Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Úkryt

Na bratrovu otázku neodpověděl. Nechtěl to říct, bylo to proti jeho hrdosti, ale když vstal a po paměti zamířil k východu z jeskyně, namlel se o stěnu. Jeden by to připsal jeho zranění, on ale věděl, kde je pravda. Na ráně, která ještě před pár hodinami vypadala jako díra do světa, se utvořil čerstvý strup. Celkově mu ale stále nebylo dobře - nudle mu tekla z nosu, hlava bolela a ani zesláblé nohy zcela neovládal. A teď ještě žaludek dělal sudy! Jakmile pod tlapami ucítil mrazivý sníh, sklonil hlavu a vyvrhl ze sebe něco, co vypadalo jako mišmaš kaše všeho možného. Rozhodně zapáchala. No, o večeři zřejmě přišel. Ještě kašlal, dokud na bílém sněhu nepřistály ještě cucky krve. Pak se po vrtkavých tlapkách rozešel k nejbližšímu stromu. Tedy... On vlastně nevěděl, že je tam strom, dokud do něj nenarazil. Náraz to naštěstí nebyl nikterak prudký, na rozdíl od toho v úkrytu.
Ohlédl se za sebe, jestli uslyší Atroxe, ale pak ho narušilo něco zvláštního. Zlatý to sice neviděl, ale byl to malý skřítek a dokonce vypadal přesně jako jeho sestra Renbli. Dokud nepromuvil, Rhaaxin o něm nevěděl. "Pro tebe!" Řekl skřítek, něco položil do sněhu a zase se ztratil. Co? Hej! Vlk udělal krok dozadu, ale než aby se mu povedlo to leknutí nějak vybalancovat, natáhl se do sněhu.
Když se zvedl a otřepal se, nešťastně zakňučel a bokem se přiblížil ke stromu, aby se opřel. Hlavu měl dole, uši stažené, očima těkal sem tam. Oni to neví. "Atroxi," oslovil bratra, ačkoli si nebyl jist, že poslouchá. Měl strach, ale věděl, že to musí říct. To ten sen. "Já... Jsem slepý..."

Dostat něco do sebe potřeboval, přestože nějakou velkou chuť k jídlu neměl. Štípl si z flákoty ještě pár soust, než s jídlem přestal. Žaludek mu trochu zlobil, ale teď hlavně potřeboval nabrat trochu síly. Ještě by se napil, ale neměl ponětí, kterým směrem je tu jezírko. Místo toho se ale obrátil k bratrovi s tím černým předmětem, o kterém přemýšlel. Měl ještě jinou moc, než nechat vlky procházet zdmi? Docela se toho předmětu děsil. Cítil z něj tu energii, která by ho bývala málem zabila, kdyby se mu nedostalo pomoci. Souvisí ta energie s blesky? Nebo ne? Dokud nedostal magii zpět, nebyla tam. Pro teď byl ale příliš unavený, než nad tím přemýšlet. "Já ho nechci," hlesl smutným tónem jednoduchou odpověď. Byl na pochybách a měl pocit, že když pochyby odejdou z jeho blízkosti na tom předmětu, třeba by mu mohlo být líp. Tak to bohužel nefunguje, ale na to přijde později. Povzdechl si a položil si hlavu na tlapky. Netrvalo dlouho, než usnul. Opravdu byl velmi unavený.
Probudil se uprostřed ničeho. Rozhlédl se a po chvíli poznal, že tam už byl. Ten cizácký svět. Byl tu sám, ale přesto se náhle ozval hlas, přímo za jeho zády. "Ty idiote! Za tuhle krádež už svůj zrak nikdy nezískáš zpět!" Se staženým ocasem se otočil, ale nebyl tam nikdo. Jen ten černý onyx. Zděšeně na něj upíral pohled, když ho začala bolet hlava a spadl na kolena. Zavřel oči a když je znovu otevřel, nic neviděl. Ne! Řval v duchu, nechci takhle zůstat! Opět se postavil na nohy a zjistil, že není sám. Určitě byl jinde. Někdo se na něj nepříjemně osočil, proč do něj jako vráží. Udělal pár kroků zpět, ale zakopl a spadl. Padal dlouho. A když lehce dopadl a zatočila se mu hlava, někdo volal jeho jméno. "Rhaaxine!" Aetas, určitě. Byl to Aetas? Zmateně se rozhlédl po okolí. Jak to měl vědět, když nic neviděl. Jak to měl rozpoznat? "Jdi lovit, Rhaaxine! Potřebujeme jídlo!" Opět se postavil. Byl v lese, určitě. Ve Zlatém lese. Doma. A přesto mu to místo bylo tak vzdálené. Lovit ale umí, ne? Zavětřil a vydal se za náhodným pachem. Párkrát narazil do stromu, což bylo velmi nepříjemné, ale pak došel k tomu, po čem šel. Ke svému zděšení uslyšel medvědí řev. Chtěl na něj vypustit magii, ale ta ne a ne poslechnout. Schytal pleskanec a druhý ještě o strom. "Rhaaxine! Ty jsi sebevrah! Proč jdeš proti medvědům sám?!" Zarina. Jenže on nevěděl, že je to medvěd. Vlastně o tom zvířeti jen slyšel. Pak mu to došlo. Oni neví, že je slepý, oni neví, že nic nevidí. A značně mu to komplikuje a bude komplikovat život, jestli tuhle slabost nepřizná.
"Řeknu to!" S trhnutím se probudil, celý vystrašený. Nic neviděl, stále. Z očí mu vytrysklo pár slz a zmateně se rozhlédl kolem, ačkoli to nic nezměnilo. "Atroxi?" Potřebuju ti něco říct, poslouchej mě! "Já... Potřebuju ven." Uvědomil si, že se mu zvedá kufr. Blitky v jeskyni by asi smečka příliš neuvítala.

