Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji za akci i za odměny! 3 rubíny a 2 mince prosím připsat, 10% rychlost, 4% obratnost. Náramek bych ráda nechala zakreslit (ale byla bych ráda za nějaký světlejší odstín modré, jestli to bude možné :3) Dík!

Zapsáno

<< Temný les

Ticho bylo kupodivu... Otravné. Nezajímavé a prázdné jako ten nechutný les za ním. Vyšel do prostoru, který ztratil svůj porost. Ať se jeho žluté oči dívaly kam chtěly, až k moři viděl jen pařezy a popel. Znuděně mlaskl a hodlal zařvat jen tak pro zábavu další sprostou nadávku, jakože si možná upoutá pozornost, ale už se k tomu nedostal. Jeho přání se brzy stalo skutečností... Jen přišlo v jiné formě.

Rychlohra - herní akce
Rána, která prořízla vzduch, si vyžádala pozornost mnoha vlků. Mladý a poněkud nezkušený Rhaaxin se rozhodl, že mezi těmi tucty vlků si snadno najde někoho, s kým kecat, a tak se rychle připojil ke Gwynovi. Čím dál od Navina, tím líp. Dobrodružství jsem si hodněkrát užil bez něj a bude tak tomu i dál. Svého otce hodlal ignorovat. Ze světla, které se po ráně objevilo, se začali vynořovat vlci. Nejdříve panovala pouhá napjatá atmosféra, pak se však situace zvrtla a rychle se z toho nevinného vrčení stala vřava, ze které létaly chlupy a skřeky. Ani zlatý v tom nebyl nevinně, on se rád pral. Kvůli zbabělosti soupeřů a neschopnosti používat svou výjimečnou moc však brzy začal ztrácet. Povedlo se mu utrhnout svému protivníkovi ucho, než celý ten boj zastavil jejich vůdce. Divná smečka ještě s divnějším vůdcem! Trhněte si, idioti! Svou nespokojenost dával najevo, když ho jako obyčejnou kořist spoutali řetězy. Nadával a dotazoval se, snažil se své věznitele vytočit, aby získal informace. Něco málo věděl jen z poslouchání těch neuvěřitelně mocných cizinců, ale dychtil se po větším množství informací. Vlastně by mu nevadilo s nimi odejít, kdyby to znamenalo zesílit. Jeho přání však nebylo vyhověno. Jejich šaman z něj začal vysávat magii, kvůli které tu pravděpodobně byl. Bránil se a bránili ho druzí včetně tety Barnatt a cizího šedého vlka, ale kromě křiku nedokázali nic dělat.
Odpor je marný...
Cítil beznaděj. Byl si jistý, že bez elektřiny nedokáže žít, a že když mu ji vezmou, zemře. Vlastně o tom byl přesvědčený. I kdyby přežil... Ne, nechtěl být normální. Nikdy nechtěl být normální, chtěl být výjimečný pro svět i pro smečku, a to mu poskytly geny z jiné dimenze. A teď? Cizinci ho bez optání o část té moci připravili. Kromě nesmírné bolesti, kterou cítil, se i jeho oči změnily na šedou barvu.
Byli osvobozeni. Bylo to však to, co si přál? Nechtěl skončit takhle. Slabý, vyčerpaný. Nedokázal se však postavit na nohy. Radši bych býval zemřel v boji! Znovu vypukla vřava, tentokrát o jejich záchranu. Zvuky z ní však Rhaaxinovi splývaly. Byl vyčerpán.
Upadl do bezvědomí. Odsouzen na ty, kteří zůstali, aby zachránili toho mladého naivního idiota.

Konec rychlohry

>> Duny přes Temný les

<< Common forest přes Pytias

Mladý zamířil k pohoří. Nejprve si myslel, že jde domů, ale když pomyslel na Navina, který mu vyčítá, kde se to jako zase courá, nějak ho touha vrátit se domů opustila. Vlastně... By měl najít Elrica. Ten vlk mu slíbil, že procestují ostrovy spolu. Kde však teď byl? Nevěděl. Jen ticho bylo reakcí na jeho nevyslovené otázky a on nemohl dělat nic jiného, než to ticho poslouchat. Bylo to vskutku otravné. Přidal na tempu, aby už byl pryč z toho pohoří ticha.
Zamířil na zajímavější místo. Les. Ošklivý, nepěkný, nezajímavý. Temný. Nepůsobil na něj zrovna přívětivě, ale o to větší měl zájem ho prozkoumat. Jeho světlý uhlazený kožíšek byl v té změti havěti jak královský hermelín svítící na míle daleko. No, asi by potřeboval jiné místo na schovku. Tady ale stejně neměl s kým hrát. "Debil!" Zařval náhodné slovo do éteru a poslouchal, jak se rozléhá. Bylo to zvláštní, ale odpověď nedostal ani na takovou hanlivou urážku. No, nějak se tím netrápil a pokračoval náhodným směrem dál.

