Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2. - Ellie, Ásleif, Alduin

Zásah! Bohužel ne potopeno. Jeho meč našel cíl a vskutku se něco stalo. Pozoroval vodu, jak se barvila červeně. A klacek, který ale zmizel. Chvílemi viděl svého protivníka. Chcípni, smrade. "Nedokážete ani bojovat se ctí? Bez magií, bez těch hloupých přetvářek a clon, proti rovnocennému soupeří!" Zavrčel s opovržením do okolí. Příčilo se mu, že jejich neviditelní a nehmotní společníci si vybrali za svůj cíl jejich dámské osazenstvo. Co se týkalo moci... Na rozdíl od všech tu svou magii neměl. A neměl ani žádnou jinou magickou výbavu jako jsou přívěsky, když nepočítal neškodný tichý modrý plamínek, který mu plál na zápěstí. Spěšně se podíval na Ásleif a pomohl jí vstát, potřebovala-li to. Když však neznámý vlk opět promluvil, jeho oči plné nenávisti hned vystřelily za ním. Yalor? Jak mohl nějaký cizák vědět o jeho domově? Nebo to nebyli oni? "Nikdy jsem neměl šanci se vrátit domů." Odpověděl, na tváři měl zamračení. Znepokojovalo ho, když něco nevěděl. Postavil se zády k Ásleif, aby si navzájem kdyžtak kryli záda. Třeba větou, kterou vyslovil, odpověděl na její otázky. A hlavně pryč z vody. Na pevnině měli větší šance přežít. "A v cestě ti nestojím, pokud si nepřišel ohrožovat můj současný domov." Věděl, že i když mluví rádoby do větru, ty neviditelní srabi ho určitě slyší. Nechtěl teď útočit, doufal, že najde jiné řešení, protože nebyli zrovna dvakrát ve výhodě. Třeba s nimi půjde jednat jako s normálním vlky. Když se ozval Alduin, nenápadně kopl hnědou vlčici do nohy. Znamení. Třeba pochopí. Sice nevěděli, co ten přívěšek dělá, ale momentálně to byl jejich jediný lucky box. "Neútočte! Pojďme si promluvit," vyslovil. Mohli získat čas, soustředit se na detaily. Něco jim určitě unikalo. Nebo mohli nalézt řešení a odpovědi.

2. - Ellie, Ásleif, Alduin

Měli přívěsek. Zaradoval se, že měl dobrý nápad, ale bál se, že to může znamenal dvě věci - buď je to nebezpečné a moc jim to nepomůže, nebo... Nebo jo. Doufal v tu druhou verzi. Rhaaxin asi musel fakt nenávidět to ticho, když okolí provokoval. I když... Ať už by to bylo jakkoli, vždycky by provokoval, v tom byl dobrý. Možná se to teď ale nevyplatilo. Sebevědomí mu sice trochu stouplo, když Bahno našlo nějakou cetku, důkaz přítomnosti cizáků, ale nebylo to ono, když tu bylo něco dalšího. Děsivého, co se neukázalo. "Tohle není vtipné," zamumlal si pod vousy a se zamračením čekal, co se stane. A něco se vskutku stalo. Jejich dámy šplouchly do vody a zřejmě je někdo začal topit. Vypadalo to divně, když neviděl neviditelné tělo. Neváhal ale ani sekundu, vydal se pomoct Ásleif. Jednak, protože ji znal, druhak, protoze nesla ten přívěsek a o ten nechtěl přijít. Mít magie, pomocí elektřiny by zjistil, kde ten tvor je. Teď se ale zmohl jen na to, že utrhl špičatý klacek ze stromu a rozběhl se s ním k vodě, aby ho namířil kamsi nad Ásleif. Třeba bude mít štěstí. Trochu mu to komplikovaly kořeny, které nejspíš vyvolala hnědá vlčice, ale doufal, že i ty mu ve výsledku spíš pomohou usnadnit práci. A pokud jeho meč vskutku něco trefí, či kořeny narazí na nepřítele, nebude váhat a skočí na to, aby se zakousl do živé tkáně a strhl to ze své kamarádky. Třeba se pak neviditelnost poruší.

