Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neslyšel překvapené vyjeknutí, když blesky na moment zavířily okolo jeho těla. Slábly snad? Nebo to bylo tím tělesným kontaktem, že výboje jen neškodně sklouzly k zemi? Asi stejně jako on o chvíli později. Ačkoli nebyl největší z rodiny a ani nadváhou netrpěl, to spíše podváhou, dokázal si představit, že nést ho na zádech nebude nic příjemného. Obzvlášť pro vlčice, které jsou stavěné na něco jiného, než na těžkou práci jako oni chlapi, že. No, Rhaaxin si teď připadal jako všechno, ale rozhodně ne chlap. Mrtvola, hadr, kůže, ale ne chlap. Tahle situace ho deptala a ještě bude, pokud se toho dožije. Jak se vlastně dozví, jak to dopadlo, kdyby umřel? Stane se z něj pak duch nebo... Něco? Nebo po smrti vážně nic není? Uslyšel, co říká Zarina. Půjde pro pomoc. Snad je jeho smečka ještě dostatečně smečkovatá, že si s tímhle bude vědět rady. Jedno věděl - on své nohy stále plně neovládá. Běž, pomyslel si, můj život je ve tvých tlapkách.
Chápal, že hnědá byla unavená, ale přestával chápat její počínání. Nebyl si jistý, jestli ho její tón kliďase uklidňuje, nebo jestli ho ještě víc znervózňuje. Čekal bohatější odpověď na svou naléhavou prosbu. "Jo, super, ale řekni mi něco! Mluv,-" jeho slova přerušilo zakašlání, "se mnou! Potřebuju... Potřebuju něco ty... Potřebuju poslouchat." Třásl se, bylo těžké se soustředit na něco tak druhořadého, jako jsou slova. Chtěl jen, aby něco řekla. Aby mluvila, aby vydávala zvuky, aby ho udržela v realitě. Snažil se Ásleif najít aspoň pohledem, ale vše, co viděl, byla mihotavá tma. A pak naopak - světlo. Oslepující bílé světlo spojené s mučivou bolestí, která se mu zažírala až do morku kostí, zažírala se až do mozku. Potlačil výkřik. Co všechno jeho tělo udělá, aby jeho vědomí odrovnalo? Tohle však nebylo jeho tělo. Kdo se díval, mohl vidět, že v jeho očích tančí elektřina. Proto také znovu zářily.

<< Bašta

Přesvědčování, že neumře, ho těšilo. Myslet na budoucnost však bylo těžší a těžší. Kde byli jeho starší bratři, když je potřeboval? Musel se poníženě nechat odnést vlčicemi. Ne, že by měl na výběr. Byl rád za jejich pomoc a snažil se co to šlo, aby z hnědé vlčice při chůzi nepadal, ačkoli tomu příliš pomoci neuměl. Prostor okolo něho mu začal splývat dohromady stejně jako před chvílí jeho okolí. Snažil se držet své těžiště na jednom stabilním místě. Aspoň měl, na co se soustředit. Stejnak měl pocit, že vyčerpané tělo jeho vědomí co nevidět pošle do temnoty, které se tak bál. I kdyby se to stalo, potřeboval pomoc, a to co nejdříve. Krev z rány na krku jistě pošpinila i kožich Ásleif. Čas hrál proti nim.
Přesto se odvážnému mezkovi zřejmě podařilo dorazit pod koruny zlatých stromů. Rhaaxin les poznal jen podle vůně. Tak aspoň čich mu ještě sloužil, ačkoli ho rozptyloval výrazný pach krve, který by přilákal nejednoho lovce na lovu. Už budu doma... Naivní víra, že doma znamená v bezpečí, ho právě teď držela v nadějí na dobrý konec. Sice nevnímal okolí, ale když se okolo jeho těla opět začaly objevovat blesky, cítil to. Musel dolů, musel dál od obou vlčic, nesměl je zranit. "Ne..." Vydal ze sebe chraplavou hlásku. Co už však neviděl bylo, že blesky se tentokrát jako piraně nezažraly do všeho, co spatřily, ale po každém, kdo se Rhaaxina dotýkal, se lehce svezly k zemi. Jediné, co vyvolaly, bylo napětí. "Musíte," snažil se zformulovat větu, "zavolat." Ještě byl dost při smyslech na to, aby navrhl lepší řešení. Pokud si chtěly být jisté, že přežije, nebyl čas se ploužit až na území a do úkrytu. Ne, zavolat nebo doběhnout pro pomoc by bylo rychlejší. Pokusil se přetočit tak, aby ze zad Ásleif sjel na zem. Už byli v lese, smečka byla blízko, ale přesto se to zdálo být tak daleko. On nevěděl, kde přesně jsou. Zatmělo se mu před očima, i blesky si ve svém jiskření daly pohov. Ne! Otevřel oči, ale víčka byla těžká jako pancéřované dveře. A stejně... Nic neviděl. Jen temno. "Mluvte se mnou!" Zoufalé snahy se udržet při vědomí ticho příliš neulehčovalo. Potřeboval se něčím rozptýlit.