>> ven?

<< Zlatá smečka

Jak se teď asi cítí Atrox, nevnímal. Sunul se vpřed velmi opřený, nohy ho neposlouchaly. Hrabal se ve vlastních myšlenkách, svět okolo příliš nevnímal. Kromě té zimy. Ta zima mu prolezla snad až na kost, jak byl ještě mokrý. Tak rád by teď seděl pod letním Sluncem. Ne, že by zimu neměl rád, tohle by měla být jeho třetí. Nepřítomně zíral před sebe a nejistě zavrávoral, když se cesta svažovala dolů do jeskyní smečky.
Za normálních okolností by se natáhl někam dozadu, ale tentokrát ho bratr vedl někam napravo. On si vlastně úkryt tak docela nepamatoval. Byl tu jako vlče a pak už jen párkrát, když přespával doma. Pravdou bylo, že většinou spal někde v lese. Bylo tam spoustu zajímavých míst a jeskyněk, jejich prozkoumáváním dokonce došel k názoru, že v menší místnosti se teplo šíří rychleji. Zde... Bylo tu tepleji, než venku. Škoda, že si neuměl rozdělat ten oheň. Úkryt byl ale používaný, a tak pelech, do kterého byl uložen, byl vyhovující. Nyní by si stejně nevybíral. Jen co došli, svalil se do něj a unaveně oddychoval s hlavou položenou na zemi, oči zavřené. Ještě se třásl, ale to spíše už jen šokem, než zimou. Bratr se zvedl a někam odešel. Rhaaxin za ním nechápavě namířil uši, ale oči neotevřel. Ty otevřel až když bratr položil něco před něj. Vonělo to, určitě to bylo maso. On měl sice stále v nose krev a teď i nudle, které mu trochu znemožňovaly cítit dobře, ale maso vlk pozná i poslepu. Hladově se pro něj natáhl a začal spokojeně přežvykovat. Byl tak rád, že Atroxe má. Přitulil se k němu s vděčností a unaveně polykal kousky srny. Nechutnalo mu tolik, jako normálně, ale bylo to jídlo. Na chvíli zavřel oči, už skoro usnul, ale pak si na něco vzpomněl. Sáhl na svůj onyxový náhrdelník a sundal ho, aby ho čumáčkem přisunul k bratrovi. Byl to předmět od cizáků, už viděl jeho schopnosti. Docela cool. Ale cizáci teď byli to poslední, co chtěl Rhaaxin uchovávat v hlavě. Teď se přívěšku potřeboval zbavit. Aspoň do tý doby, než se věci srovnají. Dával Atroxovi dárek, svým způsobem. Jen doufal, že za ten kolaps nemůže právě ten černý předmět. Nerad by, aby tu leželi oba.