Ellie, Ásleif, Alduin

Černého vlka se mu povedlo z bahna dostat a mohli jít dál. Normálně by ho užíralo, že nejde první, a ještě k tomu že jde první ženská, ale teď... teď byl rád, že si nemusí špinit tlapky ještě dalšími zbytečnými zacházkami. Byli čtyři. Byl se třemi vlky, jejichž jména neznal nebo si nepamatoval. Mech, Bahno a Močálník. A já jsem... třeba Písek. Tak, teď už to má pojmenované. Krycí jména, jen by potřeboval vědět i ta pravá. Ale vlastně ne! Hlavní je, když na to budou slyšet. Musí je to naučit.
Kráčel vpřed, občas pomohl tajemnému Alduinovi, občas sám zakopl o nějaký ten ošklivý kořen. Ať už se ale posouvali jakoukoli rychlostí, nebavilo ho to. Začal si více všímat okolí. Hlásku, který se mu před tím na chvíli promítl v hlavě, už nevěnoval pozornost, ale dle výrazů vlků okolo se něco dělo i jim. Zamračil se. Nelíbilo se mu to. Co když si s nimi hrají? Když se rozhlédl, uviděl stopy. Nebo to tak aspoň vypadalo. "Ano. Musíme zůstat spolu, nerozdělovat se," přitakal na slova vlka, ale pohled neobrátil. "Takže Mechu, Bahno aaa... Močalníku. Máme stejný příznaky, asi." Pokusil se odlehčit situaci. Možná máme společnost. Tady by žádné stopy nevydržely dlouho. Želbohu jemu pomalu docházela trpělivost. A tím on byl proslulý. Podíval se na ostatní, jestli se ho pokusí zastavit od toho, co hodlá udělat.
"Fine, ukázali jste nám své schopnosti, vy prohnilý močály, ale my to nežerem! Takže pokud nejste srabi, přestaňte si hrát na anonymy a vylezte!" Vyslal hlasité varování do okolí. Doufal, že zafunguje. A že při tom nepřijde o hlavu nebo něco podobného.

<< Mangrovy

Rhaaxin měl ohledně toho všeho smíšené pocity. Sice si moc přál dobít pevnost cizáků, porazit je, vzít si zpět magie a třeba je i zahanbit, ale měl nepříjemný pocit, kterého se nemohl zbavit. Pocit, že oni jsou vždycky o krok napřed. Třeba mají nějaký druh předpovědi budoucnosti... Bůh ví, co všechno za magie existuje a jaké všechny světy navštívili, aby okradli tamější vlky. Kvůli tomuto podezření byl opatřnější. Na cestě se víc díval, než mluvil. Jednak proto, aby se v těch močálech nezabil, když kožich už špinavý stejně měl, druhak proto, že celé téhle scéně nějak nevěřil. Oheň už je nepronásledoval. Museli být tam, kde měli být, a přesto to bylo divné. Bylo tu ticho, a přesto si byl jist, že nejdou špatným směrem. Může to být past. Jiný způsob, jak se nás zbavit... Zamračeně se rozhlédl kolem, když vtu málem zakopl o svoje tlapy. Utéct před ohněm bylo přes jeho běžnou rychlost. A vzdálenosti? Na těch tady tolik nesešlo, protože každý metr povrchu tu byl jiný. Nestabilní, nepředvídatelný. Občas bylo potřeba se z nějaké té pohyblivé hmoty dostat.
Šel za hnědou vlčicí. Té on tady věřil nejvíc. Ohlédl se zpět ve chvíli, kdy prohlásila něco o krmení. Nebo potravě. Já nevím o čem. Přispěchal blíž, aby si to prohlédl. Fuj. Takhle dopadnout nechtěl. Musí tu být opatrní a co nejdřív jít dál. "Nemá nějaké prstýnky? Nebo přívěsky, cokoli?" Zeptal se vlčice, protože se k tomu nechtěl přibližovat. Nechutný. S tím si nebude špinit tlapky. Mech šel dál a on byl také připravený vyrazit, i když byl unavený ze zdolávání terénu. Černý, kterého znal sotva pár minut, byl ale vzadu. Vždyť nás tu jen zdržuje! Rozhodl se vydat za ním. Třeba se ho zeptat, co mu je. Nebo jak se jmenuje. Jestli bude přátelský nebo ne, to ještě nevěděl. No, byl to tvůj nápad ho vzít. Černý se válel ve vodě. Mladý se na něj chvíli díval, dokud vlk nezmizel pod hladinou. Zabij... Jako rozkaz se to ozvalo v jeho mysli a on se ani nepídil, kde se ty hlásky vzaly. Vždyť by to i bylo logické... Strčil přední tlapy do vody a tlamou vyhledal nebohého Alduina. Chytil ho za kůži na krku a na sekundu zaváhal, co vlastně dělá, ale pak se zapřel zadníma nohama a vlka se pokusil vytáhnout. Až když byl v bezpečí, beze slova se vydal vyhledat ostatní. Černému jen naznačil, aby ho následoval. Rychle.