>> Spáleniště

<< Podsvětí

Probudil se v lese. V lese, který znal. Rozhlédl se kolem a připadal si rozlámaný. Všechno, co zažil, bylo... Mlhavé. Chvíli se snažil uspořádat si události, než byl s jistotou schopen povědět, co se stalo. Pohlédl na svůj náhrdelník a celé tělo prozkoumal. Jizvy byly pryč, ale na náhrdelníku se kýval nový přírůstek - medvědí dráp. Vypadal mezi tmavými korálky pěkně. Rhaaxin se vesele usmál a natáhl se k jednomu stromu, aby si urovnal srst a odpočinul si. I magie byly zpět. Na chvíli si zdříml, než se zvedl na nohy znovu.

Rychlohra s Nusou
Na procházce potkal světlou vlčici, která se mu představila jako Nusa. Nejdříve si jen tak povídali, ale pak se rozhodli lovit pomocí magií. Rhaaxin tak měl znovu příležitost si protáhnout svaly, rozproudit elektřinu v krvi a nasytit si břicho normálním jídlem. Snědl vskutku hodně, ale rozhovor to neutišilo. Ba naopak, musel odpovídat na její otázky o elektřině a svém původu. Ne, že by mu to vadilo. Rád se chlubil. A chtěl se pochlubit i tím, že vyplaší mrcho-žravé ptáky, ale když po nich mrštil blesk, spustila se mu krev z nosu. Chvíli zkoumal mrak u Nusyiných tlap a probíral s ní různá dobrodružství, než se rozhodl zamířit dál. Rozloučil se a doufá, že se zase setkají. Vlastně ji bere za kamarádku.
Konec rychlohry

>> Temný les přes Pytias

Napjatě poslouchal, co samotný vládce říká. "Kerber," řekl. Pokud pochopil, on a jedna vlčice byli ti, kteří si vybrali radši jít pryč, než ho jít zachránit. Nebyl rád, že se jim to vymstilo, ale svým způsobem mu to přišlo vtipné. Pousmál se. Vlastně to chápal a jeho domněnky byly správné. Ano, Mefisto je zkoušel.
Bohužel, ani sám vládce nevěděl, co znamenají runy na jeho náhrdelníku. Nasadil zklamaný výraz, ale poděkoval. Takže celá tahle cesta byla zbytečná? Kde mám ještě hledat? V nebi? Zažertoval v mysli. Bylo to logické, když v pekle neuspěl. Možná ty znaky teda neznamenaly nic zlého. Bude muset hledat dál. Usmál se, když zachytil Frekiho pohled. Možná byl naivní, ale jestli byli opravdu na konci cesty, předpokládal, že už je Mefistofeles pustí pryč a snad všechny. Strašili tu už moc dlouho. Sám pak překvapeně sledoval další kouzlo. Jeho tělo se vytrácelo. Ještě stihl pohlédnout na mohutného vlka před sebou, než zmizel. "Nashledanou!"

>> Common forest

Tým Freki, Aileen, Azrael

Tušil, že je ještě čeká nějaká zkouška, když už jdou za samotným vládcem tohoto záhadného světa plného paradoxů. Nemyslel si však, že to bude mít osnovu, podle které se to událo. Nečekal přímý vpád, už vůbec nečekal toho vlka, který mu předal trofej na jeho náhrdelník. Ha! Nejsem jedinej drzoun, tak si nestěžujte. Ani to ho však nepotěšilo jako jindy. Co se s jejich společníkem stalo? Nechápavě zíral na onen prach, ve který se změnil. Osel. Vždyť tak skoro vypadal, když se podíval na jeho uši. No, poslal je dál. „Ty?“ Zahleděl se na velkého jedince Rhaaxin i s mnoha dalšími nevyřčenými otázkami a nechápavý výraz vystřídalo zmatení. Teď nevěděl, co si myslet.
On byl vládce. Teď už to mladému dávalo smysl. Rozhlédl se po místnosti a čekal nějakou lest – a ano, byla tu. A ne jedna. Uprostřed byla jáma jak pro bazén a na druhé straně klec s vlky. Vypadali mrtví. Zlatému byli povědomí. Jakmile zrakem proskenoval tu místnost, otočil se zpět k Mefistovi. „Počkej,“ řekl a zadíval se k jeho tlapám jako by nad něčím přemýšlel a snažil se to vstřebat. Pak pohlédl vládci zpříma do očí. „Bez otce jsem se dovedl obejít i před tím. Jaký smysl pak mělo ho zachraňovat Co bylo cílem tohohle… Divadla?“ Pídil se po tom, co mu měly zážitky z Podsvětí dát. Byli tady, snažili se prolomit všechny možné rébusy a porazit protivníky, aby se dostali dál, ale tuhle spojitost s jeho rodinou nechápal. Kam tím vším mířil? Dokonce ho to zaujalo ještě víc než všudypřítomné divné znaky. Vzpomněl si i na obrázek jeho maličkosti v místnosti, kde vybíral kostku. Byla to budoucnost? Minulost? Přítomnost? Měl tolik otázek! „Znáš Apollóna?“ A chtěl odpovědi, když se dostal až sem. Apollón mu daroval ten náhrdelník s podivnými runami. Měl za to, že sám vládce by mohl znát, co ony říkají.
Řeč přešla k jejich úloze. Ačkoli měl plnou hlavu myšlenek, klec s Frekim, která se objevila, ho přivedla zpět do reality. Jistě, úkol. Co ho zaráželo, bylo to, že nevěděl, co bude následovat, když něco udělá. Nedokázal prohlédnout za roh událostí a to ho děsilo. Pohled na Frekiho mu však říkal jediné, co pokládal za správné. Stejně nevěděl, kudy jít. Dospělí nebyli až tak k zahození. Došel až k okraji díry a otočil se na Mefista. „Jestli nám dáváš šanci odejít, tak já jdu jedině s ním,“ promluvil rozhodně a podíval se na černo-bílého vlka bez tlamy a zase zpět na Mefista. Splácím dluh. „On jediný z dospělých, co tu byli, se vydal za mnou, aby mě zachránil. Myslím, že udělal, co bylo správné, zachoval se zodpovědně. A ty ho nechceš pustit pryč, když podstoupil tvou zkoušku?“ Měl z vlka před sebou respekt, ale mluvil odvážně. Byl si sám sebou jistější, když vyvázl z hory, ze které údajně nikdo nevyvázl. Navíc vypadal, že svým slovům opravdu věří.

