Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zarina se s mladou slečnou, jejíž jméno se nedozvěděl, vzdálila. Na jednu stranu byl rád, že bude moct být k bratrovi otevřený, na druhou stranu to prázdné místo nahradila a nepříjemná atmosféra, kterou Atrox přinesl. Nebo to bylo jenom jeho vlastní převědčení, že přijdou zlé zprávy? O léku, samozřejmě. A měl pravdu, přišly. Budu dál slepý. A umřu bez toho, abych se díval smrti do očí. Ať už chtěl být statečný jakkoli, nedokázal na to najít sílu. Magie ho neposlouchala, byl nemocný, přišel o zrak a teď mu osud hodlal předhodit ještě smrt otce. Máte tušení, jak vytočený bude, až se toho všeho zbaví? Nyní byl zlomený. Na mysl mu chodily jen temné věci a nevěděl mezi nimi najít světlo. "Prosím," zakňučel na bratrův slib. Věděl, že se snaží. Tohle nevydržim. Život pro něj začal ztrácet smysl a všichni vědí, co čeká na konci té cesty, na kterou se postavil.
Nikdy neměl rád, když se o něj ostatní báli. Cítil se pak na vlastní noze, svobodný a silný, protože byl nezávislý a měl prostor k sebejistotě. A tak se ani on příliš nebál o ostatní, aby jim nedělal něco, co by jemu nebylo nepříjemné. Novina o Navinově smrti ho ale zasáhla hluboko do srdce. Co dělal špatně? Proč se to otci stalo? Zprvu se s tím nechtěl smířit, pak si to pomalu připustil. To už byl Atroxův huňatý krk hezky promáčený. "Jak mohl... Jak se mohl nechat zabít hloupou vodou?" Zaúpěl. Sám byl mnohokrát v situaci ohrožení života a vždycky měl za to, že umřít se má v dobré bitvě, kdy bojujete za správnou věc. Že pak budete slavní. A on? Nechá moře, aby to udělalo? Problém byl, že moři se nemohl pomstít. Sám vodu nemohl vystát. Kdyby aspoň mohl zabít naoplátku... Ne. On byl chromý a teď ještě sirotek. Zarostlou jizvu po zesnulé matce otevřel otec. Teď neměl ani jednoho rodiče.
Nikdy jsem je nepotřeboval... A přesto se cítil tak sám, když věděl, že už tu nejsou. Vždycky se cítil sám. Ještě že měl Atroxe, který ho držel při zemi. "Říkal, že se jde kouknout po tobě a po Barnatt..." Nepřestával plakat. Představa, že ta strohá věta, kterou modrý vlk řekl v úkrytu, aby ho uklidnil svého syna, byla to poslední, co řekl... Byla nepředstavitelně bolestivá. Rhaaxin byl poslední, s kým Navin mluvil. A on mu ani pořádně nestihl říct děkuju.

