhavostí v hlase. Ne, teď to nemohl vzdát. Blbé bylo, že netušil, kam ho lovec vede. Zorientoval se teprve ve chvíli, když ucítil, jak se vlhkost vzduchu zvedá.

>> Mlžné pláně

Kdyby si v nepříjemných situacích Rhaaxinovi neujely nervy nebo trpělivost, nebyl by to on. Už kolikrát se nedokázal kontrolovat a i když si vždy myslel, že se poučil, udělal to znovu. Bylo to v něm ta nevychovanost a doslovné braní faktů. Když byl sám venku a bez zraku, všechno to bylo ještě horší. Svůj smutek schovával za vztek a frustraci. Potupeně přijal pomoc, nezapomněl ale komentovat. "Ovšem že nemám času dost," procedil skrz zuby netrpělivě, kořenům už ani odpor nekladl. Ledový vánek ho pošimral na zádech a on se otřásl. Jestli se bude dělat ještě větší zima a on se brzy neuzdraví z toho všeho, co ho právě sžíralo, taky by zimu nemusel přežít. Nejen oči to zastihlo, i jeho tělo oslabené nedávným zraněním stihlo chytnout nějaké ty podzimní choroby. Počkal, než Ahva slezl za ním a když se vymotali, opatrně ho následoval z jámy. "Dík," sklonil hlavu, ale na vlka se nepodíval. Ani netušil, kde přesně má hlavu. Zase někomu dlužím. Příliš ostatním dlužím... Naštěstí to byli zatím jen vlci ze smečky, kterým vděčil za nějakou drobnost. A Ásleif, vlastně. "Byl jsem s Barnatt na cestě k Wuovi pro nějaké věci, ale ona pokračovala do hor k jiné smečce," vysvětlil stručně svou situaci. Bylo by logické si odvodit, že on byl jen na cestě zpět do Zlatého lesa. Ani to však pravda nebyla a Rhaaxin se rozhodoval, jestli má říct své pravé úmysly a nechat si pomoct ještě jednou, i když mu to bylo absolutně proti srsti.

Slepý vlk ani nezaznamenal, že se k němu blíží jiná bytost. Příliš se soustředil na to, aby se z kořenů vymotal, že nedával pozor na okolí. Už byl příliš vzteklý. Až když na něj známý hlas promluvil, lekl se, chtěl udělat krok dozadu, ale kořeny držící jeho tlapy přičinily, že sebou jen mrskl do dalších kořenů. "Ne!" Zareagoval automaticky na Ahvaryanova slova. Přece to dokáže sám, ne? Znovu se sebral na nohy, ale kořeny ho držely ještě pevněji. Prokletej les! Teď už přesně věděl, ve kterém z nich je. V tom barevném s povrchem často jak v tankodromu. Nebo aspoň teď mu to tak připadalo. Znovu spadl na tlamu a uvědomil si, že tohle nemá cenu. I když známého vlka, jehož jméno si teď nevybavoval, tak neviděl, v mysli si vybavoval jasný obráek o tom, jak se teď tváří. Musel být nesmírně pobaven. Zlatý vlk zavrčel. Nerad uznával porážku. "Ale... Kdybys mohl..." Povzdechl si, ale už se vstávat nepokoušel. Musel si vydechnout a uklidnit své trpící ego. "Vážně? Nevšiml jsem si," zareagoval otráveně na jeho slova o vzdálenosti od smečky. Kterým směrem teď ležela smečka fakt netušil. A vlastně ho to ani nezajímalo, nechtěl se tam vracet. Ne s prázdnou.