Ellie, Ásleif, Alduin

Alyanna? Stalo se jí něco? Zvedl hlavu, když to jméno uslyšel z tlamy Mechu. Ta ale už nebyla vlče. Byla mladší, jak on, ale už když ji jedou-dvakrát potkal, bylo mu jasné, že ta si s problémy poradí po svém. Asi jako on.Taky přežil, i když ten půlrok bez magií nechtěl prodlužovat. Co když už je ale nezíská zpět? Otřásl se při té myšlence, a to ho to napadalo už docela dlouho. Nechtěl na své první roky vzpomínat jako na dobu, kdy ještě měl magii. Moc. Dědictví Yaloru, jeho domova. Tak rád by se tam podíval. Na to ale teď nemohl myslet. Černý neznámý se přidal, i když to nevypadalo, že zrovna dobrovolně. Zlatý předpokládal, že tu spíš neměl, kam jít. No, nejlepší je prý se seznámit v problémech, a on věřil, že ty velmi brzy přijdou. "Já už magie nemám," podíval se na černého svýma šedýma očima, "sebrali mi je už když tu byli poprvé. Dnešek ale bude dnem, kdy se moc navrátí." Poslední větu pronesl téměř zasněně. Sebejistě, jakoby měl plán. Ovšem, že neměl. A potřeboval ho. Zaplatí, zasyčel v duchu, a poznají, že udělali chybu, když si proti sobě postavili nás. "Oh nee, tvoje úžasné ucho!" Promluvil k Blátu asi jako Crowley, když Aziraphel "ztratil" planoucí meč.
Rána. Bum. Ohlédl se zpátky ve chvíli, kdy už hrnul vpřed. To vzadu ale bylo zajímavé. Oheň. Divný oheň. Jak může oheň přežít v těhlech bažinách? Pomyslel si zmateně a jako omámený se díval za svůj zadek. Snad čekal, než se oheň přiblíží natolik, že ucítí jeho žár. Tohle je nebezpečný. Kdyby znal filmy, připadal by si jako v Hunger games. Ty on naštěstí neznal. Asi by se díval na velmi realitěnepřítomné věci. Zato znal magie. Tohle nebyl oheň. Ta barva, ten náboj... Náboj! Přemýšlel příliš dlouho. Oheň byl rychlý, málem zapomněl utíkat. Aspoň trochu zblízka si ho už prohlédl, teď muset zdrhat. Šířilo se to rychle. Měl co dělat, aby utekl, když na rozdíl od té magické bariéry ještě přeskakoval jezírka a musel dávat bacha, na co šlape. "Myslím, že nám to odseklo cestu zpět z lesa! Je to jejich plán!" Zavolal na ty před sebou svou teorii. Varování. Celý byl od bláta.