Tým Freki, Azrael, Aileen, Rhaax

Ne, zdejší nebyli normální. Ačkoli si zlatý myslel, že ho už nic nepřekvapí, tvor před ním byl důkazem o opaku. Trochu mimo sledoval, jak reaguje na jejich negativní odezvu a mlčky poslouchal, když konečně spustil o onom Mefistovi. Takže bandě idiotů šéfuje největší idiot a nutí je dělat věci, které ze všech dělají… Ještě větší idioty. Skvělé! S kým jsem se to zase zapletl... Poznamenal v duchu Rhaaxin, ale slova Matěje ho mírně zaskočila. Podíval se na svůj náhrdelník – získal, měl teď dostat lekci? Měl za to, že už jednu dostal. A takhle to dopadlo, ten šílenec mu prej klidně zabije tátu. Není to skutečné. Byla by to blbost, kvůli němu by se nikdo nenamáhal. Navíc… Musí chutnat nechutně, přesvědčí sám sebe v duchu, stejně se ho však zmocní určitá zášť, vztek, nechuť a nesouhlas. Stále mu něco unikalo a stále něco nevěděl, což mu vadilo. „Výborně, takže tohle divadlo není vaše vina,“ poznamená vcelku chladně a lhostejně, téměř až mírně nakvašeně. Možná zjistí, o co tady jde až od toho, kdo za to celé může.
A hle! Žádný úkol. Měl za to, že bude nějaká hádanka, nějaký uzel, který budou muset vyřešit, ale ono ne. Místo toho se prostě svalila stěna a oni měli volnou cestu. Nebylo to až příliš jednoduché odmítnout? Rhaaxin ještě chvíli stál a zaraženě se díval na naříkajícího Matěje, pak zavrtěl hlavou a vyšel z místnosti. Rozcestí. Byli na rozcestí. „Jinudy už cesta ven zřejmě nevede… Jestli tu vůbec nějaká je,“ uchechtne se a otočí se k ceduli se svým jménem. Jo, tihle tři pro něj asi fakt šli, i kdyby to možná zvládl sám. No, byl rád, že už neslyší jen své kroky. Otočil se k Aileen, že něco řekne, ale tlamu zase zavřel. Nečekal a svižně se vydal cestou k Mefistovi. Ať už to máme za sebou, když je to tak hrozivý vládce.

Jejich otázky zodpovězen nebyly. Jak jinak, zdejší občané si rádi hráli na tajňačku. Neřekli jim, co chtěli vědět, a pak se doprošovali služby. Vlk před nimi se možná svým vzhledem nelišil, ale svým přístupem vůbec nezapadal do směsky těch zlých a nemyslících zvířat, na které tady doposud narazili. Nebo ano? Nebo se prostě jen jevil jinak a uvnitř byl stejně prohnilý? Zlatý ho následoval do zvláštní místnosti. Na rozdíl od svých společníků neměl tolik nutkání všechno kazit, chtěl si i tenhle cirkus… Užít. Po chvíli prohlížení si místnosti se usadil ke stolu a s nechutí a překvapením, které vyjadřovala otevřená tlama, se díval na talíře a žlábek plnící se krví. Co tohle mělo znamenat? Byl jejich hostitel opravdu tak milosrdný nebo si z nich dělal zadek?
Jejich hostitel byl navíc velmi hovorný. „Jak jsem se dostal z té hory? No, nechal jsem týpku shořet v ohni a pak jsem šel… Po schodech,“ odpověděl jednoduše na až příliš složitě vrženou otázku. Byl zmatený z toho všeho, ale chtěl mluvit jako normálně. Možná nepříjemný horký vzduch ho držel zpátky. „Řekl bych, že vaši kuchaři měli poruchu,“ podotkne, když žlutýma očima přejíždí maso se srstí nápadně podobné té Navinově. Tak on ho zachrání a oni ho stejně zabijou? Nakrčí nos a vrhne nevraživý pohled po Matějovi. „Nebo… Máte zajímavé chutě,“ snaha rozproudit debatu by byla. Chtěl získat informace skrz ni, ale jeho společníci byli netrpělivější. Možná mu ten výlet přece jen dal něco k té trpělivosti. Aby nechal prostor Frekimu, ustoupil od stolu. Měl takový pocit, že v této situaci by byla větší zkouška to maso sníst než odmítnout. Ani krev však pít nechtěl, ačkoli měl takovou žízeň. Nebyl upír! „Matěji, tvoje štědrost je… Divná. Tak o co jde? Nenatahuj to, co po nás chceš?“ Nečekal, že by je pustil bez trestu nebo úkolu, když už tu byli. Nejspíše si opravdu vybrali delší cestu za nevyhnutelným, ale nebyl si jistý, že to teď mohou změnit.