<< Tajga

Záložní možnost se teď stala jeho hlavním cílem. Byl na cestě do neznáma, možná i do tmy, ale ještě se nehodlal zastavovat. Ačkoli jeho přání získat zpět zrak se mohlo zdát nepředstavitelné a nemožné, on to ještě nevzdával. Tedy... Už to vzdal několikrát, ale vždycky se znovu postavil na nohy. Díky přívěšku, který se mu houpal na krku, tak se aspoň cítil být silný.
Netušil, kam jde. Možná doufal v osud, že ho dovede k bohům. Nebo že bohové přijdou za ním, až uvidí, jak beznadějný je případ. Koruny stromů nad jeho hlavou zhoustly a změnily barvu. Aspoň že počasí bylo pěkné, to se dobře šlo. Po chvíli cesty mu ale došlo, jak výhodné bylo s sebou někoho mít. Barnatt ho upozorňovala na kořeny a větve, které neviděl. Co mohl dělat teď? Jen naštvaně vrčet, když ho nějaká vzala po hlavě. A tak si svoji světlou srst zašpinil, zacuchal a místy i potřísnil krví, když se náhodou zamotal do ostružin. "Do háje už!" Zaklel, když zakopl a spadl do nějaké jámy. "Proč mi furt do cesty stavíš překážky? Co jsem kdy komu udělal?" Pokusil se vstát, ale zadní pravá tlapka se mu zasekla mezi kořeny. Pomyslel na blesky, ale vybavil se mu ne až tak dávný bolestivý moment, kdy mu právě blesk rozryl krk. Ne, špatný nápad. Zvedl hlavu vzhůru a zavětřil. Bylo tu několik vlků - Atrox! Božíčku, jak rád by viděl bratra. A ještě další. Jeden byl i blízko a byl si jistý, že ho zná. Smeččan. Bez zraku bylo ale těžké si vybavit, který. Jména mu stejně nikdy tak dobře nešla. Přestože v okolí nějaká potencionální pomoc byla, nehodlal o ni volat. Ne, musí to zvládnout sám - a tak začal kořeny rozhryzávat.

U obchodníka nepořídil. A nejspíš by jeho vozík ze vzteku spálil, kdyby si proti sobě v tomhle mizerném stavu chtěl poštvat celý svět. Navíc, nechtěl před Barnatt vypadat až tak zoufale. Ne. Nádech, výdech. Je jiné řešení. A on ho najde, ať to stojí cokoli. Měl jsem věřit Atroxovi, když říkal, že Wu na to nic nemá. Jen jsem si zbytečně dělal naděje. A tak už musel sáhnou po tom záložním plánu - jít hledat něco, co by možná ani s očima nenašel - bohy. Všemocné bytosti, o kterých jako malý slýchal z pohádek. Mohl to být možná jen příběh, ale na každém příběhu je nakonec trocha pravdy, ne? Jeho teta ale bohužel netušila, kam by měl jít. Byl tedy odsouzený se vydat na náhodnou stranu. Bude pokračovat sám. To zvládne. Sice doufal, že s černou vlčicí bude trochu déle, ale nemělo to tak být.

>> Začarovaný les

<< Začarovaný les

"Daénských..." Zamumlal. Daén. Smečka. Bylo tu víc smeček. Na to, že tu žil už nějaký ten rok o nich toho teda moc nevěděl. Ale k čertu se smečkami, na ty teď nehrál. Teď měl jasný cíl a šel za ním. A co je plán B? To byl ten problém. Věděl, čeho chce dosáhnout, ale netušil jak. Už mimo bezpečnou hranici smečky vyrážel s nejasným plánem. Jít prostě rovně? Tím způsobem to přece nemohlo vyjít a on si toho byl vědom. I přesto se kupodivu cítil líp než doma. Nemohl sice vidět okolí, ale o to výrazněji vnímal pachy, zvuky i chuť letního vzduchu. Rozptylovalo ho to. Po tom, co se mu stalo, co cítil a co nechápal to rozptýlení opravdu potřeboval.
Zatímco přemýšlel, cesta pokračovala. Vždycky vděčně kývl, když ho Barnatt upozornila na překážku, kterou sám nemohl zachytit. Občas se sice cítil naprosto omezený a slepota ho trápila, o to víc ho však těšilo, když se sám vyhnul stromu nebo chvíli prostě šel rovně. Svou lepší náladu dával najevo občasným mávnutím ocásku.
Náhle uslyšel vzdálené cinknutí. Nebo se mu to zdálo? "Slyšíš to?" Zeptal se tety, která se pravděpodobně nacházela někde poblíž. Nelenil, vydal se z tím zvukem. A když se mu k čumáku dostal i ten známý pach, zajásal. Ihned se hrnul vpřed, ale zakopl o roh stánku. Dělal jakoby nic a starce pozdravil, načež se s ním dal do řeči o něčem na oči. K jeho zklamání měl Atrox pravdu - ani teď po nějaké době Wu stále nic neměl. Ani magii, ani předmět, nic. Úsměv z Rhaaxinovy tváře se vytratil. Už se mohl jen tázat na rady a informace.