Není to jeho poslední den? Kvůli vší té bolesti a neovladatelnosti by klidně řekl, že je. Na druhou stranu chtěl věřit slovům těch dvou vlčic, slíbil to a také ještě umřít nechtěl. Zkrátka se potřeboval ujišťovat, že se dalšího rána dožije. Pokud ta moc v jeho těle ale zůstane, spálí ho. Pokud by však zůstala a on se ji naučil ovládat, nikdo by ho neporazil. Byl by bohem, jakým by byl ve svém rodném světě. Bohužel, moderní vlci z ostrovů neuctívali vlky, kteří mají silnější magii. Na druhou stranu... Ten obyčejný život, který ještě den zpátky vedl, se mu vlastně docela líbil. Teď však měl něco lepšího. Sice už nemohl dál, tělo mu vypovědělo službu, ale i přes vážnost situace ho nejvíce těšilo, že má někoho, kdo mu pomůže. "Ásleif." To jméno si zopakoval, ačkoli jen tiše. "Zarina." Chtěl si pamatovat, komu vděčí za život, který snad zachrání.
Asi by protestoval aby ho nosily vlčice, šel by po svých, ale momentálně se musel soustředit na to, aby vůbec dýchal. Jakoby byl odpojený od reality, jakoby ani neuměl ovládat své tělo. Gravitace byla nestálá, točila se mu hlava, barvy a kontury mu před očima splývaly do sebe. Jediné, co ze sebe dokázal dostat, bylo tiché "děkuju." Snažil se udržet oči otevřené. Instinkt. Měl pocit, že kdyby je zavřel, už by nikdy nemusel spatřit světlo. Děs ho udržoval při vědomí.

