Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Za 10 bodů prosím hradbu. 6% do síly, penízky přičíst. Díky za akcičku i za odměny! ^^

ZAPSÁNO

Tým 1

A hle, vlastně to tak špatný nápad nebyl. „Asi to mám!“ Dal vědět a připoutal tak na sebe pozornost. Rhaaxin zjistil odpověď na hádanku docela náhodou, ale když se s údivem díval na světélkující kružnice na neviditelné podlaze, dávalo mu to smysl. První hodil kamínek dál, aby zjistil, jestli je podlaha přes celou rádoby propast, a když se ujistil, že je, trochu nejistě se vydal přes. Bylo to divné, ale tahle kouzla ho fascinovala. Oklepal se a vítězně zamával ocáskem, když se i ostatní vydali na druhou stranu. Přiskočil k velkému tmavému vlkovi, kterého zpozoroval, že měl podobný nápad. Věděl, že si potřebuje udělat i nějaké spojence, když se za nimi cesty zpět zavírají tak rychle – a on tu opravdu nechtěl zůstat, i když mu to přišlo zajímavé. Rozhodně by se tu nenudil, tyhle prostory byly samé překvapení.
„Říkal si, že seš Kerber? Já jsem Rhaaxin, syn Risy, vládkyně Yaloru, Rhaaxin ze Zlaté smečky,“ představil se mu také a i když hrdě vypnul hruď, na tváři měl přátelský úsměv. Nebavilo ho tu pořád jet za sebe samého, věděl, že dospělí ho vlastně mohou naučit – vždyť jen díky nim a jejich zkušenostem přežil první měsíce života, jen díky nim měl teď užitečné vzpomínky. V chodbě, která vedla do další místnosti, se držel právě vedle tohohle velkého vlka. Vypadal nebezpečně, ale mladý v něm zpozoroval určitou osobnost, která by mu mohla být užitečná. Za risk to stálo.
V následujícím prostoru, do kterého se dostali, musel na chvíli přivřít oči. Chvíli mrkal, aby se přizpůsobil novému světlu, ale když se tak stalo, s úžasem se zastavil a rozhlížel se kolem. Nejdříve jeho oči upoutalo rudé nebe. Hledal Slunce, ale nevypadlo to, že by byli nad zemí, i když to tak vypadalo. Zrak obrátil k zemi. Byla suchá. Hlína by se snad i drolila mezi drápy, ale když se rozhlédl, stejně by našel nějaké pozůstatky snad dřívější vegetace. Jen střihl ušima, když se za nimi chodba opět uzavřela. Pomalu si začínal zvykat, že neměli šanci se vrátit. „Vypadá to, že tahle jeskyně, nebo místnost, nebo co to je… Bude větší, než ty předchozí,“ usoudil a tlapkou pročísl mrtvou trávu. „Tady už nikdo dlouho nezaléval.“ Nechtěl tu postávat dlouho, klima tu nebylo nejlepší a asi před sebou neměli moc krátkou cestu. Vydal se tedy cestičkou mezi seschlou trávou a cestou si všímal různého kamení a nahromaděných kopečků suché hlíny. Bylo to tu někdy hezké, nebo tohle místo vzniklo už mrtvé? Nebo je to dílo té samé mocné magie, která byla u řeky a chránila tuhle říši? Hlavou mu probíhalo spoustu otázek, ale odpovědi nikde.
Když nějakou dobu šli, zaslechl slova. Zastavil a napjal sluch, aby slyšel. Stezka šla dál, ale ten tvor, na kterého se díval, vypadal zajímavěji. Zřejmě s někým mluvil. Zvláštním nářečím, ale někoho mu jeho popis připomínal. Prohlížel si jeho velké tělo a usoudil, že se s tím opravdu nechce utkat. Debil, zaznamenal jedno slovo, které se mu zalíbilo. To je dobré označení! Hezky to zní, debil… Haha, debil! Je to debil! To znamená hlupák? Vlastně si ale nebyl jistý přesným významem, ale to teď nechtěl řešit. Chvíli přemýšlel, jestli to spící monstrum budit. Vládce? To ho však vyhecovalo. Měl své otázky, a kdo jiný je mohl nejlíp zodpovědět? Vykročil jeho směrem, ale pak se zastavil. Pud sebezáchovy mu říkal, že by si měl držet odstup. Chtěl mít prostor na případný útěk. „Pane? Vy jste tu vládce? Vládce tohohle podzemního světa?“ Položil otázku tiše. Kdyby tvor nezareagoval a spal dál, asi by mu to nějak nevadilo a šel by dál. Měl k němu respekt a nechtěl ho nahněvat, ale nechtěl si nechat ujít svou šanci, která mohla být jediná. Na své normální vystupování mluvil i docela zdvořile, to už by jeden ocenil.

