Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji za akci i za odměny :3
Rhaaxovi tlapku do blesků (hah, kam jinam), 2 mince a 60 kšm prosím přičíst.

A ještě jednou blahopřeji Mois Grisu k narozeninám!

Možná bylo dobře, že přeci jen potlačil své namyšlené ego a začal na dospělého brát ohled, protože se mu to teď vyplatilo. Dřív to přes svou vlastní namyšlenost neviděl a koledoval si o malér, teď zjistil, že stačí držet krok a povolit v obraném postoji. Vlk se sice neotevřel jako pravý přátelský kamarád, s Marcosem ho prostě porovnávat nemohl, ale tenhle na rozdíl od něj vypadal velmi zkušeně a v hlavě měl plno mouder, která Rhaaxin se vší pozorností vyslechl. Žádné sladké řeči, které přinesl kostým z jiného světa, všechna slova, co vyšla z tlamy Flíčka, byla logická a vlče jim bezhlavě věřilo. Zjistil, že trpělivost je dobrá vlastnost a to nejspíše všemi směry. "Při lovu? Já rád lovím, jsem v tom dobrý! Ale s bratry jsem nikdy nebojoval. Vlastně je neznám a pořádně ani vlastního tátu,"," projevil svůj zájem o to zlepšit svou trpělivost a zároveň se odhodlal Flíčka nenápadně upozornit, že otázek bude mít ještě plno. Přesto posmutněl, když to vlkovi sděloval. Matka byla jeho pýchou, otec ne. "Ano prosím!" Opět se sebral, nikdy dlouho nevydržel u jednoho pocitu. Může toho přece tolik udělat i bez otce. A je to mnohem lepší, když informace k němu chodí samy.
Bylo docela zvláštní sdílet střechu nad hlavou s vlkem, kterého zná jen krátce, ale Rhaaxin tomu už nevěnoval tolik pozornosti, když se mu rychle dostávalo smysluplných odpovědí. Vlastně prvotní nedůvěru už ztratil. Možná to bylo špatně, ale on si byl jistý, že jakékoli hrozící nebezpečí prostě může seškvařit svými blesky a tím problém odstranit. Tento předpoklad, s kterým už dlouho žil, mu však byl vyvrácen. "Půjčku? To nám je může někdo vzít? I blesky, když to není element z tohoto světa?" Obával se o svou jedinečnou moc. Možná bohové? Ah ano, o těch už slyšel. Ale jen velmi málo. Nedávno však zažil na vlastní kůži a proto se podíval na svůj krk, kde stále byl ten náhrdelník. Ne, nebyl to sen. To by ale taky mohla přijít nějaká obří dýně a chtít po nás cukrátka, to by ale nedávalo smysl! Jak by mohli bohové existovat? Nasadilo mu to brouka do hlavy. I na to by se měl zeptat, když má příležitost. "Hrabání? Tak tak se tomu říká. Jednou jsem si takhle snažil udělat díru na zajíce, ale přišlo mi to divný... Takže je to normální. Asi... Instinkt?" Zauvažoval nahlas a vyslechl si všechny výhody tohoto jednoduchého pohybu. Viděl, že Flíček je trochu z jejich stísněného úkrytu ven. "Táta mě neučil vůbec nic. Možná tak chodit, když jsem byl úplně malý. Vše, co umím, jsem pochytil od jiných členů smečky, naučil se sám nebo získal od vlků, které jsem potkal," zvážněl. Neměl toto téma rád, ale chtěl, aby všichni věděli, co si on o Navinovi myslí. Zlatý se otočil a začal do stěny hrabat tak, jak to před chvílí viděl u svého společníka. Nechtěl, aby učitel mokl, když on se válí v bezpečí. Své zdroje si musí chránit. A on se nebál ušpinit si svou dokonalou srst. Sledoval, jak hloubí díru. Bylo to pracné a brzy se mu drápky začaly zadrhávat o kořeny v půdě. "Do háje," frkl a v tu chvíli několika výboji směřovanými do místa, kde hrabal, půdu odstranil rychle. Kořeny spálily elektrické výboje a udělaly tak v prostoru větší místo. Půda pod tímto malým převisem však byla teplá a pro Rhaaxina jako dělaná - ten si na své místečko samozřejmě se vší spokojeností lehl.