>> Zlatý les

<< Zlaťák

To by byl rád, kdyby měl další příležitosti se se Zarinou potkat za lepších okolností. "Jak si můžeš být tak jistá?" Měl chuť to sám brát jako samozřejmost, ale bohužel si právě nebyl jistý ani sám sebou, ani kontrolou nad svou magií. A nemohl. Bude jí vůbec ještě někdy věřit, bude na ni moct spoléhat, když mu ublížila? Podíval se na ránu na svém krku. Potřebovala by ošetřit, jinak hrozilo, že se do ní něco snadno dostane. O zánět nestál. Viděl spoustu zjizvených vlků a ten trend se mu nelíbil. Ne, já takové nechci! O to dřív se chtěl dostat ke smečce. Máme vůbec léčitele? Nevěděl. Tak málo času ve smečce trávil. Kdyby umřel, asi by se ani nikomu nestýskalo. Opak mu ale přímo svými činy potvrzovaly ty dvě vlčice, které od lesklého jezera odešly s ním. Cítil se líp, když byl chtěný. "Díky," zasmál se nad jejich ochotou. Jak jim tohle splatí? Na to se teď ale soustředit nemohl. Byl rád, že stojí na nohou, natož že chodí. Každá buňka v jeho těle řvala, že chce pokoj, že je na ni vyvíjen moc velký tlak, napětí a teplo. Rhaaxin měl bezesporu horečku. I tak ale ušel pár desítek metrů.
Blesky otravovaly, spalovaly jeho srst a štípaly ho na kůži, ale přesto se pomalu klidnily, když se začal soustředit na něco jiného. Na Zarinu, která vypadala velmi nesvá. A zřejmě to bylo kvůli němu. No, aspoň Ásleif si zachovávala chladnou hlavu. Ironicky se na Zarinu zaxichtil, že to "ne" jakože prohlédl. "Vždycky jsi tak empatická? Neboj se, vždyť to přejde. Není to poprvé, že mě blesky neposlouchají, i když to ještě nikdy neudělaly v takovém měřítku. Ale nejsem vlče. Tedy skoro. Chci jen, abys,-" zarazil se, když uviděl její úsměv. Co se dělo? Nelíbila se jí jeho slova povzbuzení? Až když přištoupila blíž, napadlo ho podívat se ke svým tlapkách. Výboje! Byly pryč. Jak to? Zaradoval se, začal by skákat, ale stále byl slabý, i když plný energie. Zastavil se a zavrtěl ocasem, ale stále si tím nebyl jistý. Ne, to musel být jen klam. Znatelně pociťoval, jak elektřina jeho tělem stále proudí. Potil se, i když nebylo zrovna teplo. Třásl se, i když tom ani nevěděl. Radši od šedé vlčice ustoupil na znamení, aby se nepřibližovala. "Počkej, vím, že mi chceš pomoct, ale nerad bych ti ublížil," pohledem těkal mezi zemí a jejíma očima. Věděl, že sám už dlouho neujde, asi nedojde ani k lesu, ale nechtěl riskoval ještě zdraví svých pomocnic.
Sklonil hlavu dolů a pomalu se rozešel dál. Jak však očekával, elektřina opět začala vířit okolo něj. Sice krátce a v nepravidelných intervalech, ale byla tam. Nežli s tím však stihl něco udělat, začalo se mu okolí míhat před očima. Ztratil množství krve a tělo už bylo slabé. Spadl na čumák, klepajíc se po celém těle. Svět se mu točil, gravitace blbla, nedokázal se postavit zpátky na nohy. I blesky však zmizely. "Možná jsem vážně měl najít portál do Yaloru, jak říkal on..." Zamumlal se zavřenýma očima. V Yaloru by mu určitě pomohli. Měl jít domů. K čemu by to ale bylo, když jeho matka byla mrtvá? "Ty, Bahno," promluvil směrem k hnědé vlčici, "ani tebe vlastně neznám jménem." Nebo si ho nepamatuju, sorry, pomyslel si. Když už tak ležel na zemi a nemohl dělat víc, než mluvit, musel dělat aspoň to, že se udrží při vědomí. Protože oči se mu zavíraly.

10 kšm na účet a procenta do vytrvalosti. Díky!