Od přikovaného vlka odpověď nedostali. Vypadalo to, že měl být určitým varováním. Byla to snad opravdu forma trestu? Nechtěl čekat na zásah z nebe, a tak se bez keců přifařil za těmi, kteří šli první – on tu přece poslední zůstat nechtěl. Zavrtěl oháňkou nahoře, že konečně nebudou stát na jednom místě, a vydal se do chodby.
Cesta zpět se za nimi uzavřela. Ohlédl se zpět a zjistil, že na ostatní už není vidět – nemohli zpět. Tohle se přece už stalo… Tohle místo asi chce, abychom šli vpřed a nezdržovali se, pomyslí si s obavami. Bude je to hnát dopředu pořád? Nevěděl, co čekat. „Tahle jeskyně je asi ráda uzavřená… Hm, nějaká intimita tady,“ poznamenal, když se dostali k problému, kvůli kterému nemohli pokračovat. Viděl most. Mlčky si prohlížel prostor, do kterého se dostali. První se zastavil, pak se vydal podél stěny. Oko je podvedeno, ale i přesto dokáže rozhodnout o správném kroku nebo pádu? To nedává smysl, buď je to iluze, nebo… Nebo máme… Hm, přemýšlel, ale nic ho nenapadalo. Vydal se k mostu, který byl nad propastí. S respektem pohlédl dolů, a uvědomil si, že dolů to musí být pěkná dálka. Tam spadnout nechceme… Ale most drží. Popošel po mostu směrem k hnědému, ten se však nějak zasekl v cestě. Stál jemu v cestě! „Proč nejdeš dál?“ Zeptal se Rhaaxin kysele a přišel blíž. Nevešel se na ten úzký most až k Azraelovi, a tak usoudil, že natáhnout se může i v bezpečí, a ne nad propastí. Podíval se na Aileen, která měla o svého odvážného bratra očividnou starost. Pak pokrčil rameny a s lhostejným výrazem na tváři se rozešel zpátky. Však on si klidně počká, než se ten posera pohne z místa. Ten most jen tak nespadne, aspoň na to vypadal.
Mladý si sedl vedle mostu a zívl, aby vyjádřil, že se nudí. Chtěl, aby někdo jiný přišel na plán. Znovu se rozhlédl kolem a opět zavadil o nápis na podlaze - Oko je podvedeno, ale i přesto dokáže rozhodnout o správném kroku nebo pádu. Možná oko toho idiota je podvedené a proto nemůže dál? Nebo tahle místnost lže nám všem? Rozhodnout o správném kroku bez očí… To žádná hádanka nemůže být konkrétní? Postěžoval si a olízl si tlamu. Tlapkou si začal hrát s blízkým kamenem, a když ho to začalo nudit, sedl si k okraji a zíral dolů. Nerad by tam spadl nebo zase dostal výprask od neznámé entity, ale nevěděl, čemu má věřit, a čemu ne. Když nebude dělat nic, nic nezkazí. Kde tady vlastně končil prostor a začínala iluze? Pak ho něco napadlo. Byl zkrátka zvědavý, a tak kamínek, se kterým si hrál, nemilosrdně odpálkoval ke kraji a napínal uši, aby slyšel, za jak dlouho dopadne na dno té propasti.