Tento nápad je super! Je mi líto, že jsem nestihla víc, co jsem měla v plánu, ale každopádně děkuju :3
3% do lovu, 2% do rychlosti a finance přičít

Toto setkání začalo být zvláštní. První se mladý obrnil nedůvěrou a svou vlastní pýchou, cizinec mu však ukázal, že s takovou nepochodí. To nejspíše Rhaaxinovi nasadilo brouka do hlavy, protože svůj přístup změn. Měl šanci získat nové informace a nejen, že tento zdroj vypadal spolehlivě, ale taky byl otevřený, jen se zeptat. Takovéhle šance byl zvyklý nepromarnit. Nastražil proto sluch a všechny smysly, aby zjistil, jak by takové zvláštní vyrovnanosti a klidu, která ze staršího přímo sálala, mohl dosáhnout i on. Pozorně poslouchal každé jeho slovo. "Trpělivostí? A jak ji získám?" Položil otázku. No jistě, pro dospělého nejspíš samozřejmost, ale pro mladé a energie plné mládě slovo jako trpělivost znamenalo v překladu dlouhé a nudné čekání. A taková nuda je něco, co jednoho přiměje dělat bejkárny a blbosti, které ne každý ocení. Ale narozdíl od minulosti už Rhaaxin pomalu i tu trpělivost získával. Jen se mísila s občasnou provokací a odbočováním od tématu. A on tak moc chtěl být chytrý a silný! A zjistil, že k tomu potřebuje víc než mozek a svaly, ale i vytrvalost psychickou.
Když se vydal za odcházejícím vlkem, v mysli se chvíli zamýšlel nad tím, jestli to není nově pojmenovanému Flíčkovi nepříjemné. Sice nic nedával znát, ale on nedával nic znát celou dobu, a tak zlatý vlastně nevěděl, co si má myslet. Vlastně nepotřebuju znát tvý jméno, když jsem ti jedno sám dal. To mé je určitě hezčí, jinak by se ti nelíbilo! Pomyslel si v duchu spokojen se svým výmyslem. To, že by to vlk nemusel myslet upřímně tentokrát vůbec nebral v úvahu. Určitě o mou přítomnost stojí! On neví nic o lese a já mu něco můžu říct výměnou za to, co ví on, ujišťoval sám sebe v mysli a rozhlédl se kolem. Vítr mu nepříjemně čechral srst a jemu kvůli tomu začala být zima. Stáhl ocas dolů a rozhlížel se kolem, možná ze strachu a nejistoty se proto teď držel blíže u svého společníka. Ten o tomhle přece něco vědět musel. A taky že jo, když pohotově zamířil jinam. Zlatý uviděl jejich nový potencionální úkryt a zamířil k němu, všímajíc si Ta'khuova divného počínání. Možná ho chránil před větrem? Jak ušlechtilé. Možná vážně nepřišel lesu ublížit a mě přišel pomoct, připustil v duchu možnost a trhl sebou, když uslyšel padající strom. Déšť se vsakoval do jeho srsti a on jen pevně v mysli držel svou vzpouzející se magii na uzdě. Když k úkrytu došli, pozorně sledoval, co to Flíček dělá tlapkami. Zvědavě se ho pokusil napodobit a chvíli hrabal s ním, pak si ale usmyslel, že to nejspíš dělá špatně, a tak přestal. Tohle viděl poprvé.
Chvíli ještě přemýšlel, jestli má do toho improvizovaného úkrytu lézt, déšť však rozhodl. Měl spoustu otázek. První však vyslechl slova o silách přírody. "Myslel jsem, že od toho mají vlci elementy, aby tyhle.. bouře dokázali zahnat," namítne, ale sám ví, že proti vodě by nic blesky nezmohl. "Cos to dělal těmi tlapkami?"