Momentálně Rhaaxina svírala úzkost. Bál se jako nikdy, a to před ním ani nestál nepřítel. Kdyby nebyl na té pozici, na které teď byl, řekl by, že je to hloupý strach. Vlk se přece bojí v soubojích nebo v situacích, kdy je vystavován něčemu děsivému. Teď však chápal, že je to jiné. Když se jeden bojí něčeho, co ostatní nevidí, můžou to mít za hloupost. Sžíralo ho to zevnitř jako kyselina, nemohl si pomoci. A nejhorší na tom bylo, že zde svůj strach neovládal. Vzhlédl k bratrovi, ale neviděl ho. Jak se má ujistit, že je všechno dobré, když se na to nemůže podívat? Atroxovo teplo a hlas byl jeho jediným světlem v temnotě. Oázou v chaosu, ostrovem na rozbouřeném moři. Musí se ještě chvíli snažit a dostane se do tepla, určitě.
Pomalu se sápal na nohy, ale úplně se mu nedařilo. Rána pálila, hlava třeštila, byl slabý a byla mu zima. Určitě chytil i rýmičku. Když konečně našel oporu ve svém starším bratrovi, opřel se a napůl nepřítomně a se sklopeným zrakem se nechal vést do bezpečí. Bylo mu jedno, kde to bezpečí bude. Jeskyně byla blízko.

>> úkryt

Vyhrál? Nejspíš ne. Přesto se vzpamatoval, aspoň v rámci možností. Drobné vločky padaly z nebe a sněhu přibývalo, jakoby se měl co nevidět konat příchod Ježíška. Něco zachytily stromy, zbytek spadal na zem a na vlky vládnoucí elektřině. Nebo magie ovládala je? Rhaaxin prozatím dostal sílu na uzdu. Bylo otazné, na jak dlouhou dobu. Cítil se zle. Snad nikdy se takhle necítil, a z toho byl nejvíce deprimovaný. Nikdy necítil tu slabost, tu bezmoc. Bylo to horší, než když byl o magie připraven. To měl aspoň sílu, měl svou chuť po pomstě a po tom, že je získá zpět. Teď? Ztratil víru, ztratil hrdost. Kolik toho vlastně ztratil? Možná to nebylo natrvalo, ale jeho pohled to jistě změní. Bál se. Bál se, co přijde, měl strach z toho, co mu dříme v mysli. Tak by si přál, aby se toto nikdy nestalo. Měl jsem se spokojit s málem. Teď bych nemusel mít nic. Špatně. Měl bratra. Atrox byl jako dárek. Byl to bratr, staral se a pomáhal, zářil jako jeho osobní hvězdička na nebi. Starší brácha jak se patří, i když by si oba jistě přáli trávit spolu více času. Nešťastně se zachumlal do jeho kožichu, jakmile si lehl vedle. Okamžitě ucítil náboj elektřiny, která se v jeho srsti schovávala. Škubl sebou, protože přeskočila jiskra, ale zůstal nalepený na bratrovi. No, aspoň z jedné strany byl zahříván, zatímco ze všech ostatních se o jeho zdraví pokoušelo všudypřítomné ledové klima. Zima už byla a Rhaaxin měl srst stále prosáklou krví, vodou a potem. Aspoň bláto a špína z bažin se na něm po koupeli od Athai nezdržela.
Se zavřenýma očima poslouchal, co bratr říká. Oči neotevíral, bál se, co by viděl. Co když stále neuvidí nic? Co když to tak zůstane, ta temnota? Ještě to nikomu neřekl. Navíc nechtěl svému okolí ukazovat, jak vypadá, když pláče. Atrox má určitě pravdu. Všechno bude dobré. Budeme v teplém úkrytu, uzdravíme se, ozdobíme si to tam a budeme vesele zpívat koledy. Sám si vnukl naivní myšlenku, aby zahnal slzy. Určitě by k té představě přidal i vánoční večeři s několika chody, řízek, salát, cukroví a určitě i nějaké pití, kdyby věděl, co to je. Právě teď topil jak komín od kamen. Nebylo vhodné být venku, když srst měl ještě vlhkou. "Prosím," zakňučel naléhavě. Možná by dokázal udělat pár kroků. Musel to však udělat dříve, než tady zmrzne. Mám hlad.

