Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zubří pláň přes Sněžné Tesáky

Výšlap do hor se ukázal být náročnější, než by si myslel, a tak z původního entusiastického cvalu, co zařadil po snídani, přešel do pomalejšího klusu. Břicho teď sice prázdné neměl, ale stále chtěl šetřit síly. Nemohl se zbavit pocitu, že magická energie v něm proudí a koluje, slabě pulzuje na hrudi v místě, kde se dotýká svého pracně získaného onyxu, ale síla v jeho svalech byla... Jiná věc? Když měl hlad, tak měl hlad.
Vyškrabal se do prvního sedla a rozhlédl se. Vypadalo to na pěkný den. To budou určitě vlci venku! Začínal si uvědomovat, že dobré počasí zdaleka není to, co ho nakoplo k aktivitě. Byla to sama Barnatt, vlčí duše - byla to společnost. Proto se rozhodl, že jednoduše jednoduše projde hory, a pak zase zamíří dolů. Snad potká příjemnou společnost.
Jak tak přecházel hřebeny a zdolával svahy, všiml si vyšlapané cestičky vzhůru. Vedla k jeskyni. Nakoukl dovnitř a žasl, jak velká byla. Vydal se dovnitř, aby to prozkoumal. Čím dále byl, s tím větší tmou se setkal. Spoléhal na modrý oheň okolo své tlapy, aby mu ukazoval, kam kráčí. Aspoň k něčemu byl reálnďlě užitečný, kromě dobrého doplňku. Zadní část jeskyně byla teplejší, a tma spojená se samotou ho nakonec přecijen zastavila a otočil se. "Woo!" Vyzkoušel akustiku. Bylo místo velké natolik, že by se sem vešla smečka. Cítil tu čerstvé stopy zvířat, ale žádné nepotkal.
Jeho odchod doprovázelo kapání. Vzhlédl ke stropu a dobře, že tak udělal - ze stropu vchodu totiž visely tající rampouchy. Jeden z nich křupal a už už padal dolů na Rhaaxina, který se instinktivně přikrčil... Ale bolest nepřišla. Otevřel očko, a zjistil, že rampouch létá ve vzduchu. Magie! Rozhlédl se okolo, jestli je sám, ale byl. Byla to jeho magie. A pochopil to, když cítil, jak mu magická energie proudí v žilách o něco rychleji.
Poručil ledovému rampouchu, aby ho následoval. Hrál si s ním, ale nezastavoval v cestě.

>> Vlčí jezero přes Sněžné Tesáky

<< Zlatá smečka přes les

Nasadil rychlejší tempo, a vcelku spokojeně klusal lesem s oháňkou vysoko. Těšil se, až se nažere a bude moct normálně fungovat, protože momentálně měl pocit, že nic nejedl tak století! Žaludek zel prázdnotou. A bez toho se nedá dobře přemýšlet, prozkoumávat ani používat magie, žejo. Jakmile se dostal na kraj lesa, nasál pachy v okolí. Nějaká vysoká, prasátko, zajíci... Zajíci! To by mohlo stačit, než si troufne na větší kořist. Až se budu vracet, měl bych nalovit i něco pro smečku. Cítil se kvůli funkci lovce trochu jako matka, co musí živit svá nemohoucí vlčata, ale věděl, že to rozhodně je užitečný job. Ne tak důležitý, když ve smečce teď nebyla žádná vlčata, co by si sama neulovila, ale užitečný.
Vydal se po stopě ušáka. Nic netušící tvor zřejmě také využil jarního rána a běžel nabrat zásoby - bohužel pro něj, Rhaaxin s ním měl jiné plány. Plížil se po větru a tiše, a když byl dostatečně blízko, vystartoval. Musel ho chytit a dostat zpátky tu energii vynaloženou pro lov, to byla jeho motivace. Honička byla delší, než čekal, ale vytrval a nakonec zajíce čapl za nohu, aby ho následně už vcelku snadno zardousil. Snídaně se podává!
Jen co se zasytil, vydal se k říčce, umyl si tlamu a doplnil i tekutiny. Poté ji opatrně po kamenech překročil. Zdálo se mu, že sníh a led ho tolik nemrazí. Musí být díky tomu obchodníkovi! Musí to více prozkoumat. Na to chtěl ale zamířit někam... Výš. Chtěl se i rozhlédnout nad krajem.

