Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchal, jestli se mu dostane odpovědi. Nejdříve se nedostalo, a tak jen dál otáčel hlavou ze strany na stranu v naději, že něco zachytí. Teď už jeho chování muselo být nápadné. A pak se černá vlčice vskutku ozvala - blíž, než čekal. Zavrtěl ocasem, zastříhal ušima a namířil si to k ní. Když byl asi na dva metry od ní, pustil flák čerstvého srnčího masa na zem. "Ahoj!" Usmál se. "Taky bych rád řekl, že tě rád vidím, ale zrak mi ještě bohužel nikdo nevrátil," pokusil se zavtipkoval. Jasně, že Barnatt potkával rád. Přiblížil se k ní a zabodl svoji hlavu do její hrudi, aby se otřel. "Máš hlad? Lovili jsme!" Vskutku, byl v dobré náladě. Nevtipkoval už dlouho. I úsměv byl na jeho tváři poslední dobou vzácností. Mohl za to ten přívěšek? Možná měl Atrox pravdu, mimo energie to v něm vzbuzovalo i určitou víru. Vrátil se masu a hladově se zakousl. Jelikož na množství, které si z laně vzal, neviděl, byl jeho ukradnutý kousek trochu větší, než co potřeboval. Určitě i na tetičku by se dostalo. Když se optala, kam to jde, naklonil hlavu na stranu. Vyřešil svoje problémy přece. Ale jak? Sám nevěděl. Musel mít nějaký plán. "Musím najít Wua. Tenhle kámen je od cizáků a něco se mnou dělá. Možná by o tom něco věděl, když je tak znalý. Třeba to souvisí. A... Už se chci zbavit té tmy," svěřil jí své plány. Nebylo času nazbyt. Jen se nají.

<< Zlatá smečka

Pln nové naděje a energie se i s flákem ze srny se rozklusal někam do lesa. Vlastně netušil, kam jde, ale bylo mu to jedno. Prostě najít novou životní sílu. Ne, tu už vlastně získal. Onyx se mu už zase houpal na krku a on cítil, jakoby mohl klidně běžet celý maraton. Jen žaludek se ozval. Pak se zastaví na jídlo - stejně musí to maso sníst dřív než by někoho napadlo mu ho ukrást. Stromům už se uměl vyhýbat lépe. Nohy zvedal, aby nezakopl o kořen. Sice občas větví po hlavě dostal, ale to už si zvykl. Stejně se pěkně dlouho nemyl, což na jeho nezdravě vypadající srsti bylo vidět. Aspoň rána táhnoucí se od krku až k zádům už nevypadala tak zle. Co by však slepého vlka zajímal jeho vzhled, když nemůže obdivovat ty ostatních?
Zpomalil a zvedl hlavu, protože se mu k čenichu dostalo pár pachů. Většinou vlci ze smečky. Jeden byl známý. Barnatt! Viděl ji sice nedávno, ale třeba by měla společnou cestu. A musí se jí pochlubit, že lovil a že jde svoje problémy vyřešit sám, když to za něj neudělá nikdo jiný. Tolik toho měl na srdci. Až mu to začalo být divné. Nechovej se jak idiot, potom budeš zklamanej. "Barnatt?" Zavolal, zatímco ji po pachu sledoval. Možná už byla daleko a on se spletl. A nebo taky ne. Odhad vzdáleností stále neovládal, a tak si nebyl jistý.