Opatrně. Jen opatrně. Energie pulzující jeho tělem byla za hranici jeho chápání, ale už věděl, že tam je. Jakoby se stále obnovovala, nedokázala se unavit. Vřela životem, nenechala se svazovat svým majitelem. Musel ji přesvědčit, než bude pozdě. Byl jako nabíječka, když blesky pumpoval do Atroxe. Tahle nabíječka ale neměla transformátor. Světlo. Zastavím ji, zastavím bolest. Sebral odvahu a uchopil energii pevněji. On neumře, on nechce umřít. Nesmí, dokáže to. Naučil se s blesky jednou, mučivé nástrahy cizáků ho nezastaví ani teď. Soustředil se. Začal na tu pomyslnou páku tlačit a nepřestával, ani když cítil vzrůstající odpor. Pálil, štípal, bodal, ale síly se stahovaly zpět k němu. Možná to bude naopak. Když to vypnu, bude to bolet. Dá se to vlastně vypnout? Co když ne? Budou mi blesky navždy odporovat? Takhle fungují Yalorské magie? Tak by si přál, aby tu teď měl někoho, kdo tomu rozumí, ale ani bratr zřejmě nebyl schopný mu poradit. Nikdo nebyl. Přesto se všichni zabývali jen svými problémy.
Sníh začal padat. Jemný, chladný. Rhaaxin už měl u nosu kromě krve už i nudli. Dosud se nehýbal, no najednou sebou zaškubal. Opět začal cítit vnějšek a zjistil, že je mu vlastně strašná zima. Voda mu příliš nepomohla, i když poskytla krátkou úlevu aspoň jeho třeštící hlavě a vymyla krvavou ránu. Co? "Brácha..." Zasténal třesoucím se hlasem to první, co ho napadlo. Ztěžka zvedl hlavu a rozhlédl se kolem, aby zjistil, že stále nic nevidí. Oči ho jen bolely, byl slabý. Opět cítil všechny ty podměty zvenčí. Bolest však... Nebyla tak velká. Zůstala jen ta fyzická. Blesky už nevířily okolo jeho těla. Zmizely tak rychle, jako se objevily. Energie jeho tělem stále proudila, ale už se nespojovala s elektřinou. Měl pocit, že omdlí, a to už na zemi ležel. "Zima..." Hlava mu zase spadla a on se začal třást.

Magie za to mohla, to ta magie to způsobila. Otrávili ji cizáci, teď už si byl jistý. Jinak to být nemohlo. Kdo jiný by ho chtěl zabít, když byl nejmocnějším vlkem v okolí? Kdo jiný by jeho smrt potřeboval? Kdepak jen povrchové zranění, tohle byl boj uvnitř. Těžko říct, jestli to víc na cucky rvalo jeho tělo nebo duši. I když byl právě slepý a vědomí selhalo, poslední, vo jasné zachytil, byla bratrova slova. Já nevím! Pomyslel si zoufale, prostě... něco udělej!
Tma. Plul v jakési prázdné nicotě. Tiché, až to rvalo uši. Rozlehlé, až se stěny tlačily na kosti. Možná umřel. Byl tam sám, a přesto slyšel druhé. Vlastně... Byly tam hlasy. Zaměřil se na ně a zjistil, že je dokáže rozpoznat. Jeho tělo se sice nehýbalo a srdce tlouklo pomalu, ale byl schopný rozpoznat, kdo na něj mluví a co říká. Vyvolat blesk? Ten poslední mu málem přepůlil krk. Bál se, že by se to stalo znovu. Teď okolo něj navíc byli další a on nechtěl, aby se jim něco stalo. Dokáže to vůbec ještě někdy ovládat? Zaznamenal další hlas. I tuhle vlčici znal, ale nedokázal si ji zařadit, když ji neviděl. Pomůže. Cokoliv, co pomůže, je dobré. Nebo to aspoň ostatní říkali. Bolest se vracela, jak Aetas slábl. Ne, ne, už ne! Cítil, jak mu tluče srdce. Jako by to byly hodiny, jakoby odbývaly půlnoc. Cítil i dech. A krev, jak koluje tělem. Jak vytéká ven ránou. Ze všeho nejvíc však cítil to šimrání, tu energii. Jakoby byla nekonečná, jakoby se díval do tváře času a prostoru, i když byl ve skutečnosti v něčem jako je bezvědomí. Něco tu bolest však chytilo, nežli se stihla opět zmocnit jeho mysli. Jednak to obklopilo jeho mysl, druhak jeho tělo. Dýchej. Dýchej. Byl odříznutý od vnímání svého těla, ale cítil, že se to všechno zpomaluje. Jakoby to ustupovalo. Ani nevěděl, že to chladná voda vypláchla jeho ránu, no... ulevilo se mu. Na chvíli, když slyšel Athai řvát. Možná se nevědomky dotkla té energie. Možná cítila, jak jeho spaluje. Zlatý ani nevěděl, že okolo něj opět začaly vířit blesky. Menší i větší, neškodné i ty čistě bílé, které by řezaly končetiny. Obrana, kterou však neovládal, i když ve svém podvědomí našel její řízení. Světýlko ve tmě. Má se ho dotknout? Připadal si tak bezmocně. Bezvědomí bylo to, co ho chránilo před zbytkem té bolesti, určitě. Co když se to změní, když se pokusí blesky ovládnout? Mohlo to vyjít? Mohl takhle získat kontrolu zpět? Co když se probudí obklopen mrtvými těly? Ne. Nikdy.
A stejně se dotkl. Dotkl se světla a vytvořil se most. Atrox tu byl zřejmě jediným, kdo dokázal blesky vstřebat. Vždyť to dělali při bouřkách, ne? Nabíjeli se. Všechny výboje se stáhly k bratrovi, jakoby dělaly to samé.