Na jeho volání brzy někdo odpověděl. Chvíli přemýšlel, než si uvědomil, že slyší Zarinu. Určitě to byla ona. Ne, ta by to vědět neměla. Naposledy, když se setkali, vypadala velmi zděšená jeho stavem. Něco takového na její tváři už vidět nechtěl, ačkoli už nejspíš ani neuvidí. Necítil, že by se od té doby něco na jeho stavu zlepšilo, ačkoli mu krev už netekla a v jeho okolí nejiskřilo. Nevypadal dobře, byl nemocný. Příliš se nenajedl ani nenapil a teď ještě chodil lesem a narážel do stromů. Nesmí to poznat, pomyslel si a přesvědčil se být statečný. Nedá nic znát, bude se dívat hezky na ni. Nebo do země. Snažil by se tolik i kdyby věděl, že ona už o tom ví? Možná. Musel i sám sobě dokazovat, že má dost sil s tím bojovat. O všem řekl jen bratrovi. O všem, co věděl.
Pomalu se rozešel směrem, kterým Zarinu slyšel. "Aho,-" zarazil se. Vlastně sebou překvapeně škubl, protože dotyk malého čumáčku nečekal. Na chvíli zpanikařil. Musí improvizovat. "A ty jsi?" Pokusil se znít přátelsky a dokonce se i usmál kamsi směrem k stříbřité dámě, ačkoli se k tomu musel donutit. Nemít u nosu nudli, zařadil by si ji podle pachu. Sluch mu fungoval lépe. Otočil se k bratrovi a zavrtěl ocasem. "Jo... Ne. Není mi dobře," nebyl si jist, jestli samice náhodou ještě nepozorují, a tak svou odpověď radši nekonkretizoval. Něco mu říkalo, že se dobrých zpráv nedočká. Ten tón se mu nelíbil. Atroxovy nové srsti si všimnout nemohl, ale ten hlas, s tím něco nebylo v pořádku. Rhaaxin přitiskl uši k hlavě. Nemá lék. Posmutněl. A on naivně doufal, že už to celé skončí, že už ho podsvětí vytresalo dost. Proč se nikdy nepoučil? Vděčně přijal Atroxovo objetí, aby si vyslechl i tu druhou zprávu. Teď čekal tu dobrou.
Žádná taková ale nepřišla. Přišla ještě horší. Otec byl mrtvý. Rozbušilo se mu srdce a očima těkal ze strany na stranu, nevěda, co říct. Zůstal tiše. Vnímal jen chlad a slzy, které mu začaly stékat po tvářích. To není pravda! Zatl zuby. "Ne," řekl rozhodně, "žádnej blbej pták nemá právo ukazovat, že táta..." Nemohl to doříct. Vzlykl a pevně se natiskl na bratra. Musel se nadechnout. "Není to pravda, že není!" Odmítal tomu uvěřit. Je to vtip. Určitě je to vtip. Blbej, ale je to vtip! Vždyť ještě tohle ráno spal v otcově úkrytu a on slíbil, že se vrátí. Nebo to neslíbil? Jen šel za ostatními...

Byl tak bezmocný, když si nemohl vlčici ani prohlédnout. Užíralo ho to, protože jí nemohl opětovat ten úsměv, kterým se ho snažila povzbudit. Byla milá, snažila se ho podpořit a to ho těšilo. Kdyby byl v lepší náladě a mohl si ji prohlédnout i zrakem, nejspíš by s takovou osobou začal hrát hry. Ty vlčecí, kdy se musí hýbat. Všechna jeho hbitost a radost ze života včetně hrdosti byla teď zatlačena do pozadí. Jen kývl na její slova o zimě a otřásl se. Chtěl rezce odpovědět, ale měl v krku knedlík. Srst mu pročesával chladný větřík a on se zachvěl. Jak dlouho? Hlavu měl skloněnou k zemi a jediné, na co ho beznaděj dokázala odkázat, byl stav jeho zuboženého těla.
Musel se zasnít nebo upadnout do mikrospánku, protože když opět nastražil uši, Akiko mluvila o tom, že půjde pryč. Nechoď! Já jsem v pořádku, nepotřebuju pomoc, postavil se a natočil hlavu směrem k ní. Měl velké nutkání její pomoc odmítnout, ale už měl věk na to, aby si přiznal, že není v pořádku, ať už mu to bylo proti srsti jakkoli. Není mi dobře. "Děkuju," hlesl namísto protestu. Poslouchal, jak se Akiko vzdaluje. "A jsem Rhaaxin," dodal. Těžko říct, jestli to ještě slyšela.
A tak zůstal zase sám. Seděl na břehu moře a ačkoli mu to nebylo příjemné, vnímal jen své unavené tělo. Spal i jedl před chvílí, ale z onoho kolapsu se stále nezotavil. Srst měl špinavou a rozcuchanou, oči bez jiskry, občas i zakašlal. Jizva od blesku zbělala, ale na svém místě zůstala. Ani na ztrátu zraku si pořád nezvykl. Stále doufal, že bratr donese lék, ale zatím se neukázal. Pochopil, že otec musel jít někam jinam. Možná šel zrovna pro Atroxe nebo Barnatt, vždyť to říkal. Možná něco ulovit. A on byl zase jen ten, kterému bylo pomáháno. Byl naprosto nepotřebný. Pomalu vstal a rozešel se do lesa, aby se zahřál. Nikoho poblíž necítil, a tak se mohl soustředit na pohyb mezi stromy. Už do nich nenarážel tolik jako předtím, ale stále zakopával o kořeny nebo vlastní nohy. Nejsem stále v Podsvětí? "Mefistofele?" Utrpení, které v pekle zažil se tomuhle ale nerovnalo. Tam to bylo jednorázové, tohle bylo napořád. Nebo aspoň na dýl, než to bylo příjemné. Co když je stále v pekle? Nedivil by se. Jestli ano, ten démon mu našel něco, v čem trpí víc. Najednou Rhaaxina trklo. Cítil teplo postupující do žil, cítil známé mravenčení v tlapkách a krátce i štípání v hrudníku. Blesky. Na chvíli se zhrozil. Nikdo nebyl kolem, aby mu pomohl, kdyby zase ztratil kontrolu. Ne. Je to v klidu. Uvědomil si, že cítí ještě něco jiného. Energii, jak se k němu vrací. Jak se vrací z něčeho konkrétního. Už to zažíl... Kdy? Kde? S čím to bylo spojené? Vydal se směrem, kterým ho to táhlo. Ten kámen! Ten černý kámen, který dal bratrovi. To muselo znamenat, že se vrátil. "Atroxi!" Zavolal a zastavil se, aby slyšel odpověď. Štvalo ho být sám. Poslouchat ticho bez možnosti do toho sledovat své okolí bylo tak prázdné. Prosím. Měj ten lék. Dal bych za něj cokoli.