Magie ho teď znepokojovaly. Nebylo divu, když ho nedávno málem zabily. A taky kvůli nim byl slepý a předtím půl roku v depresi, když je neměl. Přesto k nim stále choval určitou zvědavost a obdiv. Byl to nástroj moci, kterou on jakožto syn Risy musel mít. Věděl, že musí být opatrný, ale také věděl to, že bez risku není zisk. Usmál se, když z bratrova hlasu uslyšel podporu. "Jo, bohužel," povzdechl si, jakobyto bylo vlastně špatně, ale pokrčil přitom rameny. Cizákům nevěřil a tohle mu zatím příliš nepřineslo. Třeba ale přinese, jinak by necítil tu divnou moc. Jemu je jedno, co budu chtít, on mi pomůže. Byl rád, že má bratra. Škoda, že ten druhý někam zmizel. Atroxovi vůbec nevadilo ten přívěšek vrátit. Nebo aspoň zněl, že to předává ochotně, Rhaaxin nevěděl, jak se tváří, a už vůbec nevěděl, co se mu honí hlavou. "Děkuju," řekl vděčně. Když byl v chůzi zastaven, znovu upřel zrak na ten kámen, který se z bratrova krku sklouzl na ten jeho. Když se dotkl jeho srsti, ucítil tu energii přímo u srdce. První překvapeně ucouvl, ale pak se uvolnil. "Je to... Skvělé," zamrkal. Jakoby byl znovu celý. "Jakobych měl znovu energii. Mohl bych běžet maraton, vážně!"
Nadšení z něj nevyprchalo ještě chvíli. Dokud při tahání srny k úkrytu nezakopl o kořen a znovu si neuvědomil, že bez očí nikdy nebude kompletní. Ani s magií. Měl sílu, měl naději. Musel ji násedovat, dokud ho zase nechytne depka. "Teď musím jít udělat... Něco velkého. Najdu řešení." Zatímco z tlamy do éteru vypustil dost neurčitou větu, utrhl z laně pěkný flák masa a ponořen ve vlastních snech se rozběhl někam pryč.

>> Zlatý les

Cizáky považoval za své úhlavní nepřátele. Připustit si, že ta věc z jejich drápů na něj měla nějaký vliv se mu příčilo. Sklonil hlavu. Atrox to necítil. Buď si už jeho mysl vymýšlela nesmysly, nebo potřeboval zjistit, proč tomu tak je. Občas se cítil tak sám, když nikdo nerozuměl tomu, co prožívá. Teď ani bratr. Stejně ale věřil, že mu dokáže pomoct. Aspoň nějakým slovem útěchy. "Jo," řekl tiše. "Je to jakoby to mělo magii - což asi má, cizáci tyhle věci používají kvůli schopnostem - ale tohle je něco jiného. Silnějšího. Jakobyto... Eh..." Už málem nalezl správné slovo. Měl v mysli zmatek, že ani nevěděl ten pocit popsat. Jen po té věci znepokojeně pokukoval, jakoby ji normálně viděl. "Ne, to ne," zamítl Atroxovu teorii výmluvným tónem. Nebyl přece dítě, aby potřeboval plyšáka. Proč o tom vůbec mluví? Styděl se za sebe. Sklopil uši a radši zůstal mlčet. Nechá to být. Jednou to možná bude umět konkretizovat, nyní k tomu neměl žádné vodítko. Záhy bratr navrhl, že mu přívěšek vrátí. Kousl se do jazyka. Tak jsem vyznít nechtěl... Dárky se přece nevracejí. "Nevím, jestli by to pomohlo... Ale jestli si to myslíš," povzdechl si. Zase to znělo, jako bych to chtěl zpátky. Možná chtěl. Někde v podvědomí mu ale rozum radil, ať se radši vyhýbá věci, která se spojuje s tou neznámou silou.
Mezitím si také stihl najít své místo u kořisti, aby ji přesunuli k úkrytu.