// Nákup
Mám na kontě: 703 kšm, 77 rubínů a 41 mincí (omg im rich)
Převody:
- 6 minci na kšm = +240 kšm
- 7 rubínů na kšm = +70 kšm
Po převodu: 1013 kšm, 70 rubínů a 35 mincí
Kupuji:
- znaky (Barnatt ví, Barnatt zná) = 100 kšm
- levely do ledu: 2-10 = 810 kšm
- 4. a 5. slot = 100+150 kšm
- vzduch + 5 levelů do něj (na 6. level) = 180+350 kšm
= to je 1690 kšm - využívám slevu 80% (50%+20%+10%) => 338 kšm
A ještě předměty:
- Mystery box = 50 kšm
- Gekoní nožky = 200 kšm
- Kůže chameleona - zdarma, I guess
Celkem je to 338 kšm + 250 kšm, takže platím 588 kšm.
Zůstatek na účtu: 425 kšm, 70 rubínů a 35 mincí (not that rich)

Mystery box - 13 - Chcíplá ryba
Schváleno

Když skončili, popošel od stánku dál. Obchodník už měl stejně naspěch. A zlatý? Ve tváři mu problikl vztek, postavil se na zadní a z jeho těla vystřelil jasný blesk k blízkému stromu, který poznamenal ožehlou popelnou skvrnou. Stál a mlčel, zamračený, snažíc se něco vymyslet. Když hlavu znovu zvedl, tvář měl chladnou. "Bohové. Kde najdu bohy?"

<< Zlatý les přes Tichou zátoku

Kam mířili? Tak to ani on netušil. Byl rád, že nepůjde sám, ale kam vlastně jdou, nad tím už nepřemýšlel. Myslet o tom, když ani nevíte, kam šlapete, je docela těžký. Možná se tentokrát spoléhal na "vnitřní smysl", na svou orientaci z minulosti. Stále měl ale cíl a teď i navigátora. Musí se chytit toho. Na otázku černé vlčice pokrčil rameny. "Já vlastně nevím. Jeho trasa je dost náhodná... Ostrovy jsou velký, asi nemá moc cenu mířit na konkrétní místo," konstatoval. Možná by se měl držet v oblastech, kde to zná. Už z toho důvodu, že nikde nezakopne a dokáže se vrátit pět.
Kráčel vpřed pln energie. Dokud cítil Barnatt ve své blízkosti, byl si jistý, že jde správným směrem, ať už to bylo kamkoli. Brzy ucítil paprsky Slunce na své srsti a i přes tmu, která ho obalovala, byl spokojený. Pod tlapkami ucítil vlhký písek a k nosu mu vítr přivál pár starších pachů. Jiní vlci, než ze smečky. Soudě dle slanosti, už museli být v zátoce. Nezastavoval, mířil dál. "Kam jsi vlastně měla namířeno ty? Říkala jsi, že jsi někam šla ještě před lovem." Otočil se k Barnatt, když si na to vzpomněl. Docela náhodou a opožděně, ale aspoň nějakou všímavost si díky ztrátě zraku vypěstoval. Lepší, než dřív. Teď byla slova to jediné, co poslouchal, proto. Více nad nimi přemýšlel.
Jít kouzelným lesem bylo pro zlatého složitější. Větve detekovat nedokázal, ani zrádné kořeny. Od čeho ale měl společnost?