Jak tak stál a dýchal mořský vzduch, uvědomil si, jak nepříjemná ta temnota je. Kdyby bylo vše v pořádku, jen by se zvědavě podíval za horizont a šel dál. Jenže vše v pořádku nebylo a nebude. Nejen, že byl slepý, ještě stopa jeho otce končila tady, pak už ji voda smývala. Co to znamenalo? Šel si v zimě zaplavat? Nebýt jeho handicapu, možná by si to uvědomil. Navin byl pryč. Vlny ho spláchly. Nechal je tu samotné, ať si poradí. Osud Rhaaxinovi rád brával důležité věci. Nejdřív matku, pak učitele, magii, zrak a teď otce. "Tati?" Zopakoval. Chladný větřík se mu opřel do kožichu a on se otřásl. Pocítil, jak nepříjemné to je, nemít se čím od svého fyzického stavu rozptýlit. Kdyby viděl, mohl by si najít zábavu. Mohl by se proběhnout, něco ulovit. Takhle nemohl nic. Byl závislý na otci, který opustil jejich svět. A bratr se ne a ne vrátit s lékem.
To, jak mizerně mu bylo, se nedá jednoduše popsat slovy. Když se ani podruhé neozval hlas otce, ucítil u srdce prázdno. Stalo se mu něco? Stalo se něco bratrovi? Mohl by za to on, oni se mu přece jen snažili pomoct. Povzdechl si. Málem nadskočil, když se mu za zády ozval ženský hlas. Stihl se ale ukrotit a místo útěku jen prudce otočit hlavou. S kým mluvil? Nemohl vědět, neviděl ji. Nesmí se to dozvědět. Nikdo. Ani přítel ani nepřítel. Jeho oči přece vypadaly v pořádku, stačí se chovat... Normálně. Co je pro něj ale normální? Nebyl si jistý sám sebou. Poslední týdny na něm zanechaly své jizvy, na těle i na duši. Už se nepoznával. "Ahoj," pousmál se, i když to šlo stěží. Podíval se směrem k ní, předstírajíc, že si ji prohlíží, pravděpodobně však mířil vedle. Tohle nedělej. To nefunguje. Rychle sklonil pohled jiným směrem, jakoby se za to styděl. "Jo, je mi fajn," řekl automaticky bez určitého tónu. Jeho stav svědčil o něčem jiném. I jeho tělo - sotva to dořekl, hlasitě zakašlal. "Je mi fajn," zopakoval tiše, jakoby se o tom sám potřeboval přesvědčit. Vlčice se jmenovala Akiko a očividně mu přišla pomoct. Na chvíli zavrtěl ocasem, ale ani na to neměl dost dobré nálady. "To jsem. Jsem tu od mala. Nevidělas mého otce? Zdejší beta, modrý vlk s pírky, toho bys nepřehlédla." Doufal v kladnou odpověď. Úplně zapomněl, že se ani nepředstavil.