Stále byl mírně roztřesený, ale jiné záležitosti ho přinutily se přes to přenést. V periferii vnímal, jak se ostatní jali dokončit práci, kterou společně začali. Hodlali odtáhnout srnu k úkrytu, aby se mohl najíst i zbytek smečky. Kdyby se někdo najíst chtěl, klidně by si přišel. Stejně tu moc vlků nebývalo. Tedy... Taková byla pověst. Rhaaxin měl teď sociální interakce dost na dalších pár dnů. Radši se někdy zašije, nechá si v hlavě utřídit myšlenky a projde si další vlnou depresí, než se o svém stavu někomu chlubil. O tom rozhovory jsou, ne? Jak se máš, co děláš, kecy o minulosti... On teď hledal cestu ven ze situace, ze které nebylo útěku a nepotřeboval si připomínat své neúspěchy. Vlastně jen Atroxovi plně věřil, ačkoli jeho důvěra k němu teď byla podtržena podezřívavostí. "Ten černý kámen?" Trochu znejistěl. Byl od cizáků, našli ho v bažině. Jejich přívěsky si ale majitele nevybíraly... Prostě se nosily, pomyslel si a na chvíli se nepřítomně odmlčel. "Co dělal, když jsi byl pryč? Cítil jsi taky to... To..." Snažil se ze sebe něco dostat, ale vlastně nevěděl, o čem mluví. Nebylo to hmatatelné. A ani viditelné, když tomu bratr nevěnoval pozornost. "Když jsi byl pryč, cítil jsem se jako bez moci. Doslova. Nemohl jsem nic dělat s magiemi, ani jsem je necítil, jako když jsem je neměl. Mě... To děsí. Co to znamená?" Bez magií si sice už zvykl žít. Proč mu teď tolik vadilo, když je neměl. Mohla za to nějaká nemoc? Ne. Sálalo to z toho amuletu, cítil to.
Zamrkal, když bratr připomenul, že práce ještě neskončila. Otevřel tlamu, ale nakonec ji zase beze slov zavřel a kývl. To už by snad zvládnout mohl, přitom bude mít plnou tlamu, přitom nemusí odpovídat na otázky. Zamířil směrem k úlovku, u kterého se shlukovali vlci. Dost vlků. Nebylo by divu, kdyby při své nejisté slepé chůzi zakopl o některého z nich.

Cítil, jak z jeho svalů vyprchává síla. Svými tesáky lani drtil lebku. Ta už naštěstí ale díky druhým dvěma vlkům běžet nemohla, a tak Rhaaxin nebyl ušlapán. Oddechl si, když ji strhli na zem a usmrtili. Sice nemohl vidět, že je to už vážně mrtvý ani jak velké zvíře skolili, ale byl rád, že to má za sebou. Vydechl a pustil, udělal pár kroků dozadu a neohrabaně si kecl na zadek. Bylo to těžší, než se zdálo. Potřeboval to na chvíli rozdýchat. Ahvaryan se vydal za Tiarou a on zase pociťoval tu divnou věc. Nebýt jeho vystresovaného stavu, klidně by se zvedl a běžel dál. Cítil energii. A táhlo ho to za zdrojem. Jen co se vydýchal a aspoň trochu uklidnil, zvedl se a pomalu se vydal tím směrem, ignorujíc prázdný žaludek. Byl to divný pocit. Čím blíže byl, tím jistější byl. Jakoby ta věc k němu patřila, i když i jeho zrádnost byla pro zlatého téměř hmatatelná. "Co je to?" Špitl, zírajíc přímo na onyx, který měl Atrox na krku. Nemohl vidět a stejně cítil jeho přítomnost. Nic tam není. Ty moje divný pocity a tušení. Ještě mě budou mít za blázna. "Atroxi?" Zvedl hlavu, aby se přesvědčil, že mluví s bratrem.