Z bezpečí na loďce se s pobavením díval na vlka, kterého potkal na cestě na zasněženou pláň. Bylo to vtipné vidět, že někdo protestuje a není to on sám. Zaujal ho však i onen vlk, který po nich chtěl krev. Chodil po dvou… Takovou věc nikdy neviděl. Využil toho, že loďka ještě stojí u břehu a také se pokusil postavit na zadní. Stačilo však jedno přenesení váhy a odraz a už se zase válel v loďce. S rošťáckým kukučem se podíval na převozníka, jestli si získal jeho pozornost, a pak se radši obrátil zpět k řece a hlavu vystrčil přes okraj loďky, aby těch posledních pár kapek z jeho nosu nešpinilo loďku.
Zvědavě se rozhlížel kolem, ale nic neviděl. Nakonec usoudil, že tohle bude nuda, a tak se nervózně zavrtěl a opět si začal olizovat ránu záhadného původu. Jestli najde toho, kdo to provedl, tak ho zabije. Nebo líp – udělá mu to samé! Nikdo, nikdo nemá právo ničit mou úžasnou srst! Pomyslí si a napadne ho i ochladit to vodou, ale to nechtěl riskovat, když nevěděl, jestli v té řece vůbec nějaká voda je. Když náhle loďka přirazila k druhému břehu, zvedl hlavu. Hrozně moc chtěl být první, ale ostatní se prorvali do čela. Hodlal proto chvíli ještě zůstat. No a co že jsme na druhé straně? Já poznám, kde je břeh. „To tě tohle baví? Jak často sem někdo chodí? Musí to být nuda,“ nadhodil směrem k převozníkovi a obrátil na něj pohled. Chvíli čekal na odpověď, ale všichni už byli venku. „No jo, vždyť já už jdu,“ řekl smířeně a během pár kroků se i on ocitl na břehu.
Začínalo to být zajímavé. To znamenalo, že je správná doba se začít obracet spíše na to, co pochytil od těch, co ho učili a zkusit se přestat chovat jako blbeček. Možná by mu nyní mohly být znalosti užitečné. Popoběhl za ostatními a poslouchal jejich dotazy na vyhublou kreaturu před nimi, zatímco si on sám prohlížel prostředí. Opět to divné světlo. Na chvíli ho napadlo, že to tahle věc mohla poslat blesk zpět, nebo že tuhle část břehu bránilo nějaké magické zrcadlo. Krev v nosu mu však už netekla a chtěl si být jistý, že znovu nepřijde k úhoně, a tak svou jedinečnou moc radši znovu nezkoušel. Chvíli žlutými zraky hypnotizoval dvě chodby a prohlížel si jejich stavbu, a pak se ohlédl za sebe – převozník už zmizel do tmy. „Jsme v háji, borci,“ zamumlal pro sebe a vykročil dopředu. Nějak mu nevadilo, že se přibližuje k neznámému. Tentokrát ale pokročil – nešel tak blízko, aby nestačil případně utéct. Obrátil zrak k nápisu nad a zastřihal ušima. Byl tento vlk dříve hrdý a pyšný? Možná. „Pane, vás taky přivezl ten maník na divný lodi ze stromů? Jste tu,“ vzhlédl k nápisu, „kvůli vlastní hrdosti a pýše? Nevypadáte dobře. Chci říct… Fakt vám to sluší! Ale mohl byste nám poradit správnej tunel, když není cesty zpět? Dík,“ řekl nikterak posměšným tónem. Spíše se dal do vyzvídání… Svým způsobem. Ke svým slovům ocasem zavrtěl ze strany na stranu na znak, že není nepřítel. V hlavě se mu přitom rodily nepříjemné scénáře, jak se sem mohl tenhle pošuk dostat. Pošuk? Jo, asi to musel být pošuk, jestli si tohle zasloužil. Rhaaxin se pak otočil na černého, který mu stále nevysvětlil význam slova peklo. „Rozdělit se?“ Zabručel a pokýval hlavou. To byla taky možnost. Popošel směrem k tunelu, poblíž kterého stáli vlčata jeho alf, ale čekal, jestli dostane přesnější odpověď od toho pošuka v řetězech.