Rhaaxin, Aileen, Azrael, Freki

Byl tak rád, že se konečně shledal se svou skupinou. No, aspoň s její částí. Chyběl tu Kerber, což ho docela zamrzelo, a ještě jedna osoba, kterou si nepamatoval. Při tom vším útěku vypustil z hlavy některé věci, které nepovažoval za důležité. No, tady byl přivítán. Lépe řečeno si ho aspoň všímali. Obrátil zrak na Aileen s nechápavým výrazem. Vypadala naštvaně? Proč? Co udělal? Dostal se z toho sám a zalíbil se nějakému dalšímu prokletému stvoření, to bylo špatně? Nebylo to zadarmo. „Ani škrábnutí? Musel jsem zdrhat před nestvůrami, zachraňovat svého neschopného otce a porazit nezranitelnou medvědici, tak lehké to zas nebylo,“ podotkne mírně dopáleně a tlapkou naznačí na šrám táhnoucí se přes celý bok. Snad se zahojí, pomyslí si lehce ztrápeně, protože tohle fakt nosit nebudu. O zjevení mocného stvoření pomlčel. „Počkej, vy jste pro mě šli?“ Zarazil se, když si zopakoval její slova. „Díky, to jsem… Nečekal,“ řekl překvapeně a hlavně upřímně. Že by on někomu poděkoval, to se často nestávalo. Opravdu pro jeho hrdost nasazovali život? Zaměřil oči na les. Možná se také cestou s něčím utkali. Vlastně by se nedivil.
Zvedl hlavu, když zpozoroval divný jev. Měl pocit, že něco takového tu už někde viděl, no neměl čas přemýšlet, protože vyskočila další obluda. Ba ne! Vlk na dvou. Takže obluda. Zlatý si návštěvníka se zájmem prohlížel a poslouchal jeho slova. Zaujalo ho slovíčko rovnou. Znamenalo to snad, že za tím Mefistem se stejně dostanou? Krátce se podíval po ostatních. Ostatní položili otázky a on jen přemýšlel nad volbou. Souhlasil s tím, že by se neměli rozdělovat. „Jestli je tohle další úkol, aspoň bude… Zábava,“ pokrčí rameny. Hm, tobě asi návštěvy nechodí, když si pro ně musíš zajít sám. Proč asi? Rozhodl se to hodit za hlavu. Mohlo to znamenat další lest nebo další boj, ale jeho to už nijak nepřekvapovalo. Možná by potřeboval si chvíli odpočinout, ale adrenalin ho hnal dál. Když tvor skočil do toho svého kruhu, Rhaaxin se otočil k ostatním. „Asi bude lepší se mít na pozoru,“ pověděl tiše, než také proskočil portálem ke stolu.