>> Krápníková jeskyně přes Sněžné tesáky

<< Úkryt

Po tom, co se pro něj poněkud trapným způsobem rozloučil s Barnatt, zamířil rovnou ven. Přemýšlel, za jak dlouho se s tetou zase shledá, a jestli volání po dobrodružštví neposlechl příliš zbrakle. Asi jo. Musí se brzy zase vrátit. Vyklouzl z nory a venku ho nepozdravilo sněžení ani vítr, nýbrž hřejivé paprsky slunka, co se probouzelo ze zimního spánku. Prosvítaly mezi pomalu rašícími pupeny zlatých stromů a na tajícím sněhu tvořily krásnou mozaiku. Jeden si snadno pomyslel: Jak krásné to je, být naživu! Rhaaxin se hluboce nadechl. Toto by mohl být pěkný den! Cítil v okolí nějaké pachy, takže s útlumem smečky to třeba nebude tak hrozné, ale stále si dal za cíl, že jestli po své zcela náhodné cestě někoho potká, pošle ho zpátky na území. I třeba toho zájemce, Taylora! Nejradši by ale narazil na své bratry, Alyannu nebo Aetase. Nebo Renbli s Ingridem, své nevlastní sourozence, se kterými se naposledy nerozešli v nejlepším. Chtěl to napravit, překvapivě. Chtěl, aby ho vlci měli rádi.
Nyní ale vstříc tomu, co ho momentálně zajímalo nejvíc - jídlo! Akorát u hranic se ještě zastavil, aby ji označkoval. Všichni musí vědět, že teritorium smečky žije, přeci.

>> Zubří pláň přes Zlatý les

Magie, musela to být magie! Protože co se nedalo vysvětlit nebo bylo příliš cool na to aby to zvládl každý, to bylo magie. Zajímavá konverzace toto, vskutku, dokonce o tom začal přemýšlet hlouběji a nasadil přemýšlecí výraz. Souviselo to všechno s bohy? Souviselo to s- "jo! Místní magie," zvedl zrak, jak se mu v očích rodila jiskřící teorie. "ta kytka, Váčkovka duhová, měla obnovovat magickou moc ostrovů. Možná se jejich slabé momenty projevují tím, že vlci upadnou do spánku?" Byl docela pyšný na svůj nápad století, ať už byl zcela jeho nebo ho už někde slyšel. Jemu by to dávalo smysl! Pak ale ovšem znamenalo, že nebylo, jak se tomu bránit.
Takže Taylor, týpek s pláštěm. "Tak když toho Taylora potkam, řeknu mu, kam má jít," prohlásil. Rhaaxina docela rychle mozek přiměl přemýšlet nad tím, co fakt, že se Barnatt baví s jinými samci znamená. Navina ztratili už dávno, a přestože on byl zvyklý na jeho nepřítomnost... Byla teta? Nebylo to divné, bavit se s dalšími? Jeho ztráta i zlatého stále bolela. Bylo mnoho věcí, co ještě ohledně vztahů nechápal, ale momentálně začínal být příliš rozptýlený a myšlenky se pomalu roztékaly do okolí. "Myslím, že se pujdu projít. Něco prozkoumat, trénovat magii, lovit. Umírám hlady," zazubil se na Barnatt. Pozval by ji, ale sám nevěděl, kam jde, a asi... Potřeboval zase jednou sólo mission. Dozor při práci s blesky by sice ocenil, aby ho někdo sbíral, kdyby si zase ublížil, ale pak si uvědomil, že by ten někdo byl asi taky ohrožen. Teď mu to docela přemýšlelo.
Zvedl se a protáhl se. Musel oprášit toho sportovce, za kterého se považoval. A lovit by vlastně taky měl! Jakože pro smečku. "Možná bychom mohli zase někdy svolat smečku? Zjistit, kolik nás teď je, předat si informace. Venku jsem teď necítil kromě tvého žádný čerstvý pach." To byl ovšem jen návrh, a nebyla jeho věc o tom rozhodovat. Barnatt, na druhou stranu... Byla beta! Když tu nebyl Aetas, neměla tomu šéfit? Už ho svrběly packy. Musel se ale pořádně rozloučit, ne? Přiskočil k černé vlčici a objal ji. Bylo mu to hrozně trapné, ale srdíčko to radilo. Došlo mu, že pokud s někým může být sám sebou, je to rodina. "Mám tě rád. Měj hezký den." S tím se zase odpoutal a svižně prchal z úkrytu.