>> Mangrovy

Ellie, Ásleif + Alduin

Při pohledu na vyděšenou vlčici, kterou zřejmě svým náhlým zjevením překvapil, se uculil. Typická holka. Když ji někdo přistihne při činu, neumí to zakrýt, pomyslel si. No co, o ni tady přece nešlo. Problémy nedělala a snad ji ani nezpozorovali. A i kdyby... Měli teď plné tlapky práce s jedinci, kterým přišli tenhle svět bránit. S vlčicí, kterou už někdy potkal, ale nepamatoval si její jméno, proto nenápadně odsouval do pozadí. Tady šlo rozhodně o něj. Nebo si to aspoň myslel. Měl své osobní důvody, proč k nim pociťoval zášť a nenávist, a ten důvod byl očividný. Jeho oči. Dříve bývaly žluté po blescích, už nějakou dobu v nich ale hrály jen odstíny šedi. Všiml si, kdo jsou ti cizáci zač, a taky mu bylo jasné, že je nemůžou nechat jen tak tu být, protože když se objeví, nevěstí to nic dobrého. Co když přišli ukrást magie všem vlkům z ostrova? Nikomu nepřál zažít ten pocit, když je slabý. Opuštěný, bezmocný. Proto chtěl přiložit tlapu k dílu. Ať už tu dělali cokoli, bylo to špatně.
Z místa, kde se bojovalo, se rychle vzdálil. Normálně by se divil, že si ho nevšimli kvůli jeho srsti, ale zrovna se potýkali s magickými problémy, se kterými on aktuálně nemohl nic dělat. Neměl čas se dívat, co přesně se tam děje, ale fandil zdejším. Jen jim natrhněte zadel. Zaslouží si to. Všichni. Ani poslední zkušenost z cizího světa, kdy si spletl strany, ho nepoučila natolik, aby se pídil po podrobnostech. Je to z Cizího světa, tak ať to trpí. Vzpomněl si na Hava. Tomu by nepřál utrpení. Ohlédl se zpět a zjistil, že hnědá vlčice se přidala. Měl by ses tvářit sebevědomě častěji, Rhaaxine. Třeba za tebou jednou půjde víc vlčic. Zastavil se až na místě, které více-méně považoval za bezpečné.
Mladý se k vlčici otočil, když začala mluvit. Byl trochu nervózní a bylo to na něm znát. Vždyť čekal. Čekal dlouho. A bál se, že kdyby čekal v tuhle dobu, už by to mohl prošvihnout. První ale potřebovali informace, bandu a strategii. "Jo," odpověděl automaticky, "můžou za to, že poslední půlrok jsem se pořádně nenajedl správně opečeného masa. Dluží mi magii." Podíval se na ni svýma bledýma očima a rozhodně neskrýval svou nenávist. Touhu se pomstít. "Vlčata?" Zastavil se nad tím, co samice říkala, a přemýšlel. Hlídky? Znamenalo to, že už tady nějakou dobu jsou? Čím déle, tím těžší bude je vyhnat. "Možná verbujou nové síly," zamumlal si pro sebe. Určitě verbujou nové síly. Co se stalo, že se vydali sem? Zadoufal, že ještě nenašli Wua. Kdyby jo, tak byli všichni v háji, protože Wu prodával všechno. A bylo mu jedno, komu.
Brzy se ukázala další osůbka. První ji neviděl, protože v tom stinném prostředí splývala, ale jakmile vylezla, poznal, o koho jde. "No nazdar! Blátivko," přivítal ji vesele. Kolegyně z minula. Jediná, která šla proti nepřátelům s ním. Možná si našel idol, když máma byla mrtvá a Barnatt až moc zaneprázdněná, než aby se mu věnovala. "Blátivko, Mech. Mechu, Blátivka," představil dvě vlčice přezdívkami, které ho zrovna napadly. Kdo si má ta jména pamatovat. "Prve by mne ale zajímalo, co ONI dělají tady. Musíme je zastavit, ať mají jakékoliv úmysly. Výhody... Známe terén. Známe svůj domov, jestli přišli válčit, můžeme se bránit. Je nás hodně, ale musíme tu všichni být. Nevýhody... Nemáme magie, kterými se brání... Takže úkol číslo jedna, nějaké z těch cetek si opatřít," přemýšlel nahlas. Zcela nelogicky, ale jeho tlama byla rychlejší, než mozek. Zvědavě se podíval po obou vlčicích. Když se rozhlížel, všiml si další osoby. Menší vlk. Urychleně se k němu přiblížil a ujistil se, že není jeden z nich. "Ty! Víš o těch cizích něco? Cokoli? Pojď," bez prostoru na odpověď mu rozkázal ho následovat zpátky na cestičku vyšlapanou od cizácké hlídky. Takhle se verbuje armáda, ne?