<< Zlaté doupě

Dostat se z úkrytu pod kořeny bylo pro slepého vlka docela těžké. Nejdříve musel vůbec najít východ a to beze zraku a po nepříjemném snu. Druhá noc, co se pořádně nevyspal. Když se konečně vyškrábal ven a do kožichu se mu opřela zima, na chvíli se zastavil a zauvažoval o tom, že se dolů do tepla přecijen vrátí. Ne. Musíš najít Atroxe. Hloupý nápad. Jeho stav po kolapsu stále nebyl dobrý. Najedl se teprve před chvílí po dlouhém hladu, srst měl rozcuchanou a špinavou a teď měl ještě nudli u nosu a kašel. Hlava se mu točila, ale rozhodl se to ignorovat. Nemá magie, je v bezpečí. Ty magie... Ten náhrdelník je musí ovládat. Nemohl použít blesky, aby se zahřál. A ani nechtěl, momentálně se jich bál. Táhlá klikatá jizva na jeho levém boku byla ještě čerstvá."Haló?" Tudy nebo tudy? Jak mám poznat, kde jsou stromy? Jestli někam půjde, půjde naslepo. Snad nepotká nikoho jiného než rodinu, to by se musel snažit, aby se jeho handicap neprovalil. Pomalu vykročil za Navinovým pachem. Šel pomalu, občas si zakašlal, občas zamrkal, ale žádná změna.
Došel až k pláži. Šel po písku, když se ale jeho novu dotkly ledové mořské vody, rychle zacouval zpět. Jak mohly stopy vést do moře? Navin si šel zaplavat? Teď? "Tati?" Zavolal do prostoru a otáčel hlavou. Nic neviděl, ale mohl aspoň poslouchat. Necšiml si, že dvě pírka, co modrý vlk nosil, leží na zemi vedle jeho tlap.

Ticho vyplňovalo jen tiché kapání. Pravidelné, otravné kapání. Zlatý tu byl sám a už ani nevěděl, jestli otec vůbec slyšel jeho větu. Stejně na tom ale nezáleželo. Navin se vrátí. On s ním možná jednou vyžehlí vztahy úplně. Byl to jeho otec, měl k němu chovat větší úctu. Stále mu ale víc záleželo na bratrovi. Ležel na vyvýšeném místě a poslouchal tu stékající vodu. Byl unavený, velmi unavený. A měl hlad. Nastražil čichové buňky a všiml si, že se tu nachází spíž. Pomalu vstal a vydal se tam. Několikrát do něčeho narazil, ale když do měkké tkáně kousl, došlo mu, že jí zbytky laně. Musela být stará. Nedal si příliš. Potřeboval spát a žaludek ještě neměl stabilní. Když konečně znovu našel postel, zavřel oči.
"Jsi idiot. Kdyby ses do toho nemíchal, všechno by bylo jiné. Lepší. A já bych tu nemusel tvrdnout!" Hlas žlutookého vlka ze světa cizáků mu vyčítal jeho činy. Cítil úzkost, cítil se vinen za jeho chování. A pak dostal zpět magii a všechno to zmizelo. "A víš, proč tě to netrápí? Jsi sobec. Nepoučil jsi se ani jednou. Zasloužíš si trpět. Klidně do konce tvého života."
Probudil se do ranního světla. Tmy, z jeho pohledu. Oči měl stále slepé. Ten sen... Vyvolával v něm lítost. Neklidně vstal a nasál ledový vzduch v úkrytu. Ne, nikdo tu nebyl. Otec se ještě nevrátil. Rhaaxin se postavil na všechny čtyři a uvědomil si, že mu stále není dobře. Zakašlal. Musíš sehnat bratra. Už musí být zpáky. Chodit ven ale nemusel být dobrý nápad. Zkuste ale přesvědčit slepého puberťáka, který se zajímá jen o to, jestli druzí vyřeší jeho problémy. Napil se a znovu zakousl masa, než se vydal na denní světlo.