K úkrytu se sice dostali, ale to Rhaaxin nebyl schopný zachytit. Neviděl. Už i čichové buňky mu zcela zahltil pach krve a zvuky okolí slyšel přerývaně. Všiml si však, když se v jeho okolí jaksi uvolnilo místo. Copak už se nezajímali? Ležel tam, bezmocný, bezzbraný, téměř bez šance, a oni ještě utíkali. Nikdo neměl řešení. Proč nikdo neměl řešení? Byl jim snad lhostejný? Možná byla tahle smečka co se týče zranění opravdu naprosto neschopná. Chyba, které si dřív nevšiml. Mnoha věcí si nevšimnete, dokud je nezažijete na vlastní pěst. "Prosím..." A ještě k tomu všemu tohle naprosto odporovalo jeho pravidlům. Jeho hrdost tu trpěla, protože ať se snažil sebevíc, nic nezmohl. Až to skončí, asi bude asi nesnesitelný jak osina v zadku. Dvě další osoby se však dostavily. Na nějaké vysvětlování, co dělal, neměl dostatek vzduchu v plicích ani času na kontě. "Atroxi, dostaň to ze mě," zaúpěl, než se mu zatmělo úplně. Iluze, která ho držela od bolesti, sice stále fungovala, ale slábla jako její majitel.
Ta energie, ta to celé zhoršovala. I když bylo jeho tělo absolutně vyčerpané, krvácelo a div že nehořelo, stále mu jím také proudilo i obrovské napětí, stres a adrenalin. Kdyby tu byl odborník, jen podle toho by jistě řekl něco jako "má jen moc energie, musí ji někde vybít". Rhaaxin svou novou magii bohužel zatím nechápal. Byla mocná, byla nenasytná. Vlastně byl teď takovou přenosnou nabíječkou - a Atrox to určitě vycítil, když si lehl vedle.

// P: Navin, Atrox, Aetas, Rhaax (ale teď na tom asi nesejde, tak pište jak můžete)

Jméno: Rhaaxin, protože jen na něm mi chybí odznáček muhehe
Počet přihlášení: aspoň třikrát.
Preference: vyvážený tým
Výběr týmů: na tobě

Jo, už jsem se účastnila hodněkrát a hádám, že kdyžtak jen zaplním neuplatněné místečko. Kdyby na mě nevyšlo, ráda pomůžu jako porotce.

Lůcovi prosím 10% do obratnosti a 10% do lovu, penízky přičíst.
Příště si toho určitě vem méně, bude to lepší s časem jak pro tebe, tak pro účastníky >) Děkujem za akci, líbila se!