Nedůvěra zlatého k cizinci se stupňovala a na jeho ostražitosti se to jen odrazilo. Jen bezmocně pozoroval, jak se vlkovi daří ho vytáčet. Co by ale měl dělat? Vždyť nemá skoro nic, čím by mu to vrátil. Asi se bude muset smířit s prohrou, i když i nepřizná. Však se má ještě hodně co učit. Ale i teď se třeba učí, tím, že poslouchá moudra od starších. "A co bych s tím světem dělal," namítl. I když by to nepřiznal, ta slova cizince si ukládal do paměti.
Vlastně si uvědomil, že ten vlk nebude tak úplně k zahození. Hrál si s ním a hledal informace, ale zlatý zjistil, že za ty informace by se mu mohlo dostat dalších takových zvláštních rad. Pýcha předchází pád? Já nepadám, pomyslel si zmateně, na pohled se však snažil napodobit ten ledový klid, který nasadil cizinec. Zvědavost přemohla instinkt i opatrnost a vlče se vydalo blíže k problému. "Třrba nechci získat uspokojení. Ale jak získám to, co chci? Naklonil hlavu na stranu a zastřihal ušima. Rhaaxin měl dlouhé nohy, ale pořád byl špunt, a tak se na cizince tím zvědavým pohledem díval pěkně nahoru. Jemu to však nevadilo. Jen sledoval, jak se ten vlk zvedá a měřil si ho pohledem. Trochu nedobrovolně už odhodil i ten na oko nepřátelský přístup, s kterým sem přišel. Domníval se, že změna postoje by mohla vylepšit jeho situaci. K tomu se zvedal vítr. Cizinec zřejmě už nechtěl čekat a vybavovat se s vlčetem, což v Rhaaxinovi vyvolalo novou vlnu zvědavosti. Sice ho to trochu urazilo, ale věděl, že o to víc se musí snažit. I on zvedl svůj zadek a dospělého svižně dohnal. "Jsi zvláštní. Ale máš pravdu, taky od těch, se kterými mluvím, požaduji respekt. Budu ti říkat Flíček. Protože máš na břiše ty divné fleky," řekl vesele, jeho ostražitý postoj se však nezměnil. Kromě nevyzpytatelného cizince musel dát pozor i na počasí, protože se horšilo. Zvedl se vítr a spustil se déšť. Rhaaxin se prudce otočil, když zjistil, že ten silný vítr dokáže i nechat stromy s duněním spadnout. Byl z toho trochu vykolejený, a tak uznal cizince za zkušenějšího jedince a držel se u něj, pohledem žádajíc vysvětlení. Jak může ten strom spadnout, když roste ze země?

Ten podivín stále trval na svých slovech. Na to zlatý nereagoval, prostě mu na odpověď pokrčil rameny a opět si uždíbl. Jak řekl, víc pro něj. I s tímto tvrzením však cizinec souhlasil, jako by si přál, aby dobře vyrostl. Byla to jeho starost? Ne. Mladý nevěděl, proč se do toho plete, ale neřešil to. Třeba se jen snažil být i trochu přátelský.
Myslel si, že od emocí se už upustilo, ale ten vlk nepřestal se svými moudry. Jako by mu k něčemu mé přesvědčení bylo, povzdechl si nad tím v duchu a olízl si pysky od krve. Ani nažrat se jeden nemůže v klidu. Ale byla pravda, že on spíš než klid vyhledával konverzaci. Po tom snu se jen cítil divně a měl nutkání odsuzovat ostatní už od pohledu. Neuvažoval nad tím, že to souvisí s tím náhrdelníkem z korálků, co nosil na krku. Jak by taky mohlo? Sen má být jen sen. Pozornost přesměroval na svého společníka a přeci jen si vyslechl jeho slova. Na tom něco bude... Ale pořád mě poučuje! Ovšem, že se mladému nikdy nelíbilo od ostatních egoistické chování. Kdyby však věděl, že i on sám má ego vysoké jak strom, možná by v tomto ohledu zmírnil svou přísnost. "Pánem jsme vždycky my sami, když to umíme ovládat," řekl, no z jeho tónu nebylo jasné, jestli souhlasí nebo odporuje. "Vztek nás nutí dělat zlé věci, když ho neovládneme, já vím. Ale pokud je pod kontrolou, může nám dát motiv jít dál. Strach ne, strach... Ponižuje. A když ten neovládáme, jsme za sraby. Když nás ovládne, nikam se nehneme, protože nemáme důvod. Protože se toho bojíme," odůvodní svůj názor. Myslí to naprosto vážně, stále si myslí, že je to tak, že strach = slabost. Někde uvnitř však možná i přiznává, že strach může pomoct, ale jde o princip. Kdyby přiznal, že má ten podivně zbarvený jedinec pravdu, byl by za přece hlupáka. Na jeho další větu proto ani nezareaguje, svým výrazem toho už říká dost.
Své jméno a svůj původ řekl naschvál. Vždyť jen ať se ví, že je syn vládce a má větší potenciál, než si ostatní myslí, jen ať se ostatní bojí! Nemá se za co stydět a může být hrdý. Čekal však, že i cizinec se představí. Je neslušnější než vypadá. Co chce? Rhaaxin podezíravě přivřel oči a propaloval vlka svým pohledem. Co máš v plánu? Sice nevyslovená otázka, ale z ostražitého postoje mladého byla téměř cítit. Přemýšlel, jestli odpovědět. "Měli tví sourozenci někdy blechy? Nebo jsi jedináček? Kolik ti je? Kam máš namířeno?" Vyvrhl naoplátku několik otázek on. A že on uměl být s otázkami nepříjemný a otravný jako moucha dvojnásobně. Však i proto ho někteří nemohli vystá. Ale teď pokládal otázky spíš pro to, aby vlka upozornil na jeho chování. Když mi poví něco o sobě, možná mu to oplatím, kladl před vlka zkoušku. "Tady pokládám otázky já," zopakoval naprosto seriózním tónem, jakoby opravdu myslel, že mu les patří.