Mladý vlk v pubertě. Jo, to chcete potkat. Maník, kterému ještě nikdo nevysvětlil, že není pán světa. Však měl za svoje domýšlivé chování také zaplatit. „Ale co je peklo? Tenhle bejvák? Co?“ Postěžoval si černému vlkovi, který mu neobjasnil fakt, pouze spojitost. Peklo? Co to mělo být? Něco k jídlu? Nebo ti hadi v řece pod zamrzlou planinou? Nedávalo mu to smysl. Vlastně mu nedával smysl ani jeho život, natož ta hádanka, ale to už je vedlejší. Khanovi se mohl jen smát, ale taky si na toho vlka už dával pozor. Vždyť by mu to mohl oplatit, žejo. Když se ve vzduchu zablesklo, využil chvilky, aby promapoval okolí. Místo krásného výhledu však dostal jen na zadek. Překvapeně vyjekl, uskočil dozadu, jakoby mu někdo zapálil tlapky a chytl se za rameno. Rozeznal obrysy znaků na své kůži a zatvářil se dotčeně. „Hej, vždyť já jsem ti nic neudělal, ty pitomá jeskyně! Měla bys zapracovat na vítání hostů… Jen je tu tma!“ A vidim ho*no! Postěžoval si do éteru, který se vznášel všude kolem. Ať už mluvil ke komukoli, byl rozladěný. Nejen, že ho z blesků bolela hlava a spustil se mu pramínek krve i z nosu, ale ještě ho pálilo rameno. Jak se někdo mohl opovážit narušit jeho úžasnou a bezchybnou srst? Pravděpodobně měl co do činění s druhem magie, který ještě nezná.
S uraženým pohledem zvedl hlavu a sledoval nevraživým pohledem převozníka na jeho kárce, do které ostatní nastupovali. Nabroušeně stáhl uši k zátylku a načechral svou dokonalou srst, aby aspoň částečně zakryla stopy po zranění. Stupidní blesky, stupidní jeskyně, pitomá řeka, podělaný podzemí, nevděční vlci, hloupej převozník, zlá magie, zamručel a olízl si pysky. Překvapilo ho, že cítí krev. Svoji krev. První přemýšlel, že se na tohle všechno vybodne a prostě si propálí cestu zpátky skrz kameny, ale teď pochyboval o tom, jak tady vlastně jeho úžasná moc funguje. Pochyboval o účelu této divné mise a mluvil by nejmíň den, kdyby měl zkritizovat všechno, co se za těch pár chvil stalo. Vždyť on za to nemůže! Né. I přes nesnáze si však nechtěl nechat ujít možnost po dobrodružství. Sáhl si pod čenich a namočil v krvi polštářek své tlapky. Přičichl a odtáhl se. „Koukni, dám ti krev! Jen doufám, že ti nevadí, že je trochu… Hm, s příchutí šušní,“ konkretizoval, otřel tlapku o zem a ráčil se přidat k posádce. Kyselé poznámky stále měl, ale elektřinu radši opět přivázal na řetěz. Protentokrát se rozhodl mlčet. Zatím…