Na jednu stranu si moc přál, aby bratrovi v jeho tvrzení věřil, na druhou si neuměl odůvodnit, jak jinak se to ostatní mohli dozvědět. Možná bylo jeho chování nápadnější, než si myslel. Ať tak či tak, nelíbilo se mu to, ale musel to hodit za hlavu - prostě se to už stalo. Jednou by se to stejně dozvěděli, vždyť spolu žijí ve smečce. Povzdechl si a nechal to být. Teď se musí soustředit.
Čím intenzivněji ze země cítil dusot kopyt, tím víc měl pocit, že ho to rozemele. Nechtěl dostat po hlavě. Kousl se do jazyka a vyčkal, jestli přijde pokyn. A přišel, i když to nebylo úplně teď, skoč! Ne, to by bylo moc jednoduché. Má na to prostě skočit do neznáma? Začínal se bát, jak to vlastně vůbec provede. Zmatená laň mířila do pasti. Dva samci se zřejmě pohotově vrhli vpřed, aby ji srazili, zatímco zlatý se držel zpátky a jen váhavě se rozběhl za nimi. Cítil někde před sebou pohybující se zvíře, které je mnohem větší a silnější, než on a prostě dostal strach. Na tu sekundu zamrzl. Všechny smysly mu říkaly, ať to kruci ani nezkouší, když ani přesně neví, kde to je. Ale notak! Prostě skoč tam, kde myslíš, že to je! Nezůstal nečinný dlouho, na to byl moc velký paličák. Jakmile uslyšel, že to vlivem ostatních zpomalilo, nabral na jistotě a hodlal se účastnit aspoň té fáze, kdy to musí už jen srazit k zemi a zabít. Proběhl před laň kolem Atroxe, kterému se obloukem vyhnul a udělal přesně to, co nechtěl - skočil do neznáma. Jako pirani se mu podařilo zasáhnout hlavu laně, do které se nemilosrdně zakousl a nehodlal pustit, i kdyby ho to udupalo.

Od bratra se mu povzbudivé reakce nedostalo. Ne takové, kterou by zpozoroval. Ne, že by si o to řekl, ale potřeboval vědět, že v něj někdo věří. Tak se ale ostatní netvářili, což slova Ahvy jenom potvrdila. Říkáte, že se s tím mám naučit žít, tak mě nechte, pomyslel si, urašeně stáhl uši a zatvářil se kysele. Kličkování mezi stromy už mu šlo líp, ale kořeny ani větve stále zaměřit nedokázal. Zato vnímal okolí jinou formou, kterou zatím nechápal - třeba ta energie, kterou cítil z Atroxe byla silnější, jako by proudila. I Ahvaryanovu pozici by dokázal odhadnout, ačkoli si nebyl jist vzdáleností. "Nevidím, ale nejsem neschopnej," procedil mrzi zuby a sklonil hlavu. Když o tom vědí, nemusí si namáhat páteř. Nechtěl, aby mu vůdčí vlk odepřel jeho účast při lovu. Sám sobě potřeboval něco dokázat, a i když nevěděl jak, byl rád, že ho aspoň zatím neodehnali jako méněcennou pomocnou tlapku. Otočil se k Atroxovi a řekl něco, co náleželo jen jeho uším. "Proč to musíš všude rozhlašovat?" On jim to asi neřekl, že to nemá vědět celý ostrov. Kdo jiný by to ale tak rychle rozhlásil, nežli bratr, který se o tom dozvěděl první a určitě z toho byl špatný.
Střihl ušima a podíval se směrem do lesa, když zachytil vzdálený dusot kopyt. Takže se to dalo do pohybu. Už nesmí couvnout. Protáhl si zadní nohy a připravil se rychleji reagovat. Teď se musím soustředit. Dokážu to.

Ahvaryan. To už někdy slyšel. Bez očí se mu ale těžko vzpomínalo, stejně jako se mu těžce držel přehled o tom, kdo tu je a kdo ne. Sám své jméno zmínit zapomněl. Nebo nechtěl. Přišlo mu, že všichni se tu tak znají nebo aspoň rádi komunikují, a tak i kvůli snaze zůstat v nepovšimnutí zůstal ticho. Nemohl zachytit jejich zvědavé pohledy, ale když se rozhodli se začít přesouvat, rozhodně mávl ocasem a rozešel se směrem, kudy se ztrácely kroky vedoucího lovce. Bratr mu pomohl - sice se prve vyděsil, když tak náhle ucítil vlnu energie v jeho blízkosti, ale chytil se toho. Šel bratrovi po boku. Nezapomněl mu hravě zuby pročísnout srst na zátylku, i když zprvz chtěl mířit na ucho. Seš moc vysokej. A já krtek. Krtci ale taky žerou. Jen cítil potřebu bratra uklidnit, že to bude dobrý, že to zvládne. A vlastně i sebe. Tak těžký to přece být nemůže, ne? Navin říkal, že někoho takového viděl normálně fungovat. On se to musí naučit. Škoda, že otec už tu nebyl.