Takže to byl obchodník. Zřejmě ale nějakej divnej, když s sebou nic nemá a ani na sobě nic nenosí, pomyslel si v duchu a zkoumavě přivřel oči. Ovšem, že cizinci nevěřil. Byl zvláštní, na takového on ještě neměl tu čest narazit, i když... ten hnědej v podivném lese neměl od jeho chování zas až tak daleko. V mysli ho trochu zmátlo jeho tvrzení, že je obchodníkem, ale nedal nic najevo. Kdyby něco chtěl prodat, však si o to řekne, aby něco vydělal, to dá rozum. Rhaaxina v druhé řadě dráždilo spíše to, že stále přesně nezná cizincovy úmysly. "Aspoň víc pro mě," uždíbl si ze zajíce další kousek a se zrakem na cizákovi ho spolkl. Chtěl, aby mluvil upřímně. Ale nabízet se nemá dvakrát. Smůla, uchechtl se v duchu a přešel k bližšímu zkoumání jeho společníka.
Že strach nemá podceňovat? To slyší prvně. "Vztek a touha po pomstě jsou také silné emoce," odpověděl na místo toho, aby přiznal, že má vlk pravdu. Vždyť strach... On ve strachu nikdy nežil. Ovšem, že ho znal, ale třeba tak, jako jeho bratr. Možná se mu to jednou vymstí, ale to nikdo nedokáže předem určit. Stále se tak nějak snaží svými slovy cizince zastrašit, ale ten na to příliš nedbá. Jestli je to dobře nebo ne... neví. Mladý chtěl, aby mu byla projevována úcta, ale zároveň si přál, aby se mohl opět něčemu přiučit. Získat ony informace. Chvála od cizince ho vyhecovala k tomu jít dál. Pomalu ho obešel, zachovávajíc si na tváři ten chladný a nepřístupný výraz plný jistoty. Ovšem, že byl jiný. Přikývl, jasně že měl potenciál. Od cizince to znělo ještě líp. Uznání - jen to celou dobu chtěl. "Jsem Rhaaxin, syn mocné Risy, vládkyně Yaloru a člen Zlaté smečky, poslední ze tří bratří," odrecitoval hrdě a pevně se díval staršímu vlku do očí. Zkouška se zdařila, teď chtěl slyšet jméno a pak.. Pak bude hledat informace.