<< Zlatý les přes Baštu

Ellie + (vlci opodál)

Jeho nevinný výlet začal vcelku klidně. Vyrazil z lesa, nikdo nikde, vítr příjemně vál mu do chutě. Jen po obloze se přeháněly mraky a okolní teplota napovídala, že léto už ponalu, ale jistě odchází. Zamířil k lesu. Nebo k tomu, co z dálky vypadalo jako les. Už tam zaznamenal, že ve vzduchu je dost vlhkosti. To nebude obyčejný les. Když vkročil na jeho hranice, tlapy se mu s čvachtnutím zabořily do něčeho matlavého. Hnědého. "No fůj," postěžoval si a bahno cákl všude okolo. No co, jestli to tu chce prozkoumat, asi bude muset na chvíli obětovat svůj úžasný krásný kožich.
V tu chvíli mu pod nohama projelo zemětřesení. Zavrávoral, ale nespadl. To nebylo daleko! Asi se tu něco děje! Nečekal, vydal se dál. Čich tu příliš používat nešlo, protože puch bažiny většinu z nich přebyl. Musel být opatrný i kvůli nestálé půdě. Nakonec ho to skákání a zapadání do bahna i docela bavilo. Jen překročit jezírka bylo občas složitější. Pak uviděl něco zvláštního. Nejprve ho o přítomnosti druhých informoval sluch. Vřava bitvy. Nemusel hledat dlouho, aby je viděl. Magie. Zpropadený magie. Moment! To jsou oni! Byli to ti, co mu vzali moc. Kdyby ji teď měl, zpacifikoval by všechny čtyři najednou během mrknutí oka. Jenže ji neměl. Nechtěl si ušpinit srst krví, navíc už bonovali jiní. Možná je znal. Možná ne. Koho si všiml, byla hnědá vlčice. "Tyy!" Připlížil se k ní zezadu a šeptl. Teď musel myslet strategicky. "Nebudou tu sami, bude jich tu víc. Nikdy nejsou sami. Tohle je... Asi hlídka. Pojďme se kouknout do okolí," řekl a sám se jal plížení dál. Bojišti se snažil vyhnout obloukem, aby ho nezpozorovali. Brzy uviděl cestu. Vyšlapanou. Tudy asi hlídka chodila. Ohlédl se zpět, jestli ho někdo následuje.

Musel usnout. Jak dlouho? Co na tom záleží. Hlavní bylo, že se probral plný sil. I když ani to nebylo zcela přesné. Pomalu vstal, protáhl se a uvědomil si, že to celé vlastně nebyl sen. Stále mu něco chybělo. Jeho moc, jeho mocno mocná úžasná neporazitelná moc. Jak ho ale také všichni kolem přesvědčovali, vskutku za těch pár měsíců zjistil, že lze žít i bez nich. Ale neni to ono! Povýšili ho i ve smečce a dali mu funkci, ale on se vlastně bál ji plnit bez magií. Seš srab. Ale co. Můžou za to oni. Otočil se ke smečce, že se vydá tam, ale nakonec tu možnost v seznamu restů posunul nakonec. Co kdyby mu ještě vynadali, že byl pryč? Ani nevěděl, jak dlouho to bylo.
Rozhodl se vydat jiným směrem. Zcela náhodným. Vlastně ne tak úplně. Zamířil k řece, aby se napil a najedl. Chtěl si chytit rybu. To uměl i bez magie, protože blesky mu ve vodě stejně nikdy nepomohly. Když se tak tlapou vody dotkl, uvědomil si, že mu teď vlastně nevadí. Vono to není špatný! Nakonec tam vlezl celý. Nikdy si nezaplaval. Tedy, jednou, ale moc se mu to nelíbilo. I tu rybu si po pár hodinách ulovil.
Napitý a s plným břichem zamířil dál. Nikdo se doteď nesháněl, tak asi nebude ani dál. Tím líp. Zamířil na východ. Tam to ještě dostatečně neprozkoumal.