Poslouchal plán a přemýšlel nad tím, jak asi zaznamená přilétající kopyto, když ho neuvidí. Každým okamžikem stráveným v blízkosti těch vlků mu začínalo docházet, jaký problém by to byl, kdyby se to dozvěděli všichni naráz. To přece nechtěl. Ani se nechtěl znovu zranit. Bylo mu ale jasné, že už nemůže couvnout, když se tak bezhlavě přihlásil. Jak by potom vypadal? Jako zbabělec. Špatný nápad. Počítal s tím, že půjdou lovit na louku, ono to tak ale nevypadalo. Naprázdno polkl. Jediným faktem, který ho uklidňoval, bylo to, že jelena nemají skolit v lese, ale už u pobřeží. Tam nenabourá. A nebude muset příliš běžet, to je také dobré. Jen musí správně skočit, ne? Nějak to dokáže, musí to přece dokázat. Musí se s tím naučit fungovat, jinak nepřežije. Schválně odignoroval oslovení od bratra. Nechtěl mu přidělávat starosti, ať se hezky soustředí na lov, ne na něj. Kdyby to nešlo... Nějak se odpojím. Si nevšimnou. Věděl, jak moc je lov chaotická věc, ve které záleží na načasování. Kdo by se ohlížel, kdyby náhodou zakopl? A kdyžtak mám... Už by pomyslel na blesky, ale ani těm nemohl v poslední době věřit.
Otočil hlavu směrem k příchozí. Ve smečce vídal stále ty samé vlky, a přesto se s nimi zatím neseznámil. I tohle jméno někde slyšel, Mireldis. Takže Mireldis, Atrox, Tiara, Rýdie a vlk, jehož jméno si stále ne a ne vybavit. Stejně si je ale nezapamatuje. "Fajn," hlesl na plán hlavního lovce. Snaha vypadat při smyslech na něm byla patrná. Značně ho ovšem znervózňovala Tiara. Kdo ti to kruci řekl? Pššt! Znervózněl, cítil se ohrožen. Přece ho z toho ale nemůžou vynechat, je také člen smečky a chce pomoct! Pokračoval v sebejistém postoji a čekal, než se ostatní dají do pohybu, aby je mohl jako ocásek následovat.

Vyslovil, co vyslovit měl, a nežli se nadál, ostatní si šli svými cestami. Vyslovili sice slova útěchy, ale opět zůstal sám. Opět musel poslouchat jen ticho a přírodu. Nakonec... Nevyčítal jim to. Určitě měli jiné věci na práci a prokazovali mu službu tím, že odešli. Učili ho si na slepotu si zvykat, i když ne přímo.
Toulal se po lese, snažil se zvyknout si na pohyb po sluchu. Dokonce si potom i zdříml. Poprvé lépe od té nehody a od zjištění, že otec je po smrti. Ne, že by se jeho stav zlepšil, ale aspoň se konečně mohl vyspat venku. Paprsky Slunce ho hřály do zad. To pro něj bylo jediné znamení, že je ještě den. S příchodem večera ho začali otravovat komáři a probral se, ačkoli zůstal ležet na místě. Olízl si kůži a přesvědčil se, že na jeho boku zůstala táhlá jizva. Měl hlad a žízeň. A jako na zavolanou uslyšel zavytí - to svolávací, zvoucí k lovu. Já lovím pro tuhle smečku taky! Automaticky se vydal tím směrem, ale jakmile ze samé zbrklosti zakopl o první kořen a hodil držku, začal pochybovat, že bude schopen něco ulovit. Ne, zvládnu chodit, zvládnu lovit. Musím být schopný si ulovit sám. Rhaaxin hrozně nerad bral dary od ostatních, pýcha mu to zakazovala. Potřeboval si o sobě něco dokázat. Směle vstal, otřepal se a vydal se k vlkům.
Nepotřeboval zrak, aby zaznamenal bratra. Ani se nedíval jeho směrem, ignoroval jeho přítomnost. Určitě by mu to zakázal, a o to nestál. "Lov? Jdu taky," řekl sebevědomě, aby se bratr vůbec nesnažil mu to rozmluvit a zůstal stát kousek od nich. Počkal, co vlk, co zavyl, řekne. Jakže se jmenoval? Jméno by možná i věděl, ale jen po hlase už to poznat nevěděl.