Rhaaxin vypadal trošku nakvašeně, když vlk chvíli neodpovídal. Uši měl ostražitě vpřed, ocas dominantně nahoře a čekal na svou odpověď. Jaká drzost nechat se ptát dvakrát! Nežli však do ringu stačil hodit další nepříjemnou poznámku, odpověď konečně dostal. Dělá si ze mě srandu. Zcela jistě. Ale já nejsem malý! Uši podrážděně přitiskl k hlavě snad jako varování, no nečekal, že by si toho ten ignorant všiml. Stále zachovával ten... ledový klid, který rozrušeného mladíka vytáčel. Tak se uklidni... Stejně nic nechce. "Jsi jako Wu? Jsi obchodník?" Otázal se zlatý v naději, že by mohl opět použít ty podivné šutry na výměnu za nějaké schopnosti. Naposledy od Wua žádal, aby se zlepšil v magii. Za zlepšení by to zrovna nepovažoval, ale... Byl díky tomu silnější. Nebál se nějakého kolemjdoucího. Když vlk přesměroval celé své velké já na něj, mírně polevil v dominanci. Možná by mohl být dobrým zdrojem informací. Vypadal... Cizokrajně. "Jestli máš hlad, něco mi zbylo," vzal v potaz druhý možný smysl jeho slov a posadil se naproti vlkovi a napodobil tak jeho postavení.
Jeho otázky se však staly být otravnými. Rhaaxin věděl, že má cizinec má také právo se ptát, když už na jeho otázky odpověděl. O to víc se mu nelíbilo odpovídat. "Nemusím se bát tady jíst. Tohle je můj les a úkryt smečky je daleko. A pregátoři? Ti se mě bojí," poslední slovo vyslovil s velkým důrazem. Snad varování. Ach ano, Apollónova namyšlenost se spojila s egem mladíka, kterému jeho moc stoupla do hlavy. Jenže to, že je to špatné, mu nikdy nikdo nevysvětlil. "A ty budeš cizinec. Chci, abys chvíli zůstal. Není tomu často, co se tady někdo staví... I přes to, jak krásné toto místo je," konstatoval jistě a odpověděl na jeho otázku. Možná to nebylo to, co měl odpovědět, ale jistota, která z Rhaaxina vyzařovala, možná lživě vnucovala myšlenku, že tomu tak je. Při těch slovech vstal a pomalu vlka obcházel, prohlížejíc si každý detail. Mladý samec byl zkrátka zvědavý a pídil se i po sebemenší informaci, která by mu o cizinci něco řekla. Stačilo by mu cokoli.

Mňamka! Měl takový hlad. Pustil se do zajíce a pořádal ho přímo po kusech, jakoby měsíc nejedl. Ani nevěděl, že myšlenkami není daleko od pravdy. Dřepěl mezi listím a spokojeně porcoval svůj úlovek, aniž by se nechal něčím rušit. Když ve vzduchu zachytil cizí pach, jen na chvíli ostražitě zvedl uši, jíst však nepřestal. Co by se mu tady mohlo stát, že. V jeho revíru. Jeho bratr musel být hloupý a nepozorný, když přišel domů bez oka. Co asi musel dělat? Rozhodl se přemýšlet nad tímto tématem a nezaobírat se tím, že by ho někdo mohl vyrušit. Možná s někým bojoval... A neuvědomil si, jak je malej. Nebo si jen hrál s magií a neuměl ji ovládnout. Všechno je možný! Nebo... Byl taky na tý hoře a utkal se s těma obludama... Tok Rhaaxinových myšlenek vyrušil onen vlk, jehož pach mladý celou dobu tak vytrvale ignoroval. Zvedl uši a podíval se na cizince, prohlížejíc si jeho postavu. Žlutýma očima hodnotil jeho úmysly. Přišel mu sebrat jídlo? Možná. Podle toho, jak si udržoval odstup, však nemusel zaútočit. Mladý chvíli zmateně zíral, co ten zvláštně zbarvený jedinec jakože chce, když však nepromluvil, pokračoval v jídle. Z úlovku toho nezbývalo příliš. Cizinec však neodešel, Rhaaxin se postavil a olízl si pysky, na kterých měl krev ze své svačiny. "Co chceš? Sluší se aspoň pozdravit," promluvil k cizinci a čekal na jeho odpověď. Téměř jistě to byl Apollón, kdo z něj teď promluvil. Ještě stále si jeho namyšlenost a ego plně neoddělil od svých morálních zásad a veselé povahy. Samozřejmě ani to teď nerozpoznal.