Zapsáno

<< Zlatý les

Měl spoustu informací, které by se Zlaté smečce při případném boji s cizáky hodily. A moc rád by je všem řekl, ale byl jaksi indisponován svým stavem, který měl od smrti jen vlásek. Cítil, jak se zase všechno dalo do pohybu. Nedokázal se pohnout a nic neviděl, ale pachy a slova vlků okolo mu stačily, aby se orientoval. Necítil bolest díky iluzím svého alfy, ale byl si jist, že tam je. Jak bude reagovat, až to pomine? Až to všechno zase ucítí? Už tak měl pocit, že jeho mysl exploduje. Nelíbilo se mu to a panikařil, což se podepsalo i na jeho zoufalém výrazu. Proč vlastně do úkrytu? Co je tam jiné? Netušil, jak ho hodlají zachránit, on se zraněními měl poměrně málo zkušeností. Vlastně téměř žádné, kromě odcizení magie a občasného kousance či škrábance při potyčce či sprintu. A už vůbec ho nikdy nenapadla vlastní magie. Možná se občas poštípal nebo mírně spálil, ale že by mu šlo o život, to ne. Sám. Proč sám? Smrt byla prázdná. Nicotná. Možná to bylo i ztrátou zraku, že se i s tolika dalšími vlky po boku cítil sám. Malý, hloupý, bojácný, jako štěně.
Možná by nejlepší bylo prostě usnout. Nechat mysl padnout do tmy a čekat, co se stane. Slíbil, že to nevzdá, ale nedokázal to. Nebyl tak silný, jak říkal, jak si o sobě myslel. Jakou tohle má cenu? Ani Atrox mu neodpověděl. Musel se vzdálit. Stejně za nic nestojím. Proč ani Navin se mnou netráví čas? Matka raději zemřela, než se o nás starat. Zavřel oči. Promáčená srst okolo očí byla dostatečným důkazem o tom, jak špatně se cítí. Zlobil se na celý svět. A pokud toto přežije, bude jeho hněv velmi nepříjemný i pro jeho okolí, nepochybně. Proč prostě nechcípneš? "Ne." Ztratil příliš krve, příliš zeslábl. Dostavila se tma.
Jak dlouho se živá duše udrží ve tmě?

Tak přes tu údajně nekonečnou vodní plochu se sem vlci dostávali! Mohl si jen domyslet, že i za tyhle čáry mohli zdejší bohové. Nebo samotný ostrov. Jak se jim to jinak mohlo dařit, shromažďovat tu takové množství jedinců od jednoho druhu? Zasmál se na Ásleifinu poznámku. Být rozežrán mrňavými rybkami by určitě nebyla nijak hrdinná smrt. Ani moje smrt není zrovna hrdinná... Slov už nebylo třeba.
Ale já tu neumřu. Ne dnes! Ne, že by si tím byl nějak jistý, ale musel věřit sobě i ostatním. Bylo to těžší, když je neviděl. Kromě hmatu měl k dispozici jen sluch a čich, který mu stejnak pomáhal zachytit leda tak všudypřítomný železitý pach krve. Vlastně měl i chuť. A taky žízeň a hlad, ale to už je mimo. Bez zraku to bylo zvláštně prázdné. Jakoby nevnímal významy toho všeho okolo, když neviděl, jak se ostatní tváří. Ztratil přehled o tom, kolik vlků se okolo něj nachází. Aetasova magie iluzí ještě otupěla ještě jeho nervy, aby necítil ještě tu nesnesitelnou bolest. Byl za to vděčný, aspoň se mohl soustředit na hlasy okolo. Na smysl vět, které padly. "Sídlo cizáků bylo zničeno," řekl, ale nestačil pokračovat. I když se cítil lépe, jeho tělo stále protestovalo a on se místo dalších slov jen rozkašlal. Ty svině ale nikdy nechcípnou. Určitě přežily. Budou chodit po ostrovech a vytvářet si nové impérium... A bůh je chraň, jestli budu přitom. Měl o důvod víc zůstat naživu. Ještě aby útočili na jeho alfy.
Zaslechl další přibližující se osoby. Atrox! Bratr byl tady. Jediná osoba, které plně věřil. Plně věřil, že mu dokáže pomoci. Možná ne úplně s tou fyzickou stránkou jeho zoufalého stravu, ale s tou magickou, která ohrožovala nejen jeho, ale i ostatní, určitě. Nyní elektřina naštěstí spala. Aspoň naoko, když se v okolí Rhaaxina nejiskřilo. Sám vlk si byl ale jistý, že tam stále je - jak kvůli tomu, že ji ještě chvíli zpátky cítil způsobovat ta bolestivá muka, tak kvůli energii, která mu kolovala žilami. "Bratře! Jsi... Tu," řekl třesoucím se hlasem a nervózně zakňučel nazpět. To se ho dotklo i něco jiného, menšího. Zatracený oči! Kdyby viděl, asi by svou sestru poznal. Teď sebou jen nejistě trhl, ale byl vděčný, že cítí teplo cizího těla, i když to jeho přímo hořelo. Zůstaň tady. Nežli ze sebe vysoukal více slov, jeho bratr se zvedl k odchodu a vlče vzal sebou. "Atroxi? Neopouštej mě..."
Jak rád by vstal a došel ten kousek do smečky po svých, ale vskutku na to neměl sílu. Naštěstí nebyl sám. Opět ho naložili na cizí záda jako pytel brambor. Jediné, co mohl dělat, a co také udělal, bylo zavřít oči a soustředit se na svůj dech.