>> Území

Jméno vlka: Rhaaxin
Počet postů: 6
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí: Probral se ze zimního spánku a vrátil se do úkrytu, kde našel Barnatt. Povídali si o tom, co zažili od posledního setkání, rodinný catch-up.

Rhaaxin
1) Rampouch líz - 1b
2) Vločka catch - 1b
9) Ohřej se v úkrytu - 1b
8) Rampouch líz.ilustrováno - 2b

Celkově 5 bodů, prosím za 3: 5 kšm + 2 kšm za 2 body -> 7 kšm

Vše po tento příspěvek zapsáno.

Kdyby se někdo na tak hlubokou filosofickou otázku zeptal jeho, asi by sám nevěděl odpovědět. Byl to charakter? Intelekt? Schopnost ovládat magie? Necítil se jiný ani jedním. Magie se mu vrátily už dávno, a sice si stále zvykal na jejich nové nevšední vlastnosti zhlediska ovládání, ale nebyly... Nevlčí. Potřeba mít smečku a přátele. Tu on také stále měl. Velkou. Na chvíli se nepřítomně zadíval do Barnatt. Co když bohové mohli sáhnout i na jeho blízké? Rozhodně mohli, nemohl zpochybňovat jejich moc. To ho ale nedělalo vlkem, ne? Přemýšlel nad tím tolik, že ho nenapadalo, jak odpovědět, a tak jen pokýval hlavou.
Vlastně se mu toho přihodilo tolik, že nevěděl, co jmenovat, a co už se dalo pokládat za zbytečnost. Měl pocit, že svůj život vede dobře, ale přesto ho trápily otázky a fakt, že si na ně nedokáže najít odpověď. Měl by pátrání vzdát a řešit jiné věci? Třeba magie? Vztahy? Na těch smečkových by měl určitě zapracovat. Proč to vlastně vypadalo, že kromě nich dvou není nikdo na území? "To se mi stává taky! Jak někde seš, ale pak seš jinde, nebo všechno okolo je jiný. Nevím, jestli je to přirozené, magie nebo ztráta paměti." Teď si ale mohl být jistý, že není jediný, komu se to děje, a to byl uspokojivý výsledek. Nebyl už nemocný, neblouznil. Sám si vzpomínal, že šel s Alyannou do úkrytu, povídat si... A pak se probudil ve sněhu, nedaleko odsud. Bude jaro až vyjde ven? Nebo léto? Další zima? Jak by to poznal? Jak funguje čas?? Kdyby se na všechny tyhle otázky zeptal, a jakože chtěl, asi by se cítil ještě jako větší děcko. Barnatt sama nevypadala, že by na to měla odpověď, když to popisovala jako divný jev. "No a kdo byl ten vlk?" Odhodlal se zeptat a částečný úsměv se mu vrátil na tvář. Určitě se ptal proto, aby zjistil, kdo se to chtěl přidat do smečky.

Svého už-ne-tak-trapného břemene v podobě rampouchu se zbavil, a tak se zase mohli věnovat řešení důležitých věcí. Nebo spíš udělat malý catch-up, protože vskutku bylo, co dohánět. Skoro jakoby Barnatt neviděl roky! To možná byla pravda, vzhledem k tomu, že pár intenzivních vzpomínek s ní měl v době, co neviděl. Přesto si je dobře pamatoval, věděl, že se staly... Bylo divné mít zrak zpátky a moct se jí dívat do očí. Pozitivně divné, ale stále divné.
No, ať už jeho radost ze znovushledání byla jakkoli velká, všiml si jejího zneklidnění ze zprávy o bozích. "Ani já," přiznal, dovolujíc si v hlase také promítnout svou nervozitu nad tímto faktem. "Co vlka dělá vlkem?" Podíval se na ni. Sám na tuhle otázku nenalézal odpověď, byla... Příliš filosofická. Barnatt určitě vlastnila víc přemýšlivosti, než on. Třeba by ho věděla poučit o životě. Zatím ale nevypadala, že by dokázala říct, co to znamenalo. Možná se to nikdy nedozví.
"Díky," zvedl lichotně tlapku, ale zase ji položil. I on měl rád svůj nový kožich. Byl z něj nový vlk. Už věděl, co ano, co ne... Snad. A věděl, kdo je jeho nepřítel. I koho musí najít, aby uspokojit svou touhu po tom znát celý příběh, když už se do něj namočil. "No, co se dělo," vrátil se k původní otázce, usazujíc se k delšímu povídání, "smečku napadl medvěd, kterého pravděpodobně poslal Chaos. Zlikvidovali jsme ho, ale bylo to docela dráma mezi členy smečky." Chtěl o tomhle vůbec Barnatt říkat? Zahrnovalo to její potomky, a co hůř, mohlo by to na něj hodit špatné světlo, i když si za svými činy stále stál. "S Alyannou jsme navštívili bažiny na východě, ujistit se, že cizáci jsou pryč a nestojí za tím oni. Taky jsme na Baště zaznamenali fakt divný jev, po celé louce rostly magické barevné rostliny. Zasadila je nějaká vlčice, co dostala semínko od Iriesty, kněžky z jiného světa. Tu jsem se pak snažil najít, ale narazil jsem na Naxina a pak vlky nakažené nějakou nemocí. Ukázali nám lék, kytku co vypadá jak mák, ale taky jsem se nakazil." Ach, bylo toho hodně. Hodně. Vlastně by se nedivil, kdyby ho rozbolela hlava, jak se snažil na všechno vzpomenout. Uspořádat si to chronologicky bylo zrovnatak náročné. "Nevím v jakém pořadí se to odehrálo, teď jsem se probral." Rozhodně by mu nevadilo zabrat znovu, ale měli povinnosti. Toto byl svým způsobem také dobrý odpočinek, ne?