<< Smečka

Bez jakýchkoli výčitek svědomí překročil hranice smečky. Území se mu za tu dobu, co tu pobýval, zdálo menší. Už mladému Rhaaxinovi nemělo co nabídnout, aspoň on to tak bral. Celý les byl jeho domovem už po měsíce. Znal každý kámen, každou nerovnost a každou noru, kterou si tu zvířata udělala. Klusal krajem s hlavou hrdě vztyčenou a hledal kořist. Musel spát dlouho, když měl takový hlad. A ta žízeň! Zamířil k jezírku, kde se učil plavat jako malý. Opatrně k němu přistoupil. Za tu dobu se s ním něco stalo. Dříve by mohl do vody skočit a pít, jak moc by chtěl. Teď, když byl starší, se jeho magické schopnosti však stávaly téměř nekontrolovatelnými a každý kontakt s vodou mohl dopadnout zle, kdyby se nehlídal. A on to riziko znal. Věděl, že to bolí. A tak se rychle napil a zamířil pryč. Po chvíli se zastavil, aby mohl lépe zjistit, zda se v okolí nachází nějaká ta kořist. Zvedl čumák a větřil. Srna, jelen, zajíc, ptáci... Zajíc by mohl stačit. Měl chuť i na něco většího, domníval se, že možná stále má Apollónovy schopnosti, když dostal na krk ty podivné runy, ale rozhodl se pro rychlejší možnost. Zamířil více na sever a hledal vhodnou pozici, která by ho postavila od zajíce po větru. Pak se začal plížit. Spoléhal na svoje smysly a v mysli si vytvořil plán, aby byl jeho lov úspěšný. Několik minut se plížil, a když byl cíl konečně na dohled, lovec vyrazil ze své skrýše a dal se do pronásledování kořisti, která zděšeně prchala před svým nevyhnutelným koncem. Zlatému se vedlo docela dobře - měl všechen ten lov už zažitý a věděl, co a jak. Přidal na tempu a udělal několik obratů a brzy už držel zajíce v tlamě.
Teplá krev mu ušpinila tlamu a on se posadil pod jedním ze zlatých stromů. Všiml si, že les poněkud chřadne. A také je větší zima. Jeho úlovek však byl stále teplý, a tak se do něj pustil.

// z akce

Ještě před chvílí porazil sfingu a bojoval s mantichorou, vysmíval se Hypnovi do očí za jeho nezdar a čistil si svůj bílý božský plášť, avšak teď, když se měl probrat, se cítil nesvůj. Když otevřel své žluté oči, byl zpátky na území smečky, zpátky ve Zlatém lese. Vždyť jsem byl úplně jinde... Nedokázal si to vysvětlit. Ten sen byl tak reálný! "Co tu dělám, kde to -," pak se zarazil. "Co to melu?" Zabručel nechápavě. Měl sklony rýmovat. Že by ten sen byl reálný? Ale probral jsem se na tom samém místě, jako jsem usnul... Zvedl se na všechny čtyři a podíval se pod sebe. Dokonce měl stále vypálený pelíšek v trávě.
Postavil se a rozhlédl se kolem. Nepochybně byl u úkrytu. Stále však byl zmatený, je on Apollón nebo Rhaaxin? Všiml si, že má cosi na krku. První se vyděsil a snažil se tu věc sundat, což se mu nakonec povedlo. Byl to náhrdelník s korálky, na kterých... byly znaky, které odněkud znal. Ty měl na plášti Apollón! Fascinovaně dospěl k názoru, že je to dárek pro něj. Od Apollóna. Nasadil si ho na krk a vydal se pryč.
Cítil pachy... A slyšel hlasy. Bylily to alfy, jeho bratr, otec a další ze smečky. Měl by je navštívit a zeptat se na ten podivný sen? Jen se potichu skryl za křovím, aby poslouchal, pak se však rozhodl jít pryč. Zahlédl Naxina a kupodivu na něm bylo něco jinak. Neměl... Oko. Rhaaxinovi však kručelo v břiše. Jak dlouho nejedl? Rozběhl se pryč. Udělá si malou procházku a něco si uloví - jo! Rodina počká.