>> smečka

<< Zlatá smečka

Jít naslepo bylo divný. Nevěděl, kam šlape. Jen polštářky cítily povrch, to ale teprve, když došlápl. Neměl jediné vodítko, jak se orientovat v prostoru. Jen díky otci po chvíli nabral jistotu a nechal se jím vést, snažíc se zapamatovat si cestu. Hned se v tom ale ztratil, a tak jen poslouchal svoje a otcovy kroky. Po chvíli zaznamenal, že se sníh změnil na hlínu. I zvuk tlap narážejících do země se najednou lámal jinak a jemu došlo, že už nejsou v otevřeném prostoru. Zalezli do podzemí - museli být v úkrytu. Rhaaxin zalitoval, že ho nemůže vidět, ale nic neříkal. Bylo to tu prosáklé pachem jeho rodiny. Otec mu pomohl se uložit a on jen poděkoval. Na jídlo sice před chvílí myslel, ale žaludek říkal, že by se jen znovu vyzvracel, a tak si nechal zajít chuť. Položil si hlavu na tlapy a se staženýma ušima pohledem těkal po místnosti. Hlavu zvedl teprve, když otec prohlásil, že jde za tetou Barnatt. "Dobře," hlesl, "ale vrať se brzo. Nebo pošli Atroxe, prosím," nechci tu být sám. Ticho teď pro něj nebylo nejpříjemnějším vjemem. Poslouchal vzdalující se kroky s rostoucím smutkem. "Mám tě rád." Na jeho tichá slova už ale nikdo neodpověděl. V úkrytu už zůstal jen on a otcův pach.

Nebyl k tomu příliš odhodlaný, ale pomalu mu docházelo, že se slepotou bude muset naučit fungovat. Bude to jako učit se žít bez magií, ne? Jen obtížnější. Povzbudivou zprávou bylo aspoň to, že jeho oči vypadaly normálně. Aspoň to nebude všem na očích, a pokud se zadaří, tak se o tom ani nikdo nedozví. To však byla příliš optimistická myšlenka, než aby tomu sám věřil. "To by bylo moc nápadný," odmítl Navinův nápad s jasným náznakem, že ničemu jako je páska přes oči neříká nenápadná kamufláž. Jestli jsou jeho oči na pohled normální, bylo to nejlepší - jen se musel naučit chodit po čichu a sluchu, jak Navin říkal. To nemůže být tak těžký, ne? Už zase se přistihl, jak si dává optimistické cíle. Jasně že to nebude jednoduché. Bohužel nevěděl, jestli mu otec s tou přirozenou kamufláží vůbec dokáže pomoci, když nebyl slepý. Pro teď ale musel přijmout každou pomoc. Tedy, nemusel. A nechtěl, bylo to proti srsti jeho egu, jenže to chtěl mít rychle z krku. Stále doufal, že Atrox se vrátí i s lékem. A proč nefunguje moje magie? Mám žít bez očí a bez magie? Možná si elektřina konečně uvědomila, že má přestat. Trochu opožděně. Když se ale Rhaaxin zvedl, aby se s otcem odebral do úkrytu, znovu si uvědomil, že na krku nemá magický přívěšek. Nedivil by se, kdyby s tím měl něco společného - byl přece od cizáků.
Jídlo! Byl hladový, ale neměl na něj ani pomyšlení. Žaludek mu stále dělal kotrmelce. Přesto však myšlenka přístřeší byla dobrá, už se znovu klepal od zimy. "Vy máte úkryt? Jak jste ho... Postavili? A kde je?" Oni si udělali šmajchlroom a on si ji ani nebude moci prohlédnout. Natiskl se na otce, vkládajíc do něj svou důvěru. Trochu neochotně, ale co mu zbývalo. A kde ten úkryt leží? Byl si jistý, že orientaci v prostoru ještě neovládá. Rozešli se lesem.