Že jeho sestra není sestra, nýbrž bratr, ho mátlo, ale měl za to, že s tím se žít naučí. Rozhodně líp a rychleji, než se ztrátou zraku. Stejně své mladší sourozence moc neznal. Malá - tedy malý - Ingrid za to podle vysvětlení Barnatt ale nemohl. Prý se to určuje v mládí. Neuměl se úplně vcítit do jeho situace, ale bylo pro něj dost uvěřitelné, že to bratra musí mást stejně jako jeho. On tohle nikdy neřešil, jeho otec pojmenoval až když to zřejmě bylo patrné. Jinak bych byl Rhaaxina, haha. Ingrid měl to štěstí, že jeho jméno bylo... Oboustranné. Jenom na svého sourozence nebude volat Ingrid ale Ingride. To bych si mohl zapamatovat. Zlatý ale rozdíl mezi samicemi a samci nikdy příliš neřešil, ačkoli je měl za slabší. A to, jak na svět přijdou vlčata? Ani v tom nebyl znalý, otce se neptal a Elric mu to kdysi odmítl říct.
Možná byl trochu zpátečnický, ale stejně se věnoval víc Atroxovi. Ne, že by Ingrida rád neměl, ale nevěděl, co by si spolu řekli. Aspoň tady s ostatními. Jistě toho měl hodně co dohánět jako starší bratr, jenže opravdu nevěděl, jak začít. Co si všiml, Atrox se začal chovat, jako by byl... Vůdce. Nevadilo mu to, rodina hlavu potřebovala. Problém byl, že nespíše příliš nevěděl, jak na to. A já ti jen přidělávám starosti. Promiň, pomyslel si nešťastně.
Tak se dozvěděli o jeho slepotě. Řekl to sám, nikdo na to nemusel poukazovat. Jakoby se náhle opíral o víc ramen, i když se stále cítil zahanbený. Barnatt zřejmě chtěla sdílet jeho zášť k cizákům, Atrox se ho snažil podpořit. Z toho všeho se mu do očí nahrnuly další slzy. Pokusil se je otřít tlapou. Nemůže před nimi fňukat jak holka. Pravdou bylo, že si opravdu nevěděl rady. "Do tý doby mě ty blesky zabijou," upustil pesimisticky na bratrova slova. O své ztrátě zraku neřekl všechno. Ale... Neptali se. Konec konců, sám to přesně nevěděl, jak se to stalo. Důležité bylo, že za to prostě mohli cizáci. Od návratu jeho magie cítil uvnitř elektřinu intenzivněji. Byla dravá a měly spoustu energie. A když se tiskl na Atroxe... Sílila. Teď už ji znovu pod kontrolou měl, ale stále si svým sebeovládáním nebyl jistý. Jak dlouho mám čekat? Wu lék neměl. Co když ho nemá nikdo? A kdo oživí otce? Vzpomněl si na Mefistofela. Dvakrát v jednom dni, divné.