Byl prokouknut!! Sice to čekal, ale úsměv černé bety mu napovídal, že je to vlastně jedno. Aspoň má radost, to rád viděl, takže se taky usmál. "Doblý," odmítl pomoc. Co by byl za dospělého vlka, kdyby si s tím neporadil sám? A už to netrvalo dlouho, než se osvobodil. Fyzické tahání nefungovalo, to by si leda utrhl jazyk, takže se rozhodl obrátit na drastičtější nástroje. Magii. Zamračil se na rampouch. A ten se po chvíli začal lesknout více. Tál. Rhaaxin brzy konečně mohl zvednout hlavu, protáhnout si čelist a usmát se na Barnatt znovu.
Až její slova ho donutila k prozření. Zvážněl a pootevřel tlamu, protože mu došlo až teď, jak dlouho jí neviděl. Oplácet Barn její pohled do očí bylo náhle tak... Jiné, živé. Úplně jiná forma kontaktu, než používal naposledy. Znamenalo to, že už tolik nespoléhá na zrak a stačí mu zvuk hlasu, nebo to byly následky probuzení, že mu to nedošlo hned? Tolik se toho stalo, měl toho tolik, co sdělit! No, až z toho ztratil slova. Šokující. "Měl jsem se všeljak," odpověděl pomalu na původní otázku. "Bohy jsem fakticky našel. Tři. Vrátili mi zrak výměnou za něco... No, řekli, že mi vezmou to, co mě dělá vlkem. Zatím jsem nepochopil, co to znamená." Tohle bylo vlastně docela dark téma, které i jemu nahánělo hrůzu. Nevědomost byla děsivá. Vytěsňovat ten moment z hlavy mohl jak chtěl, ale docházelo mu, že bude nejspíš navždy jeho součástí. Bohové mu přeci nemohli dát něco zadarmo, jistě drželi své slovo. Byli přeci všemocní. "Taky mi dali tohle a tohle," poukázal na své tmavé znaky a ptačí lebku v čele jeho náhrdelníku.

Barnatt si ho naštěstí nevšimla dostatečně brzo na to, aby viděla scénu, co udělal u vchodu s rampouchem. Vlastně vypadala rozespale a unaveně, když ji spatřil. Probudil ji? No, pozdě. "Blé ráno," zavrtěl ocasem a zazubil se. "Elmm..." Jak vysvětlit ten rampouch? Vymysli něco! Teď! Nechtěl vypadat stupidně, přestože uvnitř věděl, že jeho adoptivní máma je poslední, co by ho za to soudila. Ale stejně! Tvrdohlavý mezek byl stále, i když hřebínek měl kvůli několika událostem řádně pocuchaný. Byl vůbec připravený se bavit o seriózních věcech? Aspoň jeho křičící trauma z jeho arch nemesis, cizáků, nemělo nové podněty se projevovat. Byli pryč, respektive ho o tom prázdné Mangrovy posledně přesvědčily. Jenže, kdy to posledně bylo? Na to si taky nevěděl odpovědět.
Nemohl zabránit těkavým pohybům očí, jak se snažil nalézt řešení na svůj nynější problém. "Protože ci!" Dětinská výmluva, ale on musel. Hned svou nerozvážnou chybu napravil lepší výmluvou. "Cvišil jsem magii. Tlochu se to zvrtlo." S tím trochu provinile otevřel tlamu a pustil rampouch ze zubů, jen aby zjistil, že stále visí přimražený k jeho jazyku. Jaká zima na tohle musela být? "Taky tě rád zafe vidím. Plobudil jsem fe dneška tlochu..." Ach, takhle přeci nemohl mluvit! Snahy vypadat seriózně totiž selhávaly, trochu se cukal z toho nejvíc cringe humoru, se kterým mohl přijít. Lehl si, aby si pomohl tlapkami sundat tu zrůdnost. "Myšlim tim... Kdy jšme še viděli napofledy?" Položil otázku, aby zaměstnal Barnatt, zatímco dořeší svůj problém. Aspoň že chvíli mohl strávit v teple úkrytu.