Nešlo se tomu přizpůsobit, nešlo to zastavit silou vůle. Rhaaxin nevěděl, co má dělat. Jediné, čeho si všiml, bylo, že se to zklidnilo, když jeho tělo přestalo zvládat. Byl jako powerbanka připojená k proudu - byl pod vypětím, ale stále se dobíjel. No, aspoň že s ním mluvili, to ho drželo tak nějak v realitě, i když se svíjel v agónii, mučen vlastními silami. Umřít by bylo lepší. Tohle byla potupa, hanba, podrazácká kudla do zad. Vlastně doslova. Zatímco barevná cizinka by mu tu smrt přála, i když to neprojevovala zrovna milým způsobem, druhé dvě vlčice se ho snažily povzbudit. Ta ze smečky mu ale nějaké umírání zakázala. No, bylo by to milosrdnější, ale stejně to nebyl jeho styl. Já jsem pán bouří, já jsem syn Yaloru! Kdo jiný by měl zkrotit takovou moc, když ne já? Musel si připomenout, kým je. Svůj význam. Neustále si však musel přehrávat poslední měsíce, kdy magie neměl. Byl jako ostatní. A nelíbilo se mu to nakonec? Vždycky začneš ostatním závidět to, co nemáš.
Pokusil se poslechnout šedou a zůstal ještě chvíli ležet. Ne, že by ležel klidně. "No, rád tě potkávám, Zarino. Škoda, že ne za - uh, lepších okolností," pokusil se o úsměv. Trochu zoufalý, ale upřímný. Ještě raději by byl, kdyby měl jistotu, že jí výboje jiskřící v jeho okolí neublíží. Bohužel takovou záruku nemohl dát ani sobě, když i jeho magie už napadla. A to mohl být jenom začátek té pomalé a bolestivé smrti. Takhle nechtěl umřít. Vlastně ještě vůbec nemyslel na smrt. Ne! Vždyť jsem příliš mladý! Uvědomil si, že toho bylo tolik, co ještě nikdy nedělal. Neobešel celé ostrovy. Nechodil ven s bandou přátel. Nezamiloval se. Pořádně se nepoznal se členy smečky, nerozuměl si s otcem. Vždyť ani pořádně neznal své bratry! Tolik toho musel dohnat. Podíval se na Zarinu s uslzenýma očima. Chtěl domů, i když se to zdálo nesplnitelným. Kývl na její slova. Nemohl slíbit, že se nevzdá, protože už své magii tolik nevěřil, ale mohl se pokusit jak nejlépe to dovede. Pomalu se postavil na nohy, i když jakmile to udělal, okolo tlapek mu opět začaly běhat blesky. Sem tam se tam mihl i ten bílý, který nepříjemně šimral na kůži s hrozbou, že opět ublíží. Rhaaxin se na ně chvíli díval ve snaze jim poručit, ale bylo to jak krotit divokého koně. Blbě se s tím chodilo, protože tlapky začaly brnět, ale i přes to se rozešel za šedou. Umírám... I ona to řekla. No, mohl jen doufat, že smrti unikne. Myšlenka, že by ho doprovodila nejen vlčice ze smečky, ale i jeho hnědá kamarádka do ohně, ho ale trochu povzbudila. Měl myslet na rodinu. Mrtvá nebo jim nestojím o zachraňování krku. No, to nebylo pozitivní. Přátelé? Kde je Marcos? Přátel nemám moc. Nevím, kde je problém. Smečka. Pamatuje si na mě vůbec ještě? Stojím jim za zapálený les? No jo, jestli se vrátí domů, může to tam ohrozit. Podíval se na Zarinu v naději, že najde odpovědi na své otázky. Zřel však něco jiného. "Ty pláčeš?" Zeptal se poněkud překvapeně. V ten moment se výboje na jeho těle uklidnily. Ještě se nesetkal s tak starostlivou a obětavou duší. Proč se o něj tak bála? Muselo to pro ni být sužující, to vědomí, že nedokáže nic udělat. Znal to. Tak se cítil poslední půlrok. Sunul se vpřed pomalu, tlapy ho zcela neposlouchaly. Cítil, jak mu tělo opět vypovídá službu. Nevydrží to dlouho.

>> Bašta

Zradili ho. Co ale čekal? Že mu jeho moc dají zadarmo? Že prostě rozbije ten hloupý přívěšek a všechno bude tak, jako předtím? Jak naivní musel být, když si to myslel. Měl čekat nějakou past, neměl boj považovat za vyhraný. Zklamaný sám se sebou se sklenýma očima díval, jak se mu ta představa, že bude všechno zase dobré, rozpadá před tlapkami. Krev z nosu téct nepřestala, ba naopak, začalo to štípat. Zlatý vlček zavřel oči, snažíc se nevnímat ještě bolest z rány na krku. Nebyla zrovna mělká, krev se z ní valila a světlou srst barvila červeně. Zamžoural proti světlu, když do něj někdo strčil. Otevřel oči a zoufale se na tu šedou vlčici podíval. Jo, znal ji. A bylo mu trapné tam jen tak ležet a svíjet se v bolestech, ale nemohl s tím nic dělat. Zavzlykal, neudržel to. Místo toho, aby se snažil sebrat, to vlastně už vzdal. Zahrabal tlapami před sebou, ve snaze se postavit, ale nedokázal se do nich ani opřít. A přesto cítil, že má stále tolik energie. "Jsi ze smečky... A já,-" zasípal bolestí. Nikdy by si nepředstavoval, že nejhorší bolest mu způsobí jeho vlastní moc. "Já ani neznám tvé j... j... jméno," vysoukal ze sebe i přes ten bolestivý škleb. Ironie, že? Rozesmál se. Sice mu to způsobovalo další bolest, ale aspoň se rozptýlil k něčemu jinému. Dlouho se ale nesmál, začalo ho píchat v boku. Jestli takhle vypadá umírání, umírám. Ale já nechci! Ta magie není všemocná! Kdyby věděl, že je v tom ještě další moc, taková, se kterou dosud neměl tu čest, možná by se to nesnažil brát tak jednostranně a našel by jinou cestu. On o tom ale nevěděl. Měl tolik energie, která se odmítala někam převést, a jeho tělo to stejně jako on nechápalo, nezvládalo. Věděl však, že potřebuje k někomu, kdo o magiích hodně ví. Nebo k někomu, kdo by byl schopný to ukrotit. No a pak tu byl stav jeho fyzického těla, který se zdál být ještě akutnější.
"Prosím," podíval se na šedou vážně. Jeho pohled vypovídal o všem - potřeboval pomoc, ale sám nevěděl, jaký druh pomoci. Jediné, na co pomyslel, byl domov. "Vem mě,-" nedořekl, vykřikl. To protože na jeho těle se opět objevily neovladatelné výboje a jeden stejně bělavý, jako předtím, si to namířil přímo do jeho zad, kde zanechal další otevřenou ránu. "Domů..." Jak ale? Nejjednodušší by nejspíš bylo ho prostě něčím praštit po hlavě a dostat ho do bezvědomí. Nebo jako předtím, něčím ho rozptýlit. Dříve, než ty výboje napáchají další škody. "Nebo bratra..." Ten jediný by mu dokázal pomoct elektřinu kontrolovat. Ona se ke mně nemůže přiblížit, dokud celý jiskřím... Musel přemýšlet. A asi bude muset domů dojít po svém, pokud na nic jiného nepřijdou. Co elektřina nenáviděla? Pokusil se postavit.