Rhaaxin

Líbilo se mu, když se mu povedlo medvědici vytočit – jeho předpoklad byl správný. Docela troufale vyčkával, když obluda nabírala rychlost. Uhnul včas, ale musel říct, že těsně. Když uslyšel křik, bylo mu jasné, že uspěl. Uspěl! Hurá! Třeba už mu dají pokoj s ošklivými silnými nepřáteli, i když musel uznat, že ho to baví. Bylo to jako hrát šachy. On táhl, Podsvětí táhlo – a nebylo jasné, kdo vyhraje. Odstoupil od ohně, ve kterém se pálily kosti. Křik neměl rád a vylekal se, když to znovu vystoupilo, ale podle téměř normální podoby poznal, že už není nebezpečná. Snad mu bylo i poděkováno? Chvíli nechápavě stál na místě a nevěděl, co říct. To nebylo všechno, že nikde neviděl východ?
Udělal ještě pár kroků dozadu od plamenů, které se zbarvily modře. A pak? Zase překvapení. Prohlížel si nového příchozího jako další potvoru, s kterou se má utkat, ale když neznámý promluvil, začínal uvažovat o tom, že tohle bude jeho zkoušející. Jsem samé překvapení, potvrdil v mysli slova černého. Měl dostat odměnu? To je snad ještě lepší, jestli to myslel, jestli to má být normální odměna! Zavrtěl ocasem za pochvalu a pozoroval, jak tvor lehce vytáhl kosti z ohně. Zub. Ten se mu líbil. Byl ostrý, ohnutý… Vlastně by se velmi hodil na jeho náhrdelník. Usmál se, nevědíc, co říct. „Takže jsem to vyřešil správně? Děkuju,“ je to zábava, ale příště bys na mě ještě nemusel posílat obludy, co si ze mě chtějí udělat jednohubku, hehe. Zub se opravdu k náhrdelníku nějakou magií připojil. Hezky mezi korálky. Hodil se tam, co to znamenalo? „A pane, kdo -“ nestihl doříct, protože tvor zmizel, „jste?“ Obrátil se k prostoru místnosti a zamířil ke vchodu, snažíc se vstřebat tyto zážitky.
Po schodech se dostal zpět. Do jiného patra, očividně, ale nejspíše už tu byl. Pokračoval tam, kam ho to vedlo, po cestě.

+ Freki, Azrael, Aileen

Dostalo se mu pěkného výhledu. Konečně viděl na konci chodeb les, jinou krajinu. Byl na hoře. A… Nebyl sám! Konečně někdo známý, když se podíval dolů. Svižně se vydal po cestě, kterou mu nakázali, aby mohl být co nejdřív už s ostatními. Byl spokojený, protože na náhrdelníku se mu houpal nový artefakt, no radši by už zamířil ven, ven z tohoto světa hrůz. I na dobrodruha je někdy dobrodružství příliš, ale teď doufal, že už nebude znovu sám. Vynořil se na světlo z vnitřku hory, u které čekali jeho zachránci. Byl potěšen, když dole spatřil i Aileen. Co ho překvapilo, bylo, že tu nebyli všichni z jeho bývalé skupiny. „Zdar vespolek,“ pozdravil je směle a neskrýval svou radost, že je zpátky ve hře, ve společnosti. Nebylo mu však úplně jasné, kam dál.

Tým Rhaaxin

První pokus o útěk byl úspěšný. Lehce se jí vyhnul. Ohlédl se zpět a obrátil se směrem k ní s určitým vztekem ve výrazu. Chtěla se přiblížit, ale Rhaaxin si držel odstup. Myslela si, že bude hračka? „Jsem příliš mladý, abych zemřel. Vlčata neumírají!“ Pak přišla rána. Ucítil sílu jejích holých drápů na boku a se zakňučením zůstal ležet poblíž ohně, když dopadl. Nebo jo? Připadal si, že je opravdu jak hadrová panenka, když znovu udeřila – nenechala ho ani vydechnout! Jediným způsobem je tě zabít, svině, pomyslel si a nakrčil čumák, když opět zvedl zrak. Ta rána nebyla příjemná a on se téměř zadusil tou troškou krve, když kašlal. Měl málo času se vzchopit, věděl, že je v nevýhodě. I tak se však postavil. Jeho jindy bojovná duše nyní však netoužila po přílišném boji. „Jeden vlk mi řekl, že z chyb se máme učit. Tuto chybu – Echh.. si mám ale vyložit jak? Nechodit za dobrodružstvím do náhodných děr uprostřed ledové pláně… Když tam jde i tucet dalších?“ Vyřkl svou poznámku kyselým tónem. Ne, on neměl na výběr. Musel se však vzchopit. Využil vzdálenosti, kterou mu medvědice dala. Stál k ní stále čelem a couval dozadu, dokud neměl oheň přímo za zády. „Tak pojď, když nemůžeš mít vlastní potomky, zabij cizího!“ Zavolal na ni. Chtěl, aby se rozběhla. Chtěl ji vytočit. Cítil, že energie, která mu jiskří uvnitř těla je větší než kdy dřív. Zvenčí to nebylo vidět, ale on cítil, že je ve spojení s elektřinou. V přikrčené poloze čekal, než se medvědice naštvaně rozběhne proti němu. Vypadal, že bude bojovat i navzdory svému zranění, které ho omezovalo. „Tebe nemohli mít doma rádi, byla jsi vůbec někdy hezká?!" Znovu na ni provokativně zakřičel. Chtěl ji donutit soustředit se pouze na něho, zaslepit její mysl vztekem. Setrvačnost. Když se rozběhne, zapůsobí setrvačnost – já uhnu nebo zmizím a ona spadne do ohně. Jinak ji asi nezničím. Zopakoval svůj plán v mysli. Medvědice mohla i pouze přijít, ale ublížit mu by už nedokázala. Měl dvě možnosti – buď by se opravdu rozběhla, on by uhnul a ona spadla do hořící tekutiny, nebo kdyby něco nevyšlo, zabránil by jí ho opět zranit tím, že by ze sebe udělal blesk - nehmotný proud energie.