>> Tajga

Pochvaly měl rád. I když už nebyl malý a chválu od ostatních vídal většinou jen v ironii nebo ze vtipu, od Barnatt si svoje ego pohladit nechal. Aspoň něčím si musel udělat dobrý den, musel se radovat z maličkostí, když bylo všechno okolo tak temné a na pohled bez východiska. Nepokazil to. Udělal víc, než by někdo na jeho místě dokázal. Sice se o tom přesvědčit nemohl, nikoho se stejnými komplikovanými problémy neznal, ale věřil tomu. Spokojeně pokrčoval v jídle a poslouchal Barnatt. Vskutku nevěděla, kdo to ten Wu je. To ale navadilo, ba naopak - ona se o něm chtěla dozvědět, on ho hledal. Mohli si navzájem pomoci, měli společnou cestu. "To bys měla. Třeba by sis od něj něco vybrala. A jestli ne, aspoň bys nebyla neinformovaná," pokrčil rameny mezi sousty. Informovanost, to bylo něco, co bylo Rhaaxinovi v poslední době cizí. Kdyby nebyl ve správnou dobu se správnými osobami, ani on by se o nových smečkách hned tak nedozvěděl. Z hlavy se mu to ale rychle vykouřilo - další důvody si nespojil. "Určitě! Budu rád," odpověděl. Být sám a ještě nic nevidět, to byla osamělost na druhou. To ticho bylo ubíjející. Nejen, že uvítá někoho, kdo mu řekne o kamenu, o který se chystá zakopnout, ale třeba i zabije čas. Polkl poslední sousto a zkontroloval, že už před ním nic nezůstalo. Pak se zamyšleně otočil do lesa. Jeho tvář zchladla. "Od toho incidentu jsem vlastně nebyl pryč z lesa." Uvědomil si to až teď, když se chystal někam jít. Možná už zapomněl cestu. Možná zapomněl chodit. Možná se všechno změnilo. Další dobrý důvod k tomu nejít sám. Zavrtěl hlavou, aby pochyby vyhnal z mysli. "Jdeme?" Nerozmyslel si to, ještě ne. Počkal, jestli Barnat určí přesnější směr, on se totiž vydal jen po pachu - tam, odkud vane přímořský vzduch jen trošku. Ze severu, od zátoky.

>> Začarovaný les přes Tichou zátoku

Horlivě přikývl. Sám z toho byl nadšený. Ačkoli to vypadalo složitě a složité to i bylo, dokázal to. Sice se při tom málem zhroutil a bál se, ale stále dokázal pomoct. Nebyl ztracený. Ještě ne. Musel toho využít, dokud mohl. Atrox lék nenašel, a tak si musel poradit sám. Jako předtím. Jako když byl malý. Také si vystačil bez otce. "Srnu. Velkou. Teda asi. Nevím, jak vypadala, ale země se otřásala, když jsme se ji snažili srazit," řekl pyšně. Velmi zkráceně. Jako vždy vynechal, co udělal špatně, i když si to uvědomoval. To přece vědět nepotřebovala, že to stále úplně nezvládá. A kdo by se mu divil? Štvalo ho to, proto to nezmínil. A ze stejného důvodu to bral do vlastních tlapek. Zakousl se do masa a spokojeně se olízl. Kdy naposled jedl něco čerstvého? Tohle mu pomůže v cestě. Lehl si k tomu a vděčně jedl, nevšímajíc si, že se přidala i Barnatt. Soustředil se na slova. Na co jiného, taky. Udivilo ho, že nezná Wua. Snad každý, koho potkal, ho znal. Nebo se pletl? On ho potkal už dávno, ale jméno toho starce se stalo synonymem pro cetky a magii. Vlastně takový obchůdek. Směna těch záhadných kamínků za něco víc cool. "Neznáš ho? Takový šedý vlk. Myslím, že stále chodí po ostrovech a prodává takové různé magické věci, moc a srst... Všechno možný. A taky toho o nich spoustu ví." Bylo to dávno, co ho on sám potkal naposledy, možná si to trochu přikrášloval. "Lék neměl, ale Atrox se asi neptal i na to... Ostatní. Zkusím to sám."