Neherní: Rhaaxin, pokročilý

Mladý vlček si ani nevšiml, že není sám. Jeho nadšení ze znovunabytí jeho moci bylo tak silné, že to přestal ovládat. Teď ta energie začala ovládat jeho. Cítil, jak se mu krev vaří, jak ho blesky stále obklopují a zahřívají jak jeho tělo, tak jeho okolí. Neslyšel nic jiného, než zvuk toho jiskření. Tolik mu to chybělo, ta moc! Jeho unikátní moc, která k němu patřila. Čím déle kolem něj však jiskřilo, tím více ztrácel ponětí, jak to má ovládat. Jak dlouho byl bez magie? Půl roku? Měl by si zvykat pozvolna, používat magii jen pomálu. Magie jeho rodného světa byla nezkrotným elementem, který má tendenci si vládnout sám. Ve spojení s novou silou měl pocit, že ho ta moc zabije. Co si pamatoval, tak blesků stejně nikdy moc nevypálil, protože mu došla energie. Teď? Už dávno překročil svoje možnosti a žádnou změnu to neznamenalo. Necítil se unavený, ale jeho tělo to nedokázalo unést. Jeho mysl to nedokázala unést, pochopit, co se změnilo. Ve strachu o sebe sama poslechl neznámý hlas barevné vlčice, která po něm ne zrovna přátelsky vyjela, a udělal pár kroků od jezera. Aniž by to zlatý vlček tušil, jejím směrem se však v ten samý moment rozběhlo několik zářivých výbojů, které zasáhly okolí u jejích předních tlapek a seškvařily tam trávu na trout jako nic. Co by to udělalo s její krásnou srstí? Její nadávky ale Rhaaxin plně nevnímal. Respektive neměl čas se s nimi zabývat, protože jeho tělo vypovědělo službu. Srdce mu divoce bušilo a v uších začalo pískat. Stačí!
Přesto slyšel, jak na něj někdo volá. Jeho hnědá kamarádka! Tak rád by za ní teď běžel a objal ji. "Nepřibližuj se, prosím," zasyčel s bolestí ve tváři, ještě než se přiblížila šedá vlčice, kterou znal. Nepamatoval si její jméno, jako ona to jeho, ale od pohledu si vzpomněl, že ji viděl na smečkovém setkání. A i kdyby nepatřila ke smečce, očividně se mu snažila pomoci, a tak se snažil ji poslouchat i přes to kvílení v uších. To se lehko řekne! Pomyslel si, když mu radila, aby se to pokusil ovládnout. Už dávno však pochopil, že ostatní nemohou znát to břímě, které nosil. Proč se mi vlastně tolik stýskalo? Strčil si hlavu mezi tlapky a hluboce se nadechl. Uklidni se! Uklidni se! Magie nemůže zvítězit. Až na to, že vždycky zvítězila. Zlatý vlček se na radu Zariny pokusil najít v mysli to pomyslné vlákénko, konec vodítka, na jehož konci byly připnuty blesky. Stejný způsobem jako když se prve učil svou moc ovládat. Místo konce vodítka se však dotkl samotné planoucí energie. V tu chvíli z jeho tlapy vyšel čistě bílý blesk, který jako laserový skalpel nezamířil do okolí, ale přímo na jeho krk, kde jako kudla prořízl kůži. Zakřičel bolestí, když se tak stalo. K tomu teplu se přidal ještě pach krve. Vlastní magie ho mučila, vlastní magie mu způsobovala bolest. "Oni... Cizáci! Eh," zakašlal, lapajíc po dechu, "to otrávili! Cizáci moji magii něčím otrávili!" Jeho teorie. A vlastně, možná nebyla daleko od pravdy.
Jeho tělo však už nemohlo. Zůstal ležet na pravém boku, nemohl se ani hnout, svaly vypověděly službu. Blesky se zklidnily a ukotvily se na jediném vodiči, který měly poblíž sebe - na jezeře. Pak pohasly zcela, stejně jako Rhaaxinovy oči. Místo těch dvou šedých koulí však už měly svou barvu - zářivě žlutou. Mladý vlk však plakal. Tohle se nemělo stát. Co se to děje?