>> Zlatý les

Apollón

Posledních pár minut bylo pochybných. V okolí byli narušitelé klidu a narušitelé soukromí a nevšiml si toho jen bůh Slunce, ale i Eris. A tito narušitelé se brzy ukázali. Apollón se napřímil, urovnal si svůj plášť a nasadil vážný výraz, aby neudělal na nově příchozí špatný dojem. Avšak - už se zřejmě stalo. Slušně se jich otázal na jejich úmysly, ale oni nevypadali, že přišli v přátelství.
"Nyx to byla,
jsem si jist,
jejich matka to ušila,
a je jich víc," promluvil pološeptem směrem k Eris. Byl ostražitý, ale nebránil se. Jen nad nimi se zář Slunce zdvojnásobila, snad jakoby se je Apollón snažil odradit. Nestihl však nic většího, protože během chvíle se sesunul k zemi a usnul.

Probudil se ve snu. Byla tu i jeho společnice. Už při prvním pohledu mu bylo jasné, že něco není v pořádku. Nejen, že ten sen byl realistický, ale také zde neměl svou moc.
"Kam nás to přenesli?
Oni nás unesli!
A já nedopsal svou baladu,
o bozích a o hradu!"
Zabrblal nespokojeně. Vtom však uviděl stvůry, které se jen těžko podobaly normálním živočichům.
"Ta ohavnost!
Ať učí se mravnost!
Nebo ať zajde si na plastiku
a zapije to v dobrém podniku!"
A bůh Slunce, který v tomto světě neměl svou moc, si stěžoval znovu. To víte, on byl umělec - a umělec si potrpí na detaily. Ne zrovna velký bojovník a trošku nervní, ale kuráže má dost, když jde o dokončení díla. Když se ty obludy však vrhly jejich směrem, začal panikařit.
"Co budeme dělat?
Ať nás nechají!
Můžem někam zavolat,
ať pomoc nám poslají?"
Takový panikařící bůh je kopec srandy, ale když jde do tuhého, sbírá odvahu, a to není bezpečné. Vzpomněl si na své schopnosti spojené s lukostřelbou. Nebojoval sice dlouho, ale stále to uměl. Vrhl pohled na Eris. Není cesty zpět. Bude boj.
Když se však jedna z těch obludností přiblížila, Apollón jí to chtěl vrátit. Uskočil stranou před útokem a zlostně zavrčel.
"Umyj si zuby,
tvý špinavý zuby!"
Prskl a vyrazil dopředu, aby jí oplatil útok. Věděl, že nemá na vybranou. Každý útok mohl předpovídat a snažit se mu vyvarovat. A upřímně - Apollón nevypadal, že bojuje. On při střídavých útocích spíše tancoval a tak létal vzduchem, že to vypadalo, že si to i užívá. Své nepřátele spíše štval, než lovil, ačkoli byl kořistí. A ta kořist se uměla vyhýbat. První silnější útok věnoval jedné ze sfing - dostal se do její blízkosti a vrhnul se jí na krk - snažil se využít nedokonalé lidské kůže - a odtrhnout jí možná co největší kus masa, aby později ztratila sílu sama.