// Ohřej se v libovolném úkrytu - 1b

<< Zlatá smečka

Když se blížil k úkrytu, tak dříve zaznamenaný pach ucítil znovu. Opravdu byl čerstvý, a co lépe - byl to člen smečky. A ještě lépe! Barnatt. Hned po bratrech a možném love interestu byla právě černá beta Zlaté smečky právě teď jeho nejoblíbenější osobou, a sama její přítomnost mu vykouzlila radostné jiskřičky v očích. Donutil se i přes svou ztuhlost naklusat do vchodu, kde téměř hlavou narazil do ostrých rampouchů. Jeho impulzivní mysli to nedalo a zastavil se, přemýšlejíc, jestli jsou stejně dobrým zdrojem vody jako sníh. Povyskočil, olizujíc ledový povrch... A běda, jazyk ne a ne se odlepit. Chvíli se snažil, ale bez úspěchu. S netrpělivým rozčílením se rozhodl vzít do tlamy celý rampouch a ulomit ho. V tom byl naštěstí úspěšný.
"Balnatt?" Zavolal do úkrytu, když se rampuch i nadále odmítal odlepit. Musel ale předstírat, že všechno je v pohodě, ne? Tohle ho nerozčílilo, ne ne. Měl to totálně pod kontrolou. Šmarja, proč vůbec dával o své přítomnosti vědět! Nejspíš si myslel, že už o něm dávno ví. Zase sevřel rampouch v zubech a nakráčel si to dovnitř úkrytu, tváříc se normálně... Jak jen to jeho ledový problém umožňoval.



// - Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? - 1b
- Nakresli svého vlka, jak olizuje rampouch - a přimrzl mu k němu jazyk! - 2b

Rhaaxinův mozek nemozkoval dostatečně ani na to, aby měl existenční krizi. Civění do bíla ho neštvalo ani nenaplňovalo, ale nebylo to zrovna to, co by pomohlo uspokojit jeho potřeby. Povzdechl si a na chvíli zavřel oči, snažíc se přinutit se k racionalitě. Vločky padaly z nebe, byla zima. Uplynula snad delší doba? Neměl zrovna skvělý vnitřní hodinky ani neuměl z hvězd vyčíst roční dobu a čas, takže spoléhal na vlčí kontakt. Zvedl hlavu k obloze, hledíc na oblohu. Padající sníh takhle před jeho očima létal na všechny strany, objímal ho, ale nezahříval. Otevřel tlamu, aby nějaké chytil. Nom, nom, nom... Ne nom. Roztály na jazyce rychlostí jako explozivní oxidace. Přesto je spolkl. A pak se zvedl a nabral do huby víc sněhu. Voda to byla, voda, a on si uvědomil, jakou má vlastně žízeň. A že je vlastně opravdu zima, a možná by se měl jít zahřát do úkrytu.
V tomhle plánu ho podpořil náznak příchozího pachu. Přimělo ho to k aktivitě a svižnějším krokem se vydal tím směrem.