<< Bašta

Nebylo ještě v Rhaaxinových schopnostech, aby pochopil, že náhlým návratem moci se v jeho těle vyvinula nová moc, která mu společně s blesky nyní začala kolovat krví. Nebylo v jeho moci pochopit, že prvním předmětem, který měl tuto novou moc nést, byl právě jeho nový přívěšek, obyčejně vypadající obsidián na roztrhlém provázku spraveném kusem lýka. Hnal se vpřed jako nikdy předtím a blesky sršely mezi jeho tlapami jako zlatý talíř v mikrovlnce. Oslnivé výboje však nezůstaly jen u tlap. Začaly postupovat výš, teď jiskřilo celé Rhaaxinovo tělo. Nedokázal tu energii ovládat, cítil se jako atomová bomba před výbuchem, cítil v sobě to napětí, gradované pocitem neskutečného štěstí. Měl zpět to, pro co přišel. Nechal proto energii běžet tělem, po dlouhé době prázdnoty to bylo to jediné, po čem toužil.
Vyhrál.
Když před sebou uviděl jezero, zpomalil. S tím se blesky zklidnily. Jen těžko, musel je nutit, elektřinu zcela neovládal. Nic dlouho neovládal. Možná mu bude chvíli trvat to znovu ovládnout. Ani jezero by mu nemohlo stát v cestě, no bohužel stálo, neuhnulo. Jako divoký hřebec vykopl zadními, snad z radosti, a přímo na břehu oslnivého jezera se postavil na zadní. Bez ohledu na to, že jeho jiskřivý příchod jistě neunikl pozornosti těch, co se zde nacházeli. Jakmile tak učinil, z jeho těla vyšlehl mohutný blesk přímo do nekonečné dálky tam někam k obloze. Ještě chvíli setrval na zadních, pak opět dosedl na všechny čtyři. K jeho překvapení jiskření nepřestalo. Oči mu zářily světlem jasnějším, než Slunce, a v okolí několika metrů od něj to nebylo bezpečné, protože blesky ze zlatého těla střílely všemi směry, jakoby jejich zdroj nespotřebovával žádnou energii. Stačí! Křičel v duchu, ale tu energii neovládal. Cítil se nezvykle. Po něčem takovém by měl být nesmírně unavený. Po všem, co zažil, by měl být nesmírně unavený. Místo toho ho ale v těle hřálo něco silnějšího, než adrenalin. Něco, co nechápal. A začalo to být nepříjemné. Tlak ho donutil spadnout na kolena a zavřít oči. Nezačal kňučet, ale bolelo to a na jeho výrazu to bylo poznat. Z nosu mu vyrazil pramínek krve. Jiskření však neustalo.
Potřeboval pomoc.