>> Bažiny přes Baštu

Rhaax se hlásí

Hlásí se Rhaaxin. A snad i dojde, když byl na obou předchozích částech a má nevyřízené dluhy.

No jasně, jsem v pohodě. Seš slepej, bez magie nelze existovat! Kupodivu ještě žil. Zatím neoslepl, nehluchl... Buď chyba v matrixu, nebo byla travda jiná, než si myslel. To samozřejmě nepřicházelo v úvahu, on měl vždycky pravdu, přece. "Ne tak úplně," odpověděl bratrovi otráveně, ale stále dával najevo to, že je za jeho přítomnost rád. Možná to byla konkurence, ale taky to byla rodina. Velkej brácha. A stejně to není fér. Ty máš magii.
"No prosim, ale hlavně ať nestřílí lasery z vočí, jako my," řekl humorně a rádoby zavrčel, zatímco se přesouvali k lovišti. Neměl radost z toho, že budou lovit vysokou. Elektřinou je sám skolil i jednou ranou, ale teď se bude muset vrátit k tomu, co ho učil Marcos. Nezlenivěl z toho věčného používání magie? Co když mu cizinci vzali i jeho Yalorskou sílu? Ať už otec tvrdil cokoli, byl si jistý, že za jejich magií nasáklými zadky bude tenhle lov zaostávat. Vždyť i brácha byl větší a silnější. Nemohl však protestovat proti plánu, byli tři, a tak jen kývl na souhlas. Jeho neobvyklé mlčenlivosti v této akci si asi museli všimnout. Přikrčil se k zemi a počkal, než dostanou od otce signál.

<< Tichá zátoka

Tohle hrál rád i když už nebyl nejmenší vlče. Sice měl stále pocit, že jeho tlapy jsou bez podpory elektřiny slabé a tenké, ale vítr proudící kolem mu říkal, že rychlost má stejnou. Když ho táta u lesa dohnal, musel se jen smát, jak je unavený. Na rozdíl od něj sportoval docela často, i když se to nemuselo zdát. Pokračovali dál do lesa, kde potkali zbytek rodiny. Nechápavě zíral na nafouklou tetičku, pak mu pohled padl na důležitější věc - bratr! "Ahoj bráško!" Pozdravil ho vesele. V očích měl mírnou nejistotu, protože teprve před chvílí překousl fakt, že přece jen není vyvrhelem rodiny, ale myslel to upřímně. Když dospělí odešli, zvědavě se otočil k Atroxovi. "My máme doupě?" Začal s otázkou. Nedošlo mu, že i starší brácha byl nějakou dobu pryč. Náhle jakoby zapomněl na fakt, že nemá magii. Ještě to chtělo Naxina.
Netrvalo to dlouho, než se Navin vrátil s dobrými zprávami. No... Dobrými. "Holky?" Řekl pochybovačně, ale zavrtěl ocasem. Teď už bude skutečný velký brácha! Pokud mu to Atrox nebude chtít vyfouknout. To by nadšený nebyl. Když otec mluvil o mase a o tom, že by to rodině pomohlo, zvedl zadek. Stejně by ho nebavilo znovu jen tak chodit po území. Aspoň měl šanci dokázat, že je v tom dobrý, i když ho učil Marcos. "Já jdu!" Zahlásal rozhodně.