>> Zlaté doupě

Super to bylo, dík! 26 kšm Rhaaxinovi

Sluch a čich? Jak se mohl naučit žít jen s tím? Bez magie to ještě šlo, stále měl fyzickou formu, ale bez možnosti plně vnímat svět kolem měl omezené možnosti. Musíš věřit otci, že to jde. A bratrovi, že najde lék. Nechal svou hlavu skloněnou, nedokázal ze sebe dostat ani slovo. Snad už nad sebou zlomil hůl, neměl motivaci se snažit, protože tu snahu měl za bezúčelnou. Všechny ty příběhy o slepých vlcích ho překvapovaly, ale nedodávaly mu naději, kterou potřeboval. Možná to tak ale bylo lepší. Nebude si dělat plané naděje. "Ale moje oči..." Nebude to přes noc, aby se s tím smířil. Pokud přes noc zase zrak nezíská, že. Chtěl namítnou něco ve smyslu že to nedokáže, ale taková slova se mu těžko vyslovovala. Co si ostatní pomyslí? Byl příliš hrdý, než aby před ostatními přiznal tu slabost. Musí se jim vyhýbat, než si bude svými kroky aspoň trochu jistý, aby to nevypadalo podezřele. "Jak vypadají? Jak vypadají moje oči?" Zvedl hlavu směrem, kde se Navin nacházel, ačkoli nemohl trefit jeho tvář. Stále mu nebylo úplně dobře. Žaludek i nadále dělal kotouly, jenže už neměl, co by vyvrhl. Rhaaxin byl zesláblý, potřeboval odpočívat. A byla mu zima. Cítil ale ještě něco. Nebo spíše necítil. Blesky ho nerušily, jakoby spaly. Neměly jak se nabít a vůbec nereagovaly na jeho příkazy. Pokusil se vyslat blesk, ale nic se nestalo, ani teplo necítil. Jak to? Co bylo jiné, než když je cítil? "Tati," oslovil otce, ačkoli pohled měl někde mezi Ahvaryanem a Rýdyií, kteří zrovna vylezli z úkrytu, od kterého syn s otcem nebyli daleko. "Nesmí mě takhle vidět. Odveď mě pryč, prosím." O blescích zatím pomlčel. Stejně by to nepochopil. Ani já to nechápu.

Myšlenka, že by společně s bratrem trénovali ovládání blesků, se mu líbila. Vlastně by se mu líbila každá jejich společná aktivita. Nyní byl však bratr na odchodu. Rhaaxin na chvíli posmutněl, že ten nápad o Wuovi vůbec vyslovil. Nechtěl se s Atroxem loučit. Neměl rád loučení. Nikdy nevěděl, za jak dlouho se zase uvidí. Tedy... Prostě potkají. Zlatý nešťastně seděl ve sněhu, uši namířené tam, kde se od něj vzdalovaly Atroxovy velké tlapy. Je tu táta. Těžko se tomu věřilo, když ho neviděl, ale byl rád, že tu otec je. Časy minulé už přece hodil za hlavu. Poslouchal a hrdlo mu svírala úzkost. Možná už neuvidí. Otec to nevyloučil, ačkoli bratr ano, ale to mohl být jen projev soucitu. Co by dělal? Mohl se jít rovnou zabít, vždyť slepý vlk žít nemůže. "Já nechci být slepý, vždyť... Takhle to nejde, nemůžu ani území dojít označkovat, jak mám... vůbec žít?" Hlesl a z očí se mu vykutálely další slzy. Měl hlavu plnou obav. Potřeboval oporu, potřeboval se mít o koho opřít, s kým mluvit. Atrox určitě přinese lék. On to dokáže. "Ty už jsi to někdy viděl?" Zafňukal a mírně zdvihl hlavu směrem k otci, když se zmínil o tom, že není sám, kdo přišel o zrak. Třeba ano. Nebyl si však jistý, že otec viděl i jiného vlka, který by o zrak přišel kvůli blesku.

Mám 44 bodů, vybírám si:
- 10 bodů: tlapka do hradby
- 10 bodů: 10% - 5% síla, 5% rychlost
- 20 bodů: 4 mince
- 3 body: rubín
- 1 bod: 3 kšm
- BONUS: speciální magie, pošlu pověřenému úřadu