>> území Zlaté smečky

Věřil, že když má vlk co zkoumat, ani společnost nepotřebuje. Tak on prožil svůj první rok, vcelku sám, i když s dozorem. Teď už takový prcek nebyl, svět se však nezmenšil, stále toho bylo tolik, co objevovat. Kdyby teď umřel, už by těm záhadám nikdy nepřišel na kloub. "Jo, tady se to zajímavými vlky jen hemží," souhlasil s Ásleif a pokusil se o úsměv. Vždyť byl jeden z takových. A i on rád potkával další vlky, protože každý ho mohl něco naučit. Připadalo mu, že s hnědou toho mají dost společného. Byli přelétaví a nelitovali svých činů. Na rozdíl od ní ale svou rodinu rád měl, snažil se starat, ačkoli svým otcem si stále nebyl jist. A bratři? Ty už dlouho neviděl, tedy aspoň Naxina. "Jak jsi se dostala sem?" Položil další otázku. Neměl ponětí, jak se cizí na ostrovy dostali, když ostrovy jsou údajně uprostřed jakési vodní plochy zvané moře. On věděl jen to, že jeho matka je sem přinesla z jiného světa. Asi portálem. Jeho myšlenky se vrátily zpět k tomu, co mu řekl žlutooký vlk tam v bažinách. Co když jsem vážně mohl být doma? Co když vážně stačilo projít portálem? Možná promrhal šanci. Výjimečnou šanci. Chlubil se tím, že je vlkem yalorským, ale svůj rodný svět vlastně neznal. Co si pamatoval, bylo mlhavé.
Doteď ležel na boku. Když uslyšel kroky a hnědá vlčice mu oznámila, že pomoc je tu, tak se sípáním a s pomocí všech sil, co měl k dispozici, přetočil na břicho. Na trávě v místech, kde ležel, zůstala krev. Ztratil jí hodně, klikaté rány na levé straně krku a na zádech nebyly mělké. Nebylo divu, že se cítil tak malátný a slabý. Rozhovor ho však aspoň trochu stabilizoval, soustředil se na něco jiného, a tak zatím neupadl do bezvědomí, které by teď mohlo být rozhodující. Nemusel by se probrat. Zvedl by hlavu a podíval se, kdo přišel, ale nesebral na to sílu. Oči měl sice otevřené a blesky se z nich vytratily, ale stále nic neviděl. Jen oslepující bílou plochu. "Proč já?" Nikomu by nepřál to, co teď prožíval, ale taky by nikdy nepředpokládal, že ho napadne vlastní magie. Byla silnější než kdy dřív a on to po půl roce bez magií nedokázal pobrat. Nebo v tom bylo něco víc? Byla blbost ji byť jen na okamžik pouštět z řetězu. Následkem toho byl nyní zmatený, vystrašený, slabý jako nitka a ještě se třásl zimou. Od smrti jen krůček. Bolest mu pulzovala celým tělem, nedýchal zrovna pravidelně, hlava jakoby měla explodovat. To že neviděl a nebyl schopný příchozí vlky rozpoznat podle pachu, bylo jen další dříví v ohni.
Zarina přišla s Aetasem. Rozpoznal ho až podle hlasu. Pokusil nasměrovat svůj zrak jeho směrem, ale pravděpodobně se stejně díval úplně jinam. Nechtěl před svým alfou přiznávat, jak bledě na tom je. "Prosím," dostal ze sebe stěží, "nenechte mě umřít." Zavřel oči. Stejně to v jeho vidění nedělalo rozdíl. Mohl se soustředit jen na to, co se odehrávalo v jeho těle. Jak však hnědý alfa řekl, tak i udělal. Rhaaxin nevěděl jak, ale bolest zmizela. Stále cítil napětí v žilách, skličující strach o svůj život a neschopnost s tím něco provést, ale všechno bylo... Mírnější. Ustupovalo to. Jako by byl ve snu, jako v ráji. Na chvíli si pomyslel, že umřel. Jeho tělo se odprostilo od strachu a přestal se tolik třást, ale teplotu mu to nesrazilo. Stále to byl závod s časem, který se chýlil se konci.