<< Mangrovy přes Bažiny

Ani si nevšiml, že přívěšek s tmavým kamenem mu zůstal na krku, stejně jako modrý plamínek stále tiše obíhal okolo jeho tlapy. Světlý vlk se vydal domů. Několikrát při cestě bažinami zastavil. Buď aby si odpočinul, nebo aby se rozhlédl po ostatních. Byl si jistý, že nebyl jediný přeživší. Stále ho však bolela hlava z té vlny a hruď z nárazu do klády, když ho voda odmrštila na větev. Také ale cítil něco jiného. Šimrání v žilách, sílu. Cítil se jako dlouho ne. Jako kdyby bylo všechno správně, ale po tak dlouhé době to byl nezvyk. Ten moment, když ho zasáhl blesk... Jeho... Mohlo to být možné? Mohly být jeho magie zpátky? Sotva se vyhnul poslednímu bažinatému jezírku v cestě, rozběhl se. Cítil se tak... Volně. Jeho tlapy začaly jiskřit, obíhat okolo tlapek.
A on se konečně, konečně cítil jako král. Jako ten, kterým se narodil.

>> Zlaťák

<< Camp cizáků

Všechno se sehrálo rychle. Kdoví, jestli se sekl v čase nebo ho ze strany sejmul nějaký utíkající vlk, ale na chvíli ztratil vědomí. Jakmile ho zase nabyl, uviděl šedého vlka, jak rozbil plochu něčeho... Portál. Všechno se ponořilo do jasných barev a když se zlatý opět postavil na nohy a otevřel oči, většina přívěsků se válela někde na zemi. Tedy, na zemi, nic nezůstalo na zemi. Obrovská vlna je všechny smetla. Ucítil bolest, když ho to silou hodilo na větev, o kterou se zasekl. Stačilo, aby sebou jednou škubl a udělal to ještě horším, spadl totiž zpět do vln. Jeho hlava se ocitla pod vodou a než by se nadál, byl už zpět v Mangrovech. K jeho neštěstí se mu zadní noha zamotala do chaluh. Zděšeně začal nohou mrskat, protože jestli brzy nepustí, utopí se. To však přišla další vlna a osvobodila ho.
Hluboce se nadechl a na vysápal se na břeh, zbaven energie. Dočasně, snad. Zakašlal, začal se třást, když ho ofoukl studený vítr. Musí se usušit. Počasí už nebylo nejlepší, na koupání už teplo zrovna nebylo. Nechtěl se nastydnout. Jakmile se postavil na nohy, rozhlédl se. Neviděl nikoho, koho by chtěl vidět. Kde bylo Bahno, Močálník a Mech? Otočil se zpět, ale po Campu cizáků ani stopy. Byli zničeni? Možná byl ten pravý čas se vydat domů.

>> Bašta přes Bažiny

Rhaaxin
5% do síly, 5% do vytrvalosti
30 kšm a 2 mince na účet
Přívěšek si nechám a prosím i zakreslit
Mám 31 bodů:
3 tlapky do Hradby
2 kšm

Díky! Děkujeme za akci, bylo to pěkně zorganizované :)