Děkuju za akci ještě jednou :3

Zapsáno

Přemýšlet nad něčím jiným než nad tou tmou, která ho teď všude pronásledovala, bylo těžké. Nemohl se soustředit, ačkoli bratrův hlas slyšel zcela jasně. Jak se s tím má smířit? Ani bratr neměl odpověď. Podle zákonů přírody by postižený jedinec jako on pošel do několika dnů. Nemít zrak znamenalo pro přežití hodně. Byl to instinkt, kdo Rhaaxinovi říkal, že všechno prostě dobrý nebude, i když by jeho slepota trvala jen chvíli, v což doufal. Musíš se naučit s tím žít, zakňučel a zavrtěl se od zimy do bratrovy srsti. Nebo najít řešení. Víc se mu zamlouvala druhá verze. Jen pro případ, že by se zrak nevrátil sám. Tohle je svět magií, ne? Někdo mi určitě dovede spravit oči. "Blesky jsou svině," souhlasil s bratrem a mírně se nad tím pousmál. Komplikovalo to život, i když ho v některých ohledech i ulehčovalo. Nebezpečí povolání. "Já je uměl ovládat. Dobře, řekl bych. Možná bych ti mohl pomoct... Mohl jsem ti pomoct." Učinil nabídku, ale uvědomil si, že když nyní nedokázal pořádně ovládnout ani své blesky, těžko by pomáhal bratrovi. Jeho metoda zřejmě nebyla tak účinná. Byl z toho smutný. Atroxova přítomnost mu ale dávala naději. On je starší bráška, on si s tím vším poradí. Ještě líp, než on, určitě. "Dobře," řekl na jeho chlácholivá slova. Chtěl jim věřit. Musel jim věřit. Přesto mu více svitlo na úspěch, když opět pomyslel na magie. "Wu," vyslovil tiše, než to zopakoval hlasitěji. "Wu, to je ten obchodník. Prodává různé divné věci. Třeba by měl něco na můj zrak!" Toho vlka potkal snad jen jednou, ale bylo to vskutku nezapomenutelné setkání. Ten stánek! Kouzelné věci, co dělají zázraky, ty ten vlk prodával. Jeden zázrak teď zlatý potřeboval.
Přes vlastní myšlenky neslyšel příchod další osoby. Až hlas, který se ozval nějak blízko, s ním trhnul. "Tati?" Zvedl hlavu směřujíc svůj prázdný pohled někam bokem před otce. Takže on celou dobu poslouchal a věděl, že jeho syn ztratil zrak. Otázkou bylo, co s tím bude dělat. Mluvil o tom, že by se Atrox mohl vzdálit. Rhaaxin se na bratra podvědomě natiskl, jako by ho nechtěl pustit. "Co je otřes mozku?" Zeptal se vystrašeně. Určitě to byla nějaká choroba, zřejmě jen dočasná. Svitlo mu nadějí.

Nic nevidět znamenalo těžkou ztrátu informací. Mohl se pohybovat a rozhlížet jak chtěl, ale v orientaci v prostoru to nepomáhalo. Neměl, jak ho vnímat. Bez zraku byl jako ryba na suchu, co se plácá po každém kameni, který se jí do cesty dostane. Sluch ani čich mu o přítomnosti překážek v okolí vědět zřejmě nedají. A tělo? To ho informuje až příliš pozdě. Tohle temné nic, co spatřoval, velmi motalo jeho hlavu. Jít rovně? To nedokázal. Byl vystrašený, všechny myšlenky zůstaly v jeho hlavě rezonovaly, otázky byly stále nezodpovězeny a hlavně neměl ponětí, jaké to bude dál. Stěží se učil žít bez magií, jak měl zvládnout tohle? Jediným světlem, vodítkem, kterého se teď potřeboval držet, byl Atrox. Nedokázal odhadnout dálku, ze které se jeho hlas ozval, ale otočil se za ním. Z očí mu tekly slzy a pohled měl zabodlý někde ve sněhu, ale když se bratr natiskl na jeho vyzáblé tělo, přinutil sám sebe se uklidnit. "Nemůžu... Nemůžu nic, nic nevidím." Zoufale zakňučel. Tak by si přál, aby mohl tomu "je to dočasné" věřit. Co když měl sen pravdu? Co když tohle byl celou dobu záměr té otrávené magie? Čím dál tím víc litoval, že se s cizáky pouštěl do křížku. Porazili ho bez jediné kapky prolité krve. Cítil se tak zahanbený.
"Ne... To blesky... Můžou za to oni," řekl poraženým tónem. Možná to celé oni kontrolují z dálky. Možná se stal jejich loutkou. Možná čekají, než zase nabyde sil a pak skrze jeho magii zabijou smečku, aby měli volné pole působnosti a nové sídlo. Něco takového nemohl dovolit, ale i kdyby chtěl, nedokázal by s tím nic dělat. Ne v tomhle stavu. Musel se s prohrou smířit, už podruhé, a to jeho hrdost štěpilo na atomy. "Co mám dělat?" Bezradně foukl bratrovi do srsti, hledíc někam za něj. Jeho oči vlastně vypadaly normálně, ale jeho neohrabané chování a slova samotná mluvila za vše.

Slevu si prosím do obchůdku, tlapku do hradby a magii led. Díky!

Zapsáno