<< Ice world

„Ano, to jsem já, Naxinův bratr. Ale mám i jméno. Rhaaxin, syn… No však ty to musíš znát od něj,“ zarazí se v půli věty a vyhne se tak svému dlouhému představování původu v Yaloru, na který byl pyšný. Když se tak rozhlížel kolem, nevypadalo to, že by měli zrovna soukromí. Dokonce jedna úplně cizí vlčice se k jejich skupince přiblížila. „Hm, za chvíli se asi něco stane, když tu všichni tak čekají,“ broukl směrem k cizí a k Aileen. To by nedávalo smysl, kdyby se v pláni plné ledu jinak sešlo tolik vlků. Kolik jich tu bylo? Devět, deset? Zlatý začal počítat, ale stalo se něco, co mu jeho počty překazilo.
Země se otevřela. Z ničeho nic se prostě země otřásla a objevila se díra. Všechny ty zvědavé osoby, které to sem přitáhlo, se vydaly dovnitř do podzemí. Mladý vlk chvíli uvažoval, jestli se tam vůbec všichni vejdou, ale aspoň měl lepší přehled a mohl počítat, když lezli dovnitř. Jedenáct, pomyslel si. Možná se přepočítal, ale rozhodně nehodlal být pozadu. Naklonil se přes díru do promrzlé země a uviděl, že tahle země je opravdu samé překvapení. Takže pod ledem je vždycky teplo? Položil si v duchu otázku, zatímco ho jeho zvědavost táhla dovnitř. Byl tak vzrušený, že si nevšiml ledového schodu. Uklouzl a málem naboural do zadku před sebou, valil se ze schodů jako kámen a až dole zavrávoral a ztěžka si kecl na zadek. Tohle mi nedělej, ty pitomej lede! Tomuhle říkáš romantický amorek? Trhni si! Stáhl podrážděně uši k hlavě, ale na rozptylování nebyl čas.
Rhaaxinovu pozornost upoutalo příjemné teplo. Přestal se soustředit na vyhlašování válek ledovým schodům a rozhlédl se po místnosti. „Aspoň tu není zima,“ vydechl, ale také ucítil, že něco tu není v pořádku. Zdrojem světla byla divná louče z modrého světla, které zářilo jako Slunce, ale to nebylo to nejdivnější. Něco mu naznačovalo, že tohle není území, kam by normální vlk chodil. Podrbal se za uchem, aby vyjádřil svůj nezájem, ale vzápětí vyskočil na všechny čtyři, protože se všichni začali hrnout do jakési chodby jako děti na čokoládu. Rychle se rozběhl, aby nebyl vzadu – oprskle tak předběhl bílo-černého vlka, kterého jako většinu osob tady taky nikdy neviděl. Že by mu to ale vadilo, to se říct nedalo. „Co je Peklo?“ Položil zvědavě otázku vlkovi, který vyslovil to divné slovo. Řekl to poněkud víc nahlas, aby ho černý vlk před ním v řadě slyšel.
„Jé, tohle vypadá…“ Zastavil se uprostřed chodby a šokovaně zíral na zeď, když uviděl divné znaky. Světélkovaly. Rychle pohlédl na korálky na svém krku s nadějí, že vládce tohohle podniku by mu mohl říct, co se píše na jeho náhrdelníku. Musím ho najít! Třeba bude znát Apollóna a prozradí mi, co tohle všechno znamená! Hnán novou myšlenkou byl jeho postup dál o to rychlejší. Dostali se do další místnosti. Zlatý uslyšel zvuk a vydal se za ním. Voda? Možná. Když však přišel blíž, uviděl, že se pletl. Sklonil hlavu, aby lépe viděl, ale když si uvědomil, na co to zírá, s trhnutím ji zase zvedl, stáhl ocas, který měl doteď pyšně nahoře a o několik kroků ucouvl. Tak dobře, tohle asi není normální řeka. Stejně bych přes ní nelezl, taak… Hm, zašklebil se, jeho myšlenky však přerušila jiná entita. Jeden z cizích vlků začal prohlašovat, že je vysvoboditel. A pak se objevil další hlas, který pokládal otázku. Rhaaxin nevěděl, komu věřit. Kdo tu byl pán? Těkal pohledem ze strany na stranu, a když usoudil, že je zmaten, radši se nacpal k ostatním, aby zjistil, na co tak fascinovaně čumí. Než se však stihl procpat, už vzduchem létaly odpovědi. Když sám uviděl nápis, udivil se, že mu rozumí. Něco se mu však nezdálo. Přikrčil se a zase z hloučku vycouval, aby si stoupl kousek od břehu. Tentokrát si dával dobrý pozor, aby se nepřiblížil moc. „Ale vždyť mrtvý toho nepotřebuje hodně. Vlastně nepotřebuje nic! Ani vodu, ani drink z květiny… Ani tu krev, ale,“ přerušil a upřel žluté oči na Khana. Přiskočil k němu a popadl jeho tlapku do zubů, přičemž zesílil stisk, dokud neucítil krev na pyscích. „Ale krve může být míň a jeden taky neumře, jak tady všichni potvrzují, to ale nedává smysl,“ postěžoval si a pro jistotu uskočil od Khana, aby nepřišel k úhoně. „Ale jestli fakt chceš krev, tu obyčejnou červenou tekutinu, tady vysvoboditel Khan jí má dost za nás všechny!“ Rýpl si do hrdosti jejich samozvaného vůdce a zasmál se. Za co to bylo? Možná za tu drzost se nazývat jeho pánem. On nikomu nepatřil. A zrzouna Khana by za tohle označení láskou sežral. Ne, že on by byl lepší… Vlastně se mu ten cizák Khan-fani docela zamlouval. Třeba z něj bude dobrá návnada. Nebo oběd, až jim dojde jídlo.
Zlatý své pochybnosti vyjádřil a teď se dal znovu do průzkumu. Našlapovat na drsný povrch nebylo příjemné, ale ještě více mu vadilo, že nevidí, s kým vlastně mluví a kam je to ta osoba chce převést. „Hm, řeka mrtvých. Cool název,“ broukl si pro sebe a uznale pokýval hlavou. Pravda byla, že měl ve skutečnosti pochybnosti. Nevěděl, co tu dělá, a bál se toho, co by mohlo být ve tmě. Chtěl by se vrátit, ale věděl, že není kam. Nyní mohl jen sebrat odvahu a čelit tomu, co před něj tenhle záhadný svět postaví. Udělal pár kroků od ostatních a díval se přes řeku. Nic neviděl, a to ho děsilo. Měl však nápad. Zvedl tlapku, přikrčil se a zaměřil se vzhůru do nicoty před sebou. „Nelekněte se,“ varoval všechny vlky, než odvázal svou moc ze řetězu. Prostorem nad řekou prolétl blesk a rozvětvil se na všechny strany, a tak mohl na ten zlomek sekundy ozářit všechno okolo oslepujícím elektrickým světlem.