>> Úkryt

// Chyť do tlamy vločku - 1 bod

Syn blesku se dnes probudil rozbolavěný. Zamžoural do okolí, zjišťujíc, že se mu do sítnice vrací poněkud mnoho odraženého světla... Oh, sníh. To vysvětlovalo, proč mu byla zima. Pohl se ke vstávání, ale s litujícím mručením z příchozí bolesti zase přestal. Přeležel si končetinu nebo dvě. Když se konečně poskládal na všechny čtyři a opustil bezpečí svého lože, pořádně se protáhl a jal se zjistit, jaká je situace.
První ho napadlo hledat Alyannu. S tou mluvil posledně, a prahl po tom s ní mluvit znovu... Ale to vlastně s kýmkoli. V rozespalém stavu své hlavě nedokázal zakázat myslet nad tíživými záležitostmi - společnost by to napravila, ne? Reality check to chtělo, ano. Celá situace s Chaosem, magickou květinou a nemocí, kterou se nakonec nakazil i on, v něm zanechávala mražení, a toužil po odpovědích na tolik otázek. Nebo to byl všechno sen, na který by měl zapomenout?
Aspoň s nemocí už se teď nemusel potýkat. Měl hlad a zoufale potřeboval větrání, ale jakmile se mu podaří odblokovat ztuhlé svaly, jistě bude při síle. Obešel centrum lesa, jen aby zjistil, že pár celkem nedávných pachů se zde nacházelo. Pár. Nikdo právě teď. Byl obklíčen samotou. Posadil se uprostřed místa, kde se smečka obvykle shromažďovala, a s pohledem zabodlým do sněhu před svými tlapkami si ještě chvíli dopřával klidu. Co teď? Co chce dělat? Co má dělat?

Jméno vlka: Rhaaxin
Počet postů: 4
Postavení: Kappa
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: Přivedl domů bratra a tedy znovu-nového člena smečky, předal informace i o lék na NMP, řekl o npcčkách.
Krátké shrnutí: Po události na Červené louce Rhaaxin vypil údajný lék a vydal se s bratrem domů. Na území předal bratra a informace alfě, zatímco průběh jeho nemoci se zhoršil.

Naxin 1. ostavec, Alyanna, Aetas

Jejich malý kroužek obsahující Alyannu, jeho a Naxina se měl brzy rozpadnout. Přestože Rhaaxin tušil, že pro bratra bude jednodušší se teď vydat svojí cestou a trochu objevovat, obnovovat vzpomínky, cítil... Strach? Nechtěl bratra ztratit znovu sotva ho našel a dovedl znovu. Kéžby se takto lehko vrátil i Atrox... Se všemi vzpomínkami, pokud možno, přál si v duchu. Nedokázal si představit žití bez vědomosti, z jaké významné rodiny pochází. "Kdybys něco potřeboval, budu... Tady," schválil kývnutím jeho odchod a chvíli hleděl, jak jeho světle žlutý kožíšek mizí mezi stromy. Tady... Jakobych někam měl v blízké době chodit. Fakt, že mu nebylo nejlíp ho vytáčel momentálně snad nejvíc. Nejradši by využil momentu a vydal se s Alyannou na nějaké dobrodružství, pokecat, lépe se seznámit. Bohužel tělo bylo zralé spíše na spánek.
No, aspoň že Alyanna zůstala. Doufal, že zůstane i dál. Pohled otočil na Aetase, na jeho dceru a zase na Aetase, když mu říkali o léčitelích. Mireldis poznal, to bylo fajn, i jméno Sillarei mu bylo povědomé, musel na něj narazit na nějakém sraze. Nebo v době, kdy byl slepý. Příliš si nepamatoval jména, když si je nespojil s tváří... Ne že by si jména kdy pamatoval lépe, když je k životu nepotřeboval. No, znát takového léčitele možná životu užitečné bude. "Já léčitel nejsem, nemám zdání, co s tou kytkou dělat," ohradil se zcela upřímně alfovi. Úkol samozřejmě neodmítal, ke kytce popošel, že ji s sebou vezme, ale musel si pojistit záda, že to není jeho vina, když ta kytka brzo chcípne. "Jestli uvidíte léčitele, pošlete ho prosím za mnou. Budu... V úkrytu," oslovil ještě ostatní, sklonil hlavu pod náporem další epizody kašle a pobral kytky. Věnoval pohled i Zarině a Minkarovi, když pomalu vykročil. Ne že by žárlil na docela neznámého tmavého vlka, že pobral tak zlatou milou vlčici... Lžu, žárlil. Ne, že by ji chtěl pro sebe, spíš si přál mít podobné štěstí v romantickém životě.
Otočil se na hnědobílou. "Máš teď něco v plánu? Já teď asi nikam moc nepůjdu, ale kdybys chtěla pokračovat v konverzaci, hodlám jít dolu trochu vypustit duši," nabídnul jí společnost i s rudými květy v tlamě.