Tým Rhaaxin

Nejspíše bylo dobře, že se nakonec rozhodl riskovat život pro to, aby zachránil osobu, která se mu nikdy příliš nezavděčila. Byl o něco klidnější, když stvůra zmizela i s otcem, ale stále si byl vědom, že nemá vyhráno, a i když nejspíše udělal dobrý skutek, nebude to poslední dilema, které musí řešit. Tenhle svět před něj stavil překážky, které občas nechápal a připadaly mu neřešitelné, ale bavilo ho se potýkat s nebezpečím. Měl tu vysněnou akci, to drama, které mu smečka nedávala a které tento vlk v pubertě vyloženě potřeboval.
Ustoupil od podstavců, aby vydržel třes půdy. Kostka klesla na úrovni a od sledoval, jak se část stěny změnila v otvor, v další chodbu. Už ho to ani nepřekvapovalo, zvykl si na nečekané pohyby zdí, a také už věděl, že mu nezbývá nic jiného než se tou cestou vydat. Přešel proto ke schodům a naposledy se otočil ke kostkám. Jaký měly význam? Rozhodoval osobní pocit o jeho osudu? Předpokládal, že každá kostka by mu měla poskytnout stejnou cestu, ale už se nesnažil své rozhodnutí vzít zpět. Opatrně kladl tlapky na schody a dával si pozor, aby nedal váhu špatně, když sestupoval. Tohle nejspíš nebylo místo pro vlky. Nebo tvůrci neměli dost schodů.
Poměrně neschůdnou cestou se dostal do další místnosti. Rozhlížel se kolem, aby zjistil, co je zajímavého zde, a zastavil se očima na příkopu s tekutinou. Přešel ke kraji a prohlížel si ji, než se vydal zpět do středu místnosti, kde očekával další příkazy. Předpokládal, že ve středu se bude dít nejvíce. Navíc tu měl nejlepší výhled, a tak zpozoroval blížící se monstrum. Trochu zhnuseně se díval na medvědí kostru. Medvědi… Byli strašidelní. A strašidelné bylo i to, že tenhle mluvil o kruté smrti. Nechtěl k ní stát zády, a tak začal obcházet také. Když tu obludu tak měřil… Vlastně by neměl šanci vyhrát fyzický kontakt. Hodlal využít toho, co umí nejvíc, jestli se ta osoba hodlá prát – svou velikost a obratnost. „Já si vybrat nemohl,“ připomněl jí s docela klidným hlasem na to, že mu vyhrožovala smrtí. V hlavě měl zmatek, ale chtěl zabít čas, aby vymyslel plán, jak ji zneškodnit. Měl vysokou velkou místnost, mnoho prostoru. A také… Ta hořící tekutina! To mohl být jeho hák na tuto osobu. „A s holkama se neperu.“ Zdejší obyvatelé se neumí mýt. Asi proto z nich spadala všechna ta… Kůže. Moji srst nechte na pokoji, špinavci! Pomyslel si. Rozhodně ji nechtěl dát zadarmo. A také nehodlal dát první úder. Držel si odstup a pak se postavil zády k ohni, připraven se dát do hbitého pohybu, kdyby musel uhnout. Zároveň mu na mysl přišlo i jiné řešení, a to blesky. Nevěděl však, jestli jich má dost k uskutečnění plánu, na který myslel. Zatím mohl spoléhat na jedno: Je to velký, nemá to mozek… Bude to i hloupý.