Zapsáno

<< Mangrovy

Skupina 2 - Ásleif, Ellie, Alduin -> Niran

Když se po jejich společníkovi ohnal, tak trochu na nic nenarazil. Byl... Nehmotný. Ale aspoň dostal odpověď. "Je mi jedno, s jakou lhostejností to bereš, ale já sem dnes nepřišel proto, abych utekl." Odpověděl mu. Někdy bylo nutné stát v řadě do posledního dechu, i když to vypadalo beznadějně. Někdy každé to rozhodnutí bojovat za správnou věc mohlo změnit běh dějin. O to mu šlo? Ne tak docela. Rhaaxin tu měl jediný cíl. Podíval se na Bahno, která k němu přispěchala. Musela přijít vskutku na něco zajímavého, když se tvářila tak nadšeně. Ani se nestihl nadechnout k odpovědi a už mu na krku visela ta věcička, kterou vlčice našla na té mrtvole. Podíval se na něj a pak zpět do jejích očí. "Díky!" Usmál se a zavrtěl ocasem na znak vděku.
Přebrodit řeku nebylo snadné. Když vylezli, zlatý se s nechutí oklepal a následoval žlutookého. Rozhlédl se a zjistil, že se dostali do tábora cizáků. "Nedošel jsem tak daleko proto, abych to teď vzdal! Jen přes mou mrtvolu!" Nebo tu radši ne. Reagoval na vlka. Ani Ásleif nevypadala, že to teď vzdá. A on byl rozhodnutý už před dlouhou dobou. "Stejnak taky nejdeš, proč bych měl jít já?" Otočil se ještě jednou na žlutoočku.
Na placu se něco dělo. Rhaaxin zvedl hlavu a zpozorněl, aby slyšel všechno. Musel najít tu správnou osobu. Svoji magii. Nezajímalo ho, co žvaní jejich rudo-bílý vůdce. Vlastně... Uvědomil si, na co se dívá, a zamrazilo ho. Stál tam i šedý vlk, kterého už viděl. Ten, který mu vzal dědictví jeho rodu. Ten, který zapříčil ztrátu jeho moci. Neodpustil si zavrčení. Cítil, jak se v něm začíná vařit krev. Nyní už neustoupí ani kdyby meteority začaly padat. Náhle však stalo něco divného. Meteority to sice nebyly, ale stejně se z tábora cizáků během chvíle stalo epicentrum výbuchu. Začal chaos.
Mohl toho využít. Mrkl na Ásleif, jestli jde s ním. Aspoň pomoci se probít davem by nejspíš potřeboval. I druhá hnědá vlčice z jejich skupiny nabídla pomoc, ačkoli nevypadala, že jde do boje. Kývl jí na znamení díků. Až se dostane k šedému... Už nebude chtít, aby mu někdo stál v cestě. Tohle bylo jen mezi ním a hubeným šedým vlkem, který se svou ukradenou mocí snad ještě chvástal. Zlatý se proto rozběhl jeho směrem, nečekajíc na více povelů. Svým vzhledem sem příliš nezapadal. I když teď měl na krku přívěšek, stále byl způle syn Yaloru. Pokusil se vyhnout se vlkům, co už bojují, aby se jim nepletl do rány. "Hej, věšáku!" Zavolal na šedého. S pomocí magických patronů a přívěšku, co dostal, by se snad mohl dostat ke svému cíli rychle.

2. - Ellie, Ásleif, Alduin

On s Bahnem se přes boj už zřejmě přenesli, snad. Ne, že by ho nebavilo, se rvát, ale momentálně tím jenom ztráceli čas a síly, což jim později mohlo být osudným. Radši se nedíval na tmavého vlka s hnědou vlčicí, kteří zřejmě ještě nenašli způsob, jak se zbavit svého protivníka. Rhaaxin brzy zjistil, proč se dokázali zbavit toho svého. Když se zjevil, poznal, kdo to je, i když ho naposledy viděl... Jinačího. Možná už se nechci vrátit. Matka je mrtvá. Mám krev Yaloru, ale i tohohle světa. Měl bych chránit oba, pomyslel si jako odpověď. "Řekni mi, co se stalo potom, co jsme odešli," řekla namísto toho, co si myslel. Potřeboval vědět informace. Pamatoval si to vlče. Zvědavé, obětavé... Prostě vlče. Zlatého děsil ten vztek, který jeho tvář získala. A přesto to možná nebyl skutečný on. Vypadal spíš jako projekce. Možná byl ještě nehmotný, i když viditelný. Rhaaxin e ale zaměřil na detaily. Přívěšky, byly dva. Jeden jako ten, který měla jeho společnice. "Nejsem tvůj nepřítel," dodal. I když možná stáli na odlišných stranách, nebyli tak rozdílní. Věřil tomu. Bylo však možné, že jeho dávný přítel zažil něco, z čeho ho teď vinil. A možná na to měl právo.
Náhle se okolím rozezněl zvuk. Zvedl hlavu a mlčky pozoroval, co se děje. Jejich protivník se prostě otočil a vydal se tam. Zlatý se krátce podíval na Ásleif, co na to říká, a šel taky. Něco mu říkalo, že to bude důležité, i když provedení bylo... Prostě divné. Nevěděl, jestli nekráčejí do další pasti. "Ten vůdce to nemá v hlavě v pořádku," frkl. Jeho cílem bylo teď upoutat pozornost žlutookého, který vypadal nepřítomně. "Proč si prostě nemůžeme všechno říct najednou? Poslouchej mě!" Zlatý se k němu přiblížil a ohnal se po jeho uchu. Nebavilo ho čekat na odpovědi.