<< Duny přes Poušť

Ťapkal přes poušť se zamyšleným výrazem na tváři. Přátelé... Přátelé! To je tak vadný řetěz, stejně jako rodina. Jen s magií měl prostor na rozlet. Ty možnosti, ta hrdost, kterou mohl nosit oprávněně. Ani jedno teď neměl, ale otec mu připomínal, že ztráta magie není konec světa. Těžko říct, jestli tomu věřil. Stejně těžké bylo věřit tomu, že pro získání blízkých se stačí smát a naslouchat. Na to přece neměl čas, byl moc slavný! Vlastně už ne. "To je trapný," zabrblal. Jestli to tak ale bylo, možná už chápal, proč nemá tolik kamarádů. Vlci se k němu rádi obraceli zády a on to jen se zlostí přijímal, jakoby to byla hloupá kapitulace. Myšlenka na to, že by se mohl stát starším bráchou, byla lepší. Dlouho se viděl za staršího bráchu v přítomnosti Gwyna, ale teď byla šance, že se jeho přání stane skutečností. Na jeho větu jen kývl. Zachránit smečku, jo to znělo zajímavě, i když teď chtěl cokoli, jen ne dobrodružství. Stále byl trochu otřesený ze zážitku z jiné dimenze, ale to by nebyl on, kdyby to nedokázal odehnat nějakou hloupostí. "Máš ji!" Provedl náhlý výpad k modrému vlku a dal se do běhu k lesu.

>> Zlatá smečka přes Zlatý les

17

Když ho otec odcitoval a vytknul mu jeho chování, zatvářil se uraženě. Proč ne? Vždyť všichni chtějí mít dobré přátele," zatvářil se nechápavě. Na to, jakou silou ještě před dnem vládl... Byl skromný, ne? Trochu úcty od druhých si sice vynucoval, ale to bylo vzhledem k jeho původu oprávněné, ne? Trochu naštvaně rozvířil písek. Jak si mohl být otec být tak jistý s tím, co říká, pouze z jedné věty? Zavrtěl hlavou a olízl si pysky. Měl docela žízeň. Čemu se divit, když seděli v tomhle prostředí. Po slovech o sourozencích se podíval na Barnatt. Navin měl mít jeho sourozence s ní? Jo, to by bral. "Takže budu starší brácha?" Podíval se na Navina, čímž se jejich pohledy setkaly. Možná fakt jen potřeboval zabavit, sourozenci by mu zábavu poskytli spolehlivě. Zavrtěl ocasem, když se táta rozhodl jít dál. Konečně, nebavilo ho sedět na jednom místě. "Měli bychom varovat smečku," souhlasil a udělal pískem pár hravých skoků ve cvalu, než zpomalil do kroku.

>> Tichá zátoka přes Poušť

16

Něco dělal špatně. Ale co? Proč na něj ostatní jen řvali, než aby se pokusili se s ním kamarádit? Tak to bylo v podzemí. Jsou to chladnokrevní blbečci, pomyslel si namyšleně a dál nehledal odpověď. U něj přece chyba nebyla, oni mohli za svou... krátkozrakost. Předsudky k mladšímu, který se učil o životě a o světě. "Ale já nechci čekat, vždyť si zasloužím uznání, jsem lepší, než si všichni myslí," naléhal přesvědčeně. Měsíce? Roky? To si měl to správňácké chování udržet tak dlouho? Moc práce. I když chtěl uznání a respekt... Chtěl jít jednoduchou cestou. A tu by měl, kdyby měl magie. Uraženě švihl ocasem o zem. Hloupí cizinci. Ale když proti nim půjdu se vztekem a ne s rozvahou, stejně mě zabijou, připomněl si slova otce. Vlastně ani nevěděl, jak se tam dostat. Navinovo "poznáš" bylo docela děsivé. To mě sežere zaživa nebo se bude snažit zabít moje kamarády? Pomyslel si. Očividnější způsob neviděl, vždyť takhle nějak to měl jeho otec a máma, ne? No, ale oni se neměli rádi. Mohl tedy spoléhat jen na instinkty. "A co když nebudu?" Co když zapomene, co dělat? Instinkty přece neplatily vždycky. "Budu mít sestřičky a bratříčky?" Zavrtěl ocasem. Mohl by být velký brácha i opravdu! Už si to nebude muset nalhávat, když tráví čas s Gwynem. "Ale jak, když je máma mrtvá?" Dojde mu.