Posledně, co slyšel o svých mladších sourozencích, slyšel to od otce. Někdy dávno. Proč se vlastně nezajímal? Jsem mizerný bratr. Možná za to mohl fakt, že v té době se snažil vyžít bez magie. Teď nesl následky toho, co ta magie udělala. V ničem nevyhrál, i když to párkrát vypadalo ten růžový neporušený úspěch. O nějaké Ingrid i Renbli věděl, snad je i párkrát viděl, ale fakt, že Ingrid není ona ale on mátl hlavu i jemu. Jak tak poslouchal promluvy své rodiny o zjeveních a magii, uvědomil si, že je zase poslední, kdo se o všem dozvídá. To teď ale bylo vedlejší, tím se bude trápit později. Aspoň Ingrid ho rozptyloval od myšlenek na otce. Už že tu byl, cítil určitou povinnost se mu věnovat. Je to tedy... Mladší bratr? Nemá sice za matku mocnou Risu, ale určitě bude taky fajn. Kéž bych mohl... Jenže nemohl. Necítil, že by něco mohl, kvůli očím. Místo aktivity jen zarytě mlčel a snažil se rozsoudit dilema, jestli si to Barnatt s bratrem zaslouží vědět. Bratr byl toho názoru, že by to vědět měli. Nakonec se tedy rozhodl dát na něj. Jak to má ale říct?
"Já,-" začal se sklopeným zrakem, ale nedokončil. Zachytil příchozího dřív, než se objevil v jejich blízkosti a otočil za ním hlavu. Před cizími svůj handicap přece vyřvávat nebude. Příchod cizího vlka mu byl v této situaci nepříjemný, ale vlastně byl rád, že přišel. Cítil asi stejný pocit úlevy jako student, co má prezentovat svou nedokončenou práci, ale nevybyde na něj čas při hodině, a tak se jeho přednes odloží. Ten pach mu byl povědomý. I hlas. Kdybych ho tak mohl vidět... Zařadit si toho vlka bez možnosti využít vizuální paměť bylo těžké. Žluté oči měl nasměrované někam za vlka a jen mu cuklo v koutku, když se vlk rozpovídal o důvodu jeho návštěvy. Hlavně smečkové věci měl na srdci, ty tu řešila Barnatt. Dobré, nic na něj. Daén. Lissandra. Nové smečky? Pak ale uslyšel tu věc o cizácích a to už vztyčil uši. Bylo to na něj? Nervózně zatěkal očima, začínalo mu svítat. Přesto ze sebe nevydal nic než prosté: "jo." Vzpomínky na tu dobu ho deptaly stejně jako nedávné rány na jeho těle. Odvrátil pohled zpět někam ke svým tlapkám. Mluvit o tom nechtěl. Ne teď.
Vlk z jiné smečky opět odešel a on se snažil pobrat všechno, co řekl. On tam byl přece taky, ne? Tato osoba zničila ten portál? Stejná osoba ho bránila i když mu vzali magii... Nepamatoval si jméno, ale pochopil, kdo je navštívil. Překvapilo ho to. Stejně tak ho překvapilo, že Atrox byl podle všeho u cizáků taky. "Jsou jako paraziti. Velké společenství, co sbírá všechny magie světů pro sebe. Usídlili se na konci ostrova i tady, ale když byl zničen portál mezi dimenzemi, byli poraženi." I on tam přece byl, měl vlastní myšlenky a vlastní zkušenosti. Jeho nenávist k cizákům na něm byla poznat, i když teď byla mírněná steskem po otci. Vždyť to oni jeho magii otrávili. Chvíli mlčel a hleděl do země. Musím to říct. "Jsem slepý," vyslovil s žalem, "kvůli nim."