Apollón

Myšlenka na to, že by jediní dva bohové změnili svět k nepoznání, byla uspokojivá. Avšakk bůh SLunce si nebyl jist sám sebou. Byl těžký pohodář, měl na všechno čas a všechno mohl brát s nadsázkou. Nic mu nehrozilo a ostatní se mu většinou vyhýbali obloukem, aby se s ním nedostali do řeči. Přesto uměl být od rány, a to hlavně ve chvíli, kdy měl záminku pro to, aby použil svou moc.
"Takže říkáte,
že ptát se netřeba?
To proklatě,
není to potřeba?
Avšak já vím,
jsem strašlivě netrpělivý.
Také starostlivý.
Já nechci udělat potíže jim,
co když pokazím svět?
To odtud bych letěl hned..."
Apollón uvažoval poněkud ustrašeně, ale věta od vlčice ho vzburcovala.
"Tak dobře.
Ať mě svět respektuje,-" ani nestihl doříct, protože se zarazil. S otevřenou tlamou. Viděl potencionální nebezpečí, viděl narušitele jejich klidu a přátelského plánování. Nechápavě natočil hlavu na stranu. Thanos a Hypnos.
"Přejete si,
narušitelé?
Tohle není slušné.
Nebo hledáte lesy?
K odpočinku?
Či nesete nějakou myšlenku?"
Všem mohlo být jasné, že Apollón jen tak svou tlamu nezavře. Nebral ty dva jako hrozbu, ale věděl, co jsou zač, čí jsou, a tak vstal a donutil se k ostražitosti.

Apollón

Potěšilo ho, když uviděl na tváři Eris výraz zamyšlenosti. Sice si to vyložil jinak, než jaká byla pravda, ale povzbudilo ho to v jeho nápadu. Že by i ona souhlasila? Mohl by tak získat víc prostředků při komunikaci s dolním světem. Udělat to, to jo. Ale sám na to nemá dost odvahy, když umí jen básnit, přinášet den a své myšlenky nechat téct svým uměním. Když on tak moc chce! Chce říct smrtelníkům, že je tady. A teď se mu naskytla příležitost. To Eris přece zachází s chováním.
"Až, den zmizí jakoby,
až noc začne,
najdeme způsoby,
Jak se to načne.
Dolů se vypravit,
není dnes problém.
S vlky si promluvit,
Jít jejich směrem.
Oni už pochopí,
co my si myslíme,
třeba se podřídí,
až se jim pomstíme."
Apollón se díval Eris do očí a tak bylo vidět, že svůj vztek drží na vodítku jen stěží. Ale spíš než vztek to byl... smutek. Smutek, že je nepochopený. Proto věděl, co s nevděčností smrtelníků může prožívat i Eris.
"Však chce to víc šetrně,
dát o nás vlkům vědět.
Aby se netvářili nešťastně
nebo vidět je s nenávistí sedět.
Zkrátka to chce trpělivost,
možná to víc probrat s bohy,
ať nepopadne nás chamtivost
a nepodlomí nám to nohy."
Apollón nebyl zlý. Však ten dobrák to myslí dobře. Jen v přítomnosti někoho ze strany "zla" nechtěl vypadat úplně jako idiot. A to by nebylo vhodné vzhledem k jeho vysoké funkci.

Post 3 // Apollón

Při její poznámce o tom, že ostatní za zabedněnost vlků nemůžou, na chvíli nasadil zamyšlený výraz. Možná to byla pravda... Vlastně určitě. Pohlédl do kraje, jakoby sledoval život dole v těch končinách, kam přináší den. Pak drápkem cvrnknul do kamínku, který se vydal na cestu z vysoké hory. A posadil se.
"To pravda jest!
Všechnu čest.
Bez světla denního,
bez světla mého...
Nic by tu nebylo,
všechno by pohaslo.
Avšak i temnota má jisté výhody,
my víme, že má to své důvody.
Rovnováha je důležitá,
tato myšlenka je určitá.
Bez Měsíce by nebylo Slunce,
bez Slunce Měsíc.
Bez Měsíce by den neměl konce,
bez Slunce by noc nezměnila pozic."
S těmi slovy se bůh Slunce podíval vzhůru. Slunce stálo na místě a svým oslepujícím světlem barvilo svět. Stálo na místě, i když nikdo by nepoznal, že je něco v nepořádku kromě samotného boha.
"Víte,
i maličkosti formují svět.
Hleďte,
právě na těch se dá stavět."
Apollón chtěl upozornit na důležitost všech stránek božstva. Teď nebyl rád, že vlci si neuvědomují jeho práci. A vlastně ještě víc mu bylo líto, že vlci vlastně nemají šanci naleznout důležitost menších, méně významných bohů.
"Co byste madam řekla,
kdyby se naše přítomnost vlků více dotkla?"
Byla to nabídka. Nabídka k budování plánu, jak vlkům naznačit, že nic není samozřejmé.