Tým Rhaaxin

Pracoval jak mohl, ale očividně ani to nebylo dost rychle. „Mohl bys mi aspoň pomoci?“ Koukl se na Navina, ale ten zíral jinam. Jako vždycky, ani nehneš tlapkou. Náhle však uslyšel zvuk. Sám to slyšel, a ne poprvé. K sakru. Znovu zabral za pevný kov, ale příliš se nezměnilo a díra se otevírala stále. Když uviděl ten ošklivý pařátek znovu, zježila se mu srst na zádech. Neměl náladu na boj, neměl motivaci toho vlka chránit a také věděl, že s blesky má jen omezený počet ran, než se zase přehřeje a bude krvácet. Ten nežádoucí efekt znovu vyvolat netoužil. Navíc tu nevěděl, kam může pálit, a kam ne. Když chtěl zkoumat, vrátilo se mu to… Když se chtěl chránit, získal si čas. Možná tu mohl používat magii jen na věci, které jsou nutné, a to k obraně. A nestrkat nos do něčeho, co není jeho věc.
Stěží to mohl stihnout. Oddálil se, když se ta věc začala soukat z toho divného vstupu. Podíval se na Navina a zase zpátky na obludu. Zvažoval možnosti. Musel uskočit, když se to po něm vrhlo. Po mně. To je ono. Půjde po mně, jsem chutnější. Mohl doufat, že to opravdu chce jen jeho. „Tak fajn, jestli máš ještě trochu rozumu, chraň se svými magiemi,“ pokynul otci a vyběhl na chodbu. „Hej, smradiprde! Pojď, mám pro tebe překvapení!“ Lákal obludu pryč od svého táty hlasitým povykem, a pak utekl do další místnosti, doufajíc, že ho to opravdu následuje. Možná to nebylo pro jeho otce řešení, ale mohl mu získat čas.
Opět si oddychl, když se za ním stěna zavřela. „Vy kameny a stěny jste fakt k něčemu dobrý,“ uchechtl se a vydechl. S tím čímsi za stěnou už nechtěl mít nic společného. Podoba jeho otce byla dokonalá, ale stále se musel přesvědčovat, že to určitě není on. A kdyby ano? Zvládl to bez něj doteď, zvládne to i dál. Nyní měl nový úkol. Porozhlédl se po jeskyni a zjistil, že ji pokrývají znaky. Snad kresbičky, zřejmě šlo o nějaký jazyk. O čem tu ten autor píše? Vážně bych chtěl vědět… Potřebuju ho, sakra! Vždyť jsem tu i já! Je to náhoda? Opravdu bych metl blesky proti pravému vlkovi? Zvířata, to je jiné… Jaký mám či budu mít důvod? Zastavil se u obrázku s dvěma herci. Pravděpodobně on a někdo, koho v budoucnosti potká. Nechtěl vědět o budoucnosti, a tak v prohlížení nepokračoval. Jestli tu bylo zakresleno něco, co se teprve stane, měl by to zažít naplno, ne s předsudky.
Přešel ke stolu. Tohle byl asi hlavní úkol, ačkoli místnost se mu zdála být zajímavější. Posadil se k němu a prohlížel si zboží. Pak krátce zvedl hlavu a přečetl si pokyny. Aspoň něčemu rozuměl, ale byl zmatený, nevěděl, co vybrat. Záleželo na tom vůbec? Na něčem tak… Obyčejném, jako barvě? Všechno mělo barvy. Jeho pozornost nejvíce upoutala kostka s měnící se barvou. Byl to zvláštní tvar a líbila se mu i ta jednoduchá, ale v měnící se… Spatřoval tak nějak sám sebe. Změna. Pořád procházel změnou, a ve změně viděl děj a dobrodružství. Hmátl proto po nestále modré kostce.

Tým Rhaaxin

Mladého vlka hnal strach. Jo, strach. Vzpomněl si na Ta´khua, kterého potkal poblíž svého domova. Tak fajn. Strach… Je užitečný, měl jsi pravdu, pomyslel si, když slyšel to nechutné stvoření slintat za svým zadkem. Naštěstí měl aspoň jednu výhodu – možná to nezasáhl přímo, za to tomu zpomalil cestu přírodními živly, což ho nevyčerpalo tolik jako přímý pokus o zastavení srdce té obludy. Ke své smůle však neměl čas zaměřovat a vypadalo to, že ho to pohřbí také. No tak to ne, já chci mít vlastní hrob! Zmateně těkal pohledem z jedné chodby na druhou. Vyzkoušel, jestli kámen před pravou stěnou není lehký, že by ho odsunul, ale bez úspěchu. Země se mu otřásla pod tlapami on se po zavrávorání spěšně vydal levou chodbou.
Proč chtěl tou pravou? Vlastně netušil. Možná předpokládal, že těžší úkol si zaslouží lepší odměnu, ale stejně už neměl čas na rozmyšlenou. Při běhu se vystrašeně ohlížel za sebe, ale vypadalo to, že obluda se sem nevejde. Neodvážil se zpomalit, dokud nebyl v bezpečí – když se za ním skála uzavřela. Musel jsem jít správně, kdyby ne, musel bych se vrátit a asi se utkat s tou potvorou. No… Co dál po mně chceš, jeskyně? Začíná to být zajímavé. Adrenalin v jeho krvi stoupal a i přes vyčerpání si připadal jako ve svém živlu. Před chvílí se strachoval, jaké to je umřít, teď by znovu zvolil riziko, aby se pak mohl smát. Musel se na chvíli posadit, ale nedopřál si ten luxus a neseděl dlouho. Vydal se dál táhlou místností a zabočil prvním vchodem, který uviděl.
Navin. Zmateně zvedl hlavu, když uviděl přesnou kopii svého otce. Nebo to byla reálná osoba? Netušil, nevěděl, čemu věřit. Popošel blíž a dotkl se jeho srsti, než se jeho pohled přesměroval na okov. Ve svém nitru sváděl boj. Mohl pomoci? Možná. Měl by? Nevěděl. Choval k Navinovi určitou zášť. On vyrostl spíše sám, odkázán na pocestné. Otec? Neudělal nic kromě toho, že ho naučil jedné hloupé hře, když mu byly sotva dva měsíce. „Ty jsi opravdu nebyl dobrý táta, Navine,“ řekl zhnuseně dívajíc se mu zpříma do očí. Nevěděl, kolik má času. „Ale jsi můj otec.“ Zváží nahlas. Mohl tu nechat svého tátu? Znejistěl. Musí to být iluze! Snažil se přesvědčit sám sebe. Ať chtěl či ne, na tuhle hádanku odpověď neznal. „Měl bys to napravit.“ Přešel k okovům a snažil se je uvolnit. Jestli ho však Navin odradí nebo mu dojde čas… Pravděpodobně by ho tu nechal.