<< Kvetoucí louka přes Common forest

Stopu vlky v lese ztratil, a tak se na pronásledování vykašlal. Vůbec, teď byl sám a volný! Mohl si jít, kam chtěl. Vesele poskakoval ve sněhu, usmíval se, i když nebylo zrovna teplo a proplétal se mezi stromy. Nějak nespěchal. Když stromy skončily a ocitl se na studené planině, ohromeně se rozhlížel na tu plochou, nudnou placku před sebou. Nechtěl to však podceňovat, byl zvědavý, a tak se vesele vydal vpřed. Ocas nahoře, hlava se otáčela z jedné strany na druhou a Rhaaxin jako koloušek klusal sněhem. Když ho to přestalo bavit, zpomalil. Už už zahýbal, že je tu nuda, dokud nezaznamenal obrysy. Střihl ušima a zastavil, než se rychle vydal za nimi, aby mu snad neutekli. "Hej!" Zavolal na pozdrav, když byl už ke dvěma hnědým mladým vlkům blízko. Když si je prohlížel, byli mu podezřelí. Nebo aspoň ta vlčice. "Nejste vy vlčata alf? Ze Zlaté smečky? Tebe jsem viděl... S bratrem, nebo se pletu?" Začal klábosit zlatý, zazubil se a zavrtěl ocasem. Konečně nebyl sám. Když se podíval kolem, zaznamenal i další přítomnost. Hele, pak nevtipný je tu taky!

Zlatý zavrtěl přátelsky ocasem a zazubil se jako správný vtipálek, ale když se tak díval do cizincových očí, neviděl změnu. Asi ten vtip nepochopil. Hej! Copak tu nikdo nemá smysl pro humor? Pomyslí si a klepne se tlapkou do hlavy, když se bílý náfuka zase vzdálí. "Rád jsem tě poznal!" Zavolá na něj ironicky. Byl trochu rozmrzelý. Jo, vlci byli divní. Vlastně... Byl dál, než kdy dřív. Měl by v cestě pokračovat, než ho někdo z rodiny dožene a nakáže mu, aby šel zpátky. Ne - to on si nepřál, vždyť nic špatného neudělal! Už nebyl malý. Podíval se na svůj krk, kde se houpaly korálky se znaky, a pak mu došlo, že by se toho divného vlka mohl zeptat. Ten však už byl v tahu. "No tak příště... Musí tu být vlci, kteří to znají!" Řekl si sám sobě zvědavě, zvedl zadek a pokračoval směrem, kterým šel ten roztěkaný dospělák.

>> Ice world přes Common forest

<< Zlatý les přes Tichou

Po záhadném fialovém poutníkovi s hlavou plnou mouder už nebylo ani vidu ani slechu. Mladý se obrátil i k rodině, aby se opět mohl vydat na cesty. Vždyť to bylo jediné, co mu dělalo radost kromě společnosti, jeho jedinečnosti a samozřejmě úžasnosti. Cestou kolem zátočiny se zastavil u potoka. Vodu rád neměl, a tak postupoval opatrně, když pil a umýval svou srst. Usušil ji nepatrným výbojem, který se protáhl okolo celého jeho těla a v mžiku zase zmizel. Chvíli si srst ještě v klidu uhlazoval, aby vypadal skvěle, což si o sobě taky myslel. Pak už se nezdržoval a rozešel se dál.
Když obešel zátoku, ocitl se na louce. Kdyby tu nebyl ten sníh... Pff, zabručel mrzutě a při pokusu do sněhu kopnout jako do kamene málem zakopl. Z negativních myšlenek ho vytrhla cizí přítomnost. Zvedl hlavu a poplašně vztyčil ocas. Byl to vlk, málem by nerozeznal jeho tlapy ve sněhu. No drama, pousmál se a zamířil k němu. "Ahoj!" Pozdravil ho na dálku. V mysli veselý nebyl vždycky, navenek... Se jako idiot choval poměrně rád. "Kdo na tebe vylil barvu, že máš černý záda?" Zavtipkoval a sám se svému vtipu zasmál, ale nemyslel to špatně.