"Sklapni," zamumlal ironicky. Nemohli se přece přetahovat, kdo za to může víc. Oba byli tvrdohlaví, to měli společné. Beztak si každý bude myslet svoje a on byl podle všeho stále ten poslední, s kým se modrý vlk setkal. Jasně, že z toho nevěstil nic dobrého. On tady byl ten, kdo se trápí, proč by měl i bratr? Ne, on musel chodit po světě a šířit hrdost jejich rodu, ne tu kňourat nad tím, že za to může. "Život neni fér," povzdychl si a ještě jednou se rozesmál. Neni a nebude. To mu říkal každý. Náhoda je blbec. Tak proč otcova smrt tolik bolela, když tohle věděl předem? I to, že každý umírá. To je jediná definitivní věc, co v životě je. Aspoň v tomto byla jistota.
Příchodu dalších si nevšiml zrovna včas. Teprve když se bratr odtáhl a uslyšel cizí hlas, pochopil, že nejsou sami. Poznal Barnatt, i když mu v hlavě chvíli šrotovalo. Kdo byl ten druhý? Netušil. Byl ale mladý a oslovil je bráškové. Sourozenec? Zůstal sedět na místě a utřel si z obličeje slzy. Před nimi nemohl vypadat jako fňukna, ať už byl ve stavu jakémkoli. Neviděl je, byl slepý. Možná proto nepoznal Ingrid. A nevypadal dobře ani když si odmyslíme ten bolestný výraz, srst měl rozcuchanou a špinavou. Byl nemocný. Pohled nasměroval někam za Barnatt. Byli rodina, ale stále nechtěl, aby něco poznali. Jen kývl na pozdrav a zůstal zticha. Nebylo mu zrovna do řeči. Držela se tu ponurá nálada.

Celé to bylo neuvěřitelné. Matku nikdy nepoznal, ale její ztráta ho bolela už z principu, když byl ještě mladší. A nyní opět zjišťoval, jaké to je, někoho ztratit. Jenže teď už byl starší. Chápal věci líp a víc to bolelo, protože Navina znal. Vždycky měl pocit, že si s ním nerozumí a vyčítal mu, že se svým synem nebyl po boku při jeho prvních lovech a cestách. V jednu chvíli dokonce chodil po světě s myšlenkou, že nemá otce. Poslední dobou už byl ale doma a poznal modrého vlka. Snad ho i začal mít rád. I Barnatt mu začala být sympatická - akceptoval ji. Vždycky Navina jako otce miloval, jen si to doteď neuměl přiznat. Měl za samozřejmost, že tu aspoň on je. A že tu vždycky bude. O to překvapení byl jeho žal po jeho ztrátě větší.
Aspoň bratr zůstal. Na bratra se mohl spolehnout, chtěl tomu věřit. Rána osudu ho ale přiměla přemýšlet nad tím, co by dělal, kdyby i on odešel pryč. Nedokázal by být sám. A to ani nebylo jeho slepotou, ale tím, že se tu vždycky cítil cizincem. Bratr byl teď jediná pokrevní podpora, kterou měl. Naříkali spolu a truchlili za padlého otce.
Vypouštěl z tlamy věty, aniž by si je promyslel. Nenapadlo ho, že by nad tím Atrox přemýšlel kriticky a svalil vinu na sebe. Rhaaxin nejdřív nic neříkal, dále kňoural, než ho vyslechl a uvědomil si to. "To neni kvůli tobě... Nechtěl být se mnou, proto šel pryč," vydal ze sebe. Taky se v tom snažil hledat smysl. Ten v tom ale možná prostě... nebyl. Dělal to taky - sobecky si zásluhu přivlastňoval. Že by to byla vina Atroxova, tomu nevěřil. I kdyby Atrox třeba zabil, stál by při něm v dobrém i zlém. "Neni to naše vina... To on je idiot." Při těch slovech se rozesmál. Ne z radosti, ale z té ironie. On si prostě jen tak zmizel ve vodě. V zimě. I když už možná bylo jaro, Rhaaxin vnímal jen chlad. Chtěl se tomu všemu smát, potřeboval si to něčím zdůvodnit. Úsměv dlouho neudržel.
Nevšímal si vlků v lese. Srdce mu svírala bolest a nevěděl, co s ní dělat. Musel se s tím vypořádat ve svém nitru.