Tým 1

Že by mladého nějak trápilo, že je slyšet jen jeho hlas, to bychom tvrdit nemohli. Možná mu to bylo divné, ale kvůli tomu svůj krásný mladý hlásek nehodlal ztišovat. „To nevadí, třeba se to jednou dozvíš, jestli se odsud dostaneme. Ha, jestli tohle místo má východ, když se někdo tak hrozně snaží nám odříznout cestu zpět,“ poukázal na divný jev, který s nimi šel už od jejich vstupu do Podsvětí. „Myslím, že jsme sem neměli chodit. Tohle místo je… Nevím, prokleté. A ještě horší je, že tu nikdo nemá smysl pro humr a rozhovor.“ Poslední větu věnoval všem. Nebyl naštvaný, spíš smutný. On se rád s někým bavil a když ho jiní odmítali, bral to jako vyhlášení války. Proč se všichni chováte, jako by vám sebrali rybu z talíře? Co si povídat a odlehčit atmosféru? Copak mi nikdo nerozumí? Občas nechápal cizí chování. A ještě častěji nechápal své vlastní, i když se neodvažoval to přiznat.
Za svými zády slyšel nesouhlasné výjevy, když se rozhodl s tvorem promluvit. To musíte být všichni takoví poserové? Mohli jste se toho zmocnit vy, pomyslí si a švihnutím ocasem si dodává odvahu. Mohli něco říct. Mohli mu nějak pomoci, když se snažil získat informace potřebné pro jejich bezpečný průchod. Jak se však ukázalo, strach byl v tomto případě nejspíše užitečnější než angažovanost. I když řekl svá slova potichu, obrovské zvíře nejspíš vyrušil. Ne, tohle nebyl vládce. Trochu ho to zklamalo. Kdyby neměl cíl, nikdy by nešel tak daleko. Vlčecí zvědavost v jeho nitru však stále byla. Měl potřebu zkoušet nové věci, jinak by to nešlo. Možná šlo, by se bez toho obešel, to ano, ale bylo by to proti jeho vůli. Proč? Nikdo ho nenaučil, že je někdy lepší držet hubu. Učil se od těch, koho potkal, a nějaká slušnost, to pro něj byla nová látka. „Sem vlče, vlče,“ pípl téměř neslyšně a zamračil se. Snad se chtěl vymluvit, tvor s ním však neměl slitování. Sotva mohl řečnit, když na sobě měl takovou váhu. Jeho světlé tlapky s drápky se snažily zapřít do tlapy toho démona, která s ním nezacházela zrovna dobře, ale marně. „Tak promiň, nechtěl jsem tě urazit,“ zasyčel, nemáš spát, špinavče. Pak bych tě nemusel budit. Měl strach. Nejen, že ho svíralo divné zvíře, to divné zvíře mu ale taky pálilo zadek nějakou formou magie. Brzy ucítil, že nestojí na tlapkách, ba ho ani nic nedrží… Padal.

Tým Rhaaxin

Když otevřel oči, nic neviděl. Jedinou indícií, že stále žije, byl syčivý zvuk. „Haló? Je tu někdo? Fakt by se mi hodila pomoc,“ konstatoval a zvedl se na tlapky. „Notak, já už budu hodný! Ale nemáte smysl pro humor, vy démoni,“ postěžoval si potichu. Neměl rád tmu. Ticho prorážel nepřirozený zvuk. Vypadalo to, že je to blíž, než předpokládal. Když se světla objevila, zamrkal. „Už jdete? Fakt mě to nebaví.“ Třásl se mu hlas. Slovy se snažil uklidnit sám sebe. Když mu na srst přistála věc neznámého původu, vzhlédl. Ocas automaticky mezi nohy. Páni… Tady je to ošklivý a ošklivější. Ne, to není sranda! Proč si nemůžete dělat hračku z někoho jiného? Na povrchu byste s tímhle přístupem nepřežili! „Jé… Ahoj? Nechceš být můj… Kamarád?“ Pověděl neurčitě, když se s určitou nechutí díval na různé možnosti toho tvora, kterými mohl být usmrcen. Nevypadalo to, že se to chce bavit. Rhaaxin se neopovažoval spustit z toho oči. Uši měl u zátylku, optimismus ho přešel. Doufám, že sis aspoň čistil zuby, protože seš fakt nechutnej. „Tak fajn… Já vážně nechutnám dobře, mám v krvi elektřinu a hormony,“ snažil se ho varovat, ale tak nějak tušil, že to nezafunguje. Vypadalo to… Hladově. První se snažil pomalu vycouvat, pak usoudil, že to nezafunguje. Vyslal ke stropu jeskyně blesk - snad doufal, že mu zasype cestu, zatímco od se bude snažit o útěk. Ano. Rhaaxin utíkal.