Mladý sice chtěl členy své rodiny ignorovat, ale že by mu to nějak šlo, to ne. Byl zvědavý. Jen stěží dokázal tu zvědavost a touhu po informacích potlačit. Jenže tu ještě byla šance, že si ho nevšimli - musel přece myslet i na sebe. Mohli by mu zakázat další výpravu, na kterou se chystal. O to opravdu nestál, on nechtěl být zavřený, nechtěl být podřízený rozkazům Navina, Barnatt ani svého staršího bratra. Respektoval je. Trochu. Ale nic víc. Když nad tím tak přemýšlel, uvědomil si, že se zastavil a hloupě ke své rodině civí. Když se přistihl, zamrkal, škublo mu v koutcích a mávl ocasem. Kam hodlal jít teď? To neměl zdání. Možná najít některého ze svých známých? Nebo některého z učitelů? Na to bude mít čas myslet cestou. Půjde tam, kam ho tlapky potáhnou.
A tak se sebral a rozběhl se po zasněženém povrchu pod korunami holých stromů pryč. Instinktivně zamířil k zátoce, kde už několikrát byl.

>> Kvetoucí louka přes Tichou zátoku

Ráda bych přihlásila Rhaaxina, určitě se bude do další akce s bohy těšit... A někdo asi bude mít taky šanci mu znovu nakopat zadek a kdoví... Třeba se konečně poučí :D

Rhaaxe nakonec spíše ne

Tak Rhaaxovi prosím 16 kšm a tlapku do dalšího slotu, díky!

Zvláštní cizinec mu opět přiblížil svět a mladý měl pocit, že by mohl pochytit něco z jeho trpělivosti. Poslouchal jeho inteligentní kecy však už dost dlouho, a tak bylo pochopitelné, že ho přepadla únava. Jak dlouho spal? Kdoví.
Probudil ho náhlý vzruch. Vylezl zpod kořenů vyvráceného stromu a rozhlížel se po okolí, ale jeho společník nikde. Něco bylo jinak. Z této pozice však nedokázal říct, co. Do tlapek ho studil sníh a přes mráz nebylo lehké rozpoznat, na kolik je v lese sám. A tak jen stál a rozhlížel se, jestli náhodou nenajde někoho, kdo by mu vše vysvětlil. Nikdo takový tu však nebyl. Místo odpovědi mu zima začala mrazit tělo až u kořínků chlupů. Jen se nespokojeně otřepal a dal se do pohybu. Chvíli na to už nebyl sám.

Rychlohra s Ellie:
Dal se do běhu a chvíli se odpověď průzkumem snažil zjistit sám, ale marně. Místo toho potkal hnědou vlčici, která se mu představila jako Ellie. Samozřejmě zprvu nasadil své egoistické a namyšlené já, ale pak roztál a docela se spolu bavili. Rhaaxin si přál, aby ho vlčice něčemu přiučila. Ta příliš nespolupracovala, ale vzala ho na lov. Společně ulovili dva zatoulané zajíce a najedli se. Když však debata přešla na rodinu, Rhaaxin se snažil vysvětlit jí svou situaci a svůj nezájem o rodinné vztahy. Odmítl realitu, že by si jeho otec pro něj přál jen to nejlepší a namísto toho se snažil sám sebe udržet v myšlence, že je závislý jen a pouze na sobě jako jedinec. Nepřímo Navina vinil ze zrady vůči němu. Nakonec ho Ellie chtěla poučit, mladý to bral však jako další útok a tak jen dal vlčici sbohem a dál se rozhodl žít se svou pýchou.
--

Po tomto setkání neměl zlatý náladu už vůbec na nic. Břicho měl plné, unavený nebyl, ale přesto byl vyhublý a cítil určitou prázdnotu. Vrátil se zpět k mrtvému zajíci a na provázek na svém krku připnul jeho zub, když se mu povedlo ho vyprostit od lebky. Hned je hezčí, pomyslel si. Uměl si udělat radost. Rozhodl se vydat na další průzkum. Kam zamířit teď? Nechci být zase sám, to by byla nuda, mlaskne. Pak zaslechne hlasy. Zvědavě se vydá tím směrem, když však rozezná, že jsou to členi jeho rodiny, znejistí a zastaví. Možná by mohli jít oni s ním. Nemohl však zrušit to, s čím se svěřil Ellie, a tak předstíral nezájem a jen proběhl lesem nedaleko jejich pozice.

Objevování si nemůžeme nechat ujít, rádi bychom se s Dor také připojili! :)