Po naléhavé prosbě bylo jeho přání vyhověno. Bahno vskutku začala vyprávět. O svém životě. Už se setkal s vlky, kteří o své minulosti neradi mluvili, ale jí to zřejmě nevadilo. Možná neměla co tajit, nebo se prostě chtěla podělit. Nebo to byla další z jejích protichůdných zvláštností, to nedokázal rozpoznat. Pokud tohle ale přežije, musí ji poznat líp. Už jen protože jí dluží a to hned dvakrát. Z jejích slov vyrozuměl, že bude ze severu. Nebo aspoň odněkud, kde je zima. Taky že to tam neměla nejvíc v lásce. Nuda, to znal. Musel se usmát, když mluvila o utíkání. Takhle on fungoval od malička. Býval všude, jen ne doma. A taky toho nelitoval. Možná měli něco společného. "To jsi byla sama?" Položil otázku. Většina vlků potřebovala druhé k životu. Byli společenským druhem, obvykle potřebovali s někým komunikovat. Zlatý vlček k takovým patřil. V mnoha ohledech nebyl rozeznatelný od běžných mladých vlků, až na původ.
Vyděsilo ho, že nevidí, když má otevřené oči. Palčivá bolest, která to provázela, nebyla o nic lepší. Jak doufal, slova ho aspoň nutila se soustředit na něco jiného. Stále vnímal své tělo, věděl, že to nezabere na dlouho. Hlavně odpovídej. Ptej se. Ona si určitě prošla hodně dobrodružstvími. "Máš sourozence?" Byla to možnost, jak o ní něco zjistit, i když nečekal, že by si to vzhledem ke stavu jeho vědomí zapamatoval. Musel se ale snažil. Poslouchat bylo ale také čím dál tím těžší. Ležel na zemi, těžce oddechoval a modlil se, aby už byla pomoc na cestě.

Jak se potvrdilo, hnědá vlčice byla poměrně neschopná v disciplíně konverzace. Nebo aspoň teď. K jeho uším dolehlo vzdálené vytí Zariny, která jistě už našla pomoc. Přijdou. Budou mít ale řešení? Pochyboval, že by dokázali pochopit to, čím si procházel. Byli zdejší, nevěděli, jak funguje moc jeho rodného světa. Přesto to byla jeho poslední naděje. Hned po Ásleif, která ze sebe nedostávala víc než věty, které ho ještě více mátly. Jakoby neměl dost práce s tím se udržet naživu a neomldlít ze ztráty krve, ještě jí musel přesněji říct svůj požadavek. Za normálních okolností by jí přesně popsal, co chce slyšet, co potřebuje. Nyní však byl rád, že nějaký ten vzduch v plicích vůbec stále má. Že ještě dýchá. Byl si jistý, že to se může každou chvíli změnit. "Musíš! Prosím," zasípal, "mluv o čemkoli, o sobě, o přátelích nebo o jakémkoli zajímavém... Dobrodružství, prostě povídej." Jestli měl umřít, nechtěl umřít sám. Chtěl si být jistý, že tu s ním stále někdo je, a hlas mu to nejlépe potvrzoval. Nechtěl mluvit o lese, o zakrvácených flecích všude okolo, nebo o sobě, ne, on chtěl odvést pozornost jinam. Na něco, co ho zajímá. Možná už nemám moc času. Tak mluv, prostě mluv! Ať v temnu nepanuje ticho.
Řekl by, že jeho stav nemůže být horší. Byl vyčerpaný, tělo mu vypovědělo službu. Přesto cítil napětí a energii v žilách. A ta energie v tom těle byla jako v okovech. Měl horečku, třásl se od zimy, ale zároveň ho něco spalovalo zevnitř a nutilo jeho srdce bít na poplach. Stále krvácel z rány na krku, které cesta příliš nepomohla, no rána na zádech se pomalu lepšila. Kde na jeho kožichu nebylo vidět krve, tam se nacházela špína a spálená srst. A teď se k tomu všemu ještě rozhodli mu vrazit kudlu hluboko do hlavy. Hrabal tlapami ve vzduchu, ale to snad jen ve snaze ulevit si. Neviděl ani necítil. Slova byla jediné, co vnímal. "Já já já... Nic nevidím! Stahuje mě to do hlubin. Nechci, já nechci! Tak mi pomož!" Zoufalý výkřik od zoufalého vlka. Z jiskřících očí mu stékaly slzy po tváři. Zavřel je, ale bylo to ještě horší. Cítil, jak magie rezonuje v jeho hlavě, jak praská a skáče jako jehla v jehelníčku.